09. Zůstaň tu se mnou
Alex byla hluboce zabořená do křesla v Brumbálově pracovně a tvářila se nesmírně vážně. Vedle ní seděl Bill, zúčastněně ji držel za ruku a naslouchal rozhovoru, který vedla s Brumbálem.
„Co budeme dělat? Máte nějaký plán Brumbále?“ Alexin hlas zněl opravdu zoufale.
„Tohle je vážné, velice vážné,“ otázku nechal Brumbál nezodpovězenou a stále zamyšleně přecházel za svým stolem sem a tam.
„Pro začátek bychom měli všechny osobní Strážce varovat a upozornit, že se musí chovat maximálně ostražitě. A společně vymyslet plán, jak budeme dále postupovat.“
„To ale nebude jednoduché,“ namítla okamžitě Alex. „Všichni dohromady jsme se nikdy nepotkali, navzájem o sobě nevíme, ani nevíme, kolik nás vlastně je.“
„Vy ne… ale já samozřejmě mám přehled o všech Strážcích. To já jsem pověřen, abych Strážce přiděloval jejich svěřencům.“
„Ano, to samozřejmě vím, ale přesto… nebude lehké je dostat všechny na jedno místo. Navíc to může být hodně nebezpečné, pokud by to nějakým způsobem proniklo ven.“
„Nepopírám, že to bude náročné, ale nepochybuji o tom, že to zvládneme. Těžší otázkou zůstává, co jim vlastně řekneme.“ Teď už se do hovoru zapojil i Bill.
„A nebylo by nejlepším řešením všechny Strážce stáhnout?“ Oba dva se na něj okamžitě podívali, jakoby mu přeskočilo.
„Stáhnout?“ Alex se nevesele zasmála, „to přece nejde, naše svěřence by okamžitě začali mordovat.“
„Ale takhle začnou mordovat vás Alex! Nechci, aby se ti něco stalo.“ Alex sklonila hlavu a velice tiše odpověděla:
„Životy našich svěřenců jsou důležitější než naše.“ Bill si jen odfrkl. V mnoha případech považoval tohle motto Strážců za neopodstatněné a hloupé.
Brumbál se do toho vložil smířlivým hlasem:
„Samozřejmě musíme udělat vše proto, aby nikdo, zdůrazňuji nikdo, o život nepřišel. Musíme ochránit jak Strážce, tak jejich svěřence.“
„A kde to setkání plánujete uskutečnit? Musí to být nějaké výjimečně chráněné a zabezpečené místo, v nejlepším případě takové, o kterém Voldemort vůbec neví,“ vrátila se Alex raději k původnímu tématu. To poslední, o co teď stála, bylo pohádat se se svým nejlepším přítelem. Její otázka však zůstala opět nezodpovězena. Brumbálova pracovna ztichla, jak se všichni tři zamysleli.
„A proč to neudělat přímo tady v Bradavicích?“ navrhl po chvíli Bill.
„To je příliš riskantní,“ mínila Alex. „Kdyby se to nějakým způsobem dostalo k Voldemortovi, bylo by to pro něj moc velké lákadlo. Mohl by i přijít na to, jak se sem dostat a pak by byli v ohrožení i studenti. Navíc,“ dodala zasmušile, „víme, že někdo tady Voldemortovi donáší. pamatujete přece na začátek roku…“ Oba přikývli a uznali, že má pravdu.
„Tak bys Alex mohla zase vytvořit nějaký paralelní prostor a mohli byste se sejít v něm, to je přece tvoje silná stránka,“ přišel Bill s dalším nápadem. Alex pokrčila rameny a zadívala se na Brumbála s otázkou v očích.
„Nepřijde mi nejmoudřejší všechno postavit na jednom člověku. Co kdyby se Alex, nedej Bože, něco stalo? Co by pak se všemi Strážci bylo? Ještě nikdy nebylo vyzkoušeno, co se stane, když tvůrce paralelního světa zemře. Nemůžeme vědět, jestli by tam ostatní Strážci nezůstali uvězněni navždy.“
Bill vyskočil na nohy, všechno v něm vřelo.
