30. Zakázané lektvary a podivný deník
„To je, Harry, další velice dobrá otázka,“ prohlásil Severus a v duchu procházel všechny druhy hadů a jejich schopnosti, které znal. Mnoho z nich mohlo otrávit, někteří měli magické schopnosti všeho druhu a hodně – ať už kouzelných nebo ne – mohlo zabít. Ale proměnit v kámen?
„A obávám se, že na ni nedokážu odpovědět,“ uzavřel s povzdechnutím. Doslova cítil bolest, která mu postupně stoupala do hlavy.
Harry měl vztek. Nebylo to poprvé, co se tohle stalo, ale začínal tím být frustrovaný. Adrian si zase něco šeptal s Ronem a Hermionou a tlumené tóny jejich hlasů nebyly ani trochu nenápadným rozhovorem, o který se asi snažili. Ne, že by Harrymu vadilo, že má Adrian vlastní život a vlastní tajemství, jak by taky mohlo, s tím vším, co skrýval on sám. Přesto ale byli dvojčata. A on má svá tajemství, aby svého bratra ochránil. Kdyby prozrazení neznamenalo, že by jeho bratr byl v okamžitém nebezpečí, řekl by mu všechno.
Tohle ale nebyla otázka života a smrti. Byla to zas nějaká pleticha, kterou Adrian se svými přáteli plánoval, a jeho k ní nepřizvali.
Mohl zpoza své učebnice kouzelných formulí pozorovat, jak se baví a kují pikle, aniž by je zajímalo, že je někdo sleduje. Na druhou stranu zbytku společenské místnosti se zdál být jejich rozhovor naprosto ukradený. Nebelvírští se stále nenabažili pyrotechnických kousků dvojčat Weasleyových a teď jimi byli zcela zaměstnání. Zlaté trio – jak studenti začali říkat Adrianovi, Ronovi a Hermioně – se tak nemuselo bát, že by jim někdo věnoval nežádoucí pozornost.
Harry si povzdechl a snažil se znovu soustředit na svoji knihu. Tentokrát se jednalo o skutečnou učebnici formulí, jen ne zaměřenou na druhé, ale na šesté ročníky. Jeho pozornost však byla neustále narušována, jako vždy, když jeho bratr plánoval něco, co se mohlo změnit v něco velmi nebezpečného. Byl to hektický měsíc od doby, co si se Severusem uvědomili, že tvor, který na hradě útočí na mudlovské studenty, je had. Stále jim nebylo jasné, jaký druh hada, a Severus se tak ze všech sil snažil procházet všechny knihy, v nichž mohl najít nějakou nápovědu.
Harry zas rozděloval svůj čas mezi snahu o zjištění, co má jeho bratr za lubem, a pokrok ve svém vlastním studiu. Mistr lektvarů na něj naléhal, aby v něm pokračoval. Připomněl mu, že zameškání plánu mu v ničem nepomůže, kdežto další studia mu můžou pomoct vypořádat se s tím hadem, až přijde čas.
Severus samozřejmě neměl v úmyslu nechat ho čelit Zmijozelovu netvoru samotného – naopak ho chtěl mít na míle daleko, jak si Harry uvědomil – ale dělal vše pro to, aby se tím Harry moc nezabýval.
Harry se také snažil zaplnit svůj volný čas, aby na hada nemyslel, a protože se ve svém výzkumu dostal do slepé uličky, věnoval se knihám o alchymii, formulích, lektvarech, runách a dokonce i o přeměnách zvěromágů.
„… jste si jistí, že máme všechno, co potřebujeme?“ zazněl přes místnost Ronův hlas. Když už byla řeč o zvěromázích pomyslel si Harry, opravdu by neměl být schopný slyšet ho na takovou dálku. Zrzek koneckonců stále jenom šeptal.
Podobných případů si všiml už několikrát a přečtením několika starých svitků z Nicholasovy sbírky, které Severus propašoval na hrad, si svá podezření potvrdil. Vypadalo to, že když je proměna ve zvíře jednou úplná, prvky lidské i zvířecí podoby se začnou prolínat. Obvykle se jednalo o jedny z nejsilnějších charakteristik dané formy, a tak Severus s Harrym zaznamenali zlepšení sluchu, jedné z nejsilnějších vlčích vlastností. Také to vysvětlovalo, proč mají oba dva ve vlčí podobě tmavou srst, odrážela se v ní barva jejich vlasů. Určitým způsobem to vysvětlovalo i Siriusův charakter.
„Všechno sedí, neboj se, Rone,“ ujistila ho Hermiona a dál pokračovali šeptáním, kterému nerozuměl ani Harry. Ve společenské místnosti bylo přece jen rušno kvůli ohňostrojové show. Harry věděl dost, aby pochopil, že Ronova otázka, jestli mají všechno, směřuje k ingrediencím pro lektvary.
Po katastrofální hodině lektvarů, kdy se v kotlíku s lektvarem proti otokům nějakým záhadným způsobem ocitl ohňostroj od dvojčat Weasleyových a rozprskl tak lektvar po studentech stojících poblíž, zjistil Severus, že zmizely některé ingredience z jeho soukromých zásob. Po tom, co se pak Harrymu podařilo zaslechnout, si poskládali dvě a dvě dohromady, a Harry měl co dělat, aby Severusovi zabránil přilít Adrianovi do hrnku veritasérum, jehož použití na studentech bylo zakázané. I když ale neměli žádné důkazy, že za krádeží stojí zlaté trio, profesor učinil zneklidňující závěr, že chybějící přísady sloužící k vytvoření Mnoholičného lektvaru.
„Učíš se formule?“ ozval se unavený hlas Nevilla, který se vedle něho svalil na gauč s učebnicí Obrany proti černé magii – tedy jednou z nich – v ruce a zoufalým výrazem ve tváři.
„Jo,“ odpověděl prostě Harry a soucitně se usmíval kamarádovým nesnázím.
