1. Giniina pomocná ruka
Ginny Weasleyová si nepřítomně kousala spodní ret, zatímco pozorovala drama, které se odehrávalo na protější straně místnosti. Byla ztuhlá nesouhlasem, když její bratr řval na svého nejlepšího přítele. Ronova tvář žhnula rudě a jeho ruce se rozmachovaly v zuřivé gestikulaci, což bylo jasnou známkou toho, že se jeho temperament dostává za hranice zvládnutelnosti. Třetí člen jejich nerozlučitelného tria, Hermiona Grangerová, stála mezi oběma chlapci a neúspěšně se snažila celou situaci zklidnit.
Po pěti minutách křičení, obviňování a popírání, se Ron otočil na podpatku a s hlasitým dupotem odešel pryč. Ginny si znechuceně odfrkla, když sledovala Hermionu, jak se na zbývajícího chlapce omluvně dívá a rozbíhá se směrem, kterým zmizel Ron. To pro ni bylo typické.
Osamělý chlapec sebou hodil na nejbližší pohovku a zíral do prázdna. Dokonce i z dálky Ginny dokázala rozeznat, že se mu ramena třesou vztekem a jeho pěsti jsou zaťaté. Většina ostatních obyvatel společenské místnosti si od něj udržovala odstup a nechala ho v jeho malé oáze samoty. Když viděla, jak se topí ve vlastní frustraci, rychle se rozhodla.
Malá Ginny Weasleyová měla ohledně chlapce s havraními vlasy velké plány. A v nich byl on její budoucností. Sliboval jí život plný vzrušení a naplnění, což bylo něco, za co byla ochotná bojovat. Jediným problémem bylo, že se ještě neodhodlala udělat první krok. Byl pořád příliš nedospělý a sotva na začátku získávání své opravdové síly. Až plně dozraje, bude z něj impozantní čaroděj. Zatím ale ještě ne.
Naneštěstí ještě nebyla připravená zahájit svůj plán. Její třináctileté tělo ještě nebylo dost vybavené, aby přitáhlo chlapcovu pozornost, kterou potřebovala, a nezáleželo na tom, jak moc si přála opak. Ginny byla mnohem vyspělejší, než se zdálo po fyzické stránce, ale jejímu tělu jako by to bylo jedno. I když vzhledem sotva vkročila do teenagerských let, mentálně převyšovala dívky starší o pět let. V tomto stavu byla od doby, kdy ji posedl temný duch Toma Raddlea. Přesto, že byl zničen, něco v Ginny zanechal. Svoje vzpomínky.
Od chvíle, kdy se vzbudila v Tajemné komnatě na konci svého prvního ročníku, si uvědomovala vědomosti a vzpomínky, které rozhodně nemohly být její vlastní. Ze začátku si nebyla jistá, co to znamená, a nebyla si vědomá toho, odkud tyto vědomosti pocházejí. Až když znovu začalo vyučování, s překvapením zjistila, že zná všechno ještě dřív, než se o tom učili. Byla schopná sesílat nová kouzla na první pokus a její známky se tak rázem výrazně zlepšily. Až tehdy si Ginny uvědomila, že si pamatuje věci, které nezažila. Hrozné, zneklidňující vzpomínky. Vzpomínala si na bídu a strádání v sirotčinci, ve kterém nikdy nebyla. Pamatovala si hluboké uspokojení, když začínala ovládat svoje magické síly, a uspokojení, které jí přinášelo, když způsobovala druhým bolest. V tom okamžiku se jí udělalo fyzicky zle.
Začínala v sobě odhalovat víc a víc vzpomínek, uvědomila si, že zná temná kouzla a hrozné rituály, jejichž výsledky byly strašlivé. Znala magii toho nejčernějšího druhu a děsilo ji, čeho by mohla být schopná. Nakonec si vzpomněla, jak zabila svoji spolužačku. Nedokázala zapomenout na výraz děsu na její tváři, než propustila baziliška, aby ji zabil. Ale jak je to možné? Věděla, že toho hada propustila na příkaz Toma Raddlea, ale ten svoje oběti pouze přeměnil v kámen. Až později si uvědomila, že dívka, kterou zabila, byla Ufňukaná Uršula.
V tu chvíli si pomyslela, že začíná bláznit. Velela znalostem toho nejpříšernějšího zla, a to ji neuvěřitelně děsilo. Pak se ale věci začaly měnit. Uvědomila si, že když ji Raddle posedl, byla to naprosto jiná situace. Teď ji nikdo nenutil dělat něco proti své vůli. Prostě to jen znala. Nemusela nic z toho používat, pokud nebude chtít. Když tohle přijala, začala se cítit mnohem lépe.
Současně si ale uvědomila, že má problém. Kdyby někdo přišel na to, že má vzpomínky šestnáctiletého Temného pána, nepochybovala, že by to pro ni bylo zlé. Důvěřoval by jí někdo, kdyby věděl, co všechno zná? Těžko. Bylo v jejím nejlepším zájmu držet celou věc jako tajemství.
Během vyučování začala být opatrnější. I když i nadále získávala dobré známky, ujistila se, že nikdy nebude první, kdo kouzlo sešle správně. Skrývala znalosti, které by ve svém věku neměla mít, a ignorovala, že je má v malíčku. Učitelé věřili, že je inteligentní žačkou, ale nic víc.
Nakonec i vzpomínky na nejhrůznější Voldemortovy činy začaly ztrácet na síle. Dokázala se od nich odprostit a začít o nich přemýšlet jako o filmu z těch mudlovských televizí, o kterých vždycky mluvil její otec. Vždycky byly rozptylující, ale už s ní nic nedělaly.
V tom bodě začala o vzpomínkách Toma Raddlea uvažovat jako o své výhodě, ne jako o prokletí. Začala ty vzpomínky studovat a učit se z nich. Nechtěla následovat jeho cestu do temnoty, ale věděla, že když jeho znalosti využije správně, může si s jejich pomocí uskutečnit svoje sny. Otázkou bylo… co vlastně chce?
