28. Domácí skřítkové a hlasy
„U skřetího zlata!“ rozhořčil se zelenooký čaroděj, když seslal rychlé Reparo na rozpadající se učebnici formulí.
„Minulý rok Quirell a teď tohle!“ Rozhlédl se kolem sebe po té hromadě nepořádku, která bývala jejich učebnou Obrany proti černé magii. Okna byla vysklená, železný lustr ležel na podlaze rozbitý na kusy, všude okolo se povalovaly rozlámané lavice a všechno bylo zasypané knihami a esejemi. Aspoň že rarachové byli stále v bezvědomí.
Harry se otočil k Nevillovi, který se stále snažil najít svoji tašku.
„Slyšel Brumbál o slově způsobilost?“
Harry ležel na posteli a četl knihu, kterou začal číst se začátkem školního roku. Byla to kniha základů Hatmatilky, jazyka skřetů. Půjčil si ji od Severuse hned po tom, co nechal létat svoje první koště. Bylo daným faktem, že pokud jste chtěli mít vůbec nějakou šanci prodávat svůj výrobek v kouzelnické komunitě a mít z toho zisk – a přesně to Harry chtěl – museli jste to ze všeho nejdřív vzít přes skřety. Stejně tak daný byl ale fakt, že skřeti nemají čaroděje v lásce. Naučit se jejich jazyk a způsoby, to byl obrovský krok k vybudování přátelských obchodních vztahů. Severus, který se už naučil určité základy skřetího jazyka při výcviku Mistra lektvarů, se rozhodl vzít jeho výuku do vlastních rukou.
Zelenooký chlapec se soustředil na výslovnost obzvlášť náročného slovesa. Za největší překážku ve studiu Hatmatilky považoval to, že samohlásky byly vyslovovány pomocí podivných useknutých zvuků, díky nimž pak zbytek slova zněl jako vrčení.
„Kahrâgur,“ opakoval tiše skřetí slovo pro sloveso „poskytnout“. Pokračoval s dalšími slovy a vždy si poznamenal, na co se bude muset zeptat Severuse.
Mistr lektvarů byl přesvědčený, že Harry má pro cizí jazyky talent. Když bylo chlapci osm, začal ho učit francouzštinu a Harry velice brzy dokázal mluvit naprosto plynně.
Harry byl naopak přesvědčen, že dosahuje takových výsledků jen díky Severusovým skvělým učitelským schopnostem. Samozřejmě byly velice nápomocné i víkendy strávené ve Francii.
Po další půlhodině studia knihu zaklapl a pokusil se usnout. Události uplynulého dne se mu ale vynořily před očima v okamžiku, kdy je zavřel.
Do pokoje druháků přišel za svítání Oliver Wood, aby ho probudil a oznámil mu, že mají rezervované famfrpálové hřiště pro brzký ranní trénink.
Harry při oblékání pozoroval stále ještě růžovějící nebe za oknem a zajímal se – ani poprvé ani naposledy - jestli je Oliver duševně nemocný. Tolik záviděl Adrianovi, že může spát. Adrian získal pozici náhradníka zadního střelce, a tak si mohl dopřát luxus spánku.
Oliver je držel v šatně několik hodin a ukazoval jim nové pohyby, které se přes léto naučil od různých famfrpálových družstev. Trval na tom, že když už jednou mají famfrpálový pohár, je jejich povinností si ho udržet. Stále jim ukazoval grafy a nákresy s novými strategiemi a netrápilo ho, že polovina týmu u jeho výkladu usnula.
Harryho žaludek burácel a byl zachráněn až Adrianem, který vstoupil dovnitř a přinesl mu nějaké tousty ke snídani.
„Zachránil jsi mi život, Adriane,“ vydechl Harry a zakousl se do toustu.
„To nestojí za řeč.“
„Ještě jste neskončili?“ zeptal se zmatený Ron, když se tým vydal ze šatny ven. Spolu s Hermionou seděli na tribuně a čekali na ně.
