5. Kde Brumbál zasahuje
A když se lektvarový Mistr zajímal, kdy chlapce uvidí znova, nedoufaje, že to bude někdy v blízké budoucnosti, nemohl slyšet osobu odpovídající na jeho nevyřčenou otázku.
„Brzy, Severusi. Brzy.“
V Severusovi to vřelo. Nebylo to jen tím, že měl averzi vůči jakékoliv sociální interakci, ale když už se s lidmi stýkat měl, rád si, se kterými lidmi to bude.
Jeho první volbou by byl samozřejmě někdo z bradavických zaměstanců nebo z ministerských úředníků, které potkal minulý březen na lektvarové konferenci. Možná dokonce někteří z lidí, které potkal během svého cestování.
Jak se snažil vysvětlovat Albusovi znova a znova, nikdy nebyl vyloženým samotářem ani ničím podobným. Jen zkrátka měl rád svoje soukromí. Soukromí; vypadalo to, že tohle slovo se nějak ztratilo z ředitelovy obsáhlé slovní zásoby.
Nějakým záhadným způsobem ho Brumbál donutil se dobrovolně zapojit do nějakého druhu… neměl nejmenší tušení čeho.
Všechno, co věděl, bylo, že pro první zprávu se má dostavit třetího srpna do sídla Potterových. Tolik ke schopnosti rozhodovat sám za sebe. Co si vlastně Albus myslel? Potřebuji někoho, kdo pomůže Potterovým; koho tím můžu trošku zmučit? Severuse, jasně. Mistr lektvarů si s odporem odfrkl, když nabíral hrst letaxového prášku u krbu. Doufal, že ještě dneska pohne se svým výzkumem. Jak naivní.
Do Potter Manor dorazil o půl desáté ráno, na minutu přesně. Když už nic jiného, nikdo mu nemůže vytknout nedochvilnost. Tento rok nebyl pozván na narozeninovou oslavu dvojčat, a přestože ho to mrzelo, vyrovnal se s tím nejlíp, jak mohl. Loňská zkušenost byla víc než příjemná. S úsměvem se zastavil u tohoto směru myšlenek.
Nepochybně, loňská oslava začala trapně, ale nakonec byla poměrně zajímavá. Díky Harrymu, samozřejmě. To mu však kazil pohled na Lily a jejího pitomého manžela, kteří spolu tvořili perfektní rodinu.
Severus nevymyslel nic, co by pro něj mohlo být horší. Ale teď už nebylo úniku; byl v Potter Manor, připraven čelit Potterovým.
Ale kde jsou? Přešel blíž ke dveřím, o kterých si pamatoval, že vedou do hlavního obývacího pokoje. Byl prázdný. Vlastně vše bylo ukryto pod bílými plachtami, jako by se rodina měla stěhovat. Nebo aspoň odjet na hodně dlouho. O co tady jde?
„Severusi, chlapče,“ Albus Brumbál zavolal, když vcházel do obývacího pokoje z haly.
„Právě včas, jako vždy.“
„Vidím, že jsem jediný,“ konstatoval a hlavou pokynul směrem k plachtám. „Něco mi uniklo? Kde jsou všichni?“
„Oficiálně Potterovi odjeli strávit srpen ve Francii,“ řekl ředitel jako by se nechumelilo. „Neoficiálně jsou někde v Istanbulu, snaží se zjistit co nejvíc o Adrianově magické síle. Lily byla přesvědčená, že je to nejlepší způsob, jak zmonitorovat Adrianův postup a růst a Sirius zmínil, že nejlepší léčitel, kterého zná a který se specializuje na poněkud těžko uchopitelné případy, je v Istanbulu. Takže James, Lily, Sirius, Remus a samozřejmě malý Adrian odletěli dnes ráno na východ.“ Severus šokovaně zpracovával nové informace.
„A co Harry?“ Nemyslel si, že by tu Lily Harryho jen tak nechala.
„Harry je pořád tady, ve studovně,“ vysvětlil Albus. „Ujistil jsem jeho rodiče, že o něj bude v jejich nepřítomnosti postaráno.“
„To není možné,“ zvolal Severus a měl pocit, že vidí rudě. „Jak tady mohli jen tak nechat svého syna…“ Albus zvedl ruku, aby zastavil proud slov mladého muže.
„Chápu, co se snažíš říct, Severusi, ale v žádném případě nemáš pravdu,“ namítl, jeho oči ztratily kousek ze svých obvyklých jiskřiček. „Ale oba chlapci, jak Adrian, tak Harry, jsou teoreticky ještě příliš malí na takovou cestu; kdyby se Lily a James tak úzkostlivě nesnažili zjistit, co přesně se stalo tu noc, kdy Voldemort napadl jejich děti a jakou hrál Adrian roli v jejich záchraně, celá tahle snaha by byla odložena na později. Nikdo ale nemůže zastavit rodiče, kteří se bojí o svoje děti.“ Severusovi se tohle odůvodnění stále nezdálo, ale přijal ho v tichosti, vycítil, že řediteli se jeho myšlenky příliš nelíbí.
