29. Zkamenělí studenti a podezření
„C… co je?“ ozval se omámený hlas z druhé strany místnosti, načež se ozval praskající zvuk, který doprovázel skřítkovo přemístění.
„Rone, neuvěříš, co mi zase stalo!“ zašeptal Adrian ke svému rudovlasému kamarádovi. Harry získal podezření, že zítřejší zápas bude muset odehrát po velice krátkém spánku. A měl pravdu.
Když se druhý den ráno Harry probudil, bolela ho hlava ze všech informací, které minulou noc získal. Současně se bál nadcházejícího zápasu a také toho, že si hned po něm bude muset promluvit se Severusem. Odkládal to už moc dlouho a tušil, že nechybí moc, než mu Mistr lektvarů udělí školní trest, jen aby s ním mohl mluvit.
Odhodil přikrývku, protřel si oči a zamířil do koupelny, aby si aspoň opláchl obličej. Po cestě vzbudil i svého bratra.
Ostatní chlapci v pokoji jim popřáli hodně štěstí a oba bratři se vydali do Velké síně, kde se u prázdného nebelvírského stolu připojili ke zbytku týmu, aby se před cestou na hřiště aspoň trochu najedli.
Harry na svoji vlastní nervozitu málem zapomněl až v okamžiku, kdy se snažil uklidnit svého pobledlého bratra. Adrian si stále nervózně upravoval brýle na nose, snažil se uhlazovat si vlasy a hábit.
„Až se dostaneš do vzduchu, budeš se cítit líp,“ uklidňoval ho Harry a sebejistě se usmíval. Nebyl si jistý, jestli vyhrají, ale jistě věděl, že všechny obavy zůstanou dole na hřišti. Ve vzduchu už se musíte tak soustředit na hru, že na starosti nemáte čas.
„Myslíš?“ zeptal se Adrian s nadějí.
„Vím to,“ potvrdil Harry a mrkl na něj, čímž perfektně napodobil Lockharta.
„Tým do šaten!“ zavolal Wood, když se před Velkou síni začaly ozývat kroky probouzejících se studentů.
„A je to tu zase…“ zamumlal George.
„Zmijozel má lepší košťata než my,“ začal Oliver svůj proslov v šatně. „O tom není pochyb. My ale máme na košťatech lepší hráče. Létali jsme za každého počasí…“
„Pravda,“ potvrdil šeptem George, „od září jsem ještě neuschl.“
„…a budeme hrát tak, aby litovali dne, kdy si ten slizoun Malfoy koupil místo v jejich týmu,“ nenechal se přerušit Wood. Oči mu zářily záblesky horečnatého šílenství a on svůj pohled stočil k Harrymu.
„Vsázím na tebe, Harry, ukaž jim, že chytač musí mít víc než bohatého otce. Chyť Zlatonku dřív než Malfoy, nebo to aspoň zkus ze všech sil, které ze sebe vydáš, protože my dneska musíme vyhrát, Harry. Prostě musíme!“
„Takže žádný tlak, Harry,“ mrkl na něj Fred.
„Vždycky je takový?“ zeptal se Adrian, který vypadal vyděšeně.
„Děsivý a paranoidní?“ odvětil Harry bezstarostně.
„Ano.“
„Ano,“ opakoval odpověď Harry.
„Aha,“ pousmál se Adrian.
Tým vystoupil ven za hlasitého jásotu studentů ze své koleje, a také z Havraspáru a Mrzimoru, kteří byli proti Zmijozelu natolik, že fandili i svým soupeřům. Ze stran zmijozelských se naopak ozývalo protestní bručení.
Oba týmy se brzo shromáždily uprostřed hřiště. Po příslibu čisté hry je madam Hoochová vybídla, aby se vznesly do vzduchu.
Harry se okamžitě začal dívat po zlatém míčku, nehodlal nechat Malfoye, aby se k němu dostal první.
