32. Zmijozelův dědic
„Chlapci,“ řekl slabým hlasem. „Chlapci, co dobrého to přinese?“ Adrian ho bodl do zad hůlkou, a tak spustil svoje nohy do temnoty.
„Opravdu si nemyslím…“ snažil se ještě, ale Ron ho strčil a on zmizel z dohledu.
Čekali, až dopadne na dno, a až se ozvalo hlasité bouchnutí následované stížnostmi, byli oba chlapci připravení skočit.
Harry se naposledy podíval na umyvadlo a snažil se uklidnit svoje srdce, které mu v hrudi divoce bušilo. Dole byla Ginny a brzy tam bude i jeho bratr. A taky tam byl bazilišek. Tohle rozhodně nebude zábava.
Ron skočil první a Adrian ho vzápětí následoval. Harry na sebe nejdřív umístil tišící kouzlo, než skočil za nimi. Plášť mu možná zajišťoval neviditelnost, ale soudě podle hlasitého zvuku, který při dopadu vydal Lockhart, by to k utajení nestačilo.
Pevně sevřel plášť mezi koleny, aby zůstal na svém místě, a skočil.
Klouzal a padal dolů závratnou rychlostí, znovu a znovu se prudce převaloval tam a zpátky, ale neodvažoval se křičet ani přes tišící kouzlo. Hlasitý křik by ho snadno prorazil. Místo toho se soustředil, aby nedopadl na hlavu, jako pravděpodobně Lockhart, nebo na svého bratra. Po době, která se mu zdála nekonečná, konečně dopadl na kolena.
Komnata, ve které se ocitl, byla vlhká, a víc než co jiného připomínala jeskyni. Hádal, že se nacházeli někde pod jezerem, pravděpodobně míle pod úrovní školy. Snažil se nepředstavovat si tu masu země a studené vody, která musela být nad nimi. Postavil se a zadíval se do tmavé chodby, která se odtud táhla kdoví kam. Země okolo byla poseta pozůstatky tisíců hlodavců, lebku jednoho z nich právě rozšlápl Ron.
Tiše následoval oba chlapce a nepřestával se rozhlížet kolem sebe po jakékoliv známce pohybu, připraven v okamžiku prvního podezření zavřít oči. Jedinou věcí, která však narušovala okolní ticho, byly jejich kroky a občasné Lockhartovo vyjeknutí. Harry se rychle dostal před skupinku, aby šel jako první, připravený seslat kouzlo na cokoliv, co by se mělo objevit. Adrian šel těsně za ním a skupinku uzavíral Ron, který před sebou popoháněl Lockharta.
„Adriane… támhle něco je…“ zachraptěl Ron a chytl Adriana za rameno, aby ho zastavil. Harry už to viděl taky a věřil, že je to hledaný had. Už na něho chtěl seslat kouzlo, když si uvědomil, že se nehýbe. Byla to jen prázdná hadí kůže, ale aspoň podle ní mohl mladý čaroděj odhadnout, že bazilišek bude víc jak dvacet stop dlouhý.
„A hrome,“ vydechl Ron. Harry nemohl než souhlasit. Vzápětí jeho pozornost upoutala dunivá rána, následovaná křupáním kostí. Lockharta zradily nohy a on se svalil na hromadu kostřiček.
„Vstávejte!“ poručil mu zrzek a namířil na něj svou hůlkou. Lockhart se s námahou vyškrábal na nohy, hned na to ale po Ronovi skočil a srazil ho na zem. Adrian k němu přiskočil, už ale bylo pozdě. Lockhart se napřímil a lapal po dechu. V rukou držel Ronovu hůlku a zářící úsměv se vrátil na jeho tvář.
Přece nemůže udělat něco tak hloupého, pomyslel si Harry, který přimrzl na místě. Dokonce i takový hňup jako Lockhart musí vědět, že proklít někoho v tmavém, napůl se rozpadajícím tunelu, navíc ještě se zlomenou hůlkou, která ráda nechává věci vybouchnout, je víc než nebezpečné.
