27. Už jste slyšeli o slově způsobilost?
„Ale o něčem přemýšlíš,“ tlačil na něj chlapec.
„To ano,“ ušklíbl se profesor, „ale je to pořád jenom nápad. Ale až to trochu promyslím, budeš první, kdo se o tom dozví. Možná bychom mohli příští léto pracovat na společném projektu…“
Při té představě Harryho úsměv zazářil víc než dvanáct Lumosů.
Harry si dělal starosti. Bradavický expres právě přijel k nástupišti a po jeho bratru nebylo ani stopy. Adrian trávil poslední noc prázdnin v Doupěti, a i když Harry na nástupišti zaznamenal rezavé vlasy rodiny Weasleyových, havraní vlasy jeho bratra u nich neviděl.
Zklamaně si povzdechl, zvedl se ze své sedačky a vypustil ven Hedviku, aby mohla letět do Bradavic sama a nechat mu tak prostor pro hledání svého bratra. A to doufal, že to bude klidná jízda vlakem!
Prvním Weasleym, kterého potkal, bylo jedno z dvojčat, které ho informovalo, že Adrian s Ronem byli přímo za nimi, když přišli na nástupiště. Jako další Harry zamával na Ginny, která se na něj poněkud omámeně usmála. Harry hned poznal, že je hluboce zabraná do svých myšlenek. V rukou pevně svírala něco, co vypadalo jako deník. Harry jí nezáviděl. První týdny v Bradavicích byly jedním velkým šokem. Rozhodl se dopřát jí klid na přemýšlení a pokračoval ve svém hledání. Jako dalšího nenašel Rona ani Adriana, ale velmi ustaranou Hermionu.
„Harry, neviděl jsi Rona nebo Adriana?“ zeptala se rovnou k věci. Taky tě rád vidím, pomyslel si Harry suše.
„Ahoj, Hermiono. Ne, sám je hledám.“ Nebelvírka zatahala za okraj svého hábitu – opravdu už si ho oblékla?
„Když je najdeš, tak mi to, prosím, přijď říct.“ S tím prohlášením se otočila na podpatku a odešla pryč, aby pokračovala v hledání. Harry zavrtěl hlavou nad Hermioniným neklidem. Nedokázal ale setřást vlastní nejistotu, kde jenom mohl Adrian být?
O hodinu a půl později byl Harry zpátky ve svém kupé, hluboce zabořený v sedačce, ztracen v myšlenkách. Už nebylo pochyb. Ani jeho bratr ani Ron nenastoupili do vlaku. Jeho mysl mu nabízela tisíce různých scénářů o tom, co se mohlo stát, a on začal litovat, že Hedviku poslal napřed. Kdyby tu byla, mohl dát aspoň vědět rodičům.
Uvažuj racionálně, Harry, nutil sám sebe a na palci točil skrytým prstenem, který dostal od Severuse k minulým Vánocům.
Harryho rodiče na nástupišti byli a Weasleyovi zrovna tak. Kdyby měl Adrian problém a nemohl z jakéhokoliv důvodu nastoupit do vlaku, už by ho dávno našli a pomohli mu. To pomyšlení ale neuklidnilo divoký tlukot jeho srdce, ani zběsilý roj myšlenek.
Měl ohledně toho všechno zlé tušení. Kdy se jeho bratr ztratil, aniž by se dostal do nějakých potíží? Nikdy, ozval se hlásek v jeho hlavě, a on si znovu povzdechl.
Najednou se dveře kupé otevřely a objevil se rozčepýřený Neville Longbottom. Jeho vlasy byly divoce rozcuchané, školní uniformu měl zapnutou, jak mu knoflíky zrovna padaly pod ruku, byl zpocený a lapal po dechu, jako by do dveří doběhl přímo z Londýna. Jeho pohled padl na Harryho a on sklopil hlavu v gestu, které si Harry vyložil jako zahanbení.
„Pojď dál, Neville,“ vyzval ho místo přivítání. „Jsi v pořádku?“
Chlapec jednou přikývl a vešel dovnitř, dveře za sebou pevně zavřel. Tiše se posadil naproti Harrymu a zdálo se, že zvažuje svoje poslední prohlášení – dobře, přikývnutí – pak ale svěsil ramena a zavrtěl hlavou.
