07. Zloba
Harry a Hermiona nechápavě pozorovali ženu, která je zachránila a v které teď poznali svoji profesorku. Ta se zcela zdrcená choulila v Billově náručí.
Bill jim pokynul, aby k nim přišli blíž a opět jim na dlani podával malé přemisťovací kamínky.
„Tady… vezměte si to. Vrátí vás to do Bradavic. Najděte tam Rona, on vám všechno vysvětlí.“
„Ro… Rona?“ koktala Hermiona.
„Bille,“ začal tragicky Harry, „Ron je mrtvý.“ Bill netrpělivě zavrtěl hlavou.
„Není, ale teď nemáme čas na nějaké vysvětlování, dělejte!“ Harry se mu nakvašeně chystal odseknout něco ve stylu, že už mu přeskočilo v hlavě, ale Hermiona ho zarazila. Vzala si od Billa kámen a následovaná Harrym se přemístila do Bradavic…
Bill obrátil pozornost opět k Alex.
„No tak Alex, uklidni se,“ domlouval jí. Ale ona se rozeštkala ještě víc.
„Málem… málem jsem je zabila. A to je mým úkolem je chránit.“
„Ale…“ chtěl ji utěšit, ale nenacházel vhodná slova, vlastně to byla pravda. Ale když ho před začátkem školního roku seznámila se svým úmyslem, souhlasil s ní, měl pocit, že je to výborný nápad, který prostě nemá chybu. Stejně jako ona si myslel, že dnešní mladí lidé potřebují studenou sprchu, aby si uvědomili závažnost situace, která nastala po návratu lorda Voldemorta. On a Alex věděli, jaké to je. Nezažili sice dobu Voldemortovy vlády, ale věděli o ní všechno. Za pomoci Brumbála studovali celý známý život Toma Raddla, mluvili s bezpočtem lidí, kterým Voldemortem razantně zasáhl do života a pomáhali Řádu bojovat proti Smrtijedům. I samotný Brumbál jejich plán podpořil. Všechno klapalo tak, jak mělo, dokud Bill nedostal jednoho z Voldemortových Smrtijedů a násilím z něj nevytáhl, co Voldemort plánuje.
Bill se až zatřásl při představě, co by se stalo, kdyby se něco z toho událo třeba jen o několik málo vteřin později.
Kdyby na toho Smrtijeda náhodou nenarazil, neprozkoumal jeho myšlenky, kdyby se do Bradavic dostal o chviličku později nebo kdyby Alex nebyla tak jedinečná, vynikající čarodějka. Hermiona a Harry by už byli nejspíš mrtví. Naděje na porážku lorda Voldemorta by tak byly pryč a celý svět by upadl do temnoty…
Alex v Billově náručí si tuhle děsivou možnost, která už jim byla tak blízko, očividně uvědomovala také. Už ta představa samotná doháněla k šílenství. Stačilo tak málo a byla by to ona, kdo by nesl vinu za zkázu světa…
„Alex, zvrávorej se,“ téměř násilím ji vytáhl na nohy a držel její hlavu v dlaních tak, aby se mu musela dívat do očí.
„Všechno je v pořádku, slyšíš mě? Nikomu se nic nestalo.“
„Ale mohlo…“
„Ale nestalo!“ opakoval velitelským tónem, který nesnesl odpor.
„Příště si prostě jenom budeme muset dávat větší pozor.“ Jeho hlas se zklidnil a zjemnil.
„No tak, kde je moje statečná, veselá kamarádka, hm?“ Pousmála se.
„Tak, to je lepší, pojď, půjdeme domů…“
„Cože? COŽE? Zopakuj mi to ještě jednou… A nebo ne! Radši už mlč!“ Harry zuřil a teď zhluboka dýchal, protože měl pocit, že musí každou chvíli vybuchnout, vřelo to v něm jako v rozběsněné sopce.
„Málem nás zabila,“ křičel, „mysleli jsme si, že vy všichni už mrtví jste. PŘIVEDLA NÁS VOLDEMORTOVI PŘÍMO POD NOS!“ Ron se na svého kamaráda bezradně díval. Chápal závažnost celé situace, ale pro něj to celé přineslo i něco pozitivního. Když se Hermiona s Harrym vrátila, padla mu kolem krku a on v sobě konečně našel sílu říct jí všechno, co k ní cítí. Ron byl šťastný a tak neviděl důvod pro Harryho bezmeznou zuřivost, vlastně se přece vůbec nic nestalo. Věděl, jakými úzkostmi prošli, ale plně věřil, že profesorka Woodová měla všechno pevně pod kontrolou a tak jim žádné opravdické nebezpečí nehrozilo. Své myšlenky řekl i nahlas.
„Nehrozilo? To myslíš vážně? Rone, Voldemort nás málem zabil!!!“
„Ale přece tam přišla včas a zachránila vás, ne?“ bránil ji čím dál tím chaběji.
„Jo, to je fakt,“ připustil Harry, ale hned zase zvýšil hlas, „ale to nic nemění na tom, že kdyby přišla o chviličku pozděj, už by bylo o nás.“
„Brumbále… já… já už nemůžu ve své práci pokračovat. Málem jsem je přivedla na smrt.“
„To je nesmysl Sašo, nemůžeš za to, co se stalo. Trvám na tom, že budeš i nadále naší profesorkou a taky zůstaneš osobní strážkyní Harryho Pottera. A navíc,“ zarazil její protesty, „nás teď čeká ještě jeden úkol.“ Tázavě povytáhla obočí a on zasmušile pokračoval:
„Musíme vypátrat člověka, který nás zradil ordu Voldemortovi.“ Šokovaně na něj pohlédla, tohle ji vůbec nenapadlo. Vůbec nepřemýšlela nad tím, jak se Voldemort dozvěděl o jejím kouzle a jak se tam dostal, aniž by se to ona sama nějak dozvěděla.
