6. Jak roky jdou...
Nikdo z nich to ještě nemohl vědět, ale tohle byl první z mnoha společných okamžiků Severuse a Harryho – s výjimkou ředitelovy přítomnosti – které se v následujících letech budou opakovat mnohokrát.
A samozřejmě také neměli nejmenší zdání, kam Brumbálova dnešní schůzka na Ministerstvu povede.
Všechno teď bylo na svém místě; kousky jejich osudů se daly do pohybu a mladý muž s malým chlapcem začali pracovat na cestě ke své budoucnosti.
Uplynuly už čtyři roky ode dne, kdy Brumbál poprvé daroval svoji důvěru Severusovi. Měsíc po měsíci bylo jasnější, že víc než příležitostnou potřebou je nutností, aby mladší z Potterových dvojčat trávilo čas pod ochranou Mistra lektvarů vždycky, když jeho rodiče opět začali věnovat více času Adrianově tréninku. Samozřejmě to ale neznamenalo, že Harryho jeho rodina neměla ráda; žádný takový důvod pro to nebyl. Byly však jiné.
Za prvé šlo o návštěvy mnoha expertů; Potterovi spolu se vzteklým psiskem a starajícím se vlkodlakem cestovali do všech koutů světa, aby našli vysvětlení pro Adrianovo vítězství nad Pánem zla. Testy byly bezvýsledné, jak Severus s Albusem předpovídali. Ano, prokázalo se, že, Adrian má velký potenciál, nemá v sobě však ani náznak něčeho opravdu nevídaného.
Jak ředitel během let znova a znova opakoval, bylo by velkým překvapením, kdyby něco takového našli; Voldemort byl poražen za specifických okolností, které vyžadovaly obrovské množství náhodné magie. Byla to věc přežití a nešlo to tedy zopakovat.
A potom přišly záchvaty náhodné magie. Když mu bylo šest a půl, zastavil Adrian svoji hračku, když padala dolů ze schodů a přivolal si ji zpět k sobě. To vyvolalo velký rozruch a bylo rozhodnuto, že podle plánu Adrian začne s magickým tréninkem, jakmile dosáhne sedmi let. Tak se taky stalo, a zatímco v srpnu trénovali Potterovi s Adrianem ve Walesu, Harry zůstal se Severusem, jako obvykle.
Byla to docela zajímavá konfrontace, když jednou James Potter konečně zjistil, s kým jeho syn strávil první měsíc, zatímco byla rodina v Istanbulu. Brumbál zasáhl dřív, než to skončilo opravdu ošklivě; bylo to po tom, co Sirius přišel s nápadem nechat Harry na nějaký čas u tety a strýce Dursleyovými, kdy si Lily dupla a Severus přísahal, že by za Harryho položil život. Až potom James konečně svolil. Samozřejmě až poté, co se ujistil, že Severusův dům je opravdu víc než dostatečně prostorný a po jeho soukromém rozhovoru s Brumbálem. Až pak zdráhavě svolil, že když to bude potřeba, Severus může na Harryho dohlížet.
Severus uhnul pohledem od Harryho, který měl na starosti hlídat vařící se lektvar, usmál se a znovu se začetl do výtisku Denního věštce. Život mladého profesora se drasticky změnil poté, co mu do něj vstoupil Harry. Zatímco ve škole byl pořád stejný – upjatý a vždy děsící svoje studenty – a stále dostával od Madam Pomfreyové vynadáno, jak strašně je vyhublý, vnitřně se konečně začal uzdravovat. S každým úsměvem, který mu Harry věnoval, ztratil kámen na jeho srdci něco ze své hmotnosti, a on se tak po velice dlouhé době cítil opravdu šťastný.
Harry ho neustále něčím překvapoval a on byl vděčný za každý okamžik, který spolu mohli strávit; jeho úsměv se rozšířil při pomyšlení, že těch okamžiků teď bude přibývat. Pocítil však také osten viny - věděl, že Harrymu tak budou víc chybět jeho rodiče - ale neudržel ho dlouho vzhledem k radosti, kterou měl ze života, jenž letos započne. Bylo rozhodnuto, že Harry s ním zůstane přes léto, zatímco Adrian bude trénovat, ale to neměl být hlavní rozdíl oproti předchozím čtyřem rokům. Ten měl teprve následovat.
