2. Jednou na Halloween
Pán zla přemýšlel. Měl před sebou volbu, které se nemohl nijak vyhnout a v každém případě musel volit moudře. Jeho problém byl prostý. Před dvěma lety bylo vysloveno proroctví, které se ho týkalo. Naštěstí to nebylo nic, co by nečekal. Koneckonců, měl v úmyslu zanechat nepřehlédnutelnou jizvu v historii světa kouzel a tak musel někde na své cestě na nějaké proroctví narazit.
Nebylo to však proroctví samotné, kvůli čemu teď hluboce přemýšlel. Byl to jeho obsah; pouhá představa, že by on, Lord Voldemort, největší čaroděj tohoto století, mohl být přemožen pouhým dítětem. Dítětem, které se narodilo na sklonku sedmého měsíce, dítětem rodičů, kteří se mu třikrát postavili a přesto zůstali naživu, aby o tom mohli vyprávět. K jeho nespokojenosti a částečně taky kvůli předlouhému seznamu jeho nepřátel, jsou kandidáti hned tři.
Narozený jako první, časně ráno 31. července před patnácti měsíci, byl Neville Longbottom, syn Alice a Franka Longbottomových, dvou z nejobávanějších bystrozorů, kteří kdy napadli Smrtijedy. Teprve nedávno mu vzdorovali potřetí a naposledy. Voldemort se při té vzpomínce ušklíbl; Bellatrix byla trochu příliš horlivá, když z těch dvou tahala informace a tak se ti dva ocitli, s trvalými následky po kletbě Cruciatus, pod zámkem na psychiatrickém oddělení Nemocnice sv. Munga. To Voldemortovi nahrávalo, protože tak nechali svého syna nechráněného, jen v péči babičky. Najít a zabít toho chlapce by pro Pána zla bylo pouhou rutinou. Ale je Longbottom to dítě, před kterým byl varován?
Jako druhý se narodil Adrian Orion Potter, syn Lilly a Jamese Potterových, starší z dvojčat. Přišel na svět jen pár minut před půlnocí posledního července a spolu se svým mladším bratrem byl lepším kandidátem k naplnění proroctví s ohledem na to, že se narodil blíže konci – smrti – sedmého měsíce.
Třetím kandidátem byl nejmladší Potterův dědic, chlapec, který se narodil jen několik sekund před tím, než udeřila půlnoc, jak dodal jeho špeh a blízký přítel Potterových Peter Pettigrew. Dvojčata se tedy narodila mnohem blíže k času určenému proroctvím a navíc – byli nečisté krve, stejně jako Pán zla, přestože to bylo něco, na co chtěl jednou pro vždy zapomenout.
Musel to tedy být jeden z těch dvou. S touto myšlenkou se Lord Voldemort objevil před teoreticky chráněným domem Potterovy rodiny v Godrikově Dole. Jak přiléhavé jméno místa, kde žijí, pomyslel si Pán zla kysele. Rodiče nebyli doma a s dětmi zůstal jen Pettigrew, který je měl hlídat, zatímco byli Potterovi pryč. Co se týče dalších dvou, kteří by mohli ohrozit jeho plány, Peter ho ujistil, že nic nehrozí. Byl úplněk, takže vlkodlak, i se svým přítelem zvěromágem, teď běhal někde venku.
Voldemort prošel skrze silná ochranná kouzla, kterými byl dům chráněn, jakoby ani žádná nebyla. Rozpadla se pod tíhou zrady. U předních dveří ho uvítal Pettigrew. V mysli si udělal poznámku, že tuhle krysu musí v blízké budoucnosti zabít. Nenáviděl zrádce a tento tlustý skrček za chvíli splní svůj účel a už pro něj nebude nijak užitečný. Možná to nechá udělat Bellu, ať si užije trochu zábavy. K smrti nesnáší hlodavce.
„Jsou v druhém patře, můj Pane,“ řekla krysa s úklonou. Voldemort se ušklíbl.
„V dětském pokoji.“ Aniž by dal najevo, že ho ještě poslouchá, došel Pán zla ke schodům, jeho černý plášť za ním zlověstně vlál. Zatracená proroctví! Ale tohle by se mohlo stát silou, se kterou by musel v budoucnu počítat. A tomu se muselo zabránit. Dokud je ještě čas.
Dveře do dětského pokoje byly otevřené dokořán, další Červíčkova pozornost. Voldemort vešel dovnitř a zastavil se před dvěma dětskými kolébkami. V nich ležely dvě děti, obě s divoce rozježenými černými vlasy. Voldemort neměl ani tušení, který z nich je který. Na tom ovšem nezáleželo, protože on je klidně zabije oba. Jen pro jistotu.
