3. Draci a jiné kratochvíle

13.06.2016 10:14

Když do půlnoci zbývala už jen asi čtvrthodina, Harry se konečně dostal zpět do nebelvírské společenské místnosti. Ginny tam na něj už čekala, připravená hlídat, zatímco on bude mluvit se Siriusem. Vyděsila se, když viděla jeho vytřeštěné oči.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se. „Jsi bílý jak stěna.“

„Draci!“ vyhrkl. „První úkol zahrnuje zatracené draky!“

„Co?“ vyjekla hlasitě.

„Jo, Hagrid mě vzal do Zapovězeného lesa a oni tam mají čtyři draky v klecích. Viděl jsem tam i Charlieho, mimochodem. Nemůžou přece chtít, abychom s nimi bojovali, ne?“ zeptal se zpanikařeně.

„Ne, draci jsou chráněná stvoření. Charlie by s nimi nikdy nedělal nic, při čem by se mohli zranit,“ řekla po chvíli přemýšlení. „Vsadím se, že tam budou, aby něco hlídali. Možná nějaký vzácný předmět nebo tak něco.“

 

„Supr!“ procedil Harry mezi zuby. „Jak se pro to něco mám asi tak dostat kolem draka?“

„Nemám tušení,“ přiznala Ginny, „možná něco vymyslí Sirius.“ Harrymu ostře vydechl, jako by se mu s tím pomyšlením aspoň trochu ulevilo.

„Jo, možná.“

„Je skoro čas, měl bys jít ke krbu. Já budu hlídat schody do ložnic a odradím každého, kdo by chtěl jít dolů,“ ujistila ho.

„Díky, Gin,“ zašklebil se na ni. „Jsi poklad, víš to?“ Ginny se začervenala a vydala se na svoje místo, kde chtěla hlídat. Naneštěstí byly přístupové cesty k chlapeckým a dívčím ložnicím poměrně daleko od sebe, předpokládala ale, že kdyby se opravdu někdo vydal na noční toulky, byl by to chlapec. Proto se postavila pod schodiště vedoucí k chlapeckým ložnicím.

 

O chvíli později zaznamenala tiché zvuky ze společenské místnosti a uvědomila si, že Siriusův plán musel být úspěšný. Zašklebila se. Harry se těšil, až si se svým kmotrem promluví, a ona byla ráda, že se to povedlo.

Z jejího zamyšlení ji ale vytrhl zvuk pohybu přímo před ní. Rychle vyběhla schody s hůlkou v pohotovosti, aby komukoliv zabránila odposlouchávat, co se ve společenské místnosti odehrává. Na vrcholu schodiště jasně viděla postavu vyklouznout z chlapecké ložnice čtvrtého ročníku. Když chlapce poznala, tiše zaklela. Proč ze všech lidí zrovna Ron?

 

„Ginny?“ vyhrkl překvapeně. „Co tady slídíš?“

„Nestarej se,“ odsekla. „Kam si myslíš, že jdeš?“

„Co je ti po tom?“ vyjel na ni podrážděně. „Co tady děláš? Nehodláš se vplížit za Potterem, že ne? Zlámu mu vaz, jestli jo!“

„Buď zticha!“ sykla Ginny. „A ne, k chlapeckým ložnicím se nepřiblížím, díky. Mimoto, Harry tam stejně není.“

„Jak to víš? Je dole ve společenské místnosti, že? Co tam, do pekla, vy dva spolu děláte?“ vrátil se Ron k jádru svého vzteku.

„Ano, Harry je dole a nikdo ho nebude rušit,“ řekla nekompromisně.

„Proč? Co tam dělá?“ nehodlal Ron ustoupit.

„Nic, co by ti mělo dělat starosti, vrať se do postele,“ řekla neoblomně.

 

Ron ji ale ignoroval a začal sestupovat ze schodů dolů. Ginny zaskučela a namířila na něj hůlkou.

„Myslím to vážně, Rone,“ řekla pevným hlasem, „nedovolím ti jít dolů.“ Ron se na ni podíval, ale nebyl tak hloupý, aby se jí postavil.

„Fajn,“ řekl a otočil se zpět, „je mi jedno, co… Petrificus totalus!“ Ve vteřině se ji pokusil odzbrojit znehybňovacím kouzlem. Naneštěstí pro něj Ginny čekala, že něco takového zkusí a sehnula se, aby jí kletba neškodně prolétla nad hlavou. O vteřinu později už mu oplatila stejnou mincí, což Rona vyvedlo z míry a zhroutil se na podlahu jako prkno.

 

Ginny se opatrně rozhlédla kolem, ale nikdo další se neobjevil. Zhluboka se nadechla a v duchu proklela svého tvrdohlavého bratra. Rychle se ale rozhodla, co dělat. Pomocí levitačního kouzla zvedla Ronovo tělo do vzduchu a zamířila s ním rovnou do společenské místnosti. Harry překvapeně vzhlédl, když vešla dovnitř.

 

„Harry? Co je to? Co se děje?“ slyšela hlas vycházející z krbu.