Harry teď s profesorem lektvarů stráví mnohem víc dní. Každé pondělí, úterý, pátek a celé víkendy bude Adrian podstupovat trénink se svými rodiči a vybranými členy bradavického profesorského sboru, aby začal co nejdříve využívat schopnosti, které může na poli magie mít. To znamenalo, že Harry stráví tyto dny se Severusem v Bradavicích a jen na noc se vrátí do Potter Manor. Severus měl pocit, že si ani nemůže přát víc.
„Lektvar vypadá hotově, Seve,“ konstatoval Harry, když se s úsměvem otočil na mladého muže. Vždycky mu říkal Seve, což vyvolávalo úsměv i na tváři profesora.
„Opravdu?“ zeptal se a přistoupil k ohni. Harry měl pravdu. „Výborně,“ prohlásil jednoduše a rychlým pohybem hůlky zazátkoval lektvar a uhasil oheň. Harryho oči se rozzářily jako vždy, když pozoroval, jak někdo kouzlí, pak ale pohasly, když mu oči sklouzly na Severusovu hůlku. Mladý muž si povzdechl, když pochopil příčinu chlapcova zklamání. Adrian obdržel svou hůlku, když mu bylo sedm let, aby jeho trénink měl ten správný účinek. I když ji směl využívat výhradně pro trénink, Harry se – opět – cítil odstrčen.
Severus pevně zavřel oči, když si uvědomil, jak je to celé nespravedlivé; koneckonců, Harry ukázal svoji magii dřív než jeho bratr. Vlastně to bylo ve stejný den, kdy Harry přišel do jeho domu – tehdy ji použil poprvé.
Vrazil tenkrát do stolku a shodil tak na zem vázu. Ta se ovšem nikdy nedotkla země; místo toho zmizela a pak se s hlasitým prásknutím objevila na původním místě. Tříletý čaroděj si oddechl.
Severus byl šťastný, když, po několika rychlých otázkách, zjistil, že něco takového se stalo už podruhé, zdálo se, že Harry už jednou – několik měsíců před touto událostí - nasměroval mouchu pryč od sebe, když ho obtěžovala.
A co se stalo, když se to Severus pokusil říct Harryho rodině? James dostal téměř infarkt, když mu to sdělil právě Severus, takže už se znovu o tyhle informace nedělil. Cítil, že je to něco osobního – mezi ním a Harrym. Tak jako tak, Harry nakonec kouzlil i před svými rodiči, pár dní před svými sedmými narozeninami. Severus měl chuť najít Jamese a praštit ho něčím těžkým, nejlépe železným.
Samozřejmě Harrymu pogratulovali, ale napadlo je někdy, že by možná měl podstoupit stejný trénink jako Adrian? Ne, samozřejmě nenapadlo. Ani v nejmenším jim nezáleželo na tom, že je na svůj věk neobvykle chytrý a žíznící po vědomostech, zkrátka to nebyl Adrian. Severus byl u toho, když Harry zjistil, že nedostane hůlku jako jeho bratr. Viděl, jak jiskřičky nadšení vyprchávají z jeho očí, málem Jamese a Siriuse na místě zaklel. Jen pohled, který mu Harry poslal, prosebný pohled, plný potřeby dostat se pryč z kuchyně, kde probíhala hádka, mu zabránil vytáhnout hůlku.
„Jsi v pořádku, Seve?“ zeptal se Harry znepokojeně, když viděl pevně zavřené oči svého poručníka.
„V pořádku, Harry, jen jsem si na něco vzpomněl,“ usmál se na chlapce, který stále upínal pohled svých velkých, smutných očí na vytaženou hůlku. Severusův úsměv byl plný lásky; podařilo se mu ušetřit Harryho nutnosti nosit brýle – osudu, kterému jeho bratr neunikl. Bylo to díky jeho lektvaru, který vynalézal dnem i nocí, když zjistil, že Harryho oči selhávají. James by mu nikdy nedovolil použít lektvar, který sám vyrobil – i když samozřejmě bezchybný jako vždy – a Lily bohužel nedůvěřovala ničemu, co nebylo schváleno Ministerstvem. Bylo to něco, s čím by nikdy nesouhlasili a tak bylo nutno obejít pravidla.