„Ještě jsme ani nezačali.“
Ukázalo se ale, že Oliver nebyl jediným, koho napadlo trénovat tak brzy ráno. Když se konečně dostali na hřiště, narazili tam na zmijozelský tým, tvrdící, že to oni si hřiště zarezervovali dřív. Včetně Draca, který byl obsazený na místo chytače, se všech sedm hráčů pochlubilo novými značkovými košťaty. Harry mohl snadno přečíst nápis Nimbus 2001.
Jak zdůraznil Marcus Flint, kapitán zmijozelského družstva, měli písemné potvrzení, že mohou na hřišti zacvičit svého nového chytače.
Harryho zajímalo, jestli Severus věděl, jak se Malfoy dostal do týmu. No, samozřejmě, že věděl, ale co mohl dělat? Byl obávanou hlavou Zmijozelu, velký zlý netopýr ze sklepení. Musel tento obrázek o sobě podporovat.
A potom Malfoy nazval Hermionu mudlovskou šmejdkou a Ron ho zaklel svou rozbitou hůlkou. Ubohý chlapec pak celé ráno zvracel slimáky. Hagrid Hermioně vysvětlil, jak ji to Draco nazval a Harry uvařil rychlý lektvar na uklidnění Ronova žaludku. Nevěděl, co je horší. Jestli sledovat slimáky padající z Ronových úst nebo ochutnat Hagridův karamelový sirup, který vypadal jako cement.
Harry si povzdechl a vstal z postele, takhle neměl šanci usnout. Jeho mysl byla přeplněná famfrpálovými strategiemi, zaklínadly z Přeměňování, novou pečetí, kterou zkoušel vytvořit, slovy v Hatmatilce a úvahami, jestli má košťata dále vyrábět z jasanového dřeva, nebo už raději vyzkoušet jiné.
Adrian se zdržel, pomyslel si Harry, když si vzpomněl na bratra, který měl Lockhartovi pomáhat vyřizovat jeho poštu pro fanoušky. Možná by se mohl vyplížit ven a počkat na něj před Lockhartovou kanceláří. Mohli by pak udělat rychlou zastávku v kuchyni…
Tiše vytáhl z kufru neviditelný plášť, přehodil si ho přes ramena a sebral sešit, do kterého si zapisoval myšlenky ohledně navrhovaných košťat, a tužku – jen pro případ, že by musel čekat.
Ron, který si odpykával trest s Filchem, byl také stále venku, ale zbytek ročníku hluboce spal. Zelenooký čaroděj se vyplížil ze společenské místnosti a tmavými chodbami zamířil přímo ke kanceláři učitele Obrany proti černé magii.
Když k ní přišel, nebyl překvapený, že dveře byly zavřené. Prostě se posadil na zem a začal procházet svoje poznámky. Právě pracoval na Věštění z čísel, aby vypočítal vzorce pro aplikaci zpevňovacího kouzla. To bylo používáno na košťata, aby se zabránilo jejich snadnému rozbití. Vyhlídka nerozbitelného koštěte za tu námahu stála, tím si byl jistý.
Víc než hodinu si četl poznámky a dopisoval k nim nové, a konečně začínal být opravdu ospalý. Pomalu začínal litovat, že sem přišel tak brzy. Měl vědět, že Lockhart musí mít opravdové hromady pošty od fanoušků, kteří čekají na odpověď.
Brzy mu ztěžkly oči a on se opravdu snažil neusnout přímo uprostřed chodby, když zaslechl něco, co veškerou únavu okamžitě zahnalo.
„Pojď… pojď za mnou… ať tě můžu rozpárat… ať tě můžu roztrhat… ať tě můžu zabít…“
Co to bylo?
Jediným plynulým pohybem se postavil a horečně se rozhlížel okolo sebe. Byl si jistý, že slyšel hlas, a ten přece musel mít také tělo. Nebyl to hlas jednoho z bradavických duchů. Přicházel přímo ze zdí okolo.
