08. Hon na strážce
Voldemort kolem sebe metal jednu kletbu za druhou a Smrtijedi se kolem něj krčili ze strachu, že oni budou dalším cílem.
„Tak blízko! Byl jsem tak blízko! Zjistili jste už, co byla zač?“ Nikdo neodpovídal, neznali uspokojivou odpověď.
„Na něco jsem se ptal!“ zařval Voldemort znovu a jeho kletba zasáhla jednoho ze Smrtijedů poblíž a ten se v bezvědomí zhroutil k zemi.
„M… m… můj pane,“ vykoktal Lucius Malfoy, „nemáme ani tušení, nikdo z nás ji nepoznal, navíc měla tu masku a…“
„Tak vy nemáte ani tušení…“ kletba Crucio zasáhla Malfoye obrovskou silou přímo do prsou a on se v nesmírných bolestech sesypal na zem.
Voldemort k němu znovu přistoupil a za vlasy si ho přitáhl k obličeji:
„Tak to okamžitě napravte. Dávám ti plnou důvěru, Luciusi, jinak poznáš, co je to skutečný hněv lorda Voldemorta.“
Ještě několik dní se živě diskutovalo o té nevšední události, která se stala Harrymu a jeho třídě a pak se život v Bradavicích vrátil do starých kolejí.
Každý z Harryho spolužáků, včetně jeho, tak trochu očekával, že výuka obrany se teď stane nudnou a nezáživnou kvůli strachu profesorky, že se zase něco stane. Ke svému vlastnímu potěšení brzo zjistili, že se zmýlili.
Profesorka Woodová už je sice neposílala do žádných imaginárních světů ani nikam jinam a výuka se odehrávala výhradně v učebně, ale o nějaké nudě nemohla být ani řeč.
Spíš naopak – dávala jim pěkně do těla a využívala k tomu jejich nedávného dobrodružství. Naučila je kouzla, jak se jednoduše zahřát, jak vysušit nežádoucí vodu, jak si vyčarovat alespoň trochu pohodlné místo ke spánku a spoustu dalších podobně užitečných zaklínadel. Samozřejmě v nich byla nejúspěšnější Hermiona.
Když měla profesorka dojem, že všichni tahle kouzla zvládli, přistoupila k náročnějším kouzlům – kouzlům potřebným v boji. V těch zase nejvíce vynikal Harry, ale netrvalo příliš dlouho, než je zvládli i ostatní a profesorka k nim promluvila:
„Ani v nejmenším už teď nepochybuji o tom, že kdyby jste se teď ocitli ve stejné situaci jako tenkrát, každý z vás by tam vydržel o mnoho déle.“ Usmáli se na ni. Pokud k ní tenkrát cítili zlost, ta teď byla už dávno pryč – zamilovali si ji.
Ani se nenadáli a blížily se Vánoce. Alex nepřišla na to, jak se tenkrát o celém plánu Voldemort dozvěděl, nepřišla na to, kdo je zradil. Ale postupně to odsouvala do pozadí. Ne, že by na hrozící nebezpečí zapomněla, ale už víc jak čtvrt roku se nic nestalo a to ji trochu uchlácholilo.