„Jestli by tam nezůstali navždy?“ křičel, „ale že by Alex umřela, to je vám úplně jedno? Tohle celé je jedna velká bláznovina! Všichni by se měli schovat a počkat, až to skončí!“
„To je nesmysl,“ namítl mírně Brumbál, ale klidný tón jeho hlasu Billa dohřál ještě víc. Oběma rukama se opřel o opěradla Alexiny židle a zadíval se jí přímo do očí:
„Alex, já tě prosím… ne, já tě žádám, aby ses schovala a nepletla se do toho.“
Z jejích očí čišel velký smutek, když odpovídala:
„To nemůžu, Bille, to nejde. Slíbila jsem, že položím i svůj život za ochranu svého svěřence…“ „Ani kvůli mně to neuděláš?“ jeho hlas ztvrdl a zhořkl. Věděl předem, jaká bude odpověď.
„Bille…“ prosila víc očima, jak slovy, aby ji nenutil k takové volbě.
„Fajn,“ zuřivě udeřil rukou do opěrky židle, až sebou Alex ucukla a rychle z pracovny odešel a práskl za sebou dveřmi.
„Bille,“ šeptla Alex a po tváři jí stekla slza…
Brumbál jí položil ruku na rameno:
„Časem to pochopí…“
V tom Alex prudce vyskočila na nohy a pronikavě vykřikla. Bill okamžitě trhl dveřmi a vběhl zpátky, nedokázal odejít. Alex zírala do neurčita, vytřeštěné oči a v nich skelnatý pohled, jakoby viděla něco velice vzdáleného a nebezpečného. Najednou pohledem trhla, zadívala se přímo do Billových očí a řekla jediné slovo: „Harry!“ a přemístila se pryč. Billovi trvalo jen okamžik, než pochopil. K Harrymu se blíží nebezpečí. To ale znamenalo, že se blíží nebezpečí i k jeho rodině, se kterou Harry byl. Pro něj však přemisťování nebylo tak snadné jako pro Alex, musel nejdřív překročit hranici bradavických pozemků. Na nic nečekal a vyběhl z Brumbálovy pracovny ven…
Alex se přemístila přímo před Doupě. Všude byl klid. Z otevřeného okna k ní zalehl jen mnohohlasý smích. Bez váhání vběhla dovnitř. Všichni Weasleovi i s Harrym a Hermionou seděli kolem stolu a bavili se kouzelnickými kejklemi Freda a George. Když Alex vtrhla dovnitř, všichni se na ni udiveně zahleděli.
„Jste všichni v pořádku?“ vyhrkla.
„Samozřejmě,“ odpověděla paní Weasleyová, zatímco všichni ostatní na ni jen překvapeně a zmateně zírali, „děje se něco?“
Alex bez odpovědi vyběhla zase na dvorek, s hůlkou v pohotovosti a očima pátrala po obloze. Něco se blížilo, věděla to… cítila to. Ostatní ji následovali, ona je však zadržela:
„Ne!“ vykřikla, „zůstaňte uvnitř.“ Paní Weasleyová pochopila – poznala tušení Strážce a hned všechny nahnala dovnitř a zabouchla dveře.
„Mami, co se děje?“ zeptal se Ron.
Paní Weasleyová si beze slova stoupla k oknu, odkud na Alex dobře viděla. Byla bílá jako stěna a třásla se. Něco se blíží. Dokáže je Alex ochránit? A dokáže ochránit sama sebe?
„Mami?“ oslovil ji i George nejistě. Vzhled paní Weasleyové mluvil za vše. Z celého jejího postoje sršel strach. Protože jim však neodpovídala, nahrnuli se taky k oknům a pozorovali Alex.
Chvíli se nic nedělo, ale pak se z ničeho nic z nebe sneslo několik černých postav. Několik metrů nad zemí je zastavila jakási téměř průsvitná namodralá bariéra. Alexandřina ochrana. Ta ovšem věděla, že kdyby Smrtijedi nevěděli, jak ji překonat, nebyli by tu.
Krátce sklonila hlavu a proměnila se. Teď vypadala tak, jak si ji Harryho pamatoval, když je přišla zachránit na začátku roku. Měla krásné bílé šaty a na tváři bílou škrabošku. Osobní Strážkyně. Jeho osobní Strážkyně.
Alex udělala krok kupředu s hůlkou namířenou vzhůru. Mezitím Smrtijedi zápasili s její bariérou, nevypadalo to, že úspěšně. Najednou však bariéra praskla, všechny na chvíli oslepila modrá zář a pak už Alex jen viděla, jak se k ní blíží desítka mužů v kápích v čele s Luciusem Malfoyem.