„Přísahám, že jestli si přečtu ještě jeden řádek o tom, jak je Lockhart úžasný, při první příležitosti ho prokleju!“
„To je aspoň přístup,“ prohlásil Harry a poplácal Nevilla, který pořád vypadal trochu vyděšeně ze svého vlastního prohlášení, po rameni.
„Už mi z těch jeho knih hrabe.“ No, aspoň neslyšíš hlas neznámého vraždícího hada, Neve, pomyslel si Harry unaveně.
„Myslím, že se tvoje mysl jen bouří proti Lockhartovu psaní,“ usmál se. Bylo hezké vidět Nevilla, jak se nebojí říct, co si myslí a co cítí, přestože to dělal jen, když byl Harry poblíž.
„S Quirrellem a Lockhartem není divu, že nedokážu vykouzlit ani jednoduché obranné kouzlo,“ prohlásil hnědooký chlapec sebekriticky. Harry o tom několik sekund uvažoval. Přijde válka, někdy v budoucnu určitě, je to jen otázkou času. Může to být desetiletí, stejně jako měsíc. Co by se pak stalo s Nevillem? Zachvěl se nad tím pomyšlením a bez váhání se rozhodl.
„Podívej, Neve,“ začal nakonec, přičemž sebral ze stolu svitek s hotovou esejí do Přeměňování, kousek z něj utrhl a napsal na něj několik knih, které mu pomohly se základy kouzel. Věděl, že jestli se bude chtít Neville zlepšit – a byl si jistý, že ano – musí začít nejprve se základy.
„Tady je několik knih, které mi opravdu pomohly,“ řekl a podal krátký seznam Nevillovi. „Můžeš začít s nimi, jsou k dispozici v knihovně, a potom normálně pokračovat s knihami, které máme v osnově tento rok. Až je přečteš, pomůžu ti s tréninkem. Co ty na to?“ Neville jen nevěřícně těkal pohledem mezi seznamem a Harrym.
„To myslíš vážně?“
„Kdybych nemyslel, tak ti pomoc nenabízím,“ ujistil ho Harry s úsměvem. „Nejsou přátelé právě od toho?“ Nevillův úsměv byl oslňující, dokonce i oči mu zvlhly.
„Přesně od toho přátelé jsou,“ odpověděl a Harry se zasmál tomu, jak se jejich role vyměnily.
Nemohl se dočkat Štědrého dne, Neville určitě bude ohromený z jeho dárku. Pracoval na tom nápadu měsíce a Severus mu velice rád pomáhal. Vlastně byl rád, že si Harry konečně našel přítele ve svém věku a jeho volbu mu schvaloval. Neville Longbottom byl plachý chlapec, ale to bylo zapříčiněno způsobem, jakým byl vychovaný. Měl potenciál, tím si byl Severus jistý, a tak ochotně souhlasil, že Harrymu s jeho plánem pomůže. Nakonec to bylo tou jedinou věcí, kterou si Severus v posledních týdnech užíval. Se vším, co mu leželo v hlavě, měl pocit, že brzo vybuchne.
Pro Harryho tak nebylo žádným překvapením, když Mistr lektvarů uvolňoval svou frustraci na trápení Lockharta. Ne, že by mu to vadilo. Ten poskakující idiot přišel se Soubojnickým klubem a proměnil ho v komedii, Severus totiž souhlasil, že mu pomůže, aby ho mohl beztrestně proklít do bezvědomí.
Harry byl jedním ze studentů, kteří zatleskali, když kouzlem Expelliarmus odhodil Lockharta na druhou stranu místnosti. Dokonce i poseroutkovi došlo, že je mimo Severusovu ligu, a rychle se hnal do toho, aby pro trénink spárovali studenty.
Adrian přistoupil k Ronovi a Harry si stoupl naproti Nevillovi, když jeho bratr zachytil Dracův úšklebek z opačné strany místnosti. Soutěž upřených pohledů se nakonec vyvinula v souboj doprovázený Lockhartovým křikem, že měli soupeře pouze odzbrojit. Blonďák dokonce použil i některá kouzla, která byla v souboji nezletilých zakázaná a způsobila by vážné škody, kdyby byl jeho soupeřem někdo jiný, než Adrian. Jedna z kleteb, kterou odrazil Adrianův štít, málem zasáhla do obličeje Justina Finch-Fletchera, a přestože se netrefila, chlapec omdlel šokem.
Druhý den byl Justin nalezený proměněný v kámen, stal se tak obětí Zmijozelova netvora, a Harry se Severusem nebyli ani o krok blíž ke zjištění, co za netvora to je. Aby to bylo ještě horší, poblíž zkamenělého chlapce se vznášel Skoro bezhlavý Nick.
„Jak, do háje, mohl proměnit v kámen ducha?“ rozčiloval se Harry v Severusově kanceláři v noci po útoku.Známkou toho, jako moc byl Mistr lektvarů celou záležitostí posedlý, bylo i to, že chlapce nenapomenul za to, jak mluví.
Nejhorší na celé události bylo to, že oběti našel právě Adrian, a díky Protivovi to všichni věděli. Podezření se opět školou rozšířila jako oheň a všichni teď věřili, že to právě Adrian je Zmijozelovýmdědicem.
Vypadalo to, že se tím jen zvýšila naléhavost, s jakou chtěl Adrian dokončit cokoliv, co plánoval se svými přáteli. Harry pak měl se stále větší naléhavostí chuť rozběhnout se hlavou proti zdi.
A tak se přiblížily Vánoce, během nichž měli chlapci Potterovi opět zůstat v Bradavicích. Jejich rodiče měli po většinu Vánoc práci, a dvojčata tak měla pomocí letaxové sítě odcestovat domůjen na jeden den a zbytek Vánoc strávit v Bradavicích. Zdálo se, že se to Adrianovi náramně hodí, ale Harrymu ne. Kromě toho, že se děsil, co jeho bratr zase provede, umíral touhou vyzkoušet nový model svého koštěte. Všechny ty noci, které probděl v obavách, se tak ukázaly být užitečné aspoň v tom, že měl spoustu času na novém vzhledu pracovat.
