12. Nové přátelství
Milá babičko!
Máme za sebou první týden školy. A že to byl týden. Nikdy bych nevěřila, kolik se toho dá zažít za pouhých pět dní.
Když jsi mi vyprávěla o Bradavicích, bylo to krásné, ale skutečnosti se nevyrovná nic. Tolik záhad a tajů co v nich je – obávám se, že je nemůžeme všechny poznat ani za těch sedm let, které tady strávíme. Všechno je tu tak živé, tak kouzelné. Už jen třeba takové schody. Řekla by sis, to je toho, schody. Ale pochopit jejich život, to je teda něco. Věčně se otáčí tam, kam zrovna jít nechceš a najít tak cestu třeba na hodinu může být někdy pěkný oříšek. Taky se mi hned dvakrát stalo, že jsem se do jednoho ze schodů probořila, chápeš? Jen tak, prostě jsou tam schody, co se pod tebou vždycky propadnou. Zvláštní. Kdyby se mnou tenkrát nešel Draco a nevytáhl mě, asi jsem tam trčela pěkně dlouho.
Teď si nejspíš říkáš, kdo je to Draco a proč tam se mnou nebyl Harry. Za celý týden jsem s Harrym mluvila jen jednou při hodině a to byl rozhovor, který nás úplně rozdělil. Jsme teď každý někde jinde, on má svoje kamarády, bez kterých se nehne ani na krok a já si pomalu hledám ty svoje. Zdá se, že mě ve svém životě vůbec nepostrádá. Já se před ním snažím být silná, nedat najevo, jak mě bolí, že se ke mně otočil zády. Jsi jediná, kdo to určitě pochopí. Není to jednoduché.
No a pak je tady Draco. Díky němu je to pro mě celé snesitelnější. Je na mě moc hodný, se vším mi pomáhá. Mám s ním společné všechny hodiny a v podstatě spolu trávíme i všechen volný čas. Je mi s ním dobře. Ještě se neznáme dost dlouho, ale myslím, že z nás budou dobří přátelé.
Hodiny se mi moc líbí. Nejvíc Péče o kouzelné tvory, Bylinkářství, Létání a Lektvary. Myslím, že tyhle předměty mi i opravdu půjdou. Horší to bude s některými dalšími, jako třeba s Přeměňováním, Obranou proti černé magii nebo Dějinami čar a kouzel. Ty budou dost těžkým oříškem. Víš sama dobře, jaké problémy mám dostat věci do hlavy jen tak, bez logiky. A tady je tolik zaklínadel a hesel, která si musíme zapamatovat.
Přesto je to všechno nesmírně zajímavé. Jenom se těším, co nás čeká dál.
Musím končit, čeká na mě Draco. Máme první volný den a venku je nádherně, takže chceme jít ven prozkoumat školní pozemky. Je to vzrušující, když netušíme, co všechno se tady dá ještě objevit.
Moc mi chybíš. Doufám, že jsi zdravá a všechno je u tebe v pořádku. Napiš mi co nejdřív, ať vím, jak se máš.
Myslím na tebe. Emily
„Em, no tak už pojď.“
Odložila jsem brk a dopis i s obálkou strčila do kapsy, třeba se po cestě stavíme v sovinci a já ho budu moct odeslat ještě dneska.
„Crabbe a Goyle jdou s námi?“ zeptala jsem se, když jsem si všimla, že Draco na mě nečeká sám.
„Musí jít k Hagridovi. Víš, jak se jim podařilo u Snapea vyhodit do povětří kotlík a on jim napařil trest, ne? Tak u Hagrida si ho mají odpykat. No a samozřejmě neví, kudy se tam jde, tak jsem jim slíbil, že jim pomůžeme.“ Otočil oči v sloup, čímž dal jasně najevo, co si o jejich neschopnosti myslí.
„Dobře,“ souhlasila jsem. Dost se mi ulevilo. Z představy procházky po boku těch dvou jsem zrovna dvakrát nadšená nebyla. Byli to tupci. Ale jejich rodiče se přátelí s těmi Dracovými, takže i jejich děti jsou přáteli už několik let. Naštěstí pro mě, Draco dal vždycky radši před nimi přednost mně.
