20. Životní rozhodnutí

25.08.2016 22:00

Bill vyšel ze dveří Elizabethina pokoje se skloněnou hlavou. Od události před Malfoy Manor uplynulo už několik dlouhých dní a její stav se stále nelepšil. Přes den seděla na římse u okna a dívala se kamsi do dálky. S nikým nemluvila, téměř nejedla. Ze svého pokoje v Řádu vůbec nevycházela, a když za ní někdo přišel, nereagovala na něj. Večer se jen trpně přesunula do postele a tak to šlo den za dnem – stále beze změny.

Pro Billa bylo vůbec nejhorší to, že nevěděl, co se jí vlastně stalo a co ji trápí. Nechápal, co se před Malfoyovým sídlem stalo tak zlomového, že ji to uvedlo do takového stavu.

Nikdo si s ní nevěděl rady, ani Brumbál…

 

ELIZABETH

Zaplavilo mě zklamání, jaké jsem si nikdy nedovedla ani představit, a celou mě pohltilo. Každé světýlko radosti nebo naděje ve mně bylo uhašeno. Pohled na Petera jako Smrtijeda zahalil můj svět do tmy. Ztratila jsem ho. Už jsem nemohla doufat, že tuhle válku jednou vyhrajeme a my budeme zase spolu – šťastní. Boj o šťastný konec skončil. Připadala jsem si prázdná a bezradná. Jaký teď mělo smysl se ještě o něco snažit? Už nebylo o co bojovat.

 

BILL

Zavřel jsem se u sebe v pokoji a znovu jsem si v hlavě přehrával ten den, kdy se to stalo. Snažil jsem si vzpomenout na jakoukoliv maličkost, která by to vysvětlovala. Která by dala odpověď na všechny otázky.

V duchu jsem byl zase před Malfoy Manor, přikrčený k zemi. Elis ležela těsně vedle mě. Tak těsně, že jsem při každém jejím výdechu cítil, jak se sotva znatelně třese. Byla nervózní. Samozřejmě, že byla. Co by kamenem dohodil, od nás ležel pelech všeho zla.

Byl jsem jí tak blízko. Stačilo natáhnout ruku a mohl jsem se jí dotknout. Jak rád bych to udělal. Ale teď bylo nutné myslet na jiné věci.

Byli jsme v ohnisku nebezpečí, jediné zaváhání, jediná chvilka nepozornosti se nám mohla stát osudnou.

Chtěl jsem ji přimět, abychom odtamtud zmizeli. Bylo neuvážlivé se nebezpečí vystavovat i nadále. Do Malfoy Manor jsme se dostat nemohli. Neexistoval způsob, jak proniknout jeho ochranami.

A pak se to stalo. Elis vykřikla tak bolestně, až mnou projel mráz. Vykřikla po tom, co uviděla posledního Smrtijeda. Byl on ten důvod? Je možné, že by to byl…

 

„Elis,“ promluvil jsem tiše, když jsem vešel do jejího pokoje. Ani se na mě nepodívala.

„Ten muž… u Malfoy Manor… to byl…“ S trhnutím ke mně zvedla hlavu. První pohyb za posledních několik dní. V jejích očích, okamžitě se zalévajících slzami, jsem vyčetl odpověď.

Přišel jsem k ní a pevně ji objal. Mlčel jsem. Nenacházel jsem slova, která by jí mohla pomoct. Snažil jsem se být jí oporou a zároveň potlačit vlastní bolest. Tohle všechno kvůli němu.

 

Plakala dlouho. Zdálo se, že je jí v mém náručí dobře. Košili jsem měl promočenou jejími slzami, ale to mi bylo úplně jedno. Až když se pláč postupně tišil a její ramena se přestala neovladatelně třást, promluvil jsem.

„Nedáš… nedáš si třeba hrnek horkého kakaa?“ vyhrkl jsem to první, co mě napadlo.

Překvapeně ke mně vzhlédla a pak se přes zasychající slzy pousmála a přikývla.

 

Potom už jsem se k tomu nevracel. A zdálo se, že je za to Liz vděčná.

Cítil jsem, že její smutek neodešel, ale dařilo se jí ho zvládat natolik, aby dokázala normálně fungovat. Přestože se nikdy nesmála, dokázala se vrátit k obyčejnému životu.

Společně s Řádem vymýšlela strategii boje proti Voldemortovi, mamce pomáhala zútulňovat dům nového Štábu, jen do boje nikdy nešla. Hádal jsem, že se bojí, že by někde mohla stanout tváří v tvář Peterovi. Bylo by pro ni těžké podívat se mu do očí? Dokázala by proti němu pozvednout hůlku? To jsem říct nedokázal.

Proto jsem se i já snažil co nejčastěji pobývat ve Štábu, mluvit s ní nebo jí být jen tichou oporou.

 

ELIZABETH

Žádný boj není náročnější než ten, který člověk svádí sám se sebou. Jako bych svoje srdce rvala ve dví a každá z jeho částí se vydávala opačným směrem. A už nikdy neměly být spojeny.