„Učíš se formule?“ zeptal se Fred, který se svalil na gauč vedle Harryho a vytrhl ho tak ze zamyšlení.
„Ano,“ odpověděl Harry a posunul se, aby si mohl sednout i George.
„Páni, kamaráde, děláš i něco jinýho?“ zeptal se George s povytaženým obočím. Harry si uvědomil, že vypadají mnohem vážněji než obvykle, a zajímalo ho proč. Dopis, který držel v rukou Fred a který nemohl být napsán nikým jiným, než jejich mámou, mu napověděl. Vědomí, že dvojčata před několika dny opět vyhodila do povětří Merlin-ví-co mu dopovědělo zbytek.
„Trable doma?“ zeptal se klidně a dvojčata si věnovala významný pohled.
„Jsi bystrý, co?“ odpověděl mu otázkou George a povzdechl si. Cokoliv v tom dopise stálo, muselo být dost špatné.
„Říkají to,“ usmál se Harry. „Znamená to, že mám pravdu?“
„Jo,“ potvrdil Fred, „mamka se dozvěděla o našem posledním výbuchu a…“
„Chápu,“ přerušil ho Harry.
„Tím si nejsem tak jistý,“ pronesl George a znovu si vyměnil pohled se svým bratrem. Zelenooký čaroděj mezi nimi těkal očima.
„Proč by ne? Vaše mamka určitě nemůže být zas až tak vzteklá…“
„Tak to není, kámo. To jen, že…“
„… každý ví, že jsi odpadlík Havraspáru, který se přidal k Nebelvíru jen, aby zachránil famfrpálový tým,“ dokončil Fred bratrovu větu věcným tónem.
„Cože?“ nechápal Harry, „to si o mě nikdo nemyslí! Nebo jo?“ Náhle se společenská místnost zdála být jaksi menší.
„To tedy ano, dokonce i Kratiknot to jednou řekl.“ Harry zmateně několikrát zamrkal.
„Profesor Kratiknot si myslí, že jsem odpadlík Havraspáru?“
„Ne, ale řekl, že bys v Havraspáru měl být a… víš co? To je vlastně důvod, proč to nechápeš.“ To je pravda, pomyslel si Harry, rozhodně to nechápal.
„Musím přiznat, že jsem z vás ztracený.“
„Fred se snaží říct,“ vysvětloval George, „že jsi nejlepší student v ročníku a nebelvírský chytač. Mamka mluvila s Remusem, který jí řekl o nějakém časopise, který ti dal loni k Vánocům, a ona má dost tendence srovnávat…“ zamumlal téměř neslyšně. Harry se smutně usmál, pochopil.
„Moje máma dělá to samé, víte?“ Pohledy dvojčat se zvedly od koberce k němu.
„Opravdu?“ zanotovali společně a dva stejné páry modrých očí na něho upřeně zíraly.
„Ne neustále, myslím, ale ano,“ ujistil je Harry a pokrčil rameny. „Moje máma… sice mi ohledně toho neposlala dopis, ale vidím to. Někdy, když jsem s ní a Adrianem v jedné místnosti. Jsou to jen drobnosti, ale vím, jak to myslíte.“
Fred s Georgem se na něj najednou dívali jinak, jako by o něm zjistili něco nového, co si nikdy nedokázali ani představit. Harry na oplátku poznal, že ve dvojčatech je víc, než jen hravost a žerty.
„Možná to nakonec přece jen chápeš,“ uznal Fred a střelil pohledem po Adrianovi.
„No, ty aspoň nevypadáš stejně jako on,“ dodal George.
„Co to bylo za výbuch, který to způsobil tentokrát?“ zajímal se Harry po chvíli ticha zvědavě.
„To není jen to,“ přidal George.
„Příští rok budou NKÚ a mamka chce vědět, co máme v plánu dělat po škole,“ vysvětloval Fred. „Doufá, že budeme chtít pracovat na Ministerstvu, my jsme řekli, že to určitě ne, a od té doby to jde z kopce.“
„Chápu. A co plánujete dělat po škole?“
„Chtěli bychom si otevřít vlastní obchod na Příčné ulici,“ přiznal George po krátké pauze. „Žertovný obchod, něco jako je ZonkoPP.“
„Nepochybuju, že to bude paráda,“ usmál se Harry. Dovedl si to jasně představit.
„Kéž by se na to mamka dívala jako ty,“ promluvil George s pohledem upřeným na dopis ve Fredových rukách.
„No, není zas tak vážné, jak to teď vypadá,“ řekl Harry, „nemůžete se o své budoucnosti rozhodovat na základě toho, co po vás chtějí druzí. Koneckonců je to vaše budoucnost.“
„To jo, ale…“
„Berte to takhle,“ přerušil ho znovu, „když budete dělat něco, co vás nebaví, budete nešťastní nebo si budete celý život říkat, co by bylo, kdybyste šli za svým snem. Myslíte si, že to vaše mamka chce?“
„Ne,“ zamumlali oba.
„Přesně. Když se na to zkusíte podívat z její strany… myslím, že se jen bojí. Pracovat pro Ministerstvo by bylo jednodušší, a to ona ví. Dalo by vám to stabilní práci a příjem, který vám zajistí pohodlný život. Když rozjedete vlastní podnikání, bude to riskantnější, hádám. Ale když to budete opravdu chtít, nakonec jí ukážete, že jste měli pravdu, nebojte se,“ snažil se je ujistit.
„Náš malý Harry nás předrostl,“ ušklíbl se Fred, ale jeho oči už zase zářily.
„A taky přechytračil,“ sekundoval mu George.
„Tak moc, že sotva rozumím, co jsem řekl,“ odvětil Harry vážně a dvojčata se zachechtala. „Ale opravdu, jestli je otevření obchodu to, co chcete, měli byste to zkusit. Aspoň já bych na ten nápad vsadil.“
„Možná tě vezmeme za slovo, Pottere,“ pohrozil George.
