17. Úkol v Malfoy Manor
Popletal byl mrtvý, teď už o tom nebylo pochyb. Voldemort si jeho smrt vychutnal tím nejodpornějším způsobem a zařídil to tak, že se obrovská spousta lidí stala svědky jeho činu. Svět opět zaplavila ta nejhorší panika. Veškerý systém lidského společenství se hroutil. Každý se staral pouze o sebe a svou rodinu a snažil se sobě a svým blízkým zajistit bezpečí – a to za každou cenu. Řád měl plné ruce práce s tím, aby je přesvědčoval, že osobní bezpečí je sice nutné a důležité, ale je také potřeba pomoci těm, kteří se sami o sebe postarat nedokáží.
Elis za tuto činorodost byla vděčná. Neměla tak příliš času na přemýšlení. S Billem se setkávala jen velice málo, když na sebe náhodou narazili ve Štábu. Bill s ní nijak nekomunikoval, vždy se na ni jen krátce zadíval svýma smutnýma očima, a co nejrychleji se zase vytratil. Elis to nesmírně trápilo, a proto byla ráda, že stále měla co na práci. Nikdy nevěděla, kdy ji Brumbál pověří dalším úkolem a tak nikdy neměla chvíli klidu, ale ani v nejmenším jí to nevadilo. Myslela jen a jen na svou práci a svoje poslání a do toho svoje trápení zaplétat nemohla…
„Elizabeth, mám prosbu,“ začalo Brumbál a Elis už věděla, co bude následovat. Další úkol. „Potřebuji, abys pro mě společně s Billem něco udělala.“ Elis se zadrhl hlas:
„S Billem?“
„Ano,“ přisvědčil, „já vím, že to teď mezi vámi není zrovna úplně v pořádku, ale nikoho jiného tam poslat nemůžu.“
„No dobře,“ přikývla nejistě po chvíli, „co máme udělat?“
Vykulila oči, když viděla, že Brumbál váhá, jako by si nebyl jistý, jestli to, co chce žádat, není už příliš.
„Tento úkol bude pravděpodobně nejtěžší, jaký jsem vám kdy dal… jeho splnění rozhodně nebude snadné, vlastně ani nevím, jestli je vůbec možné…“ V Elis se probudila zvědavost.
„Tak o co jde?“¨
„Potřebuji, abyste se dostali do sídla Luciuse Malfoye!“ Zpytavě se na něj zadívala:
„Ale neříkal jste, že právě tam se teď často zdržuje Voldemort? Musí to být…“ Brumbál přikývl:
„Ano, pravděpodobně je to v současnosti nejzabezpečenější místo na světě. Hned po Bradavicích, samozřejmě,“ dodal s náznakem úsměvu.
„Ale jak se tam potom máme dostat?“
„To nechám na vás, vaší jedinou výhodou je, že víme přesně, kde sídlo leží, takže některá kouzla pozbývají účinek, přesto to bude těžké, velice těžké. Ale jestli to nedokážete vy dva, tak to nedokáže nikdo.“
„No to se mi teda ulevilo,“ poznamenala ironicky, „no dobře, řekněme, že se nám to podaří – co pak?“
„Jediné, co budete muset dělat je docílit toho, aby vás nikdo neodhalil a přitom mít oči neustále dokořán,“ odpověděl Brumbál.
„Cože?“ nechápala Elis. Pousmál se.
„Obávám se, že Voldemort mezi své Smrtijedy přijímá stále nové a nové čaroděje a my absolutně nemáme přehled o tom, kolik jich vlastně je. A v Malfoy Manor se každý se Smrtijedů musí čas od času ukázat. Proto musíte prolomit obranu toho sídla a potom už jen odpozorovat jejich počet.“
„Zkrátka brnkačka,“ opět se ušklíbla. Tahle akce jí připadala naprosto nerealizovatelná.
„Elizabeth, když nebudeme znát alespoň přibližný počet svých nepřátel, nebudeme vědět, na co se máme připravit. A jiný způsob, jak to zjistit prostě není.“
„No dobře, kdy se do toho máme pustit?“ odsekla, nehodlala se s ním hádat.
„Dneska si ještě odpočiňte, řekl bych, že zítřejší ráno bude ideální.“ Stiskl jí rameno a nechal ji o samotě.
„Ahoj Bille,“ pozdravila nervózně Elis, když brzy ráno vstoupila do kuchyně, kde už na ni čekal Bill.