„Dobrodružství končí, chlapci,“ pronesl Lockhart. Takže očividně může, pomyslel si Harry kousavě a snažil se projít kolem Adriana, který mu stál v cestě, aby mohl Lockharta zasáhnout.
„Vezmu kousek této kůže zpátky do školy, řeknu jim, že na záchranu té dívky bylo příliš pozdě a vy dva jste tragicky přišli o rozum při pohledu na její zohavené tělo. Rozlučte se se svými vzpomínkami!“ Pozvedl Ronovu hůlku vysoko nad hlavu a zařval „Obliviate!“ Hůlka explodovala silou menší bomby.
Harry si ukryl hlavu do rukou a rozběhl se. Klouzal po hadí kůži a snažil se dostat pryč z místa, kde se strop s hlasitým duněním řítil na podlahu. V dalším okamžiku už stál zády opřený o skálu za sebou a díval se na pevnou zeď z napadaného kamení, která se objevila před ním. Spolu se svým bratrem byl uvězněn na jedné straně, zatímco Ron s Lockhartem na druhé.
„Rone!“ zakřičel Adrian v panice. „Jsi v pořádku? Rone!“
„Jsem tady,“ ozval se Ronův tlumený hlas z druhé strany zdi. „Jsem v pořádku… ten blázen moc ne, myslím… ta hůlka ho trefila…“ Dobře mu tak, pomyslel si Harry. Soudě podle tupého „au“, které se ozvalo hned po Ronově prohlášení, to vypadalo, že ho Ron nakopl do holeně. To si taky zaslouží, usoudil zelenooký čaroděj.
Otočil se na druhou stranu tunelu. Uvědomil si, že ztrácejí čas. Věnoval poslední pohled svému bratrovi, který se stále snažil domluvit se s Ronem, a rozběhl se kupředu, aby před ním získal náskok.
Rychle postupoval tunelem dolů a z dálky se k němu nesl zvuk přesouvaného kamení – to se asi Ron snažil dostat skrz zával. K rachotu se brzo přidal i zvuk kroků, jak se Adrian konečně vydal v jeho stopách.
A potom to Harry uviděl. Před ním se vynořila pevná zeď, ve které byli vyřezáni dva vzájemně propletení hadi s velkými, lesklými smaragdy místo očí. Tentokrát už neváhal. Zadoufal, že tišící kouzlo, které na sebe seslal, dostatečně skryje slabé zašeptání hadího jazyka, a poručil „otevři!“
Zeď se rozlomila v polovině a hadi vytvořili průchod do Komnaty právě v okamžiku, kdy se objevil Adrian.
Když uviděl svého bledého a třesoucího se bratra, sebral Harry veškerou odvahu a vstoupil do Komnaty.
Rychle se snažil prohlédnout si svoje okolí. Komnata byla velice dlouhá a měla neuvěřitelně vysoké stropy, což ještě umocňovalo srovnání s tunelem, ze kterého vylezli. Po obou stranách místnosti se až do stropu ztraceného ve tmě tyčili hadi místo podpěrných sloupů. Slabý svit několika rozzářených pochodní dodávala stěnám komnaty děsivou nazelenalou barvu. Na podlaze byla voda, vlhkost šla cítit i ze vzduchu, a každý Adrianův krok tak byl doprovázen čvachtavým zvukem.
Při pohledu na druhou stranu místnosti padl Harryho zrak na sochu kouzelníka vysokou jako sama Komnata. Chlapec musel zaklonit hlavu, aby se podíval do tváře nad sebou. Byla stará a ze všeho nejvíc připomínala tvář opice. Dlouhý, tenký plnovous dosahoval téměř až na spodní lem čarodějova hábitu, z něhož koukaly dvě nepřirozeně šedé nohy. Zelenooký čaroděj viděl v životě už dost soch tohoto muže, aby rozpoznal Salazara Zmijozela.
Mezi obrovskými nohami sochy ležela malá postava v černém hábitu s ohnivě rudými vlasy. Zalapal po dechu a rozběhl se k ní. Vzápětí si jí všiml i Adrian.