 

Po řadě dní plných otupení mi teď myšlenky neustále bzučely v hlavě jako roj neodbytných včel a ani na chvíli mi nedopřály pokoje. Nemohla jsem spát, nemohla jsem jim ani na chvíli utéct. Staly se mou součástí. Neviděla jsem způsob, jak z toho ven. S jistotou jsem věděla jen jedno. Takhle žít nemůžu. Musím se rozhodnout a za tím rozhodnutím jít až do samotného konce.

 

Nejsnadnější řešení se vždy nabízí jako první. Jeho schůdnost byla tak lákavá. Mohla jsem na Petera navždycky zapomenout. Nezajímat se, co ho přimělo stát se Smrtijedem. Nezabývat se tím, jestli se poddal svým rodinným kořenům nebo k tomu byl nějakým způsobem donucen. Kdybych znala odpověď na tuhle otázku, musela bych se vypořádat s jejími důsledky. A já si nebyla jistá, jestli na to mám dost síly.

 

Tu mi teď dodával jen Bill. Mohla jsem mu dát to, po čem toužil. Byla bych volná. S ním by byl život o tolik snazší. Byl tu pro mě. Vždycky. A byl by i nadále, kdybych mu nabídla svoji lásku. Jediným zádrhelem bylo, že já tu nebyla pro něj. Já už patřila někomu jinému.

 

Zhluboka jsem se nadechla. Nemůžu před tím utíkat. Věděla jsem, že když na tuhle jednoduchou cestu přistoupím, nebudu nikdy šťastná. Věděla jsem, kam mám jít. Ale ani tam na mě žádný šťastný konec nečekal. Jediné, co tam na mě čekalo, byla smrt. Smrt z rukou muže, který se stal mým osudem, nebo z rukou lidí, kteří ho drželi v zajetí. To vše teď záviselo na jeho rozhodnutí. Ne na mém. Já na výběr neměla a teď už mi to bylo jasné.  

 

Zvedla jsem se z postele, na níž jsem byla stočená do klubíčka a z nočního stolku jsem vzala svoji hůlku. Nic víc už nebudu potřebovat. Na její místo jsem položila dvě obálky s dopisem na rozloučenou. Pro dva lidi, které tu nechám. Dva lidi, které miluji a které už nikdy neuvidím. Dva lidi, kteří budou zničeni, až je opustím, protože se mnou ztratí kus sebe. Jeden z nich přijde o sestru, druhý o ženu, se kterou chtěl strávit celý život.

 

Polkla jsem a několikrát rychle zamrkala. Nemohla jsem slzám dovolit, aby mě teď zastavily. Zastavila jsem u dveří a tiše poslouchala. Doufala jsem, že odejdu nepozorovaně. Nebyla jsem si jistá, jestli bych dokázala ještě někoho z nich vidět a přesto odejít.

 

Potichu jsem otevřela dveře a sešla ze schodů. Celé Doupě bylo tiché, hlasy se ozývaly jen ze zahrady, kde celá rodina chystala oslavu narozenin Ginny. Poslední schod pod mou vahou zavrzal a já jsem ztuhla. Pak už jsem ale neváhala a zamířila si to ke dveřím. Pokud budu rychlá, proklouznu, aniž by si mě někdo všiml. Venku mě ovanul teplý vzduch a já udělala několik prvních kroků ke svému poslednímu dobrodružství.

 

„Odcházíš,“ ozvalo se za mnou znenadání. Nebyla to otázka, bylo to odevzdané konstatování. Sklopila jsem hlavu, ale neotočila jsem se. Jeho tvář už jsem vidět nechtěla, protože jsem věděla, že by stačilo málo a zastavil by mě. A on to věděl taky, ale neudělal by to. O tom jsem byla přesvědčená. Neudělal by nic, čím by mi ublížil. Nikdy. Jeho lásku jsem si vlastně vůbec nezasloužila.

„Myslíš… myslíš, že půjde s tebou? Že je opustí?“ Nadechla jsem se a znovu polkla. Nesmím před ním dát najevo, že v dobrý konec nevěřím. Věděl, že je to pro mě těžké, vždycky to věděl. Netušil ale, co se mi honí hlavou. Nemohl vědět, že ve šťastný život s Peterem nedoufám. Musel by se stát zázrak, aby tohle všechno dopadlo dobře. Kdyby to věděl, zastavil by mě. Jedině takhle mě nechá odejít. S vědomím, že si jdu vybojovat svoje štěstí.

 

„Já nevím,“ přiznala jsem. Otevřeně lhát jsem mu nedokázala.

„Ale zkusit to musíš,“ dořekl za mě. Přikývla jsem a z oka mi skanula první zrádná slza.

„Liz.“ Těsně za sebou jsem ucítila teplo jeho těla, přesto se mě ale nedotkl.

„I když… i když budeš s ním...“ dostával ze sebe ztěžka, „ozvi se, že jsi v pořádku.“

Aniž bych se mu podívala do obličeje, otočila jsem se, objala jsem ho kolem pasu a zabořila mu tvář do košile. Přitiskl si mě k sobě a ve vlasech jsem ucítila jeho rty. Jak jsem teď měla odejít? Už navždycky se ho vzdát? Nemohla jsem nad tím přemýšlet, musela jsem to udělat rychle, protože moje odhodlání balancovalo na okraji zhroucení.