„Co se stalo?“ zeptal se teď už opravdu znepokojený Harry.
„Malfoy,“ bylo tím jediným, co z hnědookého chlapce vypadlo. Potom opět zahanbeně svěsil hlavu.
„Samozřejmě,“ zamumlal Harry, odložil knihu, kterou stejně nečetl, a obrátil k Nevillovi svou plnou pozornost. „Co provedl tentokrát?“
„On… eh…“ lapl po dechu Neville a zvedl hlavu, aby se Harrymu zadíval přímo do očí.
„Nakráčel si to ke mně do kupé a dělal si ze mě srandu kvůli mé žábě,“ objasňoval a ukázal na vyboulenou kapsu, ve které odpočíval Trevor. „Potom se mě zeptal, jestli jsem si s sebou vzal dalšího Pamatováčka, a pak se Pansy, která tam byla taky, začala velice hlasitě zajímat, jak se zbabělec, jako jsem já, mohl dostat do Nebelvíru,“ vyhrkl a krvavě zčervenal. Rty se mu zkřivily, jak se snažil zabránit pláči. Nebo se možná jen styděl, že toho řekl až příliš.
Harry věděl, že to vždycky bylo jedním z Nevillových problémů – nepovažoval se za dost statečného pro Nebelvír. Pokud šlo o Harryho, ten si myslel, že jeho neústupnost ve vlastním podceňování je projevem typicky nebelvírské tvrdohlavosti.
„Je to tyran. Všichni jeho přátelé jsou,“ prohlásil zelenooký čaroděj vážně, „neměl by sis ho moc všímat, Neville.“
„Ale on má pravdu,“ trval na svém Neville s pohledem opět zabořeným do země. „Každý ví, že jsem skoro moták.“ Harry si odfrkl a tím upoutal chlapcovu pozornost.
„Ty nejsi moták, Neville,“ odporoval Harry. „Za prvé, není nic špatného na tom být moták. Ale ty už jsi víc než dokázal, že kouzlit umíš,“ připomněl mu. Neville se pousmál, vytáhl svoji hůlku a zamyšleně se na ni díval. Vypadá obnošeně, uvědomil si Harry, jako by byla používána už mnoho let. Jeho vlastní hůlka byla stále v perfektním stavu a byla jeho „nejlepším spojencem“, jak ji nazval Merlin.
„Jen chci spravedlnost za svoje rodiče,“ dodal Neville. Harry několikrát přejel pohledem od hůlky k Nevillovi a zase zpátky, než mu došly souvislosti.
„Neve, je to… je to jedna z hůlek tvých rodičů?“ Dávalo by smysl, kdyby ano, uvědomil si Harry. Vysvětlovalo by to její stav, který byl jistě poznamenaný mnoha bitvami, i Nevillovu nevyrovnanost při kouzlení.
„Ano, patřila tátovi,“ přiznal chlapec a svěsil hlavu. „Babička říká, že bych měl pracovat usilovněji, aby byl na mě pyšný. Říká, že jednoho dne si jeho hůlku zasloužím, ale já nevím, jestli to dokážu.“ Harry naslouchal jeho monologu s očima široce rozevřenýma.
„Věř mi, že to nemyslím neuctivě, ale Neve, nemůžeš kouzlit s hůlkou někoho jiného. Teda, můžeš,“ dodal, když viděl, jak se Nevillovy oči rozšířily zmatením, „ale výsledek nebude stejný. Tahle hůlka,“ řekl a ukázal na hůlku v Nevillových rukách, „tě neuznává jako svého pána. Nevybrala si tě, takže s ní nemůžeš vyhrát v souboji. Válčí s tvojí magií pokaždé, když ji použiješ,“ vysvětlil.
„Myslíš?“ vyhrkl chlapec a kriticky si hůlku prohlížel. Jeho oči se rozzářily plachou nadějí. Byl to jen malý záblesk, ale změnil celou jeho tvář.
„Ale… babička říká…“
„Chce něco, aby si připomněla tvého otce. Ale ty tím být nemůžeš,“ odporoval Harry klidně. „Myslím, že tvoje vlastní hůlka by s tvým kouzlením udělala zázraky.“
„Opravdu?“ nevěřil stále Neville, ale jeho úsměv byl teď plný naděje.
