31. Ministr, Tajemná komnata a ne zrovna malí pavouci
„Víš, co to znamená, ne?“ zeptal se Severus slavnostně. „Někdo nechce, aby se vědělo, co je v tom deníku napsané.“
„A jen nebelvírští znají heslo do společenské místnosti.“
„Přesně,“ souhlasil profesor. Věci se stávaly stále zmatenějšími.
Těsně před posledním famfrpálovým zápasem roku se věci ještě více zkomplikovaly a celá situace už se zdála být naprosto beznadějná.
Harry se zrovna se svým týmem chystal vyjít na hřiště, když je profesorka McGonagallová zastavila. Hermiona byla těsně před knihovnou proměněna v kámen společně s havraspárským prefektem. Lily a James se ze všech sil snažili uklidnit rozrušeného Adriana, Harryho ale mnohem víc zajímalo zrcátko, které u Hermiony našli.
„Jsem idiot,“ prohlásil Severus, když Harry zrcátko zmínil.
„Hluboce nesouhlasím,“ oponoval chlapec.
„Ne, opravdu. Dvanáctiletá studentka na to přišla a já ne.“
„Na co přišla?“
„Co je to za hada,“ objasnil Severus a protřel si oči.
„Ty víš, co je to za hada?“
„Je to bazilišek, Harry. Zatracený bazilišek!“ vyhrkl Severus. Chlapcova reakce byla přesně taková, jakou čekal - zbledl a sesunul se na židli.
„Ale baziliškův pohled nemění v kámen, ale… samozřejmě,“ vyhrkl, když si uvědomil, jak všechny útoky proběhly. Kaluž vody na podlaze, Collinův fotoaparát, Hermionino zrcátko a Skoro bezhlavý Nick.
„Nikdo se na něj nepodíval přímo, že? Tedy, Nick ano, ale ten už mrtvý je.“
„Uvažuješ jako já. A do toho ti zlikvidovaní kohouti… jak mi to mohlo uniknout?“ Mistr lektvarů byl očividně naštvaný sám na sebe.
„Protože když někdo slyší cval, napadnou ho koně, ne testrálové,“ odpověděl Harry unaveně.
„Věděli jsme, že ten had mění studenty v kámen, tak jsme hledali hada, který dokáže měnit v kámen, ne toho, který by to možná někdy mohl dokázat. Navíc jsem si myslel, že bazilišci už vyhynuli.“
„Měli by,“ souhlasil Severus.
„Připomeň mi, že to mám říct těm zkamenělým obětem hned, jak se probudí,“ ušklíbl se Harry.
„Nezapomenu na to.“
Profesor se posadil na roh svého stolu a skepticky se na Harryho podíval.
„Jednu věc nechápu.“
„A to?“
„Bazilišek je obrovský had, jak se mohl jen tak potulovat po hradě?“ zajímal se Severus. „Někdo by ho musel vidět.“
„To nevím,“ odpověděl Harry zamyšleně. Znovu si v hlavě přehrál všechny ty nehody, u nichž slyšel záhadný hlas. „Já jsem ho vždycky slyšel ze zdí. Proto jsem si nejdřív myslel, že jde o ducha.“
Severus sebou najednou škubl.
„Cože? Už nikdy se v tomhle hradě nebudu sprchovat,“ vykřikl znechuceně a už plánoval, jak bude aspoň jednou denně cestovat domů.
„Proč?“ nechápal Harry, a pak ho síla Severusova prohlášení udeřila. „Potrubí? Myslíš si, že bazilišek se pohybuje potrubím?“ I chlapec se nad tím pomyšlením otřásl. Najednou byla představa teplé sprchy k smrti odporná.
„Jak jinak?“ zeptal se Severus a snažil se nemyslet na to, že je to sotva pár hodin, co se sprchoval naposledy.
Jejich odhalení ale celou situaci nijak nezmírnilo.
Několik týdnů po útoku na Hermionu se věci staly ještě chmurnějšími, než kdy předtím. Jedinou veselou osobou na hradě byl Lockhart, který byl přesvědčený – a také se o tom snažil přesvědčit všechny okolo – že důvod k útokům už pominul.
Podle toho, co Harry vypozoroval, dospěl k názoru, že Adrian už díky deníku zjistil, že Hagrid je tím, kdo byl obviněn z vypuštění Zmijozelova dědice. Hloupá představa, pomyslel si Harry, a Adrian zjevně sdílel jeho názor. Jenom stále váhal, jak se na to Hagrida zeptat. Za to byl Harry vděčný. Čím méně jeho bratr ví, tím je ve větším bezpečí. V tom se ale jeho názor s tím Adrianovým rozcházel.
O několik dní později sledoval zelenooký chlapec svého bratra s Ronem, kteří se plížili do Hagridovy hájenky. Nebo, přesněji řečeno, sledoval směr, kterým nejspíš šli pod neviditelným pláštěm, ze svého Nimbusu. Neměl čas umístit na svého bratra sledovací kouzlo – i kdyby měl, Adrian už ve svém tréninku pokročil tak, že by ho snadno rozeznal – ale mohl slyšet, kam směřují jejich kroky.