„Ahoj,“ utrousil a to ji utvrdilo v tom, že ani on není z jejich spolupráce zrovna nadšený. Ani pro jednoho z nich to nebylo snadné.
Bylo šílenství se do téhle akce pouštět naprosto nepřipravení, bez jakéhokoliv určitého plánu, ale neměli času nazbyt. Oba dva věděli, do čeho jdou.
„Tak jo, jdeme na to, než si to nakonec ještě rozmyslíme,“ prolomil ticho Bill s náznakem úsměvu na rtech. Elis se taky pousmála – třeba se to mezi nimi přece jenom spraví – jen to chce trochu času.
Netrvalo dlouho a oba se krčili v lesním porostu přímo před Malfoy Manor. Celé sídlo bylo obehnáno vysokou kamennou zdí, která byla narušena jen mohutnou, okovanou bránou. Vypadalo jako skutečná pevnost. Nad horním okrajem zdi probíhal sotva viditelný namodralý výboj Elis se přikrčila těsně k Billovi a tiše zašeptala:
„Přes tu zeď se nedostaneme, vidíš to světélkování? Musí to být nějaké kouzlo.“ Bill pouze přikývl, nebylo o tom pochyb. Nad hlavami jim přeletěl malý modrý ptáček a letěl přímo k sídlu, vysoko nade zdí. Sotva se dostal přímo nad ni, celý prostor nade zdí se zatřepotal jako nějaká lesklá látka a zasvítil modrým světlem. Elis sebou trhla – pták byl pryč.
„Je to všude,“ zašeptal Bill, „táhne se to snad až do nebe, nemůžeme se přes to dostat.“
„Ale taky to nemůžeme jen tak snadno vzdát,“ odpověděla mu, „co ta brána?“ navrhla. V odpověď se ozvalo dvojí zapraskání přemisťujících se kouzelníků. První z nich přistoupil přímo k bráně a vyhrnul si rukáv na předloktí a brána se pomalu otevřela. Bill s Elis se na sebe podívali s beznadějí v očích. Přes tuhle bránu se bez Znamení Zla nedostanou. Druhý Smrtijed následoval toho prvního, ale než vešel do brány, zarazil se v půli kroku, otočil se a rozhlížel se po okolí. Potom zavrtěl hlavou, jakoby si chtěl říct, že se nic neděje a zmizel za branou, která se za ním zavřela.
Bill si oddechl. Na hrozný, krátký okamžik si myslel, že je Smrtijed zahlédl, teď mu spadl kámen ze srdce.
„Pojď Elis, zmizíme odsud, tady nic nezmůžeme, dovnitř se nedostaneme.“ Ona se však ani nepohnula. Zmateně se na ni zadíval. Stále vytřeštěně zírala na místo, kde před chvílí zmizeli Smrtijedi. V jejích očích se míchalo zděšení, šok, nevíra, zklamání a pomalu z nich začaly téct slzy.
„Elis? Elis, co je s tebou?“ v hlase se mu ozvala panika, a když se neozvala, lehce s ní zatřásl. Ona ho však nevnímala. To nemohla být pravda, to není možné, ne, ne, ne.
„NÉÉÉ,“ zakřičela v naprostém zoufalství. Bill se zděsil a snažil se ji utišit, ale už bylo pozdě, protože brána se začala zase otvírat a Smrtijedi vybíhali ven s hůlkami v pohotovosti. Byly jich desítky, nekonečný, děsivý zástup postav v černých kápích… Bill už na nic nečekal, objal Elis, která se třásla po celém těle a přenesl je pryč. Jen o fous unikli smršti smrtících paprsků, které na ně Smrtijedi vyslali.
Jen jeden ze Smrtijedů stál těsně před branou a věděl, že veškerá naděje je pro něj mrtvá. Nezbylo mu nic, vůbec nic, jen vzpomínky. Vzpomínky na ty bezstarostné dny plné přátelství a lásky, které už jsou dávno pryč a nikdy už se nevrátí.
Smrtijedi se pomalu vraceli zpátky do sídla, jen Peter Malfoy stál pořád na stejném místě a zíral mezi stromy, kde s výkřikem, který mu rozedral srdce, zmizela dívka jeho života, dívka, kterou tolik miloval, že se pro ni stal Smrtijedem.
Ale to se ona už nikdy nedozví. Nikdy se nedozví, jak a proč se jím stal.
Nikdy se to nedozví a proto mu nikdy neodpustí…