3. První setkání
Ale kdyby se někdo, kdo ho dobře znal, pozorně a včas podíval, všiml by si podivné černé značky na chlapcově klíční kosti, ještě předtím, než zmizela. A zatímco nevědomí lidé diskutovali v ředitelově kanceláři, dvě děti tvrdě spaly a dav oslavoval, kola osudu se začala otáčet, signalizujíc čas, kdy se starobylé proroctví začalo rozpadat.
Uplynul téměř rok od té osudné Halloweenské noci. Byl zrovna červenec a rodina Potterových se připravovala na oslavu narozenin dvouletých dvojčat, která se uskuteční dnes odpoledne. Přestože neuplynulo moc času od pádu Temného Pána, hodně věcí se změnilo. Poslední ze Smrtijedů byli zavřeni v Azakabanu pod dohledem mozkomorů, kteří ještě před pár měsíci byli na straně jejich padlého pána. Ti z temné armády, kteří měli dost peněz, ovlivnili Ministerstvo a obezřetně tajili svoje spojenectví s Voldemortem. Unikli trestu prohlášením, že byli pod kletbou Imperius. Kouzelnické společenství v Anglii se dostávalo zpátky na nohy.
Pro Potterovy to znamenalo, že už se konečně mohou přestat skrývat. Po dvou a půl letech utíkání se přestěhovali zpátky do Jamesova domu, sídla nedaleko Bradavic. Lily i James dostali zpátky svoji práci na Ministerstvu, James opět pracoval společně se Siriusem jako bystrozor a Lily pracovala na oboru uplatňování kouzelnických zákonů.
Dokonce i Remus Lupin, vlkodlak, který patřil do rozrostlé Potterovy rodiny, dostal na Ministerstvu práci. Jeho rozsáhlé znalosti kouzelnického práva a jeho postavení kmotra Adriana Pottera mu zajistili stálou práci v nově vznikajícím oddělení pro vlkodlaky.
Nový Ministr, Cornelius Popletal nechtěl opakovat chyby z minulosti a nevyloučil odsuzované bytosti ze společnosti. I kvůli tomu byl Remus jedinou logickou volbou pro tuto práci.
Bylo samozřejmé, že pád Voldemorta a konec války s sebou přinese vlnu změn v kouzelnickém světě. Ale pro jednadvacetiletého muže znamenal konec války ještě něco mnohem víc - konec jeho špionáže.
Severus Snape pozoroval svůj odraz v koupelnovém zrcadle. Byly to pro něj zvláštní dny; jeho poslední příbuzný, strýc – bratr jeho matky - zemřel, a Severus se právě vrátil domů z pohřbu. Nebyla to však smrt samotná, co ho mátlo. Jeho strýc byl jako dítě velice nemocný, a jak vyrůstal, nikdy se to nezlepšilo. Podle léčitelů, kteří na něj dohlíželi během posledních let jeho života, byl zázrak, že žil tak dlouho.
Nedalo se ani říct, že by Severusovi chyběl, i když představa, že teď už zbývá jen on sám a s ním jednou skončí jejich pokrevní linie, byla děsivá.
Marcus Prince se o svého synovce nikdy nezajímal a nechal ho žít se svým otcem, i když věděl, čím si prošel jako malý chlapec.
Takže stesk nebyl ten pravý důvod. Smrt jeho strýce ho ale přinutila myslet na to, co nikdy předtím nezvážil. Zemřel bezdětný a tak, podle kouzelnického zákona, byl jeho jediným dědicem právě Severus. A to znamenalo, že zdědí všechno.
Severus vždycky žil s tím, že jeho matka byla rodinou vyděděna, když se vdala za mudlu. Bylo tedy celkem pochopitelné, že se o něj nikdo nezajímal, zatímco vyrůstal. A tak veškeré rodinné bohatství v jeho rukou bylo to poslední, co by čekal. Skoro se mu chtělo smát. Skoro.
Chudoba. To byla jedna z věcí, která ho vždycky trápila, obzvláště během jeho studia v Bradavicích. James Potter vždy mohl Lily nabídnout své bohatství, v tom se mu nikdy nemohl rovnat. Tolik ho to dopalovalo, přestože ho Lily znovu a znovu ujišťovala, že jí to nijak nevadí. Byla pravda, že jí to skutečně nevadilo; byla to jeho chyba, že jejich přátelství tím utrpělo a on to moc dobře věděl. Ale vždyť se omluvil u Merlina, omluvil! Ne, že by poslouchala, když se jí snažil přiblížit. Znova a znova. A pak byla pryč. V sedmém ročníku začala chodit s Jamesem Potterem. Netrvalo dlouho a vzali se.
