2. Novinky na titulní stránce

30.05.2016 19:48

Následujících několik týdnů rychle uteklo. Dvojice v každé volné chvíli pokračovala v trénincích v učebně, kterou jim poskytla profesorka McGonagallová, a brzy byly vidět pokroky. Po týdnu začala Ginny s Harrym dělat společně i úkoly, aby ušetřili nějaký čas. Výsledkem bylo, že spolu trávili téměř každý večer, ať už v knihovně studiem nebo v učebně tréninkem. Harry také nadále jedl společně s ní a jejími přáteli, takže nebylo divu, že se o nich brzy začaly šířit drby. Očividně bylo vše příliš dokonalé, než aby to vydrželo.

 

Když jednoho rána přicházeli na snídani, narazili na skupinku hihňajících se Zmijozelů. V jejich středu stál přirozeně Draco Malfoy, který se pyšně uculoval.

„Hej, Pottere!“ křikl na Harryho. „Líbí se ti naše odznaky?“ Ginny se okamžitě podívala na odznaky, které měli všichni připnuté na sobě. Velkými písmeny na nich stálo: „Podporujeme Cedrica Diggoryho, OPRAVDOVÉHO šampiona Bradavic.“ Ginny nechápala, proč nápis vzbuzuje u Draca takové veselí, ale jen do chvíle, kdy se nápis změnil v „Potter je hnusák!“ Potlačila touhu protočit nad Dracovým dětinským jednáním oči.

 

„A to mě jako má ohromit?“ sdílel s ní Harry očividně stejný názor.

„Copak, Pottere?“ odtušil Draco. „Pravda bolí?“ Harry ho ignoroval a zuřivě prošel kolem něj. Sotva vešli do Velké síně, Ginny zaskučela. Prakticky všichni kolem zmijozelského, havraspárského i mrzimorského stolu měli na sobě tytéž odznaky. K jejímu vzteku dokonce i pár Nebelvírských. Rychlým pohledem se ujistila, že minimálně Ron mezi ně nepatří, přestože se na Harryho poškleboval. Možná mu Hermiona zakázala si odznak vzít?

 

Všimla si, že se Harryho ramena začínají otřásat vztekem, a tak k němu přistoupila blíž.

„Nedopřej jim tu radost, aby tě viděli naštvaného,“ zašeptala. „Nic je nerozhodí víc, než když se budeš chovat normálně.“ Harry se zhluboka nadechl, než pokračoval ve své cestě ke stolu a posadil se na svoje obvyklé místo mezi třeťáky. Demelza a Vicky se tvářily soucitně, zatímco Colin byl spíš rozzuřený. Harry si bez jediného komentáře začal nabírat jídlo a aspoň zdánlivě působil klidně. Ginny se posadila vedle něj a mile se přivítala se svými přáteli.

 

Když viděli, že jim Potter neposkytne žádnou okamžitou zábavu, většina studentů se vrátila ke své snídani. Od zmijozelského stolu k nim sem tam zaletěly nějaké posměšky, ale nebylo pro ně těžké si jich nevšímat. O jediné opravdové rozptýlení se postarala Angelina Johnsonová, když se pustila do jednoho svého spolužáka ze šestého ročníku, který odznak raději zase rychle schoval. Ginny si všimla, že několik lidí kolem stolu následovalo jeho příklad. Zachytila Angelinin pohled a vřele se na ni usmála. Černoška na ni v odpověď zamrkala.

 

Když se Ginny otočila zpět, všimla si Harryho, který s nepotřebnou silou zápasil se svojí uzenkou. I když dělal, co mohl, aby vypadal v klidu, ona dobře poznala, že to jen hraje. Okamžitě se rozhodla, že ty odznaky musí zmizet a hned se jí v hlavě začal formovat plán. Bude s ním potřebovat trochu pomoct, ale byla si jistá, že to zvládne zařídit.

 

Harry spolykal svoji snídani v rekordním čase, aby zase mohl rychle odejít. Ginny s povzdechem nechala svoji snídani nedojedenou a postavila se, aby ho následovala z Velké síně pryč. Zatímco sbírali svoje tašky, všimla si, že se k nim havraspárští studenti natáčí tak, aby byly jejich odznaky dobře viditelné. Harry se naštěstí díval přímo před sebe a nevšímal si jich, zatímco ona je provrtávala pohledem. Několik z nich mělo aspoň tu slušnost zahanbeně sklopit hlavu.

 

Když byli venku, položila mu ruku na rameno.

„O ty idioty se nestarej, Harry. Je to jen banda ovcí,“ řekla horlivě.

„A to je přesně ten problém,“ odpověděl nešťastně, „je to znovu jako se zmijozelovým dědicem. V jediné chvíli jsou všichni připraveni věřit, že jsem ztělesněné zlo. Hned na to jsem hrdina. Jako by všichni měli paměť zlaté rybičky. A nejhorší na tom je, že ten zatracený Malfoy dokáže přimět celou školu, aby dělala to, co chce on! Štve mě, že všichni věří raději jemu než mně!“

 

„Prostě jen rádi člověka povzbuzují, aby ho pak mohli zase srazit na kolena,“ souhlasila Ginny. „Kašli na ně, Harry. Pozitivní na tom je, že takhle zjistíš, kdo jsou tví opravdoví přátelé.“

„Jo, problém je, že na konci mi žádní přátelé taky nemusí zbýt,“ postěžoval si.

„Máš jich víc, než si myslíš,“ ujistila ho. „A i kdyby všichni ostatní odešli, slibuju, že já to neudělám.“

 

Harry k ní ostře zvedl pohled. Na chvíli se zdálo, že neví, co má říct, a v jeho výrazu se odrážel zmatek. Potom ale jeho pohled změkl a on se na ni usmál.

„Díky, Gin,“ řekl prostě.

„Není za co,“ řekla se sklopeným pohledem. „Co je na řadě teď?“

„Lektvary,“ zahučel Harry. „Nepřekvapilo by mě, kdyby i Snape nosil ten pitomý odznak.“

„Možná jo,“ zasmála se. „Ale už mám ohledně tohoto nápad. Promluvíme si o tom později, jo?“

„Jo, jasně, pokud tu hodinu přežiju. Tak zatím, Gin,“ řekl, než zamířil do sklepení.