„Takže, můžeme očekávat, že půjdeš v našich šlépějích a nebudeš perfektní hlavoun, jak každý čeká?“ zeptal se Fred.
„Perfektní hlavoun?Merlinodpusť!“ vykřikl Harry v hraném zděšení.
„Tak co od tebe můžeme čekat? Možná famfrpálovou kariéru?“ Harry se uchechtl.
„Famfrpál, říkáš?“ zeptal se a pomyslel na napůl dokončené koště ve svém kufru. „To je dobrá myšlenka.“
„Jsem příjemně překvapen, můj drahý chlapče,“ oznámil mu Fred, čímž perfektně napodobil Brumbála.
„Famózní, řekl bych! Jsem z toho u vytržení!“ dodal George, který pro změnu napodobil Percyho, a potřásl Harrymu rukou, aby mu poblahopřál.
„Nechápu, proč jste překvapení. Jsem přece odpadlík Havraspáru, jak jste řekli. Co mě může zastavit, abych se nestal divokou kartou?“ ušklíbl se.
„Jak vidíme, tak nic,“ uznali současně oba chlapci.
Po tomto rozhovoru uběhl večer velmi příjemně. Harry se rozhodl, že s dvojčaty musí trávit víc času. Bylo v nich mnohem víc, než dávali najevo.
Týden skončil a většina studentů se rozjela domů na vánoční prázdniny. Hermiona, Weasleyovi, Neville, který požádal svoji babičku, aby mohl zůstat a věnovat se studiu, jak tvrdil, a Potterovi byli prakticky jediní, kteří z nebelvírské koleje v Bradavicích zůstali.Harry s Adrianem jen na chvíli den před Štědrým dnem odcestovali domů, aby se rozloučili s rodiči, kteří měli odcestovat a vrátit se až po Novém roce.
Harry se obvinil, že si možná jen vymýšlí, ale cítil mezi Lily a Jamesem napětí, které tam nikdy dřív nebylo. Mávl však nad tím rukou jako nad výplodem své fantazie, když se na Štědrý den ráno vrátil do hradu.
Když si rozdali dárky a zasmáli se novému výmyslu dvojčat Weasleyových– začarovanému prefektskému odznakuPercyho, na kterém teď stálo „Tupá hlava“ – vydal se Harry rovnou do Severusovy kanceláře.
Jeho bratr s přáteli vypadal ten den vzrušeně, ale koneckonců, byly přece Vánoce, a jediné, co Harry z Adriana dostal, bylo vyprávění o Fawkesovi, kterého viděl, když musel jít do Brumbálovy kanceláře poté, co našel Justina s Nickem.
Harry se proto rozhodl, že si Štědrý den užije, a tak řekl Nevillovi, aby mu ještě dárek nedával a potkal se s ním za hodinu ve Velké síni. Proto měl času jen tak akorát, aby vyměnil dárky se Severusem, aby Nevilla stihl.
„Veselé Vánoce, Harry!“ vyhrkl Mistr lektvarů, když chlapec tázavě vešel do jeho kanceláře. Podle toho, co viděl, měl Severus velice dobrou náladu, a to mu na tváři vykouzlilo úsměv. Severus mu dal několik čerstvě nařezaných jasanových větví, perfektních pro koště, na kterém právě pracoval, profesionální sadu na úpravu košťat – všechny prototypy košťat byly vyrobeny pomocí těchto nástojů, vysvětlil, když se Harry rozpýval nad tím, že jsou všechny vyrobeny z čistého stříbra – a svitek, u kterého trval, že ho dá Harrymu později, jen aby zvýšil napětí.
Harry mu na oplátku dal tři tlusté svazky o lektvarech, čistě zabalené v tmavě zeleném papíře, s názvem ScinncræftDrenceBréowan aneb Umění lektvarů. Knihy byly potažené nejlepší hnědou kůží se stříbrnými ornamenty. Severus otevřel první z nich s až dětským nadšením. Vydechl a překvapením otevřel pusu.
„Kdes našel tyhle texty?“ zeptal se a jeho oči putovaly sem a tam po receptech na vzácné a dokonce i zapomenuté lektvary.
„Požádal jsem Minnie, aby navštívila můj trezor a našla cokoliv z Nicholasovy kolekce o vzácných lektvarech. Bylo to psáno hlavně po různých svitcích a rozpadajících se pergamenech, ale ty, které se mi zdály zajímavé, jsem si několikrát nechal přinést do školy, protože jsem to nestihl dokončit přes léto. Jen několik jsem četl detailně, ale snažil jsem se je co nejlépe uspořádat dohromady a udělat čitelné kopie originálů. Díky jejich názvům a nějakým poznámkám v jejich popisech věřím, že moje třídění bude pochopitelné,“ pokrčil Harry rameny a pohled měl upřený na stříbrný nástroj ve své krabici. Nástroj, který málem upustil, když ho Severus objal.
„Prostě mě musíš překvapovat pořád a pořád dokola, že?“ rozesmál se Mistr lektvarů.
„Snažím se,“ zahuhlal mu Harry do hábitu. „Beru to tak, že se ti dárek líbí.“
„Myslíš?“ odvětil profesor s širokým úsměvem. „Miluju ho!“ Opatrně obracel stránky a co chvíli se mu úsměv znovu rozšířil, nemohl ani uvěřit některým lektvarům, na které narážel.
„Dobře,“ vydechl Harry.
„Opravdu, Harry, je to perfektní!“ Severus zavřel knihu a opatrně ji položil na stůl. „Mám tě rád, dítě.“
„Taky tě mám rád, tati,“ odvětil chlapec. „A teď k tomu svitku.“
„Aha, ten svitek,“ sebral Severus řečený pergamen ze stolu. Úsměv se mu opět rozzářil, když ho podával Harrymu.
„Trochu jsem prozkoumal tu knihu o zvěromázích, kterou jsem ti dal na Vánoce loni, a na tohle jsem přišel.“ Chlapec rozbalil svitek a začal číst. Jeho oči se překvapeně rozšiřovaly s každým dalším slovem.
