4. Bůh spoléhá na tebe, chlapče
„Velice zajímavé, malý Harry,“ konstatoval Albus Brumbál směrem k chlapci, který stále koukal na nyní prázdnou chodbu, pevně svírajíc svoji knihu.
„Možná mu pomůžeš, maličký,“ urovnal si Harryho v náručí, aby se mu líp držel.
„Možná už jsi to udělal,“ dodal a vkročil do místnosti, kam byl právě přinášen obrovský narozeninový dort.
Bradavice jsou v zimě opravdu nádherné. Dobře, pomyslel si Severus, Bradavice jsou vždycky nádherné, bez ohledu na roční období. Ale v čerstvém sněhu bylo něco víc, všechno bylo jasnější. Čistší. Jako by vás bílá přikrývka ochránila neposkvrněným štítem, dala možnost začít znova. Nebo něco takového, Severus vynadal sám sobě za sentimentalitu. To zrovna dneska potřeboval.
Byly Vánoce. Nikdy si doopravdy nepotrpěl na vánoční svátky. Ne, že by si kdy potrpěl na jakékoliv svátky; poté, co zemřela jeho matka, v jeho domě se nic významného neslavilo. Narozeniny a sváteční dny přicházely a odcházely, aniž by zanechaly znatelnou změnu v jeho nebo v otcově každodenním životě. Pokaždé předstíral, že mu to nevadí, že nechce nic oslavovat, ale někde hluboko cítil, že mu to chybí. Snažil si vzpomenout, kdy naposledy ve svém domě viděl vánoční stromeček nebo vůbec nějakou výzdobu; jeho paměť ho však zklamala.
Zahnal chmurné myšlenky na minulost a zaměřil se na současnou potíž; samozřejmě se rozhodl strávit svoje Vánoce v Bradavicích. Vánoční večeře byla příjemná stejně jako celé zimní prázdniny, během nichž se na hradě nevyskytovali skoro žádní studenti.
Severus nemohl uvěřit, že ti idioti, které učil, byli opravdoví. Náplní jeho práce se stalo jen to, že se snažil zabránit výbuchu své třídy a rozpuštění kotlíků. Rozpuštění kotlíků, u Merlina!
Jak se jen mohlo podařit jeho studentům rozpustit čtrnáct kotlíků během jednoho pololetí? Ve skutečnosti bylo zničených kotlíků jen třináct, dokud se do toho nezapletla Sibyla Trelawneyová a její šílené mumlání o neštěstí – proč jen ho napadlo zmínit se během oběda o tom, kolik má ve třídě zničených kotlíků? Byla to šílenost. Sám potom zničil čtrnáctý kotlík, když navštívila jeho sklepení, jen aby přestala s tím svým prorokováním.
Severusovy myšlenky se vrátily zpět k jeho poslednímu problému; na Štědrý den byli do Bradavic pozvaní i Potterovi. Proč? To ví jen Brumbál. I když je docela možné, že ani on ne. Severus měl poslední dobou pocit, že ředitelova rozhodnutí jsou dílem okamžiku. Ne, že by ten člověk nemohl plánovat dopředu. Severus si byl dobře vědom, že ředitel je schopný sestavit plán rychleji, než vycumlá svoje zamilované citronové bonbony; a to už bylo opravdu co říct.
Koneckonců, možná byla celá tahle věc jedním velkým plánem; možná ho Brumbál zkouší, jestli se pod tlakem podvolí. Pravděpodobně. Proč jinak by se rozhodl zavolat Potterovým se zablešeným vlkodlakem? I když Lupin nebyl vždy úplně tak špatný, obvykle byl nemožný stejně jako James Potter.
No a potom tu byla Lily.
Severus opravdu nechtěl strávit Štědrý den s nimi. Při pomyšlení na ni, jak každodenně žije s Jamesem Potterem, se mu dělalo zle. Při pomyšlení na ni s Jamesem Potterem během svátků, na všechny ty ukradené polibky pod jmelím, při nichž byl zpátky v posledním ročníku, měl chuť vyskočit z okna v sedmém patře. Něco, co mohl udělat, kdyby neuměl létat. Zatraceně.
A teď mohl k blaženému obrázku rodiny přidat ještě jejich dva syny. Slavného a oslavovanějšího Adriana, chlapce, který přežil, a Harryho. Vzpomínka na velké, smutně zelené oči a jeho jméno, které chlapec volal, vyplula na povrch.
Často na Harryho myslel. Ten chlapec se s ním zjevně cítil dobře, na rozdíl od studentů, kteří se báli i jeho stínu. Jak tragické to bylo, když zvážil, že je jen asi o čtyři, pět let starší než oni.
Harry způsobil, že Severus cítil něco jiného než bolest nebo nenávist, něco, co necítil od doby, kdy začala válka. Cítil se jako část rodiny – to bylo něco, co nikdy nezažil.
Severus zvážil, jak hrozně marné tyhle myšlenky jsou; chlapec měl stěží dva roky, když ho viděl naposledy, od té doby uplynulo už šest měsíců. Šest měsíců byla jedna pětina Harryho života; Severus ani nečekal, že by si ho Harry vůbec pamatoval. Nevadilo, že ho ta myšlenka naplňuje zklamáním, přežil i horší věci.