Těkal pohledem tam a zpátky. Chodba se topila v temnotě, ale Harryho noční vidění bylo natolik dobré, aby si mohl být jistý, že je prázdná. Díky své úrovni v transformaci zvěromága byl jeho sluch dobře vyvinutý, a tak věděl, že hlas se nese ozvěnou skrz kamenné zdi. Slyšel hlas, který ho chtěl zabít.
V tom se otevřely dveře Lockhartovy kanceláře a Harry úlekem nadskočil, když uslyšel zvuk skřípějícího dřeva. Z kanceláře vyšel Adrian s obličejem rozzářeným úlevou a Lockhart ho propustil s poznámkou, že čas opravdu letí jako splašený, když se člověk dobře baví. Ani jeden z nich nevypadal vyděšeně a Harry okamžitě věděl, že ani jeden z nich hlas neslyšel. Polkl a snažil se uklidnit svoje nervy. Musel usnout těsně před tím, než hlas zaslechl. A teď už si ani nebyl tak jistý, že nemohlo jít o hlas ducha. Koneckonců, duchové můžou procházet zdí…
Zatřepal hlavou, aby ponuré myšlenky odehnal, potřeboval se jen vyspat. Pro tuto chvíli však musel dohnat svého bratra, který už byl na odchodu a pod vousy proklínal Lockharta.
„Psst,“ sykl a Adrian leknutím nadskočil.
„No tak,“ stěžoval si, když Harry se smíchem nadzvedl neviditelný plášť, aby pod něj mohl vklouznout i jeho bratr.
„Co tady děláš, Harry?“
„Nemohl jsem spát a napadlo mě, že po několika hodinách s Lockhartem uvítáš menší dobrodružný výlet do kuchyně.“
„Dobrý odhad.“
„Já vím.“
Opatrně směřovali ke kuchyni, kde je skupina nadšených skřítků přímo zaplavila jídlem. Harry jim zdvořile poděkoval, když jeho pozornost upoutal Adrian.
Ten se rozhlížel po bezpočtu skřítků pobíhajících po místnosti, jako by hledal jednoho konkrétního. Ale tak rychle, jak tento pátravý pohled přišel, tak také odešel, a Adrian obrátil svoji pozornost ke karamelovému suflé. Harry jen zatřásl hlavou a obvinil sám sebe, že si zase vymýšlí věci, které prostě nejsou. Už se opravdu potřeboval pořádně vyspat.
Oba bratři se tiše smáli celou cestu zpátky do nebelvírské věže, když Adrian vyprávěl o svém školním trestu.
Další dny utíkaly podivně tiše. Po celé září a velkou část října žil Harry jenom famfrpálovým tréninkem.
Wood byl tak rozčilený, že zmijozelské družstvo létá na Nimbusech 2001, že zdvojnásobil tréninky svého družstva, aby mělo vůbec nějaké šance na výhru. Harryho by ani nenapadlo si stěžovat, kdyby nebyl letošní podzim tak mimořádně deštivý. Většinu tréninků opouštěli od hlavy až k patě od bláta. Adrian musel jako náhradník občas trénovat s nimi a jen tiše reptal, zatímco Harry se stal přeborníkem v kouzlech všeho druhu odstraňujících bláto.
Jedno odpoledne se Harry vracel z tréninku, když potkal svého bratra, stále pokrytého blátem. Tým náhradníků skončil svůj trénink už asi před hodinou, zatímco Harry, jako jediný nebelvírský chytač, musel v dešti zůstat ještě „trochu“ déle. Adrian se bavil se Skoro bezhlavým Nickem, nebelvírským duchem.
„Ahoj, Harry,“ zavolal Adrian na svoje dvojče z chodby, ve které s Nicholasem stáli. Nicholas po jeho zavolání najednou zmizel.