„To jako opravdu?“ podíval se na samolibě se tvářícího profesora.
„Jakože se Snape jmenuju.“
„Vícenásobná forma zvěromága?“ zašeptal Harry, sevřel svitek pevněji a oči mu jiskřily vzrušením.
„Ano.“
„Ale jak?“ zeptal se chlapec a nadšením málem povyskočil.
„Není to snadné,“ varoval ho Severus a vzal si pergamen z chlapcova pevného sevření.
„První podoba, do které se proměníš, je instinktivní. Je spojená s tvým magickým jádrem, je spíš vyjádřením síly, která aktivuje přeměnu, a je závislá na tvém charakteru.“
„Ale když je podoba, kterou na sebe vezmeš, předurčená, jak vyvoláš tu druhou?“ zeptal se Harry, protože neměl čas přečíst si celý text na svitku, ve spěchu, aby se ujistil, že taková možnost opravdu existuje.
„Když dokončíš svou první přeměnu, vlastně se jen naučíš, jak se spojit s magií pro to potřebnou. Proměnit se ve zvíře není problém, protože cítíš, jak by to všechno mělo dopadnout. Tvoje druhá přeměna bude pravým opakem,“ rozebral Mistr lektvarů a Harry si přál okamžitě začít trénovat.
„Jak opakem?“
„Koncept je velice jednoduchý, ale provést to je mnohem těžší,“pokračoval Severus. „Teď už máš schopnost svoje tělo měnit, rozumíš, jak to funguje, ale podvědomě se stále zaměřuješ na podobu, kterou už znáš.“
„Takže co, jen si představíš druhou podobu a…“
„Obávám se, že tak snadné to není,“ přerušil ho Severus, „jak jsem řekl, první forma je neodmyslitelná. Jen si představíš, že se tvoje tělo mění, a ono tak udělá. Nemusíš přemýšlet nad tím, jak se změní tvoje svaly, kosti nebo tepny, protože tvoje tělo už ví, co má dělat. Ty se jen spojíš s magickou schopností to udělat.“
Harry rozuměl, co se Severus snažil říct, určitým způsobem. Nikdy dřív se nezajímal, jak se může přeměnit ve vlka, když ani neví, jak vlčí tělo pracuje.
„Takže, jak je druhá přeměna možná?“
„Protože tvoje mysl neví, jak to udělat, musíš ji to naučit,“ pousmál se Severus.
„A tím myslíš…“
„Vybrat si zvíře a nastudovat ho. Jeho anatomii, způsob, jak se pohybuje a jak se chová, jak jí, jak dýchá, prostě všechno,“ prohlásil profesor. „A když už budeš vědět, jak bude výsledek vypadat, tvoje magie se postará o ostatní.“
Harry na Severuse jen užasle zíral.
„A jakto, že jsem o tom nikdy dřív neslyšel?“ zeptal se chlapec, i když ho to vlastně moc nezajímalo, stále byl zabrán do možnosti druhé přeměny.
„No, předpokládám, že někdy se o téhle možnosti vědělo, ale být zvěromágem bylo v sedmnáctém století víc než trestné a o století později byla většina rukopisů na toto téma zničena, dodnes se po nich pátrá. A nutno dodat, že to vyžaduje velkou magickou sílu nebo vydatnou pomoc, aby se člověk stal zvěromágem. A druhá přeměna vyžaduje ještě víc. Vyžaduje odhodlání a měsíce, možná roky studia,“ přemýšlel nahlas Severus. „Navíc mám dojem, že kniha, kterou jsem našel ve své rodinné knihovně, byla jednou z těch, které se Ministerstvo snažilo před třemi stoletími zničit.“
„Někdy musíš Ministerstvo nenávidět,“ zamumlal Harry, zamyšleně se díval na pergamen a už vymýšlel, v jaké zvíře by se chtěl proměnit.
„Víš, vždycky jsem chtěl létat,“ řekl nakonec a Severus s úsměvem přikývl.
„Uvidím, co se dá dělat,“ odpověděl a oba se rozpovídali na toto téma.
Během toho rozhovoru Harry zapomněl na čas a k profesorovu pobavení se přímo rozlétl do Velké síně, když si vzpomněl, že se má setkat s Nevillem. Těžce udýchaný ho naštěstí ještě dohonil, jak šel dolů ze schodů.
„Já… ahoj, Neve… pojď za mnou!“ a otočil se na patě, aby běžel zpátky do sklepení, když mu Neville položil ruku na rameno, aby ho zastavil.
„Nejdřív popadni dech,“ řekl mu a podíval se na svého kamaráda kritickým pohledem.
„Dobrý nápad,“ ušklíbl se Harry.
„Takže,“ začal Neville, zatímco Harry stále lapal po dechu, „nějaká nápověda, co na mě chystáš?“ Chlapec si hrál s fialovou mašlí na něčem, co Harry považoval za dárek pro něj. Byla to malá, draze vypadající krabička, ve zlatém papíře, která okamžitě vyburcovala Harryho zvědavost.
„Ne,“ zavrtěl hlavou lehkomyslně, než zase zvážněl. Věděl, jak moc se Neville bojí Severuse.
„Jen mi důvěřuj, ano?“ Neville přikývl.
„Samozřejmě.“ Harry se usmál ještě víc a rozešel se, Nevillovi pokynul, aby šel za ním.
„Harry?“ oslovil ho jeho přítel, když viděl, kam ho Harry vede. „Proč jdeme zrovna do sklepení?“
„Uvidíš,“ odpověděl vesele. „Budeš můj dárek milovat, slibuju.“
Když přišli před dveře Severusovy kanceláře, Neville byl bílý jako křída a lehce se třásl.
„Harry?“ oslovil ho znovu, tentokrát už s opravdovými obavami v hlase.
„Neve, nemáš se čeho bát.“
„Ale tohle je kabinet profesora Snapea,“ stěžoval si chlapec. „Co když nás tu chytí?“
„Ze všeho nejdřív, očekává nás.“ Neville o krok ustoupil a jeho třas už teď byl naprosto viditelný.