Přesto, řídil by se jejím přáním, kdyby nebyl přesvědčen, že lektvar musí být použit během prvních měsíců od doby, kdy se začaly projevovat příznaky.
Ministerstvo potřebovalo přinejmenším půl roku, než vydalo souhlas a to už by bylo příliš pozdě. Kromě toho, neměl zájem vyjít s tímto lektvarem na veřejnost. Aspoň zatím ne. Stále pracoval na vylepšení základní formule, aby vyléčil všechny druhy selhání očí, nejen krátkozrakost.
„Ukážeš mi teď, jak se dělá dokrvovací lektvar, Seve?“ zeptal se Harry s lehkým úsměvem. Severus se uchechtl; to byl vrchol dnešního představení. Chtěl, aby Harry zapomněl na to, že netrénuje společně se svým bratrem, proto se jeho tréninku ujal na vlastní pěst. Navíc, nebyla jeho chyba, že chlapec vstřebává jakoukoliv informaci, na kterou narazí, jako houba.
Místnost, ve které se Harry učil, byla plná knih o bylinkářství, lektvarech a astronomii a ostatních, které Severus považoval za užitečné pro vzdělávání sedmiletého chlapce v kouzelnické teorii. Číst ho naučil už před dvěma roky, kdy se rozhodlo, že Potterovi chlapci začnou s výukou doma, než začnou navštěvovat Bradavice.
„Samozřejmě, že ukážu,“ řekl a zatočil hůlkou, „slíbil jsem ti to.“
„Jsi nejlepší, Seve!“ vykřikl Harry a objal ho, čímž znovu vykouzlil úsměv na Severusově tváři, kdyby ho tak teď viděli jeho studenti!
„Ano, ano, dítě. Cokoliv řekneš.“ Harry se vzrušeně zachichotal a utíkal si natáhnout svoje rukavice z dračí kůže, zatímco Severus znovu rozdělal oheň.
„A zatímco ho děláme, řekni mi, Harry, proč jsem předtím oheň uhasil, i když jsem věděl, že na mě uděláš tyhle psí oči a budeme vařit ještě další lektvar?“ Harry se znovu zachichotal a otočil se tváří k mladému muži, takže se jejich laškovné pohledy propojily.
„Kvůli popelovému hadovi*. Do ohně vytvořeného hůlkou by mohly spadnout některé složky s magickými vlastnostmi,“ vysvětlil Harry a Severus se pyšně usmál.
„Hádám, že nechceš, aby dům vybuchl.“ Harry přistoupil s přísadami, které mu Severus nachystal na stole u krbu.
„Správně Harry,“ pochválil ho Severus, zatímco si od něj ingredience přebral a začal mu vysvětlovat, které jsou které.
„Kdyby si tohle ty pařezy, které mám za studenty, zapamatovaly, nemusel bych se potýkat s tolika roztavenými kotlíky.“ Harry se znovu zahihňal.
„Přesto by znovu vymysleli jiný způsob, jak je zničit, jejich představivost někdy překvapí i mě!“ Tentokrát se přidal k Harrymu a oba se zasmáli. O hodinu později, když už byly do lektvaru přidány poslední přísady, se Harry ujistil: „Teď zamíchám sedmkrát po směru hodinových ručiček a jednou proti?“ Vypadal absolutně soustředěně na vařící se lektvar.
„Přesně tak, pokud jsme udělali všechno správně – což jsme samozřejmě udělali – lektvar teď změní barvu ze zelené na tmavě červenou. Podle toho poznáš, že je hotový.“ Usmál se, když chlapec zalapal po dechu, jakmile lektvar dostal po několika zamícháních znatelně hnědší barvu.