„Ty už ses stihl vykoupat?“ zeptal se Adrian nevěřícně a Harry jen protočil oči v sloup.
„Ne, ale jsem čaroděj,“ řekl a mávnutím hůlky vyčistil i Adrianovo oblečení. Jeho bratr se usmál.
„Tyhle kouzla ti začínají jít.“
„Pro jednou bych byl radši, kdybych je nemusel použít,“ odpověděl Harry. „To jsi tady mluvil se Skoro bezhlavým Nickem?“
„Jo, neuvěříš, co se stalo…“
Adrian začal chrlit, jak mu Nick vyprávěl o svých problémech dostat se na Bezhlavý hon, jak byl ještě před tím Adrian nachytán Filchem, jak po něm kape bláto po celé podlaze, jak je Filch nejspíš moták a jak ho Nicholas pozval na svou oslavu úmrtí.
„Oslavu úmrtí?“ zeptal se Harry zmateně, „kdo by chtěl jít na oslavu něčí smrti?“
„Mě tam dostal, slíbil jsem mu, že přijdu,“ řekl Adrian a s úsměvem se podíval na svého bratra. „Poslyš, Harry…“
„Ne, to ani náhodou,“ bránil se okamžitě zelenooký chlapec, když uhádl, že se ho pokusí přesvědčit, aby šel na Halloween s ním. „Čekám na ten svátek už týdny, a mimoto, vůbec netoužím dostat se do místnosti s hromadou duchů, kteří skrz mě můžou procházet, kdy se jim zachce. Klidně si to nechám ujít. Třeba bude chtít jít Ron s Hermionou.“ Adrianova tvář zbrunátněla.
„Fajn. Ale třeba se budeme opravdu dobře bavit…“
„…tak to se pak pokloním vaší vyšší inteligenci,“ dokončil větu Harry a dramaticky se uklonil, aby zdůraznil svoje stanovisko. Adrian se zasmál a hravě ho šťouchl do břicha.
„Závod do společenské místnosti!“ vykřikl pak a rozběhl se. Harry se taky zasmál a rozběhl se za ním.
Druhý večer přišel vyčerpaný Harry do Severusovy kanceláře. Mistr lektvarů poslouchal jeho stížnosti na otrokáře Olivera se soucitným úsměvem.
„Žije v představě, že trénuje Vratčanské supy nebo tak něco. Možná dokonce britský národní tým!“ reptal a na uklidněnou se zhluboka napil horké čokolády.
„Vzhledem k tomu, jak národní tým hraje v poslední době, by ten nápad nebyl úplně k zahození.“
„Díky,“ odpověděl Harry suše.
„Co?“ usmál se Severus. „Ale no tak. Jak hrozný může zrovna Wood být?“
„Trénujeme prakticky každý den, v lijáku,“ odpověděl Harry. „Dokonce i profesorka McGonagallová mu řekla, ať trochu zvolní, a víš dobře, jak moc se jí líbí mít pohár ve své kanceláři.“ Severus překvapeně povytáhl obočí. Minerva ten pohár opravdu milovala.
„A proč na tým letos tolik tlačí?“
„Kvůli těm podělaným košťatům, které Malfoy koupil zmijozelským,“ povzdechl si Harry. „Oliver je přesvědčený, že musí získat jakoukoliv výhodu, kterou je z tréninku možné vytřískat.“
„To jsou ta košťata tak dobrá?“ zeptal se Severus zmateně. Byl na Malfoye naštvaný, že se do týmu dostal tímhle způsobem, ale pod svou maskou neměl moc možností s tím něco udělat. Přesto o tomto novém modelu Nimbusu nečetl ani neslyšel nic moc vzrušujícího.