„V pořádku, Siriusi,“ odpověděl Harry, „to je jen moje kamarádka Ginny. Někdo asi musel jít dolů po schodech. Raději to zabalíme. Děkuji za všechny tvoje rady, moc jsi mi pomohl.“

„Zas tak moc ne, Harry,“ povzdechl si Sirius. „Rád bych přišel s něčím užitečnějším ohledně těch draků. Promyslím to a dám ti vědět, jestli mě něco napadne. Zatím měj oči na šťopkách a hlídej si záda! Dokud nevíme, kdo hodil tvoje jméno do Poháru, musíme podezírat každého. Kdokoliv může být hrozba.“

„Dám si pozor,“ slíbil Harry. „Ahoj, Siriusi, buď opatrný.“

„Vždycky jsem, Harry. Brzy si promluvíme,“ řekl Sirius a zmizel. Krb potemněl.

 

Harry chvíli zíral do místa, kde plameny odumřely, než se otočil k Ginny.

„Tak, co se stalo?“

„Můj drahý bratr se rozhodl, že má právo vědět o všem, co dělám. Snažil se na mě seslat Petrificus totalus,“ řekla opovržlivě.

„No, jsem rád, že jsi ho zastavila. Rád jsem si se Siriusem promluvil, naštvalo by mě, kdyby nás vyrušil,“ poděkoval.

„Už je docela pozdě, tak mi o tom řekneš zítra,“ navrhla Ginny. „Teď bychom se měli rozhodnout, co uděláme tady se Šípkovou Růženkou. Vsadím se, že kdybychom ho teď probudili, pěkně by nás seřval,“ prorokovala. Harry jen pokrčil rameny.

„Tak ho necháme spát tady.“

„To není špatný nápad,“ souhlasila, „ale myslím, že bychom toho mohli i využít.“

 

Mávla hůlkou a odlevitovala Ronovo tělo na gauč před krbem. Poté přivolala velkého plyšového medvídka a naaranžovala ho Ronovi do náručí.

„No vypadá rozkošně,“ odfrkl Harry.

„Chová se jak velké mimino, tak by tak měl i vypadat,“ ušklíbla se zlomyslně jeho kamarádka. „Doufám, že takhle bude spát až do rána.“

„To by mu patřilo,“ souhlasil Harry. „Každopádně, je čas spát. Promluvíme si ráno. Dobrou noc, Gin.“

„Dobrou noc, Harry.“ odpověděla a zamířila do postele. S draky si může dělat starosti zítra.

______________________________________________________________________________

Ráno Ginny zaspala, takže se jí nepodařilo si s Harrym promluvit. Nakonec společnou chvíli ukořistili až v podvečer.

„Co se ráno stalo s Ronem?“ zajímala se, když se usadili ve své učebně. „Neviděla jsem ho na snídani.“

„Celou noc spal na gauči,“ ušklíbl se Harry. „Ráno ho našel Lee Jordan a samozřejmě to dal vědět dvojčatům. Pochopil jsem, že pořídili spoustu inkriminujících fotografií. Zvláštní je, že mi celý den neřekl půl slova.“

„Buď rád, je lepší, když tiše zuří, než když pořád řve,“ varovala ho Ginny. „To je ale jedno, co říkal Sirius?“

 

„Vlastně docela dost věcí. Největší starosti mu dělá Karkarov. Zdá se, že je to bývalý Smrtijed, a Sirius mu ani trochu nevěří. Je hlavním podezřelým, kdo mohl hodit moje jméno do Poháru,“ vysvětloval.

„A napadl ho důvod, proč tě v soutěži vlastně někdo chtěl?“ zeptala se.

„Jiný důvod, než mě zabít? Ani ne,“ ušklíbl se Harry.

„To se nestane,“ procedila mezi zuby. „Dostaneme tě z toho bez jediného škrábnutí, rozumíš? A když už o tom mluvíme, měl Sirius nějaké nápady, jak si poradit s těmi draky?“

 

„Jen řekl, že přímý útok je na nic, což už jsme ale věděli. Navrhoval je oslepit kletbou Conjunctivitus, ale je sakra těžké trefit se drakovi do očí. A i když se to podaří, pořád jim zůstane skvělý čich, takže tě stejně najdou. Vlastně mě odchytil i profesor Moody,“ vzpomněl si najednou, „a poradil mi, ať využiju toho, v čem jsem dobrý. Jenže já kromě létání nic neumím.“

„Nebuď hlupák, jsi skvělý ve spoustě věcí,“ nesouhlasila Ginny. „Myslíš, že narážel na to, abys použil hadí jazyk?“

„Myslíš, že působí i na draky?“ zeptal se pochybovačně.

„No pořád jsou to plazi, ne? Mohlo by to fungovat,“ spekulovala. „Je jen jeden způsob, jak to zjistit. Pojďme tam, kde draky drží, a ty na ně zkusíš promluvit.“

„Za pokus to asi stojí,“ připustil Harry s povzdechem po chvíli přemýšlení. Neznělo to, jako by se mu chtělo k těm bestiím znovu přibližovat, za což ho Ginny ale nemohla vinit.

„Super! Dones svůj neviditelný plášť a můžeme vyrazit! Když si pospíšíme, budeme zpátky dřív, než zavřou bránu na noc,“ připomněla.

 

O tři čtvrtě hodiny později už se oba blížili k dračím klecím, skrytým hluboko v Zapovězeném lese. Jasně slyšeli dračí řev a Ginny vzpomínala na svou návštěvu Rumunska před několika lety. Myšlenka na to, že Harry bude jednomu z těch monster čelit, ji přiváděla k šílenství. Opatrně zůstávali skrytí pod Harryho pláštěm, dokud se nedostali na samý okraj palouku, na kterém klece stály. Kolem se pohybovalo několik lidí, přímo u klecí ale nebyl nikdo.