Severus tu situaci dost dobře nepromyslel; v době, kdy měl konečně dost rozumu, aby zvážil, co dělat dál, už mu levé předloktí zdobilo Znamení zla. Jeho život byl svázán s šílencem. Fakt, že nazval šílencem nejsilnějšího černokněžníka posledního století, mu jeho situaci zrovna neusnadnil. Tak Severus následoval jeho rozkazy a podělil se s ním o část proroctví, kterou vyslechl, co mohl dělat jiného?
Potom Lily otěhotněla a on ztratil všechny důvody k žití. Nic neznělo víc konečně, než že se ona stane matkou dětí Jamese Pottera. Když si uvědomil, co proroctví, které prozradil Temnému pánovi, znamená pro Lily, nechtěl nic jen zemřít, pomalou a bolestivou smrtí. Aniž by v tom kroku viděl nějaký osobní zisk, nabídl svůj život Albusovi Brumbálovi a téměř dva roky byl špiónem. Tu noc, kdy Voldemort padl, zatímco ostatní čarodějové slavili, on se zamkl ve svém domě a plakal. Slzy, které potlačoval tolik let, vypluly na povrch.
Nesnažil se už dostat k Lily blíž, ani k její rodině. Pracoval jako šílený na svém lektvarovém umění, cestoval kolem světa, utíkal od toho, čeho se nejvíc bál. Ne, že by to pomohlo; nakonec jeho práce vyústila v titul nejmladšího Mistra lektvarů za poslední čtyři století a on se vrátil domů mnohem dřív, než by se mu líbilo. Měsíc po jeho návratu byl osloven Brumbálem, který mu nabídl místo profesora lektvarů v Bradavicích, poté co odešel profesor Křiklan. Nezajímal se o to, co tato práce obnáší a jak bude odteď žít, bez přemýšlení přijal. Od nového roku se z něho stal profesor ve škole, kde prožil nejšťastnější a taky nejhorší okamžiky svého života. O několik dní později zemřel jeho strýc.
Když teď pozoroval podivína v zrcadle, viděl všechny problémy vepsané v jeho tváři. Byl hubený, příliš hubený na svoji výšku. Jeho tváře byly propadlé a pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy. Minerva jednou řekla, že jeho oči vypadají jako černé tunely; prázdné a postrádající veškeré city. Oči mrtvého muže.
Možná měla pravdu, zvážil mladý muž. Nápadný nos a vystouplé lícní kosti, ďolík na bradě, to všechno hrálo dohromady takovým způsobem, že jeho tvář mohla být hezká. Místo toho ale vypadal jako muž, který strávil roky v Azkabanu, jako muž dvakrát starší než ve skutečnosti byl. Jeho ramena prudce poklesla a on málem rozbil zrcadlo kouzlem na malé kousky. Anebo pěstí, na tom vlastně nezáleželo.
Chtěl utíkat domů a schovat se, dokud nezačne nový školní rok, jenže to by utrpěla jeho hrdost. Protože tam někde v hloubi těch nečitelných očí, sakra, tam pořád zůstávala část jeho samého. Měl by tu část obnovit co nejrychleji; nevěděl, jak a nevěděl proč, ale Lily přesvědčila svého manžela a pozvala Severuse na narozeninovou oslavu svých dvojčat. Celé odpoledne stráví v přítomnosti Pottera, Blacka, Lupina a blažené Lily. Ale mohl to pozvání odmítnout? Samozřejmě, že ne, ta malá část ho samého, která stále obývala jeho tělo, byla masochistou. Přijal a teď byl čas jít.
Odvrátil pohled od zrcadla, začínal svoje strašidelné oči nenávidět. Upravil si oblečení černé barvy, jediné barvy, kterou teď nosil a pomalu kráčel ke krbu; měl už zpoždění. Popadl hrst letaxového prášku, ležérně se opřel o římsu a prášek hodil do krbu, načež vstoupil do zelených plamenů.