„Odpusť mi,“ zašeptala jsem a bez dalšího zaváhání jsem ho nechala za sebou.

 

Teď už se musím dívat jenom vpřed. Musím se soustředit na to, co mě čeká. Musím najít Petera, a pokud mi k tomu dá šanci, požádat ho o vysvětlení. Mezi ním a mnou teď stálo zlo ztělesněné Smrtijedy, Voldemortem a možná i Peterem samotným. Měla jsem jen dvě možnosti. Buď ho zachráním nebo zemřu.

 

PETER

Stalo se ze mě monstrum. Robot na zabíjení. Abych dokázal svoji oddanost Smrtijedům, vydal jsem se s několika z nich do domu Hugha Barretta - bystrozora, který měl na starosti přípravu voleb nového Ministra kouzel, Brumbálova člověka. Poté, co Smrtijedi dostali Popletala, na něm z velké části záleželo, kdo se stane novým Ministrem. A protože Voldemort chtěl na jeho místo dosadit svého člověka, Barrett musel z cesty. A o to jsem se měl postarat já.

 

Když jsme k nim přišli, padala už tma. Bylo jasné, že žádné nebezpečí nečekají. Za oknem ozářeným teplým světlem domova jsme je měli jako na dlani. Barretta i jeho ženu. Ona mohla být v mém věku, on o něco starší. Tak mladí. Měli život před sebou, šťastný a naplněný život, ne noční můru jako já. Seděli spolu na gauči, on její nohy na svém klíně. Už z jejich postoje sálala vzájemná láska. Byli tak klidní a tak šťastní, že ve mně bodl osten žárlivosti. Představil jsem si, jaký život jsem mohl mít, kdyby nebyla válka. Kdybych nebyl Malfoy. Kdybych se nestal Smrtijedem.

 

Měl bych malý rodinný domek, ne velké sídlo jako můj otec. Ne velké prostory přeplněné luxusem, ale útulný domov naplněný láskou a štěstím. Každý večer bych přišel domů z práce, kde by na mě čekala Lizzie. S úsměvem na rtech  a dítětem na rukou. Usmála by se na mě, políbila mě a zeptala se, jaký jsem měl den. Vyprávěla by mi, co všechno ten den náš syn dokázal. Vzal bych ho do náručí a každý den mu dokazoval, jak ho mám rád. Byl bych otcem, jakého jsem si já sám vždycky přál. Otcem, co místo peněz dává lásku, místo chladu péči, místo striktně daných pravidel zájem. Pak bychom ho společně uložili a měli čas jenom pro sebe. Líbal bych ji a usínal s ní v náručí. Tak křehkou a jenom mojí…

 

„Pch, usnadňují ti to,“ odfrkl si vedle mě Sheen, Smrtijed každou buňkou svojí bytosti, který mi byl přidělen jako učitel ve Voldemortových službách. Mohlo mu být sotva čtyřicet, ale už dokázal velké věci. Velké a strašné věci. Neznal soucit, neznal výčitky svědomí, nic mu nebylo svaté. Jeho rukou zemřelo už hodně lidí. Takoví lidé se ve smrtijedské hierarchii dostávají rychle vysoko. Byl Voldemortovým zabijákem číslo jedna. A teď měl dohlédnout na to, že se stejná zrůda stane i ze mě.

 

Několik Smrtijedů za mnou se zasmálo. Pro ně to bylo jen divadlo. Každodenní podívaná. Kdysi jsem si myslel, že jestli mě donutí stát se Smrtijedem, nikdy se jim nepodvolím. Raději zemřu, než bych zabil nevinné lidi. Teď bylo všechno jinak. Nebylo to oni nebo já. Byla to rychlá smrt z mých rukou nebo pomalá a bolestivá smrt z rukou mých společníků. Něchtěl jsem to udělat, raději bych zemřel sám. Ale ani to by mi nedopřáli, zastavili by mě. Mrtvý jsem byl Voldemortovi k ničemu. Potřeboval mě, aby dostal Lizzie.

 

Udělal jsem to rychle a čistě. Ani si nestačili uvědomit, co se děje, a byli mrtví. Netrpěli. A společně s nimi jsem zabil kus sebe. Poslední zbytky naděje. I kdyby se nějakým zázrakem stalo, že tahle válka skončí a já budu žít dál, i kdybych Lizzie znovu našel a ona mi dala šanci všechno vysvětlit, jak by mohla milovat vraha? Jak by mohla žít s někým, kdo má na rukou nevinnou krev? Znovu jsem v uších slyšel její výkřik, když uviděla, kým jsem se stal. Ten výkřik mě bude provázet do konce mého bídného života. Doufal jsem, že už moc dlouho trvat nebude. Poprvé v životě jsem zatoužil po smrti. Už nebylo o co bojovat. Smrt by byla vysvobozením.   

 

<<< Předchozí             Následující >>>