„Ginny!“ zakřičel a nevědomky následoval bratrova příkladu. Když si klekl vedle Ginny, upustil svoji hůlku. Harry dívku upřeně pozoroval a pocítil nával závratě, když s ní Adrian zatřásl, aby ji probudil.
Ginny byla extrémně bledá, takže pihy na její tváři vystupovaly až bolestně jasně. Vedle popelavé tváře byly vlasy tím jediným, co jí dodávalo ještě nějakou barvu. Rty měla fialové a ruce pobledlé. Harryho srdce se bolestně sevřelo v obavách nejhoršího.
„Neprobudí se,“ ozval se tichý hlas. Harry rychle vyskočil na nohy a otočil se, hůlkou zpoza pláště namířil na nově příchozího. Byl to vysoký, černovlasý chlapec, který se bezstarostně opíral o nejbližší pilíř. Byl by hezký, kdyby v jeho rysech nebylo cosi chladného a jaksi nejasného nebo zamlženého. Harry zadržel dech. Ten chlapec mu někoho připomínal. Ale koho?
„Tom?“ ujistil se Adrian, který už se mezitím taky postavil, a Harry se na něj zmateně podíval. Jak toho chlapce zná?
„Tom Raddle?“ opakoval a Harryho oči se široce otevřely, když se na chlapce znovu podíval. Okamžitě pocítil nával adrenalinu. Raddle byl prefektem, který před padesáti lety usvědčil Hagrida z vypuštění Zmijozelova monstra. Harry mohl jasně rozpoznat prefektský odznak i zmijozelské barvy na jeho hábitu. Raddle ale absolvoval školu před padesáti lety, teď by měl dosahovat středního věku, kdyby ještě žil. Ale chlapci, který tady teď stál, bylo maximálně šestnáct. Jako vždy začal Harry ve své mysli vystavovat souvislosti, Tom se mezitím s hladovým pohledem přiblížil k jeho bratrovi.
Raddle byl Zmijozel. Stejně tak byl v Tajemné komnatě, když byla poprvé otevřena a to hned po tom, co útoky na někoho narafičil. A teď stál v Komnatě, o které nikdo nevěděl a do které se mohl dostat jenom hadí jazyk nebo ten, komu hadí jazyk pomůže.
Navíc si Harry až teď všiml, že vedle bezvládného Ginnyina těla leží povědomý černý deník.
Harry svou hůlku sevřel pevněji a srdce mu divoce bušilo. Tohle nebylo dobré. Tohle rozhodně nebylo dobré.
„Co myslíš tím, že se neprobudí?“ zeptal se Adrian zlostně. „Není přece… není…“
„Žije. Ale už jen tak tak,“ ujistil ho Raddle bez zájmu.
„Jsi duch?“ zeptal se Adrian přímo. Harry si přál, aby to bylo tak jednoduché, a tak úzkostlivě čekal na Raddleovu odpověď, protože on rozhodně nebyl duch. Ale co teda?
„Vzpomínka,“ prohlásil Raddle klidně, „uchovaná padesát let v deníku.“ Ukázal na deník a Harry na něj dokázal jen zmateně zírat. Jak někdo může udržet žijící vzpomínku zamčenou v neživém předmětu?
Adrian Raddlea požádal, aby mu pomohl s Ginny, a Harry ho chvíli pozoroval, jak se dívku snažil zvednout ze země. Vzápětí se otočil k Raddleovi a překvapeně zalapal po dechu. Nějakým způsobem se mu podařilo získat Adrianovu nehlídanou hůlku. Co si jen Adrian myslel, že upustil hůlku v místnosti, kde se nejspíš skrývá bazilišek? Ne, že by mu moc pomohla, pomyslel si Harry náhle, když si vybavil jeden zásadní detail o bazilišcích. Jejich kůže byla stejně tvrdá jako ta dračí a jen opravdu mocná kouzla na ně měla dopad. Na téhle myšlence se rozhodl stavět. Jeho srdeční rytmus se zrychlil, když si uvědomil svoji chybu. Jen stěží vnímal Raddleovo odmítnutí vrátit Adrianovi hůlku a rozhodl se soustředit se na jednu věc po druhé. Napřed Raddle. Pravděpodobné sebevražedné setkání s baziliškem bude řešit později.
