15. Zblázněné koště
Ještě několik dalších dní se o večerní události s trolem mluvilo, ale protože nikdo nevěděl žádné podrobnosti, rychle se na incident zapomnělo.
S listopadem přišly do Bradavic první mrazíky. Každé ráno byla tráva na školních pozemcích pokryta jinovatkou. Žádné roční období nemohlo překonat léto, nicméně i zimu jsem měla docela ráda.
Tentokrát jsem však její příchod vítala s obavami. Chladno znamenalo, že všechny moje oblíbené předměty se z venku přesunou do hradu. A trávit uvnitř každou minutu… otřásla jsem se odporem už jen při tom pomyšlení. Hrad byl krásný a obrovský, ale jeho pozemkům se nevyrovnalo nic. A on je nemohl v žádném případě nahradit.
Proto jsem byla příjemně překvapena, když nám profesorka bylinkářství vysvětlila, že i v zimě budeme pracovat ve sklenících, které budou magicky vyhřívány. Aspoň nějaké pozitivum.
S příchodem zimy nastal také čas, kdy měla začít famfrpálová sezona. Očekávala jsem ji s mnoha rozporuplnými pocity. Nikdy jsem se famfrpálového zápasu neúčastnila a po tom všem, co jsem o něm slyšela, jsem se nemohla dočkat, až ho uvidím na vlastní oči. Zároveň to však znamenalo, že se budu muset dívat, jak hraje Harry a to bylo téměř nesnesitelné. Nejen kvůli tomu, že jsem mu to záviděla, ale také pro to, co to dělalo s Dracem. Nerada jsem se dívala, jak ztrácí svoji pohodovou a usměvavou tvář. Pokud to šlo, radši jsem o Harrym vůbec nemluvila, aby na něj Draco nemusel myslet.
To však nebylo nic lehkého, protože z Harryho se stala školní celebrita. Každý o něm mluvil, každý se s ním chtěl přátelit. S výjimkou studentů zmijozelu, kteří by ho mnohem radši na místě zakleli. Zkrátka řečeno, o Harrym se prostě vědělo. Bylo proto těžké snažit se jeho existenci ignorovat.
Hned první utkání sezony se mělo uskutečnit mezi Nebelvírem a Zmijozelem. Asi týden před tímto zápasem už šlo po celé škole cítit zvýšené napětí mezi našimi kolejemi. Vzájemné potyčky mezi studenty Zmijozelu a Nebelvíru už nikoho ze židle nezvedaly, jak byly časté, ale v tomto týdnu každý pocítil, jak se ještě víc přiostřují.
Přišlo mi to směšné a dětinské. Jasně, taky jsem Nebelvíry neměla ráda, ale některé incidenty byly opravdu přehnané.
V den zápasu bylo velice chladno a větrno, ale nepršelo, to bylo dobré znamení. Představa, že budeme v dešti stát na tribunách, byla víc než odpudivá.
Na snídani jsem se jako každé ráno sešla s Dracem a potom už jsme se společně s celou školou vydali na famfrpálové hřiště.
„Tak co, těšíš se?“ zeptal se mě Draco.
„A jak,“ potvrdila jsem, „pěkně jsi mě na to navnadil,“ neodpustila jsem si ještě i dodatek.
„Jo tak já za to můžu, to je vrchol,“ smál se.
Na tribunách už bylo pěkně narváno, když jsme se tam dostali my. Ale Draco hned zpozoroval Crabbea s Goylem úplně v horní řadě. Měli okolo sebe poměrně hodně místa, nikdo se neodvažoval dostat se do jejich těsné blízkosti. Ne, že bych se jim divila. Šel z nich opravdu strach. Mým jediným štěstím bylo, že k Dracovi se chovali téměř s úctou, uznávali ho jako svého vůdce. Tím pádem se slušně chovali i ke mně.
A tak jsme měli nejlepší výhled na celou hru. Vzrušení lidí na tribunách bylo obrovské, dav hučel očekáváním.
Trvalo ještě chvíli, než se celá škola usadila na tribunách a hráči obou týmů vešli na hřiště. Každý z nich byl oblečen v barvě své koleje a nesl si svoje koště.