„Co?“ vydechl zděšeně.
„Ano,“ nehodlal se opakovat Harry. „Neve, profesor Snape mě prakticky vychoval.“ Děs byl na okamžik vystřídaný zmatením.
„Cože?“
„Opravdu,“ ujistil ho, šťastný, že to konečně může někomu říct. „Moji rodiče… no, vždycky byli dost zaneprázdnění Adrianem a Sev je starý přítel mé mámy.“ Severus trval na tom, že žádný Harryho kamarád by se ho neměl bát. Takže Harry ho velice rád vykreslil v lepším světle – jak jen bylo možné – aby ho Neville opravdu poznal.
„A není to tak špatný člověk, jak si lidi myslí. Vůbec není zlý!“
„Ale…“ Vypadalo to, že pro Nevilla není právě lehké přijmout myšlenku milého Severuse Snapea.
„Jak jsem řekl, vychoval mě,“ připomněl mu znovu Harry s úsměvem. „A dopadlo to dobře, ne?“ Neville přikývl. „Děj mu šanci, Neve. Uvidíš. Dokonce mi i pomáhal s tvým dárkem.“
„Opravdu?“ vyhrkl chlapec, než se stihl zastavit.
„Jo,“ ujistil ho Harry.
Neville chvíli přemýšlel o tom, co slyšel, než se rozhodl. Jednou přikývl a jednoduše řekl:
„Tak jo.“
„Díky, Neve,“ mrkl na něj a zaklepal na dveře.
„A ty mu říkáš Seve?“řekl ještě Neville, když Severus tázavě otevřel dveře.
„Dobrý večer, pane Longbottome,“ řekl měkce, snažil se chlapce nevystrašit. Chlapec naštěstí vypadal zmateně, ale ne vyděšene. „A veselé Vánoce,“ dodal a potřásl strnulému chlapci rukou.
„Veselé Vánoce, pane profesore,“ odpověděl a Severus je oba pustil dovnitř. Když zavíral dveře, nenápadně mrkl na Harryho, chlapec si to užíval. Za poslední roky tohle bylo nejblíž tomu, jak by chtěli žít, kdyby nemuseli mít svá tajemství.
„Takže, připravený na svůj dárek?“ zeptal se Severus Nevilla, který krvavě zrudnul.
„Ano, hádám,“ zamumlal a Severus s úsměvem přistoupil ke svému stolu a cosi vytáhl ze zásuvky. Neville na něj stále jen zíral a přemýšlel, jestli se profesor opravdu usmál, nebo to světlo přišlo z krbu za ním. A když už je řeč o krbu…
„Připravený?“ zeptal se Harry, když Severus do plamenů hodil hrst prášku.
„My jdeme pryč z Bradavic?“ zeptal se chlapec, víc překvapený než vyděšený.
„Obávám se, že tvůj dárek je jedním z těch, pro které si musíš přijít sám,“ odpověděl Harry záhadně.
„A kam jdeme?“ Místo odpovědi Harry kývl na Severuse, který vstoupil do plamenů a klidně vyslovil: „Příčná ulice!“ Oheň vzplanul a Severus byl pryč.
„Proč mě bereš na Příčnou ulici? Máme to vůbec povolené opustit hrad?“ ptal se stále Neville, ale Harry ho jen postrčil do krbu.
„No, technicky vzato má jenom Sev povolení používat letaxovou síť bez Brumbálova vědomí,“ ušklíbl se. „Kdyby se někdo ptal, koulovali jsme se u jezera.“ Podal Nevillovi misku s práškem a ten si váhavě nabral do hrsti, stále s pochybami.
„Příčná ulice!“ zavolal a za chvíli už vylézal z krbu v Děravém kotli, kde na něj Severus čekal. Harry se k nim vzápětí připojil. Severus kývl na Toma, když odcházeli ven. Jestli hospodského překvapilo, že profesora doprovází dva chlapci místo jednoho, nedal to na sobě znát.
„Pojď,“ povzbudil Harry Nevilla, když Severus otevřel vstup do Příčné ulice. „Musíme kus ujít.“
„A kam?“ zeptal se a šokovaně těkal pohledem mezi svými dvěma společníky, kteří si vyměnili rozpustilý pohled.
„Harry se zmínil,“ začal profesor, čímž upoutal Nevillovu pozornost, „že používáte starou hůlku svého otce?“ Chlapcovy oči se v okamžiku, kdy mu došel význam slov, široce otevřely.
„Ano,“ zaskřehotal.
„No,“ zapojil se i stále usměvavý Harry, „víš, že Ollivader má otevřeno i na Štědrý den?“ Překvapený pohled jeho kamaráda mu odpověděl sám.
„Ollivander?“ zeptal se Neville šokovaně. „To jsou hůlky. Ty mi dáváš hůlku?“ vyhrkl a čekal, že se Harry začne smát a řekne mu, že je to jen vtip. Ten ale přikývl.
„Pan Ollivander je výrobce hůlek,“ řekl, „co jiného bych ti tam mohl dát?“
Skupinka tří kouzelníků se zastavila, když Neville Harryho objal tak silně, jak jen dokázal a jako by ho už nikdy neměl pustit.
„Děkuju, Harry.“
„Co kdybys mi poděkoval až potom, pan Ollivander už čeká.“ Neville ho pustil, o krok ustoupil a snažil se zakrýt svůj ruměnec.
„Pánové, následujte mě,“ pronesl Severus a otočil se k nim zády, aby skryl úsměv.
O několik chvil později už stáli před obchodem, kde je vítal prodejce osobně se svým typickým zkoumavým pohledem. Harry vycítil nejistotu svého přítele, a tak ho pobídl dovnitř.
„Pan Longbottom!“ přivítal ho starý muž. „Profesor Snape mě informoval o vašem… zvláštním případu. Vždycky mě zajímalo, proč jste si nikdy nepřišel pro svoji první hůlku,“ dodal výrobce hůlek a přivolal si stejnou stříbrnou měřící pásku, jakou si Harry pamatoval z loňského roku.
