10. Dlouhá cesta
Seděla jsem na stoličce a zírala na Harryho, zatímco se můj mozek snažil zpracovat, co se právě stalo. Měla jsem pocit, že se čas zastavil a já v tu chvíli nebyla schopná uvažovat.
Až když mi profesorka položila ruku na rameno a pokynula hlavou směrem k zmijozelskému stolu, došlo mi, že bych už dávno měla vstát a všichni na mě zírají s otázkou v očích.
Těžce jsem dopadla na místo vedle blonďáčka a snažila se analyzovat svoje pocity. Vždycky mi to pomohlo, když jsem nevěděla, jak z místa.
Došlo mi, že být ve Zmijozelu mi nijak nevadí. Nechtěla jsem skončit v jedné z těch dvou kolejí, které jsou, jak řekl Fred, jen jakousi bokovkou. Teď jsem byla v jedné z kolejí, mezi kterými probíhal ten pravý zápas o vítězství školního poháru. Nehrozilo mi tedy, že budu jen zespodu přihlížet, jak ti „lepší“ studenti zápasí o prestiž, mohla jsem být jednou z nich.
Ale chtěla jsem, aby tu byl Harry se mnou.
Ten si teď zrovna třásl rukou s Ronem – dokonce i on se dostal do Nebelvíru – a ve mně píchl osten žárlivosti. Cítila jsem, věděla jsem, že moje místo Harryho nejlepšího přítele teď zabere on. Nemohlo to být jinak.
Zbytek slavnosti proběhl tak nějak mimo mě. Sotva jsem vnímala, co jím, a rozhovory, které vedli moji spolužáci okolo, jsem pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Z trudné zamyšlenosti jsem se vytrhla až v okamžiku, kdy nás prefekt odváděl do našich ložnic.
Bylo fascinující procházet chodbami hradu plnými mluvících a pohybujících se obrazů, nablýskaných rytířských brnění a poletujících duchů.
Zatímco studenti ostatních kolejí mířili vzhůru, my jsme se vydali dolů – do sklepení.
Zmocnil se mě podivný stísněný pocit. Měla jsem ráda světlo – spoustu světla, čerstvý vzduch, ráda jsem spávala u otevřeného okna. A teď mám dny trávit v podzemí? Otřásla jsem se, když jsme šli tmavou chodbou, kterou ozařovaly pouze mihotající se plameny pochodní. Všude bylo plno stínů, které se mi vkrádaly až do duše.
„Bojíš se?“ oslovil mě blonďák, vedle kterého jsem seděla u večeře.
„Ne, jen…“ nevěděla jsem, jak popsat svůj pocit, „mám ráda světlo.“
„Neboj se, takhle děsivé je to jen na chodbách. Ve společenské místnosti a ložnicích je to prý opravdu pěkné – říkal můj otec. Mají to ošetřený kouzly, nenechají nás žít ve tmě.“ Povzbudivě se usmál. A já mu úsměv oplatila. Byla jsem mu vděčná za těch několik povzbuzujících slov. Zrovna teď jsem nemohla být sama, Harry mi tu tolik chyběl. Chyběl mi někdo, s kým bych mohla svoje pocity sdílet.
„Jsem Draco, Draco Malfoy,“ představil se blonďák.
„Emily. Strongeová.“
„Těší mě,“ dodal a já měla pocit, že se uculil nad mojí zamyšleností.
„Hele, tady se vážně není čeho bát.“
Než jsem stačila reagovat, zastavili jsme. Poprvé jsme vstoupili do míst, kterým jsme následujících sedm let měli říkat domov.
Draco měl pravdu.
Naše kolejní prostory vůbec nebyly ponuré ani depresivní, přestože tmavé barvy v nich vévodily. Vlastně se mi ale docela líbily. Dýchala z nich určitá vznešenost, velikost.
Stejné to bylo s naší ložnicí, kterou jsem sdílela ještě s dvěma dalšími holkami – Pansy a Dafné. Byly hodně dobrými kamarádkami od dětství – jak jsem pochopila, jejich rodiče už se znali spoustu let, takže obě spolu v podstatě vyrůstaly.
I to přispělo k tomu, že se můj pocit osamělosti ještě prohloubil. Obě se mi sice představily a přátelsky prohodily pár slov, spolu si ale měly co povídat celý večer.
Chyběla mi babička, za kterou bych mohla přijít si postěžovat. Zítra jí musím napsat, byla poslední myšlenka, co mi proletěla hlavou, než jsem usnula ve své posteli s nebesy.
Když jsem se ráno probudila, obě moje spolubydlící už byly pryč. Musela jsem spát opravdu tvrdě, když mě nevzbudily při odchodu.
Oblékla jsem se a vyšla z ložnice do společenské místnosti. Kolem postávalo nebo posedávalo několik málo studentů, na druhé straně místnosti jsem zahlédla Draca s nějakými dvěma hromotluky. Pokývl mi hlavou na pozdrav a dál si mě nevšímal.
