10. Bolest starých vzpomínek
„Pravidelně ji kontrolujte, Melisso, a při jakémkoliv náznaku změny mi okamžitě dejte vědět, rozuměla jste? Jakémkoliv!“
„Samozřejmě, léčiteli, nespustím ji z očí.“ Rychlé kroky směřující pryč. Další, tišší, kráčející kolem mě. Zavrzání starého nábytku, jak si do něj někdo sedl.
Pravidelné tikání hodin. Jinak absolutní ticho.
Uvědomila jsem si, že moje tělo je ponořeno do příjemného tepla. Ležela jsem v něčem měkkém, příjemném na dotek. Postel.
Nábytek opět zavrzal, jak se kdosi zvedl a přešel až ke mně. Chladivou rukou mi přejel po čele. Ucítila jsem povědomý pach. Nemocnice.
Stále jsem nechávala oči zavřené. Otevřely se dveře a ruka z mého čela zmizela.
„Už jste tady zase?“ zašeptala Melissa, nejspíš moje ošetřovatelka.
„Jak jí je? Nějaká změna?“ Přestože šeptal, jeho hlas bych poznala mezi tisíci. Bill.
Otevřela jsem oči a divoce jsem zamrkala. Pokoj byl tak prozářený sluncem, až se mi jeho paprsky divoce a nepříjemně zabodly do očí. Jak dlouho byly asi zavřené?
Melissa naštěstí pohotově zareagovala a jediným mávnutím hůlky zatáhla okenní rolety a v pokoji se rozhostilo příjemné šero.
„Alex,“ Bill se skláněl nade mnou a z jeho očí sršela obrovská radost a úleva, „tolik jsem se bál… tak strašně jsem se bál…“
„Kde to jsem?“ byla jsem zmatená. Co se vlastně stalo?
„Jsi u Munga.“
„U Munga? Jak dlouho?“
„Už skoro týden.“
„Týden?“ vykřikla jsem. Pokusila jsem se vzepřít na loktech a vytáhnout se do sedu. Okamžitě jsem ale zaskučela bolestí.
„Uklidni se,“ zatlačil mě lehce zpátky do peřin, v jeho hlase se opět objevil náznak obav, „byla jsi velice vážně zraněná. Báli jsme se, že už se neprobereš.“
„Ale co Harry? Nemohli jste ho přece nechat jen tak bez ochrany. Kdo mu teď dělá Strážce? “ To, jak se Bill zatvářil, se mi vůbec nelíbilo.
„Řeknu ti to, ale musíš mi slíbit, že se nenaštveš. Léčitelé ti zakázali jakékoliv rozčilování, mohlo by ti to vážně ublížit.“
„Bille, kdo?“ vyhrkla jsem netrpělivě. Proč tolik řečí kolem? Přestože jsem si byla jistá, že ať řekne cokoliv, nebude se mi to líbit, chtěla jsem to slyšet.
„Nabídl jsem se Brumbálovi sám, že za tebe vezmu tvoje poslání, dokud se neuzdravíš…“
„No ale to je přece skvělé ne? Proč bych se měla zlobit?“ skočila jsem mu do řeči. Bill se na mě zachmuřeně podíval a pokračoval:
„Jenže Brumbál si nejspíš myslí, že na funkci Osobního Strážce nejsem dost dobrý.“
„Co to je za nesmysl?“ rozčílila jsem se. Co to Brumbál zase zkouší? Už zase chce Billovi ublížit jako tenkrát, když mě jmenoval Strážcem a mu řekl, že jeho čas ještě nenastal? Taková hloupost.
Vždycky jsme všechno dělali spolu. Byli jsme stejně dobří. Byli jsme tým. Ani jeden z nás nevyčníval nad toho druhého. To až Brumbál mezi námi udělal rozdíl. Dostala jsem na něj vztek.
„Alex, nesmíš se rozčilovat,“ uklidňoval mě zase Bill. Nemohla bych být ale jeho nejlepší kamarádka, abych nepoznala, že sám v sobě potlačuje hořkost, která ho uvnitř sžírá.