Ze vzduchu viděl, jak Hagrid otevřel dveře, aby je přivítal, a oba chlapci vstoupili dovnitř. Dokonce ani jeho sluch nestačil na to, aby slyšel, co si uvnitř povídají, neodhodlal se ale přijít blíž. A dobře, že to neudělal. O několik chvil později upoutalo jeho pozornost světlo lampy. Někdo vyšel ven z hradu a mířil přímo k Hagridově chýši.
Harry se víc přitiskl ke svému koštěti a schoval se za chatou, rovnoběžně se střechou, na tu si ale netroufal. I tak zahlédl dva blížící se stíny.
Dlouhé stříbrné vlasy a dlouhý plnovous mohly patřit jedině řediteli. Nebo možná Merlinovi, napadlo ho, ale ten to být nemohl.
Jestli to byl tedy opravdu ředitel, kdo to byl s ním? Druhý muž byl mnohem menší než Brumbál a baculatý, oblečený v plášti hořčicové barvy a s buřinkou. Harryho srdce poposkočilo. Co dělal Kornelius Popletal, Ministr kouzel a hrozný trouba, v Bradavicích?
Posunul se ještě blíž ke střeše, když Brumbál přistoupil ke dveřím a zaklepal. Uvnitř domu slyšel slabý šramot, jak se Adrian s Ronem snažili rychle schovat.
Zrovna když Harry zvažoval, že přiletí k oknu, aby i něco slyšel, k hájence se vydal třetí muž v dlouhém černém plášti, se stříbrně blonďatými vlasy. Lucius Malfoy? Vlasy, které se Harrymu zježily na zátylku, neměly nic společného se studeným větrem. Lucius Malfoy nikdy nebyl nositelem dobrých zpráv, což dosvědčoval rozbitý ret pana Weasleyho loni v létě. Něco dobrého ovšem přece jenom přinesl, nechal za sebou otevřené dveře.
Když však Harry slyšel, o čem se mluví, přál si, aby je býval raději zavřel. Hagrid byl zatčen a Brumbál vyloučen ze školy. Jsme ztracení, pomyslel si Harry v náhlém návalu pesimismu.
„Podívejte, Luciusi,“ ozval se Popletalův rozechvělý hlas z otevřených dveří. Ministr si aspoň uvědomil, že nebude schopný se vypořádat s čímkoliv, co se ve škole stane, když bude Brumbál pryč.
„Brumbál suspendován, to ne, to je poslední věc, kterou bychom teď chtěli…“ Očividně stále nechápal Malfoyovy úmysly. Netrvalo dlouho a Malfoy ladně proplul kolem ministra, aniž by věnoval pozornost jeho námitkám. Jak jen mohl být muž jako Popletal kdy zvolený na takový post?
Posledním Malfoyovým argumentem bylo, že všech dvanáct členů rady s Brumbálovým sesazením souhlasilo.
„A kolika z nich jste vyhrožoval, než souhlasili, Malfoyi, co?“ zařval Hagrid, až sebou Harry trhl. V duchu jeho poznámce zatleskal.
„Drahý příteli, víte, tahle výbušná nálada by vás v dnešních dnech mohla dostat do problémů,“ informoval ho jízlivě. „Doporučoval bych vám na azkabanské stráže tak neřvat. Rozhodně by se jim to nelíbilo.“ Harry měl chuť toho muže na místě proklít.
„Nemůžete vzít Brumbála,“ zařval znovu Hagrid za doprovodu Tesákova kňučení. Malfoy však stále nevypadal vyvedený z míry. „Když ho vezmete pryč, děcka z mudlovskej rodin nebudou mít nejmenší šanci. Zítra je začnou mordovat!“
„Uklidněte se, Hagride,“ ozval se ostře Brumbál a otočil se k Luciusovi.
„Pokud rada chce moje odstoupení, pak samozřejmě ustoupím…“
„Ale…“ koktal Popletal, jeho naděje na udržení postu byly s Brumbálovým odchodem mizivé. Typické, pomyslel si Harry. Muž, který chtěl kdysi odsoudit Severuse bez řádného procesu, se nedokázal postavit jednomu z předních Smrtijedů.
„Ne!“ zavrčel Hagrid. Harry se už pomalu chystal, že se do celé situace zapojí se svým názorem. I Severus by to udělal, tím si byl jistý.
„Nicméně,“ pronesl Brumbál pomalu a jasně, aby nikomu nemohlo utéct jediné slovo, „nakonec zjistíte, že já tuto školu opravdu opustím až tehdy, když zde nezůstane nikdo, kdo by mi byl věrný. A také zjistíte, že v Bradavicích se dostane pomoci každému, kdo o ni požádá.“
Harryho zajímalo, co to celé mělo znamenat. Mohl Brumbál vědět, že jsou s nimi v místnosti i Adrian a Ron? Věděl i o něm? Potom mu zrak padl na prstýnek, který měl stále navlečený na prstě. Schopnost skrýt jeho magickou stopu ještě nikdy tolik neoceňoval.