Stačilo lehké mávnutí hůlky a obě děti byly umlčeny. Voldemort absolutně nesnášel pláč. Odpor k dětskému pláči se v něm vypěstoval v době, kdy žil v sirotčinci. Nepřál si ho slyšet zrovna teď. Dalším ostrým pohybem hůlky vylétli oba chlapci do vzduchu, tváří k němu. Probudili se.
Dva páry očí se otevřely skoro ve stejném okamžiku. První dítě, to nalevo, mělo oříškové oči, stejné jako jeho otec a pod umlčujícím kouzlem začalo okamžitě plakat. Voldemort, který se nikdy nenamáhal zjistit si o těch dvou něco víc než jejich jméno a čas narození, usoudil, že toto dítě je Harry James. Zdálo se přirozené, že dítě, které je svému otci podobné nejvíc, nese jeho jméno. Druhý chlapec, o něco bledší, ale se stejně černými vlasy, měl oči barvy nejjasnější zelené, zářily jako drahokamy. Stejné barvy, jakou měla kletba, která mu přinese smrt. Tohle musel být Adrian, odvodil si.
Nezdálo se, že by se ho druhý chlapec bál, byl jen znepokojený a pozoroval ho vykulenýma očima. Zajímavé bylo, že kdyby jeho oči nebyly zelené, vypadaly by jako… Voldemort tu myšlenku hned zahnal, to k ničemu nevedlo. Chlapec stejně zemře.
Teď, když dvojčata spatřil, opustily ho veškeré pochyby. Pokud jeden z těchto dvou je dítě, které ho má porazit, musí to být ten, který ho už v tomto mladém věku pozoruje vzdorujícím pohledem; Potter s očima barvy Avada Kedavra.
Voldemortovi prolétlo hlavou, že je škoda, že jejich rodiče tu nejsou, aby se jich taky mohl zbavit. Ale trpět smrtí jejich dětí… pro lidi, jako jsou Potterovi, to bude horší než vlastní smrt.
„Sbohem malý Adriane,“ pronesl Voldemort sarkasticky, když namířil hůlkou do zelených očí dítěte. Zelené světlo, které už si vzalo tolik životů, teď zamířilo k bezbrannému dítěti. A tam, jen vteřinu před tím než se dotkl jeho čela, narazil paprsek smrti na zlatou bublinu, která z ničeho nic dítě obklopila. Náraz kouzla na štítu vytvořil pavučinu a pak se kletba odrazila. A rudýma očima rozšířenýma šokem a hrůzou mohl muž, kdysi známý jako Tom Marvolo Riddle, jen sledovat, jak se jeho vlastní kouzlo obrací proti němu. Když se střetlo s jeho tělem, stal se z něho pouhý prach. Jeho vlastní duše byla přinucena opustit tělo, ale neopustila svět živých tak, jak by měla. Duše Pána zla opouštěla dům, který se teď kvůli nesmírné síle syrové magie začal hroutit a zrádce ho následoval, snažíce se zachránit před pohromou.
Štít obklopující mladého kouzelníka se rozšířil, aby ochránil i jeho bratra před padajícími troskami. Ale jakmile se začala bortit střecha, štít dostávala ránu za ranou. Jedinými zvuky naplňujícími pokoj byl pláč chlapce s oříškovýma očima a zvuk bortících se zdí. Štít dlouho nevydržel. Začal blikat a objevilo se na něm malé nechráněné místo. A právě skrze toto jediné místo se dostala jedna ostrá část trosek, když na chlapce spadla poslední část střechy. Na pravé ruce Potterova chlapce s oříškovýma očima se objevila hluboká rána.
Když štít přestal působit úplně, místo stropu se nad chlapci klenula hvězdná obloha; oba byli zachráněni. V tu chvíli se, zdánlivě odnikud, zjevily dvě zoufalé postavy, které již byly, díky poplachu způsobenému zřícením domu, které narušilo řadu kouzel, informovány, že se něco děje. S výkřiky „Adriane!“ a „Harry!“ se vrhly do zbytků toho, co bývalo poslední rok a půl jejich domem, aby zachránili své dva plačící syny.
„Adriane,“ křičela Lily, když běžela ke svému plačícímu synovi. S hrůzou sledovala jeho krvácející ruku. „Kde je Harry?“ zeptala se vyděšeně a její oči pátraly po mladším synovi. James přiběhl ke kolébce mladšího chlapce a našel ho v bezvědomí, zdánlivě spícího. Jeho srdce se málem zastavilo v děsu, že jeho syn je mrtvý, než si všiml mělkého, ale stabilního dechu.