Bylo snadné si říct, co naopak nechce. Nejhorší věc, kterou si uměla představit, bylo skončit jako čarodějka v domácnosti, přesně jako její máma. Představa toho, že je uvázaná u plotny a degradovaná na stroj na plození dětí, byla prostě neúnosná. Její máma byla v takové pozici šťastná, ale Ginny by raději zemřela, než skončit jako ona.
Chtěla život plný dobrodružství a vzrušení. Být finančně zajištěná, to samozřejmě taky. Sotva kdy si stěžovala na Weasleyovic nedostatek zlata, ale to neznamenalo, že se jí to tak líbilo. Také chtěla romantiku a lásku. V tom se od Raddlea lišila nejvíc. Raddle touze po lásce nerozuměl. Ginny prahla po hluboké a významné lásce. Takové, která pozvedne její duši a rozdmýchá v ní oheň. Také ale chtěla muže, který ji bude brát jako sobě rovnou. Ne jako sladkou, usmívající se ženušku, která bude skákat, jak on píská. Ve všech věcech by měli být partnery.
Existoval samozřejmě jen jeden chlapec, ke kterému kdy cítila něco podobného. Když jí Harry v Tajemné komnatě zachránil život, zjistila, že se její dívčí pobláznění do Chlapce, který přežil, rozdrolilo a zmizelo. Místo něj teď měla mnohem hlubší a silnější pocity a jedenáctiletá Ginny Weasleyová překvapeně zjistila, že je opravdu zamilovaná do Harryho Pottera. Čím víc o tom přemýšlela, tím víc jí docházelo, jak skvělé by to mohlo být.
I když mu bylo teprve čtrnáct, bylo už poměrně jasné, jakou osobností Harry bude. Zatímco většina lidí byla ohromena jeho statečností a odhodláním, Ginny ocenila jeho starost o druhé a to, že se nad nikoho nikdy nepovyšoval. Měl potenciál být perfektním manželem, který ji bude přijímat jako partnerku s respektem. A přesně to ona chtěla. Také bylo jasné, že až Harry vyroste, bude z něj mocný čaroděj, možná stejně mocný jako Voldemort nebo Brumbál. S jeho silou a obětavostí a jejími znalostmi a ambicemi neexistovalo nic, co by společně nedokázali.
V té chvíli se Ginny rozhodla, že Harry bude její. Musela být ale mazaná, pokud toho chtěla docílit. Ze všeho nejdřív musela myslet na to, že Harry zatím nijak nenaznačil, že by o ni měl zájem. Po pečlivém pozorování ale zjistila, že Harry si nevšímá žádné dívky kromě svých přátel. Ginny musela být jen trpělivá a čekat, až trochu dospěje. Bylo by k ničemu, kdyby se mu jen tak předhodila, to by utekl na míle daleko. Ne, Harry oceňoval věrnost a podporu nade vše. Ginny dobře věděla, že to bude pro Harryho v životě důležité a později to ocení. Chlapec musel nejdříve naplnit svůj osud - koneckonců, ještě musel přemoci Voldemorta, ale ona o Temném pánovi věděla víc, než kdokoliv jiný. Až nastane čas, poskytne mu vodítka a návrhy, a pomalu tak docílí toho, že pro něj bude nepostradatelná. Až bude nezbytnou přítelkyní a spojencem, bude moc zahájit svádění.
Což ji znovu přivedlo k současnému dilematu. Ještě neměla v plánu udělat první krok, ale současné okolnosti jí nabízely úžasnou příležitost v jeho očích stoupnout. Zdálo se, že je celá škola přesvědčená, že Harry hodil svoje jméno do Ohnivého poháru, navzdory jeho protestům. Chválili ho, spílali mu, vysmívali se mu, ale nevěřili mu. Dokonce ani jeho nejlepší přítel nedokázal překonat vlastní žárlivost a zavrhl ho. Ginny věděla, že to bolí víc než cokoliv jiného.
Povzdychla si, zvedla se a vydala se k Harrymu. Rozhodla se. Ať už to byl správný krok pro její budoucí plány nebo ne, nemohla jen stát a dívat se na jeho frustraci a zoufalství. Harry potřeboval její pomoc, a proto nemohla jen pasivně pozorovat jeho trápení.
Pomalu se posadila na gauč vedle něj. Chvíli se zdálo, že si jí nevšiml, pak ale překvapeně trhl hlavou. Ginny na jeho tváři rozeznala obranný výraz a tvrdý pohled. Uvědomila si, že čeká výčitky za to, že svoje jméno hodil do Poháru. Aby předešla jeho rozzlobeným slovům, promluvila dřív než on.
„Ron se pořád chová jako hlupák, že?“ řekla. Harryho výraz se změnil ze vzteku na překvapení. Chvíli na ni zíral a očividně se snažil přijít na to, co říct. „Je mi vážně líto, že se tak chová,“ pokračovala, aby ho ujistila. „Ale myslím, že někde uvnitř ví, že jsi tam své jméno nehodil. Jen příliš žárlí, než aby to přiznal.“
„Ty… ty věříš, že jsem své jméno do Poháru nehodil?“ zeptal se váhavě.
„Harry, já vím, jak moc nesnášíš, když je na tebe přitahována pozornost. Přihlásit se do Turnaje je podle mě to poslední co bys udělal. Mimoto, říkáš, žes to neudělal, a mně to stačí,“ přiznala upřímně.
Po jejích slovech se celý obrázek změnil. Jeho ramena se přestala třást a celé jeho tělo se uvolnilo. Poprvé od doby, co jako duch vstoupil do místnosti, se usmál. Ginny si uvědomila, jak moc pro něj znamená, že mu aspoň jedna osoba věří.
„Díky, Ginny,“ řekl a v hlase měl jasně znatelné známky úlevy. „Nemáš tušení, jak skvělé je to od tebe slyšet.“
„Žádný problém,“ zasmála se sladce. „Takže, co přesně ti Ron řekl?“ Harryho výraz opět potemněl.