 

„Dobře, vzduch čistý,“ zašeptala Ginny. „Přikrademe se k nejbližší kleci a ty se pokusíš s drakem mluvit.“

„Co bych měl říct?“ zeptal se Harry nervózně.

„Jen ho zkus pozdravit,“ napovídala, „jo a nezapomeň, že se musíš chovat s velkým respektem.“

„Dobrý plán,“ souhlasil Harry.

 

Za chvíli se nacházeli už jen několik stop od klece s čínským ohniváčem. Sotva se přiblížili, velká bestie ztichla a natočila hlavu jejich směrem. Ginny bylo jasné, že je cítí a snaží se je najít.

„Rychle, mluv, než na nás začne chrlit plameny,“ pobízela ho. Harry přikývl a začal vydávat zvláštní, syčivé zvuky. Drak trhl hlavou směrem k nim a začal bručet.

„Co to dělá? Mluví s tebou?“ zatvářila se Ginny zmateně.

„Ne, aspoň ne jazykem, kterému bych rozuměl,“ odpověděl. „Zkusím to znova.“

 

Znovu na draka zasyčel. Tentokrát drak reagoval, ale ne způsobem, ve který doufali. Vydal ze sebe řev, který otřásl stromy, a vyslal jejich směrem proud plamene. Ginny se vrhla k zemi a stáhla Harryho za sebou, takže jeho tělo krylo to její. Naštěstí jim oheň proletěl nad hlavami a nic se jim nestalo.

„Sakra, pojďme odsud,“ polkl Harry a vytáhl ji na nohy.

 

O chvíli později už stáli skrytí mezi stromy a lapali po dechu. Naštěstí se zdálo, že pečovatelům je jedno, co ohniváče rozzuřilo, a nechystají se to vyšetřovat.

„To bylo těsný,“ řekl Harry mezi rychlými nádechy, „ten drak mi nerozuměl ani slovo.“

„No, za pokus to stálo,“ odmítala Ginny přiznat porážku.

„Asi to nebylo tím, že to je čínský drak, co myslíš?“ zajímal se Harry.

„Jak to myslíš?“ nechápala.

„No, vybrali jsme si čínského draka. Možná kdybych vybral britského, rozuměl by mi?“ spekuloval.

„Nemyslím si, že draci mají národní jazyk,“ zapochybovala Ginny. „Snažil ses někdy mluvit hadím jazykem s čínským přízvukem?“ Harry se zarazil a vydal ze sebe podivný zvuk, který zněl mezi zasyčením a zakašláním.

„Ne, nedokážu mluvit s čínským přízvukem,“ potvrdil. „Co třeba nějaký jiný? Možná maďarský nebo švédský?“

„Copak ty víš, jak zní maďarský přízvuk?“ divila se Ginny. „Nebo švédský, když už jsme u toho?“

 

„Ale jo, švédský přízvuk znám,“ řekl Harry nadšeně, „Dudley sledoval nějaký televizní program, ve kterém vystupoval švédský šéfkuchař. Jak to říkával? Něco jako dejte kuře do hrnce… hm, nějak tak.“ Ginny na něj zírala, jako by mu právě narostla druhá hlava.

„Ehm… možná by bylo lepší zapomenout na mluvení s draky a vymyslet něco jiného,“ navrhl raději, když ji viděl.

„Dobrý nápad,“ souhlasila Ginny, „a připomeň mi, ať už se s tebou nikdy nebavím o jiných zemích a kulturách.“

„Asi jo,“ zamumlal, „pojďme zpátky.“

___________________________________________________________________

Druhý den večer opět seděli ve své učebně a diskutovali o možnostech, jak projít kolem draka. Protože měl být první úkol už za pár dní, do jejich rozhovoru se pomalu vkrádalo zoufalství.

„Myslím, že není jiná možnost, než si přivolat koště a zkusit kolem draka proletět,“ usoudil Harry. „V lítání jsem nejlepší a asi nic lepšího nevymyslím.“

„Pořád se mi to nelíbí,“ oponovala Ginny. „Draci s druhými draky bojují, ne? Jsou zvyklí na cíle ve vzduchu. Na Kulovém blesku můžeš mít výhodu v rychlosti, ale vsadím se, že se nedokážeš dostat k drakovi tak blízko, abys získal cokoliv, co budeš muset.“

 

„Pořád můžu použít kletbu Conjunctivitus,“ navrhl Harry a natáhl se pro jednu z knih, které si donesli z knihovny. Rychle našel kouzlo, které hledal. „Hm, musí být vysláno dost přesně a jeho efekt netrvá moc dlouho. Asi je blbost snažit se draka trefit přímo do oka, zvlášť, kdybych měl být na koštěti.“

„A nezapomeň, že draci jsou proti magii velmi odolní,“ připomněla mu Ginny. „Jestli to kouzlo nepůsobí moc dlouho na člověka, hádám, že u draků to nebude víc než pár sekund.“

 

„Sakra, tak to vypadá, že všechny moje šance vypadají bledě,“ lamentoval.

„Pokud… možná na to jdeme špatně,“ zamyslela se. „Pořád myslíme na to, jak draka oslepit, ale možná bychom mohli zkusit něco, co je všeobecně efektivnější. Už jsi zvažoval, že si přivoláš Kulový blesk. Možná by sis mohl přivolat ještě něco jiného.“

„Jako co?“ nechápal Harry.