„To je právě to, nejsou!“ vyhrkl Harry energicky. „Jsou sice rychlejší, než Nimbus 2000, ale jen asi o pět mil za hodinu a jejich vzhled je prakticky stejný. Jestli jsou v něčem přece jen lepší, tak se to projeví až na dlouhé vzdálenosti. Říkal jsem to i Woodovi, ale myslíš, že poslouchá? Ne, protože co o tom já můžu vědět?“ Jo, co zrovna ty bys o tom mohl vědět, pomyslel si Severus sarkasticky. Máš jen talent na vytváření vlastních závodních košťat, to je toho.
„Proč by ale dělali model, který je skoro stejný jako ten poslední?“ zeptal se Severus po chvíli zvážení. „To nedává smysl. Jejich reputace je založená na tom, že každý další model je o mnoho lepší, než ten předcházející.“
„Kolovaly drby, že se společnost vyrábějící Komety snažila během dvou let vytvořit nový model pro světový pohár ve famfrpálu, a společnost, která dělá Nimbusy se ji jednoduše snažila překonat. Proto ve spěchu vytvořili model 2001, ale odflákli to,“ prohlásil Harry.
„A jak to všechno víš?“ To Mistra lektvarů zaujalo, ten chlapec ho nikdy nepřestane překvapovat.
„Slyšel jsem to v Potřebách pro famfrpál v Příčné ulici, když jsme tam byli v létě s Adrianem,“ vysvětlil Harry.
Další týden utekl jak nic a najednou se blížil Halloween. Adrian byl stále víc rozčarovaný ze svého slibu Nicholasovi, že se zúčastní jeho oslavy, ale Hermiona ho přesvědčila, že odřeknout to už nemůže. A i když Ron s Hermionou byli celkem nadšení z oslavy s duchy, Harry svého odmítnutí nelitoval.
Když na Halloween odpoledne mířil do Velké síně, zamával svému bratrovi a jeho dvěma přátelům na rozloučenou.
Výzdoba ve Velké síni byla okázalá jako obvykle. U stropu létali malí netopýři a celá síň byla ozdobená velkými dýněmi, které vypěstoval Hagrid a do nichž byly vytesány obličeje plápolající ohněm.
Posadil se k nebelvírskýmu stolu vedle Ginny Weasleyové a poprvé za několik týdnů si ji tak mohl pořádně prohlédnout. Byla bledá a nezvykle tichá, vlastně to vůbec nebyla Ginny, jakou znal. Matně si vzpomínal, že jí Percy před několika dny vařil povzbuzovací lektvar. A teď se jen šťourala v jídle a sotva něco snědla.
„Ahoj, Ginny,“ pozdravil ji něžně. Rudovlasá dívka překvapeně povyskočila na židli.
„Jej, ahoj, Harry,“ oplatila mu nakonec pozdrav. Její hlas zněl stejnou únavou, jaká se jí odrážela v očích, a to se zelenookému čaroději ani za mák nelíbilo. Měl raději, když se usmívala.
„Promiň, Ginny, že se ptám, ale jsi v pořádku?“ Zmateně se na něj podívala. „Vypadáš unaveně.“
„Jo, tohle,“ lehce se usmála. „Poslední dobou moc dobře nespím,“ dodala, „nikdy předtím jsem nebyla pryč z domova. Asi mě dohnal stres.“ Harry krátce přikývl, nebyl ale úplně přesvědčený.
Snažil se navázat rozhovor, ale dostávalo se mu jen krátkých odpovědí. Ne přímo nezdvořilých, ale Ginny velmi nepodobných. Chtěl se znovu zeptat, jestli je všechno v pořádku, ale vyrušil je Fred.
„Ron, Adrian a Hermiona jsou opravdu na Nicholasově oslavě úmrtí?“ zeptal se s širokým úsměvem.
„Ano, jsou,“ potvrdil Harry, jeho mysl byla stále soustředěná na Ginny a její podivné chování.
„Paráda!“ zvolala dvojčata.
„Ani ne, vsadím se, že už umírají hlady,“ promluvila tiše Ginny, čímž Harryho překvapila.
„Proč jako?“ zeptal se George.