„Tady je, Lily! Žije!“ vykřikl a přivinul si ho k hrudi, aby ho jeho žena mohla vidět. Když se se slzami v očích, ale i se smíchem úlevy oba rodiče vydali pryč, v jejich mysli se začaly objevovat otázky. Jak je možné, že jsou oba chlapci naživu? Co se stalo Peterovi? A kde je Pán zla? Protože neznali odpověď ani na jednu z nich, zamířili k jediné osobě, která jim mohla pomoct. Přemístili se, každý s dítětem v náručí, k branám Bradavic.
Asi o patnáct minut později se, díky zprávě, doručené stříbrnou laní – Lilyným patronem, přihnala k bráně panikařící profesorka McGonagallová. Byla úplně bez dechu a chvíli trvalo, než ho mohla popadnout a vyslovit heslo k otevření brány.
„Jamesi, Lily!“ zakřičela a objala oba své bývalé studenty co nejsrdečněji, ale zároveň tak, aby nevzbudila spící chlapce. „Jste naživu! Všichni! U Merlinovy brady, to je zázrak!“
„Minervo, zpomalte,“ nařídil James, když se vymanil z objetí hlavy Nebelvíru. „O čem to mluvíte?“
Poodstoupila od nich a překvapeně na ně vykulila oči zpoza brýlí.
„Vy to nevíte?“ Zamumlala a potřásla nevěřícně hlavou, nakonec ale přeci jen získala zpátky svůj klid, kterým se tak proslavila. „Prosím, pojďte se mnou,“ řekla jednoduše, vstoupila na školní pozemky, a když ji Potterovi následovali, zase zavřela bránu.
„O co jde, Minervo?“ zeptala se Lily, zatímco v rychlém tempu kráčeli k hradu. „Byli jsme zrovna na setkání Řádu, když se alarm, který jsme umístili na dům, spustil. Když jsme tam dorazili, dům byl v troskách.“ Jedinou Minervinou odpovědí byla ještě rychlejší chůze k hradu.
„Minervo!“ vykřikl James, když už museli běžet, aby jí stačili, vděčný, že oba chlapci stále spí. „Neudělám už ani krok dokud mi neřeknete, co se dnes v noci stalo.“ Aby dokázal, že to myslí vážně, zastavil se a jeho žena okamžitě následovala jeho příkladu. Když profesorka přeměňování viděla odhodlání v očích Potterových, povzdechla si a pokynula jim, aby pokračovali v chůzi.
„Řeknu vám základní fakta, ale okamžitě musíme jít za Albusem. Hledá vás čtyři, měl tušit, že přijdete sem. Je u něj normální, že je nesoustředěný v noci, jako je tato.“ Vysvětlila Minerva. „Dnes v noci byli vaši synové napadení Pánem zla.“
„Byli co?“ zeptala se Lily a cítila, jak se s ní svět zatočil, pokračovala v chůzi jen proto, že jí to přikazoval adrenalin v těle. Podívala se na svého manžela. Byl bělejší než smrt a tiskl Harryho pevněji, než bylo nutné. Automaticky napodobila jeho pohyb s Adrianem, když Minerva pokračovala ve vysvětlování. „Přišel tam, aby je zabil osobně.“ Zastavila a otočila se čelem ke zděšeným rodičům. „Od té doby o něm nic nevíme. Smrtijedi jsou na útěku. Mozkomorové jsou zpátky v Azkabanu. Povídá se…“ Zastavila se, aby se zadívala na dvě spící děti. „Povídá se, že je mrtvý.“
„Mrtvý?“ vyhrkli oba Potterovi šokovaně.
„Jak?“ zeptal se bez zaváhání James.
„Nemám nejmenší tušení,“ přiznala Minerva a pokračovala v chůzi. „To je přesně ten důvod, proč musíte okamžitě do Albusovy kanceláře.“ Příliš šokovaní než aby se jí dál vyptávali, poslechli a zbytek cesty strávili v tichosti.
V ředitelově kanceláři našli starého muže, jak netrpělivě chodí sem a tam. Překvapeně nadskočil, když se dveře otevřely.
„Lily, Jamesi!“ vykřikl a rychle přišel až k nim. Pečlivě si prohlédl dvojčata, jeho oči se zastavily na Adrianově, už nekrvácející, ráně, než byl z myšlenek vytržen rozrušenou Lilly.
„Co se stalo, Albusi?“ Zeptala se prostě a on jim pokynul, aby se posadili. Bude to chtít dlouhé vysvětlování a mimo to cítil, jak mu jeho vlastní nohy vypovídají službu.