 

Ginny sledovala, jak odchází, a vzmáhal se v ní čím dál větší vztek. Harry byl nejstatečnější, nejmilejší a nejnesebevědomější člověk, jakého znala, a téměř pro celou školu bylo v pořádku se mu vysmívat a ponižovat ho. Bylo jí z toho zle. To, že většina z nich byly děti, je nijak neomlouvalo. Do pekla, i většina dospělých tupě uvěřila všemu, co o Harrym psal Denní Věštec. No, věci se budou muset změnit. A začne to těmi debilními odznaky. S odhodláním vepsaným ve tváři zamířila na svoji další hodinu.

 

Večer, sotva Ginny zasedla k večeři u nebelvírského stolu, se vedle ní zřítil na lavici i Harry. Už jen jeho výraz vyděsil většinu okolo sedících lidí natolik, že kolem zavládlo rozpačité ticho. Ginny se už už chtěla zeptat, co se stalo, když promluvil Colin, který seděl naproti nim.

 

„Jak šel obřad vyvažování hůlek, Harry?“ zeptal se malý chlapec.

„Moc dobře ne,“ zaskučel Harry v odpověď. „Nejenom, že celá ta věc byla ztrátou času, ale byla tam také ta zatracená Rita Holoubková z Denního věštce. Překroutila každé slovo, které jsem vypustil z pusy. Věděli jste třeba, že já a Hermiona jsme do sebe vášnivě zamilovaní? Někdo by o tom mohl dát vědět i mně, nějak jsem si toho nevšiml!“

 

Ginny se zahihňala. Měla ráda, když Harry ukázal svoji sarkastickou stránku. Najednou byla jeho špatná nálada mnohem zábavnější.

„A to byla jen část totálně podělaného dne,“ pokračoval Harry. „Malfoy byl dneska ještě větší debil než normálně. Vážně jsem si myslel, že se mě pokusí proklít rovnou na chodbě, ale najednou se tam ukázal Snape, a zase se choval jako sluníčko. Normálně bych uvítal, že mě kvůli tomu ceremoniálu vytáhli z hodiny, nemohlo to ale projít tak hladce. Ostatní šampioni si samozřejmě také myslí, že jsem podvodník, i když Cedric Diggory se ke mně zas tak špatně nechová. Ale řeknu vám, že jestli mě ta francouzská krasotinka ještě jednou nazve malým chlapeškem, tak se něco stane!“

 

„Takže zatímco všichni ostatní kluci na hradě za slečnou Delacourovou slintají, ty ji chceš praštit?“ škádlila ho Ginny. „S holkama ti to moc nejde, co? To bude asi důvod, proč tvoje aférka s Hermionou vyšla najevo.“

„Asi, musím si to zapamatovat,“ odtušil Harry.

„Od toho tu jsem,“ zasmála se. „Každopádně, najez se. Po večeři si musíme jít promluvit s dvojčaty.“

„S dvojčaty?“ nechápal Harry. „O čem se s nimi potřebujeme bavit?“

„O odznacích,“ pokrčila rameny prostě.

Harry se na ni chvíli zmateně díval, než jeho tvář prozářilo pochopení.

„Myslíš si, že nám budou schopní pomoct?“ zeptal se s nadějí.

„No, není nic, co by ti dva neudělali pro svou milou malou sestřičku,“ zašklebila se. „Zvlášť, pokud jim pohrozím netopýřím zaklínadlem.“

 

O hodinu později už byli oba ve společenské místnosti, kde hledali Freda a George. Ti se krčili v rohu místnosti, zabraní do intenzivního, i když tichého rozhovoru. Nevypadali potěšeně, když je vyrušili.

„Co chcete, vy dva?“ vyštěkl Fred jen s nepatrným náznakem svého obvyklého humoru.

„Co vás dva tak rozhodilo?“ zajímala se Ginny.

„Nic, kvůli čemu by sis měla dělat starosti,“ odtušil George kysele. „Máme práci, co chcete?“ Ginny si založila ruce v bok a oba bratry sjela upřeným pohledem. Od těch dvou nebyla na žádné odsekávání zvyklá a nehodlala s tím začínat.

 

„Mohli byste toho nechat? Potřebujeme bychom vaši pomoc,“ řekla. „Jde o ty hloupé odznaky, se kterými přišel Malfoy. Musíme s nimi něco udělat.“

„Jsou dost amatérské,“ připustil George.

„Jo a upřímně… Potter je hnusák? To je to nejlepší, co dokáže Malfoy vymyslet?“ přidal se Fred.

„Dokonce to ani není pravda,“ přikyvoval horlivě George, „Harry je jen trošku ošklivý. To Ron je horší.“

„Děkuji pěkně,“ ušklíbl se Harry.

 

„Není za co,“ přerušila je Ginny. „Nemůžeme Malfoyovi dovolit, aby s tím pokračoval. Nejen, že uráží Nebelvír, ale snaží se vám sebrat vaši korunu králů šprýmů. To mu přece nedovolíte, ne?“

„Má pravdu, bratříčku, tuhle výzvu nemůžeme nechat bez odpovědi,“ pronesl George důležitě.

„Pravda, moje ošklivé dvojčátko. Pokud s tím Malfoy bude pokračovat, vezmu to jako osobní urážku,“ souhlasil Fred. „Máš nějaký nápad, Gin-Gin?“

„No, napadlo mě, že formule použitá na ty odznaky nemůže být nějak moc složitá, ne? Jsem si jistá, že dvojice raubířů je dokáže změnit, aby odrážely jinou zprávu, ne?“ mrkla na ně a dvojčata se zlomyslným úšklebkem přikývla.

___________________________________________________________________________

Druhý den ráno se Malfoy vydal na snídani se svou obvyklou partou hlučných bodyguardů. Hned u vchodu ho zarazilo, že prakticky celá nebelvírská kolej už, navzdory brzké hodině, seděla u stolu na svých místech. Draco pocítil zvědavost, a tak se rozhodl zabít dvě mouchy jednou ranou. Bude si moct udělat srandu z Pottera a zároveň zjistí, co se u jejich stolu děje.

 

Jakmile se ale ke stolu přiblížil, každý se otočil a díval se na něj. Až teď si všiml, že každý z nich má na sobě odznak „Podporujte Cedrica Diggoryho“. Proběhla jím vlna nadšení. Že by si lvi konečně uvědomili, jaký je Potter podvodník a obrátili se proti němu? Otočil se k Harrymu, který seděl několik kroků od něj. Pyšně jako páv se vydal rovnou k němu.

 

„Dobré ráno, Potty,“ zvolal hlasitě, „zdá se, že lidi z tvé koleje konečně pochopili, co jsi zač.“ Potter se na něj podíval s vítězoslavným úšklebkem na tváři. Draco si uvědomil, že dokonce i on sám má odznak připevněný k hábitu. Úsměv mu ochabl, když začal cítit, že je to past.

