16. Loučení Malfoyů
První setkání Elizabeth s Harrym bylo dojemné, přestože, nebo možná právě proto, že ho nikdo jiný neviděl. Dlouho do noci spolu seděli v pohodlných křeslech Komnaty nejvyšší potřeby a povídali si. Každý z nich chtěl vědět úplně všechno ze života toho druhého a tak řeč plynula, čas ubíhal a oni si v klidu a nikým nerušeni mohli užívat to, o čem snili celý svůj život – měli vlastní rodinu…
„Chceš zavrhnout svoji vlastní rodinu? Jsi Malfoy u Merlina, nemůžeš jen tak odejít a připojit se k nějaké kouzelnické chátře. Za týden jsi měl být slavnostně přijat mezi služebníky Pána zla, na to se těším od té chvíle, kdy ses narodil a ty si mi teď klidně jen tak oznámíš, že máš naší rodiny dost a nechceš s námi ani naším Pánem nic mít?“
Lucius Malfoy zuřil, nemohl tomu uvěřit. Kde se to v jeho synovi jenom vzalo? Vždyť nikdy neměl žádné kamarády, nemohl tedy narazit na nikoho, kdo by ho stáhl k druhé straně.
Celý život se vlastně pohybuje mezi Smrtijedy, nikoho jiného nezná, jejich svět pro něj musí být samozřejmostí. To si alespoň až do dneška myslel.
Možná tenkrát udělal osudovou chybu, když se rozhodl, že svého staršího syna nepošle do žádné školy, ale zajistí mu kvalitní soukromou výuku doma. Možná, že kdyby studoval v Bradavicích a seznámil se tam s lidmi ze Zmijozelu jeho věku, mohlo dnes být všechno jednodušší a bez problémů. Poprvé zapochyboval, že tenkrát udělal správnou věc.
„Otče, nechci se stát Smrtijedům ani Voldemortovým nohsledem a toho nedosáhnu, pokud tady zůstanu, to vím jistě. Vím, že je ve mně malfoyovská krev, ale také je ve mně část osobnosti, která se jí usilovně brání. A ta obrana by tady mohla polevit, bude to mnohem snazší, když teď odejdu.“
„A co budeš dělat, hm? Přidáš se k tomu starému senilnímu Brumbálovi a jeho slavnému poskoku Potterovi?“ vyštěkl na něj otec s odporem.
„Ne, to ne. Nechci bojovat proti tobě a své rodině. A navíc,“ dodal s určitým odstínem hořkosti v hlase, „nemusíš se bát, že by mě mezi sebe přijali, vždyť jsem tvůj syn.“ Lucius se ušklíbl.
„Najdu si nějaké klidné místečko, kde nějakou dobu zůstanu a potom se uvidí.“
Lucius svého syna zaraženě pozoroval, musel se zeptat:
„Proč? Co způsobilo tu změnu?“
Bill se jenom pousmál a vykročil ke dveřím. Nechtěl a nemohl mu to vysvětlit. Nemohl prozradit, že za to může jeho učitel, jeho otec by ho kvůli tomu zabil. Peterův stařičký učitel byl plný nádherných vzpomínek, snů a ideálů, které předal i svému žákovi.
Peter nemohl svému otci říct, že vždycky po výuce nadšeně naslouchal vyprávěním svého učitele. Vyprávěním o světě bez tyranské nadvlády, o světě beze strachu a bez neštěstí, o světě plném radosti a lásky.
V takovém světě chtěl Peter žít, ale takový svět nemohl najít v sídle Malfoyů ani v bandě Voldemortových poskoků.
„Petere,“ zarazil ho ještě Lucius, než nadobro odešel z místnosti, „on tě nenechá jen tak být, nenechá tě v klidu, bude po tobě pátrat a jestli tě najde, pomstí se ti. Musíš před ním pořád utíkat, nebude to snadný život.“
„Já vím,“ pousmál se Peter, „ale budu volný.“
Po tomto rozhovoru už bylo Luciusovi víc než jasné, že svého syna nezadrží. Nepřiznával to ani sám sobě, ale loučilo se mu s ním velice těžko.
„Na, vezmi si to,“ řekl mu při loučení, „patří ti to,“ vtiskl mu do rukou malý váček. Váček, kouzlem zmenšený, obsahoval velké množství kouzelnického zlata. Peter k němu s vděčností vzhlédl, to od něj nečekal.
„Díky tati.“
Lucius Malfoy ho ještě naposledy objal a po tváři mu stekla slza – první slza v jeho životě…