„Jsem přesvědčen, že nejdříve ze všeho musíme chytit Siriuse Blacka, než se nám ztratí,“ konstatoval ředitel.
„Co s tím má Sirius společného?“ zeptal se James zmateně, „dneska je úplněk, takže je venku s Remusem.“
„Voldemortovi se podařilo najít váš dům a vstoupit do něj, bez ohledu na Fideliovo zaklínadlo. Jediným vysvětlením pro to je, že strážce tajemství, tedy Sirius, vás zradil,“ odpověděl starý čaroděj vážně. Šok, který utrpěl, když se dozvěděl, kdo byl opravdu Strážcem tajemství, předčil jen šok Potterových nad zjištěním, že svěřili své dva syny zrádci, a ještě hůř – zrádci, kterého považovali za blízkého přítele.
„Nemůžu uvěřit, že nás Petr zradil,“ zamumlal James. Lilyina tvář byla smáčená slzami.
„Obávám se, že je to pravda,“ odpověděl vážně Brumbál, „s ním se ale vypořádáme,“ dodal rozhodně. „Co je teď nejdůležitější, je dnešní útok na vaše syny.“
„Takže je to pravda?“ zeptala se Lily, jejíž hlas se otřásal pláčem. „To proroctví… se opravdu naplnilo, nemám pravdu?“
„Ano, věřím, že ano.“
„Takže Pán zla je opravdu pryč?“ zeptal se nevěřícně James.
„Ano, prozatím,“ přikývl ředitel, „ale obávám se, že ne navždy.“
„Vrátí se?“ zeptal se James zmateně a mnohem víc vystrašeně než předtím. Jestli ano, co to pak znamená pro jeho děti?
„Obávám se, že je to nevyhnutelné; Voldemort vždy měl velmi silnou vůli žít na to, aby zůstal mrtev.“ Albus zavřel oči a unaveně si je promnul. Na chvíli vypadal skutečně tak starý, jak byl. „Tím ale teď přicházíme k Adrianovi.“
„Adrianovi?“ Lily se podívala na chlapce spícího v jejím náručí.
„Co tím myslíte? To on je ten Vyvolený?“ Ani James nespouštěl oči ze svého nejstaršího syna.
„Podle mě ano,“ odpověděl Albus a vstal.
„Ale jak si můžete být tak jistý?“ trval na svém James, nechtěl ani uvažovat o tom, že by jeho chlapce čekal tak těžký osud.
„Obávám se, že o tom není pochyb.“ Lehkým pohybem hůlky odstranil krev z Adrianovy dlaně a zároveň zahojil ránu. Jeho kouzlo následovaly dva výdechy hrůzy. Na dlani spícího chlapce se objevila rudá, klikatá jizva, z části připomínající blesk, byla naprosto jasně viditelná.
„Ta jizva je plná magie, velmi silné magie.“
„Takže je to pravda,“ vydechl James rezignovaně a zhroutil se zpátky do židle.
„Ano, je. Mladý Adrian dnes večer zachránil sebe a svého bratra a spolu s ním i celou zemi.“
„Co to pro něj znamená? Pro jeho budoucnost?“ zeptala se Lily, horké slzy jí stékaly po tvářích.
„Prožije normální dětství, tak normální, jak to jen půjde, zaslouží si to,“ odpověděl Brumbál po krátké pauze. „Ale poté, co dosáhne jistého věku… bude muset být trénován a veden; musíme udělat všechno, co bude v našich silách, abychom zajistili, že to přežije.“ Oba Potterovi přikývli, neviděli žádnou jinou možnost. Noc v ředitelově kanceláři strávili mluvením a hlubokým rozjímáním, zatímco kouzelnický lid slavil pád Temného Pána a zrození hrdiny.
A zatímco připíjeli na Adriana Pottera a nazývali ho Chlapcem, který přežil, Harry pokojně spal ve vykouzlené kolébce, blaženě nevědomý, jak dnešní noc ovlivní jeho život. Nikdo se neobtěžoval prohlédnout nejmladšího Pottera, zda i on na sobě nemá nějakou jizvu. A popravdě, neměl. Ale kdyby se někdo, kdo ho dobře znal, pozorně a včas podíval, všiml by si podivné černé značky na chlapcově boku, předtím, než zmizela. A zatímco nevědomí lidé diskutovali v ředitelově kanceláři, dvě děti tvrdě spaly a dav oslavoval, kola osudu se začala otáčet, značíce tak čas, který nadešel pro mnohem starší proroctví.