„Samozřejmě,“ ujistil ho Harry.
Tvář druhého chlapce se ještě víc rozjasnila, než nově nabytá radost zmizela mrknutím oka.
„Co ale řeknu babičce?“ vydechl zděšeně. „Loni jsem se jí ptal, jestli bych nemohl dostat novou hůlku, strašně se urazila.“
„Ale ona přece musí vidět…“ začal Harry, ale Nevillův štěněčí výraz ho přinutil přestat. „Víš co?“ usmál se, „nech mě si to promyslet.“
O Nevillově babičce toho slyšel už hodně. Augusta Longbottomová byla známá svou přísností a vypadalo to, že právě po ní Neville zdědil svoji tvrdohlavost.
„Nějak to vyřeším,“ slíbil Harry a Neville se zase usmál. Několik dalších hodin se bavili o všem možném a užili si zábavu s Bertíkovými fazolkami tisíckrát jinak.
Harry nemohl uvěřit, že s Nevillem strávil v uplynulém roce tak málo času. Byl skutečně zajímavou osobností a byl velice zběhlý v bylinkářství – jeho nejoblíbenějším předmětu. I nad tímhle tématem vedli příjemný rozhovor.
Rozhodl se loňský rok napravit a začít s tím okamžitě. Líbilo se mu mít někoho ve svém věku, s kým si mohl promluvit.
Až když se Neville zvedl s příslibem, že se potkají u kočárů, uvědomil si Harry, co se stalo. Úplně zapomněl na Adriana. Jak jen mohl? Jasně, byl s Ronem a snad i s rodiči, ale stejně. Jak mohl zapomenout na vlastního bratra? Měl za něj odpovědnost!
Začala už padat tma, když se Harry převlékl do svého hábitu a chvěl se po celém těle. Celou dobu se obviňoval. Muselo se stát něco zlého. Muselo!
Vystoupil z vlaku a následoval zbytek studentů směrem, kde očekával slavné bradavické kočáry bez koní. Věděl, že je táhnou testrálové, a připomněl si, co o nich vlastně ví. Vlas jednoho z nich byl jádrem jeho hůlky a vidí je jen ti, kteří viděli smrt. Měl se na pohled na ně těšit, ale byl tak zaplavený starostmi o svého bratra, že ho to ani nenapadlo.
Všechny myšlenky na Adriana byly okamžitě zase zahnány, když se jeho pohled setkal s mrtvýma, bílýma očima. Testrálové byli jen kostrami potaženými kůží s bohatou černou hřívou, mléčně bílýma očima a rohy trčícími po obou stranách hlavy. Jeho mysl mu před oči okamžitě přivolala obrázek planoucího ohně a muže křičícího utrpením.
„Znervózňující, že?“ promluvil na něj George Weasley. „Myslím kočáry, které se hýbou samy od sebe,“ dodal.
„Nedělej si starosti,“ přidal se k bratrovi Fred a postrčil Harryho dovnitř kočáru, „zvykneš si.“
Harry sklesle přikývl a snažil se dostat obrázek umírajícího Quirrella ze své mysli. S nepříliš velkým úspěchem.
Mávl na Nevilla, aby se k nim připojil, a jen na půl věnoval pozornost konverzaci, která se stále točila kolem testrálů, když se kočáry rozjely k hradu.
Teprve až se usadili u nebelvírského stolu, začal se Percy zajímat, kde je jeho bratr.
„Ani Adriana jsem neviděl,“ přidal se Seamus – pískově blonďatý chlapec z Harryho ročníku.
„Nemohl jsem je ve vlaku najít,“ dodal Harry, čímž rozpoutal šepot okolo celého stolu.
Začal zahajovací ceremoniál- kde byla Ginny zařazena do Nebelvíru – takže se v síni rozléhal tlumený hovor.
V tom se objevil pan Filch a v těsném závěsu za ním paní Norrisová. Zašeptal něco Severusovi, který byl šokovaný natolik, že se mu to dokonce i odrazilo ve tváři. Ten se zvedl a vydal se ven na školní pozemky. Určitě je něco špatně, pomyslel si Harry.