Blonďatý chytač však ukázal, že mu ani podvádění není proti srsti, když Harryho chytl za koště, aby mu zabránil Zlatonku chytit, když ji konečně uviděl.
Harry pátral pohledem po Fredovi a Georgovi, aby pochopil, proč na Malfoye neposlali Potlouk, a až teď si všiml, že musí neustále chránit jeho bratra, kterého si jeden z Potlouků vybral za cíl. Když několikrát jen tak tak minul Adrianovu hlavu, požádal Oliver o oddechový čas.
Adrian však vehementně odmítal zápas vzdát jen kvůli tomu, že se ho Potlouk snaží vyřadit ze hry, a Harry tak byl ještě odhodlanější chytit Zlatonku co nejdřív. K touze po vítězství se teď navíc přidal strach o bratra.
A tak se mu povedlo ukončit zápas přímo Malfoyovi pod nosem, doslova. Protože byl zmijozelský chytač zaměstnaný posmíváním se Adrianovi, nevšiml si Zlatonky, která se třepotala těsně nad jeho hlavou.
Celý tým naletěl do středu hřiště v radostném opojení a Harry jen koutkem oka zachytil, jak se Potlouk, který celou dobu útočil výhradně na Adriana, k němu zase blíží. Udeřil ho přímo do hlavy, shodil z koštěte a udělal otočku, aby se vrátil a dokončil svou práci.
Harry neměl čas na takovou vzdálenost kouzlit hůlkou, a tak jednoduše naletěl Potlouku do cesty. Odporné rupnutí a spalující bolest v pravé paži byly jednoznačné. Zlomená ruka. Druhou rukou rychle vytáhl hůlku a namířil na Potlouk.
„Reducto!“ vykřikl a jeho kouzlo změnilo Potlouk v hromádku prachu.
„Harry,“ vydechl Adrian šokovaně. „Tvoje ruka! Co sis jako myslel?“ Jeho slova se Harrymu zdála nezřetelná a nejasná. Uvědomil si, že se při pádu musel udeřit do hlavy.
„Mám radši, když má můj bratr hlavu na krku,“ usmál se, ale bolest mu úsměv změnila v úšklebek. „Au, mimochodem.“
„Adriane! Harry!“ ozval se hlas jejich mámy, musela křičet, aby jí šlo přes okolní hluk rozumět. „Harry, jsi v pořádku?“
„Skvělý úlovek, dítě!“ ozval se za ní hlas Siriuse. „Malfoy vypadal, jako bys ho praštil!“ Lily se na něj podívala zničujícím pohledem. „Promiň, Lily.“
„Byl to skvělý zápas!“ přidal se James.
„Jamesi, mohli byste přestat?“ zařvala Lily a obrátila pozornost ke svému zraněnému synovi.
„Harry, co sis myslel? A Adriane, jsi v pořádku?“ dodala, když si všimla boule na Adrianově hlavě. Chlapec jednoduše přikývl a v tom okamžiku toho pohybu litoval. Harry, na rozdíl od něj, dokonce i promluvil.
„Proč se mě na to každý ptá? Byli byste raději, kdybych ho nechal trefit Adriana?“
Zdálo se, že tím Lily trochu uklidnil, protože ho objala.
„Jsi skvělý bratr, Harry. Jsem na tebe moc pyšná. Ale jestli něco takového uděláš ještě jednou, dostaneš domácí vězení, dokud nebudeš plnoletý,“ prohlásila mezi slzami.
„Uhněte mi z cesty, uhněte!“ ozval se hlas profesora Lockharta. Neville se za ním prodíral davem tak rychle, jak jenom mohl, aby se k Harrymu dostal první, a ukazoval na Lockhartovu hůlku připravenou v pohotovosti. Harry se dovtípil, že se bude chtít snažit uzdravit jeho ruku. Vděčně na Nevilla mrkl a otočil se ke své rodině.