„Samozřejmě jsem si myslel, že jste zvolil jiného prodejce hůlek, ale že nikdy nedostanete svou vlastní, to jsem, mladý muži, nečekal.“
„Já… víte, já…“ koktal Neville, nevěděl, co říct.
„Už jsem vás informoval, že v tom hrály roli osobní důvody, proč pan Longbottom používal hůlku svého otce,“ opakoval Severus, čímž chlapce ušetřil vysvětlování. Neville se na něj užasle podíval a Harry se rozzářil.
„Ano, ano, samozřejmě,“ odvětil pan Olivander roztržitě. „Vlastně na tom nezáleží. Lepší pozdě než nikdy, řekl bych,“ prohlásil a začal Nevilla přeměřovat.
„A jak hůlka slouží vám, pane Pottere?“ zeptal se Olivander, když začal hledat vhodnou hůlku.
„Je perfektní,“ ujistil ho Harry a s láskou se podíval na svoji hůlku.
„Udržujete ji v původním stavu, jak vidím.“
„Snažím se, pane.“ Výrobce přikývl a nabral několik hůlek, které měl Neville vyzkoušet. Několik pokusů nakonec skončilo deštěm žlutých a zelených jisker, který vystryskl z hůlky z třešňového dřeva.
„Á, tady to máme,“ vykřikl obchodník. „Třináct palců, třešeň s vlasem jednorožce. Mírně pružná a silná,“ pokýval šťastně hlavou. „Velice dobrá hůlka.“
Neville se šťastně usmál a v očích se mu objevily slzy. Nepřestával stále dokola děkovat, když Severus zaplatil a vrátili se do Děravého kotle, kde se před návratem dali ještě sklenici máslového ležáku.
Když se konečně vrátili do Bradavic, Neville se otočil k odchodu a slíbil, že nikomu o dnešním výletu nepoví. Koneckonců, jak mu připomněl Harry, vůbec neměli opouštět hrad. Chlapec už skoro odešel, když si vzpomněl, že ještě Harrymu nedal jeho dárek.
„Vlastně to nic není,“ obhajoval se, „nedá se to srovnat s tím, cos mi dal ty, ale…“ Harry jen otočil oči v sloup nad jeho mumláním a rozbalil dárek.
„Kapesní hodinky?“ zamrkal. Byly stříbrné, s elegantními bronzovými detaily na obou stranách. „Jak víš, že je mám rád?“ zeptal se Nevilla a objal ho.
„Vždycky máš nějaké u sebe, tak jsem hádal…“pokrčil Neville rameny.
„Hádal jsi správně!“ ujistil ho zelenooký čaroděj. „Moc se mi líbí, Neve.“ Ještě jednou si popřáli veselé Vánoce a Neville odešel do sovince, aby poslal vánoční přání své rodině. Harry zůstal, aby strávil více času se Severusem.
Když Neville odešel, Harry byl ve velice dobré náladě a Severus byl rád, že se chlapec otvírá opravdovému příteli.
Jejich rozhovor se pomalu znovu stočil k druhé podobě zvěromágů a zvířecím kandidátům, které by si mohli vybrat. Vybrat si správnou podobu bude klíčové, na tom se oba shodli.
O několik hodin později Harry opustil Severusovu kancelář s příslibem, že se zítra vrátí a bude pracovat na svém koštěti, a s hlavou naplněnou nejrůznějšími druhy dravců.
Vyšel schody až k nebelvírské věži, jen pár minut před zákazem vycházení. U vchodu narazil na Freda s Georgem, jejich tváře byly zrudlé nadšením a svědčily o povedené koulovačce, ze které se dozajista vraceli.
Fred Harryho vyzval k souboji v Řachavém Petru, a tak když padala noc, hráli za povzbuzování Nevilla a hlasitě se smáli vždy, když kartičky na stole vybouchly.
Bylo už po desáté hodině večer, když do společenské místnosti vtrhl rudý a rozzlobený Percy a Harry si uvědomil, co chybí. Jeho bratr nebyl nikde k nalezení.
„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se Neville, „jsi nějaký bledý.“
„Je mi trochu zima,“ prohlásil Harry, čímž ani moc nelhal, „nevíte, kde je můj bratr?“
„Očividně tam, kde náš,“ odpověděl Fred, když pohledem přejel společenskou místnost. „Hermiona je taky pryč. Po zákazu vycházení!“ ušklíbl se Fred a Harry si povzdechl. Jednou přestane dávat pozor a jsou pryč.
O hodinu později se oba chlapci naštěstí vrátili s tvrzením, že Hermiona je nemocná a oni ji museli odvést na ošetřovnu. Vypadali však docela otřeseně a druhý den ráno Severus potvrdil, že jestli černá srst, špičaté uši a ocas jsou známky nemoci, tak ano, je nemocná.
„Takže myslíš, že opravdu nakonec použili Mnoholičný lektvar?“ zeptal se Harry a opatrně tvaroval první z jasanových větví, které mu Severus dal. Seděl na tlustém koberci v jeho kanceláři a snažil se svou energii soustředit na výrobu koštěte, aby nepodlehl nutkání něco rozbít.
„Určitě. Ale ten lektvar není určený na proměnu ve zvíře, což očividně slečna Grangerová zkoušela, i když předpokládám, že to byla nehoda,“ uzavřel Severus.
„Myslíš, že Adrianovi a Ronovi se to povedlo?“ Na jednu jeho část to udělalo dojem. Mnoholičný lektvar patřil k těm nejtěžším a vyžadoval vzácné suroviny. A kdo ví, jak se dostali k tomu receptu.
„Muselo se jim to povést. Crabbe s Goylem si jen pamatují, jak skončili zamčení v přístěnku na košťata, bez bot,“ Severus se nad tou představou ušklíbl.
„Vypadá to, že naše trojka taky pátrá po Zmijozelově dědici,“ usoudil Harry a sebral menší stříbrný nástroj podobný skalpelu, aby dokončil detaily.