„Obdivuhodný sentimentalismus,“ ozval se znovu Malfoyův hlas, opět pečlivě kontrolovaný. „Všem nám bude chybět vaše…ehm… osobitá cesta v řízení věcí, Albusi. Jen doufám, že váš nástupce dokáže zabránit všem vraždám.“ Potom vyšel z chaty ven. Hagrid s Popletalem byli ještě uvnitř, když Harry zaslechl jasný obrův hlas: „Když chce někdo něco zjistit, všechno, co musí udělat, je sledovat pavouky. Ti ho zavedou na správné místo. To je vše, co jsem chtěl říct.“ Sledovat pavouky? Co to je za radu? I když byla pravda, že pavouci se bojí baziliška, Hagrid nemohl vědět, jaké monstrum se na hradě pohybuje. Takže jak mohli být pavouci nápomocní?
Harry nad tím ale nehodlal přemýšlet právě teď, když letěl zpátky ke škole. Opatrně, aby ho nikdo neviděl, vstoupil do hlavní haly, ale místo aby stoupal po Velkém schodišti, zamířil rovnou do Severusovy kanceláře.
Tentokrát profesorovu reakci odhadl přesně. Severus byl vzteky bez sebe a zlověstně svíral hůlku. Když Harry opouštěl místnost, něco mu říkalo, že Severus si vezme svůj meč a půjde něco roztřískat. Měl pravdu.
Následující dny byly dle očekávání pochmurné. Draco se naparoval po škole a zašel dokonce tak daleko, že všude rozhlašoval, že svého otce přesvědčí, aby na místo ředitele dosadili Severuse a ne Minervu, která jako zástupkyně ředitele dlouho nevydrží. Severus přijal jeho komentáře s úsměvem, který ti, kteří ho dobře znali – tedy Harry – mohli přeložit jako „praštil bych tě po hlavě kotlíkem, ale to by mě odhalilo a přišel bych o práci.“
Neville si nad kotlíkem se skoro hotovým lektvarem vyměnil s Harrym podrážděný pohled. Dařilo se mu teď v lektvarech o poznání lépe, když ho Harry učil a strach ze Severuse pomalu ustupoval. Profesor zas naopak dával na chlapce menší pozor, když se tolik nebál, že vyhodí kotlík do vzduchu, takže se okolo něj nepohyboval tak často. Neville ukázal intuici, kterou v něm Harry viděl už dávno, a odstranil tak důvod, proč se nad ním Severus v minulosti tak často rozčiloval. Teď ale jeho změnu přijal k Harrymu překvapení bez komentáře. Jednoduše upravil svoje názory, místo aby se držel předsudků.
Zelenooký čaroděj byl na svého kamaráda opravdu pyšný. Uplynul už skoro rok od těch hrozných událostí a Harry ani nečekal, že znovu pocítí takovou sounáležitost. Jako by slyšel Nicholase – přátelé jsou rodina, kterou si vybereš. Chlapec se usmál. Přece jen na tom něco bude.
Ponurou náladu na hradě nepociťoval snad akorát Lockhart, který každého obtěžoval svým přesvědčováním, že viníkem byl Hagrid, takže už žádné nebezpečí nehrozí. Harry si nemohl pomoct, a tak mu uklouzla ruka s drobným lektvarem, který se Severusem vymysleli před několika měsíci, přesně pro takovéto příležitosti.
Zavládl pak všeobecný souhlas, že Lockhart vypadá opravdu jedinečně, když se uprostřed večeře ve Velké síni napil a skončil s limetkově zelenými vlasy a velice zlým akné. Severus střelil pohledem k Harrymu, sklonil svoji hlavu a snažil se schovat svůj smích ve sklenici vody. Celá Velká síň ale vybuchla smíchy, ani profesorský sbor nedokázal svůj smích zakrýt. Kratiknot málem spadl ze židle, když se snažil zastavit záchvat smíchu, a McGonagallová se naprosto otevřeně smála, až jí tekly slzy.
„To jsi udělal ty!“ vyhrkl Adrian, který s úžasem zíral na svého bratra, brzy následován celým nebelvírským stolem. Dívali se na něj, jako by ho nikdy předtím neviděli. „Opravdu jsi to udělal!“
„Řekl jsem, že to udělám,“ pokrčil rameny Harry a klidně se napil své dýňové šťávy.
„Boží,“ vydechl Ron, neschopný odtrhnout svůj pohled od Lockharta, který si právě uvědomil, co se děje, a vydal zděšený, pronikavý skřek.
„Divoká karta, opravdu,“ zamumlal Fred.
„Smekáme před tebou klobouk, pane,“ dodal George, zatímco Lockhart za neutuchajícího smíchu vyběhl ze dveří. Neville spadl smíchy až na podlahu, přestože o všem věděl předem, takže věděl, kam se dívat.
Harry ale měl tušit, že celý den nemůže být tak veselý.
Když byli na hodině Bylinkářství – poté, co se Ernie MacMillan, jeden z Mrzimorských, přesvědčených o tom, že Zmijozelovým dědicem je Adrian, omluvil – Adrian s Ronem konečně našli řadu pavouků, která ze skleníku směřovala rovnou do Zapovězeného lesa.