„Co kdybychom šli na ošetřovnu?“ navrhl a byl víc než vděčný, když jeho rodiče souhlasili a vzali ho pryč od zklamaného Lockharta.
Harry zachytil Severusův pohled a oplatil mu ho pohledem, který jasně říkal „promluvím si s tebou později.“ Mistr lektvarů přikývl a pousmál se. Pak zatřásl hlavou a namířil si to ke zmijozelskému týmu. Konečně mohl jednou Malfoyovi pořádně vynadat, aniž by to vzbudilo podezření.
„Proč by to ale Potlouk dělal?“ zajímal se Remus, zatímco se madam Pomfreyová zabývala Harryho rukou. „Nikdy se nezaměřují jen na jednoho hráče.“
„No, tenhle se zaměřil,“ namítl Sirius zamyšleně.
„Nevím, jak ti poděkovat, Harry…“ zamumlal Adrian už asi podesáté. Hnědooké dvojče mělo obvázanou hlavu a leželo na posteli vedle Harryho.
„Nesmysl,“ odsekl Harry. „Jsi můj bratr, Adriane. Skočit před běsnící Potlouk je to nejmenší, co můžu udělat. Ale když už, mohl jsem být rychlejší.“ Adrian se slabě usmál a přikývl.
Harrymu však bylo jasné, že do deseti minut mu bude děkovat znovu.
Adrian nakonec skončil s otřesem mozku a pohmožděnými žebry, a bude tak muset zůstat přes noc na ošetřovně.
„Bylo to ohromně statečné,“ řekla Lily a pohladila zelenookého chlapce po vlasech.
„Byla to kletba Reducto, co jsi na ten Potlouk použil?“ zajímal se James.
„Ano, byla.“
„To je pokročilá magie, Harry, na tvůj věk,“ usmál se. „To kouzlo bylo silné.“
„Našel jsem ho minulý měsíc v knihovně, ještě jsem ho ani nezkoušel.“ V tom nelhal. Nikdy dřív tohle specifické kouzlo nezkoušel. Bylo ale první příhodné, které ho napadlo.
„Můj syn knihomol,“ řekla Lily něžně.
„To nesnáším!“ rozzlobil se Harry, čímž vyvolal salvu smíchu. „Ne, opravdu. Ležím na ošetřovně se zlomenou kostí, kterou jsem utržil během hraní famfrpálu, a stejně jsem pořád knihomol.“
„Má pravdu, Lily,“ ušklíbl se pobaveně Sirius.
„Když už je řeč o zlomené ruce,“ prohlásila madam Pomfreyová, „měli byste už raději jít. Byla to dost ošklivá zlomenina a bude tě to bolet ještě celý den,“ obrátila se nakonec k Harrymu. „Pokud ji ale několik dalších hodin nebudeš zatěžovat, do soumraku by měla být v pořádku.“
„Děkuji, madam Pomfreyová,“ usmál se Harry. „Zvládneš to?“ zeptal se svého bratra a cítil se provinile, že ošetřovnu opouští dřív než on.
„Už potřetí ti říkám, Harry, že mi bude fajn. Později se tady zastaví Ron s Herminou. Běž se bavit.“ Harry se usmál a přikývl. Před nebelvírskou věží se s Harrym dospělí rozloučili se silným pocitem nostalgie.
Přivítání jeho spolužáky bylo velice hlasité. Po místnosti létalo několik ohňostrojů Freda a George a někdo očividně vyraboval kuchyni, protože všude, kam se jen Harry podíval, leželo nějaké jídlo.