 

„Oh, dobré ráno, Draco,“ oplatil mu Harry přátelským tónem. „Jak se dnes ráno máš?“

„O dost hůř, když vidím tvůj šerednej ksicht,“ odfrkl si Draco a ignoroval fakt, že to on přišel k Harrymu a ne naopak. „Proč nosíš ten odznak i ty?“

„Tohle?“ vzal Harry odznak mezi prsty. „No protože s jeho zprávou souhlasím. Cedric je opravdovým bradavickým šampionem. Moje jméno bylo do Poháru vhozeno bez mého přičinění, takže jsem opravdu šťastný, že Cedric je tím, kdo bude reprezentovat Bradavice.“

 

V tuto chvíli, uvědomil si Draco, už se měla zpráva na odznaku změnit na „Potter je hnusák“, stále ale zůstávala nezměněná. Nebelvírští očividně překonali kouzlo na odznacích tak, aby zobrazovalo pouze tuto část zprávy.

„Ale, dokázal jsi odznaky změnit, co? Velmi chytré,“ procedil sarkasticky mezi zuby, „tím se ale nic nemění. Mám tucty originálních odznaků. A myslím, že obě jejich zprávy jsou důležité, nemyslíš?“

„Co? Myslíš tuhle druhou zprávu?“ řekl Potter nevinně. Ve chvíli, kdy jeho slova dozněla, se odznak všech lidí u stolu změnil. Draco se nepatrně předklonil, aby si novou zprávu mohl přečíst a jeho tvář okamžitě zbrunátněla.

 

„JAK SES MOHL OPOVÁŽIT?“ zařval. „Ujistím se, aby vás všechny vyloučili!“

„Jejda, promiň, ono to bylo tajemství?“ zašklebil se Harry samolibě. Draco chtěl už už vytáhnout hůlku a Harryho proklít, ale včas si uvědomil, kde právě je. Rozhlédl se kolem sebe, jen aby viděl, jak se mu všichni kolem stolu smějí. A jestli bylo něco, co na světě nenáviděl nejvíc, bylo to právě to, když se mu někdo posmíval. Čert vem následky, stejně Pottera prokleje! Zvedl ruku, aby sáhl po hůlce, když ho zastavil povědomý hlas.

 

„Co se tady děje?“ oznámil svůj příchod profesor Snape. Draco nedokázal zabránit svému triumfálnímu úšklebku. Jakmile Snape uvidí urážlivou zprávu na jejich odznacích, sebere jim tolik bodů, že bude celá kolej po zbytek roku v záporných číslech. S očekáváním se otočil k řediteli své koleje.

„Pane profesore, podívejte se na tu nechutnou zprávu, kterou nebelvírští dali na svoje odznaky!“ zaskučel. „V životě mě nikdo tolik neurazil! Musíte s tím něco udělat, pane!“ Severus se podíval na odznaky a nepatrně se zarazil.

 

„Nevidím na nich nic špatného, pane Malfoyi,“ řekl, načež se podíval Potterovým směrem. „Příhodné poselství, řekl bych.“

„COŽE?“ zařval Draco. „Jak to můžete říct? Počkejte, až tohle uslyší můj otec!“

„Co je, promerlina, tak špatného na tom, že tito žáci vyjádří svoji podporu Cedrica Diggoryho?“ nechápal Snape.

„Já… cože? Ne, tahle zpráva ne. Ta druhá,“ štěkl Draco.

„Nemluvte se mnou tímto tónem, pane Malfoyi,“ varoval ho Snape nebezpečně.

„Promiňte, pane,“ omlouval se rychle Draco. „Jsem rozzuřený, zapomněl jsem se. Ale tyhle odznaky mají i druhou zprávu. Počkejte, pane, za vteřinu se změní.“

 

Snape povytáhl obočí, ale nic neříkal. Místo toho se zadíval na odznaky a čekal, až se přemění.

A čekal.

A čekal.

 

„No, pane Malfoyi, na co přesně čekám?“ štěkl po chvíli.

„Je na nich ještě jiná zpráva,“ trval na svém Draco. Jeho tvář zrudla pod posměšnými pohledy nebelvírských.

„A co ta zpráva říká?“ zeptal se Snape kysele.

„Malfoy šíleně masturbuje!“ odsekl Draco. Nebelvírští budou mít sakra velký problém.

 

Draco povyskočil, když celý stůl vyprskl smíchy. Když se rozhlédl kolem, všiml si, že také studenti Mrzimoru a Havraspáru se mu vysmívají. Očividně promluvil moc nahlas.

„Ticho!“ štěkl Snape. Nikdo si ho ale nevšímal, protože Nebelvíři kolem doslova padali smíchy. Draco cítil, jak s ním lomcuje vztek nad tím ponížením. Prosebně se podíval na ředitele své koleje, aby něco udělal.

 

„TICHO!“ zařval Snape a tentokrát se jeho rozkaz setkal s úspěchem, stůl okamžitě zmlkl. „Je to pravda, Pottere? Vypouštíte pomlouvačné a urážlivé komentáře o jednom ze svých spolužáků?“

„Ne, pane,“ odpověděl Harry klidně. „Netušil jsem, že to ty odznaky umí. Ve společenské místnosti jich byla hromada, tak jsem si jeden vzal, stejně jako všichni ostatní.“

„No, okamžitě si ty odznaky sundejte! Všichni! Nedovolím, aby byli studenti tímto způsobem urážení!“ zařval Snape.

 

„Co kdybychom jejich nápis změnili na Malfoy je hnusák, pane profesore?“ zeptal se hlasitě Fred Weasley. „To by bylo přijatelné?“

„To by tedy rozhodně nebylo,“ zasyčel Snape. „Nebudu tolerovat žádné posměšné poznámky na adresu pana Malfoye.“

„Jak to, že ohledně Malfoye by byly nepřijatelné, ale ohledně Harryho to nevadí?“ odtušila Ginny.

„Skvělá poznámka, slečno Weasleyová,“ ozval se chladný ženský hlas.

 

Zpoza profesora Snapea vystoupila profesorka McGonagallová s rozzuřeným výrazem.