Proto mě překvapilo, když se ke mně přidal hned, jak jsem vyšla na chodbu.
„Jdeš na snídani? Můžu se připojit?“ dodal hned, a aniž by čekal na odpověď, srovnal se mnou krok. Došlo mi, že tenhle kluk je nejspíš zvyklý prosadit si vždycky a všude svou. Asi se nenašlo moc lidí, kteří by mu chtěli odporovat.
Přesto – byla jsem ráda, že nemusím jít sama. Jak nějaký ztroskotanec, co není schopen komunikace s ostatními. Nikdy jsem nebyla moc ukecaná, když jsem si povídala s někým, koho jsem sotva potkala. K mému překvapení se mi ale s Dracem povídalo dobře a za celou cestu do jídelny mezi námi nenastala trapná chvíle ticha, kdy by ani jeden z nás nevěděl, co říct. Nutno podotknout, že z větší části to byla jeho zásluha a ne moje.
Nečekala jsem, že někdo, koho jsem viděla sotva dvakrát, ke mně bude tak otevřený. Než jsme došli do Velké síně, věděla jsem, že Draco je bohatý synáček vysoce postavených rodičů, který si žije v blahobytu a vůbec nic nepostrádá.
Já mu však jeho přátelskost oplatit nedokázala. Bylo to asi poprvé v životě, kdy jsem se styděla za to, co jsem. Vedle něj jsem – bez rodičů, bez velkolepého domu a bez výsad boháčů – vypadala jako nějaká malá chuderka. Nechtěla jsem, aby věděl, jaký život mám. Vzedmula se ve mně dosud nepoznaná vlna hrdosti. A tušila jsem, že on by to nepřijal jen tak. Na první pohled vypadal jako někdo, kdo se s lidmi z nižších vrstev společnosti nezahazuje.
Uvědomila jsem si, že už ho notnou chvíli neposlouchám a zaobírám se vlastními myšlenkami. To už jsme byli ve Velké síni. Dovnitř proudily spousty studentů a my se k nim přidali a zabrali jsme si stejné místo u stolu jako včera.
Neodolala jsem a střelila jsem pohledem k nebelvírskému stolu. Harry u něj neseděl.
„Co si dáme?“ zeptal se Draco, zcela samozřejmě mluvil v množném čísle.
„Nejsem si jistá,“ přiznala jsem pravdu, když jsem si pořádně prohlédla široký výběr jídla, kterým byl stůl úplně zasypaný. Oba jsme se zasmáli.
„Řekl bych, že uděláme nejlíp, když vyzkoušíme všechno,“ rozhodl a tak jsme ochutnávali všechno, na co jsme jen dosáhli.
„Asi prasknu,“ prohlásila jsem potom a Draco jen pokývl hlavou. Nechápala jsem, kam jsme tolik jídla naskládali, ale ono prostě bylo tak dobrý!
Mezitím, co jsme se ládovali, se Velká síň zaplnila snídajícími studenty. U nebelvírského stolu jsem zhlédla i Harryho, jak se baví s Ronem, ale snažila jsem se tam moc nedívat. Žárlila jsem.
Do Velké síně vešli čtyři profesoři a každý z nich nesl hromádku papírů.
„Á, rozvrhy přišly,“ hvízdl Draco. A opravdu. K našemu stolu se blížil profesor v černém plášti. Nedokázala jsem odhadnout, jak může být starý.
„To je profesor Snape,“ vysvětlil Draco, když zachytil můj tázavý pohled, „ředitel naší koleje přece.“
„Aha, jasně,“ odvětila jsem. Upřímně, až doteď mě opravdu nenapadlo zajímat se o to, kdo je mým kolejním ředitelem. Profesor nejdříve rozdal rozvrhy starším studentům, kteří se hned, jak je dostali, rozprchli na další hodiny. Nakonec u zmijozelského stolu zbylo jen pár opozdilců a my – prváci.
„Pro ty z vás, kteří mě ještě neznají, moje jméno je Severus Snape,“ představil se nám, „jsem vašim kolejním ředitelem a také vás budu učit Lektvary. Uvidíme se hned za několik minut, máte se mnou vaši první hodinu,“ při těch slovech nám každému do ruky strčil rozvrh.
„Buďte tak laskaví a dostavte se včas,“ dodal ještě, když si všiml bohatě naložených talířů, které před sebou někteří stále ještě měli.
Jen chvilku po tom, co odešel, vydali jsme se s Dracem za ním.
„Snape je přítelem mého otce,“ sděloval mi po cestě do učebny, „není radno ho něčím vyprovokovat, ale na druhou stranu, říká se, že ke studentům své koleje je vysoce… jak bych to řekl… shovívavý.“ Usmál se na mě.
No nazdar, pomyslela jsem si, to jsem se zase někam dostala.
Potom už ale nebyl čas přemýšlet. V učebně lektvarů totiž začala naše dlouhá cesta za ovládnutím magie. A já jsem se na ni, přes všechno, co se stalo, vydala s nadšením.
<<< Předchozí kapitola Další kapitola >>>