„Nejsem si jistá. Ale kdo je mistr v překračování pravidel?“ Harry nemusel dlouho přemýšlet.

„Dvojčata?“

„Pojďme je najít,“ vzala ho Ginny za ruku a společně vyběhli z učebny, aby našli dva největší potížisty ve škole.

____________________________________________________________________________

Ginny seděla vedle Lenky na jedné straně ohromující arény. Den prvního úkolu byl tady a vzrušení ve vzduchu se dalo krájet. Harry měl k úkolu nastoupit jako poslední. Viděli už pokusy tří šampionů zmocnit se zlatého vejce, s rozdílným úspěchem. Diggory dokázal získat svoje vejce bez vážnějšího zranění, byl ale extrémně pomalý. Krum byl naopak víc agresivní a zasypal svého draka kletbou Conjunctivitus. Docela to fungovalo, ale drak některá ze svých vajec rozbil, což Kruma připravilo o body. Delacourová měla největší smůlu. Vejce získala, ale byla ošklivě popálená. A teď byl na řadě Harry.

 

Ze svého místa mohla Ginny jasně slyšet zmijozelské, vedené Dracem Malfoyem, jak hučí v očekávání nastávajícího zápasu. Harry bude čelit Maďarskému trnoocasému drakovi, největšímu a nejzuřivějšímu ze všech. Dokonce i ze svého vysoko postaveného sedadla Ginny viděla jeho obrovskou tlamu a ostré drápy, kterými rozrýval zem pod svýma nohama. Ve srovnání s řevem ostatních draků duněl Maďarský trnoocasý jako hurikán.

 

S žaludkem sevřeným strachy sledovala Harryho, jak vstupuje do arény. Dav zaburácel, když vystoupil, a jen několik hlasů znělo povzbudivě. Ginny zaslechla Malfoye, jak křičí, ať Harry dostane co proto, a v duchu si poznamenala, že si to s Malfoyem vyřídí. Teď ale nedokázala odtrhnout pohled od malé postavy, která postávala u vstupu do arény.

 

Se zvukem gongu udělal Harry několik kroků kupředu a schoval se za velkým kamenem. Ginny zaznamenala, jak vytáhl hůlku a vyslal kouzlo. Teď nezbývá než čekat, až přiletí jeho koště. Doufala, že to by na chvíli mohlo Malfoyovi zavřít tu jeho nevymáchanou hubu, protože už vážně měla sto chutí toho blbečka na místě proklít.

 

Netrvalo dlouho a do arény vlétlo Harryho koště. Zmijozelské to ale neumlčelo na dlouho. Po pár vteřinách ohromeného ticha už si začali stěžovat, že je to podvod. Napřed si v rozčilení nikdo nevšiml krabice, která byla ke koštěti připevněna. Jakmile měl Harry koště v rukou, rychle ji otevřel. V tu chvíli si jí všiml i dav a začal spekulovat, co v ní je. Ginny využila příležitosti a střelila pohledem nalevo, kde seděli Fred s Georgem a ležérně se opírali o svoji lavičku. Když Fred zaznamenal její pohled, zvedl palce a zašklebil se.

 

Když Ginny s Harrym dvojčatům vysvětlili svůj problém, oba dva chlapci jim slíbili pomoc. Několik dní zůstali vzhůru dlouho do noci, aby zdokonalili to, co mělo odlákat pozornost rozzuřeného draka. Ačkoliv to nikdo z publika nemohl postřehnout, Harry už měl v ruce válec s jejich nejlepšími ohňostroji, propojenými detonační šňůrou. Ohňostroje byly vybrány, aby vydávaly co nejzářivější plameny a produkovaly tolik kouře, kolik jen bylo možné. Doufali, že pomocí nich draka oslepí natolik, aby si nevšiml Harryho útoku. Harry draka opatrně a pomalu odváděl od jeho hnízda, aby nemohl ublížit vejcím. Teď se pozná, jestli jejich plán bude fungovat.

 

Harry na rachejtli opatrně zažehnul oheň a odlevitoval ji směrem k drakovi, jehož pozornost se absolutně upínala k Harrymu - nezdálo se, že by si malé tubičky, letící k němu, vůbec všiml. Velice opatrně Harry položil ohňostroj na zem, těsně za draka. Teď už byli i Zmijozelové plně zaujati tím, co dělá.   

 

Bez jakéhokoliv varování první z ohňostrojů s hlasitým výbuchem vyprskl. Drak se poplašeně otočil, načež se hned stáhl, když vzápětí vybuchl i druhý ohňostroj. I když byli draci neohroženými tvory, bouře výbuchů jim byla něčím naprosto nepřirozeným a Harrymu se tak podařilo bestii vyděsit.

 

Harry na nic nečekal a proklouzl kolem draka. Fred s Georgem navrhli ohňostroje tak, aby vydávaly co nejvíce dýmu, takže viditelnost v aréně byla najednou prakticky nulová. Ginny málem uteklo, jak Harry nasedl na svoje koště a vnořil se do oblaku dýmu. Zadržela dech a tiše se modlila, aby všechno dobře dopadlo.