„Ani já nedovolím, aby byl někdo z mé koleje takto zesměšňován.“ Snape se k ní otočil. „Musíme zasáhnout.“

„Souhlasím,“ odpověděla. „Doufala jsem, že studenti této školy se budou chovat poněkud dospěleji, ale místo toho jsem opravdu zklamaná. Proto jsou teď jiné než oficiální odznaky Bradavic zakázané. Všichni je sundejte, hned!“

 

Velkou síní se ozvalo rozčarované mumlání, jak si všichni sundávali svoje odznaky. Draco si nasupeně vzpomněl na všechen ten čas, který mu zabralo je očarovat. Ještě víc ho ale štvalo to, že byl jeho pokus ponížit Pottera zase zmařen. Už se ale nezdržoval a raději se rychle vrátil ke stolu, ke kterému patřil.

 

Ginny pozorovala, jak Draco utíká ke svému stolu se staženým ocasem a u toho poslouchala Harryho smích, se kterým gratuloval dvojčatům k jejich mimořádně dobře odvedenému kouzlu. Chytrý obrat, který jim umožnil ovládat zprávu na odznacích, byl bezpochyby mistrovským kouskem. Kolem stolu se všichni živě bavili a smáli, jak nad Malfoyem vyzráli. Proč se ale ona cítila tak nespokojeně?

 

Nějak jí nestačilo, že Malfoyovi zabránili pokračovat v jeho výsměchu. Ten malý, ubohý bastard chtěl Harryho zesměšnit a ukázat ho ve špatném světle. Malfoy byl tak slabý, že ho mohla rozmáčknout jako mouchu a navždy tak skončit jeho ubohou existenci. Možná kdyby se jí podařilo odtrhnout ho od Crabbea a Goylea, mohla by mu dát pocítit opravdové… utrpení?

 

Ginny najednou ztuhla. Nad čím to, do pekla, přemýšlí? Opravdu právě chtěla chytit Malfoye do pasti a mučit ho? Byl to stejný pocit, jako když Tom Raddle mučil lidi, kteří mu nebyli po chuti. Jejich činy byly obvykle směšně bezvýznamné, ale Tom vyžadoval svoji odplatu, děj se co děj. V její mysli se usadil obrázek malé blonďaté dívky, ležící a křičící na podlaze v sirotčinci. A to jen proto, že sebrala ze stolu mísu s brambory dřív, než si Tom stihl nabrat svoji porci.

 

Udělalo se jí zle. Byla si tak jistá, že se zvládne udržet dál od Raddleových vzpomínek a ty na ni tak nebudou mít žádný vliv. Ano, mohla si z nich vytáhnout, co potřebovala, ale jinak neměly nijak zasahovat do jejího chování. Teď už si nebyla tak jistá, že je to pravda. Vnášely příšerné Tomovy činy nádech krutosti i do jejích vlastních myšlenek? Měla pocit, že pomsta Malfoyovi je nedostatečná ve srovnání s tím, jak Raddle trestal sebemenší přestupky? A jestli ano, jak jinak ještě byla ovlivněna?

 

„Jsi v pořádku?“ ozval se šepot v jejím uchu, až málem nadskočila do vzduchu. Otočila se a uviděla pár zelených očí, které ji s obavami pozorovaly.

„Jo, jsem v pořádku, Harry,“ odpověděla rychle, možná až moc.

„Jsi si jistá? Odznaky dvojčat zafungovaly jako hrozba. Myslel jsem, že budeš ráda, ale vypadáš vlastně spíš… rozhozeně,“ odhadl ji.

„Ne, já… jen jsem přemýšlela nad něčím jiným,“ zalhala. „Mimoto, pořád z toho vyvázl docela snadno, co?“

 

„To je fuk,“ zašklebil se Harry. „Už mi nebudou ty blbé odznaky všude lézt před oči. To mi stačí. Díky, žes Freda s Georgem přesvědčila, aby to pro mě udělali, Gin.“

„Žádný problém, Harry,“ řekla skromně. „Jsem si jistá, že by to udělali, i kdybys je o to požádal ty.“

„Možná,“ připustil Harry, „ale byl to tvůj nápad a to tys je požádala. Toho si vážím, Gin, díky, že se o mě staráš.“

 

Ginny cítila, jak pod jeho vřelým úsměvem a láskyplným pohledem jihne. Najednou jí hořely tváře a ona zahanbeně sklopila pohled. Bylo jedno, jak by se k Malfoyovi choval Voldemort, Harry byl přesvědčen, že se zachovali správně. Najednou ji zasáhlo náhlé poznání. Bylo jedno, nakolik Voldemortovy vzpomínky zkreslovaly její vnímání, Harry je vždycky vyváží. Bude jejím morálním kompasem, věděla, že kdyby ho zklamala, znamenalo by to, že zašla už příliš daleko. Zatímco ona mu bude pomáhat svými zděděnými znalostmi, on ji bude držet při zemi. Zkrátka, ona ho potřebovala stejně jako on ji, přestože si jejich symbiotický vztah neuvědomoval.

Znovu se na něj podívala a usmála se.

„Kdykoliv, Harry,“ řekla prostě. Možná nakonec všechno dobře dopadne.

___________________________________________________________________

 

Chudák Harry nemá nikdy chvíli klidu, pomyslela si, když ho sledovala, a byla stále rozzuřenější. Doufala, že když se před pár dny zbavili těch pitomých odznaků, že si společně užijí klidnou snídani. Osud tomu ale očividně nechtěl.

 

Tušila, že se něco děje, už když zahlédla početnou skupinku Zmijozelských předávat si výtisk Denního věštce, který v nich očividně vyvolávat veselí. Při vstupu do Velké síně pak zjistila, že se to netýká jen Zmijozelských - všude byli hloučky studentů s nosy zabořenými do ranních novin. Cítila vlny znepokojení, které se začaly vzmáhat v Harrym, když totéž uviděl i on. Sotva si sedli na svoje místa, půjčili si jeden výtisk od nervózně vypadajícího Colina a dali se do čtení. Velice brzy si přáli, aby to raději nedělali.

 

Článek Rity Holoubkové o Turnaji tří kouzelnických škol zabíral celou úvodní stránku. Popravdě ale článek nepojednával ani tak o Turnaji, jako spíš o značně pochybném charakteru Harryho Pottera. Další tři šampioni byli sotva zmíněni, a to jen v souvislosti s jejich vztekem, že byl Harry do soutěže vybrán.