„Skvělý zápas, Harry,“ poplácal ho po rameni Neville, „co ruka, dobrý? A jak je Adrianovi?“
„Je v pohodě,“ ujistil ho Harry. „Trochu vystrašený a se závratí, přece jen dostal působivou ránu do hlavy, ale jinak mu nic není. Moji ruku vyléčila madam Pomfreyová téměř okamžitě,“ usmál se. „Mimochodem, díky, Neve. Kdoví, co by se stalo, kdyby se ke mně dostal Lockhart.“
„To nestojí za řeč, Harry,“ usmál se na něj. „Od toho přátelé jsou, ne?“
Harry se nad tím prohlášením usmál ještě zářivěji. Přátelé. Myslíval si, že i dříve měl přátele. Tento titul přisuzoval většinou jen Ronovi a Hermioně, kteří ale byli přáteli jeho bratra a ho přizvali jen příležitostně. Ale jeho vlastní kamarád? Někdo, kdo se s ním přátelí sám od sebe? Takového před Nevillem nikdy neměl.
„To je přesně to, od čeho přátele jsou, Neve,“ souhlasil a postrčil svého kamaráda směrem k dvojčatům, která uprostřed místnosti opět předváděla svoje umění.
Bylo už opravdu hodně pozdě v noci, když měl Harry konečně příležitost vytáhnout z kufru svého bratra neviditelný plášť a vyklouznout ze společenské místnosti. Po cestě se snažil najít způsob, jak Severusovi říct o tajemných hlasech. Existovala vůbec cesta, jak něco takového říct a nevypadat jako blázen?
Byl už u spodní části Velkého schodiště, když to uslyšel.
„… roztrhám… zabiju…“ Harry přimrzl na místě.
„Už ne!“ zaskučel a vydal se rovnou za hlasem, s hůlkou v pohotovosti. Mozek mu říkal, že je špatné, běžet za něčím, co je nepochybně nebezpečné. Co ale mohl dělat jiného? Minule to byla paní Norrisová, kdo ví, co se může stát tentokrát?
„… cítím tě… tak hladový…“ Hlas se ozýval z některého z vyšších pater. Bylo to poblíž… ošetřovny? Harry přidal do kroku, myšlenkami byl u svého bratra.
„… zemři, mudlo!“
Harry zdolal poslední schod a zůstal stát jako přimrazený, když to uviděl. Na podlaze ležela na břiše malá postava, která před obličejem stále držela fotoaparát. Colin Creevey proměněný v kámen.
Harry nedokázal říct, jak dlouho tam stál. Vyrušil ho až zvuk ze spodní části schodů a on dole uviděl ředitele, oblečeného ve vlněném županu. S kouřícím šálkem v ruce stoupal po schodech.
Harry už na nic nečekal, nestál o to, aby ho tady někdo našel. Pomalu zacouval do chodby za sebou, a sotva zašel za první roh, rozběhl se. Bez dechu zaklepal na dveře Severusovy kanceláře.
„Uklidni se, Harry,“ tišil ho profesor, když napůl neviditelný vstoupil do jeho kanceláře. „Co se stalo?“
„Colin Creevey. Byl zkamenělý. Tati, byl jsem přímo tam! Slyšel jsem ten hlas. Běžel jsem za ním.“ Harry těžce dýchal, rázoval si to po místnosti sem a tam. Jak se to mohlo stát?
„Zkamenělý student?“ zeptal se Severus strnule. „Běžel jsi za hlasem? Jakým hlasem?“
Plameny v krbu zezelenaly a Severus rychle přehodil přes Harryho plášť a na sebe seslal kouzlo iluze, než se mezi uhlíky objevil obličej Minervy McGonagallové.
„Severusi,“ zavolala hlasem plným úzkosti a paniky.
„Minervo?“ Co se to jenom děje?
„Albus našel studenta na hlavním schodišti. Student prvního ročníku, zkamenělý! To je hrozné, Severusi!“ Harry nikdy předtím neslyšel profesorku tak rozrušenou.