„Páni, je fakt nádherně,“ vydechla jsem, když jsme vyšli do prosluněného dne. Na září bylo nevídané teplo, sluníčko opravdu pálilo, takže netrvalo dlouho a odhazovali jsme svršky.
Bylo neuvěřitelně příjemné vystavovat nahou kůži slunečním paprskům.
„Máš ráda slunce?“ zeptal se Draco.
„Miluju ho,“ přikývla jsem s úsměvem. Už jsem si začala zvykat na to, že vždycky správě odhadl moje rozpoložení.
„Pch, co je na něm, slunka se nenajíš.“ Vrhla jsem po Goylovi vražedný pohled, ale než jsem stačila něco říct, Draco mě předběhl.
„Drž zobák, Goyle!“ obořil se na něj, „jdeme rychle za tím Hagridem, ať se vás dvou nanicovatých tupců zbavíme.“ Přestože jsem Goylovi chtěla taky pěkně vyčinit, Dracova slova mi přišla moc tvrdá. Ale těch dvou se to očividně nijak nedotklo, jen pokrčili rameny a pokračovali v cestě.
„Promiň,“ Dracův hlas byl najednou úplně jiný, když promluvil na mě, „je to hňup.“
„To je v pohodě,“ odvětila jsem. O nic nešlo.
Prošli jsme nádvořím a pokračovali po zalesněném svahu dolů, k hájence bradavického šafáře. Cestou jsme potkávali spousty studentů všech kolejí, nádherné počasí nikomu nedovolilo zůstávat v chladných a tmavých zdech hradu.
Hagridova hájenka byla až skoro úplně u lesa. Byla postavená z neobroušených kamenů a střecha byla porostlá mechem. Krásně zapadala do okolního prostředí. Ničím okolní přírodu nenarušovala a působila nesmírně uklidňujícím dojmem.
„Pěkná barabizna,“ podotkl Draco.
„Mě se to líbí,“ vydechla jsem a on se na mě podíval se vztaženým obočím.
„No dobře, žít bych tu určitě nechtěla, ale podívej se, jak je krásně spjatá s okolím, v harmonii.“ Draco jen pokrčil rameny a dál to neřešil.
Zaklepal na dveře a Hagrid se s burácením vykolébal ven.
„Co je, vo co de?“ vyhrkl, když nás uviděl.
„Ahoj Hagride,“ pozdravila jsem, zatímco všichni tři kluci o krok ustoupili. Bylo to poprvé, co Hagridovi stáli tak blízko, zřejmě je vyděsil.
„Emily, no to je dost, že se na mě taky zajdeš mrknout,“ zabručel Hagrid a já se v tu ránu začala cítit provinile.
„No vlastně,“ vykoktala jsem ze sebe, oči upřené do země, „tady kluci si u tebe mají odpykat školní trest,“ pokynula jsem směrem ke Crabbeovi a Goylovi.
„Jo ták, tak to poďte dál, něco pro vás vobstarám.“ Jeho nálada evidentně poklesla, když zjistil pravý důvod mé návštěvy.
„Já se pak zastavím, Hagride,“ slíbila jsem mu honem, abych trochu ulevila svým výčitkám svědomí.
„Tak jo,“ rozzářil se znovu, „udělám svoje sušenky, budou ti šmakovat.“
„Tak jsme domluvení,“ usmála jsem se na něj a s Dracem zamířila pryč.
„Tak kam půjdeme?“ zeptala jsem se. Panovalo mezi námi zvláštní ticho, ale kupodivu, nijak moje setkání s Hagridem nekomentoval.
„Já nevím, mohli bychom se podívat třeba k jezeru.“
„To zní skvěle,“ souhlasila jsem, „a můžeme se zastavit i v sovinci? Chtěla bych poslat dopis babičce.“
„Jasně. Vidíš, mě ještě ani nenapadlo našim psát.“
„To jsi ale velice nezdárný syn,“ namítla jsem s úsměvem. Po celém tom týdnu mi teď konečně bylo opravdu dobře.
