19. Ultimátum
Svět okolo mě jakoby se zastavil a já se velice pomalu otáčel za tím hlasem a ani v nejmenším jsem nepochyboval o tom, komu patří. Všechno se zastavilo, úplně všechno. Moje tělo ztuhlo a já jsem nemohl ani myslet, ani dýchat, když jsem se podíval do těch nenáviděných očí, o nichž jsem doufal, že už je nikdy neuvidím.
„Jsem rád, že sis ten odchod od nás rozmyslel a zůstal jsi tady, to bys mě urazil, kdybys nás opustil,“ promluvil Voldemort. Jeho hlas byl ledově klidný a to bylo ještě stokrát horší než kdyby zuřil. Tohle nevěstilo nic dobrého, pouze mi tím říkal, že to nejhorší teprve přijde.
Díval se na mě a očividně si užíval moje zoufalství, ale nejspíš ho ta hra na mého přítele bavila, takže v ní pokračoval se zjevným uspokojením.
„Copak? Ani mě nepozdravíš? Copak nejsi rád, že mě zase vidíš?“
Věděl jsem, že když na jeho hru přistoupím a omluvím se, mám ještě šanci vyjít z toho bez většího trestu. Ale z nějakého náhlého popudu jsem na všechny rozumné argumenty zapomněl. Zapomněl jsem na všechno a všechny okolo sebe a byl jsem tu jen já. A já už jsem toho měl dost, nehodlal jsem v téhle frašce pokračovat.
„Abych pravdu řekl, ani ne,“ ušklíbl jsem se. Kdo ví, kde se ve mně vzala ta troufalost. Voldemortovou tváří prolétlo překvapení, tohle ode mě zjevně nečekal. Pak se ale usmál svým děsivým úsměvem:
„Ale podívejme se, začínáme vystrkovat růžky… a já si myslel, že stojíš o to zůstat naživu… už kvůli té tvé mimořádné čarodějce…“ pokynul hlavou směrem k Příčné ulici. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Na situaci na Příčné jsem úplně zapomněl. A právě když mi ji Voldemort připomněl, se začala vyhrocovat.
„Jak vidíš, tví přátelé nemají šanci z tohoto vyváznout se zdravou kůží a já myslím, že ty určitě nechceš, aby se jim něco stalo, že?“ Pomalu jsem začínal tušit, kam tou svou obšírnou řečí směřuje. Bude mě vydírat? Já mu ale přece nemám co nabídnout. Voldemort si vychutnával moje rozpaky.
„Ale ještě tomu můžeš zabránit…“
„Jak?“ vyhrkl jsem okamžitě. Ušklíbl se.
„Zas ta vaše láska, vy jste tak hloupí, to si neuvědomujete, jak velká je to vaše slabina?“ neodpovídal jsem a čekal jsem, až se dostane k jádru věci.
„Podívej se, Petere, věc se má tak,“ vzal mě kolem ramen jako by byl můj přítel. Otřásl jsem se odporem.
„Když jsem se dozvěděl, že chceš odejít, velice mě to… rozladilo, řekněme,“ násilím svůj hlas udržoval v ledově klidné rovině, „nerad bych přišel o takového skvělého čaroděje, jako jsi ty…“ poplácal mě po rameni a když viděl, že se nechystám odpovídat, tak pokračoval:
„A protože tě mám opravdu rád, Petere,“ jen tak tak jsem potlačil pohrdlivé odfrknutí, to by mé situaci zrovna nepomohlo, „dám ti ještě jednu šanci a navíc tě odměním. Když se ke mně přidáš, hned teď odvolám svoje Smrtijedy a tvé přátele nechám v klidu odejít.“
Těžce se mi dýchalo, jakoby mě zavalil balvan. Smrtijedem. Tak se tedy stanu Smrtijedem, jak mi to bylo přisouzeno. Nedokázal jsem se postavit proti svému osudu ani mu utéct, on mě dohonil. Nepřemýšlel jsem nad tím, jak se mám rozhodnout, to bylo jasné v okamžiku, kdy to ultimátum, ať bylo sebevíc obalené rádoby přátelskými slovy, jinak se tomu říkat nedalo, bylo řečeno. Teď jsem se smiřoval s následky svého rozhodnutí.
„Rozmýšlej rychle, tví přátelé už nemají moc času,“ vytrhl mě ze zamyšlení.
„Dobře, nemám moc na výběr,“ hlesl jsem sotva slyšitelně. Voldemortova tvář se roztáhla do širokého úsměvu.
„Červíčku,“ zavolal a odnikud se najednou vynořil ten jeho slizký poskok a Voldemort mu přiložil hůlku ke Znamení zla. Smrtijedi z Příčné ulice začali mizet a objevovali se kus od nás. Jako poslední se objevil můj otec, nevšiml si mě, protože hned přistoupil k Voldemortovi a ten mu pošeptal něco do ucha. Otec jen přikývl a zase zmizel. Uběhlo pár vteřin, dvě, možná tři a otec tu opět byl i s Popletalem, kterého předal ostatním. Ti pomalu jeden po druhém mizeli kdovíkam.
Až teď si mě otec všiml. Jeho pečlivě udržovanou maskou na chvíli prolétl šok a zděšení.
„Neboj se, drahý Luciusi,“ snažil se ho uklidnit výborně naladěný Voldemort, „tvůj syn už brzy bude jedním z nás.“
Otec se mi zadíval do očí, jakoby v nich chtěl vyčíst odpovědi na všechny otázky, které se mu zrodily v hlavě, ale nechtěl je vyslovit před Voldemortem.
„Teď nás chvíli nech Luciusi, musíme tady s Peterem probrat nějaké podrobnosti.“ Zmocnila se mě iracionální touha otce zadržet, zakřičet:
„Neopouštěj mě, zůstaň tu se mnou!“ Ale otec zmizel dřív, než jsem stačil cokoliv udělat. V tom mě ale napadla jiná otázka:
„A proč o mě vlastně tak stojíte? Nejsem nijak výjimečný kouzelník,“ zeptal jsem se a podíval se na Voldemorta. Přátelská maska byla pryč. Na tváři mu zářil škodolibý, vítězný úsměv.
„To tedy opravdu nejsi,“ souhlasil chladně, „ale jedna výjimečná čarodějka je do tebe zamilovaná a je velmi výhodné mít ve svých řadách někoho, kdo se proti ní může postavit bez obavy, že mu ublíží,“ mluvil pomalu a vychutnával si každé slovo a můj výraz, kdy mi pomalu docházelo, o co mu vlastně šlo.
Měl z Lizzie opravdový strach. A věděl, že na mě by Lizzie nikdy nezaútočila a hodlal toho náležitě využít.
„Nikdy mě nepřinutíte proti Lizzie bojovat,“ zavrčel jsem.
„Uvidíme,“ zašklebil se Voldemort a v mé duši se usídlil strach. Neuvěřitelný strach z toho, co přijde…