Najedl se tak rychle, jak jen dokázal, a zeptal se Percyho na heslo. Odešel s výmluvou, že chce ještě napsat dopis rodičům a zeptat se jich, jestli je Adrian v pořádku. Percy souhlasil, stěží se mu dařilo skrývat vlastní obavy o bratra, a Harry se rozběhl do společenské místnosti dřív, než se začal podávat dezert. Sotva však opustil Velkou síň, zamířil rovnou do sklepení.
Filch o nehodě, ať už byla jakákoliv, informoval také Minervu McGonagallovou, a protože nebyl schopný dohnat Severuse, vrátil se do Velké síně. Profesorka Přeměňování byla bledá a rty měla stažené do úzké linky, která Harryho utvrdila v jeho podezřeních.
Harry doběhl k Severusově kanceláři a zaklepal na dveře. Nikdo uvnitř nebyl, a tak chlapec začal nervózně pochodovat tam a zpátky po chodbě.
Naštěstí se brzy za rohem objevil Severus, jeho plášť za ním divoce vlál a tvář měl staženou v masce vzteku. Když přišel blíž, všiml si Harryho a otevřel dveře, chlapce postrčil dovnitř.
„Co můj bratr udělal?“ zeptal se Harry odevzdaně.
„S Ronaldem Weasleym naboural létajícím autem do Vrby mlátičky.“
Harry začal kašlat, když se zalkl vzduchem nad tím, co slyšel. Adrian… létajícím autem… naboural… Vrba mlátička? Musel slyšet špatně.
„Kde u Merlina našel létající auto?“ Chlapcovy oči střelily k prázdnému portrétu nejslavnějšího čaroděje všech dob s nadějí, že by se na něm mohl objevit a odpovědět mu.
„Mám pocit, že to je… že to bylo Arturovo auto, ale nejsem si jistý. Jsem si ale jistý, že s ním na nádraží neletěl!“ prohlásil Severus, sedl si za stůl a obličej skryl v dlaních.
„A oni opravdu narazili do Vrby mlátičky?“ zaskřehotal Harry a byl si jistý, že odpověď slyšet nechce.
„Mohli přistát kdekoliv v bradavickém parku,“ prohlásil Mistr lektvarů. „Nic jim není, což považuji za zázrak. Jsou jen otřesení. Minerva jim nadává, zatímco mluvíme.“ Harry přikývl.
„Proč vůbec použili létající auto?“
„Zjevně jim ujel vlak.“
„Takže místo, aby počkali na rodiče, si pomysleli – hej, proč do Bradavic nedoletíme? Jen si představ, jaká to bude zábava!“ Zelenooký čaroděj byl zcela zmatený.
„Očividně,“ procedil mezi zuby Severus.
Chvíli stáli tiše a každý se zabýval vlastními myšlenkami.
„Nějaký nápad, jak jim mohl vlak ujet?“ zeptal se Harry. „Fred s Georgem mi říkali, že byli oba hned za nimi, když vstupovali na nástupiště.“ Profesor zavrtěl hlavou.
„Minerva se objevila dřív, než jsem překonal svůj úžas nad tím, že to přežili, a stihl se jich zeptat.“
„Zjistím to,“ ujistil ho Harry.
„Snědl jsi něco?“ zeptal se Severus, když si uvědomil, že Harry musel přijít o večeři, když rychle spěchal do jeho kanceláře.
„Myslím, že můj žaludek momentálně nezvládne nic…“ namítl Harry. O Vrbě mlátičce toho slyšel od Pobertů hodně. Myšlenka na to, že jeho bratr k ní přišel tak blízko, navíc létajícím autem, ho roztřásala do morku kostí.
„Tady,“ řekl Severus, mávl hůlkou a přivolal z kuchyně dva šálky horké čokolády. Harry po jednom z nich vděčně sáhl. Horká čokoláda by mu mohla udělat dobře.
Několikrát se napil a hřál si o hrnek třesoucí se ruce.
„Dneska jsem viděl testrály,“ zamumlal, když se teď začal uklidňovat a obrázek přízračných koní se znovu vynořil v jeho mysli.
„Myslel jsem si, že je uvidíš,“ přikývl Severus. „Pamatuj si ale, že testrálové nejsou zlá stvoření, i když tak můžou vypadat. A navíc máš vlas jednoho z nich…“
„…ve své hůlce, já vím,“ vpadl mu do řeči chlapec. „Je mi připomínají… no… důvod, proč je vidím.“ Severus se na něj vážně podíval.