„Nevěřil mi ani slovo! Jen si mlel o tom, jak jsem ho podvedl, když jsem mu nedal šanci přihlásit se taky. Klidně si může vzít moje místo, do pekla!“
Ginny se chvíli zamyslela, než pokračovala. I když svého bratra milovala, věděla, že drží Harryho zpátky. Ron měl ubohý přístup k životu. Skučel a stěžoval si na to, že je nejmladším ze šesti bratrů, ale neudělal nic, aby vystoupil z jejich stínu. Byl spokojený, když životem proplouval, nikdy se nedonutil zkusit něco víc, byl zahořklý, že není slavný ani bohatý. Bylo to ubohé, opravdu. Ginny ale jako nejhorší viděla Ronovu snahu stáhnout každého na svoji úroveň. Vysmíval se každému, kdo dělal víc, než bylo nezbytné minimum školní práce a stahoval své přátele, aby s ním hráli Třaskavého Petra, zatímco měli studovat. Hermiona byla dost chytrá na to, aby ho ignorovala, ale Harry, který toužil po přátelství, které mu bylo po většinu života odpíráno, se pod Ronovým tlakem podvolil.
Ginny ale věděla, že jestli chce Harry dosáhnout svého opravdového potenciálu, musí se od Rona odstřihnout. Vzhledem k Harryho povaze, která vše odpouštěla, to nebyl snadný cíl. Mohla by ale využít jejich současnou při a pomalu ji rozšiřovat, až by byl jejich vztah zničen jednou pro vždy. To by pro jejího bratra bylo těžké, ale může si za to sám.
„To by nepřineslo nic dobrého,“ řekla opatrně. „I kdybys mu dal svoje místo v Turnaji, sotva by se objevily obtíže, obvinil by tě, žes ho do toho dostal. Ron chce slávu a pozornost, kterou Turnaj přináší, ale přiznejme si to. Vydržel by sotva pět minut.“
„Jaké šance mám potom já?“ namítl Harry. „Nejsem lepší než Ron. Neznám víc kouzel než on. Ostatní jsou v sedmém ročníku a znají toho mnohem, mnohem víc než já. Jsem v háji.“
„Řekl chlapec, který dokázal vyvolat Patrona ve třetím ročníku,“ poukázala Ginny. „Jen opravdu mocní čarodějové něco takového svedou.“
„Trvalo mi ale věky, než jsem to kouzlo zvládl,“ bránil se Harry, „a je to jen jedno kouzlo. Ostatní jsou na úrovni OVCE a já ještě ani na konci roku nebudu skládat NKÚ. Bude to jako poslat batole do boxovacího ringu s Muhammadem Alim.“
„Pořád máš nějaký čas,“ ujistila ho Ginny a ignorovala mudlovskou narážku, které nerozuměla. „Když se na to budeš soustředit, vsadím se, že se můžeš naučit kvantum nových kouzel, ještě než bude první úkol.“
„Zas tak dlouho to není,“ zaskučel Harry. „Navíc, kde bych měl, do pekla, začít? Netuším, co bych se měl učit, a kdo mě to naučí? Požádal bych Hermionu, ale pochopil jsem její výraz, nechce se dostat mezi mě a Rona.“
„Nepotřebuješ Hermionu,“ pousmála se Ginny. „Proč nepožádáš konkrétního profesora k tomu, jaký druh kouzel budeš potřebovat? Můžeme sehnat příslušné knihy z knihovny a učit se z nich. Vsadím se, že by ti profesoři dokonce poskytli prázdnou učebnu, abys mohl trénovat.“
„Nemůžu požadovat pomoc od školního personálu, je to v pravidlech,“ povzdechl Harry nešťastně.
Ginny by mu za jeho poraženecký postoj nejraději jednu vrazila. Ale co, koneckonců to nebyla jeho chyba. Jeho děsná rodina ho celý život znevažovala, takže si myslel, že nikdy nemůže ničeho pořádného dosáhnout. Dokonce i Hermiona se mu svým neustálým hučením, ať se jde učit, vždy jen vysmívala a znevažovala jeho snahu. Možná ho bude muset dostat i od ní, protože dívčina inteligence z ní dělala Ronova mocného spojence.
„To úplně nepomáhá, že? Stačí, když ti dají návrhy, co studovat. To by měl dělat každý učitel,“ trvala na svém Ginny. „Také bys možná chtěl napsat svému kmotrovi, aby ti poradil.“
„Jak víš…“ začal Harry šokovaně.
„Ron neudrží tajemství, ani kdyby mu to mělo zachránit život,“ pokrčila rameny Ginny dřív, než dořekl otázku. „Rád se chvástá všemi těmi dobrodružstvími, do kterých se zapojil.“
„Zatraceně,“ odfrkl si Harry. „Tohle mělo být tajemství! Jestli Ministerstvo dostane nápovědu, kde Sirius je, skončí s polibkem od mozkomora dřív, než stačíme mrknout. Jak může být Ron takový hlupák?“
„Je to v pořádku, Harry,“ ujistila ho Ginny. „Ron o tom camral, když jsme byli v Doupěti. Nikdo vaše tajemství nezradí. Ale myslím, že by sis měl příště dvakrát rozmyslet, než v budoucnosti Ronovi prozradíš něco důležitého.“
„To máš sakra pravdu!“ zaskučel Harry. „Ale opravdu si můžu být jistý, že se nic z toho nedostane ven? Co například Percy? Vsadím se, že by lynčoval vaši mamku, kdyby si myslel, že porušuje nějaká ministerská pravidla, natož mě.“
„Věř mi, nikdo v tom domě není tak hloupý, aby něco říkal Percymu, dokonce ani Ron,“ ujistila ho. „Vlastně teď už ani nebydlí v Doupěti. Našel si byt blízko Ministerstva, takže není šance, že by něco zaslechl.“
„Vždycky je šance,“ zapochyboval Harry, ale přesto zněl o něco klidněji. „Ale asi máš pravdu. Ron je bezpečností riziko. Merlin ví, co mu uteče, když je teď na mě naštvaný.“
„Doufejme, že na něj Hermiona dohlédne. Ale teď se nestarej o mého idiotského bratra. Půjdeš se zeptat Moodyho a Kratiknota, která kouzla by ses měl naučit?“ tlačila na něj.
