14. Předvečer všech svatých
„Slyšelas to?“ vyhrkl na mě Draco bez jakéhokoliv úvodu, když jsem došla do Velké síně na snídani. Jako vždy vstával brzy přede mnou.
„Co jsem měla slyšet?“ zeptala jsem se zmateně a u toho jsem si hned začala na talíř sázet snídani. Měla jsem hrozný hlad.
„Potter se dostal do kolejního famfrpálového mužstva,“ procedil mezi zuby. Ještě jsem ho neviděla tak nenávistného. Byl plný zášti. Zarazila jsem se v půli pohybu.
„Já myslela… neříkal jsi, že prváci famfrpál ještě nehrají?“
„Nehrají,“ pokrčil rameny, obočí svraštělé, „slavný Potter má zjevně ve všem výjimku.“
Nekomentovala jsem poznámku o Harryho slávě, ta pro mě nic neznamenala. Nepovažovala jsem ho za nějakou celebritu. Znala jsem ho jako obyčejného kluka a takovým pro mě zůstane.
Kousek z Dracovy podrážděnosti však přešel i na mě. Milovala jsem lítání, a když mi Draco vysvětlil pravidla oblíbeného kouzelnického sportu, který se na létání zakládal, byla jsem nadšená. Oba dva společně jsme se těšili do vyšších ročníků a doufali jsme, že jednou, když budeme hodně pilní a odhodlaní, dostaneme se na post v kolejním famfrpálovém týmu.
A Harrymu to jen tak spadne do klína. Jako všechno. Vždyť ani nelítal líp než my.
„Prý předvedl nějaký manévr, který se jen tak nevidí,“ pokračoval kysele. Nestávalo se, aby byl tolik rozladěný, znala jsem ho jako klidného a věčně usměvavého.
„Draco?“ vyslovila jsem prostě jeho jméno, ale v tom jednom slově byla obsažena spousta otázek. Proč kvůli tomu tak vyvádí? Jasně, že to bylo pobuřující, ale cítila jsem, že v tom bylo něco víc. Povzdechl si.
„Jde o mýho tátu. Nedovedeš si ani představit, co si kvůli tomu budu muset doma vyslechnout,“ vyhrkl rozhořčeně, až jsem sebou trhla.
Draco o svých rodičích moc nemluvil, a když, tak jen o mámě. Z jeho náznaků jsem pochopila, že jeho táta bude dost krutý muž. Nenašla jsem vhodnější pojmenování pro to, jak jsem si ho představovala. Bylo to zvláštní. Svého tátu jsem nikdy nepoznala, ale namalovala jsem si ho jako odvážného muže, který by mě měl rád. Opravdu rád.
Teď jsem však začala pochybovat, jestli takový táta vůbec existuje. Jak pan Malfoy, tak Harryho náhradní „táta“ pan Dursley byli všechno, jen ne milující otcové. Doufala jsem, věřila jsem, že můj táta byl jiný.
Nevěděla jsem, co mu na to říct. Věděl, že budu stát za ním, ať se stane cokoliv. Pousmál se.
„Promiň,“ omlouval se, „rozhodilo mě to.“ Mávla jsem rukou. Bylo to pochopitelné.
„Aspoň se budeme těšit, jak mu příští rok nakopeme zadek,“ chtěla jsem to ukončit pozitivně, s humorem. Zašklebil se. Už aby to bylo.
Bylo to neuvěřitelné, jak rychle čas v Bradavicích ubíhal. Ani jsme se nenadáli a září bylo pryč. Při cestách na hodiny už jsme se neztráceli v dlouhých, klikatých chodbách, věděli jsme, jak se chovat v jaké hodině a k jakému profesorovi, každý z nás si ve škole našel to svoje místečko. To moje bylo vedle Draca. Nevěděla jsem, jestli za to může magické prostředí plné neustálých nástrah a vzrušení či něco jiného, ale připadala jsem si, jako by to tak bylo odjakživa. Jako by vedle mě vždycky stál on, nikdy žádný Harry.
Být Dracovou kamarádkou občas obnášelo i snášet přítomnost Crabbea, Goyla nebo Pansy, ale s vždy humorně laděným Dracem se to dalo zvládnout.
Během října se rapidně zhoršilo počasí. Školní pozemky byly bičovány větrem, který zaplavoval všechna nádvoří hromadami napadaného listí. Když se k tomu přidal i protivný, ledový déšť, člověk radši nevystrčil nos z hradu. Přestože jsme byli zvyklí trávit volné večery venku, i teď jsme si našli svoje oblíbené místečko u krbu ve společenské místnosti, kde jsme nebyli nikým rušeni.
Tady jsme čím dál tím víc pronikali do hlubin kouzelnického umění. I ve studijních záležitostech jsme se s Dracem skvěle doplňovali. On se našel v předmětech vyžadujících perfektní kouzlení – formulích, přeměňování nebo obraně. Moje parketa naopak byla v těch, které byly nějakým způsobem spojeny s přírodou – kouzelní tvorové, bylinkářství, to všechno mě neuvěřitelně fascinovalo. A předmětem, který nás nadchl oba, byly lektvary. Profesor Snape byl tvrdý, ale já za to byla ráda. V ničem nepovolil, ale uznal, když jste něco dokázali. Aspoň teda pokud jste byli ze Zmijozelu.