Harry byl vykreslen jako nebezpečný a poblouzněný mladý muž, jehož problematická minulost ho dovedla do bodu, kdy zoufale vyhledává pozornost, kdykoliv k tomu má příležitost. Podle článku měl sebezničující osobnost a dokonce by mohl projevovat sebevražedné sklony. Stres z toho, že ho v loňském roce málem zabil hledaný vrah Sirius Black, ho přenesl přes pomyslnou hranici a způsobil, že se přihlásil do soutěže bez ohledu na to, že ji nemohl vyhrát. Aby byla jeho soudnost zpochybněna úplně, jeho osobní život byl popisován tak, že ho vykreslili jako lascivního Romea a ne jako čtrnáctiletého studenta. Jeho řada dobývání ženských srdcí prý skončila tím, že se s ním rozešla jeho dlouhodobá láska, Hermiona Grangerová.

 

Po přečtení této pasáže zvedla Ginny pohled a vyhledala Hermionu, která vypadala podobně naštvaně jako Harry. Stejně tak Ron vypadal rozzuřeně k nepříčetnosti.

Ze zamyšlení ji vytrhl zvuk trhajícího papíru, jak Harry cupoval Colinův výtisk novin na kousíčky. Colin ho sledoval s vytřeštěnýma očima a pevně semknutými rty. Ginny se rychle rozhodla, že bude lepší Harryho uklidnit, přestože sama zuřila stejně jako on.

 

„Nedělej si s tím starosti,“ řekla, „žádný rozumný člověk neuvěří tomu, co píše Holoubková.“

„Jo, ale rozumných lidí tady kolem moc není, jestli sis nevšimla,“ odsekl. „Vsadím se, že většina těch idiotů tady uvěří každému zatracenému slovu.“ Ginny se mu už už chystala odporovat, ale uvědomila si, že má nejspíš pravdu. Dokonce i její matka měla tendenci věřit všemu, co je napsané černé na bílém. Většina lidí ve škole byla ochotná uvěřit tomu nejhoršímu, co se o Harrym říká, vytahovali špínu napovrch. Samozřejmě, pokud se příští týden bude říkat, že je Harry úžasný hrdina, budou tomu pravděpodobně věřit taky. Malí zatracení idioti!

 

Najednou dostala nápad. Měla přece pravdu. Většina lidí by změnila názor, kdyby si v tisku o Harrym  přečetla něco pozitivního, co by bylo správně prezentováno. Možná nastal čas, aby si Harry vysloužil pozitivní článek.

 

Než ale o svém nápadu stihla říct Harrymu, vyrušil je přílet poštovních sov. Mezi nimi pak zářil jasně barevný cizokrajný pták, kterého Ginny nedokázala zařadit a který přistál přímo před Harrym. Ten se opatrně natáhl a sejmul z jeho nohy obálku. Sotva však uviděl písmo na ní, rychle ji schoval do hábitu. Pak se podíval na Ginny a beze slov naznačil potom. Nemusela dlouho přemýšlet, aby jí došlo, že je dopis od Harryho kmotra. Sotva se pták vznesl zpátky do vzduchu, Harry začal neuvěřitelným tempem hltat svoji snídani. Ginny bylo jasné, že se chce dostat odsud co nejrychleji, aby si mohl dopis přečíst, a tak si začala sousta házet do úst také rychleji.

 

Za několik minut oba úspěšně spořádali svoje porce a rychle se dostali z Velké síně. Harry byl tak horlivý najít jim nějaké soukromí, že ani nevnímal pokřikování, které jeho směrem posílali ti, kteří věřili článku v novinách. Ginny odolávala touze je proklít a pospíchala za ním. Nakonec skončili v učebně ve třetím patře, kde společně trénovali kouzla, a sotva zavřeli dveře, Harry roztrhl obálku. Ginny se mu podívala přes rameno, jen aby zjistila, že dopis je velice krátký - jen několik řádků. Doufala, že Harry nebude zklamaný stručností Siriusovy korespondence.

 

Harry si dopis rychle přečetl a pak se na ni zmateně podíval.

„Co píše?“ popíchla ho.

„Chce, abych byl jednadvacátého o půlnoci ve společenské místnosti,“ odpověděl Harry.

„Bude tě kontaktovat pomocí letaxové sítě?“ vydechla Ginny. „Zbláznil se? Vždyť ho můžou chytit!“

„Nevím,“ zatřásl Harry hlavou.

„Sirius je mazaný. Nemyslím si, že by to dělal, kdyby si nebyl jistý, že to zvládne. Navíc, opravdu s ním chci mluvit.“

„Dobře, doufám, že máš pravdu,“ řekla. „Až s ním budeš mluvit, budu hlídat, aby do společenské místnosti nikdo nešel.“

„To je dobrý nápad,“ ocenil s úsměvem.

„Jo, no, dneska jsem plná dobrých nápadů,“ ušklíbla se. „Mám pro tebe i návrh, jak se vypořádat s Ritou Holoubkovou.“

 

„Opravdu? A je součástí toho plánu ji proklít, aby na všechno zapomněla? Protože jestli ano, jdu do toho,“ zaskuhral.

„Ne, ale ani to není špatný nápad,“ zasmála se. „Problém je, že lidé jen čtou to, co Rita chce, aby četli. Myslím, že bys měl říct světu svoji verzi příběhu.“

„Myslíš jako promluvit si s nějakým jiným novinářem? To není špatný nápad, ale s kým? Asi není moc lidí, co by chtěli jít proti Holoubkové,“ podotkl.

 

„Už ses potkal s mojí kamarádkou Lenkou Láskorádovou?“ zeptala se a Harry zavrtěl hlavou. „Je to Havraspárka ve stejném ročníku jako já, bydlí několik mil od Doupěte. No a její táta vlastní a spravuje Jinotaj. Vsadím se, že kdybys jim poskytl exkluzivní rozhovor, zobali by ti z ruky.“

„Jinotaj?“ ušklíbl se Harry pochybovačně. „To je ten divný plátek, který Hermiona pořád kritizuje?“

„No, občas je trochu divný, ale věřím, že otiskne přesně to, co řekneš. S panem Láskorádem jsem se už potkala a jsem si jistá, že mu můžeme věřit,“ řekla.

„Novinář, kterému se dá věřit? Tak to pak jo,“ zakňučel. „Ale máš pravdu. Dokud nenajdu způsob, jak dát světu vědět moji verzi příběhu, všichni budou věřit tomu zatracenému Věštci. Za pokus to stojí.“

„Super, promluvím si s Lenkou později na hodině, jsem si jistá, že nám pomůže,“ ujistila ho.

„Tak dobře, uvidíme se na obědě?“ dodal ještě.

„Samozřejmě,“ zněla její odpověď.