„Jo, zeptám se jich zítra,“ slíbil Harry. „Taky napíšu Siriusovi, i když pořád nevěřím, že to pomůže. Do prvního úkolu nemám ani měsíc a nedovedu si představit, jak se to budu učit sám.“
„Pomůžu ti,“ slíbila Ginny. „Když nic jiného, aspoň můžu podle knih ověřovat, jestli děláš správné pohyby hůlkou a říkáš kouzla správně.“
Tom samozřejmě pravděpodobně znal všechna kouzla, která se bude Harry učit, takže se mohla ujistit, že se je naučí řádně. Předstírat, že Harryho jen kontroluje podle knih, to byl dobrý manévr.
„Ty mi pomůžeš?“ zamrkal Harry překvapeně. „To by bylo skvělé, Ginny!“
„To nestojí za řeč. Mimoto, mohla by to být zábava a sama se toho taky hodně naučím,“ řekla s úšklebkem. Harryho šťastná reakce pro ni byla odměnou sama o sobě.
„Díky, Ginny. Jsi hvězda,“ řekl a zářivě se na ni usmál. „Co se stalo s tou malou, stydlivou dívenkou, která utekla, jakmile jsem vešel do místnosti?“
Byla posedlá zlem Temného pána, který ji málem zabil a ona má stále v hlavě jeho znalosti, prolétlo jí hlavou. To ale Harry vědět nepotřeboval.
„Prostě jsem jen trochu vyrostla. Bylo to hloupé, já vím. Chtěla jsem s tebou prostě jen mluvit, ale nikdy jsem nezvládla ty nervy,“ řekla místo toho. „Ale varuju tě, jestli někdy zmíníš cokoliv o jisté máselničce, budu ti muset ublížit.“
„Neboj se,“ uklidnil ji Harry a jeho výraz potemněl. „Právě teď jsi jediná kamarádka, kterou mám. Nezačnu tě ztrapňovat.“
„Máš víc přátel, než si myslíš,“ namítla a jemně položila svoji ruku na jeho, aby ho ujistila.
Ztuhla, když před jejím dotykem ucukl. Tohle byla další věc, kterou bude muset změnit. Na dotyky si bude muset zvyknout. To byla ale věc, na které bude muset pracovat postupně. Náhodný dotyk sem, jemné šťouchnutí do paže tam a nakonec… no, nakonec cokoliv víc, k čemu je dneska ještě daleko.
„Je pozdě, měli bychom jít do postele,“ pobídla ho, aby dotlačila svoje myšlenky zpět do přítomnosti. „Můžeme se potkat na snídani a udělat si plán?“
„Jo, dobrý nápad,“ souhlasil Harry, načež se postavil a doprovodil ji pod schody do dívčích ložnic. Ještě než se rozloučili, otočil se na ni.
„Díky, Ginny, moc mi pomohlo si s tebou promluvit.“
„Není zač, Harry. Dobrou noc,“ dodala a sledovala, jak jí mizí z očí. Pak ještě hodnou chvíli upírala pohled do místa, kde Harry zmizel.
Všechny své naděje a sny vkládala do toho chlapce a doufala, že udělala dobře, když vystoupila už teď. Věci šly tak dobře, jak doufala. Už položila základy přátelství. Uvědomila si, že by už brzy mladým mužem, kterého milovala, mohla manipulovat, a pocítila osten viny. Byl to ale Harry, kdo tak naplní svůj potenciál, do pekla, a jestli ho to provede bez úhony Turnajem, potom bude muset přijmout její vedení. Na tváři se jí rozhostilo odhodlání, když se konečně vydala do své postele. Zítra začne Harrymu stavět cestičku k jeho osudu. A jak doufala, také ke svému.
Druhý den ráno se Ginny posadila na pohovku poblíž vstupu do chlapeckých ložnic. Už viděla sejít dolů Rona, který se tvářil jak bouřkové mraky a prošel kolem, aniž by se na ni podíval. O chvíli později se objevil Fred s Georgem, v mnohem veselejší náladě. Oba jí popřáli dobré ráno a tázavě se na ni dívali. Nepochybně je zajímalo, na co čeká, ale neřekla jim půl slova. Nakonec se objevil také zamračený Harry a naštvaně sebou praštil na pohovku vedle ní. Uhodla, co stojí za jeho špatnou náladou.
„Dobré ráno, Harry,“ pozdravila opatrně. „Vyspal ses dobře?“
„Ani ne,“ procedil mezi zuby, než se na ni omluvně podíval. „Promiň, Ginny. I tobě dobré ráno. Měl jsem špatnou noc.“
„Za to může Ron, že? Viděla jsem ho odsud vyběhnout vzteklého, jako by vypil sražené mléko.“
„Jo, jak říkáš,“ odfrkl Harry. „Nechápu, co má za problém! Spokojeně jsem ho ignoroval, ale on vždycky musí něco vytáhnout. Pokud mě opravdu tak nesnáší, tak proč mě nenechá na pokoji?“
„Hlavně proto, že je to nedospělý idiot,“ neostýchala se Ginny. „Když se cítí mizerně, chce, aby se tak cítili i všichni ostatní. Prostě ho ignoruj. Když na něj budeš reagovat, bude to ještě horší.“
„Kéž by to bylo tak jednoduché,“ lamentoval Harry. „Včera bylo v ložnici takové dusno, že šel Neville spát sem, myslím. A Dean se Seamusem měli sto chutí se k němu připojit. Zrovna, když si myslíš, že se Ron konečně uklidnil, začne znovu bezdůvodně řvát. Bez urážky, Ginny, ale začínám si myslet, že tvůj bratr se trochu praštil do hlavy.“
„Jo, mamka ho určitě někdy upustila. Škoda, že zrovna neletěla na koštěti, když se to stalo,“ zažertovala a Harry si odfrkl.
„Možná letěla. Rozhodně by to některé věci vysvětlovalo. Tak pojď, Gin, dáme si něco ke snídani.“
Ginny překvapeně zamrkala. Nejenže ji Harry právě oslovil „Gin“, ale také že jí nabídl ruku, aby se postavila. Snažila se potlačit úšklebek a přijala nabízenou ruku, aby se vytáhla na nohy. Do Velké síně šli společně v tichu. Když ale vešli dovnitř, přivítala je vlna šuškání a mračení. Koutkem oka Ginny zaznamenala, jak se v Harrym začínala vařit krev a jeho výraz ztvrdl. Nenechal se ale rozhodit nepřátelským přivítáním a zamířil k místu, kde obvykle sedával. Tam už ale seděl Ron a napjatě ho pozoroval. Hermiona seděla vedle něj a vypadala, že je jí celá situace opravdu nepříjemná.
