14. Téměř liduprázdná ulice
Elis vstoupila na Příčnou ulici a už po prvním kroku se zarazila, něco nebylo v pořádku. Celá ulice byla nepřirozeně tichá a prázdná. Obchody byly zavřené a těch několik málo kouzelníků, které zahlédla, spěchalo, aby už byli zase hodně rychle pryč.
Nejistě udělala několik kroků a měla pocit, že jí do žaludku spadl obrovský balvan. Nevypadalo to, že by tu mohl být někdo, kdo by jí mohl poradit, kam má jít. Pomalu procházela teď už naprosto liduprázdnu ulicí. V tom ji upoutal stříbrný záblesk, který vyšel z malé, nenápadné uličky. Zašla tedy za roh, aby zjistila, odkud přišel, ale nikde neviděla nic podezřelého – celý kout se topil ve stínu.
Z Příčné se nečekaně ozvalo zapraskání několika přemisťujících se kouzelníků. Elis se k nim hned chtěla rozběhnout. Padala tady na ni tíseň a nadšeně tedy přivítala přítomnost snad kohokoliv. Ale na místě ji zarazil chlad, který měl jeden z kouzelníků v hlase, když promluvil. Nevědomky se přitiskla k tmavé, vlhké stěně a ani nedýchala. Podvědomě už z toho hlasu neznámého kouzelníka vycítila, že to její přítel nebude.
„Měli by se tady s Popletalem objevit každou chvílí, ale Snape říkal, že se tady jenom mihnou, aby zmátli stopu a rychle se přemístí zase dál, takže musíme jednat velice rychle a přesně, budeme mít jenom zlomek vteřiny. Nejdřív zaútočte přímo na Popletala, tak budeme mít jistotu, že ti dva další tady zůstanou, bez něj neodejdou.“
„A kdo ho bude doprovázet?“ ozval se další, hluboký hlas.
„Goyle!“ Elis se až otřásla pod silou toho hlasu, nechtěla by teď být v kůži toho druhého kouzelníka. Z toho hlasu šla hrůza.
„Ty nanicovatá hroudo sádla, už jsem vám přece říkal přinejmenším dvakrát, že s ním budou dva z té Weasleyovi sebranky, ale to je jedno, prostě je zabijeme všechny.“ Elis zalapala po dechu. Weasleyovi. Tihle lidé chtějí zabít její přátele – její jediné přátele. Tomu musí zabránit. Ale jak?
„Pete,“ šeptla v naprostém zoufalství…
Ve Velké síni to jenom vřelo. Studenti se vzájemně překřikovali, ovládala je panika a nebyl tu nikdo, kdo by se je snažil uklidnit – profesorský stůl zel prázdnotou. Harry, Ron a Hermiona v tom ryku seděli tiše. Harry měl hlavu zabořenou v dlaních, Ron jenom rozpačitě pozoroval ostatní a Hermiona znova a znova pročítala dnešního Denního věštce, na jehož úvodní stránce se černala ta hrozivá pravda: VY-VÍTE-KDO JE ZPĚT!
Hluk ve Velké síni velice pomalu, přesto však znatelně utichal. Vztek, šok a pobouření vystřídal strach. Každý teď potřeboval najít nějaký bod, ke kterému by se mohl upnout jako ke světýlku naděje. Oči všech se postupně obracely k Harrymu.
Měl tedy pravdu. Celý rok se jim snažil říct, že se Voldemort vrátil, ale oni mu nevěřili.
Harry však jejich pohledy nevnímal. V duchu byl u svých přátel, kteří právě teď nasazovali svoje životy v boji proti zlu a se kterými on nemohl být.
Jeho myšlenky se zatoulaly zpátky do dnešního rána, kdy si ho spolu s Ronem a Hermionou zavolal Brumbál k sobě do ředitelny a ve spěchu je seznámil s celou situací a řekl jim, že Řád se zúčastní evakuace Nemocnice u svatého Munga za velkého rizika útoku Smrtijedů.
„Půjdeme jim taky pomoct,“ vyskočil Harry okamžitě na nohy, ale Brumbál ho hned zchladil:
„Ne Harry, zůstanete tady.“
„Ale…“
„Nemyslím si, že půjde o nějak zvlášť významnou bitvu. Když Voldemort zjistí, že je Popletal už pryč a my jsme připravení, stáhne se zase zátky, ještě je příliš brzo,“ dodal spíš pro sebe.
„Harry?“ Hermionin hlas ho vytrhl ze zamyšlení „jsi v pořádku?“
„Co…jo, jenom jsem se trochu zamyslel.“ Hermiona chápavě přikývla, všichni teď byli myšlenkami někde úplně jinde…
„Měli by se tady objevit během několika málo minut, připravte se,“ zavelel chladný hlas a Elis polil studený pot, musí se rozhodnout a to rychle.
Když už nic jiného, aspoň odvede pozornost od Weasleyových a zajistí jim tak možnost úniku.