„Teď stačí pokračovat a brzy…“ jeho věta byla přerušena hlasitým kvákavým zvukem; bradavická sova právě vletěla oknem dovnitř a létala nad oběma čaroději, jako by jim chtěla doručit dopis. Severus cítil, že se stane něco špatného, ale neměl čas zareagovat; sova vletěla nad ohniště a shodila vázu plnou kořenů mandragory přímo do vařícího lektvaru. Severus stačil pouze vykřiknout Harry jméno, když se spustila reakce; z kotlíku vyletěl obrovský sloup zeleného ohně, který zničil všechno, co se mu postavilo do cesty.
Severusova jediná souvislá myšlenka patřila Harryho záchraně. Zatímco se oheň šířil po místnosti, pozvedl hůlku a před oběma vytvořil jasně modrý štít.
Jeho pohled se stočil na Harryho, a když ho uviděl, šokovaně sklonil hůlku; chlapec měl obě ruky natažené před sebe a to byl jediný důvod, proč nebyl ohněm upálený na škvarek. On byl ten, kdo vyvolal ochranný štít.
Plameny pomalu uhasly, zanechaje za sebou začernělé zdi. Severus se otočil a zbytek místnosti shledal absolutně nepoškozeným. Harryho ruce klesly zpátky a chlapec hluboce vydechl. Úsměv čisté úlevy se mu rozlil po tváři, jak se otočil na Severuse. Mladý muž nenacházel slova.
„Jsi v pořádku, Seve?“ zopakoval Harry podruhé svoji otázku.
„Já… ty… ano, jsem Harry,“ zamumlal a zíral na chlapce, pak najednou bez okolků sjel na podlahu.
„Nevypadáš tak Seve,“ konstatoval chlapec s odzbrojující jednoduchostí, jakou mají pouze děti.
„Jsem překvapený,“ vysvětlil.
„Proč?“
„Cos právě udělal… už jsi to udělal někdy předtím?“ zeptal se, když na něj chlapec zmateně hleděl.
„Náhodnou magii? Mockrát,“ odpověděl, nepochopil, co má Severus na mysli.
„Ne Harry, myslel jsem – už jsi někdy udělal podobný štít?“ zkoumavě se na chlapce zadíval.
„Nevím o tom,“ podíval se na Severuse s obavami, „proč? Je to špatné?“
„Špatné? Ne,“ prohlásil Mistr lektvarů, „je to pokrok; nikdy jsem neslyšel, že by se náhodná magie projevila takovýmhle způsobem.“
„Aha,“ odvětil Harry, nevěděl, co říct.
„Harry, nevadilo by ti, kdybychom podnikli malý výlet do Bradavic?“ zeptal se Severus po chvilce přemýšlení, „myslím, že ředitel by o tom měl slyšet.“
„Dobře,“ malý chlapec pohotově souhlasil a Severus se zvedl ze země.
„A co s těmi zdmi?“ zeptal se Harry, když široce otevřenýma očima objel spálené místo kolem ohniště.
„Harry, ty jsi ten, na kom teď záleží, zdi můžou klidně spadnout,“ podotkl Severus a zajistil ohniště hůlkou jen tak, aby se ujistil, že zůstane použitelné a prach z něho nezničí místnost ještě víc. Natáhl ruku k Harrymu, který se na něj díval s jemným úsměvem na rtech.
„Děkuji, Seve,“ řekl, když starší čaroděj hodil hrst prášku do plamenů.
„Za co?“ zeptal se zmateně, když ho Harry znovu objal.
„Že se o mě staráš.“
Severus beze slov zíral na chlapce.
„Samozřejmě, že se starám, dítě. Hej, podívej se na mě,“ řekl jemně a sklonil se k Harrymu, který zíral do země a vyhýbal se jeho pohledu.
„Vždycky se budu starat, mám tě rád.“ Harryho oči šokovaně vystřelily k Severusovi a pak se zalily slzami. Bylo to poprvé, co to Severus chlapci řekl, i když sám si to připustil už před lety.
„Taky tě mám rád, Seve!“ prohlásil Harry a přitiskl se k mladému profesorovi ještě těsněji, čímž způsobil, že i Severusovi vytryskly slzy.
„Chtěl bych, abys byl můj táta,“ zašeptal chlapec. Severus zalapal po dechu.
