13. Za rohem
Když jsem se druhý den ráno probudila, zajásala jsem, když byl můj pokoj zalitý slunečním světlem. Pěkné počasí zjevně bude i dneska, toho se dalo využít. S elánem jsem vyskočila z postele a rychle se oblékla. Až jsem se sama divila, kde se bere moje dobrá nálada. Jako by byla svázána s počasím. Když svítilo sluníčko, bylo mi dobře.
„Ahoj, co se děje?“ Když jsem vešla do Velké síně, všude okolo bylo nebývale rušno. Studenti se shlukli do skupinek a o něčem živě diskutovali. Stejně tak Draco, Crabbe s Goylem, Pansy, Dafné a několik dalších zmijozelských.
„Někdo se vloupal ke Gringottovým,“ konstatoval Draco.
„Cože? Jako do té banky?“ vyhrkla jsem hloupě dřív, než jsem se stačila zarazit.
„Jo,“ vložila se do našeho hovoru Pansy, „do té nejzabezpečenější banky na světě!“ odhláskovala.
Očividně to byla opravdu velká událost, všichni vypadali dost vzrušeně.
Očima jsem zastavila u stolu nebelvírských, kde se Harry a jeho přátelé skláněli nad Denním věštcem a napjatě se bavili o tom, co v něm četli.
„Můžu?“ ukázala jsem na noviny ležící na našem stole. Nikdo si mě nevšímal, tak jsem po nich sáhla a začetla se do zprávy.
… zloději se do Gringottovy banky vloupali 31. července…. Skřetové zdůrazňují, že nic nebylo ukradeno. Trezor, který prohledali, byl totiž právě toho dne vyprázdněn….
„31. července… to byl den, kdy jsme v Gringottově bance byli taky,“ řekla jsem víc pro sebe než pro ostatní.
„Vážně?“ protáhla Pansy, „a vidělas něco?“ Nedokázala jsem si pomoct a odfrkla jsem.
„Jasně, zrovna když jsme byli uvnitř, proplížila se kolem nás banda zakuklených lupičů, kteří na ramenou odnášeli poklad,“ málem jsem otočila oči v sloup. Co jsme asi tak mohli vidět. Ironii v mém hlase však Pansy zjevně nepostřehla.
„Vážně?“ vydechla a vykulila oči. Nezmohla jsem se na slovo.
„Pojď, jdeme,“ šťouchl do mě Draco, který měl co dělat, aby se nerozesmál. Když jsme vyšli z Velké síně ven, podíval se na mě a rozesmál se naplno.
„Měla by ses teď vidět, Em.“ Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Vypadáš jako bys nevěděla, jestli se napřed rozbrečet nebo jít Pansy zabít.“
„Když, uznej, je toto možný? Ona je tak…“ hledala jsem správné slovo, kterým bych ji vystihla, ale zároveň Draca neurazila, protože jsem věděla, že jeho a Pansyina rodina spolu přátelí.
„Blbá,“ dořekl za mě, stále s úsměvem.
„Jo,“ souhlasila jsem s úlevou, že si nemusím na nic hrát. Pomalu jsem přicházela na to, že je to tak vždycky, když jsem s ním. Bylo to povzbuzující zjištění.
Draco se zadíval z okna.
„Dneska se nám bude lítat podstatně líp, než minule,“ prohlásil. Lítání. Jak jsem to mohla pustit z hlavy? Při tom ranním shonu jsem zapomněla, jak hrozně se těším na další hodinu. Doufala jsem, že dneska už dostaneme ve vzduchu trochu svobody. Toužila jsem se rozletět daleko.
„Nefouká žádný vítr, bude to v klídku,“ pokračoval Draco a mně se trochu zhoupl žaludek. Žádný vítr, který by mi pomohl stejně jako minule. Dokážu to i bez něj?
Dracovi jsem o tom neřekla. Nechala jsem ho si myslet, že mi to prostě šlo samo od sebe. Stejně jako jemu. Měla jsem radost z jeho uznání.
„Postavte se ke svým košťatům,“ zahájila profesorka hodinu bez dalších proslovů.
Poslechla jsem a nervózně se postavila vedle toho svého. Vzduch byl absolutně klidný. Ani nejmenší závan větru.
Několik studentů, včetně Draca, už mělo svoje koště v ruce, tak jsem roztřeseně zvedla ruku nad to svoje. Necítila jsem nic. Žádné spojení, žádnou vazbu. Koště leželo v klidu na zemi a ani se nehnulo. No tak, pomoz mi trochu, pomyslela jsem si zoufale směrem k neexistujícímu vánku.
A vzápětí mi brada klesla úžasem. Úplně odnikud se přihnal slabý závan větru a stejně jako minule mi donesl moje koště do rukou. Rychle jako se objevil, tak i zmizel, jakoby nikdy nebyl.
„Em, děje se něco?“ zeptal se Draco, když viděl, jak držím koště v rukou, ale nehýbu se a vytřeštěně zírám před sebe. Žádné změny v počasí si zjevně nevšiml. Nechápala jsem to.
„Ne, v pohodě,“ probrala jsem se z transu a nasedla na koště. Nemá cenu řešit, jak je to možné, hlavně když to funguje, no ne?