Adrian je ukázal popelavě bledému Ronovi a začal mu šeptat, že rozhodně musí jít za nimi. Ernie na ně zmateně zíral a Harry by v okamžiku, kdy zaslechl slovo Zapovězený les, přesekl Etiopský scvrklofík na dvě části, kdyby ho Neville nezastavil.
Když je následoval zpátky do školy, myslel, že se zblázní. Teď je bude muset sledovat a zabránit, aby se v lese ztratili. Nádhera.
„Co se děje, Harry?“ zeptal se Neville u večeře, když pozoroval svého stále víc zamyšleného kamaráda.
„Mám tušení, že se můj bratr chystá udělat něco hodně hloupého, Neve,“ zašeptal, čímž si vysloužil skeptický pohled.
„Mám pocit, že tohle už tu bylo,“ řekl chlapec a Harry se pousmál.
„To máš pravdu,“ uznal a rozhodl se, že musí zajít za Severusem. Hned.
„Cože chtějí udělat?“ zeptal se Severus bezvýrazně, když ho Harry informoval o tom, co vyslechl.
„Raději už bych to neopakoval. Pořád doufám, že si ze mě vystřelili nebo tak něco.“
„Měli bychom je nahlásit,“ přemýšlel nahlas Severus, ale vzápětí svoje prohlášení odvolal. „Ale co bychom řekli. Profesorko McGongallová, dva z vašich studentů se někdy v noci vydají do Zapovězeného lesa, ale nemůžeme vám říct, proč nebo jak to víme?“
„To nezní zrovna dobře,“ připustil Harry. „No, vždycky je můžu sledovat a zavolat tě, kdyby se pokusili opustit…“
„Každou noc do čtyř mám hlídku s Kratiknotem,“ připomněl mu Mistr lektvarů unaveně. „Minerva si myslí, že ani učitelé by nebyli v bezpečí, kdyby po škole hlídali sami, když je teď Brumbál pryč.“ Harry ponuře přikývl.
„Takže co uděláme? Necháme je jít do lesa plného Merlin-ví-jakých stvoření, zatímco my budeme jen sedět na zadku a nic nedělat?“ zeptal se chlapec frustrovaně. „Ne! Až odejdou, poletím za nimi na svém koštěti.“ Severus mírně zbledl. Věděl, že něco takového přijde.
„Harry, Zapovězený les je…“
„Nebezpečný?“ dopověděl tázavě zelenooký čaroděj, „samozřejmě, že je. Proto tam nechci nechat Adriana s Ronem jít samotné. Ronova hůlka ani nefunguje správně, je to k pláči!“
„Poslouchej, Harry…“
„Celou dobu budu na koštěti a budu mít svou hůlku. Kvůli tomuhle jsem trénoval, Seve, a když věci půjdou hodně špatně, proměním se ve vlka a uteču.“
Severus věděl, že Harry má pravdu. Bylo by pokrytecké trénovat ho celé ty roky a pak mu zakázat to, pro co trénoval, když je to potřeba. Přesto měl ale záchvat paniky, když si představil, že tam jeho syn jde bez něj.
„Nelíbí se mi to,“ řekl nakonec.
„Mně taky ne,“ souhlasil Harry, „ale nenapadá mě žádný jiný způsob.“
„A třeba tam nakonec vůbec nepůjdou,“ argumentoval Severus, když se snažil uklidnit svoje nervy. Harry souhlasně přikývl, ale pochyboval o tom. Stejně jako Severus.
„Díky, tati,“ řekl chlapec prostě a objal ho, než se vydal k odchodu, aby se stihl vrátit do nebelvírské věže ještě před večerkou.
Jak očekával, Adrian a Ron nejenže přišli s vlastním plánem, ale hodlali ho uskutečnit ještě dnes v noci.
O necelé dvě hodiny později už je Harry sledoval ze svého koštěte, jak se od hradu blíží k Hagridově hájence. Měli na sobě neviditelný plášť, ale Harry pochyboval, že si ho na sobě chtějí nechat i v lese, a kde jinde by ho mohli nechat, než u Hagrida.
O patnáct minut později se otevřely dveře hájenky a dva čarodějové doprovázení Tesákem opustili její bezpečí a zamířili do lesa. Harry se dotkl své hůlky, aby se ujistil, že je stále na svém místě, a letěl přímo nad nimi.
Když mu začalo dělat starosti, jak je, pro všechno na světě, bude v té tmě sledovat, Adrian vyčaroval Lumos a osvětlil tak cestu před nimi.
První půlhodina uplynula klidně, vzhledem k situaci a faktu, že se k Harryho zděšení chlapci s Tesákem odchýlili od lesní cesty. Překvapené Ronovo vykřiknutí ho málem shodilo z koštěte, ukázalo se ale, že šlo o planý poplach – našli jen starý Ford Anglia, kterým na začátku roku nabourali do Vrby mlátičky. Zatím dobrý, pomyslel si Harry. Ne na dlouho.
Uslyšel je dřív, než uviděl. Chlapce pod ním obkroužili velcí černí pavouci. Než se však stačil třeba jen pohnout, oba chlapce popadli a vydali se s nimi hlouběji do lesa.