„Harry, o tomhle už jsme mluvili. Nemůžeš si tím nechat ničit život.“ Harry přikývl.
„Já vím a nenechávám. Nenechávám,“ ujistil ho, když zachytil Severusův tázavý pohled. „je jen těžké na to zapomenout.“ Profesor přikývl.
„Řeknu ti pravdu, Harry. Úplně na to nezapomeneš nikdy. Čas od času si to připomeneš, ale život jde dál, s postupem času bude stále jednodušší se s tím smířit.“ Harry krátce přikývl.
„Můžu si půjčit pergamen a brk?“ zeptal se, čímž profesora zmátl.
„Na co?“
„Opustil jsem slavnost dřív, abych mohl poslat dopis rodičům. Raději ho opravdu napíšu, pro jistotu.“ Severus přikývl a s úsměvem dal Harrymu, co chtěl. Ten ve spěchu napsal několik řádek a popřál Severusovi dobrou noc, věděl, že by se měl raději vrátit.
„A pamatuj, co jsem ti řekl, Harry.“ Chlapec přikývl v porozumění a rozběhl se k nebelvírské věži, kam se dostal jen několik vteřin před ostatními nebelvírskými.
Rychle vběhl do chlapecké ložnice, dal dopis Hedvice a poslal ji pryč. Když pak seběhl zpátky dolů, setkal se se svými spolužáky.
O nějakou dobu později, když se vrátil i jeho bratr a on se ujistil, že mu opravdu nic není, ho dohnala únava z celého dne. Když mu tedy Adrian slíbil, že mu zítra ráno přesně povypráví, co se stalo, odebral se do postele. Adrian s Ronem ho brzy následovali.
Hnědooké dvojče splnilo svůj slib a řeklo Harrymu vše o tom, jak narazili do uzamčené přepážky a jak se rozhodli použít auto, které se opravdu ukázalo být vynálezem pana Weasleyho. Když se ho Harry zeptal, proč nepočkali na rodiče, oba chlapci mu věnovali ztracený pohled. Harry jen zavrtěl hlavou.
Až když se bratra zeptal, jestli tuší, proč byl průchod zavřený, si uvědomil, že mu Adrian neřekl všechno. Kvůli rádoby nenápadnému pohledu, který si oba chlapci vyměnili, si uvědomil, že je opět vyloučen z něčeho důležitého v životě svého bratra.
Vyučování začalo jako každý obyčejný den. Ráno bylo narušeno akorát dvěma Huláky, adresovanými Adrianovi s Ronem, a Harry byl opět ohromen, jak hlasitě dokáže jejich máma křičet. I když byl její hlas zesílený kouzlem, bylo to obdivuhodné.
I cesta na bylinkářství byla poněkud zajímavá. Chlapec z prvního ročníku – Colin Creevey – se snažil ukořistit fotografii s Adrianem. Adrian na něj jen nechápavě zíral a nechal se tlačit ke skleníkům, kde bohužel narazil přímo na Lockharta. Ten byl oblečený celý v tyrkysovém a kráčel vedle na první pohled nespokojené profesorky Prýtové. Harry přes jejich hlavy zahlédl v dálce Vrbu mlátičku.
Většina studentů už byla uvnitř skleníku číslo tři, zatímco Adrian byl stále zadržován blonďatým profesorem. Když Harry viděl jeho děsuplný výraz, rozhodl se ho v tom nenechat. Přistoupil s žádostí k profesorce Prýtové.
„Paní profesorko?“ oslovil ji nesměle.
„Ano, pane Pottere?“ Zjevně byla stále otrávená z hovoru s Lockhartem, to Harrymu hrálo do karet.
„Zajímalo mě… mohl bych tady počkat na Adriana?“ Profesorka bylinkářství očividně takovou žádost nečekala.
„Víte, paní profesorko, před několika týdny jsme na Lockharta narazili v Krucáncích a Kaňourech a stala se tam taková, no, nehoda, která zahrnovala i reportéra z Denního věštce a…“ Věděl, že profesorka o té události musela vědět, obrázek z ní byl na první straně novin.
