10. Co dělat?
Bill věděl, kde ji nejspíš najde. Brumbál si myslí, že se vrátila domů a Brumbálovy myšlenky se většinou ukázaly jako správné. Věděl, kde Elis bydlela, vyprávěla mu o svém bývalém životě, když ještě byla tady, s ním.
Stanul před jejími dveřmi a zazvonil na domovní zvonek. Uvnitř bylo naprosté ticho. Rozhlédl se po chodbě, jestli ho nikdo nevidí a vytáhl hůlku.
„Alohomora,“ zašeptal. Dveře se pomalu otevřely. Uvnitř bylo prázdno. Byt nejevil vůbec žádné známky toho, že by v něm zrovna někdo bydlel.
„Hledáte něco?“ Bill leknutím až povyskočil. Za ním stála starší, obtloustlá paní, na první pohled mudla. Domyslel si, že jde o paní domácí.
„Máte zájem o tenhle byt?“ ptala se s nadějí v hlase.
„A… zde nikdo nebydlí?“ snažil se tvářit jako někdo, kdo chce byt skutečně koupit.
„No,“ zaváhala trošku, „až do včerejška tady bydlela jedna mladá holka, ale včera si sbalila kufry a zmizela.“
„A už se nevrátí?“ Už jen stěží potlačil ve svém hlase vzrušení, je tedy pravda, že tu byla.
„Ne, řekla mi, že odchází napořád.“
„A nevíte náhodou, kam šla?“ vyhrkl už neskrývaně.
„No promiňte? Poslyšte, co vlastně chcete?“ Poznal, že ji předčasně vyplašil a že z ní už asi nic nedostane. Poděkoval a vyběhl na ulici.
Uklidnilo ho zjištění, že tu opravdu byla, ale naopak ho zase znervóznělo, že neví, kde je teď. Kam jen mohla jít? Jestli odešla napořád, jak tvrdila paní domácí, může to znamenat dvě věci. Buď odešla úplně pryč a udělala velkou, tlustou čáru za svým dosavadním životem, aby mohla začít znova od začátku a nebo se chtěla vrátit k nim. Možná, že i k němu. Té druhé možnosti se chytil jako tonoucí stébla.
Jestli se opravdu chtěla vrátit, určitě nevěděla jak. Tím si byl jistý, věděl moc dobře, co ji naučil a co jí ještě neřekl.
Tak co ji mohlo napadnout jako jediné místo, kde určitě narazí na nějakého kouzelníka? Najednou bylo všechno jasné. Londýn…
Elizabeth se probudila a zmateně koukala kolem sebe. Po chvíli jí došlo, kde je, proč tu je a co se vlastně všechno stalo. Musela za každou cenu něco podniknout a to rychle, protože její úspory se bleskově zužovaly. Bleskově vyrazila z pokoje a s někým se srazila tak prudce až skončila na zemi.
„Promiň, moc se omlouvám. Jsi celá?“ Elis přijala nabízenou ruku a vstala.
„To já se omlouvám, byla to moje vina.“ Mladý muž se usmál a mávl rukou:
„No vždyť se nic nestalo.“ Elis se pousmála a chystala se pokračovat v cestě.
„Já jsem Peter,“ zadržel ji a představil se.
„Elizabeth.“
„Hezké jméno.“
„Děkuju.“
„Můžu tě jako na omluvu pozvat na snídani?“ Elis se na okamžik zarazila, ale pak zvítězil pud sebezáchovy a vypočítavost. Snídaně a zadarmo.
„Moc ráda,“ usmála se a srovnala s ním krok.
Bill si nikdy tak neuvědomoval nezměrnou velikost Londýna jako teď. Hledat v něm jednu dívku bylo ještě horší než hledat jehlu v kupě sena. Přesto se nevzdával, protože najít ji teď bylo jediným smyslem jeho života.
Šel po chodníku a přemýšlel, kde začít s hledáním. Nebo možná spíš doufal ve štěstí a očekával náhodu, šťastnou náhodu která ho k ní přivede.
Najednou zůstal stát jako sloup a z jeho tváří zmizela všechny barva. Krve by se v něm nedořezal. Po protějším chodníku kráčel Lucius Malfoy a s ním další čtyři muži, o nichž si byl bezpečně jistý, že patří ke Smrtijedům. Oni o ní ví, projelo mu hlavou jako blesk. Zachvátila ho panika. Co má teď dělat? Pokud bude pátrat na vlastní pěst, má naději, že ji najde rychleji, ale ta naděje byla velice malá. Lepší bude jít nenápadně za nimi.
Rychle je doběhl a plížil se za nimi jako stín…