„Pojď, Harry,“ zatahala ho Ginny za rukáv, „pojď si sednout k mým přátelům.“ Harry poslechl a přidal se k místu, kde seděli povětšinou třeťáci. Ginny zabrala místo a posadila Harryho vedle sebe. To ovšem přineslo také nežádoucí efekt. Harry se totiž ocitl poblíž Colina Creeveyho, který ho uctíval a až Ginniin pohled umlčel jeho obdivné ódy. Ginniny spolubydlící - Demelza Robinsová a Vicky Frobusherová - vypadaly obě šokovaně, ale naštěstí se vzpamatovaly. Brzy plynula obyčejná konverzace a Ginny viděla, jak se Harry pomalu uvolňuje. Začala se s ním bavit o svých hodinách, které ji ten den čekaly, přičemž se ujišťovala, že se pořádně nasnídá. Jen se usmál a přidal si další klobásku. Zasmál se tomu, jak výborně napodobila svoji matku v touze ho vykrmit.
Po pravdě, Ginny měla mnohem praktičtější důvody, aby Harry jedl, než že by měla stejnou posedlost jako její matka. Měla silné podezření, že Harry trpěl celý život nedostatkem jídla až do míry podvýživy. Teď byl v Bradavicích, kde mohl jíst, až by pukl, ale Ginny si všimla, že jeho stravovací návyky jsou opravdu mizerné. Nebyl naučený jíst pořádně, možná ani nechtěl, aby si na to nezvykl, když se stále musí vracet k Dursleyovým. Fakt ale zůstával. Harry byl na svůj věk příliš malý a bledý. To byla další věc, kterou chtěla změnit.
Snídaně, během které Ginny přinutila sníst Harryho mnohem víc, než jedl normálně - přestože neoblomně odmítal, když mu chtěla naložit na talíř ještě jedno vejce, brzy končila. Měla dojem, že ji snad rozčiluje naschvál, a po milionté proklela jeho příbuzné, kvůli kterým odmítal jakoukoliv formu náklonnosti a pozornosti. Ale jejich čas přijde.
Než Harry odešel na svoji hodinu, domluvili se, že se potkají na večeři. Do té doby bude mít možnost promluvit si s profesorem Kratiknotem a profesorkou McGonagallovou a požádat je o rady a snad i místo, kde by mohl trénovat. Poměrně vesele se s ní rozloučil a Ginny ho pozorovala celou cestu z Velké síně. Naštěstí byla většina lidí zaneprázdněná, než aby mu věnovala pozornost. Jeho však naopak očividně zaujalo něco na druhé straně místnosti. Díval se tím směrem celou cestu, dokud nezmizel za dveřmi. Ginny sledovala směr jeho pohledu, aby zjistila, co tak upoutalo jeho pozornost. Cho Changová.
Dívka seděla u havraspárského stolu a bavila se se svojí kamarádkou, očividně si Harryho pozornosti nevšimla. Ginny si povzdechla. Na jednu stranu se jí ulevilo, že Harryho prvním poblázněním je hezká, tmavovlasá dívka. Přestože ale byla atraktivní, Cho měla takovou povahu, že bylo silně nepravděpodobné, že by s Harrym tvořila dobrý pár. Byla příliš emocionální, příliš vztahovačná a příliš nejistá. Dokonce, i kdyby s Harrym byli spolu, Ginny pochybovala, že by to mělo dlouhé trvání. Kdyby se Harry zamiloval do Susan Bonesové nebo Hannah Abbottové, to by si teprve dělala starosti, ale Harry nikdy neprojevil zájem o mrzimorské dívky. Očividně nebyl na blondýny.
Ginny se rozhodla, že nebude jen tak sedět a pozorovat, jak Harry slintá nad slečnou Changovou. Opatrně musí převést jeho pozornost na vady jejího charakteru a povzbudit v něm myšlenku, že si zaslouží někoho lepšího. Mnohem lepšího. Nicméně bude muset být opatrná. Nechtěla se Harrymu odcizit jen proto, že by byla zbytečně zlá na Cho. Všechno musí dělat velice opatrně.
Byla to další věc, která jí teď bude přidělávat starosti, ale co nadělá. Zvedla svoji tašku a vydala se pryč z Velké síně. Do večeře má o čem přemýšlet.
Ginny s úlevou opustila hodinu Historie čar a kouzel. Smrt očividně udělala s profesorem Binnsem něco, kvůli čemu nebyl schopen učit o ničem jiném než o skřetích povstáních. Profesor učil i Toma, ale tehdy byl ještě naživu a učil v plném rozsahu školních osnov. Možná zrovna učil o skřetech v ten den, kdy umřel? Ať už to bylo jakkoliv, jeho hodiny byly jeden velký vtip a duch měl být nahrazen už před lety. Netušila, co Brumbál zamýšlí tím, když ho stále nechává učit.
Výhodou bylo, že dokázala svůj čas využít. Přestože jí Harry slíbil, že si od profesorů vyžádá seznam kouzel k naučení, Ginny sestavila svůj vlastní. Musí začít sérií jednoduchých, užitečných kouzel, které se ale rapidně rozšíří do komplexního plánu pro trénink mladého muže. Brumbál nedělal vůbec nic, aby adekvátně trénoval lásku jejího života, takže to musí udělat sama. Plán byl dát dohromady potenciál sahající dalece za hranice Turnaje, který Harryho změní v někoho schopného porazit Voldemorta i samotného Brumbála, kdyby na to došlo.