„Snažím se říct, že od té doby se Adrian cítí v přítomnosti profesora Lockharta poněkud nesvůj, a při vší úctě, profesor se někdy nechá unést…“
„V pořádku, pane Pottere,“ prohlásila baculatá profesorka, její radostná osobnost, která byla Lockhartem potlačena, se vracela zpátky. „Můžete počkat. A tři body pro Nebelvír za podporu spolužáků.“ Otočila se ke zbytku třídy a Harry s úsměvem opustil skleník. Šlo to lépe, než čekal. Profesorka Prýtová byla přece jen hlavou mrzimorské koleje – věrnost pro ni byla nesmírně důležitá.
Za rohem uslyšel hlas:
„Adriane, Adriane, Adriane…“ pronesl Lockhart teatrálně. „Když jsem to slyšel, samozřejmě, je to moje vina! Měl bych sám sebe nakopat!“ Co? Harry zamrzl na místě, zvědavost nad ním zase jednou zvítězila. Něco mu uniklo? Adrian musel být stejně zmatený jako on, protože ještě nepromluvil.
„Sám nevím, kdy jsem byl šokovaný více. Létajícím autem do Bradavic! No, já aspoň vím, proč jsi to udělal. Vyniknout na míle. Adriane, Adriane, Adriane.“
„Co?“ vyslovil Harry neslyšně.
„Dal jsem ti ochutnat slávy, že? Nasadil jsem ti brouka do hlavy. Dostal ses se mnou na první stránku a nemohl ses dočkat, až se ti to podaří znovu.“
Harry by se býval s chutí zasmál, ale nechtěl prozradit svůj úkryt.
„Ale to ne, profesore, podívejte…“ Adrianův hlas zněl stejným překvapením, jaké cítil Harry.
„Adriane, Adriane, Adriane,“ pokračoval Lockhart, vůbec nevyvedený z míry. Harry vykoukl zpoza rohu a viděl, že profesor položil ruce na Adrianova ramena.
„Já ti rozumím. Je přirozené, že chceš víc, když ochutnáš, a já viním jen sám sebe, že jsem ti to umožnil. Tím jsem v tobě vytvořil tu neodolatelnou touhu po…“ Harry si tiše odfrkl. Adrian by o slávu nestál, ani kdyby se zadarmo rozdávala.
„Ale když jsem viděl, že musíš zkoušet i létající auta, aby si tě lidé všimli. Jen se uklidni, ano? Budeš na to mít spoustu času, až budeš starší. Ano, ano, vím, co si myslíš. Jemu se to mluví, když je už teď mezinárodně slavným čarodějem. Ale když mně bylo dvanáct, byl jsem nikdo, právě jako teď ty. Myslím tím, samozřejmě, pár lidí o tobě slyšelo. Všechen ten humbuk s Tím, jehož jméno nesmíme vyslovit.“
Harry se už musel kousat do tváří, aby zadusil smích.
„Já vím, já vím, není to tak velké, jako vyhrát pětkrát po sobě soutěž o nejkouzelnější úsměv vyhlašovanou Týdeníkem čarodějek, ale je to začátek, Adriane. Je to začátek.“
„Tak, chvíli zadržte, profesore…“ Adrian krvavě zčervenal a hodlal projevit slavný temperament, který oba chlapci zdědili po své matce. A protože v Adrianově případě byl tento temperament zkombinovaný s Jamesovým přístupem, Harry se raději rozhodl zasáhnout dřív, než jeho bratr vybuchne hned první den.
„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravil jasně a přistoupil k oběma čarodějům. Tvářil se, že si nevšiml bratrovy tváře zbrunátnělé hněvem. Vypadalo to, že si jí nevšiml ani Zlatoslav.
„Mladý Harry Potter, jestli se nemýlím,“ prohlásil Lockhart, „myslím, že jsem slyšel, že jsi ve svém ročníku premiantem, nemám pravdu? A také jsi Adrianovým bratrem?“ Ne, jsem jeho tetička, pomyslel si Harry sarkasticky, ale nechal to být.
„Ano, jsem,“ potvrdil a otočil se ke svému bratrovi. „Poslala mě pro tebe profesorka Prýtová, Adriane, už začínáme s hodinou.“ Usmál se na něj a znovu se otočil k profesorovi a snažil se využít svou vnitřní Hermionu, jak jenom uměl.