„Potter Manor,“ konstatoval mrtvým hlasem a zavřel oči, když se kolem něj začal svět točit. Když cítil, že zpomaluje, otočil se dopředu za levou nohou a elegantně přistál v hlavní hale Potterovy residence. Dům byl plný lidí; rodinní známí, Weasleyovi, zaměstnanci Bradavic a spousta dalších. A samozřejmě také novináři, přišli popsat dnešní událost. Severus měl pocit, že se dusí. Už se chtěl otočit, nabrat trochu prášku a utíkat pryč jak o život, když na rameni ucítil dotek jemné ruky.
„Jsem tak ráda, že jsi přišel, Severusi!“ ozval se za ním Lilyin vzrušený hlas. Zalapal po dechu a otočil se k ní s napjatým úsměvem. Byla tak překrásná, jak si ji pamatoval; její dlouhé, tmavě červené vlasy zářily a zelené oči hrály životem. Její úsměv se změnil ve výraz obav, když viděla, jak vypadá. Ušklíbl se jim a podrážděně zavřel oči; Lily ho neviděla od doby, co odpromovali. To bylo před čtyřmi lety. Teď se tyčil dvě stopy nad ní, vážil ale o mnoho méně než tehdy. Znovu otevřel oči a srdce se mu bolestně sevřelo, když se její úsměv vrátil v plné síle.
„Rád tě vidím, Lily,“ zamumlal a sledoval, jak její oči září štěstím. Cítil bolest, jakoby v něm bodal nůž. Podíval se za její rameno a uviděl Jamese – toho nafoukaného hlupáka - držícího dítě před objektivy fotoaparátů. Jakmile byla fotografie hotová, James pospíchal ke své ženě a jejímu příteli z dětství.
„Adrian je těžší a těžší,“ řekl šťastně a podal chichotajícího se chlapce Lily. Se svými černými vlasy a oříškovýma očima bylo batole přesnou kopií svého otce. Nůž v nitru se znova ozval.
„Ahoj Srabusi!“ dodal James s předstíranou hravostí, když jeho oči spočinuly na Severusovi. „Jamesi!“ napomenula ho Lily, zrůžovělá rozpaky.
„To je v pořádku, Lily,“ klidnil ji Severus, polykající urážky, které se mu chtělo Potterovi oplatit.
„Přeji oběma tvým chlapců, všechno nejlepší, Pottere.“ Tak. Aspoň nikdo nemůže říct, že se nesnažil být zdvořilý. James se na něj podíval poněkud překvapeně a, zaskočen změnou chování u mladého Mistra lektvarů k zdvořilosti, přestal ho provokovat. Ušklíbl se a přitáhl Lily blíž k sobě.
„Díky, Snape,“ pronesl samolibě, „právě tady a teď mám vše, co potřebuji,“ dodal zdánlivě bezdůvodně. Ten hajzl si myslí, že je to jen hra! Pomyslel si Severus, ale za nic by Jamesovi nedopřál to potěšení vidět ho zahanbeného. Lily, která neporozuměla podtextu, protože sledovala svého broukajícího si syna, se obrátila na manžela s obavou.
„A kde je Harry?“ zeptala se a zuřivě se rozhlížela kolem.
„Klid, Lily,“ odpověděl James s úsměvem, zatímco něžně hladil jizvu svého syna, „nechal jsem ho s Remusem; víš, jak moc nemá rád foťáky.“ Byla to pravda. Chlapec nemohl vydržet prudké záblesky světla spojené s výkřiky: „Adriane, podívej se sem!“
„Když dovolíš, Lily,“ řekl Severus, neschopný vydržet výměny pohledů mezi Potterovými ani o vteřinu déle, „rád bych se porozhlédl kolem a popovídal si s některými kolegy z Bradavic. Je to vzácnost najít je všechny pohromadě mimo školu.“
„Ty pracuješ v Bradavicích?“ zeptal se James šokovaně.
„Díváš se na nového Mistra lektvarů, Pottere,“ odpověděl Severus s úšklebkem. „Teď, když mě omluvíte,“ dořekl rychle a sklonil hlavu před Lily, než odkráčel pryč. Tak to šlo… příšerně, pomyslel si mladý profesor a opustil hlavní halu domu, absolutně ignorujíc členy bradavického profesorského sboru, kteří na něj mávali. Jediné, co chtěl, bylo najít tiché místo v domě, kde by mohl získat zpět svoji sílu.