„Kdo to zvládne, může už létat okolo, ale nevzdalujte se z nádvoří. Ostatní budou se mnou procvičovat to, co jsme se naučili minule,“ zazněl profesorčin pokyn.
Odhodila jsem starosti za hlavu a ze všech sil se odrazila od země. A najednou jsem byla v jiném světě. Z náhlého popudu jsem vystřelila jako šipka a obletěla celé nádvoří rychlostí, o jaké by se mi ani nesnilo. Bylo to tak snadné. I když tentokrát vítr nefoukal, cítila jsem ovzduší okolo sebe. Bylo tak jednoduché létat skrz jednotlivé vzdušné proudy. Tak přirozené.
Zabrzdila jsem těsně vedle Draca a zavýskla jsem. Byla jsem v takové euforii. Draco se jenom zazubil, a aniž by nějak komentoval můj stav, řekl jediné slovo:
„Závod?“
Zapomněla jsem na ostatní. S Dracem jsme létali sem a tam jako šílení. Přestože jsem měla pocit, že letím rychlostí blesku, vždycky mě předehnal. To mi ale na náladě neubralo.
Až po několika minutách jsem zpomalila a vzala na vědomí dění na nádvoří. Nebyli jsme ve vzduchu jediní. Ostatní však létali o několik stop pod námi. Nevěděla jsem, jestli si výš netroufají nebo se prostě do našeho bláznění nechtějí zapojovat. Zahlédla jsem mezi nimi i Harryho Ronem. Ostatní z jeho přátel ještě trénovali s profesorkou.
Všimla jsem si, že Harrymu nedělá létání problém o nic víc, než mně. V tom okamžiku jsme se přestala cítit výjimečná, ani v tomhle jsem ho nepřekonala. Jako roj včel se ke mně vrátily neodbytné myšlenky na to, jaké by to bylo, kdybychom tohle prožívali spolu. Jen my dva. Jako za starých časů.
„Em?“ zavolal Draco. Uvědomila jsem si, že se vznáším na místě. Přiletěl až těsně ke mně.
„Zase tě trápí?“ zeptal se, jakoby se to rozumělo samo sebou. Už jsem se nepozastavovala nad tím, jak to, že mi vidí až do duše. Nikdy jsem s ním o Harrym moc nemluvila, přesto věděl, v jakém jsem rozpoložení vždy, když nad ním přemýšlím.
„Mám mu jít dát pár facek?“ nabídl se napůl vážně. Usmála jsem se.
„Radši ne, musím ho jen prostě dostat z hlavy,“ dodala jsem tišeji. Kývl hlavou a dál se na nic neptal.
V druhé polovině hodiny se profesorka věnovala naopak těm, co létání zvládali, a učila nás různé obraty, které se na koštěti daly provádět. Nevím, jak ostatní, ale já se u toho pěkně zapotila.
„Skočím si do sprchy,“ řekla jsem Dracovi, když jsme vstupovali do hradu, „sejdeme se na obědě, jo?“
„Jasně,“ souhlasil a dali jsme se každý svou cestou.
Nechat na své zničené tělo dopadat horké kapky vody bylo velice příjemné. Nikdy bych nevěřila, jak si člověk létáním na koštěti může unavit svaly. Pro horkou vodu jsem měla slabost a tak jsem ve sprše strávila pěkných pár minut.
Při cestě do Velké síně jsem zaslechla známé hlasy. Proč by se Draco bavil s Harrym? Ještě takhle na chodbě. Neodolala jsem a zůstala jsem za rohem a poslouchala jsem.
„Co je ti do toho Malfoyi,“ slyšela jsem Harryho odseknout.
„Jsi vůl, Pottere, copak nevidíš, jak se kvůli tobě trápí? A já se na to nehodlám už dál dívat!“ rozbušilo se mi srdce, když jsem pochopila, že mluví o mně.
„Takže si s ní buď promluv a omluv se jí, nebo jí zmiz z očí, jasný?“ Páni. Nečekala bych, že se za mě Draco tak postaví. Přece jen se známe teprve chvíli.
A jak jsem tam tak stála, došlo mi to. Já už o Harryho nestojím. Projevil se jako pitomec. A sobec. Překvapilo mě, jak jasný pocit to byl. Najednou jsem nechápala, proč se kvůli němu ještě tolik trápím.
Hlasy utichly. Ještě chvíli jsem počkala, až kluci zmizí, a pak jsem pokračovala do Velké síně. Draco už seděl u jídla, k nebelvírskému stolu jsem se ani nepodívala.
Sedla jsem si naproti němu a usmála se.
„Jaká byla sprcha?“ zeptal se. Neodpověděla jsem.
„Co je?“ podivil se, když odpověď stále nepřicházela.
„Děkuju,“ řekla jsem prostě. Chvíli na mě zmateně hleděl a pak se mu v očích rozzářilo poznáním.
„Poslouchat za dveřmi není slušné,“ namítl, ale nezlobil se.
„Nestála jsem za dveřmi, ale za rohem,“ bránila jsem se. Oba jsme se dali do smíchu.
<<< Předchozí kapitola Další kapitola >>>