Návštěva Potterových byla důvodem, proč byl zavřený ve své kanceláři. Rodina přijela někdy během rána a společně si dali snídani. Severus, který nikdy moc nejedl, mimochodem, si to nechal ujít a raději se věnoval čtení. Harry bude určitě taky rád číst, až vyroste, prolétlo mu najednou hlavou. S tupým bouchnutím udeřil hlavou do opěradla židle. Kde se v něm tyhle myšlenky berou?
Byl si vědom svého slibu Brumbálovi, že se zúčastní aspoň jednoho podávání jídla, ale jednoduše to nemohl udělat. A nemohl být přece nucen. Proč mu po tom všem Albus diktuje, co má dělat?
Válka skončila a on už nebyl špionem. S touto myšlenkou se zvedl z křesla s přesvědčením, že půjde Brumbálovi říct, že s nimi jíst nebude, a udělá to právě teď.
Opustil svoji kancelář, jeho plášť za ním vlál, jak sestupoval ze schodů, ujišťoval se, že ho nikdo nevidí, nechtěl potkat žádného z obyvatel hradu. O deset minut později se dostal do ředitelovy kanceláře a rychle si ještě ujasnil, co vlastně mu chce říct; nebude se tu přece třást jako student. Je zde učitelem a svým vlastním pánem a Albus by si to měl raději uvědomit.
Spokojený s tím, co si naplánoval, otevřel chrlič strážící vchod do kanceláře.
„Gumoví slimáci,“ prohlásil silným hlasem a protočil oči v sloup nad ředitelovou zálibou ve sladkostech. Gumoví slimáci? Hrůza.
Vypochodoval schody nahoru, namířil si to přímo do dveří kanceláře a rozhodně na ně zaklepal.
„Vstupte,“ ozval se hlas starého čaroděje a Severus bez dalších cavyků otevřel dveře.
„Pane řediteli,“ pokynul krátce hlavou.
„Severusi, chlapče! Postrádali jsme tě na obědě,“ zamrkal ředitel očima.
„A budete mě postrádat také na večeři. Poslouchejte, Albusi, musíte pochopit…“
„Seve,“ dětský hlásek přerušil jeho nachystaný proslov a polekal mistra lektvarů.
„Jak jsem řekl,“ pokračoval Brumbál, pousmál se nad Severusovým překvapeným výrazem, „MY jsme tě postrádali na obědě.“ Černě oděný čaroděj se pomalu otočil za zdrojem dětského hlásku a našel nadšeného Harryho, sedícího na velké fialové pohovce v ředitelově kanceláři, s očima široce otevřenýma, čekajícího až bude vzat do náruče. Severus se usmál, aniž by chtěl.
„No tak, Severusi, nenech to ubohé dítě čekat!“ naléhal Albus a Severus neměl na výběr. Přišel k Harrymu blíž a vzal ho do náruče.
„Aoj,“ řekl Harry ještě jednou, jeho hlas byl tlumen Severusovým ramenem.
„Ahoj, Harry,“ odpověděl Mistr lektvarů a usmál se.
„Přišel jsi právě včas, Severusi,“ prohlásil Albus a vstal od svého stolu.
„Minerva právě objasňuje Jamesovi a Lily, v čem má být Adrian zdokonalován, jakmile dosáhne sedmi let a já jsem chtěl být u toho. Měl jsem v plánu zavolat domů skřítka, aby se postaral o Harryho, ale vidím, že vy dva spolu vycházíte velice dobře.“ Brumbálovy oči zamrkaly.
„Mohl bys ho prosím na hodinku, dvě pohlídat?“
„Já… ne, dobře,“ zamumlal Severus a ředitel přikývl.
„Skvělé. Přijdu si ho vyzvednout za dvě hodiny do tvé kanceláře. Do té doby, pánové…“ nedokončil a nechal překvapeného profesora i dvouapůlročního šťastného chlapce za sebou.
Jak sestupoval ze schodů, aby se setkal s ostatními Potterovými, jeho oči neposedně hrály. Od začátku měl v plánu nechat mu Harryho na starosti, to ale Severus nemohl tušit.
„Tak jsme tu zůstali sami, Harry,“ řekl Severus malému dítěti, když pozorovali jeden druhého.
„Mám ti ukázat, jak to tady vypadá?“ Vyložil si Harryho smích jako ano a opustil kancelář, s chlapcem v náručí.
„To byla ředitelova pracovna,“ řekl a opatrně sestupoval ze schodů.
„Jeho jméno je Albus Brumbál. Je to podivín.“ Chlapec se znovu zasmál.
Harry byl z celého hradu nadšený, nebo tak aspoň vypadal. Nepřestal se smát, chichotat a s úctou se rozhlížet kolem sebe.
„Zdravím, profesore Snape,“ pozdravil ho jeden z místních duchů.