 

Nakonec vybuchl i poslední ohňostroj a s jeho dozvukem se všude rozšířilo podivné ticho, narušované jen občasným nářkem draka, který nervózně pátral v mlze. Viděl jen na špičku svých křídel, ale dál ne.

 

Pro Ginny byla každá sekunda hodinou, jak napínala zrak, aby v kouři něco rozeznala. Z východu se přihnal ledový vánek, který začal dým odfukovat pryč. Začala se bát, že Harry ztratil orientaci.

 

Najednou drak děsivě zařval, až sebou každý v aréně poplašeně trhl. Jak dým ustupoval, Ginny bylo jasné, že drak se snaží dostat zpátky ke svému hnízdu. Hrůzou zalapala po dechu, když jí došlo, že si musel všimnout Harryho. Vyskočila na nohy, aby ho mohla varovat, i když to nikdy nemohl slyšet, když se v oblaku dýmu objevil červený záblesk. Zavýskla radostí, když poznala Harryho, jak na svém koštěti míří přímo k nebesům. Pak koště vyrovnal a pomalu klouzal vzduchem okolo tribun. V jeho pravé ruce se třpytilo jasně viditelné zlaté vejce. Většina přihlížejících propukla v hlasitý jásot, jejich předchozí nepřátelskost vůči Harrymu byla rázem zapomenuta. Jen ze zmijozelské tribuny se ozývaly zvuky zklamání.

 

Pytloun vybuchl nadšením a zaburácel:

„Pan Potter získal svoje vejce a zdá se, že zcela bez zranění. A dokázal to ze všech šampionů nejrychleji! Neuvěřitelné!“. Pokračoval dál ve své ódě, ale Ginny mu nevěnovala pozornost. Místo toho upřela pohled ke stolu porotců a napjatě čekala na udělené skóre.

 

Jako první hodnotila madam Maxime, která Harrymu udělila devět bodů. Brumbál mu dal plnou desítku, stejně jako Barty Skrk. Karkarov, který předtím udělil perfektní skóre Krumovi, i navzdory jeho rozbitým vejcím, dal Harrymu pouze šestku, za což byl odměněn hlasitým nespokojeným bučením davu. Nakonec i Ludo Pytloun ohodnotil Harryho nejvyšší možnou známkou. I s Karkarovovým nadržováním se tak Harry s přehledem ujal vedení.

 

Po zhlédnutí skóre si Ginny začala davem probíjet cestu k východu. Když to konečně dokázala, zamířila ke stanu šampionů, kam jistě zamíří také Harry. Až když byla venku ze stadionu, uvědomila si, že ji doprovází Lenka a také dvojčata. Trpělivě čekali v reji nespočtu novinářů, kteří si po tom zážitku toužili se šampiony pohovořit. Ke svému znechucení si Ginny všimla, že je mezi nimi také Rita Holoubková. Ta ženská už nepochybně plánovala, jak vykreslit Harryho vystoupení jak nejhůř to bude možné. Raději ji proto ignorovala a znovu se zaměřila na vchod do arény.

 

Jako první ze šampionů se objevila Fleur Delacourová. Krásná dívka byla okamžitě zasypána dotěrnými otázkami novinářů, kteří ji neušlapali jen díky včasnému zásahu madam Maxime. Velké procento novinářů, především mužů, ji pak následovalo na její cestě do hradu.

 

Jako další se objevil Cedric Diggory, o něhož byl zájem podstatně menší. Nicméně i jeho několik lidí obklopilo a Ginny si potěšeně všimla také Cho Changové, která ho, jakmile se vynořil ze stanu, okamžitě objala. Mladý Mrzimor se s ní pak velice rychle vytratil.

 

Jako další se konečně objevil Harry a Ginny si k němu pospíšila, aby ho objala.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptala se rychle. „Vyděsil jsi mě k smrti! Myslela jsem, že tě ten zatracený drak dostal!“

„Jsem v pořádku,“ odpověděl Harry poněkud zahanbeně. „Trochu jsem se v tom dýmu ztratil. Vejce jsem našel brzo, ale nedokázal jsem vymyslet, kam s ním pak jít. Až když jsem uslyšel, že se drak blíží, mě napadlo vydat se přímo vzhůru. Fungovalo to!“

 

„Klídek, Gin,“ ozval se za ní hlas, „zlomíš tomu chudákovi všechny kosti.“

„Jo, to bylo objetí hodné naší mamky,“ ozval se hlas druhý, podobný tomu prvnímu, „vždycky jsem říkal, že vy dvě toho máte hodně společného.“ Ginny Harryho neochotně pustila a chladně se otočila ke svým bratrům.

 

„Ty ohňostroje fungovaly skvěle,“ vyhrkl Harry rychle, aby zabránil hrozící hádce. „Nevím, jak vám mám poděkovat, kluci.“

„Žádný problém, pane Pottere,“ zašklebil se Fred, „jen nás nezapomeň zmínit ve svém dalším rozhovoru.“

„Jo,“ souhlasil George, „publicitu vždycky vítáme.“

„No, to je naštěstí něco, s čím můžu pomoct,“ ozval se sladký hlas za nimi.

 

Všichni se otočili k Ritě Holoubkové, která tam stála s podlézavým úsměvem na tváři. Ginny potlačila impulz okamžitě sáhnout po hůlce.

„Co chcete?“ štěkl Harry.