„Sašo, přemýšlel jsem o tom a myslím si, že bychom měli Harrymu dovolit, aby jel na Vánoce k Weasleyovým. Já vím,“ pokračoval, než stačila něco říct, „že ti tím jenom přiděláme spoustu další práce a starostí, ale nemůžeme ho tady držet pořád zavřeného. Už když jsem mu nedovolil tu předvánoční návštěvu Prasinek byl hodně podrážděný. A navíc nevím, jak bych mu to odůvodnil, kdybych ho k nim nepustil.“
„Ale Brumbále, víte, jaké je to riziko? Tady by byl v mnohem větším bezpečí než v Doupěti. A navíc – to se mám k Weasleyovým na Vánoce vetřít ještě i já? I tak jich tam bude dost.“
„Jsi Billova velmi dobrá přítelkyně a Molly to určitě nebude vadit, když půjde o Harryho bezpečí.“
„Ale…“
„Prosím tě, Sašo, už kvůli Harrymu, on taky potřebuje žít.“
„Tak teda dobře,“ vzdala se nakonec, „ale jen když vám paní Weasleyová výslovně řekne, že jí nebudu překážet!“
„Ale to je přece samozřejmé, že k nám na Vánoce pojedeš taky, Hermiono.“
„A opravdu to nebude vašim vadit?“
„Prosím tě,“ Ron obrátil oči v sloup, „znáš mamku, ne? Bude celá šťastná, že nás tam bude mít všechny pohromadě. Jo,“ plácl se dlaní do čela, „ještě jsem vám zapomněl říct, že u nás bude i profesorka Woodová.“
„Cože?“ vyjekl Harry zároveň s Hermionou, „a co u vás má ona co dělat?“ Ron pokrčil rameny:
„Je to Billova kamarádka, už od školy, ale ještě nikdy u nás nebyla, ani jsem nevěděl, že je to ona.“
„No tak to teda bude opravdu něco,“ pousmála se Hermiona.
Harry, Ron, Hermiona i Ginny dorazili do Doupěte bez sebemenších komplikací. Neměli ani nejmenší tušení, kolik to dalo Alex práce. Celý týden před jejich příjezdem zaopatřovávala Doupě těmi nejlepšími ochrannými kouzly a celou cestu ze školy je nespustila z očí a mysli, i když oni o tom samozřejmě nevěděli.
Pro ně čtyř to bylo nesmírně trapné setkat se doma u vánoční tabule se svojí profesorkou, ale veškeré rozpaky brzo rozehnala příjemná vánoční atmosféra. Ne, že by se s nimi vybavovala jako nejlepší kamarádka, ale její uvolněnost způsobila, že se přestali cítit tak nejistě. Tak celý večer uplynul v rodinné poklidu a spát šli všichni spokojení a usměvaví...
Když ráno vešla Alex do kuchyně, skoro všichni už seděli u stolu. Pan Weasley o něčem vzrušeně diskutoval s Billem, Fred s George si cosi pošeptávali a Ginny se u nich pochechtávala, Harry si s Ronem a Hermionou povídal jen tak a všichni tři se více věnovali svým talířům se snídaní než hovoru a paní Weasleyová se otáčela kolem plotny.
„Dobré ráno,“pozdravila je.
„Dobré,“ odpověděli sborově. Usmála se, Bill jí úsměv oplatil a dál se věnoval svému otci. Paní Weasleyová před ni postavila talíř čerstvých, voňavých palačinek s jahodami.
„Děkuji paní Weasleyová.“
„Za málo drahoušku.“ Alex se musela zase usmát. Včera jí Bill s úsměvem prozradil, že jejím největším přáním je, aby se s Alex oženil. Alex to překvapilo a rozesmálo. Tohle ji nikdy nenapadlo. Už spoustu let byli nejlepší kamarádi. Ale jenom kamarádi a ani jeden z nich si nedovedl představit, že by to mohlo být jinak. O své přátelství nechtěli přijít za nic na světě.
Otevřeným oknem vletěla dovnitř sova s ranními novinami. Alex to zařídila tak, že tahle sova byla to jediné, co se dokázalo dostat přes její ochranný štít. Novin si nikdo nevšímal a tak je rozevřela. Přes celou úvodní stránku se černal obrovský titulek:
„VY-VÍTE-KDO POŘÁDÁ HON NA OSOBNÍ STRÁŽCE!“ Vidlička jí vypadla z ruky a hlasitě zazvonila o talíř a sousto palačinky se jí zadrhlo v krku a začala kašlat, až jí do očí vhrkly slzy. Všichni zvedli hlavy a zadívali se na ni.