„A zdravím i tebe, maličký. Vidím, že Albus nechal dítě ve vaší péči. No nic, pokračujeme dál.“ A prošel skrz zeď. Severus jen zavrtěl hlavou. Duchové.
„To byl Tlustý mnich, duch Mrzimoru. Tato škola je plná duchů.“
„uchů,“ souhlasil Harry a způsobil tak, že se zasmál i Severus.
„Ano, Harry, škola je plná duchů a portrétů; jsou všude.“ A aby dokázal, že má pravdu, vyrazili k Hlavnímu schodišti.
„Toto je Hlavní schodiště, Harry; umožňuje nám vstoupit do všech podlaží, co jen v hradě jsou. A podívej,“ řekl a ukázal na zeď, „všechny zdi jsou pokryty obrazy.“ Harry přikývl a společně začali sestupovat do podzemí.
Severus by nikdy nevěřil, jak snadné je mluvit k dítěti. Ze začátku to přisuzoval tomu, že dvouletý človíček ho jednoduše nebude soudit. Ale potom se Harry zasmál nebo se na něj podíval svýma velkýma zelenýma očima a on usoudil, že se cítí příjemně, což bylo samo o sobě podivné, především proto, že mluví právě k němu. Ne k synovi Jamese Pottera; jen k Harrymu.
„Teď jsme ve sklepení, Harry. Tady nejčastěji pracuji. Je zde také moje třída; jsem učitel lektvarů,“ vysvětloval Severus.
„Lektvalů?“ zeptal se Harry zmateně.
„Ano, Harry, lektvarů,“ potvrdil Severus s úsměvem. „Pojď, ukážu ti to.“ A spěšně vyrazil ke svojí kanceláři. Přistoupil ke svému stolu, kde měl čerstvě připravený dokosťovací lektvar pro ošetřovnu.
„Tohle je lektvar,“ řekl, ukazujíc chlapci lahvičku.
„Udělal jsem ho pro madam Pomfreyovou, to je naše ošetřovatelka.“ Harry chvíli na lahvičku zíral a potom se se zájmem rozhlédl po místnosti. Jeho pohled se zastavil na obraze, který měl Severus pověšený na zdi. Byl to jediný obraz v místnosti a byl, překvapivě, prázdný.
„Oblaz,“ konstatoval Harry, ukazujíc na orámované tmavě modré plátno.
„Přesně tak, Harry,“ potvrdil Severus. „Víš, proč tady mám tuhle zvláštní malbu?“ Zeptal se, chlapec na něj stále upíral svoje široce rozevřené zelené oči.
„Byl jsem v podkroví domu mé matky. Zdědil jsem ho před pár měsíci, víš?“ vysvětlil. „Prohlížel jsem si matčiny věci, které tam byly uskladněné jejími příbuznými, a upoutala mě tahle kresba. Bylo zřejmé, že je to zakletá podobizna. Problém je, že nikdo neví čí. Ptal jsem se dokonce i Brumbála, ale ani on nemohl zavolat tu osobu do popředí. Ten obraz je záhada. Je to prázdné plátno, na němž měla být osobnost.“ Podíval se na Harryho a smutně se usmál, „tak nějak mi to připomnělo mě samého. Tak jsem si ho vzal,“ Harry zívl.
„Špinkat,“ prohlásil, jeho oči už jen stěží zůstávaly otevřené. Severus se zachichotal.
„Vidím,“ tiše se posadil a upravil si Harryho v náručí tak, aby to pro něj bylo pohodlnější.
„Víš Harry, nemám nejmenší tušení, proč ti to všechno vykládám.“ Harryho oči se na něj zmateně otočily a on na něj upřel pohled skrz husté řasy.
„Nemůžeš tomu rozumět, já vážně nevím, proč tě tím zatěžuju,“ vysvětlil. Harryho hlava najednou spadla na stranu Severusova ramena, chlapec usnul.
„Oblou, Sev,“ zašeptal, než usnul úplně, čímž na tváři profesora vykouzlil úsměv.
„Možná právě proto tě tím zatěžuju,“ namítnul a chvíli pozoroval spícího chlapce.
„A víš o školních kolejích?“ zašeptal k spícímu Harrymu, „vsadím se, že ne. Jsou čtyři…“
Jak minuty ubíhaly, pokračoval ve vyprávění dřímajícímu dítěti, zatímco se Harry nořil do stále hlubšího spánku.
Byl tak zaměstnán dřímajícím chlapcem ve svém náručí, že si ani nevšiml páru tmavě modrých očí, které je sledovaly z obvykle prázdného obrazu. Nevšiml si ani úsměvu, který ozdobil tvář záhadné osoby na obraze, když konečně vystoupila do popředí.
Až když Albus Brumbál zaklepal na dveře Severusovy kanceláře, aby vyzvedl Harryho, jak slíbil, a Severus odtrhl pohled od chlapce, osoba na obraze zmizela.
A když se lektvarový Mistr zajímal, kdy chlapce uvidí znova, nedoufaje, že to bude někdy v blízké budoucnosti, nemohl slyšet osobu odpovídající na jeho nevyřčenou otázku.
„Brzy, Severusi. Brzy.“