„Ale, ale, Harry. Takhle bys opravdu neměl mluvit s člověkem, který o tobě bude psát v novinách,“ napomenula ho Holoubková. „Ale pokud mi poskytneš exkluzivní rozhovor, slibuji, že tě vykreslím v tom nejlepším možném světle.“

„Proč bych měl, do pekla, chtít něco takového udělat po tom, co jste o mě napsala posledně?“ odtušil.

„Jistě bys chtěl odhalit také svůj pohled na celý příběh, Harry,“ mrkla na něj. „Přece bys nechtěl, aby si to někdo špatně vyložil, ne? Koneckonců, když nedostanu informace z první ruky, mohla bych… spekulovat, řekněme.“

„Sotva by mi pomohlo dát vám fakta,“ procenil Harry mezi zuby, „cokoliv jsem vám řekl minule, jste překroutila tak, že jsem v tom svoje slova vůbec nepoznával! A to ani nezmiňuju to, co jste si dočista vymyslela. V celém vašem slavném článku nebylo jediné slovo pravdivé.“

 

Teď už Harryho křik poutal pozornost i ostatních novinářů. Se zájmem kolem nich utvořili kruh a zvědavě naslouchali. Rita na ně iritovaně hleděla.

„Vážně, Harry, možná bys to chtěl znovu zvážit. Jestli si myslíš, že moje poslední dílo bylo nelichotivé, věř mi, to jsi ještě nic neviděl. Nechceš si ze mě udělat nepřítele,“ zasyčela.

 

„Neudělá s vámi rozhovor,“ vložila se do toho znenadání Lenka. Holoubková se na malou blondýnku podívala pohledem plným opovržení.

„A proč by to pan Potter nemohl udělat, děvčátko?“ zasyčela.

„Protože už souhlasil s poskytnutím exkluzivního rozhovoru pro Jinotaj,“ odpověděla Lenka klidně.

„Co?!“ vykřikla Holoubková zuřivě. „Té ruličce toaletního papíru?“

 

„Četla jste rozhovor, který se mnou udělali?“ zeptal se Harry. „Byl skvělý! Proto jsem se rozhodl, že dám Jinotaji exkluzivní práva dělat se mnou rozhovory během Turnaje.“

„Toho budete litovat, Pottere,“ odfrkla si Holoubková. „Nikdo mi nemůže zkřížit cestu a vyváznout z toho jen tak.“

„Vyhrožujete mi, slečno Holoubková?“ zachovával Harry ledovou tvář.

„Až s vámi skončím, už nebudete moct na veřejnosti ukázat ani nos,“ řekla triumfálně.

„Cože? Jen proto, že vám neposkytnu rozhovor, natisknete o mě hromadu lží?“ ujišťoval se.

„Ale ne, já nebudu lhát, pane Pottere. Stačí trochu šťourat. Přidám několik spekulací. Je úžasné, jak zdůraznění některých částí příběhu dokáže změnit pohled veřejnosti na věc. Nic nemají lidi radši, než když jsou slavná jména tahána blátem. A to vaše je první na mém seznamu,“ dodala.

 

„A to proč, slečno Holoubková?“ zeptal se kdosi. Holoubková se otočila právě včas, aby stanula tváří v tvář Albusi Brumbálovi. Vedle něj stáli Barty Skrk a Ludo Pytloun a na jejich tvářích byly stejné nevěřící výrazy.

„Se vším respektem k zaměstnancům tisku,“ ozval se Skrk ledově, „mi dělá starosti, když slyším, že uvažujete o psaní o panu Potterovi v tak nepravdivých záležitostech. Rád bych poukázal, že tento turnaj je nesmírně prestižní záležitostí a nemůžu tak dovolit žádné bulvární články ani špinění něčích jmen. Je to jasné, slečno Holoubková?“

„Doufám, že mě neobviňujete, že bych vytiskla nepravdivý článek…“ začala Holoubková svoji obhajobu.

„Ne, opravdu,“ přerušil ji Skrk, „jsem si jistý, že vytisknete pravdu a nic než pravdu. Ministerské standardy pro články v našich novinách jsou koneckonců přísné. A ujistím se, že na ty vaše bude Ministerstvo dohlížet.“

„Jsem si jistý, že my všichni si váš příští článek přečteme s mimořádným zájmem,“ dodal Brumbál. „Nepochybuji, že bude zajímavý a plný faktů.“

 

Holoubková na tři muže chvíli jen nevěřícně zírala. Konfrontační novináři jako byla ona si opatrně volí svoje bitvy. Když někomu dupnete na nohu příliš silně, nemuselo by to pro vás být dobré. A to ona věděla. Rozzuřit ministerského úředníka, to asi za takový článek v tomto bodě nestálo.

 

„Samozřejmě, Albusi,“ odpověděla příjemným hlasem. „Víte, že moje práce má vždycky nejvyšší standardy. Jen je škoda, že se tady Harry rozhodl mluvit raději s tak malým a zdiskreditovaným plátkem než s velice respektovanými novinami, jako je Denní věštec. Možná byste mi mohli pomoct přesvědčit ho, že dělá chybu?“

„S kým se Harry rozhodne dělat rozhovor, to není naše starost,“ odpověděl Brumbál nekompromisně. „Musím ale říct, že článek, který o něm vyšel v Jinotaji posledně, byl mistrovským pisatelským počinem. Jsem si jistý, že jako profesionálka to musíte ocenit.“

„Nečetla jsem to,“ štěkla Holoubková.