Na jeho tváři se rozhostil široký úsměv:
„Tak ji máme! Strážkyni Harryho Pottera! Došlo mi, že tenkrát na louce to musela být Potterova Strážkyně, kdo jiný taky že. Mudlovští šmejdi Strážce nemají… doufám.
A kde jinde by mohl Potter o Vánocích být, než u svých… hm… drahých Weasleyových. A kde je Potter, tam je jeho Strážce.“
Alex se nehodlala nechat zastrašit rádoby povýšenou řečí:
„Opravdu úžasná dedukce, vyžadovala opravdu brilantní mozkovou činnost, jen co je pravda. Jen tak někdo by na to nepřišel.“
Úsměv z Malfoyova obličeje zmizel, ale jen na okamžik.
„Můžeš mluvit, jak chceš a vysmívat se nám, jak je libo, přesto ale teď a tady zemřeš. Stejně jako všichni ti, které se snažíš chránit.“ Zatímco mluvil, Smrtijedi kolem ní vytvořili kruh, takže byla obklíčená ze všech stran.
„No tak,“ vykřikl Harry vevnitř, „musíme jí jít přece pomoct,“ a hnal se ke dveřím. Ty ale najednou byly zamčené, ať cloumal klikou, jak to jen šlo. Současně okenice zatáhly rolety, se kterými se nedalo ani hnout.
„To byla ona,“ řekl šokovaně Ron, „to ona nás zatarasila. Proč to udělala?“
Paní Weasleyová se posadila na židli a po tvářích jí tekly slzy.
„Nechtěla, abychom viděli, jak… jak umře,“ zašeptala.
„Cože?“ vyhrkl Harry, „ale ona přece nemůže umřít, viděl jsem, jak bojuje, zvládne to.“
Paní Weasleyová zavrtěla hlavou:
„Překonali její bariéru… teď už jí dokážou i porazit… a pak… pak i nás!“
Všech uvnitř se zmocnila panika.
„Co budeme dělat?“ vykřikl Harry. V tvářích ostatních ale četl jednoznačný ortel.
Počkají, až za nimi přijde smrt. Takže bude po všem. Bude konec. Umřou a ani nedostanou příležitost bojovat.
V tom se celé Doupě mohutně zatřáslo a oni uslyšeli, jak dveře povolily. Alexino kouzlo bylo zlomeno… to muselo znamenat jediné, byla poražena.
Všichni vytasili hůlky a čekali, až se Smrtijedi nahrnou dovnitř. Uběhlo několik sekund, potom celá minuta a stále se nic nedělo. Zmateně se dívali jeden na druhého. Nechali uplynout ještě několik minut, které jim připadaly jako věčnost, a pak se Harry odhodlal a otevřel dveře. Všichni současně se vyhrnuli ven připraveni bojovat.
To, co uviděli, ovšem nečekali. Po Smrtijedech nebylo nikde ani stopy a nad Doupětem se opět vznášela průhledně modrá ochranná bariéra.
Uprostřed dvora ležela na zemi Alex a kolem ní… kaluž krve. Vyděšeně vykřikli. Ale zatím nemohla být mrtvá, prostě nemohla. Ochranná vrstva toho byla důkazem.
Ještě než k ní ale stačili doběhnout, přemístil se přímo k ní Bill. Ozval se další výkřik.
„Alex, Alex ne… “ položil si její hlavu na klín. Jen tak na půl otevřela oči a nepatrně se na něj usmála, hned na to se jí ale obličej stáhl bolestí. Z velké rány na boku jí vytékala krev.
S velkou námahou promluvila:
„Mrzí mě to… Bille… nechtěla… nechtěla jsem se hádat…“
„Teď na to nemysli, Alex, teď tě musíme zachránit…“
„Bolí to…“ zašeptala a zavřela oči úplně.
„Alex,“ bolest…pláč… zoufalství… to všechno se odrazilo v Billově hlasu.
„Alex, neopouštěj mě, prosím, zůstaň tu se mnou,“ zašeptal a pak zakřičel:
„Zavolejte přece někdo pomoc! Hned!!“ Až jeho křik probral ostatní z transu. Fred s Georgem se hned přemístili, aby vyhledali pomoc… Ostatní mohli jen stát a sledoval Billa, který s Alex v náručí seděl v prachu a přes slzy stále dokola šeptal: „Zůstaň tu se mnou…“
<<< Předchozí kapitola Další kapitola >>>