„Přímo umírám touhou se vás zeptat, pane profesore, když jste vystopoval ty upíry ve své knize Cestování s upíry, použil jste obyčejné stopovací kouzlo? Protože co jsem slyšel, musela to být mimořádně propracovaná variace.“ Lockhartův úsměv po Harryho otázce znejistěl.
„Ó, ano, přestože bych se nesmírně rád podělil o svoje znalosti, bojím se, že tvého bratra zdržuji od hodiny už příliš dlouho. Je čas jít!“ A s vydatným zamrkáním se otočil na podpatku a opustil je.
Harry na svého bratra také mrkl.
„Došlo mi, že možná budeš potřebovat zachránit,“ pronesl a Adrian se rozesmál.
„Nejlepší brácha na světě!“ vyhrklo hnědooké dvojče a objal Harryho kolem ramen.
„Ten zatracenej zmetek,“ pokračoval pak s pohledem zabodnutým do místa, kde Lockhart zmizel. „Kdyby pokračoval ještě chvilku tímhle způsobem, přísahám, že by toho litoval.“
„Víš co, Adriane?“ řekl Harry, když dostal zajímavý nápad.
„Co?“ zastavil se Adrian, který se už chystal vstoupit do skleníku.
„Nevypadal by Lockhart skvěle se zelenými vlasy?“ zeptal se tiše Harry, vstoupil do skleníku a jeho ohromený bratr ho po nějaké chvíli následoval.
Poté, co Harry vyčerpávajícím způsobem odpověděl profesorce Prýtové na otázku týkající se mandragor, přistál mu na stole kus papíru, na kterém bylo napsáno jediné slovo. Úžasné. Harry se ušklíbl na svého bratra, který celou událost vyprávěl Ronovi. Teď zbývá jen vymyslet plán…
Brzy se jim představil chlapec jménem Justin Finch-Fletchey, druhák z Mrzimoru, který s Harrym, jeho bratrem, Ronem a Hermionou seděl u jednoho stolu. S každým z nich si potřásl rukou a vysekával jim jeden kompliment za druhým.
Zbytek dne uběhl naprosto v klidu, dle očekávání. Další věcí, která dopadla naprosto podle očekávání, byla hodina Obrany.
Lockhart zahájil hodinu prostým slovem „já“ a s přitroublým úsměvem ukázal na svoji fotografii na přebalu jedné z knih. Zelenooký čaroděj už nepotřeboval víc, aby se ujistil, že celý rok bude naprostým zklamáním. Aby ho v tom ještě více utvrdil, rozdal Lockhart testy s padesáti čtyřmi otázkami, které zvládla odpovědět pouze Hermiona. Potom jim představil stvoření, o kterých se měli učit.
„Ano,“ oznámil a nadzvedl plátno, kterým byla přikrytá velká klec na jeho stole, „čerstvě ulovení Cornwallští rarachové.“
Lidé okolo Harryho se zasmáli a i on sám se pousmál. Cornwallští rarachové mohli způsobit hodně potíží, ale dokud jsou zamčení… Pak náhle zbledl, když se Lockhart přisunul ke kleci.
„No, oni nejsou… nejsou zrovna moc… nebezpeční, ne?“ zeptal se s úsměvem Seamus, který seděl přímo před klecí.
„Nebuďte si tak jistý,“ ukázal na něj prstem Lockhart. „Mohou se velice rychle proměnit v malé ďábly.“
Harry Lockharta pozorně sledoval. Byl příliš blízko kleci, ze které se ozývaly pronikavé hlasy kouzelných stvoření, doprovázené chrastěním mříží a zábavnými obličeji, které bytosti házely na studenty.
„Tak dobře,“ uzavřel Lockhart a položil ruku na dvířka od klece. Harry zalapal po dechu… to ne.
„Uvidíme, jak si s nimi dokážete poradit,“ řekl a otevřel klec.
„Opravdu to udělal,“ zašeptal Harry, vytáhl svoji hůlku a zvedl se ze židle. Jeho bratr vedle něj následoval jeho příkladu, stejně jako Ron s Hermionou za nimi. Byli připravení čelit peklu, které se kolem nich šířilo.