„Ach, jaká škoda,“ zatvářil se Brumbál zklamaně. „Z tak pěkného novinářského kousku se můžeme leccos naučit.“ Rita neodpověděla, ale se sotva patrným přikývnutím ustoupila.

 

„Eh, arogantní ženská,“ zaskučel Barty Skrk. „Některé věci, které napsala o ministerských přípravách turnaje, byly přímo ostudné. Jestli vám bude i dále dělat problémy, pane Pottere, dejte mi vědět. Slečna Holoubková se dostává za hranice přijatelnosti.“

„To máte pravdu, Barty!“ přidal se Pytloun a poplácal Harryho po rameni. „Kdo by věřil všem těm pomluvám tohoto úžasného mladého muže. Je to pýcha Bradavic, Brumbále, měli byste na něj být hrdí.“

„To jsme, Ludo,“ řekl Brumbál se zdvořilým úsměvem. „Ale jsem si jistý, že Harry a jeho přátelé se teď touží jen dostat zpátky na hrad. Uvidíme se později, Harry.“

 

Skupinka rychle zamířila pryč, šťastná, že mají konečně omluvu odejít. Jak spěchali pryč, Harry se ještě ohlédl přes rameno.

„O co Pytlounovi jde?“ zamumlal. „Roztrhla by se mu tvář, kdyby se usmíval ještě víc. Několik týdnů se mi snažil radit, jak si poradit s prvním úkolem. Je to porotce, jsem si jistý, že tohle by dělat neměl.“

„Nemyslím si, že svou pozici porotce bere nějak moc vážně,“ podotkl George. „Jestli chceš můj názor, myslím, že si vsadil na to, že vyhraješ, Harry. A tak dělá cokoliv, aby ti k tomu pomohl, pravidla nepravidla.“

 

„Vsadil se, že vyhraju?“ nechápal Harry. „Copak se zbláznil? Jsem outsider. Mám proti sobě tři soupeře, kteří jsou podstatně starší a zkušenější než já. Vyhodil ty peníze do vzduchu.“

„Myslím, že nemá na výběr,“ vysvětlil Fred, „trochu jsme si starého Luda proklepli, je až po uši v dluzích. Zdá se, že by potřeboval pořádnou sumičku, aby ho vytáhla z kaše, a to s sebou nese riziko. Vsadil si na tebe, Harry, protože dostal skvělý kurz. A aby se to povedlo, bude se ze všech sil snažit, aby ti pomohl vyhrát.“

„Super,“ utrousil Harry sarkasticky, „takže jestli se stane zázrak a já vyhraju, bude to podvodem.“

„Blbost,“ oponoval Fred. „První úkol jsi vyhrál, protože ses k vejci dostal nejrychleji a bez jediného škrábnutí. Možná jsme ti poskytli trochu materiální pomoci, ale vyhrál jsi férově.“

 

Ginny vypadala celou dobu zamyšleně.

„Proč jste si vy dva prověřovali Pytlouna? Potkali jste se s ním jen v létě na Mistrovství ve famfrpálu, proč byste… počkat! Vsadili jste se s ním o výsledek finálového utkání, že? A říkali jste, že je až po uši v dluzích. Nic vám nevyplatil, co?“

„Sakra, že ne,“ zamračil se George. „Napřed se nám snažil zaplatit leprikónským zlatem, a když jsme si stěžovali, řekl, že jsme na sázení moc mladí a mohli bychom mít potíže s Ministerstvem, kdyby zjistilo, že jedeme v sázkách.“

„Prostě,“ pokračoval Fred, „nás ten bastard podfoukl a my s tím nemůžeme dělat vůbec nic.“

„Debil,“ ulevila si Ginny. „Teda, vy jste oba blázni, že někomu takovému důvěřujete, ale stejně. Musí být něco, co by se s tím dalo dělat, ne?“

„Jo, nenecháme to jen tak, to si piš,“ ujistil ji George rozhodným hlasem.

„Už nám ale nezbývá moc možností,“ lamentoval Fred. „Nemáme žádné právnické lejstro, a kdybychom začali očerňovat ministerského úředníka, mohli by nás i zatknout. Prakticky je to naše slovo proti jeho a my jsme jen dva studentíci, zatímco on je ministerský kápo a bývalá famfrpálová hvězda. Kdo by nám věřil?“

„Vážně jste si měli vzít stvrzenku,“ zaskučela Ginny.

 

„Možná bych ho mohl obvinit já?“ nabídl se Harry. „Kdybych ho konfrontoval před Brumbálem a Skrkem, museli by se na celou záležitost aspoň podívat, ne?“

„Harry,“ přerušila ho Ginny, „i kdybys to udělal, pořád by měli problém, že se Fred a George sází, přestože nejsou plnoletí. Navíc ti Pytloun poskytuje rady a tipy, to ti může zachránit krk. Nemusíš vyhrát, ale ráda bych tě měla pořád v jednom kuse, až tohle skončí. Do téhle soutěže ses nepřihlásil, takže je tvým úkolem pouze přežít. Nenechám tě zranit se jen proto, žes dostal debilní nápad pomáhat dvojčatům.“ Harry se na ni ostře podíval a pak zrudl. Něco si zamumlal pod vousy a sklopil pohled. Fred si odfrkl.