Harryho srdce bilo jako šílené, když pavouky sledoval, hlasitý zvuk jejich kusadel mu práci usnadňoval.
Netroufal si kouzlit, když hrozilo, že zasáhne jednoho z chlapců, ale pomalu mu začínala docházet trpělivost.
V tom se pavouci zastavili před jakousi konstrukcí, která vypadala jako bílá kopule, pod měsíčním světlem zářila jako stříbro, a osvětlovala tak okolní mýtinu.
Pavouci pustili oba chlapce na zem, naštěstí nebyli zranění, jen trochu pocuchaní. Když už si Harry myslel, že má nejlepší příležitost je odtud dostat, pavouci začali mluvit a stále znova a znova volali jedno slovo.
„Aragogu! Aragogu!“ Mluvící pavouci? Harry svraštil čelo. Co dělají akromantule v Británii? To, co bazilišek, odpověděl mu hlas v jeho hlavě.
V tom se objevil Aragog, šedivějící pavouk velikosti malého slona. Oznámil Adrianovi s Ronem, že budou sežráni za to, že ho vzbudili, ale Adrian ho zastavil tím, že jsou Hagridovi přátelé. A tak Harry seděl na svém koštěti a poslouchal pavoukovo vyprávění, jak už v minulosti byla Tajemná komnata otevřená a jak on sám, i když ho Hagrid na hradě opravdu skrýval, nebyl tím monstrem. Podle očekávání jim odmítl říct, co jím skutečně je – akromantule se zapřísáhly, že nikdy nevysloví slovo bazilišek. Přesto jeho vyprávění přineslo Harrymu novou informaci. Informaci o dívce, která byla zabita v koupelně, když byla Komnata poprvé otevřena.
Harryho mysl jako obvykle začala vytvářet spojitosti. Předpokládal, že dívka ve skutečnosti nikdy neopustila školu, a když uvážil, jak zemřela, jen jediný duch mohl být onou dívkou. Harry už slyšel historky o Ufňukané Uršule a jeho bratr ji během roku už několikrát zmínil. Jak si teď uvědomil, musela to být právě její koupelna, kde uvařili Mnoholičný lektvar. Možná konečně získal nějaké vodítko.
Všechny myšlenky na Komnatu ale musel potlačit, když Aragog nechal oba chlapce k dispozici svým potomkům a oni tak museli vzít nohy na ramena. Na rozdíl od Hagrida jim pavouk očividně bezpečí neposkytoval.
„Nemůžu jim odepřít čerstvé maso, když dobrovolně přijde do našeho hnízda,“ byla jeho slova.
Harry ještě pevněji sevřel hůlku, když se Adrian otočil ke zdi obrovských pavouků, která se za nimi zdvihala.
„Sbohem, přátelé Hagrida.“
Hrůzu situace najednou protrhla jasná světla auta pana Weasleyho, které se zde náhle objevilo, otevřelo svoje dveře, aby do něj oba chlapci i s Tesákem skočili, a rychle se rozjelo pryč od zuřivých pavouků.
I Harry se dal do pohybu a proplétal se mezi stromy. Vypadalo to, že je pavouci dohoní, takže vytáhl hůlku a sesílal jejich směrem ta nejsilnější kouzla, na která si dokázal vzpomenout. Až se Hagrid vrátí, najde populaci akromantulí značně oslabenou, to ale teď Harryho nezajímalo.
Podivný konvoj se rychle pohyboval ještě několik minut. Auto si prodíralo cestu mezi pavouky, a ty, kteří ho doháněli, Harry trhal na kusy. Akromatule byly zmatené, nechápaly, odkud kouzla přichází, ale neměly čas to zjišťovat. Jakmile se zastavily, kouzlo je zasáhlo.
Konečně se auto dostalo z lesa, a v tom okamžiku vyklopilo svoje pasažéry na zem. Pak už na nic nečekalo a zmizelo za stromy v ještě horším stavu, než bylo předtím. Dva vyjevení chlapci chvíli leželi jen tak na zemi a tiše na sebe zírali. Potom zavedli k smrti vyděšeného Tesáka do Hagridovy boudy.
Celou tu dobu se Harry vznášel na samém kraji lesa, lapal po dechu, jako by právě uběhl maraton, a celý se třásl, jak mu tělem proudil adrenalin. Snažil se moc nepřemýšlet a namířil si to přímo k Astronomické věži, ze které to do nebelvírské věže bylo blíž, než z Velké síně.
Buclatá dáma mu věnovala nespokojený pohled, když řekl heslo, ale Harry jí sotva věnoval letmý pohled. Věděl, že je kouzlem vázána to na něj nepovědět. Kdyby to bylo jinak, Weasleyova dvojčata a spousta záškodníků před nimi by mělo pořádný problém.
Schoval svoje koště pod postel a převlékl se do pyžama několika rozčilenými pohyby. Pořád ještě lapal po dechu, když lezl pod peřinu. Přesto se ke spánku ani nepřiblížil, když se Adrian s Ronem vrátili do ložnice. Trvalo jim o půl hodiny déle, než dospěli ke stejnému závěru o Ufňukané Uršule jako on, a během tří hodinového rozhovoru, který následoval, se ujistil, že v její umývárně pravdu vařili Mnoholičný lektvar.