Raddle se stále usmíval a začal odpovídat na Adrianovy otázky, jak se sem Ginny dostala. Harry byl každou minutou překvapenější. Mohla to všechno být pravda? Mohl tenhle Raddle opravdu ovládat Ginny a donutit ji zaútočit na všechny ty lidi, psát vzkazy na zdi a dokonce i dojít až sem? Jak mohla pouhá vzpomínka tohle všechno dokázat?
V Harryho žilách se rozproudil rudý vztek, když poslouchal Raddlea, jak se posmívá Ginny. Pamatoval si, jak bledá byla ráno a jak zoufale si potřebovala s někým promluvit. Mohl si toho všimnout dřív.
Měl sto chutí Raddlea na místě proklít, ale fungovala by jeho kouzla na vzpomínku? A kdyby nefungovala a Raddle povolal baziliška, co pak? V tom okamžiku se Raddle ve vyprávění dostal k místu, kdy se Ginny deníku zbavila a Adrian ho našel.
„A v tom jsi přišel ty, Adriane. Ty jsi ho našel, a já jsem nemohl být šťastnější. Ze všech lidí, kteří ho mohli zvednout, jsi to byl právě ty. Osoba, kterou jsem chtěl potkat nejvíc…“
Harry ho obezřetně pozoroval. I když byl Zmijozelovým dědicem, proč by chtěl potkat zrovna Adriana?
„A proč jsi mě chtěl potkat?“ Adriana se už také zmocňoval vztek, jen stěží ovládal svůj hlas.
„Ginny mi o tobě vyprávěla, Adriane,“ odpověděl Raddle, „celý tvůj fascinující příběh. Věděl jsem, že o tobě musím zjistit víc, mluvit s tebou a potkat tě, když k tomu budu mít příležitost. Tak jsem se rozhodl ukázat ti svoje slavné dopadení toho trouby Hagrida, abych si získal tvoji důvěru…“ prohlásil Raddle. Harry měl chuť zapomenout na kouzla a prostě ho praštit za jeho povýšený tón.
Raddle pokračoval vyprávěním, jak všechny přesvědčil, že Hagrid ty zločiny opravdu spáchal. Jen jediný člověk mu nevěřil, sám Albus Brumbál. Aspoň někdo měl rozum, usoudil Harry.
Raddle dál vysvětloval, jak Brumbál přesvědčil Dippeta, tehdejšího ředitele školy, aby si Hagrida nechali jako hajného. Věděl, že nebude schopen otevřít Komnatu znovu, zatímco byl stále na škole, proto vyrobil deník, aby se v budoucnu mohl vrátit a dokončit dílo Salazara Zmijozela – očistit školu od mudlovských studentů.
„No, to se ti nepovedlo,“ prohlásil Adrian vítězoslavně, „tentokrát nikdo nezemřel, dokonce ani ta kočka ne. Během několika hodin mandragory dozrají a každý, kdo byl proměněný v kámen, bude zase v pořádku.“
„Ještě jsem ti neřekl,“ pronesl Raddle tiše, „že zabíjení mudlů už mě víc nezajímá? Už několik měsíců mám nový cíl. Tebe.“
Harry na něj zmateně zíral. Proč byl posedlý jeho bratrem? A proč mu byly jiskry v Raddleových očích tolik povědomé a odpudivé?
Raddle pokračoval ve svém vyprávění. Jak Ginny ukradla deník zpátky a jak ji donutil napsat na zeď vzkaz na rozloučenou. Věděl, že nejlepší návnadou pro Adriana bude jeden z jeho přátel.
Harry pozvedl hůlku, jeho utajení bylo tím posledním, co ho teď zajímalo.
„Mám pro tebe mnoho otázek, Adriane Pottere,“ dodal starší chlapec.
„Jako třeba?“ vyprskl Adrian s rukama zaťatýma v pěst.
„No,“ usmál se mile Raddle, „jak je možné, že jsi ty, hubený chlapec s nijak významným magickým talentem, dokázal porazit největšího čaroděje všech dob? Jak je možné, že jsi vyvázl s pouhou jizvou, zatímco síla lorda Voldemorta byla zničena?“ V jeho očích se podivně rudě blýskalo.
