12. Večerní výlet
Uplynulo několik dní blažené nevědomosti. Elis už ale začala chápat, že takhle to nepůjde donekonečna.
„Co bude dál?“ začala jednou ráno u snídaně, „nemůžeme se tady jen tak nečinně válet celý život a nic nedělat.“
„Vždyť nám tady přece nic nechybí,“ Peter byl opět znepokojený, jako vždy, když začala mluvit na tohle téma.
Elis se pousmála.:
„To ano, ale nemůže to takhle být napořád, to prostě nejde.“
„Přece mě tady nemůžeš jen tak nechat.“ Elis zasvítili oči, jak je možné, že ji to nenapadlo dřív.
„Pojď se mnou,“ vydechla.
„To nemůžu. Tví přátelé mi nikdy neuvěří, že nejsem jako otec.“
„Ale…“ zastavil ji rázným zavrtěním hlavy.
„Nemůžu ti bránit,“ řekl s hořkostí v hlase a rychle odešel.
„Pete,“ zavolala na něj, ale on se ani neotočil…
Nechtělo se jí odejít, ale v hloubi duše věděla, že nemá na výběr. Až příliš hluboko se v ní zakořenila nenávist proti Voldemortovi a jeho přívržencům a tak nedokázala být stranou toho všeho a čekat, až tuhle válku vybojují jiní.
Jak byla v mudlovském světě bojácná a slabá, tak byla tady odvážná a věřila, že také ona něco dokáže.
Petera jí bylo líto, ale nedalo se nic dělat, však se s ním neloučí navždycky…
Dveře jejího pokoje se otevřely aniž by to zaznamenala. Zbrkle běhala po pokoji sem a tam a házela všechny svoje věci na postel do otevřeného kufru. Až po chvíli si všimla Petera, který stál ve dveřích a pozoroval ji. Zastavila se a odhrnula si vlasy z obličeje. Tvářila se provinile.
Peter ale nic neříkal a ona se radši sklonila zase ke svému kufru, aby se na něj nemusela dívat v té hrozné chvíli ticha.
Zezadu ji objaly jeho silné ruce, otočil si ji k sobě čelem. Zadívala se mu do očí. Byla v nich velká prosba, tak velká, až se Elis pod jejím náporem otřásla.
Než se nadála, Peter ji přitáhl k sobě ještě blíž a políbil ji. Z hlavy se jí vytratily všechny myšlenky a nemyslela vůbec na nic než na tenhle okamžik. Trvalo to dlouho, než ji pustil.
Ulekaně od něj odstoupila a dlaň si přiložila ke rtům. V jejích očích bylo zděšení ze sebe samé.
„Lizzie, já…“ pozvedla ruku, aby ho umlčela.
„Ne… já… já…už musím jít,“ vyhrkla a zpanikařeně třesoucíma rukama zaklapla kufr a zvedla ho z postele. Neuvědomila si však jeho tíhu a on ji stáhl k zemi. Peter k ní přistoupil a chlácholivě ji objal:
„Lizzie, no tak…“ V jeho obětí propukla v pláč.
„Co mám dělat?“ zaslechl mezi jejími vzlyky.
„Zůstaň tu se mnou.“
Ještě chvíli v sobě bojovala, ale potom se úplně utopila v jeho náručí…
Bill se nehodlal vzdát za žádnou cenu, ale postupně mu začalo docházet, že když bude jen tak bezcílně bloumat Londýnem sem a tam, Elis nenajde. Potřeboval pomoc. Jenomže na koho by se měl obrátit? Nemůže jen tak zastavovat lidi na ulici a vyptávat se jich na ni. Bude muset najít nějaký jiný způsob…
„Harry, Harry, jsi v pořádku?“ Hermiona si ho starostlivě prohlížela. Harry si uvědomil, že už hodnou chvíli sedí v křesle ve společenské místnosti, zírá do plamenů v krbu a nevnímá okolí.
„Jo,“ vyhrkl, „já jen… pořád musím myslet na Elis.“ Hermiona chápavě přikývla.
„Ona se objeví,“ chlácholila ho, „určitě se objeví.“ Harry možná až příliš rychle pokrčil rameny, nebyl si jistý už vůbec ničím.
„Měl bys jít spát, Harry.“
„Jasně, za chvilku.“
„Tak dobrou.“
„Dobrou noc.“ Dveře od dívčích ložnic se za Hermionou zavřely. Harry ale nemohl spát. Věděl, že by to neměl dělat, ale prostě se potřeboval projít. Vytáhl svůj neviditelný plášť a vydal se na procházku ztemnělým hradem. V tichu, tmě a za pochodu se mu přemýšlelo nejlíp.
Ticho náhle narušil důvěrně známý a nenáviděný hlas Draca Malfoye:
„Otec ho našel,“ Harry postoupil blíž, aby viděl, s kým to Malfoy mluví. Druhý chlapec měl na sobě zmijozelský hábit, ale Harry si nevybavoval, že by ho v Bradavicích kdy viděl.
„Ubytoval se v Londýně v mudlovské hospodě s nějakou holkou,“ pokračoval Malfoy. Neznámý chlapec vyprskl smíchy:
„Tak s holkou,“ řekl výmluvně.
„Jo,“ přikývl Malfoy znechuceně.
„Otec se ho snažil dostat zpátky, ale za žádnou cenu nechtěl, dokonce prý proti němu vytáhl hůlku.“ Druhý chlapec se zatvářil naprosto ohromeně:
„Hůlku? Proti svému otci? A zrovna vašemu otci?“ Malfoy přikývl.
„Otec tvrdí, že za to může ta děvka. Je z Brumbálovy strany.“
„A sakra, tak to je dost v háji. Ale tak proč ji Peter nepřivede k nám?“
„Jak už jsem řekl, nechce o nás vůbec slyšet. Jakoby to vůbec nebyl Malfoy. Otec to nechápe… a já taky ne.“
Jejich rozhovor přehlušil zvuk kroků, které se blížily z vedlejší chodby.
„Měli bychom zmizet,“ sykl Malfoy a oba vykročili tak rychle, že málem srazili Harryho, který stál tiše a zběsile přemýšlel. Je možné, že ti dva mluvili o Elizabeth? Opravdu se přidala k Malfoyovi? O tom, že by měl Draco bratra nikdy neslyšel. Ale když je na jejich straně proč se spolu nevrátí? Spolu… Harry se zarazil. Věděl o Billových citech k Elis. Je to ten pravý důvod? Chce Elis Billa ochránit? Nechce ho zranit?
Ze zamyšlení ho vytrhl Snape, který do chodby vtrhl s dychtivým výrazem ve tváři. Očividně se těšil, že někoho nachytá v noci na chodbě a udělí mu školní trest. Nadšení vystřídalo zjevné zklamání, když našel chodbu prázdnou.
Harry se při pohledu na jeho výraz uchechtl. Hned se ale zděsil a zakryl si rukou ústa. Pak už na nic nečekal a rozběhl se chodbou pryč. Za ním se ozvalo jenom zlověstné:
„Pottere!“ plné vzteku.
Harry se jen pousmál, vrátil se do nebelvírské věže a zalezl do postele.
Nevěděl, jestli jsou jeho podezření správná, ale jestli ano, musí to dát hned zítra vědět Řádu. A s myšlenkou na Řád konečně usnul…