15. Zpátky
Myšlenky se Elis honily hlavou rychlostí blesku. Jedna část její mysli zvonila na poplach a toužila odsud hodně rychle zmizet, najít Petera a odejít s ním někam daleko odsud, daleko od problémů a na všechno zapomenout. Ale ta druhá část, která jí napovídala, že právě tady a teď je ten správný čas svým přátelům splatit všechno to, co jí dali, začala postupně získávat převahu…
„Pět… čtyři…“
V Malfoyově hlase zazněl sotva patrný záchvěv paniky. Ona to snad opravdu chce udělat. Kéž by teď přišel Peter, prolétlo mu bezděky hlavou. Ale ten teď byl kdovíkde a o tom, co se tady děje neměl ani v nejmenším tušení.
„Tři… dva…“
PRÁSK!
Přímo uprostřed Příčné ulice se objevili tři kouzelníci a vyjeveně se dívali na skupinku před sebou. Jeden z nich – Charlie Weasley zděšeně šeptl:
„Padáme odsud!“, ale Bill Weasley ho neposlouchal, pustil Popletala, kterého společně podpírali a udělal krok směrem k Smrtijedům:
„Elis…“ jeho hlas se zachvěl.
To už se ale stačili vzpamatovat ostatní. Malfoy, následován svými kumpány, pozdvihl hůlku a zaujal bojovou pozici. Elizabeth se okamžitě postavila před Billa, aby ho Malfoyova kletba nemohla zasáhnout a také pozdvihla hůlku. To Billa probralo – otočil se k Charliemu a sykl:
„Zmizte!“ Charlie se mu na zlomek vteřiny zadíval do očí a pak přikývl. Ale už bylo pozdě, Smrtijedi je obklíčili ze všech stran.
„Ani to nezkoušej,“ zašklebil se na Charlieho jeden z nich. Při pohledu na Popletala bylo všem více než jasné, že ten se sám rozhodně přemístit nedokáže. Jen díky Charlieho pomoci se držel vůbec na nohou.
Elis a Lucius se navzájem probodávali pohledy. Ani jeden z nich nechtěl tomu druhému ublížit, ale ani jeden z nich nemohl ustoupit.
„Malfoyi?“ promluvil jeden ze Smrtijedů. Elis došlo, že ostatní čekají na Malfoyovy pokyny.
Lucius zatřepal hlavou jakoby chtěl zahnat nějaké nežádoucí myšlenky.
„Já… já totiž…“ jeho kumpáni udiveně a poněkud šokovaně zvedli hlavy. Ještě nikdy ho neviděli zaváhat. Navíc tahle situace pro ně byla naprosto jednoznačná, nebylo o čem přemýšlet. Byli v přesile, je otázkou jen několika chvil než je všechny vyřídí.
Sakra, co teď mám dělat? Asi mi nezbývá nic jiného, musíme je zabít a ona nemá šanci vyjít z toho se zdravou kůží. Peter mi to nikdy neodpustí. Už nikdy se mnou nepromluví a možná, možná ji bude chtít pomstít.
Třeba mě bude chtít zabít bez ohledu na to, že jsem jeho otec… au…
Lucius sebou škubl a přitiskl si dlaň k předloktí.
On nás volá, tohle není dobrý, tohle ani trochu není dobrý, něco se muselo stát.
„Musíme hned zpátky!“
Elis i oba Weasleyovi šokovaně a nechápavě pozorovali, jak Smrtijedi jeden po druhém mizí. Jako poslední zmizel i Lucius Malfoy. Elis si ulehčeně oddechla, ale o zlomek vteřiny později jí došlo, že přece jenom není všechno tak, jak by mělo být. Charlie Weasley se sesunul k zemi pod zásahem kletby a Elis už jenom zahlédla, jak Lucius Malfoy zachytil Popletala, který se bez Charlieho podpory také hroutil, a přemístil se s ním pryč. Šokovaně zírala na prázdné místo, které po nich zbylo. Probral ji až Billův hlas. Bill si klekl k tělu svého bratra a prsty nahmatal tep.