„Uklidni se, Minervo,“ promluvil Severus, „je ten student na ošetřovně?“
„Ano, je u něj Albus,“ vydechla hluboce. „Můžeš přijít? Potřebujeme tvoje potvrzení, že se mu stalo to stejné, co Filchově kočce.“
„Už jsem na cestě. Měl bych vzbudit studenty?“
„Albus řekl, že nemáme. Zjistí to zítra, nemusíme šířit paniku uprostřed noci.“ Mistr lektvarů přikývl.
„Budu tam za chvíli.“
Profesorčina tvář zmizela a Severus se otočil zpátky k Harrymu, který sundal plášť.
„Seve, já…“
„Do hodiny budu zpátky. Můžeš tu zůstat a zkusit si odpočinout. Potom mi musíš všechno říct.“ Harry si sedl do křesla a Severus před něj vykouzlil šálek horké čokolády.
Minuty ubíhaly tak pomalu, jak Harry čekal. Ten hlas musel být reálný. Jak jinak by ho mohl přivést na místo útoku? Ale proč byl on jediným, kdo ho slyšel?
Zamyšleně zíral na prázdný obraz visící na zdi. Co se to v Bradavicích děje?
Mezitím Severus přišel na ošetřovnu. Zkamenělý student byl bezesporu nebelvírský prvák Colin Creevey, velký fanoušek Adriana Pottera. Podle všeho se vyplížil z nebelvírské společenské místnosti, aby ukořistil fotografii se svým hrdinou.
S nadějí, že se mu třeba podařilo útočníka vyfotografovat, otevřel Albus kryt na jeho fotoaparátu. Z přístroje se ale vyvalil jen šedý dým a zápach spáleného plastu.
Když je Severus ujistil, že Colina potkal stejný osud, jako paní Norrisovou, vrátil se do své kanceláře s přesvědčením, že Brumbál ví o útočníkovi víc, než jim říká. Přesto ale vypadal zmateně. A zmatený Albus rozhodně nevěstil nic dobrého.
A pak tu byl Harry. S myšlenkou na něj Mistr lektvarů přidal do kroku. Chlapec se mu vyhýbal několik týdnů. Už to samo o sobě bylo krajně neobvyklé. To, jak vypadal znepokojeně, bylo také značně znervózňující. Stále mluvil o jakémsi hlasu a byl bledý jako stěna. A ten hlas ho zavedl až na místo činu.
Otevřel dveře do kanceláře a okamžitě se na něj upřel pár smaragdových očí.
„Je Colin opravdu…“
„Ano, je zkamenělý,“ ujistil ho Severus. Harry se sesunul zpátky do křesla.
„Hm,“ vydechl.
„Než Minerva zavolala, chtěl jsi mi něco říct,“ připomněl mu profesor a sedl si proti němu. Harry soustředěně zavřel oči a snažil se najít správná slova. Ani to nebylo dobrým znamením.
„V létě mi Ron řekl, že ze všeho toho učení začínám bláznit,“ začal nakonec.
„Co to s tím má společného?“
„Myslím, že měl pravdu.“
„Že moc studuješ?“ snažil se odlehčit situaci Severus.
„Ne. Že se ze mě stává blázen,“ opravil ho Harry.
„A proč si to myslíš?“
„Já…“ sklopil zahanbeně pohled k zemi. „Slyším hlasy, které nikdo jiný neslyší,“ přiznal nakonec.
„Hlasy?“
„No, vlastně jen jeden hlas. Poněkud krvežíznivý. Pořád opakuje, že chce někoho zabít…“ S obavami se podíval zpátky do Severusových očí.
„Říkáš zabít?“ ujistil se Severus. To, že Harry slyší nějaké hlasy, vůbec není dobré. Hlavně proto, že je to právě Harry, ale také proto, že to neznačí ani tak šílenství, jako spíš hrozbu. A se všemi těmi útoky…
„Jo,“ potvrdil Harry, ale nedařilo se mu znít bezstarostně.