„Proč tě to zajímá?“ zeptal se Adrian pomalu, „Voldemort přišel až po tobě…“
„Voldemort,“ odpověděl Raddle skoro až něžně, „je moje minulost, přítomnost i budoucnost, Adriane Pottere.“ Pozvedl Adrianovu hůlku a začal s ní mávat ve vzduchu, kde se objevila tři slova:
TOM ROJVOL RADDLE
Pak s hůlkou jen krátce švihl a písmenka změnila pořadí:
JÁ LORD VOLDEMORT
„Vidíš?“ zašeptal. A Harry viděl. Jeho ruce se divoce roztřásly a mohl slyšet vlastní srdce divoce tlouct. Byl to on. Celý ten čas to byl on. Mučení jeho rodiny tentokrát nestačilo, dostal se i k jeho přátelům.
Začal mluvit o sobě a o své velikosti, kterou žádný čaroděj nikdy nepřekonal, a Harry se mu chtěl vysmát do obličeje. Na jeho pocitech ale nezáleželo, tohle byl lord Voldemort, a tak bude muset postupovat velice opatrně.
Adrian se ale zpátky nedržel. Za největšího čaroděje všech dob označil Brumbála, čímž Raddleho víc než rozzuřil.
Než však kdokoliv z nich stačil něco udělat, místností se roznesla hudba. A ne jen tak ledajaká, byla to píseň fénixe. Letěl k nim Fawkes s čímsi v drápech. Jeho píseň až zázračně zklidnila Harryho nervy. To cosi se ukázalo být Moudrým kloboukem, teď ležícím nedaleko Harryho. Harry na něj překvapeně zíral. Fénixové, když se rozhodli být nápomocní, pomohli přesně tím, co obdarovaný potřeboval. Takže když byl problémem bazilišek a Temný pán, jak mohl být řešením starý klobouk jako tenhle?
Fawkes ještě jednou zatrylkoval a pak se usadil na Adrianově rameni. Harryho šokovalo, když se mu pták zadíval přímo do očí, chvíli na něj upřeně hleděl a pak, přikývl? Harry si byl jistý, že ano.
„To je fénix…“ konstatoval Raddle s bystrým pohledem.
„Fawkesi?“ vydechl Adrian, stále nemohl uvěřit, že ho Brumbálův mazlíček přišel zachránit.
„A to…“ pokračoval Raddle s očima upřenýma na balíček látky, který Fawkes upustil, „to je starý školní zařazovací klobouk…“ rozesmál se a smál se tolik, že celá síň zvonila ozvěnou, jako by se smálo deset Raddleů současně. Harry na něj hleděl zpříma, odmítal se dát zastrašit, i když ho nikdo neviděl.
„To Brumbál posílá svému obránci! Ptáčka zpěváčka a starý klobouk. Teď už si připadáš statečný, Adriane Pottere? Teď už si připadáš v bezpečí?“ Adrian se stále třásl, přesto se mu do tváří vrátila trocha barvy.
Harry si dovolil se usmát. Dvě děti, i když jedno z nich neviditelné, se snaží vypadat statečně tváří v tvář nejděsivějšímu Pánovi zla v dějinách.
Raddle se potom snažil z Adriana vytáhnout odpověď na otázku, jak mohl jako malé dítě přežít jeho útok, a Harry obrátil svoji pozornost k Ginny. Čím víc Raddle sílil, tím byla slabší. Tohle musí už brzo skončit.