„Nemyslím, že se na oslavě pro duchy podává jídlo,“ poukázala. Harry se usmíval a přikyvoval. Ani ho to nenapadlo, ale měla pravdu.
„Víte co?“ zeptal se a zakousl se do posledního sirupového košíčku. „Už je skoro po oslavě, skočím se zeptat do kuchyně, jestli by skřítkové nemohli později poslat nějaké jídlo do společenské místnosti.“
„Stává se z tebe gentleman, mladý Harry,“ pronesl Fred hraným pyšným tónem a George si utřel pomyslné slzy z koutků svých očí. Harry jen zavrtěl hlavou nad jejich dováděním a dobře věděl, že kdyby byli na jeho místě, udělali by to samé.
Opustil stůl a jen zaslechl Ginny, jak se omlouvá, že je unavená.
Skřítkové v kuchyni byli nadšení z nápadu poslat nějaké jídlo Adrianu Potterovi a Harry se vydal zpátky na oslavu, když to uslyšel.
„… rozpářu… roztrhám… zabiju…“ Byl to stejný hlas jako tenkrát, když čekal na svého bratra. Pohyboval se směrem od něj, a tentokrát už si byl jistý, že vychází ze zdí. Přitiskl ucho k chladnému kameni a snažil se poslouchat.
„… tak hladový… tak dlouho…“ Hlas se nezastavoval a Harry se rozběhl za ním.
„… zabít… čas zabít…“ Teď zněl hlas ze stropu. Byl to duch?
Rozběhl se rychleji a běžel až do chodby sousedící s Velkou síní. Na chvíli pomyslel na to, že bzukot hlasů studentů na slavnosti by mu zabránil slyšet cokoliv jiného, ale ukázalo se, že se mýlí.
„… cítím krev… CÍTÍM KREV!“ Harrymu se beznadějně sevřel žaludek, když těkal pohledem kolem sebe. Hlas vycházel někde zpoza rohu. Vytáhl hůlku a pomalu se k němu blížil.
Ze všeho nejdřív si všiml vody, kterou byla chodba zaplavená. Všude byla tma, jedinými zdroji světla byly dvě hořící pochodně a měsíc, který nakukoval do vysokých klenutých oken. To ale stačilo, aby Harry zachytil odraz na kamenné podlaze. Něco bylo napsáno na zdi, velkým tučným písmem mezi dvěma okny stálo:
TAJEMNÁ KOMNATA JE ZNOVU OTEVŘENA
NEPŘÁTELÉ DĚDICE, MĚJTE SE NA POZORU
A hned pod touhle zlověstnou frází byla ta nejvíc nečekaná věc. Z jedné pochodně visela za ocas paní Norrisová, Filchova kočka. Harry šokovaně uskočil zpátky a pod nohama mu zašplouchala voda. Jak je to možné! Paní Norrisová nevypadala omráčeně, vypadala… jako by zamrzla v čase, zkameněla.
Ze snění ho vytrhl zvuk několika kroků a v něm se rozpoutala bouře. Utéct nebo bojovat? Rozhodl se raději zmizet. Rychle ustoupil ještě o několik kroků a schoval se za tlustou tapisérií, která zakrývala celý kout na rohu dvou chodeb.
Kroky se přiblížily až k němu a doprovázely je hlasy, v nichž Harry šokovaně rozeznal Adriana a jeho přátele.
„Mohl na nás zbýt aspoň nějaký pudink,“ zamumlal Ron s nadějí.
„No, můžeme to jít zkusit,“ prohlásil Adrian stejně důvěřivě.
„Nemá to cenu, slavnost už bude skoro… podívejte!“ zalapala po dechu Hermiona. Harrymu bylo jasné, že už si všimli nápisu na zdi.
„Měli bychom zkusit pomoct…“ začal Adrian.