„Dobře,“ hluboce jsem se nadechla. A vydechla.
„Koho teda jmenoval Harryho Strážcem?“ Podíval se na mě pochybovačným pohledem. Bojoval sám se sebou. Nevěděl, jestli mi to říct, nebo ne.
„Bille,“ můj hlas zněl nekompromisně a ledově, „kdo je Harryho Strážcem teď?“
Ještě jednou se na mě zkoumavě podíval a potom to řekl: „Helen.“
Bylo to na začátku sedmého ročníku. Hned ten první den.
Jako každý rok jsem jela do Bradavic s Billem. Celé dlouhé dva měsíce jsme se neviděli a tak jsme si měli celou cestu bradavickým expresem co povídat. Byla jsem šťastná. Se svým nejlepším kamarádem, ve škole, kterou jsem milovala. Škole, ve které jsem objevila význam slova domov.
Ten rok tam měl být náš poslední. A my jsme si s Billem slíbili, že si ho užijeme. Že to bude nejhezčí rok, jaký spolu v Bradavicích strávíme. Oba jsme tomu věřili. Až dokud…
Seděli jsme ve Velké síni a přihlíželi jsme zařazování nových studentů. Smáli jsme se. Vzpomínali jsme. Na to, jaké to bylo, když jsme na jejich místě stáli my. Už tenkrát, hned poprvé, se z nás stali přátelé. Já se tolik bála a on stál vedle mě a snažil se mě uklidnit, přestože se sám třásl nervozitou. A pak nás Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru. Oba dva. Od té doby jsme byli nerozlučitelní. Kamarádi na život a na smrt. Dlouhých šest let.
Dodnes si pamatuju, jak po zařazování Brumbál vstal a oznámil nám, že do sedmého ročníku s námi nastoupí dívka, která se do teď učila kouzlit s domácím učitelem.
S Billem jsme se rozesmáli. Znali jsme takové lidi, kteří se učili doma. Rozmazlení frackové, kteří pak na škole zažívali peklo. Nikdo je neměl rád, protože se vždycky chovali povýšenecky a zneužívali lidí kolem sebe. To si však nikdo nechtěl nechat líbit.
Když jsme ale uviděli ji, bylo jasné, že vše bude jinak.
Pamatuju si Billův pohled, když ji poprvé spatřil. Bodl mě hluboko do srdce. Byl jí okouzlen. Byla nádherná. Byla ztělesněním krásy, ladnosti a jak jsme později zjistili i chytrosti a nadání… byla dokonalá.
Během okamžiku si získala srdce všech. Každé srdce, které ve Velké síni bilo. Až na jedno. Na to moje. Nevěděla jsem, čím to bylo, že zrovna já k ní na první pohled pocítila tak nepřekonatelnou zášť.
Když si nasazovala na hlavu s dlouhými, plavými vlasy Moudrý klobouk, byla jsem to já, kdo si přál, ať ji zařadí kamkoliv, jen ne k nám. Jen ne k nám.
Moje přání ovšem nemohlo vyhrát nad přáními všech ostatních Nebelvírských. Stala se jednou z nás.
S oslňujícím úsměvem dokráčela až k nám. Osud tomu tenkrát asi přál. Volné místo bylo zrovna vedle Billa. Na druhé straně ode mě.
To bylo poprvé, co jsem v Bradavicích večeřela bez Billa. Získala si ho jediným pohledem. Vzala mi ho. Vzala mi mého nejlepšího přítele.
Už nebyl můj. Byl její. Byl Helen.
„Alex, jsi v pořádku?“ zeptal se a obavy v jeho hlase byly už zcela neskrývané.
Zřejmě jsem nereagovala tak, jak čekal. Čekal vztek? Zlost?
Jediné, co jsem cítila, byla bolest. Bolest starých vzpomínek. A hned vedle ní… strach.
Strach, že znovu přijdu o vše, co mi bylo drahé. A že mi to vezme ona. Stejně jako tenkrát…
<<< Předchozí kapitola Další kapitola >>>