Sovinec nebyl od Hagridova srubu daleko. Bylo to poprvé, co jsem viděla tolik sov pohromadě. Byly tu malé sovičky, které by se vlezly sotva do dlaně, i ty mnohonásobně větší.
Jedna z těch menších mi okamžitě přistála na rameni.
„Ahoj Sorene,“ pozdravila jsem ho a rovnou mu dala soví pamlsek, věděla jsem, jak moc je má rád. S vděkem zahoukal a pustil se do něj, zatímco jsem mu k nožičce přivazovala svůj dopis.
„Takže ty vůbec nebudeš psát domů?“ obrátila jsem se na Draca, ke kterému zrovna přiletěl veliký výr.
„Na to je času dost,“ máchl ledabyle rukou a také z kapsy vytáhl nějakou soví zobku.
„Nemám zrovna dvakrát potřebu jim psát.“ Tázavě jsem povytáhla obočí, ale on jen zavrtěl hlavou, nechtěl o tom mluvit. Raději jsem teda změnila téma. Ukázala jsem na jeho sovu:
„Je fakt obrovský,“ podotkla jsem uznale.
„Jo… no… dostal jsem ho od rodičů. Táta si potrpí na okázalost,“ dodal a z jeho hlasu zaznělo něco mezi znechucením a smutkem.
„Jak se jmenuje?“ Pochopila jsem, že nebude nejmoudřejší bavit se o jeho rodině. Třeba až za nějaký čas.
„Říkám mu Henry,“ odpověděl a s vděčností se usmál. Oceňoval moji nevtíravost.
„Sorene, odnes tento dopis babičce, ano?“ obrátila jsem se na svou sovičku. Ta moudře zahoukala, jakože rozumí, a vyletěla ven.
Rozloučili jsme se s Henrym a vydali se na průzkum školních pozemků. Sluníčko opravdu hřálo a tak jsme nakonec zakotvili v blízkosti jezera, sedli jsme si na pláště a prostě jen nechávali sluneční paprsky, aby se nám procházely po nahé kůži. Milovala jsem ten pocit.
Všude kolem bylo nesmírně uklidňující ticho. Kromě šumění vody, listí a zpěvu ptáků nešlo slyšet vůbec nic.
Nemluvila jsem, přišlo by mi úplně nezdvořilé to nádherné ticho narušit. Draco to buď cítil stejně, nebo mě nechtěl rušit, i on byl zcela potichu.
Náhle ticho narušil hlasitý hovor a smích několika studentů, kteří se k jezeru blížili od hradu. Když se k nám přiblížili, poznala jsem v nich Harryho a jeho přátele.
„Pojďme odsud,“ vyskočila jsem na nohy a zvedla svůj plášť do ruky. Draco mě hned následoval, nevyptával se. Aspoň ne do doby, kdy jsme nebelvírským unikli z dohledu.
„Nechceš se s ním ani potkat, co?“ Nebyla to ani tak otázka jako spíš konstatování.
„Chceš si o tom promluvit?“ nabídl mi.
„Ani moc není o čem,“ pokrčila jsem rameny, „byli jsme přátelé, teď jsme každý někde jinde.“ Snažila jsem se mluvit statečně, ale hořkost ze svého hlasu jsem zcela odstranit nedokázala.
„Hm, ne, že bych tě chtěl ponoukat, abys kamarádila s Nebelvírem,“ řekl a poslední slovo zdůraznil s odporem, „ale pokud ti opravdu tak chybí, jak to vypadá, měla bys mu to říct.“
„Ne,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se stačila zarazit, „nebudu se doprošovat, když o mě nestojí.“
„Máš pravdu,“ uznal po krátké pauze, „navíc… jeho smůla,“ pokrčil rameny s úsměvem, který jsem mu oplatila.
„Teď mám tebe, jsme přátelé, ne?“ oplatila jsem mu stejnou mincí.
„Se ví,“ přikývl a oba jsme se dali do smíchu. Od toho dne bylo naše přátelství oficiálně stvrzeno. Měla jsem nového nejlepšího přítele. Díra, která v mém životě zůstala po Harryho odchodu, byla konečně zaplněna.
<<< Předchozí kapitola Další kapitola >>>