„Nechceme, aby nás tady někdo viděl, věřte mi,“ opáčil Ron a otočil se k odchodu. V té chvíli ale musela právě skončit slavnost, protože do chodby proudili studenti opouštějící Velkou síň. Když se hlasy přiblížily, Harry se odvážil vykouknout ze své skrýše, a když studenti zaplnili chodbu, nenápadně svoji skrýš opustil a připojil se k davu.
Namířil si to přímo ke svým spolužákům a hlava mu ztěžkla myšlenkami. Chtěl okamžitě zajít za Severusem, říct mu o všem, co se stalo, ale věděl, že opustit nebelvírskou věž pod neviditelným pláštěm právě dneska v noci by bylo nebezpečné. V noci budou určitě rozestavěny hlídky a ani Severus jich nebude ušetřen.
Adrian, Ron a Hermiona se dostali pod palbu otázek, jak to, že se nacházejí na místě činu, a Harry se cítil provinile, když nepřiznal, že to on byl na místě první. Jak se ale mohl hájit tím, že tam jenom následoval hlas?
Mistr lektvarů mu během své hodiny věnoval několik zvláštních pohledů, ale Harry se rozhodl, že ho tím nemá smysl zatěžovat, a tak mu to nevysvětlí dřív, než na něco přijde sám.
Poprvé za celou dobu, co byli v Bradavicích, se studenti Adrianovi vyhýbali, ten se ale snažil o tom moc nepřemýšlet. Místo, aby se s nimi popasoval, ještě víc se semkl s Ronem a Hermionou a každý den bylo ty tři možné najít ve společenské místnosti, jak si něco šeptají.
Harry, který cítil, že se nemůže strachovat ještě i o ně, se pokusil přečíst si kopii Historie bradavické školy čar a kouzel, ale všechny její výtisky byly okamžitě rozpůjčované a čekací doba na ně byla delší než dva týdny. Kde jinde by ale mohl najít, co je to Tajemná komnata? Samozřejmě by se mohl zeptat Severuse, ale nechtěl poslouchat, že je blázen, když slyší vražedné hlasy.
Odpověď na svou otázku získal překvapivě od profesora Binnse. Ukázalo se, že Tajemná komnata byla postavena Salazarem Zmijozelem a byla hlídána hrozným monstrem, které čistí školu od mudlů a motáků. Harryho nálada nemohla být ještě horší. Mezi studiem, hledáním důkazů, že není blázen, a famfrpálovými tréninky, začal sympatizovat s pavouky, které jednou našel utíkat z hradu.
Když se blížil den prvního famfrpálového zápasu letošní sezóny, Harry byl na pokraji svých psychických sil. Hodiny s Lockhartem byly noční můrou. Sice už do třídy nepřinesl žádné další magické tvory, ale nadšeně jim četl pasáže ze svých knih a přehrával z nich svoje oblíbené scény.
Obvykle to byl Adrian, koho si profesor vybral pro zmíněné rekonstrukce, ale když odmítl hrát vlkodlaka, Harry se té role rád ujal a vychutnával si Lockhartův pobledlý výraz, když vydával velice reálné vlčí vytí. Neville, se kterým teď Harry trávil víc času, mu blahopřál, když se Harry vracel do lavice a snažil se zadržet smích.
V poslední době spolu sedávali na všech hodinách a Harry byl rád, že se jeho přítel postupně dostává ze své skořápky. Bylo příjemné mít opravdového přítele uprostřed toho všeho, co se odehrávalo v Bradavicích a také v jeho hlavě.
Věci se ještě zhoršily, když den před famfrpálovým zápasem spadla Alice Spinnetová ze schodů. Dívka přísahala, že si pád nemůže vybavit, ale s velkou boulí na hlavě a lehkým otřesem mozku nebylo pochyb. Madam Pomfreyová jí pak samozřejmě zakázala účast na zápase.