Ani jsme se nenadáli a zítra měl být Večer všech svatých. Já osobně jsem tento svátek nijak neprožívala. S babičkou jsme ho nijak neslavily, vlastně jsme ho ani nebraly na vědomí, takže až tady v Bradavicích jsem ho měla slavit prvně.
Ráno nezačalo právě slavnostně. V hodině kouzelných formulí nám profesor Kratiknot oznámil, že se začneme učit, jak přinutit věci létat.
Třídou to zašumělo vzrušením. Já tak nadšená nebyla. Kouzelné formule pro mě byly snad nejhorším předmětem vůbec. Pamatovat si spousty hesel, na to jsem prostě neměla. A teď mělo přijít další a podle všeho docela zásadní.
Draco vedle mě se zahihňal.
„Co je?“ obořila jsem se na něj.
„Vypadáš, jako by tě bolely zuby,“ zhodnotil můj stav tlumeně, aby nevybuchl smíchem na celou třídu. Škaredě jsem se na něj zašklebila a snažila se vnímat každé profesorovo slovo.
Ne zrovna úspěšně. Byla jsem tak nervózní, že jsem zpozorněla, až když ostatní brali hůlky do rukou a soustředili se na ptačí peříčko, které leželo před nimi a které jsme měli dostat do vzduchu.
„Wingardium leviosa,“ slyšela jsem Draca vedle sebe. Ani v nejmenším mě nepřekvapilo, že jeho peříčko se do vzduchu vzneslo hned napoprvé. Zaskučela jsem a zkusila jsem to taky. Nic. Samozřejmě. Zběsile jsem mávala hůlkou všemi směry a opakovala kouzelnou formuli. Stále se nic nedělo.
Draco mě chvíli se zájmem pozoroval a očividně se u toho ohromně bavil. Pak už to ale nevydržel a chytil mě za zápěstí, aby moje šílené mávání zastavil.
„Em, klídek. Zkus u toho dýchat,“ poradil mi stále s úsměvem a já měla co dělat, abych ho něčím nepraštila. Jemu se to mluví.
„Tak a teď to zkus pomalu,“ nepouštěl moje zápěstí a vedl pohyb mé ruky tak, abych konečně opsala tu správnou křivku.
„Wingardium leviosa,“ zkusila jsem ještě jednou nejistě. K mému absolutnímu úžasu se pírko vzneslo do vzduchu.
„Jo,“ zaječela jsem a v tom okamžiku bylo pírko zase na zemi. Draco se teď už neskrývaně rozesmál na celou třídu. Byl však jediný, komu bylo do smíchu. Se zvláštním zadostiučiněním jsem si až teď všimla, že zbytek třídy s kouzlem bojuje úplně stejně, jako předtím já. To aspoň trochu zahojilo moje pošramocené sebevědomí.
„Tak už se na mě nezlob,“ udělal na mě Draco oči, když jsme šli do Velké síně na oběd. Rezignovaně jsem povzdechla.
„Nezlobím se na tebe, zlobím se na sebe. Jsem taková nešika,“ překvapeně jsem zamrkala, když mi do očí vhrkly slzy vzteku.
„Ale prosím tě,“ zasmál se a objal mě okolo ramen, „tak zlý to zase není,“ mrknul na mě.
„Moc díky,“ zahučela jsem, ale usmála jsem se. Když mě neodsuzuje on, tak bylo dobře.
Odpoledne už byla po celém hradě cítit atmosféra nadcházející večerní slavnosti. Studenti na hodinách už byli duchem u plných stolů a profesoři už se je ani nesnažili napomínat. Hrad ožil. Bradavičtí duchové, které jste obvykle mohli zahlédnout jen zřídka, se teď vynořovali na každém kroku a každému, kdo byl ochotný poslouchat, vyprávěli, jaká to bývala oslava, když oni byli ještě mladí. A živí.
Z toho rušného odpoledne jsem byla tak unavená, že se mi na večerní hostinu ani nechtělo. Nebýt Dracova přemlouvání, zalezu si do postele a nevystrčím nos. To by mi ovšem nedovolil, i kdyby mě do Velké síně měl dotáhnout násilím. Neodpustila jsem si tedy aspoň ustavičné brblání.
„Já prostě nechápu, jak toto může někdo rád slav…“ zadrhla jsem se v půlce slova, když jsme zrovna vešli do Velké síně. Byla překrásná. Kouzelné nebe bylo téměř černé a poseté stovkami hvězd. Všude, kam jste se jen podívali, byly vidět tváře vyřezané do dýní, obrovských i maličkatých, a všechny hořely jasným světlem ohně. Zapálené pochodně a černé ubrusy na stolech už jen podtrhovaly neuvěřitelnou atmosféru.
Myslela jsem, že tenhle svátek se vyznačuje děsivou výzdobou, tohle ale byla prostě nádhera.
„Páni,“ uniklo mi a Draco se zasmál. Hned jsem se zase zamračila. Dneska jsem mu dala až moc podnětů k tomu, aby se mi mohl smát.