„Žije,“ vydechl úlevou, „ale musíme ho hned dostat pryč, mohli by se vrátit.“ Co nejšetrněji si Charlieho přehodil přes rameno a i s Elis, která se ho chytila za paži, se přemístili přímo před Štáb.
Všichni členové Řádu už byli uvnitř. Evakuace proběhla úspěšně, když Smrtijedi poznali, že jsou na ně připraveni, vystřelili na ně jen několik málo kleteb a zase rychle zmizeli.
Zpráva o Opletalově únosu jim náladu ale zase rychle pokazila. Paní Weasleyová se rychle ujala Charlieho a naznala, že jen co se trochu prospí, bude v pořádku.
Pozornost všech se obrátila k Elis, z jejího návratu měli všichni ohromnou radost. Každý ji buď objal nebo alespoň přátelsky poplácal po rameni, na nic víc teď ale nebyl čas. Museli se postarat o všechny nemocné od Munga a vymyslet plán, jak zachránit Popletala, pokud je ještě naživu.
Po chvíli Elis s Billem osaměla. Bill ji okamžitě objal.
„Elis, tolik jsi mi chyběla, bál jsem se, že už tě neuvidím.“
„Omlouvám se,“ promluvila ona provinilým hlasem, „nechtěla jsem vám a zvlášť tobě nijak ublížit,“ chtěla od něj zase ustoupit, ale on jí to nedovolil.
„Tak dlouho jsem tě hledal,“ zašeptal a nečekaně ji políbil. Na kratičký okamžik zavřela oči a přitiskla se k němu blíž.
„Ne, tohle ne,“ vyhrkla znenadání a prudce ho od sebe odstrčila.
„Promiň Bille, ale tohle já nemůžu.“ V jeho očích se objevila hluboká bolest a zklamání, ale nehodlal se vzdát tak rychle, vzal ji za ruce:
„Elis, já… mám tě rád, mám tě moc rád. Když jsi odešla, myslel jsem, že se zblázním, všechno ostatní pro mě ztratilo cenu. Jediným cílem mého života se stalo tě najít a přivést zpátky.“ Elis si smutně povzdechla.
„Bille, já ale… mám tě taky moc ráda, to přece víš, ale jenom jako přítele, jako hodně dobrého přítele, jsi pro mě jako starší brácha, ale… nic víc,“ sklopila zrak, tak nerada mu působila bolest, ale jinak to nešlo. Její srdce patřilo Peterovi. Billovy oči zalily slzy.
„Nemám tedy ani nejmenší šanci?“ S pohledem upřeným do země zavrtěla hlavou, neodvážila se mu podívat do očí a když zaslechla, jak za ním zaklaply dveře, propukla v pláč…
Tolik se těšila až bude zpátky tady, se svými přáteli, ale tohle bylo hrozné. Věděla, že přátelství mezi ní a Billem je u konce. Už nikdy se s ním nebude moct bavit jen tak, nebudou se spolu smát ani dělat hlouposti. Už vždycky mezi nimi bude rána, kterou právě uštědřila Billovu srdci.
Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vešel Brumbál.
„Elis, vítám tě zpátky,“ řekl radostně, pak ale uviděl, v jakém je stavu, „co se stalo?“ Elis jen šeptla: „Bill“, víc dodat nemohla. Brumbál soucitně přikývl:
„Já ti ale přinesl zprávu, která tě určitě potěší a snad ti alespoň trochu spraví náladu.“ Vzhlédla k němu s náznakem naděje v očích.
„Ač jsem se tomu snažil zabránit, Harry odhalil tvou pravou totožnost a neustále na mne naléhá, aby se s tebou mohl setkat.“
„Můžu?“ vydechla a oči se jí přece jen trochu rozzářily. Brumbál jen s úsměvem přikývl a nabídl jí paži, aby ji při přemisťování mohl nasměrovat na to správné místo – do Bradavic…