18. Ve stínu
Příčná ulice byla nepřirozeně tichá a prázdná stejně jako drobné uličky, které ji obklopovaly. V jedné z těch nepatrných, stinných uliček jsem tiše a nepohnutě stál. Věděl jsem, co se brzy stane. Objeví se tady Lizzie. Nechtěl jsem si to přiznat, ale měl jsem obrovský strach ji opustit a nechat samotnou. Co kdyby se jí něco stalo?
To prostě nešlo, nemohlo se jí nic stát, ona bude v pořádku, ale já bych měl hodně rychle vzít nohy na ramena a zmizet ze středu všeho dění dřív, než mě objeví Voldemort. Pud sebezáchovy ve mně silně protestoval, ale já jsem se přesto nemohlo ani pohnout. Musel jsem si být naprosto jistý, že jí nikdo a nic neublíží.
Můj plán byl prostý – zkrátka jí být nablízku, dokud nenajde někoho, kdo už jí pomůže… a až potom zmizet. Bylo zbabělé se před ní schovávat a nedát jí o sobě vědět, ale co jsem měl dělat jiného? Nemohl jsem jít s ní, přijít před Albuse Brumbála a jen tak říct: „Jsem sice Malfoy, ale chci bojovat s vámi.“
Proud mých myšlenek přerušila ta, na kterou jsem čekal. Vstoupila na ulici a nejistě se okolo sebe rozhlížela. Udělala několik opatrných kroků a najednou z ničeho nic odbočila do jedné z těch postranních uliček. To mi nedávalo smysl. Co to dělá?
V tom se na Příčnou ulici přemístilo několik kouzelníků. Zalapal jsem po dechu – Smrtijedi.
„Měli by se tady s Popletalem objevit každou chvíli, ale Snape říkal, že se tady jenom mihnou, aby zmátli stopu, a rychle se přemístí zase dál, takže budeme mít jen zlomek vteřiny. Zaútočte rovnou na Popletala, bez něj nebudou pokračovat ani ti dva další,“ chladný hlas svého otce bych poznal kdekoliv. Nepatrně se mi ulevilo – on Lizzie neublíží, ví, co pro mě znamená. Pak mě ale napadla myšlenka, při které se mi srdce divoce rozbušilo: Otec jí neublíží, ale zabrání, aby jí ublížili ostatní?
No tak, uklidni se, poroučel jsem si, vždyť o ní ani neví… doufal jsem, že to tak i zůstane. Mezitím jejich rozhovor pokračoval.
„A kdo ho bude provázet?“
„Goyle, ty nanicovatá hroudo sádla,“ bezděky jsem se ušklíbl, „už jsem vám přece říkal přinejmenším třikrát, že s ním budou dva z té Weasleyovic sebranky, ale to je jedno, prostě je zabijeme všechny.“
Ale ne. Pokud jsem dosud měl nějakou naději, teď byla pryč. Ani v nejmenším jsem nepochyboval, co bude následovat – co Lizzie udělá, na to jsem ji znal až moc dobře.
„Měli by se tady objevit během několika málo minut, připravte se.“
Pár dlouhých vteřin bylo všude naprosté ticho, slyšel jsem jen tlukot vlastního srdce.
A pak Lizzie vystoupila do jasného slunečního světla a na chvíli mi vyrazila dech. Byla překrásná.
Byla překrásná, ale zrovna stála tváří v tvář několika Smrtijedům a mířila na ně svou hůlkou – to rozhodně nebylo dobrý. Tohle ani trochu nebylo dobrý.
„A ty jsi zase kdo?“ zeptal se posměšně můj otec, „nějaká malá školačka, co se tady zapomněla?“ Lizzie neodpovídala, a tak na malou chvíli zase zavládlo to zlověstné ticho.
„Lucius Malfoy,“ zašeptala pak. Poznala ho, ovládl mě strach, aby nepropadla falešnému pocitu bezpečí. Měl jsem ji před ním varovat důkladněji, ale tenkrát mě ani ve snu nenapadlo, že by ti dva proti sobě mohli stanout v souboji.
„Vy jste Peterův táta,“ pokračovala. Otec strnul v překvapeném údivu. Došlo mu to. Nemluvil jsem s ním o Lizzie příliš dlouze, ale doufal jsem, že dostatečně pochopil, jak moc pro mě znamená.