„Slyšel jsem vražedný hlas přicházející ze zdí. To není zrovna známka mého duševního zdraví, hádám.“
„Abychom měli aspoň jedno vysvětlení, řekněme, že máš pravdu,“ začal Severus, zvedl se ze židle a posadil se na roh stolu, blíž k Harrymu. „Řekněme, že jsi opravdu blázen – i když já opravdu věřím, že nejsi.“ Harry přikývl, tenhle nápad se mu celkem líbil. „Přesto musí existovat i jiné vysvětlení.“
„Jako třeba?“ zeptal se Harry a napřímil se.
„Říkal jsi, že jsi jediný, kdo ho slyší?“
„Ano,“ potvrdil Harry. „Čekal jsem na Adriana, až skončí jeho trest s Lockhartem, když jsem ho slyšel poprvé,“ vysvětloval Harry a protřel si oči. „Myslel jsem si, že Adrian rád uvidí přátelskou tvář po několika hodinách o samotě s Lockhartem. Ale trvalo to strašně dlouho a já jsem na podlaze skoro usnul. Když jsem ten hlas slyšel, nechal jsem to být s tím, že si ze mě vystřelil nějaký duch, třeba Protiva.“
„Rozumné,“ souhlasil Severus.
„Podruhé jsem ho slyšel těsně před tím, než byla paní Norrisová proměněná v kámen. Adrian, Ron a Hermiona se zdrželi na oslavě úmrtí Skoro bezhlavého Nicka, aniž by měli šanci něco sníst. A protože přišli o halloweenský svátek, šel jsem poprosit domácí skřítky, aby jim nějaké jídlo poslali později do společenské místnosti. Tam jsem ten hlas uslyšel podruhé. Říkal, že chce někoho zabít, a mířil přímo k Velké síni. Přečetl jsem si vzkaz na zdi a pak se tam objevil Adrian. Schoval jsem se za tapisérií a pak se zamíchal mezi studenty, když oslava skončila.“
„Proč jsi mi to tehdy neřekl?“ zeptal se Severus zmateně.
„Chtěl jsem, ale myslel jsem si… chtěl jsem zkrátka mít lepší vysvětlení, než to, že jsem blázen, než ti něco řeknu.“ Harry vypadal zahanbeně, když přiznal, proč se mu celou dobu vyhýbal. Bylo to samozřejmě hloupé, pomyslel si Severus. Nikdy by si o Harrym nemyslel, že je blázen.
„Víš, že se mnou můžeš mluvit o čemkoliv, ne?“ zeptal se pro jistotu.
„Jo.“
„Chci, aby to tak bylo. Dokonce, i když v hlavě slyšíš hlasy, které by tam být neměly.“
„Vlastně,“ dodal, když uvážil, co řekl, „hlavně, když v hlavě slyšíš hlasy,“ opravil se.
„Myslíš…“ polkl chlapec, „myslíš, že kdybych to o těch hlasech řekl dřív, že by…“
„Ne. Nesvaluj vinu na sebe,“ varoval ho Severus. „Nemáme tušení, co stojí za těmi útoky, ani kdo je ten Dědic. No, vypadá to, že Brumbál to ví, ale ani on nedokázal poslednímu útoku zabránit.“ Harry jednou přikývl, ne úplně přesvědčený.
„Každopádně, potřetí jsem ho slyšel dneska v noci. Sledoval jsem ho až k místu, kde jsem našel Colina. A už jsem byl na cestě k tobě, abych ti všechno řekl. Po tom, co se včera objevil Dobby…“
„Dobby?“ zeptal se Severus zmateně.
„Domácí skřítek, který včera v noci navštívil mého bratra…“ vysvětloval Harry a přetlumočil mu vše, co včera slyšel.
Mistr lektvarů si unaveně protřel oči. Jak mohl domácí skřítek vědět, co se stane v Bradavicích, ještě dřív, než se to stane? Jak může skřítek vědět o těch útocích? A když už to ten skřítek Dobby věděl, proč varoval Adriana, a ne ředitele?