Někteří rarachové si to namířili přímo do oken a roztříštěné sklo se s rachotem sypalo na podlahu. Jiní se zjevně rozhodli roztrhat učebnu na kusy a dva chytili Nevilla za uši, vytáhli ho do vzduchu a pověsili ho na lustr. Studenti se schovávali pod lavice, zatímco Lockhart je povzbuzoval, aby rarachům čelili.
Jeho vlastní pokus, doprovázený hloupým máváním hůlky a zaklínadlem, které znělo jako Peskipixi Pesternomi a které Harry nikdy neslyšel, skončil totálním zklamáním - jeho hůlka společně s knihami a pergameny vyletěla oknem ven. Neville málem skončil s rozbitou hlavou, když lustr už déle neudržel jeho váhu. Co je moc, to je moc.
„Desimotus!“ Bylo to kouzlo, které Harry našel během jarních prázdnin v Severusově knihovně, zatímco pátral po zaklínadlech, která by mohl použít při svém projektování košťat.
Z jeho hůlky se do vzduchu vznesla malá průhledná koule, která narazila do jednoho z rarachů. Při kontaktu s ním začala po celé učebně růst do velké vlny a všechny rarachy zastavila zamrazené na místě. Harry namířil hůlkou na klec a všechny rarachy do ní poslal. Nakonec za nimi zaklapl dvířka.
Se zúženýma očima se podíval na Lockharta. Profesor se na něj zpoza stolu, za kterým se schovával, díval ohromeně a jaksi tázavě. Otevřel pusu, aby promluvil, nebo možná proto, že si nedokázal pomoct, ale byl zachráněn zazvoněním školního zvonku.
„Velmi dobře, pane Pottere, patnáct bodů pro Nebelvír!“ řekl, a tak rychle, jak jen mohl, se vydal do chodby a omámené studenty nechal za sebou.
Harry si povzdechl, schoval hůlku zpátky do pouzdra a přistoupil k Nevillovi, aby mu pomohl vstát.
„Díky, Harry,“ zamumlal chlapec, když si uhlazoval svoje oblečení.
„To nestojí za řeč. Jsi v pořádku, Neve?“
„Jo,“ přikývl Neville a pak spíš pro sebe dodal, „proč to vždycky musím být já?“
„To. Bylo. Hustý!“ prohlásil Ron a poklepal Harrymu na rameno. Harry se ušklíbl.
„Vážně, Harry, bylo to ohromný,“ přidal se Adrian s pohledem upřeným na stále nehybné rarachy v kleci.
Několik dalších studentů mu pogratulovalo, než všichni sbalili svoje učebnice a rychle se vydali na další hodinu.
„Věřili byste tomu?“ stěžoval si Ron, když sebral svoji učebnici Přeměňování z opačné strany místnosti.
„Čemu?“ zeptal se Adrian.
„Lockhartovi.“
„Chtěl nám jen dát nějaké praktické zkušenosti,“ hájila ho Hermiona a hůlkou vysála inkoust rozlitý na jejím úkolu z Kouzelných formulí.
„Praktické zkušenosti?“ odfrkl si Harry, „Hermiono, on vůbec netušil, co dělá…“
„Ale vypadal ohromně znale, když se schovával pod stolem,“ odporoval mu sarkasticky Adrian. Harry i Ron se rozesmáli.
„Nesmysl!“ protestovala stále Hermiona, „četli jste jeho knihy! Podívejte se na všechny ty úžasné věci, které udělal…“
„Které říkal, že udělal,“ zamumlal Ron a Harry z celého srdce souhlasil.
„U skřetího zlata!“ rozhořčil se zelenooký čaroděj, když seslal rychlé Reparo na rozpadající se učebnici formulí.
„Minulý rok Quirell a teď tohle!“ Rozhlédl se kolem sebe po té hromadě nepořádku, která bývala jejich učebnou Obrany proti černé magii. Okna byla vysklená, železný lustr ležel na podlaze rozbitý na kusy, všude okolo se povalovaly rozlámané lavice a všechno bylo zasypané knihami a esejemi. Aspoň, že rarachové byli stále v bezvědomí.
Harry se otočil k Nevillovi, který se stále snažil najít svoji tašku.
„Slyšel Brumbál o slově způsobilost?“