Když procházel prvním podlažím, zahlédl Siriuse Blacka, jak na něj hrozivě zírá spolu se svým vlkodlačím přítelem; rychle opustil místnost a ocitl se v méně zaplněné jídelně. Čtyři lidé však byli přece jen příliš mnoho na jeho vkus, proto pokračoval dále do chodby a vstoupil rovnou do prvních dveří, které našel. Místnost vypadala jako studovna. Severus vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. Konečně, pomyslel si, klid a …
„Ahoj,“ ozval se jemný hlásek odněkud zespodu, vedle jeho levé nohy. Lekl se, když se podíval dolů a uviděl Lilyiny oči, jak na něj zírají. To nemohla být pravda. Zatřásl hlavou a podíval se znova. Opravdu to byly Lilyiny oči, anebo alespoň jim hodně podobné. Pár očí, na které se díval, byly tmavší, mnohem intenzivnější barvy, téměř nepřirozené na malé, bledé tváři. Díval se na mladšího z Potterových dvojčat.
„Ahoj,“ přistihl se, jak odpovídá. Takže ne jednovaječná dvojčata, poznamenal si. Chlapec, spokojený, že dostal odpověď, obrátil svou pozornost ke knize s barevnými obrázky, která ležela před ním na zemi. Dvouletý - Harry, připomněl si Severus – měl stejně nezvladatelnou kštici vlasů jako jeho bratr a otec. Ale jeho tvář byla mnohem víc podobná matčině než tvář jeho bratra. Kromě očí, místo Jamesova kulatého obličeje, měl Harry ne přímo kulatý, ale spíš oválný obličej ve tvaru srdce. Severus hledal v chlapcově tváři víc a víc rozdílů, jako by na tom záležel jeho život. Chlapcovy rty vypadaly plnější, spíše podobné rtům jeho matky a jeho nos byl kratší než Jamesův. Ale proč se o to starám? Zeptal se sám sebe, když se jeho pozornost posunula ke knize, kterou si chlapec prohlížel.
Byla to kniha pro děti jeho věku, které už byly schopny rozpoznat základní kouzla; skládala se hlavně z obrázků, které pomáhaly dítě seznámit s magií už v raném věku. Severus nikdy neviděl, že by si je nějaké dítě prohlíželo dobrovolně. A od kdy má Potter nějakou knihu, která se netýká famfrpálu? Chlapec – který si uvědomil, že se na něj Severus stále dívá – se pohledem vrátil od knihy k mladému muži.
„Ahoj?“ zeptal se tentokrát, jeho obočí se rozkošně nakrčilo, jak se zamračil. Počkat, co? Pomyslel jsem si právě, že Potterův syn je rozkošný? Z poloviny šokovaný a z poloviny zmatený, se posadil naproti chlapce a obezřetně si ho prohlížel. Harry udělal to samé.
„Ahoj Harry, já jsem Severus,“ konstatoval. Co to dělám? Chlapec kývl a ukázal na sebe.
„Arry,“ řekl tiše a očekával, co se bude dít.
„Na co se to díváš, Harry?“ zeptal se Severus hlasem, který sotva byl jeho. Odkdy mluvím měkce? A odkdy mluvím s dětmi? Hlavou mu proletěla myšlenka, že se stal obětí příliš moha Cruciatů během války, pak se znova zaměřil na dítě.
„Kouzla,“ zvolal chlapec s úsměvem a rozzářenýma očima. Je toto možné? Pomyslel si Severus a přistihl sám sebe, jak se… usmívá? Začínám bláznit, usoudil, když chlapec otočil stránku jeho knížky.
„Šelvena,“ pronesl pyšně, ukazujíc na obrázek ohromující kletby. Šelvena? Severus byl zmatený. Potom mu to došlo, dětská řeč. Znovu se podíval na kouzlo; šelvena… šelvena znamenala… Červená! Spokojen s vlastní dedukcí, souhlasně přikývl.
„Jmenuje se to ohromení,“ řekl Harrymu. „Ohromení,“ opakoval, kladouc při tom důraz na jednotlivé hlásky. Chlapcovy oči se rozšířily.
„hlomení?“ prohlásil Harry a taky ukázal na kouzlo. Severus se zasmál, ignorujíc vlastní překvapení, že je stále schopný vydat takový zvuk, kývl na Harryho.
„Ano, velmi dobře, Harry. Ohromení,“ Severus se odvážil a otočil stránku v knize. Bylo na ní bílé světlo – kouzlo Lumos.