Než ale stačil nějak zareagovat, jeden ze Smrtijedů překvapeně vykřikl. Neovládl jsem zvědavost a na malou chvíli jsem vykoukl ze stínů, abych viděl, co se stalo. Jeden ze Smrtijedů zíral na Lizzie a zděšeně od ní couval. Přemýšlel jsem, co mohla udělat tak strašného, aniž bych to postřehl.
„To je… to je… ta… ta… ta…“ začal koktat s prstem namířeným na Lizzie, „ta… holka… z lesa… co odrazila… Pánovu… kletbu.“
Vzpomněl jsem si na to, co mi Lizzie vyprávěla a s napětím jsem očekával, jak Smrtijedi zareagují. Byly dvě možnosti. Buď je Lizzie vystrašila natolik, že s ní raději nebudou nic mít, anebo ji budou chtít zneškodnit, aby ji mohli předat Voldemortovi, který by na odměně určitě nešetřil. Vůbec se mi to nelíbilo, ale ta druhá možnost mi zkrátka připadala mnohem pravděpodobnější.
Pomalu jsem se začal připravovat na to, co budu muset udělat. Pokud na ni zaútočí, budu bojovat s ní. A to nemůže skončit jinak, než, že skončíme oba mrtví nebo alespoň zajatí. Napadlo mě, která z těch možností je vlastně horší.
„Vypadni odsud nebo to odneseš,“ zasyčel můj táta. To znamenalo jediné, pochopil, o koho jde. K nikomu jinému by tak milosrdný nebyl, to mi bylo jasné. Lizzie se na malý okamžik zarazila, ale hned zase potřásla hlavou, jako to dělala vždycky, když chtěla zahnat nepříjemné myšlenky a tiše odpověděla sotva patrně se chvějícím hlasem:
„Nemůžu vám dovolit, abyste ublížili Weasleyovým.“ Smrtijedi se zařehtali a pak nastalo zase ticho. Nenápadně jsem vykoukl, jen tak, abych zahlédl, jak můj otec odstupuje od Lizzie po tom, co jí něco pošeptal do ucha. Možná se ji snaží přesvědčit, aby nebyla hloupá a vzala nohy na ramena. To stejné bych teď nejradši udělal já. A otec promluvil opět svým klidným, ledovým hlasem:
„Máš deset vteřin na to, abys odsud zmizela. Deset… devět…“ začal odpočítávat…
Co mám dělat? Co mám sakra dělat? Vteřiny ubíhaly a každé otcovo slovo, kterým je odpočítával, prásklo jako bič.
„Pět… čtyři…“ v otcově hlase zazněl sotva patrný záchvěv paniky. On to nechce udělat, nechce. Ale udělá, pokud se něco nestane. Musím to udělat, prostě musím, řekl jsem si a vykročil směrem ze stínů. Od sluneční záře mě dělily tři kroky. Tři kroky a Smrtijedi mě uvidí. Co bude následovat, o tom jsem radši ani nechtěl přemýšlet.
Náhlé „PRÁSK“ však moji cestu přerušilo. Weasleyovi s Popletalem se objevili přímo před Smrtijedy. Jeden z Weasleyových něco zděšeně zašeptal, ale můj pohled upoutal ten druhý. Také vytřeštěně zíral před sebe, ale ne na Smrtijedy, ale na Lizzie. To musí být Bill – Elizabethin nejlepší přítel. Udělal krok směrem k Smrtijedům a zašeptal její jméno. V jeho hlase zněla taková něžnost, taková úcta, taková láska… uvnitř mě se všechno vzbouřilo – projela mnou neuvěřitelná žárlivost. Nepochyboval jsem o tom, že jeho city k Lizzie nejsou jenom přátelské, bylo to zřejmé na první pohled.
Chtěl k ní přijít blíž, ale pak se zarazil. Zřejmě mu teprve teď došla závažnost celé situace.
„Zmizte!“ sykl směrem ke svému bratrovi, ale než ten stačil cokoliv udělat, Smrtijedi je obstoupili ze všech stran a mířili na ně hůlkami… neměli šanci uniknout.
Naplno jsem se soustředil na scénu před sebou, že jsem nepostřehl pohyb v uličce za mnou. Trhl jsem sebou, až když mi na rameni přistála chladná ruka a ozval se za mnou tichý, přesto děsivý hlas:
„Tak tě zase rád vidím, starý příteli…“