11. Neopouštěj mě
Trvalo to celý týden, než léčitelé konečně dali na moje přemlouvání a ujišťování, že se budu držet v klidu na lůžku, a propustili mě do domácího ošetřování. Těch sedm dní bylo tak nekonečně dlouhých. Sžíraly mě myšlenky na to, co se děje tam venku. Byla jsem stranou toho všeho a hrozně jsem se bála, že moje místo zastoupí Helen. A já pak už nebudu nikomu chybět. Jednou mi to stačilo, nechtěla jsem znovu cítit to, co tenkrát.
Korunu tomu dodal Bill, který mě chodil pravidelně každý den navštěvovat, když mi řekl, že po vánočních prázdninách mě Helen zastoupila i na místě profesorky Obrany proti černé magii. Mělo to jedinou světlou stránku… byla daleko od Billa.
„Hej, už mě můžeš pustit, já vážně nejsem tak úplně neschopná,“ vztekala jsem se, když se Bill, se mnou v náručí, přemístil před Doupě a nesl mě dovnitř.
„Slíbil jsem léčitelům, že na tebe budu dávat pozor a budu tě hlídat, aby ses nerozčilovala, nepřepínala a taky zbytečně nekouzlila, dokud nenabereš zpátky síly.“
„To ale neznamená, že nemůžu sama ani chodit,“ nedala jsem se.
„Žes měla nohu napadrť, se nepočítá?“ zeptal se skepticky a já mu otázku oplatila vzdorným pohledem. Obrátil oči v sloup a pokračoval dál v chůzi. Založila jsem si ruce na prsou, abych si uchovala aspoň nějakou tu důstojnost. Zasmál se.
„No tak, netrucuj. Nebo tě přenesu zpátky,“ dodal naoko výhružně.
„To ne,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se stačila zarazit, nemocniční prostředí už mi lezlo krkem. Znovu se usmál, měl mě prokouknutou.
Velice pomalu a opatrně se mnou vešel do dveří, kde nás okamžitě a s otevřenou náručí vítala jeho máma.
„Alexandro, drahoušku, tak ráda tě vidím,“ vzala mou hlavu do dlaní a políbila mě na čelo. Byla nadšená.
„Nech ji vydechnout, mami,“ bránil mě Bill a s velkou opatrností mě posadil na pohovku. Usmála jsem se, byl na mě tolik hodný.
„Děkuju,“ usmála jsem se.
„To nic,“ oplatil mi stejnou mincí.
„Určitě máte hlad, počkejte, hned vám něco přinesu,“ paní Weasleyová odběhla do kuchyně a Bill si přisedl za mnou.
„Tak, co budeš chtít dělat? Spát? Číst si? Něco jiného?“ navrhoval.
„Počkej, nejdřív mi řekni, co všechno se stalo, zatímco jsem byla pryč? Nějaká změna?“
„Nedostaly se k nám žádné nové zprávy, že by Voldemort v záležitosti Strážců něco podnikal. Brumbál je všechny varoval, takže jsou opatrní. Jen tak je nevypátrá.“
„A Doupě? Jednou už moji obranu prolomili, posílili jste ji, když jsem byla pryč?“
„Ovšem, s Helen jsme na tom zapracovali, teď je to v podstatě nedobytná pevnost. Nebo aspoň relativně.“
S Helen. Kdesi uvnitř se s pořádným bodnutím znovu ozval ten zpropadený osten žárlivosti.
„Samozřejmě nám pomáhal taky Brumbál, bez něj bychom to nedokázali.“
Jen jsem přikývla. Stejně jsem nevěděla co říct, nechtěla jsem, aby věděl, že každá jeho zmínka o Helen ve mně vyvolává strach a bolest.
„Ale opravdu, neměj vůbec žádné obavy, všechno je zařízeno, všichni jsou v bezpečí, ty teď musíš myslet jen na to, aby ses brzo dala zase do kupy,“ vyložil si špatně moje mlčení.
„Bille, pomoz jí a pojďte jíst,“ zavelela paní Weasleyová, když nesla polévku na stůl a já byla ráda, že tento rozhovor nemusí pokračovat.
„Máš dost, zlatíčko? Klidně si můžeš ještě přidat,“ paní Weasleyová se do mě pokoušela dostat už třetí porci oběda.