„Měl bys být v bezpečí, Harry, malá Gin Gin si teď na tebe dělá nárok a neexistuje způsob, jak by někdo mohl poničit její hračičky.“

„Sklapni, blbečku,“ odtušila Ginny.

 

Malá skupinka pak pokračovala ve své cestě na hrad. Už byli téměř u přední brány, když jim náhle do cesty vstoupila čarodějka s rozčepýřenými vlasy a rozhodným výrazem ve tváři. Za ní stál vysoký zrzek, který se naopak tvářil mrzutě.

„Harry, Ron by ti chtěl něco říct,“ vyhrkla Hermiona bez úvodu. Pak se pootočila a vzala Rona za paži, díky čemuž ho potáhla kupředu.  Ron chvíli jen stál a zíral na Harryho, zatímco Hermiona ho s očekáváním pozorovala. Pak povzbudivě přikývla.

„No tak,“ zasyčela.

 

„Co, do prdele, děláš s mou sestrou, Pottere?“ vyhrkl Ron hlasitě.

„Co?“ zalapala Hermiona po dechu. „Tohle jsi říct neměl!“

„Proč bych se měl omlouvat tomuhle blbečkovi?“ bránil se Ron. „To on by se mi měl omluvit, že mi taky nedal šanci zúčastnit se turnaje. Mohl jsem udělat to samé, co on: prostě jen vypustit pár ohňostrojů a skočit na koště. Brnkačka! Mimoto, on zatraceně získal výhodu v Ginny.“

„Cože?“ zařval Harry. „Kdes, do pekla, přišel k něčemu takovému?“

„Pořád se s ní někde taháš,“ obvinil ho Ron, „vsadím se, že si užíváte někde v přístěnku na košťata!“

„Pomáhá mi trénovat na turnaj,“ zpražil ho Harry vražedným pohledem, „víš, jak by to měl dělat každý opravdový přítel. Ne, že bys tušil, jak by se měli opravdoví přátelé chovat.“

„Dáš od ní pracky pryč!“ zakřičel Ron. „Nakopu ti prdel, jestli se jí dotkneš.“

 

„Zatraceně, stojím hned tady,“ zaskučela Ginny.

„Ty se do toho nepleť, Ginny,“ trval na svém Ron, „tohle je mezi námi dvěma.“

„To teda, sakra, není,“ zvýšila hlas i ona. „Když pominu fakt, že by si Harry nikdy v životě nic nevhodného nedovolil, zdá se mi, že naznačuješ, že dělá něco, co bych já nedovolila. Copak ses zbláznil, Rone? Máš dojem, že jsem nějaká bezbranná malá holka? Jak by se ti líbilo, kdybych tě proklela, abys viděl, že jsem celkem schopná postarat se o sebe sama?“

„Vážně? Jsi schopná postarat se o sebe sama, jo? A co třeba jistý deník, co?“ ušklíbl se Ron sarkasticky.

 

Najednou se všude rozhostilo ticho, jak na Rona všichni šokovaně zírali. Nikdo nemohl uvěřit, že byl opravdu tak netaktní, aby vytahoval záležitost s deníkem. Ginny cítila, jak se začíná třást hněvem, a sáhla do kapsy pro hůlku.

„Rone, kdybych byl tebou, sakra rychle bych vzal nohy na ramena,“ poradil mu George, když položil Ginny ruku na rameno, aby ji uklidnil.

„Jo, jinak bychom mohli Ginny nechat, aby ti ukázala, jakej jsi debil,“ dodal Fred.

 

Chvíli to vypadalo, že se Ron chystá hádat dál, ale vzteklé výrazy na tvářích kolem ho ujistily, že by to byl špatný nápad. Bez dalšího slova se otočil na podpatku a vydal se pryč. Až jim zmizel z očí, George svoji sestru pustil.

Hlasitý povzdech každého donutil otočit se k Hermioně, která stála se založenýma rukama a vypadala, že nemá daleko k slzám. Rychle vrhla omluvný pohled k Ginny, načež se otočila a pospíšila si za Ronem.

 

„Taky máte dojem, že se někdo nedržel přesně sepsaného scénáře, který Hermiona připravila?“ zeptal se Lenka a Fred si odfrkl.

„Jo, čekat, že si Ron zapamatuje něco, co nesouvisí s famfrpálem, je vždycky naivní.“

„Kdyby nebylo jeho krásného Weasleyovského ksichtu, řekl bych, že musí být adoptovaný,“ ušklíbl se George. „Chci říct, opravdu může být takovej debil?“

 

„Bude mrtvej, jestli něco takového řekne ještě jednou,“ procedil Harry mezi zuby. „Jak se vůbec opovažuje říkat o Ginny takové věci?“

„To je v pohodě, Harry,“ ujistila ho Ginny, „už jsem zvyklá, že je taktní jako pařez. Zapomeň na to. Pojďme do hradu, ať můžeme oslavit tvoje vítězství.“

 

„Skvělý nápad, drahá sestřičko,“ souhlasil Fred. „Proč nezajdeme dolů do kuchyně podívat se, jestli by nám skřítkové nenabídli něco ke sváče?“

„Jo, a já seženu pár lahví máslového ležáku,“ dodal George.

„To zní dobře,“ přikývl Harry. „Nějak mi u toho boje s drakem vyhládlo.“

Hádka s Ronem byla rychle zapomenuta, jak malá skupinka přátel pokračovala ve své cestě do hradu.

 

 

<<< Předchozí                 Následující >>>