___________________________________________________________________

 

„No tak, Harry,“ pobízela ho Ginny, „dokážeš to i líp!“ Harry vydal podivný chrochtavý zvuk. „No tak,“ trvala na svém, „už jen dalších pět.“ Místo toho se ale Harry zhroutil na podlahu učebny. Ležel tam, lapal po dechu a jeho tvář měla alarmující rudou barvu. Ginny si povzdechla.

 

Nedávno zařadili do Harryho tréninku také fyzické cvičení. Ginny ze svých vzpomínek věděla, že se Tom během let strávených v sirotčinci věnoval několika sportům. Bylo zvláštní pomyšlení, že chlapec, který se později stal obávaným lordem Voldemortem, byl docela dost dobrým fotbalistou. V Bradavicích neprojevil ani špetku zájmu o famfrpál, místo toho se stal horlivým běžcem. To, že byl fyzicky ve formě, pro něj bylo v mnoha případech skvělou výhodou, kterou Ginny chtěla také pro Harryho. Naneštěstí proti nim hrály roky podvýživy.

 

„Ty mě zabiješ, Gin,“ skuhral Harry.

„Ale no tak, ufňukánku,“ poškádlila ho, „chtěla jsem jen dvacet kliků, to bys měl zvládnout bez problémů.“ Harry zrudl ještě víc, pokud to bylo možné, a zamumlal si něco pod vousy. Ginny chápala, že se cítí trapně. Na svůj věk byl poměrně malý a hubený jak hejsek. Vinila z toho jeho tetu a strýce a věděla, že bude nějakou dobu trvat, než se dostane na dobrou fyzickou úroveň. To mu pak mohlo pomoct v soubojích, v nichž bude potřeba vytrvalosti. Dokonce začala přemýšlet, že by mohla uvařit nějaké nutriční doplňky stravy, aby mu s tím trochu pomohla.

 

Její myšlenky byly přerušeny zaklepáním na dveře. Protože věděla, že za nimi má přijít Lenka, aby spolu prodiskutovali možný rozhovor pro noviny, rychle se vydala otevřít dveře. Její malá, blonďatá kamarádka vstoupila dovnitř se svým obvyklým zasněným úsměvem na tváři.

„Ahoj, Lenko,“ přivítala ji, „pojď dál a seznam se s Harrym.“ Lenka zamířila rovnou k Harrymu, který už se mezitím vyškrábal na nohy. Dívka se zastavila několik stop před ním a zvědavě si ho prohlížela, jako by byl sochou v nějakém muzeu.

 

„Ehm… ahoj?“ řekl Harry opatrně.

„Ahoj, Harry Pottere,“ odpověděla Lenka. „Jsi nějaký rudý. Co jste s Ginny v zamčené místnosti dělali?“

„Nic nevhodného,“ vyhrkl rychle, „jen jsem trochu cvičil. To, prosím, do toho článku nedávejte.“

„Cvičení je pro tebe velmi dobré,“ pronesla moudře, „jsi příliš hubený. Jediný muchlorohý chropotal by tě dokázal zvednout a odletět s tebou pryč. Asi bys měl trochu přibrat, abys tomu zabránil.“

„Budu si to pamatovat, díky,“ řekl Harry, který byl z podivné dívky očividně nervózní.

„Dobře, neprospělo by ti, kdyby tě chropotal unesl dřív, než bys stihl poskytnout rozhovor Jinotaji,“ dodala.

 

„Takže pro mě ten rozhovor domluvíš?“ zatlačil na ni trochu Harry.

„No, ano, jsem si jistá, že táta si ten nápad zamiluje,“ řekla vřele. „Vlastně s tebou ten rozhovor udělám sama, abychom ušetřili čas.“

„Ty?“ vyhrkl Harry, než se zatvářil zahanbeně. „Ehm, promiň. Nechtěl jsem být hrubý nebo tak, ale tvůj otec by jistě chtěl mít profesionálního novináře, aby ten rozhovor vedl, ne?“

„Proč by chtěl?“ zeptala se Lenka zaraženě. „Profesionální novináři jsou tak nudní. Kdo by chtěl číst něco, co napíšou tihle lidé?“

„Myslím, že Harry chce jen vyvrátit všechny lži, co o něm napovídala Rita Holoubková,“ přispěchala Ginny, „a chce si být jistý, že konečně zazní pravda.“

 

„No, ale nemyslíš, že existuje několik verzí pravdy v závislosti na tom, z čí pozice se na ni díváš?“ zeptala se Lenka zamyšleně.

„No, Harry by rád dostal šanci prezentovat fakta ze své pozice,“ trvala na svém Ginny. Začínala pochybovat, jestli bylo dobré do celé věci Lenku zatáhnout.

„No, dobře. To zvládnu,“ řekla Lenka rozhodně. „Jsem si jistá, že lidé chtějí slyšet, jak Harryho podvodem přihlásili do Turnaje jako součást Rotfangova spiknutí. Jenom upír mohl hodit jeho jméno do poháru, aniž by byl odhalen.“

 

Ginny v duchu zaskučela, jasně viděla, jak se na ni podíval pohledem plným výčitek. Tohle asi nebyl zrovna nejlepší nápad.

„Pojďme se do toho pustit, Harry,“ vytáhla Lenka pergamen a brk z tašky, kterou měla hozenou přes rameno. „Řekni mi. Myslíš si, že první úkol bude zahrnovat muchlorohé chropotaly?“

A sakra, projelo Ginny hlavou.

___________________________________________________________________

Ráno, několik dní předtím, než měl v Jinotaji vyjít Harryho článek, se na nebelvírský stůl snesla sova. Bylo to v den, kdy se chystali do Prasinek. Když se Ginny zeptala Harryho, jaké tam má plány, jen pokrčil rameny. Jeho vztah s Ronem a Hermionou se nijak nelepšil a on se nechystal vesnici navštívit sám. Oproti tomu ho ale nemusela dlouho přemlouvat, aby tam doprovodil ji. Za jiných okolností by byla štěstím bez sebe, že s ním může strávit celý den, ale dobře věděla, že tento výlet se nedá brát jako rande. Mimoto, Harry si dělal starosti s rozhovorem se Siriusem, který se měl odehrát dnes v noci.

 

Ginny v jeho tváři dokázala jasně rozpoznat úzkost, když se natahoval, aby od sovy převzal výtisk Jinotaje. Jakmile se zbavil svého závaží, pták se hned zase zvedl do vzduchu, aniž by počkal, až dostane zaplaceno. Bezplatná kopie. Jakmile Harry rozevřel noviny, Ginny jasně rozpoznala jeho fotografii na přední stránce. Odolala touze se k němu nahnout, aby mohla přes rameno číst článek s ním.

