11. Úsměvem
Snídaně, na kterou Elis pozval její nový známý, byla skvělá. Měla obrovský hlad. Peter se zasmál:
„Ty jsi týden nejedla nebo co?“ Elis zčervenala.
„Omlouv…“
„To je dobrý,“ smál se pořád a objednal ještě jednu dávku.
„Přišla jsi o domov?“ zeptal se znenadání vážně. Vylekaně se na něj podívala, ale v jeho očích viděla jen pochopení a účast.
„Tak nějak,“ přikývla,„teď hledám své přátele, ale nevím, jak dál,“ přiznala se.
„A můžu ti nějak pomoct?“
„Už jsi mi pomohl,“ pousmála se.
„Víc udělat nemůžu?“
„Asi ne,“ pokrčila rameny, „jsi mudla,“ hodila jen tak do vzduchu. Věděla, že jí nebude rozumět a nebude se zlobit. Peter začal zuřivě kašlat, když mu v krku uvízl kousek jídla. Údivem se mu rozšířily zorničky.
„Tím chceš říct, že ty jsi čarodějka?“ Zůstala nesmírně překvapená.
„A ty jsi…“ Přikývl. Chvíli na sebe nevěřícně zírali a nakonec se usmáli.
„Inu, svět je malý,“ začala Elis a Peter s úsměvem dokončil:
„A o náhody tu není nouze.“
Malfoy se svými kumpány nevědomky vodili Billa po Londýně a utvrzovali ho tak v přesvědčení, že hledají Elis. Netušil, jak mohou vědět, že je tady ale už nepochyboval o tom, že to skutečně ví.
Den ubíhal ohromující rychlostí a Elis na chvíli zapomněla na své trápení. Peter ji pozval na procházku po Londýně. Chodili spolu sem a tam a povídali si. Elis mu vyprávěla o svém životě, on ale o tom svém zarytě mlčel. Neměla ponětí, jak si dokázal během tak krátké doby získat veškerou její důvěru, ale jednoduše mu věřila.
„Takže ty jsi sestra Harryho Pottera?“ Elis se zalekla, asi zašla moc daleko. Všiml si toho a hned ji uklidňoval:
„Neboj se, ode mě se to nikdo nedozví,“ pousmál se. V jeho tváři neviděla nic znepokojivého ani zlého a úsměv mu oplatila.
Ani se nenadáli a začalo se stmívat. Elis to vyděsilo.
„Už musím jít,“ vyhrkla.
„A kam? Teď večer přece své přátele nenajdeš.“ Sklopila oči a zčervenala. Sotva znatelně zašeptala:
„Nemám na nájem.“ Ulehčeně vydechl.
„Jsi můj host.“
„Ne to ne, to já přece nemůžu,“ bránila se.
„Ale můžeš… já… já tě prosím.“ Překvapeně vzhlédla.
„Nikoho tady nemám,“ vysvětlil, „chybí mi společnost.“
„Tak dobře,“ přikývla nakonec, „ale jak ti to oplatím?“ Sklonil se k ní:
„Úsměvem,“ zašeptal.
Padla noc a Malfoy s ostatními Smrtijedy se Billovi ztratili ve tmě. Nezbývalo mu nic jiného, než si najít ubytování a počkat do rána. Litoval ztraceného dne a vzpomínal…
Dny ubíhaly jako když bičem mrská a s každým novým dnem Billova naděje slábla. Jakoby se Elis do země propadla, nenašel po ní jedinou stopu, ani jediný náznak, že by hledal na správném místě. Něco uvnitř něho se ale velkou silou bránilo návratu domů. Jestli teď odejde, už ji možná nikdy v životě neuvidí. Ale jakou má vlastně jistotu, že tady vůbec byla? Bojoval sám se sebou a východisko neviděl…
Zato Elis na všechny svoje problémy a starosti zapomněla. Peter se postaral o to, aby jí bylo dobře a ona se cítila jako v ráji. Billa, své přátele, to, že se za nimi chce vlastně vrátit, odsunula daleko do pozadí a užívala si přítomnost…
Bylo pozdní odpoledne a Elis s Peterem seděli v cukrárně. Bylo až k neuvěření, jak si měli pořád o čem povídat. On už o ní věděl naprosto všechno. Věděl, jak prožila svoje dětství, jak se dostala k čarodějům, jak se zúčastnila bitvy s Voldemortem, jak prošla Billovým výcvikem a jak a proč od nich utekla…
„Musím se vrátit,“ přerušila hovor s vážností v hlase. Peter ulekaně vzhlédl:
„To ne!“ Překvapeně se na něj zadívala.
„A proč ne?“
„Nechci o tebe přijít.“ Krátce se zasmála.
„Vždyť se můžeme vidět skoro kdykoliv.“
„Ty to nechápeš,“ posteskl si. V jejích očích se objevil velký otazník.
„Já…“ znejistěl, „já mám strach.“
„Strach?“ Elis byla opravdu udivená. Co se to s ním děje? Došlo jí, že před ní něco tají.
„Bojím se, že… že když odejdeš, já… vrátím se… zpátky,“ soukal ze sebe a zatřásl se při tom pomyšlení.
„Kam zpátky?“ nechápala.
„Domů,“ šeptl skoro znatelně. Elis tomu musela přijít na kloub.
„Proč by ses měl bát vrátit se domů?“
„To kvůli otci.“ Trpělivě čekala. Bylo zřejmé, že pro něj není snadné o tom mluvit.
„Můj otec je…“ zhluboka se nadechl, „Lucius Malfoy!“
Rychle se na ni podíval, aby viděl její reakci. Určitě ale nezareagovala tak, jak čekal. Očekával úlek, zděšení, výčitky, čekal, že odejde a nikdy víc s ním nebude chtít mluvit, byl připraven ji přesvědčovat, že není jako jeho otec, že nechce mít nic společného se svou rodinou.
Ona ale tiše seděla a vypadal zamyšleně. Někde to jméno už určitě slyšela, ale za nic si nemohla vzpomenout kde a v jaké souvislosti. Svoje myšlenky svěřila i Peterovi. Šokovaně tak vypadal spíš on.
„Ty… ty ho neznáš?“ zhluboka vydechl. Očividně se mu nesmírně ulevilo.
„Zapomínáš, že jsem v čarodějném světě jenom krátce,“ pousmála se.
„A proč ses tak vyděsil?“ zajímala se.
„Můj otec… ehm… nemá zrovna nejlepší pověst, ale prosím tě,“ jeho hlas zněl najednou naléhavě a vzal ji za ruku, „ať o něm uslyšíš cokoliv, věř, že já s ním nemám kromě jména společného vůbec nic.“ Jenom přikývla a dál se nevyptávala.