„Děkuju, ale už opravdu nemůžu… a ty se mi okamžitě přestaň smát,“ dodala jsem, když odešla a Billova tvář zářila v širokém úsměvu.
„Neboj se, pár dní pod dohledem naší mámy a budeš jako bumbrlíček.“
„No moc děkuju,“ odsekla jsem. Na vtipkování jsem neměla náladu.
„Už se konečně usměj,“ mrkl na mě, „pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“
„Cože? Já mám vlastní pokoj?“ Divila jsem se. V Doupěti bylo ložnic několik, ale vždycky, když jsem u nich přespávala, musela jsem ji s někým sdílet. Byl to dům, ve kterém bylo neustále rušno a plno lidí.
„Samozřejmě, všichni jsou teď ve škole nebo v práci, v podstatě budeme mít celý dům pro sebe. Tak proč bys nemohla mít vlastní ložnici.“
Chystal se mě vzít opět do náruče, ale tentokrát jsem mu stihla zabránit.
„Ale no tak, tohle zvládnu.“ Abych potvrdila svoje slova, vyskočila jsem na nohy. Pohyb byl ale příliš prudký a neuvážený, zraněná noha se pode mnou podlomila a Bill mě jen tak tak zachytil, abych neskončila na zemi.
„Jo, to vidím,“ utrousil ironicky a tak jsem cestu do svého pokoje absolvovala znovu v jeho náruči.
„Je to na nic být tak nemohoucí,“ postěžovala jsem si, když mě položil na postel.
„Už toho mám dost, koukej nadhodit trochu optimismu. Užijeme si to. Máme před sebou dny, kdy budeme moct dělat, co jen se nám zlíbí, bez povinností a starostí. No není to paráda?“ Pousmála jsem se.
„No tak… kdy naposledy jsi mohla pustit všechny starosti z hlavy a jen tak se bavit, no?“ naléhal.
„Máš pravdu,“ uznala jsem nakonec s gestem poraženého.
„Ano,“ zajásal a já se musela jeho radosti usmát.
A tak mi nastalo několik dní prostých radostí. Bill o mě pečoval na každém kroku a i díky přispění jeho mámy jsem se opravdu měla jako v bavlnce.
Přestože však na mě Bill naléhal, ať pustím všechny starosti z hlavy, nedokázala jsem to. Před ním jsem to nedala najevo, ale stále jsem musela myslet na všechno tam venku. Na osobní strážce, kteří se museli skrývat víc než jindy a bát se o svůj život, na jejich svěřence, na Harryho i jeho spolužáky a na Helen.
Naštěstí si Bill dával dobrý pozor, aby o ní moc nemluvil a tak jsem její jméno za dobu svého pobytu nemusela slyšet a moje rána zůstávala tichá a spící.
„Na chvilku musím pryč, ale vrátím se dřív, než ti začnu chybět,“ oznámil mi Bill asi po týdnu mého pobytu v Doupěti a snažil se, aby to znělo lehce, jako by se nechumelilo. Mě tím ale neoblafl.
„Co se děje?“
„Nic se neděje, jen musím za Brumbálem něco vyřídit, o nic nejde, buď v klidu.“
„Bille…“
„Mám tě rád,“ utnul mě, vtiskl mi rychlý polibek na tvář a zmizel dřív, než jsem stačila něco říct nebo ho zastavit.
„Nesnáším tě,“ zavrčela jsem, přestože mě už dávno nemohl slyšet.
Několik dlouhých minut jsem vydržela ležet a tupě zírat do knihy před sebou, nevnímala jsem však ani slovo. Myšlenkami jsem byla u Billa. Moje fantazie mi nabízela jeden děsivý scénář za druhým. Co se děje? Co se přede mnou snažil skrýt?
Nevydržela jsem ležet v klidu už ani o vteřinu déle. Vyškrábala jsem se na nohy a na vlastní pěst se vydala dolů. Doufala jsem, že tam najdu aspoň paní Weasleyovou, která by mohla něco vědět. A jestli ne, společně se nám bude aspoň líp čekat.
Nešlo se mi dobře. Ani po týdnu odpočinku jsem na svém stavu nepozorovala zlepšení. Stále jsem byla slabá jako moucha a i něco tak jednoduchého jako chůze pro mě bylo těžkým oříškem. Při cestách po schodech mi vždycky pomáhal Bill. Ale ten tu teď nebyl, takže jsem si musela poradit sama.