„Čemu ale nerozumím… co očekávají, že jim ten odborník asi řekne?“ přemýšlel Severus nahlas. „Adrian ještě zdaleka není dost starý, aby stabilně používal svou magickou sílu a dokonce i kdyby mohl, objevit sílu něčí moci je osobní záležitost,“ prohlásil lektvarový mistr s ohledem na účel jejich cesty. „Když nad tím tak přemýšlím, nejsem si jistý, že je to úkol, který by dokázal dospělý čaroděj, pokud by nestrávil dostatečné množství času zaměřováním se na svoji sílu. Co je to za odborníka, kterému se to má podařit?“
„Podrobí Adriana nějakým testům, bude stimulovat jeho magii a čekat na záchvaty náhodného kouzla,“ vysvětlil Albus. „Potom provede analýzu sesbíraných dat a učiní nějaké závěry, v nichž nastíní celkové Adrianovy schopnosti.“
„To je přece absolutní hovadina, vždyť vy to musíte vědět,“ odporoval Severus po krátkém zamyšlení. „Stále si myslím, že Adrian je na to příliš mladý; proč by měl tím vším procházet? Myslím… začaly se už u něj vůbec projevovat výbuchy náhodné magie?“
„Ne, vlastně ne, a já věřím, že to je důvod, proč se tam vydali,“ povzdychl si Albus. „Ale proto jsem tě sem nezavolal.“
„To jsem pochopil,“ kývl Severus.
„Jak už jsi zjistil, malý Harry zůstal tady, v mé péči.“
Severus přikývl a čekal, jestli rozhovor povede směrem, jaký očekával. Samozřejmě to bylo víc, než v co mohl doufat, ale stejně…
„No, i když to po mně úplně nechtěli, rád bych byl v Istanbulu také, abych viděl výsledky co nejdříve.“ Albus pokračoval. „Mohl bych nechat Harryho v péči domácích skřítků, ale byl bych radši, kdyby zůstal s někým, s kým se už zná. A nemohl jsem si nevšimnout, že ty…“
„Chcete, abych místo vás hlídal Harryho?“ zeptal se Severus nevěřícně. Už nějakou chvíli tušil, kam ředitelova slova směřují, ale až když to od něj slyšel, znělo to víc realisticky, než když jen doufal.
„Ano, takový byl můj nápad. Ale vypadáš z toho docela zoufalý; pokud bys byl raději, najdu někoho jiného, kdo Harryho měsíc ohlídá,“ řekl Albus do ztracena.
„Tak jsem to nemyslel a vy to víte,“ zasyčel Severus skrz zaťaté zuby. Ten manipulativní starý lišák! Mladý muž si moc dobře uvědomoval, jak mu stařec hraje na city, ale tentokrát to nechal být.
Albus chce, aby strávil měsíc s Harrym? Dobře. Mohly ho potkat mnohem horší věci. Tichý hlásek v jeho hlavě, který mu našeptával, že by těžko mohl vymyslet nějaké lepší, rychle umlčel.
„Ví James Potter, že se právě já budu starat o jeho syna?“ Nikdo neřekl, že to Brumbálovi projde jen tak, pomyslel si, když úsměv starého čaroděje lehce pohasl.
„Ví, že najdu někoho důvěryhodného, aby se toho zhostil,“ odpověděl a jeho úsměv se vrátil, „Lily to ví.“
„Ou,“ ujelo Severusovi, než přikývl. To bylo nečekané a popravdě nevěděl, co říct, aby zmírnil dopad takového prohlášení.
„Říkáte, že se mám měsíc starat o Harryho?“ zeptal se znovu mladý profesor. Cítil, jak se mu hrudí rozlévá hřejivý pocit už jen při tom pomyšlení.
„Takže jsi ochotný pomoct?“ zvedl Albus obočí a v očích mu zajiskřilo.
„Myslím, že už jsem to naznačil… ano,“ potvrdil suše. Starý lišák si to užíval až přespříliš. „Výborně, můj chlapče!“ zatleskal, „připravím ti vše, co budeš potřebovat.“
„Počítal jste s tím, že budu souhlasit?“ zajímal se Severus pohoršeně, když ředitele následoval do studovny, kde se měl setkat s Harrym.
