11. Hodina létání
Život v Bradavicích rozhodně nebyl takový, jaký jsem si ho představovala. Nemohla jsem říct, jestli je lepší nebo horší – byl prostě jiný. Z mudlovského světa jsem byla zvyklá na úplně odlišný režim. Škola nám skončila po poledni a zbytek dne jsem si mohla dělat, co jen se mi zachtělo.
Většinu toho času jsem trávila venku – v přírodě. Tam jsem byla silná. V tom lepším případě tam se mnou byl i Harry.
V Bradavicích jsem poznala něco zcela obyčejného, co mě však do té doby nikdy nepotkalo – nouzi o čas. Vyučování v pozdně odpoledních či dokonce večerních hodinách nebylo vůbec žádnou výjimkou. Nemluvě o nočních hodinách astronomie. A když už se v našem nabitém rozvrhu nějaká ta volná chvíle našla, museli jsme ji obětovat domácím úkolům, kterými nás profesoři zaplavovali.
Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že studium kouzel nebude nic jiného než vzrušující zábava. Pravda, vzrušení nám opravdu nechybělo už od první hodiny, kdy nám v učebně při přípravě našeho vůbec prvního lektvaru vybouchly hned tři kotlíky.
Zároveň bych lhala, kdybych tvrdila, že mě to nebavilo. Bavilo.
Ale celé studium kouzel bylo o něčem jiném. Jeho hlavní ingrediencí byla dřina. Dřina a vytrvalost. Nedalo se to ošidit, nedalo se tomu vyhnout.
A předmětů bylo tolik. Ani jsem netušila, do kolika oblastí může být magie rozdělená. Lektvary, přeměňování, formule, obrana proti černé magii, péče o kouzelné tvory, dějiny. A to nás ve vyšších ročnících čeká ještě mnoho dalších.
Po prvním dni vyučování jsem padla do postele jako zabitá. Bylo to nesmírně vyčerpávající a já byla jen zvědavá, jestli si na podobný, velice ubíjející, režim vůbec někdy zvyknu.
Když jsem se pak druhý den ráno probudila, připadala jsem si, jako by mě někdo praštil palicí po hlavě.
„Vypadáš strašně,“ přivítal mě Draco, který na mě čekal ve společenské místnosti, abychom spolu vyrazili na snídani.
„Moc díky,“ ušklíbla jsem se a on se zasmál.
„Pojď, jídlo ti pomůže dát se do kupy. A pak půjdeme létat k oblakům,“ prohlásil poeticky a já se na něj podívala s obočím zdviženým do výšky. Jen obrátil oči v sloup.
„Hodina létání, dneska ráno, vzpomínáš?“
To ráno jsem byla hodně mimo. Létání. Jak může člověk zapomenout na něco takového.
Celou snídani se mi Draco smál, když viděl, jakou rychlostí do sebe házím jídlo, ale já si nemohla pomoct. Létání bylo tolik vzrušující. Už jako malá jsem si představovala, že mi narostla křídla a já letím k oblakům. A teď se můj sen měl stát skutečností. Pravda, místo křídel budeme mít košťata jako čarodějnice z pohádek, které mi četla babička, ale to mi náladu zkazit nemohlo.
Povedlo se to však něčemu jinému. Počasí.
Hned, když jsme vyšli na nádvoří, na kterém se měla hodina létání konat, bylo jasné, že to nebude tak ideální, jak jsme si představovali.
Byl velice větrný den. Větve stromů se pohybovaly v divokém reji, jako by tancovaly. Nezaostávala za nimi ani stébla trávy, jež se vlnila s větrem v souladu. Celý svět byl v pohybu.
„Tak toto bude ještě hustý,“ prohlásil Draco a oči mu jiskřily. Měl rád dobrodružství.
„Em, Em…“ ozvalo se za mnou.
„Harry.“ Blížil se ke mně, obličej rozzářený těšením se, a ten jeho úsměv, aniž bych nad tím přemýšlela, jsem mu musela okamžitě oplatit. Vzápětí mi ale povadl, když se za Harrym blížil i jeho věrný nohsled Ron společně s holkou – šprtkou, které jsem si všimla hned první večer v Bradavicích, tuším, že se jmenovala Hermiona.
„Tak co na to tady říkáš? Paráda, co? Já jsem ti z toho úplně vedle, vůbec jsem si nepředstavoval, že to bude tak fantastický!“ vyvalil na mě proud slov. Pocítila jsem znovu ten nepříjemný osten… závisti? Ano, on si to užíval. Měl přesně to, po čem jsme oba toužili a nic mu nechybělo. Ani já ne.
Nevím, jestli za to mohl ten fakt nebo vítr, ale cítila jsem, jak se mi zamlžují oči. Harry si toho ani nevšiml. To bylo dobře, nestála jsem o soucit. Přesto bych ale od někoho, kdo byl třináct let mým nejlepším kamarádem, čekala aspoň porozumění.
„A teď budeme dokonce lítat, to je neuvěřitelný. Tady Ron mi vyprávěl, jak už s bráchy zkoušel lítat po zahradě, no prostě fantazie, nemůžu se dočkat,“ nepřestával chrlit slova, myslela jsem, že se nadšením snad zalkne.
„Jo, bezva,“ odpověděla jsem bezvýrazně, když očekával nějakou moji reakci. Až teď si všiml, že ne úplně všechno je tak, jak má být.
„Je ti něco?“ zeptal se hloupě a vedle mě se ozvalo posměšné odfrknutí. Pohled Harryho a jeho nových přátel se stočil na Draca.
„A ty jsi?“ zeptal se Harry.
„Draco Malfoy,Emilin… kamarád.“ Viděla jsem na něm, jak se zadrhl, a měl pravdu. Opravdu už jsme byli kamarádi? Než mu stačil Harry odpovědět, všimla jsem si, že Ron se zatvářil, jako by ho bolelo břicho.