S pozdviženou hůlkou vystoupila do prosluněné ulice. Přímo před ní stál vysoký, štíhlý muž s dlouhými, téměř bílými vlasy – na první pohled vůdce – a Elis ani na okamžik nezapochybovala, že právě on je majitelem toho ostrého ledového hlasu. Kolem něj stálo dalších pět mužů a překvapeně teď na ni civěli.
„A ty jsi zase kdo?“ otočil posměšně oči v sloup vůdčí kouzelník, „nějaká malá školačka, co se tady zapomněla?“ Elis neodpověděla a upřeně se zadívala muži do očí – do tak důvěrně známých očí a zalapala po dechu.
„Lucius Malfoy,“ šeptla si spíš sama pro sebe. Malfoy nasadil samolibý úsměv a pozvedl hlavu ještě výš. Elis udělala krok směrem k němu:
„Vy jste Peterův táta.“ Teď to byl Lucius Malfoy, kdo překvapeně ustrnul, ale hned se překvapeně otočil na jednoho z ostatních Smrtijedů, který se v to stejném okamžiku zajíkl, když naplno spatřil Elisinu tvář a rychle od ní couval.
„To je… to je… ta… ta… ta…“ koktal a s vyvalenýma očima na ni ukazoval prstem, „ta… holka… z lesa… co odrazila… Pánovu… kletbu.“ V očích ostatních se bleskovou rychlostí vystřídal úlek, zděšení, nepatrný náznak obdivu a nakonec pevné odhodlání – Pán se jim bohatě odmění, když mu ji přinesou mrtvou.
Sakra! Všechno až do teď šlo podle plánu. Popletal neměl šanci nám uniknout a Peter už je v bezpečí. Nikdy jsem nepochopil, co na něm vlastně vidím. Je to ten nejnezdárnější syn, jakého bych si jako jeho otec mohl přát a přesto – tyhle slova se k Malfoyovi nehodí a já bych je nahlas nikdy ve svém životě nevyslovil, ale i tak – ho mám rád. Nikdy se nepřidal k Voldemortovi, nikdy nebojoval za naši stranu, vlastně se nikdy ani trochu nechoval jako Malfoy. Ale přesto jsem ho nedokázal nenávidět. Má silnou osobnost, dokázal si najít svůj vlastní život a naplno ho žít podle sebe. Nikdy jsem to nechápal a asi ani nikdy nepochopím. Tenkrát, když si našel tuhle holku, ve svém životě dosáhl vrcholu spokojenosti a štěstí. Ta holka udělal šťastným mého syna a teď se tady klidně zjeví, uprostřed naší akce a chce bránit tu Weasleyovic sebranku. Sakra, sakra!!! Co teď? Nemůžu si dovolit tuhle akci nezvládnout, Voldemort by mě asi zabil, ale nemůžu jí ani ublížit – to by mi Peter nikdy neodpustil. Už z toho krátkého rozhovoru, který jsem s ním vedl, když jsem ho přesvědčil, aby utekl, mi došlo, že ji miluje víc než cokoliv na světě.
Ovšem Peter mi neřekl, že jeho přítelkyně je tak mocná čarodějka, že dokáže odrazit i Voldemortovu smrtící kletbu, pořád jsem si myslel, že si jenom nabalil nějakou mudlovskou šmejdku. Ale když je tolik mocná, možná by přežila i mou smrtící kletbu a potom by Voldemort ani Peter neměli důvod se mi mstít. Ale co když to nezvládne? Sakra!
Ve tváři Luciuse Malfoye se vystřídaly snad všechny barvy než nasadil zase svou obvyklou povýšeneckou masku. Pozvedl svou hůlku a varovně se zadíval Elis do očí.
„Vypadni odtud nebo to odneseš,“ zasyčel výhružně. Elis na něj zmateně zamrkala. Pak si ale vzpomněla, co jí Peter o svém otci vyprávěl. Lucius Malfoy měl sice svého syna rád, ale zároveň byl jedním z nejvěrnějších Voldemortových služebníků a neznal slitování. Slyšela o lidech, kteří doplatili na jeho pýchu i o jeho Smrtijedské kariéře.
Zarazila se – zřejmě tedy ani ona nemá nejmenší šanci. Co Peter udělá, až se dozví, že zemřela rukou jeho otce – a navíc, v podstatě dobrovolně? Rychle ty myšlenky radši zahnala.
„Nemůžu vám dovolit, abyste ublížili Weasleyovým,“ pronesla tiše a hlas se jí nepatrně třásl. Smrtijedi se zařehtali, byli v přesile a na Malfoyovi nešlo znát, že by měl nějaké obavy, nemuseli je tedy mít ani oni. Lucius ale přistoupil k Elis blíž a zašeptal jí do ucha, tak aby to ostatní nemohli slyšet:
„Nebuď hloupá, jestli proti nám budeš bojovat, nemáš šanci přežít a když zemřeš, Petera to zabije taky.“ Opět od ní odstoupil a už zase svým chladným hlasem pronesl nahlas:
„Máš deset vteřin na to, abys odsud zmizela. Deset… devět…“ začal odpočítávat…