„Jsi v pořádku Alex?“ zeptal se Bill starostlivě, a když nereagovala, přešel k ní a se šokovaným výrazem zíral na článek.
„Smrtijedi během minulého týdne zabili nejméně tři známé osobní strážce. Žádný z těchto strážců nepracoval v utajení, přesto zůstává záhadou, jak se k nim Smrtijedi dostali a jak se jim podařilo je zabít. Připomínáme, že osobními strážci se stávají jen ti nejlepší z nejlepších. Někteří kouzelníci se domnívají, že si Vy-víte-kdo pouze „čistí“ cestu k významným kouzelníkům a čarodějkám, které tito strážci chránili, jiní se ale domnívají, že mu jde o strážce samotné, že chce vyhladit všechny kouzelníky, kteří jsou natolik mocní, že by ho mohli ohrozit. Jsou tedy v ohrožení i ostatní strážci? Nejspíš je to velice pravděpodobné. Naší nadějí zůstává to, že většina z nich pracuje v absolutním utajení, tudíž pro Smrtijedy nebude tak snadné je vypátrat. Jak to však všechno skončí a jestli nakonec kouzelnický svět nezůstane úplně bez strážců, zůstává ve hvězdách. “
„Ó můj Bože,“ vydechl Bill.
„Tak co se děje?“ vykřikl netrpělivě pan Weasley, Alex mu podala noviny a všichni ostatní se nahrnuli kolem něho, aby mohli číst spolu s ním. Alex klesla na židli. Bill jí zúčastněně stiskl rameno a ona se o jeho ruku opřela hlavou.
„Osobní strážci? To jsem nikdy neslyšel,“ prolomil ticho Harry, „co jsou zač?“ Pan a paní Weasleyovi vyděšeně těkali pohledem z Alex na Billa a zase zpátky a Alex, opřená o Billa, měla zavřené oči, vypadalo to, že usilovně přemýšlí. Odpovědi se tedy ujal Bill:
„Osobní strážci jsou výjimečně mocní čarodějové, kteří pracují, dá se říct, jako ochranka u obzvlášť významných čarodějů. Většinou o tom ani ti samotní čarodějové nevědí. Jejich úkolem je ochránit je za každou cenu, i za cenu ztráty vlastního života.“
„A proč o nich ti čarodějové nevědí? To by měli vědět, že je pořád někdo s nimi ne? To jim jako pořád chodí neviditelní za zadkem?“ Bill se pousmál nad Harryho zvědavostí.
„Nemusí být s nimi neustále, osobní strážci jsou na své svěřence napojeni v myšlenkách. Ne, že by používali nitrozpyt ani nic podobného, ale vycítí, když se blíží nebezpečí a když jejich svěřenec prožívá bolest, prožívají ji s ním.“
„Ale proč je Voldemort zabíjí? A jak je vlastně našel, když pracují v utajení?“
„Sám jsi to četl Harry, zabil jen ty, kteří v utajení nepracovali, k těm utajeným se nedostaneš jen tak. A proč je zabíjí? To ví jen on sám. Ale pro celý kouzelnický svět je to tragédie. Pokud je vyhladí,“ hlas se mu zadrhl, „přijdeme o ty nejlepší čaroděje, pak budeme úplně bez šance.“
„A já…“
„Měli byste jít za Brumbálem,“ přerušil Harryho pan Weasley, když promluvil k Alex a Billovi. Alex otevřela oči, přejela pohledem oba rodiče Weasleyovi, pak se otočila k Billovi a přikývla. Spolu spěšně vyšli z Doupěte ven, překročili ochrannou hranici a přemístili se pryč…
„Pane Weasley?“
„Co je Harry?“
„A kdy člověk získá toho strážce?“
„Když je jeho život natolik cenný, že stojí za to, obětovat za něj životy jiných.“
„Pane Weasley a já… já ho… já ho taky mám?“
Pan Weasley se mu pátravě zadíval do očí a přikývl…
<<< Předchozí kapitola Další kapitola >>>