„Nějakej problém, Weasleyi?“ Nikdy předtím jsem Draca neslyšela promluvit tak útočným tónem, tohle bylo poprvé. Naštěstí, než se stačili kluci pohádat, začala hodina.
Na trávníku byla naskládaná košťata – pěkně jedno vedle druhého. Stoupla jsem si vedle Draca a snažila se nedívat po Harrym, který si i s Ronem a Hermionou stoupli notný kus od nás.
„Vítám vás na hodině létání,“ přivítala nás profesorka Hoochová.
„Dnešní vyučování nám, jak jste si jistě všimli, komplikují nepříznivé větrné podmínky. To ale není něco, čím by se čaroděj mohl dát zastrašit. Musíte být silní, protože ve vzduchu není pro slabochy místo.“ Několik studentů nervózně polklo. Další profesorka, která s námi rozhodně nebude jednat v bavlnce. No super.
„Každý se postavte ke svému koštěti. První kontakt s koštětem je velice důležitý. Vy musíte být jeho pánem, ne on vaším. Komu se nepodaří hned napoprvé ukázat koštěti svoji autoritu, už navždy s ním bude mít potíže, to si pamatujte.“ Nervozitou se mi zhoupl žaludek.
„Teď zvedněte svoji ruku nad koště a soustřeďte se na to, aby vám do ní vlétlo.“ V jejím podání to vyznělo jako ten úplně nejběžnější úkon. Prostě vám koště vlétne do ruky, hračka.
Zahnala jsem ironické myšlenky a snažila se udělat to, co nám profesorka poručila. Chvíli se nic nedělo a já si připadala jako blázen, co stojí s rukou nataženou nad koštětem a čeká na zázrak.
Potom se ale stalo něco velice podivného. Najednou jsem ucítila vítr. Ne tak, že bych cítila, jak se mi opírá do tváře nebo jak mi cuchá vlasy, cítila jsem, jak žije. Jak ho baví prohánět se po nádvoří a hrát si s listím, stromy i s námi. Cítila jsem jeho sílu, jeho nespoutanou živelnost. A pak, jako by mi chtěl pomoct, vjel pod moje koště a vletěl mi s ním přímo do nastavené dlaně. Netušila jsem, jak to vím – vítr přece nebyl vidět. Přesto jsem věděla, že to nebylo koště, co se vzneslo, ani to nebylo moje vznášecí kouzlo, co by mu to umožnilo.
Zmateně jsem se rozhlédla okolo, ale nezdálo se, že by mi někdo věnoval pozornost. Nikdo si ničeho zvláštního nevšiml, pro ně jsem prostě dokázala koště zvednout kouzlem.
Stejně, jako se to podařilo asi sedmi dalším studentům, včetně Draca a Harryho. Košťata těch ostatních se buď povalovala po zemi, divoce sebou házela, ale nevznesla se, několik jich dokonce nedělalo vůbec nic.
Draco na mě uznale mrkl.
„Jsem rád, že nejsi jako oni,“ zašeptal mi do ucha, když přistoupil blíž a podíval se směrem, kde s košťaty zápasili Harryho přátelé. Nebylo správné se jim posmívat a já to věděla, ale v tu chvíli jsem na ně měla nehorázný vztek, že mi ukradli mého přítele, proto jsem odpověděla jen: „díky.“
Trvalo ještě několik dlouhých minut a mnoho profesorčiných napomenutí a rad, než se všem podařilo dostat koště ze země.
„Teď na koště nasedněte a odrazte se od země. Pomalu. Vzleťte jen několik stop nad zem a pak se vraťte zase dolů. Neuspěchejte to.“
Nasedla jsem obkročmo na koště a jen nepatrně jsem se odrazila od země. Čekala jsem, kdy moje nohy opět dosednou na zem, ale nestalo se tak. Já jsem opravdu letěla.
Vyletěla jsem několik stop nad zem. Bylo to tak… úžasné. Tak přirozené, jako bych to trénovala odjakživa. Cítila jsem, kudy proudí vítr a moje koště se mu přizpůsobovalo tak lehce a tak snadno. Zasmála jsem se. Byl to opojný pocit.
Vedle mě se ve vzduchu ocitl Draco. Ani pro něj to nebylo nic těžkého. Neseděl na koštěti poprvé.
Měla jsem chuť se rozlétnout do dálky, nechat vítr hrát si s mými vlasy a všechny starosti nechat dole při zemi.
„Hlavně pomalu,“ zdůraznila profesorka znovu a zarazila tak moje představy. Dočkáš se, uklidňovala jsem sama sebe.
Moje nadšení ale zase rychle zchladlo. Po zbytek hodiny jsem se k ničemu víc nedostala. Museli jsme stále létat ze země jen několik stop do vzduchu a pak zase zpátky, dokud jsme to nezvládli úplně všichni. Bohužel někteří experti, mezi nimiž největším byl ten trouba Longbottom z Nebelvíru, to ani do konce hodiny nezvládli dokonale.
Z hodiny jsem odcházela po boku Draca a musela jsem se tvářit jako kakabus.
„Chtěla jsi víc, viď? Viděl jsem ti to na očích.“ Nechápavě jsem pozvedla obočí.
„Myslím tu touhu rozlétnout se daleko do dáli…“ pokračoval Draco. Žasla jsem. Jak je možné, že někdo, s kým se znám tak krátce, mě dokáže tak snadno číst?
„Ano, máš pravdu, bylo to…“ nedokázala jsem najít správné slovo, dokud mi nepomohl.
„Magické?“
„Jo,“ usmála jsem se, „magické.“
<<< Předchozí kapitola Další kapitola >>>