„Pojďme od jedné věci ke druhé, než se z toho zblázním,“ navrhl Severus.
„Dobře.“
„Ze všeho nejdřív mi slib, že za mnou přijdeš vždycky, když tě něco bude trápit. Já to vidím tak, že vyslechnout si tě a pomoct ti ze všech svých sil, je v popisu mé práce.“ Harry se usmál.
„Slibuju, tati.“ Severus mu úsměv oplatil.
„Teď k tomu hlasu. Myslím, že najisto můžeme říct, že to není jen přelud tvé fantazie,“ ujistil ho Severus. „Už dvakrát tě přivedl k místu útoku.“
„Takže myslíš, že mezi tím hlasem a útoky existuje nějaká souvislost?“ zeptal se Harry.
„Už tě to určitě taky muselo napadnout, ne?“ povytáhl Severus tázavě obočí a Harry jen přikývl. Po druhém útoku o tom uvažoval. Poprvé vlastně nebyla žádná zkamenělá oběť, která by se dala počítat.
„Po dnešku ano.“
„A když není jen v tvé hlavě, znamená to, že je skutečný. A pokud je skutečný, proč ho nikdo kromě tebe neslyší?“ zeptal se Severus a otázka zůstala viset ve vzduchu v naprostém tichu.
Harry se snažil soustředit a vyburcovat svoji unavenou mysl k co nejlepšímu výkonu. V čem je jiný, než zbytek obyvatel hradu, že ho to může vést až ke slyšení hlasů? No, jsem alchymista, pomyslel si Harry, ale slyšet hlasy – to bylo většinou kouzelnických umění odsuzováno, snad kromě věštění. Alchymisty také.
Oči se mu rozšířily, když ho napadlo jiné řešení. Na jednu stranu by to dávalo smysl, v podstatě, vlastně měl schopnost slyšet hlasy, které jiní neslyší, ale na druhou stranu to vůbec smysl nedávalo. Proč by had napadal mudlovské studenty?
„Seve?“ oslovil profesora váhavě.
„Nějaké nápady?“
„Vlastně jen jeden.“
„A to?“ naléhal Mistr lektvarů.
„Může s tím mít něco společného to, že jsem Hadí jazyk?“ Severus svraštil obočí nad chlapcovou myšlenkou. Protože, i když to bylo nejnápadnější vysvětlení – když se Salazarem Zmijozelem byli hadi vždycky spojení – nevěstilo nic dobrého.
„To s největší pravděpodobností může,“ souhlasil nakonec roztržitě. „Nevím ale, jestli je to uklidňující.“
„Byl bys radši, kdybych byl cvok?“ ušklíbl se Harry.
„Ne, to ani ne,“ souhlasil Mistr lektvarů, ale stále se tvářil ustaraně. „Ale stejně, jestli to, co slyšíš, je opravdu had – a co jiného by mělo co dočinění se Zmijozelovým Dědicem – musel by to být had s vraždícími tendencemi, silně předpojatý proti mudlům a se schopností nechat je zkamenět. A musí se na výzvu Dědice, ať už je to kdokoliv, pohybovat po hradě neviditelný.“
Harry svěsil ramena. „Chápu, kam míříš,“ uznal.
„Čemu ale nerozumím,“ začal Harry po dlouhé chvíli ticha, „jaký druh hada dokáže něco takového? Jaký druh má sílu proměnit člověka v kámen?“
„To je, Harry, další velice dobrá otázka,“ prohlásil Severus a v duchu procházel všechny druhy hadů, které znal, a jejich schopnosti. Mnoho z nich mohlo otrávit, někteří měli magické schopnosti všeho druhu a hodně – ať už kouzelných nebo ne – mohlo zabít. Ale proměnit v kámen?
„A obávám se, že na ni nedokážu odpovědět,“ uzavřel s povzdechnutím. Doslova cítil bolest, která mu postupně stoupala do hlavy.