„Znáš mě, Severusi,“ vysvětlil ředitel šťastně, „vždycky optimista!“
„To tedy ano,“ souhlasil lektvarový mistr s úšklebkem. Zrovna se chystal okomentovat Albusův neutuchající optimismus při jakkoliv beznadějné situaci, když ředitel otevřel dveře vedoucí do studovny. Tam, na gauči, seděl tříletý Harry zírající do nějaké knížky. Tentokrát byly na obrázcích znázorněny magické rostliny. Severus si uvědomil, jak z něj při pohledu na chlapce vyprchává všechen vztek. Proč by si měl na tomhle místě znovu stěžovat? Pokud, tak jen z principu, usoudil.
„Harry, můj chlapče, máš návštěvu,“ prohlásil Albus a představil batoleti Severuse. Harry byl vytržen ze svého soustředění a zmateně se otočil ke dveřím. Jeho obličej se rozzářil úsměvem.
„Sev!“ řekl hlasitě, vyskočil z gauče, utíkal směrem k černě oděnému muži a objal ho – což znamenalo, že rozhodil svoje paže kolem Severusových nohou a držel ho jako o život – s takovou silou, že se profesor málem svalil na zem.
„Ahoj, Harry,“ zamumlal Severus a pohladil Harryho po rozcuchaných vlasech. Sklonil se, aby ho zvedl, tentokrát nečekal, až o to Harry projeví zájem. „Rád tě zase vidím, prcku.“
„Nezapomněli jste jeden na druhého, jak vidím,“ poznamenal šťastně Albus, když viděl, jak se k sobě chlapec a mladý muž chovají.
„Vypadá to tak,“ potvrdil Severus. Všechny předchozí pochybnosti, které měl ohledně starání se o Harryho po celý měsíc, zmizely ve chvíli, kdy se na něj podíval. Tiše přemýšlel, jak mohl postrádat někoho, koho viděl sotva dvakrát, tak moc jako Harryho.
„Což je skvělé, to tě ujišťuji,“ konstatoval Brumbál a otočil se na Harryho.
„Severus se o tebe postará, zatímco budou tví rodiče pryč,“ k chlapci mluvil mnohem něžněji, než u něj bylo obvyklé.
„Půjdeš s ním, Harry?“ zeptal se a srdce mistra lektvarů se sevřelo strachem. Co když chlapec řekne ne? Nebo začne plakat?
K jeho překvapení se na něj Harry otočil svýma velkýma očima a zeptal se: „Můžu s tebou jít?“ Říct, že byl Severus překvapený nadějí, která byla v otázce obsažena, by nebylo dostačující. Dvakrát se musel ujistit, že, ano, tříletý chlapec v jeho náručí mluvil jasně a srozumitelně.
„Jestli chceš,“ potvrdil jemně. „Chceš se mnou zůstat, Harry?“ zeptal se chlapce, vědom si pozorného Brumbálova pohledu.
„Chceš?“ Jeho otázka byla zodpovězena chlapcovým rázným přikývnutím.
„Tím je to tedy vyřešeno,“ prohlásil Albus s radostí, „doprovodím vás do tvého domu, Severusi a potom už musím jít na naléhavé obchodní jednání, které jsem kvůli tomuhle musel odložit.“ Severus na něj vrhl tázavý pohled, který ho přinutil pokračovat.
„Ministr se potýká s nějakým meziresortním problémem a rád by znal můj názor ohledně celé té záležitosti,“ objasnil ředitel a Severus se ušklíbl. Den, kdy se Popletal nebude ptát Albuse, jak vést Ministerstvo, bude posledním dnem, než začne zcela nová éra, tím si byl jistý.
„To raději běžte, než Ministerstvo udělá něco radikálního,“ neodpustil si Severus. Harry celou konverzaci tázavě pozoroval.
„Radikálního?“ ptal se Albus, zatímco se od nich odtrhl a přešel ke krbu.
„Jako třeba rozhodne samo,“ vysvětlil Severus s úšklebkem a Albus se potěšeně zachechtal. Než přišel Harry, nikdo neobjevil tuhle škádlivou stránku Severusovy povahy.
Mladý profesor si toho možná ještě nevšiml, ale v přítomnosti toho dítěte se konečně podobal dvaadvacetiletému muži, kterým byl.
Nikdo z nich to ještě nemohl vědět, ale tohle byl první z mnoha společných okamžiků Severuse a Harryho – s výjimkou ředitelovy přítomnosti – které se v následujících letech budou opakovat mnohokrát.
A samozřejmě také neměli nejmenší zdání, kam Brumbálova dnešní schůzka na Ministerstvu povede.
Všechno teď bylo na svém místě; kousky jejich osudů se daly do pohybu a mladý muž s malým chlapcem začali pracovat na cestě ke své budoucnosti.