„Ale… kromě nás dvou a Billa o tom nikdo nevěděl, ne?“ Brumbál přikývl. Zamyslela se. Zbývala jen jediná, hrůzná možnost. Musel to být někdo z nebelvírských studentů. Nedovedla si to ale představit. Kdo z nich by to byl schopný provést a navíc tak neuvěřitelně rychle. Musel Voldemorta informovat hned po svém návratu a to nesmírně pohotově a Voldemort musel stejně pohotově využít situace. Ale kdo z nich by tohle udělal? Kdo? Nechtělo se jí tomu věřit, ale jiná možnost prostě nebyla…
Bill na ni čekal pod schody do Brumbálovy pracovny.
„Tak co?“
„Musím tu zůstat,“ řekla chabě, hlavu ještě plnou myšlenek.
Bill se usmál:
„Říkal jsem ti to, je to jedině dobře.“
„Ale co jim teď mám říct? Jak mezi ně mám přijít? Budou mě nenávidět.“
„Kdybych já byl na tvé místě, řekl bych jim pravdu, prostě tak, jak to je.“ Po krátké chvilce přikývla.
„Mluvila jsi s Brumbálem i o tom, jak budeme postupovat v pátrání po zrádci?“ Nepřekvapilo ji to, Bill vždycky myslel na všechno. Opět přikývla.
„Musí to být někdo z Harryho třídy, nikdo jiný to Voldemortovi donést nemohl.“
Bill vypadal docela šokovaně.
„To přece není možný, vždyť je to NEBELVÍR,“ poslední slovo obzvlášť zdůraznil.
„Já vím, ale napadá tě nějaké jiné vysvětlení?“
„No… ani ne.“
„Tak vidíš.“
„To je ale dost strašný…“
„Jo to je, ale asi nám nezbývat nic jiného, než se s tím smířit a vypátrat ho.“
Od zazvonění školního zvonku už uplynulo několik minut a v učebně obrany proti černé magii to hučelo jako v úle. Alex už hodnou chvíli stála přede dveřmi, s rukou na klice, a odhodlávala se vstoupit. Věděla, že jde do jámy lvové. Když to svým studentům vysvětlila hned, jak se vrátili, bylo v nich překvapení, úžas, ale ne vztek ani zlost. Ale to se po návratu Harryho a Hermiony určitě změnilo. Všichni ji teď budou nenávidět…
Zhluboka se nadechla a otevřela dveře. Ve třídě zavládlo hrobové ticho. Všechny pohledy se na ni upíraly, až na jeden. Harry seděl v lavici, oči zabodnuté do černoty tabule, ruce zkřížené na prsou a ve tváři výraz rozzuřeného býka.
Alex zatoužila být někde hodně daleko odtud. Někde pryč od povinností, pryč od neradostných situací, pryč od problémů… Zbabělé myšlenky zahnala pohozením hlavy a hrdě vyšla přímo ke katedře…
Harry stál v lavici se zbrunátnělou tváří. Z očí mu šlehaly blesky a hůlkou mířil na svoji profesorku. Ta stála bez ohybu a beze slova. Harryho spolužáci tento výjev tiše sledovali a ani nedýchali.
„Málem jste nás přivedla na smrt a ještě se nás snažíte utěšit tím, že se přece nic nestalo,“ křičel na ni Harry.
„Polož tu hůlku, Harry,“ řekla ona naopak klidně. Opět našla svoji vyrovnanost.
Většina třídy zastávala podobný názor jako Ron , ale Harry měl plné právo zuřit.
Přesto měla pocit, že už trošku přehání.
„Vy jste nás ohrozila, já můžu zase klidně ohrožovat vás.“
Namyšleném frajer prolétlo jí hlavou a měla co dělat, aby potlačila smích, který se jí najednou, kdo ví odkud, dral z hrdla. Měla toho právě dost. Ano, dostala je do problémů, ale nasadila vlastní život, aby je z nich zase dostala. Přistoupila k němu blíž a ledově klidným hlasem s podtónem hrozby i posměchu šeptla:
„A ty si vážně myslíš, že mě může ohrozit někdo jako ty?“ Do Harryho tváře se nahrnula krev. Profesorka se od něj odvrátila a udělala několik kroků směrem od něj. Harry bleskově pozvedl hůlku a vyslal na ni kletbu. Aniž by se otočila zpět, aniž by vytáhla hůlku, aniž by z úst vypustila jediné slovo, jen nedbalým pohybem ruky ji odvrátila. Až potom se otočila zpět. Celá třída na ni zírala v němém úžasu a na Harryho to zapůsobilo jako chladící sprcha. Klesl zátky na židli a téměř neslyšně hlesl:
„Omlouvám se.“
„Nic se nestalo.“ Odpověděla a natáhla k němu ruku na usmířenou. Na nepatrnou chvilku se jí v očích bleskl strach, že ji Harry nepřijme, ale on ji po kratičkém zaváhání stiskl a třídou se rozlehl potlesk…
Alex se na chvíli usmála, ale pak si vzpomněla na jinou věc, která jí dělala nemalé starosti a zapátrala v obličejích svých svěřenců.
Za kterou z těchto usměvavých tváří se skrývá zrádce???
<<< Předchozí kapitola Další kapitola >>>