 

Jeho výraz se postupně z tichého zmatku přeměnil na intenzivní soustředění. Zatímco četl, Ginny byla stále nervóznější a její obavy se stupňovaly. Koneckonců to byla ona, kdo ho pobídl, aby Jinotaji poskytl rozhovor. Jestli to skončilo katastrofou, bude dávat vinu jí?

 

Asi po deseti minutách Harry vzhlédl. Ginny překvapilo, že se usmívá.

„Tak jaké to je?“ zeptala se spěšně.

„Zatraceně geniální,“ odpověděl nadšeně. „Na, přečti si to sama.“ Podal jí svůj výtisk a ona ho rozložila na stůl před sebou, aby si článek mohla přečíst. Musela přiznat, že měla obavy ohledně toho, co bude vytištěno, když s Harrym dělala rozhovor Lenka. Celá ta věc byla dost bizarní a Lenčiny techniky rozhovoru byly přinejmenším matoucí. Blondýnka začala otázkami, jen aby je v polovině ukončila jako nepotřebné, měnila témata jak na běžícím páse a ptala se Harryho na triviální otázky, které neměly nic společného s tématem, kterému se chtěli věnovat. Až teď, když četla hotový článek, jí došlo, jak geniální její kamarádka je.

 

V celém článku dokázala Ginny rozeznat Harryho poznámky a komentáře, ale byly rozšířené a prezentované logickým a stručným způsobem. Během čtení slov jako byste dostávali přímý vhled do mysli Chlapce, který zůstal naživu, jasně formuloval jeho frustrace a obavy, stejně jako naděje a sny. Bylo to hluboké a bohaté, vedle čehož článek Rity Holoubkové působil naprosto amatérsky. Ten článek byl prostě mistrovským dílem.

 

„No teda,“ vydechla Ginny, „netušila jsem, že Lenka umí takhle psát.“

„Já vím,“ souhlasil Harry, „po tom rozhovoru jsem se děsil toho, s čím přijde. Ale tenhle článek… říká prostě všechno, co jsem říct chtěl. Když o tom tak přemýšlím, říká spoustu věcí, které jsem cítil, ale nedokázal pojmenovat. Je fantastický!“

 

Oba zvedli pohled k havraspárskému stolu, kde Lenka snídala. Když si všimla, že ji pozorují, zamávala jim a Ginny mohla přísahat, že její úsměv je ještě zasněnější než obvykle.

„Myslíš, že by s námi chtěla jít do Prasinek?“ zeptal se Harry náhle. „Myslím, že pozvat ji třeba na oběd je to nejmenší, co bych pro ni mohl udělat.“

 

Ginny se na něj zašklebila. Chtěla ji také pozvat, ale dokud si článek nepřečetla, neodvažovala se to navrhovat. I když by si přála romantický výlet ve dvou, věděla, že Harry na to ještě není připravený a Lenčina přítomnost zabrání trapným okamžikům.

„Půjdu se jí zeptat,“ přisvědčila a zvedla se na nohy.

 

Lenka pozvání potěšeně přijala a brzy už byli všichni tři na cestě do vesnice. Harry nepřestával vychvalovat Lenčiny novinářské schopnosti a ona se pod jeho slovy červenala. Ginny ho podezírala, že se se zvláštní dívkou bude chtít spřátelit - nikdy nikomu nezapomněl, když mu pomohl.

 

Protože byly ve třetím ročníku, Ginny s Lenkou navštívily vesnici poprvé a Harry jim rád ukázal jednotlivá místa a ukázal se být skvělým průvodcem. Všichni se velice dobře bavili a Ginny se ulevilo, když viděla Harryho v tak dobré náladě. Aspoň na chvíli zapomněl na tlak, který na něj byl v poslední době vytvářen. Za pár dní ho čeká první úkol, bylo jedině dobře, že si chvíli odpočine a bude se bavit.

 

Jak kráčeli dolů ulicí, Ginny zaznamenala ceduli obchodu, který upoutal její pozornost. Odtrhla se od malé skupinky a zadívala se do výlohy.

„Harry, kdy sis naposledy nechal zkontrolovat oči?“ zeptala se.

„Když jsem dostal brýle, proč?“ nechápal.

„Myslím, že by sis je měl nechat prohlédnout pravidelně,“ navrhla mu. „navíc, tyhle obroučky jsou na tvůj obličej příliš malé, nevypadají hezky.“

„Myslíš, že bych si měl nechat znovu zkontrolovat oči?“ zeptal se zamyšleně, jak si prohlížel obroučky za výlohou.

„Jo, myslím. Tyhle brýle pro tebe nejsou dobré,“ informovala ho. „Nebo přemýšlels někdy o kontaktních čočkách? Kdykoliv předvádíš na koštěti některou ze svých šílených kreací, čekám, že ti spadnou z nosu. A kdo ví, co budeš muset dělat během prvního úkolu. Jak daleko bys viděl, kdyby se tvým brýlím něco stalo?“

 

Harry si je sundal z nosu a několikrát zamrkal.

„Vidím tak k té lampě, všechno dál už je rozmazané,“ přiznal.

„To je deset yardů!“ rozhořčila se Ginny. „Jestli ti brýle spadnou nebo se rozbijí, budeš bezbranný. To stačí, jdeme dovnitř!“

Harry se nezmohl na žádný odpor, když ho dívka postrčila do obchodu.

 

O tři čtvrtě hodiny později se objevil venku s párem magicky ošetřených kontaktních čoček. Podíval se po obou stranách ulice a usmál se.

„To je skvělý,“ řekl šťastně, „netušil jsem, že moje brýle jsou tak špatné. Vidím teď mnohem líp než kdy dřív.“

„A navíc ti to bez brýlí víc sluší,“ pochválila ho Lenka. „Vlastně jsi docela hezký, ale ty brýle to kazily. Ještěže Jinotaj otiskl tvou fotku s nimi, jinak by se o tebe čarodějky porvaly.“

 

Harry zrudl a zamumlal něco o tom, že má Lenka moc bujnou představivost. Ginny se zahihňala jeho rozpakům, i když s Lenčinými slovy souhlasila.

„Neboj se, Harry, my tě před ozbrojenou převahou takových čarodějek ochráníme,“ prohlásila a vzala ho za pravou paži. Lenka ho vzala za levou, a tak pokračovali ulicí. Harry vypadal překvapeně, že má dvě čarodějky po svém boku, ale nepříjemné mu to nebylo.