Spokojená sama se sebou zamířila do Velké síně, aby se setkala s Harrym, když něco upoutalo její pozornost. Zatímco se schovávala ve stínu, byla schopná jasně pozorovat dva lidi na opačně straně chodby, kteří byli hluboce zabraní do svého rozhovoru. Na chvíli se Ginny měla chuť podívat do kalendáře, jestli náhodou Vánoce nepřišly dřív. Byli to Cho Changová a Cedric Diggory a očividně vůbec nevnímali svoje okolí. Oba se opírali o zeď, jen několik palců od sebe, a soudě podle jejich výrazů by oba ty palce nejraději smazali. Promiň, Harry, pomyslela si Ginny šťastně, vypadá to, že tvoje pobláznění je mimo mísu.
Potichu, aby je nevyrušila, pokračovala do Velké síně. Musí být opatrná v tom, jak podá svůj objev Harrymu. To poslední, co chtěla, bylo jeho romantické tesknění a trápení. Ne, že by byl Harry nějaký ukňouránek, když už, tak spíš vztekloun. Stejně by ho ale nakopala při prvním náznaku tragičnosti.
Vešla do Velké síně a uviděla Harryho, jak studuje nějaký svitek pergamenu. Proklouzla na místo vedle něj.
„Ahoj, Harry, na co koukáš?“ zeptala se.
„Ahoj, Ginny. Mluvil jsem s Kratiknotem a Moodym, jak jsi mi navrhla, a tohle je list kouzel, která mi doporučili, že se je mám naučit,“ řekl, než snížil hlas téměř do šepotu. „Také jsem napsal o pomoc té další osobě.“
„Super, tak se podíváme,“ odpověděla a vzala si od něj pergamen.
Rychle si ověřila, že profesory navržená zaklínadla se budou hodit. Moodyho seznam obsahoval nepřekvapivě spíš útočná kouzla, některá z nich byla docela odporná, až byla překvapená, že něco takového doporučuje profesor studentovi k naučení. Ne, že by se nehodila. Kratiknotům seznam byl obecnější povahy, reagoval na různé nepředvídané situace. Ginny hned napadlo, která kouzla musí přidat, ale to bude během jejich tréninku snadné a nenápadné.
„Tak co myslíš?“ zeptal se Harry. „Myslíš, že je nějaká šance se z toho něco naučit, než bude první úkol?“
„Myslím, že se toho naučíš spoustu,“ odpověděla povzbudivě. „Pojďme po večeři do knihovny, půjčíme si nějaké knihy, které ti pomůžou. Zeptal ses profesorů, jestli bys někde mohl cvičit?“
„Zachránila mě McGonagallová,“ informoval ji, „ve třetím podlaží je nepoužívaná učebna, kterou mi dovolila využívat.“
„Super, snad se tam stihneme z knihovny ještě zajít podívat. Vidíš, říkala jsem, že ti profesoři rádi pomůžou.“
„Ano, říkala,“ uznal Harry. „Asi to znamená, že tě budu poslouchat častěji.“
„To si piš,“ zasmála se. „Teď bys měl něco sníst. Vážně, jeden by si myslel, že po takové době strávené s Weasleyovými už bude jídlo jednou z tvých oblíbených aktivit.“
„Jo, to docela jo a… Ginny, přestaň mi na talíř nabírat jídlo! Myslím, že to dost dobře zvládnu sám, díky,“ protestoval. Ginny, která na jeho talíř zrovna nakládala opékané brambory, jen mávla rukou.
„Kdybych to nechala na tobě, nesnědl bys dost jídla ani pro vrabčáka,“ vyčetla mu. „Vy, pane Pottere, jste hubený jak tyčka. Vsadím se, že by tě odfoukl i větřík. Rosteš, Harry, musíš jíst víc, než jíš normálně.“
Harry jen zrudl a zamumlal něco o tom, že nemá chuť, ale už se Ginny nesnažil bránit. Místo toho rezignovaně zíral na velký talíř plnící se opékanými bramborami, pečeným kuřetem a kedlubnami. Pak si povzdechl, sebral příbor a dal se do jídla.
Ginny se spokojeně zašklebila nad jeho kapitulací a začala si nabírat na svůj vlastní talíř. Když sahala do mísy s baby karotkami, zachytila přes stůl Hermionin pohled. Dívka na ni zírala zvědavě, ale rozhodně ne přátelsky. Ginny však pozvedla bradu a neochvějně jejímu pohledu čelila, než ho Hermiona sklopila zpět do svého talíře.
Ginny ji ještě chvíli pozorovala. Hermiona byla očividně z nějakého důvodu naštvaná, ale Ginny si nebyla jistá, co měla za problém. Žárlit nemohla, ne? Hermiona Harrymu v tomhle slova smyslu nikdy nevěnovala pozornost, mohlo v ní jejich náhlé odcizení vyvolat nějaké romantické pocity? Nebo ji Hermiona vinila z pokračujícího sporu mezi Harrym a Ronem? V duchu nad tím mávla rukou a rozhodla se, že si s tím nebude dělat starosti. Jestli je na ni Hermiona naštvaná, určitě si to s ní vyříká.
Místo toho se Ginny pustila do jídla, ale stále pohledem přejížděla celou síň. Po chvíli si všimla, že dovnitř vešel Cedric Diggory a přistoupil k mrzimorskému stolu. Asi nastal čas podělit se o šťavnaté drby. Naklonila se k Demelze, která seděla na opačně straně stolu.
„Hej, Demelzo! Nikdy neuhodneš, s kým jsem viděla sbližovat se Cedrica Diggoryho,“ zašeptala Ginny tak, aby to slyšel i Harry.
„Co? Povídej!“ chytla se Demelza. Přestože ji Ginny měla ráda, byla to hrozná drbna. Ginny ji ale také několikrát slyšela vyjádřit se pochvalně o Cedricovi, to se teď bude hodit.
„S Cho Changovou, věřila bys tomu?“ informovala Ginny svoji kamarádku.
„Cože!“ vyhrkla Demelza. „To si děláš srandu! Co by Cedric dělal s takovou rozmrzelou krávou jako je ona? Vidělas ji loni, když Havraspár prohrál famfrpálový pohár?“
„Jo,“ souhlasila Ginny. „Věčně si na něco stěžuje. Je to tak trochu královna dramatu.“
„To teda jo! Pamatuješ si toho dalšího borce, se kterým chodila? Šesťák z Havraspáru? Myslím, že se jmenoval Thomas. Nedávno ji poslal k vodě, protože prý nesnesl, že každé jeho slovo přetvořila v celosvětovou krizi. Jasně, vypadá skvěle, ale to je tak všechno, co na ní je. Cedric si zaslouží něco lepšího,“ usoudila Demelza.