Madam Hoochová zapískala a zápas začal.
Měla jsem celkem jasnou představu o tom, jak utkání probíhá, ale vidět to ve skutečnosti – to bylo teprve něco. Oči mi střílely sem a tam, jak si hráči neuvěřitelnou rychlostí přehazovali Camrál. Trvalo mi několik minut, než jsem si na tempo hry zvykla.
Až potom jsem si začala všímat i detailů. Terence Higgs – chytač našeho týmu létal po obvodu hřiště, stále dokola, a vyhlížel Zlatonku. Harry měl jinou taktiku. Vystoupal několik metrů nad ostatní a Zlatonku vyhlížel shora. Napadlo mě, že kdyby neměl nic na práci, měl by hodně slušný výhled na celou hru.
Jak jsem sledovala Harryho, ani jsem si nevšimla, že nebelvírský tým střelil první gól. Až ohlušující rámus nebelvírské tribuny mě vytrhl ze zamyšlení.
A potom už se zápas rozjel na plné obrátky. Oba týmy se neustále střídaly ve vedení. Když dali jedni gól, druzí vzápětí vyrovnali. Jak to trvalo stále déle a déle, hra začínala být špinavější a objevovalo se více faulů. Nemohla jsem si nevšimnout, že v drtivé většině případů ze strany zmijozelských.
Zamračila jsem se. Chtěla jsem, abychom vyhráli. Tak moc jsem to chtěla. Ukázala bych tím Harrymu, že moje kolej není odpad. Že i já můžu být v Bradavicích šťastná, nejen on. Ale ne za cenu špinavé hry. To pak celé zápolení ztrácelo význam. Věděla jsem ale, že by v téhle věci se mnou téměř všichni zmijozelští nesouhlasili. Možná ani Draco ne. Kdo ví, jaký na to má názor.
V okamžiku, kdy náš tým opět skóroval a ujal se tak vedení, všimla jsem si, že něco s Harrym není v pořádku. Jeho koště sebou podivně házelo ze strany na stranu a vypadalo to, že ho Harry vůbec nemá pod kontrolou. To bylo podivné. Chtěla jsem se podívat, jak se Harry tváří, ale byl příliš vysoko, takže jsem mu až do tváře nedohlédla. Podívala jsem se na lidi okolo sebe, nezdálo se, že by si toho všiml i někdo jiný. Oči mi padly na vedlejší tribunu, kde seděli Ron s Hermionou zastínění Hagridem. Jejich tváře byly stažené do podivné grimasy úzkosti a obav. Nespouštěli z Harryho oči. Takže se opravdu něco dělo.
Najednou se Hermiona zadívala směrem k tribuně, kde seděli profesoři a okamžitě se rozběhla pryč. To bylo víc než divné. Už jsem si to nemohla nechat sama pro sebe.
„Draco, sleduj Harryho,“ zašeptala jsem mu do ucha. Jeho pohled se stočil vzhůru a okamžitě povytáhl obočí.
„Co to provádí?“ zeptal se spíš sám pro sebe.
Harryho situace mezitím začala vypadat opravdu nebezpečně. Vypadalo to, že každou chvílí z koštěte spadne. Pomalu si ho začínalo všímat víc lidí.
V jednu chvíli sebou koště tak škublo, že Harry ztratil rovnováhu, smýkl se, a kdyby se divokého koštěte včas nezachytil, skončil by rozpláclý na zemi. Teď visel ve vzduchu a jen rukama se přidržoval zblázněného koštěte.
Přestala jsem dýchat. Všechny pocity, které jsem měla ohledně našeho přátelství a které jsem úspěšně zatlačila do pozadí, teď opět vypluly napovrch a já o něj dostala příšerný strach.
Co kdyby se mu něco stalo a já mu nestihla ani říct, jak mě mrzí, že naše přátelství ztroskotalo? Co kdybychom už nedostali šanci to napravit? To bylo něco hrozného, to se nemohlo stát.
„Em, jsi úplně zelená,“ Draco mnou zatřásl a já si až teď uvědomila, jak mám celé tělo křečovitě ztuhlé.