„Díky,“ usmál se na Ginny. „Mají už moje krásné ochránkyně hlad? Můžeme zamířit ke Třem košťatům, dneska je oběd na mě.“

 

„Oběd je na tobě?“ opakovala Lenka zmateně. „Nebylo by lepší, kdyby byl na talíři?“

„No tak, Lenko, mysli na ty možnosti,“ nesouhlasila Ginny. „Nebudeme chtít jídlo plné chmýří, takže ho budeme muset napřed svléknout. Myslím, že obědvat z Harryho nahého těla by mohlo být zajímavé.“

„Dobrý by byl třeba puding,“ souhlasila Lenka. „Mohli bychom ho jím zapatlat a...“

„Vy dvě mě rozhodně nebudete patlat pudinkem a lízat ho z mého nahého těla!“ zařval Harry hlasitě, až se po nich několik kolemjdoucích pobaveně otočilo. Krvavě zrudl, zatímco obě čarodějky umíraly smíchy.

 

Harry se po zbytek cesty do hospody zůstal moudře zticha, zatímco holky diskutovaly, co by si mohly dát k obědu - hlavně to byly věci, které jdou snadno slízat. Ginny se mohla jenom smát chlapcově viditelné úlevě, když dorazili ke Třem košťatům. Sotva ale vešli do rušného podniku, okamžitě začali přitahovat pozornost.

 

Ron s Hermionou seděli u malého stolku poblíž dveří a Ginny viděla, jak výraz jejího bratra ztvrdl, když je uviděl. Ron se začal stavět na nohy, ruce v pěst, ale Hermiona ho zatahala za rukáv, aby si znovu sedl. Intenzivně se dívala jejich směrem, ale Ginny si nebyla jistá, jestli za to může Harryho nový vzhled bez brýlí nebo fakt, že ho za každou ruku držela jedna dívka. Tak jak tak, Ginny očekávala, že ji dívka brzy konfrontuje.

 

Když zamířili do zadní části hospody, aby si našli stůl, Ginny zaznamenala, že se na ně dívá také Cho Changová. Protože ji ale doprovázel Cedric Diggory, Ginny nechápala, co má za problém.

 

Nakonec se jim podařilo stůl najít, a tak se k němu vděčně posadili. Když si objednali, Ginny se naklonila k Harrymu.

„Měl bys nám děkovat,“ řekla mu s úšklebkem, „myslím, že nás příchod upevnil tvou pověst hřebečka.“

„Skvělé, po tom, co jsem dělal, co jsem jenom mohl, abych vyvrátil drby Holoubkové o tom, že jsem darebný sukničkář,“ zamumlal Harry.

„Ups,“ zarazila se Ginny. Harry byl tím nařčením opravdu uražený a jejich příchod tomu asi opravdu nijak nepomohl.

 

„To je jedno,“ odmávl to s pousmáním, „za ten výraz na Ronově tváři to stálo. Fakt si myslím, že mi chtěl dát jednu po hubě.“

„Ty se tím možná bavíš, ale já teda ne,“ nesouhlasila Ginny. „Ron si myslí, že je mi osm. Je mi zle z toho, jak se mě pořád snaží chránit. Upřímně, ani Fred s Georgem se tak nechovají, tak proč by měl on?“

„Myslím, že Ron rád všem připomíná, že není nejmladší,“ přerušila je Lenka. „Je nejistý, což je opravdu ostuda. Kdyby si trochu víc věřil, byl by docela hezký.“

„No fuj, neříkej mi, že ses zakoukala do mého bratra, Lenko,“ zatvářila se Ginny znechuceně.

„To ne,“ odpověděla Lenka. „Navíc si myslím, že ho má zabraného Hermiona Grangerová a opravdu si nemyslím, že by se chtěla dělit. Jak to vypadá, už Harryho budu muset sdílet s tebou a nestojím o další takový vztah.“

 

Obě čarodějky se rozesmály, když Harry oněměl a ani se nezmohl na protest. Ginny si v duchu poznamenala, že Lenku musí ke trávení společného času zvát častěji. Společně tvořily skvělý tým na škádlení Harryho. Než ale dostaly další šanci si z něj utahovat, zastínila je obrovská postava.

 

„Ahoj, Hagride,“ pozdravil Harry, vděčný za vyrušení.

„Ahoj, Harry,“ zabručel poloobr, než obrátil svou pozornost k děvčatům. „A ahoj vy dvě. Musím říct, že jsem překvapenej, že tě tu vidím, Harry. Myslel jsem, že budeš s Ronem a Hermionou.“

„Obávám se, že máme trochu odlišné názory,“ vysvětloval Harry. „Oni si myslí, že jsem svoje jméno hodil do Ohnivého poháru, a já si myslím, že je to páreček podrážděných cvoků.“

„Aha, to je mi líto, Harry,“ řekl Hagrid se soucitem v hlase. „Neřekl ale ředitel, žes to neudělal? To by jim snad mělo stačit.“

„Nevím, co říct, Hagride,“ pokrčil rameny.

„No, to je teď jedno,“ mávl Hagrid obrovskou rukou. Podezřívavě se rozhlédl kolem, než se k Harrymu naklonil a ztišil hlas.

 

„Jestli přijdeš ke mně po večerce, možná uvidíš něco, co tě bude zajímat. Jo a vezmi si s sebou ten svůj plášť.“

„Ehm… dobře, Hagride,“ podíval se na něj zmateně. Hagrid na něj jen mrkl a snažil se působit nenápadně, což mu tedy nešlo.

 

„O co si myslíte, že půjde?“ zeptal se Harry, když Hagrid odešel.

„Nevím,“ přiznala Ginny. „Myslíš, že to má něco společného s Turnajem?“

„Je to možné,“ připustil. „Jsem si jistý, že by mi Hagrid pomohl, kdyby mohl.“

 

„Je to velmi zajímavý muž,“ souhlasila Lenka, „měla jsem s ním fascinující rozhovor ohledně kouzelných tvorů.“

„To se vsadím,“ zamumlal Harry neslyšně.

„No, jediný způsob, jak to zjistit, je jít tam,“ řekla Ginny, než také ztišila hlas. „Jen dej pozor na čas, víš, že o půlnoci musíš být ve společenské místnosti.“

Harry jen přikývl. Zdá se, že tohle bude rušná noc.

 

 

 

<<< Předchozí        Následující >>>