„Co si myslíš, že zjistili?“ zeptal se.
„Nejspíš to, co já.“ Harry přikývl.
Severus už se zmínil hned po druhém útoku, že Komnata už jednou byla otevřená. Bylo to před padesáti lety a vina byla svalena na Hagrida, který byl vyloučen a jemuž byla zlomena hůlka. Brumbál tomu samozřejmě nikdy nevěřil, a tak ho najal jako hajného. A každý, kdo Hagrida potkal, mohl říct, že má srdce ze zlata, přestože má rád nebezpečná stvoření, což se mu stalo osudným.
Severus také zjistil, že v té době došlo ve škole k úmrtí, které málem způsobilo úplné zavření školy. Nebylo jasné, co to bylo za dívku, co zemřela, ale Hagrid byl dopaden prefektem jménem T. M. Riddle. Ředitel vždycky ztratil svou typickou jiskru v oku, když o téhle události mluvil.
„A kdo byl ten Riddle?“ zeptal se Harry a vyvažoval rozdělané koště.
„Našel jsem o něm jen to, že byl chytrý chlapec, za Hagridovo dopadení byl odměněn medailí za zásluhy,“ poukázal Severus. „Potom to vypadá, že se ztratil z povrchu zemského. Albus něco ví, ale nic neřekne. Nutno podotknout, že jako obvykle.“ Harry přikývl s pohledem upřeným na různé větvičky na podlaze.
„Musel to být pořádný hňup, když z těch útoků obvinil Hagrida,“ konstatoval Harry a Severus se souhlasně rozesmál.
„Bříza nebo dub?“
„Cože?“ nechápal Severus.
„Promiň, myslím na ocas koštěte,“ objasnil Harry.
„Aha. Nemám tušení. Je v tom nějaký rozdíl?“
„Velký, věř mi,“ řekl Harry a stále váhal mezi dvěma možnostmi.
„Věř svému instinktu.“
„Tak vezmu břízu,“ rozhodl se Harry a probíral jednotlivé větvičky.
„Dosáhls pokroku,“ pozoroval ho Mistr lektvarů.
„No, když zvládneš výpočty, tak samotný design už pak není těžký. Ale potom to kouzlení.“ Severus protočil oči v sloup. Jasně, že Harry to považuje za snadné. Vychoval génia.
Prvního února byla Hermiona propuštěna z ošetřovny, madam Pomfreyová ji propustila den po tom, co přestala vykašlávat chlupy.
Škola se dvěma zkamenělými studenty byla nezvykle tichá, ale mandragory rostly dobře a Lockhart už nějakou dobu neudělal žádnou hloupost. Harry to ale moc neřešil, momentálně byl veškerý jeho zájem soustředěný na knihu. To samo o sobě nebylo nijak neobvyklé, ale tahle kniha byla jiná.
Nebyla nijak extravagantní. Byl to jednoduchý deník, který vypadal příliš staře, než aby byl jeho bratra. Ale Adrian ji všude nosil s sebou a dlouho do noci do ní pátravě hleděl.
Až do čtrnáctého února, který byl ve znamení Lockhartova valentýnského fiaska, jí ale Harry zas tak zvláštní pozornost nevěnoval. Adrian dostal hudební valentýnku – Harry ten nápad přisuzoval Weasleyovic dvojčatům – a nějakým způsobem se stalo, že se mu roztrhla jeho taška. Všechny knihy se vysypaly ven a na ně se rozlil červený inkoust. A i když Harry viděl, jak i deník pokryl inkoust, když ho Adrian sbíral ze země, nezbyla po něm ani stopa.
Pomstu Lockhartovi pak odložil na později a soustředil svou pozornost jen na záhadný deník.
Ale stejně tak Adrian. Počínaje tou nocí ho nespustil z očí, během každé přestávky ho kontroloval.
„Je to frustrující!“ vykřikl Harry v noci několik dní před Velikonocemi. Dny plynuly rychle a jedinou vzrušující věcí byla jeho konečná volba druhé zvířecí podoby. Byl jím FalcoPeregrinus neboli sokol stěhovavý, nejrychlejší dravý pták na světě, který byl tak rozšířený, že nebude budit nežádoucí pozornost. Severus s tím návrhem naprosto souhlasil a pustil se do hledání jakýchkoliv dokumentů, kde by o něm mohli něco najít.
„Nemyslíš, že tomu deníku přisuzuješ až moc velkou váhu?“ zeptal se Severus a opsal si nějaké poznámky ke svému vlkodlačímu lektvaru. Den ode dne byl blíž úspěchu a recept už byl téměř perfektní. Poslední, na co musel přijít, byla stabilizace.
„Adrian taky.“
„A zvážil si, že by to mohl být jeho deník?“ zkoušel profesor. „Pak by dávalo smysl, že nechce, aby ho někdo četl.“
„Adrian není typ, který by si psal deník,“ opáčil Harry a nepřítomně napsal několik run.
„To nikdy nevíš, Harry.“
Ukázalo se ale, že zelenooký čaroděj má pravdu. Když se druhý den vrátili z famfrpálového tréninku a našli Adrianův kufr otevřený a deník pryč. Harry zaslechl jen Ronovu poznámku „Riddleho deník“.
„Slyšel jsem ho jasně, přísahám,“ přesvědčoval Harry Severuse, když opět naklusal do jeho kanceláře.
„Já ti věřím, Harry.“
„Celou dobu jsem ho měl přímo před nosem!“ rozčiloval se chlapec. „Co teď?“
„Víš, co to znamená, ne?“ zeptal se Severus slavnostně. „Někdo nechce, aby se vědělo, co je v tom deníku napsané.“
„A jen nebelvírští znají heslo do společenské místnosti.“
„Přesně,“ souhlasil profesor. Věci se stávaly stále zmatenějšími.
PP – Zonko = obchod s žertovnými předměty v Prasinkách. Více zde: https://harrypotter.wikia.com/wiki/Zonko's_Joke_Shop_(The_Wizarding_World_of_Harry_Potter)