„Proč mu zatraceně někdo nepomůže?“ vykřikla jsem šíleně a neodtrhovala jsem od Harryho oči. Cítila jsem na sobě Dracův pohled, ale bylo mi fuk, co si zrovna myslí. Na tom teď nezáleželo.
Uběhlo ještě několik sekund a pak se najednou Harryho koště zklidnilo. Ještě chvíli se pohupoval ve vzduchu a pak se na něj dokázal zpátky vytáhnout. Když pevně usazen zasvištěl vzduchem, prostor naplnil ohlušující nadšený křik nebelvírské tribuny. Jen koutkem oka jsem si všimla, že Hermiona je opět na svém místě.
Zbytek zápasu už jsem vnímala jako ve snu, stále jsem musela myslet na to, co by se stalo, kdyby Harry spadl. Mohl zemřít!
Zápas jsme prohráli, ale já už jsem chtěla být zavřená ve své ložnici, moct nerušeně přemýšlet a hlavně – vydýchat to.
Celou cestu do hradu jsem šla po boku Draca a až uvnitř jsem si uvědomila, že je celou dobu zticha. To mu nebylo podobné. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že až doteď jsem si to neuvědomila. Nevěděla jsem ale, co bych měla říct. Byla to zvláštní atmosféra.
Ticho prolomil až on, když jsme ve společenské místnosti zalezli do našeho koutku.
„Myslel jsem, že už ti na něm nezáleží,“ řekl prostě. Opravdu jsem v jeho hlase slyšela žárlivost?
„Přece ti tolik ublížil! Vykašlal se na tebe!“ jeho hlas nabíral na hlasitosti. Několik lidí okolo se po nás ohlédlo.
Vytřeštěně jsem na něj zírala. Co to do něj vjelo? Takhle jsem ho ještě neznala.
„Odpustilas mu?“ zeptal se pak, o poznání tišeji a pokorněji. V hlase mu zaznívala zvláštní směsice obav a touhy. Touhy po záporné odpovědi.
„Ne,“ vydechla jsem. Čekal. Nevěděla jsem, jak popsat pocity, které ve mně událost znovu probudila. Uvědomila jsem si, že mě Dracova slova vlastně pobouřila. Co si myslí?
„Byl to dvanáct let můj nejlepší přítel. Čekáš, že nebudu mít strach, když mu půjde o život? Tebe znám sotva dva měsíce a bála bych se stejně,“ můj hlas zněl rozčileně.
Jeho pohled se stočil ke mně a v jeho očích se objevil nepopsatelný výraz. Zjihl.
„Opravdu?“ Potřeboval ujišťovat, že mi na něm záleží?
„Samozřejmě,“ potvrdila jsem a soustředila se na to, aby můj hlas zněl co nejpevněji, nejrozhodněji.
Ještě chvíli na mě zíral a pak se usmál.
„Promiň,“ omluvil se, „neměl jsem na tebe tak vyjet.“
„To tedy opravdu ne,“ souhlasila jsem.
„To jen…“ odmlčel se a nacházel správná slova. „Každý den se bojím, že udělá nebo řekne něco, čím tě přitáhne zpátky. A já tě ztratím,“ vyznal se a já na něj zůstala jen překvapeně hledět. Co? Kde se v něm vzal takovýhle strach?
„Víš, jsi moje první opravdová kamarádka.“
„Ale vždyť Crabbe a…“ odfrkl si.
„Ti se se mnou přátelí jen do doby, kdy jejich otcové potřebují podporu toho mého. A tak je to se všemi. Přátelí se se mnou proto, kdo jsem, ne proto jaký jsem. Nikdy jsem neměl opravdové přátele.“ V tu chvíli mi ho bylo tak hrozně líto.
Celou dobu jsem se soustředila jen na sebe, na svoje problémy a on mi byl oporou a světlem. Ani mě nenapadlo zajímat se o to, jestli ho třeba taky něco netrápí. Nejradši bych si nafackovala.
„Draco,“ stiskla jsem mu ruku a snažila jsem se tím gestem říct vše, co jsem v tu chvíli cítila, „já tě nikdy nezradím!“
<<< Předchozí kapitola Další kapitola >>>