Těžce jsem se opírala o zábradlí a pomalu zdolávala krok za krokem. Šlo to, i když se mi při každém kroku ozvala řezavá bolest ve zraněné noze, která vystřelovala až do boku.
Bylo to k vzteku. Jedna z nejlepších čarodějek na světě a nedokáže si pomoct ani při chůzi ze schodů. Věděla jsem, že kouzlit nemůžu. Při mém stavu by i sebejednodušší kouzlo mohlo být životně nebezpečné.
Konečně jsem byla dole. Zcela vyčerpaná jsem se svezla na židli u kuchyňského stolu.
Kuchyně byla prázdná a po paní Weasleyové ani stopa. Nejspíš byla někde venku.
Všude bylo ticho a klid. Jediný zvuk, který jsem slyšela, byl pravidelný tikot hodin. Tik tak. Tik tak. Položila jsem hlavu na stůl a zavřela jsem oči. Snažila jsem se na nic nemyslet a soustředila jsem se jen na svůj dech. Tik tak. Tik tak. Jednotvárný zvuk byl tak uklidňující. Tik tak. Tik tak…
„Alex, Alex, probuď se,“ někdo mi lehce zatřepal ramenem. S trhnutím jsem se napřímila a hned jsem zaskučela. Ruce jsem měla úplně umrtvené a záda ztuhlá. To byl teda nápad usnout tady.
„Co tady děláš, máš ležet v posteli,“ vyčetl mi.
„Nemohla jsem tam vydr…“ zarazila jsem se v půlce slova, když jsem si všimla, že Bill tady není sám.
Vypadala jako tehdy. Ztělesnění krásy. Dlouhé zlatavé vlasy spadající přes ramena, modré oči skryté za dlouhými řasami, figura, že lepší si nejde ani přát.
„Helen,“ zašeptala jsem.
„Ahoj, Emily, že? Tolik jsem o tobě slyšela. Samozřejmě vím, že jsme spolu chodili do školy, ale tam jsem jaksi neměla čas si tě moc všimnout, jak jistě chápeš,“ zasmála se smíchem, který jsem k smrti nesnášela. Faleš. Zvedl se mi žaludek.
„Jsi v pořádku? Jsi hrozně bledá,“ staral se Bill.
„Jo,“ s námahou jsem se vytáhla na nohy, „jen mi není moc dobře, asi si půjdu radši zase lehnout.“
„Pomůžu ti,“ tentokrát jsem neprotestovala, když mě podepřel. Hlavně, když jdeme pryč od ní. A navíc, musela jsem si přiznat, cestu nahoru už bych sama nezvládla.
„Opravdu jsi v pořádku?“ zeptal se znovu starostlivě, když mě uložil do postele. Přitáhla jsem si deku až k bradě a jenom přikývla. Nebyla jsem v pořádku, cítila jsem to. Třásla jsem se po celém těle. Nechtěla jsem ale, aby si toho všiml.
„Jen si chvilku odpočinu,“ řekla jsem tiše a otočila jsem se na bok. Nemohla jsem se mu podívat do očí, věděla jsem, že by v nich vyčetl, co mu neříkám.
„Dobře, prospi se, to ti pomůže,“ líbnul mě do vlasů a odešel.
Jen se za ním zavřely dveře, přestala jsem si hrát na hrdinku. Byla mi hrozná zima, celým tělem mi procházel neovladatelný třas a zuby mi drkotaly. Z očí mi tekly slzy bezmoci. Přestože jsem ho sama poslala pryč, chtěla jsem ho vedle sebe. Ne s ní. To bych mu ale nikdy, nikdy nepřiznala.
Usínala jsem, ale tak nějak nesprávně. Nebylo to dobré. V hlavě mi zněla slova mého léčitele: za žádnou cenu se nesmíte rozčilovat, mohlo by vám to vážně ublížit. Léčitel se najednou proměnil v Billa: Musíš být opatrná Alex, nechci o tebe přijít. Zatočila se mi hlava.
„Neopouštěj mě,“ zašeptala jsem prázdnému pokoji, než jsem se propadla do temnoty.
<<< Předchozí kapitola Další kapitola >>>