Jen několik hodin před svítáním se Harrymu konečně podařilo usnout. Většinu snídaně strávil vysíláním zlostných pohledů ke svému bratrovi, kterému to ale bylo úplně jedno, byl zabraný do rozhovoru s Ronem.
Během hodiny Přeměňování je profesorka McGonagallová informovala, že během týdne budou zahájeny zkoušky. Bylo to poprvé, co Harry ani nezvažoval, že by se na ně učil, musí říct Severusovi, co se stalo. Ten den se za ním ale nedostal.
Ze všeho nejdřív bylo oznámeno, že mandragory jsou připravené a všichni zkamenělí budou probuzení následující den.
Potom přišla Ginny. Harry si všiml, že je v průběhu roku stále bledší a bledší, ale pokaždé, když se jí chtěl zeptat, co se děje, jeho bratr se zapojil do něčeho nebezpečného, čímž odpoutal jeho pozornost. Konečně ale vypadala, že je připravená o tom mluvit.
Seděla vedle Rona a vypadalo to, že hledá ta správná slova, jak mu říct, co má na srdci. Tři páry očí se na ni s očekáváním upřely.
„Tak o co jde?“ pobídl ji Ron netrpělivě, očividně frustrovaný tím, že nemluví. Harry, který si všiml její bledé pokožky a tmavých stínů pod očima, se pokusil ji uklidnit.
„No tak, Ginny. Ron je tvůj bratr a mě s Adrianem znáš skoro celý svůj život. S námi můžeš mluvit.“
Vypadalo to, že se Ginnyiny oči nepatrně rozzářily, přikývla a otevřela pusu, aby promluvila.
V tom okamžiku se k nim ale samozřejmě musel přidat Percy, takže Ginny utekla pryč. Percy je ujistil, že to, co se jim chystala říct, je jeho osobní věc a s Tajemnou komnatou to nemá nic společného. Harry, který si všiml strachu v jejích očích, o tom hluboce pochyboval, ale neměl jinou možnost, než počkat, až ji potká znovu.
Jeho pozornost byla brzo opět upoutána Adrianem a Ronem, kteří snadno oklamali Lockharta, aby je pustil bez dozoru, a snažili se proplížit do umývárny Ufňukané Uršuly. Harry dospěl k názoru, že na hodině Dějin čar a kouzel nebude nikomu chybět, a vydal se za nimi. Viděl, jak oklamali profesorku McGonagallovou argumentem, že jdou navštívit Hermionu - rychlý úsudek, uznal Harry v duchu - a jen tak tak se schoval za tapisérií, než kolem něj profesorka prošla.
Sledoval oba čaroděje na ošetřovnu, kam teď byli nuceni jít, a zatímco byli vevnitř, trpělivě čekal schovaný za jednou ze soch.
Nemocniční křídlo opustili až neuvěřitelně nadšení, na někoho, kdo mluví o zkamenělých obětech, a Harry brzy zjistil proč. Hermiona přišla na to, co za monstrum se potuluje po škole, a svoje poznámky nebo stránku z knihy – Harry to z té dálky nedokázal rozpoznat – schovala někde u sebe. Bylo to dalším důkazem Harryho smůly, že to Adrian našel právě dnes, tím si byl Harry jistý.
Trochu se uklidnil, když chlapci vypadali ujištěně, že s nově nabitou informací zajdou za profesorkou McGonagallovou. Tento klid byl však narušen, když se hlas profesorky Přeměňování rozlehl celou školou a vybídl studenty k návratu do svých společenských místností a učitele ke schůzce ve sborovně.
K jeho zděšení vstoupili Adrian s Ronem rovnou do sborovny a nejspíš se schovali ve skříni na pláště na levé straně místnosti.
Harrymu se sotva podařilo zavřít za sebou dveře od malé uklízecí místnosti u sborovny, když se začali sbíhat učitelé. Nechápal, jak se znovu ocitl v téhle situaci. Zase jen stál, poslouchal a vykukoval škvírou mezi dveřmi.
Někteří z učitelů vypadali překvapeně a vyděšeně, jiní zmateně, jen Severusova tvář byla perfektní kamennou maskou. Všichni čekali, až profesorka McGonagallová promluví.
„Stalo se to, čeho jsme se báli,“ řekla do absolutního ticha. „Ta zrůda unesla jednoho ze studentů přímo do Komnaty.“
Profesor Kratiknot vyjekl a spadl ze židle. Profesorka Prýtová si zděšeně přitiskla dlaně k ústům. Severus na jedinou sekundu ztratil svoje ovládání a pevně sevřel opěradlo židle.
„Jak si tím můžeme být jistí?“ zeptal se.
„Zmijozelův dědic,“ odpověděla bledá a třesoucí se profesorka, „nám nechal další vzkaz. Přímo pod tím prvním. Její kosti budou v Komnatě ležet navždy.“
Profesor Kratiknot se rozplakal a celé jeho malé tělo se roztřáslo.