Zatímco její kamarádka pokračovala v tirádě proti Cho, Ginny se v duchu ušklíbla. Koutkem oka viděla, že Harry rozhovor soustředěně sleduje a soudě podle jeho zamračení se mu nové objevy o slečně Changové nijak nezamlouvaly. I když teď mohla Ginny v jeho očích vypadat trochu jako mrcha, moc výčitek si z toho nedělala. Changová prostě k Harrymu nepatřila, a tak je pro jeho dobro, když ho ona od ní udrží dál. Nejlepší na tom všem bylo, že Demelza udělá všechnu práci za ni.
Když konečně skončila se svým dlouhým seznamem toho, co je na Cho špatné, doprovázeným četnými poznámkami o tom, proč by právě ona byla pro Cedrica lepší, téma rozhovoru se tradičně stočilo k famrfpálu. Demelze byla stejně zapálený fanoušek jako Ginny, což byl jeden z důvodů, proč k sobě pasovaly. S trochou snahy se jim tak po chvíli podařilo zapojit do hovoru i Harryho. Ginny zaznamenala, že vypadá, jako by mu nebylo úplně dobře, ale začal se vzpamatovávat, jak hovor plynul dál. Věděla, že jednou z věcí, pro kterou je Harry Potter zapálený, je právě famfrpál.
Nakonec večeře skončila a Demelza odešla dodělávat si domácí úkoly. Ginny se podívala na Harryho, jež stále vypadal poněkud ztracený v myšlenkách.
„Tak jdeme do knihovny najít nějaké knížky, které by ti pomohly?“ zeptala se. Harry zatřepal hlavou, jako by chtěl myšlenky odehnat, a podíval se na ni.
„Co? A jo, jasně. Dobrý nápad.“
Postavili se a vydali se z Velké síně pryč. Ginny si všimla Harryho pohledu, kterým střelil k havraspárskému stolu, než se mu vrátil zachmuřený výraz.
„Gin, můžu se tě na něco zeptat?“ řekl najednou.
„Jasně, že jo,“ zněla její odpověď. Nepochybovala, že bude chtít řešit Demelziny komentáře o drahé slečně Changové.
„Když jsi před chvílí mluvila s Demelzou, byla jsi… hodně upovídaná. Z nějakého důvodu mě nikdy nenapadlo, že jsi taková. Vím, že tvoji bratři tě popisují jako mluvku, ale bylo zvláštní tě tak slyšet… ne, že by na tom bylo něco špatného, samozřejmě!“ dodal rychle, když si uvědomil, že by se mohla urazit.
Dobře, tak to jsem nečekala, pomyslela si Ginny.
„No, upřímně, když jsi byl poblíž, sotva kdy jsem se chovala normálně. To stupidní dívčí pobláznění ze mě udělalo idiota,“ vysvětlila. „Ale nemělo by tě to překvapovat, Harry. Každá holka je tak trochu drbna, dokonce i Hermiona si to občas dopřeje.“
„Opravdu?“ Harry zněl šokovaně. „To ti jen ukazuje, že o holkách nic nevím.“
„Ani bys neměl,“ mrkla na něj, „máme být záhadné a nepředvídatelné.“
„Díky nebesům,“ odpověděl hlasem přetékajícím sarkasmem. „Už jsem si začínal myslet, že jen já jsem mimo.“
„Jsi kluk,“ pokrčila rameny.
„Díky,“ zamumlal.
Naštěstí bylo jeho ego zachráněno před dalšími narážkami, protože právě dorazili do knihovny. Aby ušetřili čas, každý z nich si vzal polovinu seznamu od profesorů a rozdělili se. O půl hodiny později se sešli u jednoho ze stolů, každý s hromadou knih v náručí. Hned nato je začali třídit, aby věděli, které z nich budou nejužitečnější. Brzy měli vybrané ty, co chtěli, a Harry ostatní sebral, aby je vrátil na místo.
Zatímco byl zaneprázdněn, Ginny si všimla, že do knihovny dorazila také Hermiona a usadila se o několik stolů vedle. Ginny jasně viděla v jejím výrazu zvědavost, umírala touhou vědět, co se děje. Ginny byla vlastně docela překvapená, že za nimi ještě nepřišla a rovnou se nezeptala. Byl to nakonec Ron, kdo se s Harrym rozhádal, ne Hermiona. Z nějakého důvodu si ale i ona udržovala odstup, jen se čas od času na Ginny zamračila. No, když nic neřekne ona, já taky ne, rozhodla se Ginny.
Harry se po pár minutách vrátil a bez nadšení se podíval na výslednou hromádku knih.
„Opravdu budeme všechny tyhle potřebovat, Gin?“ zamručel. „Vždyť do prvního úkolu nestihnu projít ani polovinu.“
„Nemusíš je projít celé,“ poukázala Ginny. „Jen tu a tam vybereme některá užitečná kouzla.“
„No dobře,“ ustoupil nakonec.
Sebrali svoje knihy a vzali je ke stolu madam Pinceové, aby je odepsala. Přísná žena se na ně upřeně zadívala zpod svých brýlí.
„Na co vy dva budete potřebovat všechny tyhle knihy?“ zeptala se.
„Oh, to nevím,“ zaskučel Harry, „možná proto, aby mě během Turnaje tří kouzelnických škol udržely naživu.“ Knihovnice se zaškaredila, ale nakonec přikývla. Knihy orazila, než jim je podala zpátky.
„Ujistěte se, že je vrátíte ve stavu, v jakém si je půjčujete,“ varovala je přísně.
Rychle knihy sebrali a opustili knihovnu, než si to mohla rozmyslet.