O to víc jsem měla radost, když byl ohromen i on, a to když se na stolech objevilo jídlo. Nikdy, ještě nikdy, jsem neseděla u tak bohaté, nádherné a prostě dokonalé tabule. Až jsem neměla slov. Nikdo ale taky na moje slova nečekal. Tak rychle, jak jsme jen mohli, jsme si začali nabírat plné talíře a pustili se do jídla.
Zrak mi padl k nebelvírskému stolu. Uviděla jsem Harryho – poprvé jsem se na něj podívala bez náznaku bolesti – s Ronem. Nikde jsem však neviděla šprtku Grangerovou. To bylo divné. Už jsem si zvykla, že ty tři vidím pořád spolu. Nehodlala jsem si nad tím ale lámat hlavu, když jsem se mohla věnovat mnohem příjemnější činnosti. A s tím pomyšlením jsem se pořádně zakousla do jídla.
Stoly ještě ani zdaleka nebyly prázdné, když se otevřely dveře a do Velké síně vběhl profesor Quirrell, profesor obrany proti černé magii. Můj neoblíbený profesor neoblíbeného předmětu. Byl to podivín. Proto mě nijak nezarazilo, když jsem viděla jeho vyjevenou tvář. U něho jeden nikdy nevěděl, jaká hloupost se mu zase přihodila. Až když Velká síň pomalu utichala, pochopila jsem, že se něco děje.
Profesor doklopýtal až k profesorskému stolu, zadíval se do očí Brumbálovi a zadýchaně se mu snažil něco sdělit.
„Je tam… je tam troll… ve sklepení… měl byste to vědět.“ Pak se sesypal.
Kdyby v síni vybuchla bomba, nezpůsobila by větší zmatek. Všichni vyskočili na nohy, hlava nehlava běhali sem a tam, nikdo neměl jasně daný cíl, kam vlastně chce jít. Pansy poblíž mě ječela, jako by ji na nože brali. Dokonce i Draco vedle mě vyskočil na nohy, v očích hrůzu. Já zůstala sedět. Aby ne, nevěděla jsem, co profesorova zpráva znamená.
Trolly jsem znala jenom jako malé, ošklivé trpaslíky na mudlovských zahrádkách. A ti mi opravdu nepřipadali tak děsiví, abych kvůli nim musela takhle jančit. Nejspíš v tom bude něco jiného.
„Klid,“ zahřímal ředitelův hlas celou síní. Všichni se zastavili, najednou bylo úplné ticho.
„Prefektové ihned odvedou studenty své koleje do ložnic,“ jeho hlas byl zcela klidný a vyrovnaný.
Opět se dali všichni do pohybu, tentokrát už ale mnohem civilizovaněji. Jen na tvářích několika studentů bylo vidět zděšení. Na ostatní blahodárně působila síla Brumbálova hlasu.
„Jdeme,“ řekl Draco a táhl mě za ruku za ostatními z naší koleje. Na jeho tváři nebyl ani náznak úsměvu. Až teď poprvé jsem znervózněla. Muselo to být opravdu vážné.
Cesta do společenské místnosti byla příšerná. Každý se snažil co nejdřív dostat do její klidné náruče. Když se za námi zavřely dveře, nepropukl v ní obvyklý hovor. Každý se uklidil do svého koutku a všichni spolu mluvili jen šeptem.
„Draco?“ zeptala jsem se, mimoděk taky potichu, „vysvětlíš mi to? Co se děje?“
„Co se…“ začal nevěřícně. „Á, promiň, já zapomněl, že ty nevíš… nevíš, co je troll.“ Zavrtěla jsem hlavou, i když to nebyla otázka.
„Je to něco jako…“ chvilku se zamyslel, „hodně hnusnej, hodně smradlavej, hodně zlej a hlavně hodně nebezpečnej… obr,“ s posledním slovem nebyl úplně spokojen, ale nejspíš nenašel výstižnější.
„Obr?“ vydechla jsem, „jak se mohl obr dostat do Bradavic?“
„No to je právě to,“ řekl a zabořil se do křesla. Rozhostilo se mezi námi ticho.
Až pozdě večer nám prefekt přišel oznámit, že o trolla je postaráno. Společenská místnost se začala pomalu vyprazdňovat, jak všichni odcházeli spát.
Pro mě byla celá záležitost vyřešená. Viděla jsem ale, že Draco nad tím nemávl rukou. Byl zamlklý a zamračený, jak usilovně přemýšlel.
„Dobrou,“ řekl nepřítomně, když odcházel do své ložnice, ale já jsem ho nehodlala v takovém stavu pustit do postele.
„Draco?“ zeptala jsem se a donutila ho tak, aby se na mě podíval, „ještě se divíš, že tuhle oslavu nemám ráda?“ Docílila jsem toho, co jsem chtěla. Usmál se.
„Dobrou, Em,“ zopakoval tentokrát přesně tak, jak jsem od něj byla zvyklá a jak jsem to měla ráda.
„Dobrou, Draco.“
<<< Předchozí kapitola Další kapitola >>>