„Kdo je to?“ zeptala se madam Hoochová, která byla bojácně zabořená do židle, „který student?“
„Ginny Weasleyová,“ odpověděla profesorka McGonagallová. Harry si nedovedl ani představit, jak se v tomto okamžiku cítí Ron.
„Zítra musíme všechny studenty poslat domů,“ prohlásila profesorka McGonagallová. „Tohle je konec Bradavic. Brumbál vždycky říkal…“
V tom okamžiku se znovu otevřely dveře místnosti. Na jeden šílený moment si Harry myslel, že je to Brumbál. Místo něj se ale objevil rozzářený Lockhart. Harry nikdy neměl větší chuť ho proklít, než právě teď.
„Moc se omlouvám, trochu jsem si zdříml. O co jsem přišel?“ Ani si nevšiml pohledů plných nenávisti, které jeho směrem poslali všichni ostatní vyučující.
Severus se postavil před něj a Harry rozeznal jeho výraz. Takový míval vždy, když trénovali šerm.
„Netvor unesl dívku, Lockharte,“ promluvil chladně, „a unesl ji do Tajemné komnaty. Aspoň konečně přišla vaše chvíle.“ Lockhart zbledl a o krok ustoupil, jako by ho zasáhlo kouzlo.
„To je pravda, Zlatoslave,“ rýpla si profesorka Prýtová s takovou nenávistí, jakou by u ní Harry nikdy nečekal. „Neříkal jste ještě včera, že celou tu dobu víte, kde je vstup do Tajemné komnaty?“
„Já… no, já…“ koktal Lockhart.
„Ano, neříkal jste mi, že najisto víte, co se skrývá uvnitř?“ přidal se profesor Kratiknot.
„O-opravdu? Nějak nevím…“
„Zcela jistě si vzpomínám, jak jste se omlouval, že jste toho netvora nevyřídil dřív, než byl Hagrid zatčen,“ pokračoval Severus ve svém útoku a Harry mu v duchu nadšeně tleskal.
„Neříkal jste, že jsme celou záležitost zpackali, protože jsme ze všeho nejdřív měli dát prostor vám?“
Lockhart těkal pohledem po kamenných tvářích svých kolegů.
„Já… já jsem opravdu nikdy… asi jsme si nerozuměli…“
„Necháme to tedy na vás, Zlatoslave,“ řekla nakonec profesorka McGonagallová. „Dnes v noci to bude ideální. Ujistíme se, že vám nikdo nebude překážet, budete se s tím netvorem moct vypořádat sám.“
Lockhart se zoufale rozhlížel kolem sebe, ale nikdo nevystoupil, aby ho zachránil. Už nebyl pohledný, jak u něj bylo zvykem. Rty se mu třásly a bez svého širokého úsměvu vypadal až moc hubeně a slabě.
„N-no dobře… půjdu… půjdu se připravit… připravit do své kanceláře,“ vykoktal a odešel z místnosti.
„Dobře,“ vydechla profesorka McGonagallová s rozšířeným chřípím, „aspoň se nám nebude plést pod nohy. Ředitelé kolejí by měli jít informovat svoje studenty o tom, co se stalo. Řekněte jim, že bradavický expres je brzy ráno odveze domů. Ostatní se, prosím, postarejte, aby žádný student neopustil svoji kolej.“
Učitelé se zvedli a odcházeli, jeden po druhém.
Harry počkal, až Ron s Adrianem, který se ho snažil povzbudit, odejdou první. Harry se rozběhl, aby byl ve společenské místnosti před nimi, a jeho mysl pracovala na plné obrátky. Měl poslechnout svoje instinkty. Ginny opravdu něco věděla o Komnatě, a za to teď musela pykat.
Zbytek odpoledne plynul nesnesitelně pomalu. Obvykle hlasití Weasleyovi chodili jako stíny a Harrymu Ginnyina přítomnost chyběla víc než kdy dřív. Uvědomoval si, že jeho bratr nebude jen tak stát a nic nedělat, a to stejné platilo i pro Rona.
A opravdu. Nestarali se, že ve společenské místnosti nejsou sami. Prostě se postavili a opustili ostatní nebelvírské, příliš zabrané v myšlenkách, než aby jim věnovali pozornost. Měli v úmyslu zajít za Lockhartem a podělit se s ním o to, co věděli.
Harry se rozběhl za nimi hned poté, co shrábl neviditelný plášť. Bylo opravdu hloupé za nimi běžet tak naslepo, ale jeho bratr by mohl být v ještě větším nebezpečí, kdyby ho teď opustil.
Takže byl s ním, když Adrian zatlačil na dveře Lockhartovy kanceláře a otevřel je, aby našel učitele Obrany proti černé magii utíkat pryč. Později se zajímal, jak ho mohlo vůbec napadnout, že by se Lockhart zachoval jinak.
Adrian s Ronem přinutili odzbrojeného Lockharta jít s nimi do Uršuliny koupelny a naprosto ignorovali jeho protesty a stížnosti.