„Harry, já… ty už přece máš tátu,“ pronesl s těžkým srdcem a přitom věděl, že sám si přeje to samé. Ne proto, že Harry byl Lilyin syn, ne; jednoduše proto, že to byl Harry.
„Já vím.“
„A i když to někdy nedá najevo, miluje tě; celá tvoje rodina tě miluje,“ dodal Severus se smutným úsměvem.
„Já je taky. Ale někdy je to těžké,“ namítl Harry, slzy mu tekly po tvářích a zraňovaly Severusovo srdce. Nevěděl, co odpovědět.
„Nechceš být můj táta?“ zeptal se Harry bez zábran.
„Víc než cokoliv jiného, chlapče.“
„Tak proč nemůžeš?“ zeptal se znovu nesměle a jeho oči se zavrtaly do těch Severusových. Vlastně, proč by nemohl? Samozřejmě se nemůže stát jeho biologickým otcem, ale být mu tátou v pravém slova smyslu? Nebyl už jím vlastně?
„Harry ty už máš…“
„Já vím, že James je můj otec!“ vykřikl Harry a zavřel oči tak pevně, jak mohl a nové slzy mu stékaly po tvářích. „Vím to! Ale není to můj táta!“ vyštěkl a Severus na něj zíral a nevěděl, co říct.
„Je to Adrianův táta; to s ním si hraje, jeho bere na zápasy famfrpálu, jeho učí. Nic z toho nedělá se mnou. Ty ano. On je můj otec, ale mým tátou jsi ty!“ vyjasnil Harry.
„Proč nemůžeš být můj táta?“ zašeptal a hlas se mu zlomil. Tentokrát objal Severus jeho. Cítil něco horkého, stékajícího mu po tvářích a Harryho třesoucí se ruce omotané kolem svého trupu. Uvědomil si, že pláče.
Tohle by nikdy nezařadil mezi věci, které by čekal od sedmiletého chlapce; stále neměl odvahu tomu uvěřit. Opravdu to mohl chlapec cítit takhle? Očividně ano, mohl. A v tom případě, co může říct? Jen jedna možnost dávala smysl.
„Dobře, Harry,“ odtáhl se, aby se chlapci mohl podívat do očí.
„Dobře?“
„Pokud ty o to stojíš, není na světě nic, co bych chtěl víc, než být tvým tátou.“ Navzájem si leželi v objetí, šťastnější než kdy byli, se zavřenýma očima, ze kterých kapaly slzy. Nevšimli si proto jemné bílé záře, která je oba pohltila. Jak se to obvykle stává, záře zmizela v okamžiku, kdy otevřeli oči.
„Stále jdeme do Bradavic?“ zeptal se Harry za okamžik a Severus se zasmál, smíchem, který od války neznal.
„Ano, jdeme,“ odpověděl a setřel chlapci slzy z tváří. Ruku v ruce vkročili do plamenů a opatrně přistáli na podlaze Severusovy bradavické kanceláře.
„No už bylo načase, abyste se vy dva objevili.“ Oba dva sebou překvapeně trhli a Severus pozdvihl svou hůlku a postavil se před Harryho, aby ho ochránil před zdrojem hlasu. Jeho oči byly široce rozevřené, stejně jako ty Harryho.
„Skoro jsem si myslel, že jsem se přepočítal.“
„Kdo jsi?“ zeptal se Severus výhružně, když uviděl na obraze usmívajícího se muže s tmavě modrýma očima; na obraze, který vždycky býval prázdný. Muž byl starý asi jako Brumbál, oblečený do dlouhého, luxusního hábitu stejné barvy, jako byly jeho oči. Jeho bílé vlasy a vousy byly ještě delší než ty Brumbálovy a celý jeho postoj vyjadřoval velkou moc.
„To je otázka,“ muž se zachichotal, „narodil jsem se jako Myrddin Divoký, ale většina lidí mě zná jako Merlina.“ Když viděl, jak na něj čarodějové před ním zírají, jeho úsměv se ještě rozšířil.
„Merlin Ambrosius k vašim službám!“
* had vytvořen ze zbytků magického ohně, kterému je dovoleno hořet nekontrolovaně