Na její místo byl postaven Adrian a Harry ho musel prakticky donutit, aby něco snědl, tak moc byl nervózní. Harry se ho snažil uklidnit tím, že přijdou jejich rodiče, ale ničemu tím neprospěl. Spíš naopak. Nezáleželo na tom, co Harry řekl, Adrian byl přesvědčený, že Sirius s Jamesem ho roztrhnou, jestli zítra prohrají.
Harry pak celou noc zíral na nebesa u své postele a nemohl spát.
Jakékoliv další myšlenky však byly přerušeny překvapeným vyjeknutím jeho bratra, které se rozlehlo po tiché místnosti. Nejdřív si myslel, že má jen zlý sen, pak ho ale uslyšel promluvit naprosto srozumitelně.
„Co tady děláš, Dobby?“ Dobby? Harry byl zmatený.
„Dobby přišel, aby vás varoval, pane,“ odpověděl hlásek. Harry už slyšel v životě mnoho různých hlasů a byl si tedy naprosto jistý, že jeho bratr mluví s domácím skřítkem. Na mysl mu přišel Adrianův pátravý pohled v kuchyni. Takže jeho bratr znal některého domácího skřítka? Odkud?
„Varoval mě před čím?“ zašeptal Adrian.
„Adrian Potter se neměl vracet do Bradavic, pane! Dobby doufal, že když se Adrian Potter nedostane na nástupiště…“
„Jak víš, že… to jsi byl ty! To ty jsi nám zabránil projít přepážkou!“ obvinil ho a snažil se udržet svůj hlas tichý.
Někdo – Harry předpokládal, že Neville – hlasitě zachrápal a jejich konverzace se ještě víc ztišila. Harry však nějak neměl problém je slyšet.
„Dobby si pak přejel prsty žehličkou, aby se potrestal, pane,“ řekl skřítek žalostně a Harry rezignovaně zavrtěl hlavou. Bylo opravdu těžké zlobit se dlouho na domácího skřítka.
„Nemůžeš mě držet od Bradavic, Dobby, říkal jsem ti to.“ Takže Dobby ho chtěl udržet pryč ze školy? Proč?
„V Bradavicích se dějí strašlivé věci, pane. Dobby chce pro vás to nejlepší, pane. A teď, když je Komnata znovu otevřena…“ ozvalo se zalapání po dechu a Harry si nebyl jistý, jestli ho vydal Adrian nebo skřítek.
„Takže Komnata už byla otevřená někdy dřív?“ zeptal se Adrian horlivě. Dobrá otázka, pomyslel si Harry a přisunul se blíž ke svým závěsům, aby mu neuteklo jediné skřítkovo slovo.
„To Dobby neměl říkat… zlý Dobby!“ Ozvalo se několik bouchnutí, doprovázené Adrianovým protestujícím šeptáním, které značilo, že se skřítek trestá.
„Přestaň Dobby, to je rozkaz!“ I když Adrian nebyl skřítkovým pánem, přímý rozkaz skřítkovi zabránil ublížit si ještě víc.
„Adrian Potter musí opustit Bradavice, pane, nebo se stanou strašlivé věci.“ Ano, to jsme pochopili, ale jaké? pomyslel si Harry úzkostně.
„Je tu můj bratr a moji přátelé, Dobby, jedna z nich je z mudlovské rodiny. Nemůžu je tady jen tak nechat a odejít!“ Domácí skřítek spustil proslov, kterým se snažil Adriana donutit odejít, a hnědooké dvojče se ho myšlenkami snažilo přesvědčit, aby jim řekl víc o Komnatě.
Naneštěstí zvyšující se hlasitost jeho rozhovoru vzbudila někoho dalšího.
„C… co je?“ ozval se omámený hlas z druhé strany místnosti, následován praskajícím zvukem, který doprovázel skřítkovo přemístění.
„Rone, neuvěříš, co mi zase stalo!“ zašeptal Adrian ke svému rudovlasému kamarádovi. Harry získal podezření, že zítřejší zápas bude muset odehrát po velice krátkém spánku. A měl pravdu.