Ufňukaná Uršula byla ochotná jim pomoct, až když se zeptali na její smrt. Vyprávěla jim o podivném jazyce, který slyšela, když se schovávala na záchodě, a Harrymu bylo hned jasné, že muselo jít o hadí jazyk. Uršula pak šla cizince vyhnat, uviděla dvě velké žluté oči u umyvadla a pak umřela.
Adrian přistoupil k umyvadlu, na které ukazovala, a Harry se mu držel v patách. Na kohoutku byl vytesaný malý hádek, podle Uršuly z něj navíc nikdy netekla voda.
Adrian s Ronem zkusili všechno, aby vchod otevřeli, ale neuspěli ani v nejmenším. Harry si byl jistý, že k otevření Komnaty je potřeba hadí jazyk. Se všemi lidmi okolo si ale svou teorii nemohl ověřit.
„Proč se neotvírá?“ nechápal Ron a nevšiml si, že Lockhart ustupuje zpátky ke dveřím.
„Nemám tušení,“ pokrčil rameny Adrian a upřeně zíral na obrázek hada. Lockhart se stále víc blížil k východu.
„Možná to děláte špatně…“ zkusila jim pomoct Uršula, čímž si vysloužila ošklivý pohled od Rona, který jí ne právě zdvořile odsekl. Uršula zakvílela a ponořila se zpátky do svého záchodku.
„Aspoň už nestraší mezi ručníky,“ zamumlal Ron.
„Otevři, ty blbá Komnato!“ rozzuřil se Adrian s kopancem do umyvadla. Ve stejném okamžiku se Lockhart otočil na podpatku a rozběhl se.
„Utíká pryč!“ zakřičel Ron a rozběhl se za ním, rychle následovaný i Adrianem s hůlkou v pohotovosti.
Harry už víc neztrácel čas. Stoupl si k umyvadlu blíž a zamyšleně přejel prsty po podobizně hada. Hluboce se nadechl a vydechl. Věděl ale, že za pokus to stojí a nemá moc času nazbyt. Napřímil se a řekl „otevři!“, ale ne v lidském jazyce. Z jeho rtů vyšlo zasyčení, jak promluvil hadím jazykem.
Kohoutek se rozzářil jasným světlem a začal se s dunivým zvukem hýbat. Posunoval se a otáčel, až v podlaze vytvořil hlubokou černou díru.
Náhle zelenookého chlapce zasáhla vzpomínka na minulý rok a tmavou chodbu pod padacími dveřmi. Vyděšeně o krok ustoupil. Okamžitě musí jít za Seve
rusem. To mu ale nebylo dopřáno.
„Adriane!“ ozval se šokovaný Ronův hlas ode dveří. „Pojď se podívat! A vezmi s sebou toho blázna!“
Harry tiše odstoupil stranou a nechal všechny přistoupit k otvoru. Adrian už zase mířil hůlkou na profesora, který byl za svou snahu o útěk odměněn rozbitým rtem.
„To je vchod!“ vykřikl Adrian. Z Lockhartovy tváře se vytratily i poslední zbytky barvy.
„Ale jak se to stalo?“ dívali se chlapci jeden na druhého a Harry přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Něco takového se prostě muselo stát. Zatracený Lockhart a jeho neschopnost utéct studentům druhého ročníku!
„No,“ řekl Ron s očima rozzářenýma tím objevem. „Poručil jsi tomu se otevřít, než se ten blázen rozběhl,“ pronesl, a Harry pro jednou poděkoval svému štěstí, že to Adrian udělal.
„A co teď?“ zeptal se Adrian.
„Ginny je tam dole, kámo,“ odpověděl Ron, jako by to vysvětlovalo všechno. Aspoň Harrymu to smysl dávalo.
„Jdu dolů,“ rozhodl se Adrian a Harry byl připraven ho znovu následovat. Nemohl zůstat stát. Ne teď, když jim ukázal, kde je vstup do Komnaty. Ne, když stále existuje naděje, i sebemenší, že je Ginny ještě naživu.
„Já taky,“ přidal se Ron. Následovalo ticho.
„No, nevypadá to, že byste mě potřebovali,“ prolomil ho Lockhart s náznakem starého úsměvu. „Já prostě…“ položil ruku na kliku u dveří, ale Ron s Adrianem znovu pozvedli hůlky, kterými na něj mířili.
„Můžete jít první,“ zavrčel Ron. Popelavě bledý a odzbrojený Lockhart neměl na výběr, a tak přistoupil k otvoru.
„Chlapci,“ řekl slabým hlasem. „Chlapci, co dobrého to přinese?“ Adrian ho bodl do zad hůlkou, a tak spustil svoje nohy do temnoty.
„Opravdu si nemyslím…“ snažil se ještě, ale Ron ho strčil a on zmizel z dohledu.
Čekali, až dopadne na dno a až se ozvalo hlasité bouchnutí následované stížnostmi, byli oba chlapci připravení skočit.
Harry se naposledy podíval na umyvadlo a snažil se uklidnit svoje srdce, které mu v hrudi divoce bušilo. Dole byla Ginny a brzy tam bude i jeho bratr. A taky tam byl bazilišek.
Tohle rozhodně nebude zábava.