„Tomuhle se říká Lumos. Používá se, když je tma,“ ukázal znovu na obrázek a zopakoval jméno kouzla.
„Lumos,“ řekl Harry vesele, trochu se zachichotal, což způsobilo úsměv i na tváři Severuse.
„Správně. Teď další…“ řekl a otočil ještě další stránku, Harryho oči jiskřily štěstím. Mladý muž neměl představu, jak dlouho zůstal s Harrym v pokoji. Ale někdy na půli cesty zapomněl, že mluví s Jamesovým dítětem a jenom učil chlapce, cítíc se přitom nejzapáleněji za poslední roky. Teprve když se ode dveří ozval měkký kašel, uvědomil si, že došli téměř na konec knihy. Rychle se otočil a potkal se s dalšíma rozzářenýma očima. I když, jelikož se jednalo o modré oči ředitele Brumbála, vhodnější by bylo říct mžikajícíma očima.
„Jak vidím, našel jsem obě chybějící osoby současně,“ zasmál se ředitel vesele, když vstoupil do studovny. Severus si stoupl, aby ho pozdravil a Harry jednoduše míhal očima mezi nimi.
„Ano, porozhlížel jsem se po domě a našel jsem tady malého Harryho, takže…“ mladý profesor zmlkl, když ucítil jemný tah na svém plášti. Podíval se dolů a uviděl Harryho, který se na něj díval a napřahoval k němu svoje ruce ve všeobecně uznávaném dětském gestu „zvedni mě.“ Severusovy oči se rozšířily a, ignorujíc ředitelovo chichotání, zaměřil se na touhu v Harryho očích, zatímco ho zvedal ze země. Chlapec, stále svírajíc svoji knihu, položil svoji hlavu na Severusovo rameno a zavřel oči, spokojeně vzdychl. Severus málem přestal dýchat.
„Myslím, že sis našel nového přítele, Severusi,“ pronesl starý čaroděj radostně a pohladil chlapce po neposlušných vlasech.
„Já…“ Severus Snape se ocitl v situaci, ve které se nacházel opravdu jen zřídka - nebyl schopen souvislé řeči. Harry byl opravdu lehký na chlapce svého věku a voněl tak, jak voní jen děti. A najednou Severus ucítil s chlapcem spojení; cítil, že je teď za Harryho nějak zodpovědný, že ho musí chránit a milovat a pomoct mu vyrůst v muže, kterým měl být. Najednou se Severus Snape cítil jako otec.
„Zajímavé. Děti jsou velmi dobrými v rozpoznávání povah, víš?“ pokračoval ředitel, když odcházel ze studovny a Severus ho musel chtíc nechtíc následovat. Poté co prošli jídelnou, která teď byla prázdná, Severus si uvědomil, že když půjde dál vpřed, vstoupí do místnosti plné lidí – kde Lily čeká vedle svého manžela – chovajíc její dítě v náručí. Zůstal stát jako přimrazený a najednou vypadal velmi znepokojeně.
„Tady Albusi, vezměte Harryho,“ řekl a jemně přesunul dřímající dítě ze svého ramena, snažíce se ignorovat bodavou bolest ztráty, která ho najednou sklíčila. Harry se probudil a zkoumal ho svýma očima, zatímco se blížil k řediteli Bradavic.
„Já musím jít. Pozdravujte Lily,“ řekl a vykročil zpět k hlavní hale.
„Sev?“ ozval se tichý hlásek a Mistr lektvarů se šokovaně otočil k Harrymu, který si zřejmě zapamatoval jeho jméno.
„Sbohem, Harry,“ rozloučil se, snažíc se ignorovat prosebný tón, se kterým bylo jeho jméno vysloveno.
„Uvidíme se brzy,“ dodal, aniž by věděl, jestli mu chlapec rozumí nebo jestli dodrží svůj slib, a opustil místnost Potterova sídla. Vstoupil do vichřice utkané z černého sukna a zelených plamenů.
„Velice zajímavé, malý Harry,“ konstatoval Albus Brumbál směrem k malému chlapci, který stále koukal na nyní prázdnou chodbu, pevně svírajíc svoji knihu.
„Možná mu pomůžeš, maličký,“ urovnal si Harryho v náručí, aby se mu líp držel.
„Možná už jsi to udělal,“ dodal a vkročil do místnosti, kam byl právě přinášen obrovský narozeninový dort.