Protože do večerky jim zbývala ještě hodina, rozhodli se zajít podívat do učebny, kterou jim profesorka McGonagallová doporučila a schválila. Ve třetím podlaží učebnu našli snadno. Byla to neoznačená místnost, v níž byly všechny lavice naskládány u jedné strany. Jinak to byl prostě jen velký, prázdný prostor, který byl pro ně perfektní. Protože profesorka dala Harrymu klíč, rozhodli se, že tu můžou nechat všechny knihy, aby si to pro příště usnadnili. Ginny sebrala seznam kouzel a rychle ho přejela pohledem.
„Tak jo, s čím bys chtěl začít? Co třeba přivolávací kouzlo nebo výbušná kletba? Ty by se mohly hodit,“ navrhla.
„Výbušná kletba je snadná, ne?“ uvažoval Harry. „Začněme s ní a pak se dostaneme k dalším.“
Ginny našla příhodnou knihu a dali se do práce. Bylo to kouzlo, které Tom dokázal i ve spánku, a ona si byla jistá, že by ho hravě zvládla také. Přečetla Harrymu popis kouzla a formuli a předvedla mu pohyb hůlky, který byl v knize popsán. Potom vytáhli nepoužívanou školní lavici jako cíl. Trvalo několik pokusů, než na to Harry přišel, a několik dalších, než kouzlo přivedl k dokonalosti. Brzy dokázal roztříštit lavici na kousky a byl připraven sebrat větší množství síly, kterou mohl do kouzla dát. Ginny byla docela překvapená, že to zvládl tak rychle, ale také byla nadšená z toho, co to znamenalo pro budoucnost.
„To bylo skvělé, Harry,“ chválila ho. „Zvládl jsi to kouzlo za míň jak půl hodiny!“
„No, musím uznat, že na tohle už jsem jednou narazil,“ přiznal se. „Hermiona se ho mě a Rona snažila naučit, ale nikam jsme se nedostali.“
„Protože jsi neměl za učitele mě,“ zasmála se.
„Samozřejmě, mělo mi dojít, že v tom je ten problém,“ ušklíbl se Harry. „Možná bys mi mohla názorně předvést, jak se to kouzlo dělá?“
Teď musela být opatrná. I když zamýšlela kouzlo vykouzlit správně, musela si dát pozor, aby to zvládla po víc pokusech než Harry. S čím ale nepočítala, byla Harryho touha pomoct. Když schválně mávala hůlkou špatně, Harry ji na to upozornil a ukázal jí správný postup. Pak už neměla moc na výběr, a tak seslala naprosto perfektní kouzlo.
„To bylo úžasný, Gin!“ vyhrkl Harry. „Dokázala jsi to rychleji než já!“
„Díky, Harry,“ řekla a začervenala se. „Ale jen díky tomu, žes mi ukázal, co dělám špatně.“ Harry její protesty odmávl a dál ji chválil.
Vlastně vypadal z jejího seslání kouzla nadšeněji než ze svého vlastního. To způsobilo, že se musela zamyslet a trochu ho přehodnotit. Většina chlapců by měla pochroumané ego, kdyby mladší dívka seslala správné kouzlo rychleji než oni, ale Harryho se to očividně netýkalo. Ujistila se, že chyba v jejím kouzle byla jen malá, ale Harry ji stejně rychle uhodl a napravil. Musel ji sledovat opravdu pozorně, když si toho všiml. Byla překvapená radostí, kterou mu přineslo, že jí pomáhá. Usoudila, že by Harry byl skvělým učitelem, kdyby někdy dostal šanci zvolit si vlastní kariéru.
„A sakra,“ ulevil si Harry najednou, když se podíval na hodinky. „Už je po večerce, musíme zpátky.“
„Opravdu? To se nezdálo, že už jsme tu tak dlouho,“ odpověděla. Očividně čas opravdu letí, když se člověk dobře baví. „Musíme být po cestě zpátky opravdu opatrní. Filch určitě bude hlídat.“
„Nebojte se, slečno Weasleyová. Mám jednu věc, která nám zaručí, že nás nechytí,“ řekl a zašklebil se na ni. Pak sáhl do své školní brašny a vytáhl složený plášť.
„To je neviditelný plášť?“ zeptala se nadšeně. Harry se na ni díval s kyselým obličejem.
„Je mi to jasné, Ron a jeho nevymáchaná huba.“
„Jo,“ řekla omluvně. „Asi bych o něm vědět neměla, co?“
„Existuje něco, co o mě Ron nevyžvanil?“ rozčiloval se Harry. „Sirius, plášť. Co ještě? Zmínil se o barvě mého spodního prádla?“
„Já vím, jakou má barvu, Harry. Pomáhala jsem v Doupěti prát,“ ušklíbla se. Spokojeně sledovala, jak se jeho naštvaný výraz mění v pobavený.
„Supr. Takže vážně nemám žádné tajemství,“ zamumlal. „Tak pojď, jdeme, než se dozvíme nějaký další trapný fakt o mé maličkosti.“
„Já si nemyslím, že růžovoučké spoďáry jsou trapné, Harry. Věřím, že ti nesmírně pasují,“ poškádlila ho ještě.
„Ha, ha,“ odtušil. „Mohli bychom už moje spodní prádlo nechat na pokoji? Já se tě taky neptám, jakou barvu mají tvoje kalhotky, ne?“
„Ó, chtěl bys je vidět?“ zeptala se sladce. O vteřinu později vybuchla smíchy, když viděla, jak Harrymu poklesla brada.
„No tak, Harry, měl by ses teď vidět!“ Harry zatřásl hlavou.
„Na tohle si budu muset zvyknout, Gin. Jediná holka, kterou mám poblíž, je Hermiona a ta mi takové věci nikdy nenabízí.“
„Chudáčku Harry,“ pohladila ho útěšně po ruce. „Očividně ses jí nikdy nezeptal dost hezky.“
Harry se očividně rozhodl, že by mu jakákoliv další odpověď přivodila jen další nesnáze, a tak jen odemkl dveře a přehodil si přes ramena neviditelný plášť.
„Radši pojď, je čas jít.“
Ginny usoudila, že pro dnešek bylo škádlení dost, a tak se posunula k němu, aby je pod plášť skryl oba. Zamkli za sebou dveře a vydali se do společenské místnosti. A když se k sobě pod pláštěm náhodou přitiskli blíž, Ginny si rozhodně nehodlala stěžovat.