„Nevím, jak jsem to dokázal,“ přiznal Adrian. „Nikdo to přesně neví. Ale tu noc ses pokusil zabít mě, mého bratra i mé rodiče. Profesor Brumbál říká, že moje magie zkrátka reagovala a to stačilo na to, abys byl přemožen a zničen. A to jsi byl, protože jsem tě viděl loni, tvé skutečné já. A jsi opravdu odporný a hnusný, stále se skrýváš…“
„Dost!“ vykřikl pobouřeně Raddle. „Měl jsem pro tebe víc otázek, Adriane, ale na tom už nezáleží. Nezáleží na tom, co by tvoje magie dokázala, nebudeš mít šanci to zkusit. Dnes zemřeš, Adriane Pottere. Teď ti dám malou lekci. Pojďme změřit síly lorda Voldemorta, dědice Salazara Zmijozela, slavného Adriana Pottera a nejlepších zbraní, jaké mu Brumbál může dát.“ Otočil se čelem k soše Salazara Zmijozela a promluvil hadím jazykem. Harry se nahrbil, když ho uslyšel.
„Promluv ke mně, Salazare, největší z bradavických čtyř.“
A Salazar odpověděl. Socha otevřela dokořán svoje ústa a ozval se rachot, jak do sebe naráželo kamení. Objevila se tmavá, hluboká a zlověstná díra. Harry mohl slyšet, jak se velké tělo hada v jednotlivých zákrutech pohybuje směrem k otvoru. Přimhouřil oči a začal ustupovat, v duchu slíbil Ginny, že se vrátí.
Slyšel ránu, jak něco dopadlo na zem, následovanou syčením beze slov. Byl to hlas lovce, který se chystá zaútočit na svou kořist.
Adrian byl přímo vedle něj, společně ustupovali krok za krokem, oči přivřené jen natolik, aby viděli, co nepřítel dělá. A zatímco se oba bratři snažili dostat do takové vzdálenosti od netvora, jaké jen šlo, Raddle vyslovil svůj rozkaz. „Zabij ho!“
Harry mohl podle sluchu rozpoznat baziliškův precizní pohyb, jeho vyostřený sluch dělal celou zkušenost ještě děsivější. Vedle sebe uslyšel vyjeknutí následované dutou ránou, když jeho bratr zakopl. Pak se ozval zvuk hrozivého zasyčení a Harry otevřel oči. Jestli je Adrian ve smrtelném nebezpečí, nebude tu jen sedět a nic nedělat, na svoje vlastní bezpečí už nemyslel.
To, co uviděl, ho překvapilo. Tohle nebyl konec. Prohlédl zrovna v okamžiku, kdy se Fawkes zabořil drápy do baziliškových očí a oslepil ho. Had se zmítal v agónii a snažil se ze všech sil ptáka shodit, když se do situace vložil Raddle.
„NECH TOHO PTÁKA BÝT! NECH HO BÝT! TEN KLUK JE ZA TEBOU! POŘÁD HO MŮŽEŠ CÍTIT! ZABIJ HO!“
Oba chlapci utíkali ještě usilovněji, když se k nim bazilišek přiblížil. Adrian běžel k potrubí nalevo a Harry dělal, co mohl, aby ho následoval, přestože to nepovažoval za nejlepší nápad. Schovali se uvnitř, ale had je stále následoval. Byl sice slepý, ale stále smrtelně nebezpečný. Chlapci se ocitli v bludišti potrubí a pohybovali se téměř naslepo, pronásledováni baziliškem.
Nakonec Adrian zabočil špatně a ocitl se ve slepé uličce. Východ byl zablokovaný obrovským kamenem. Zoufale se rozhlížel kolem sebe a Harry zatajil dech. Syčení hada se stále blížilo.
S hlubokým nádechem se Harry rozhodl. Opustil odbočku a rozběhl se kupředu. Když byl dost daleko od svého bratra, sebral ze země kámen a hodil ho proti železnému plátu hned vedle sebe. V příštím okamžiku se přikrčil za rohem.
Bazilišek, stále dezorientovaný bolestí, skočil na lep a proplazil se kolem Adriana, aniž by si ho všiml. Těsně minul Harryho a pokračoval potrubím, ze kterého se ozval Harryho zvuk. Harry tiše vydechl úlevou a otočil se po svém bratrovi. Byl pryč.
Harry dospěl k názoru, že přestože svého bratra miluje a šel by až do krajnosti, aby mu pomohl, teď by ho nejraději zabil sám.
Vrátil se do Komnaty s Voldemortem? Obecně platilo, že odvaha byla vlastnost, kterou u druhých obdivoval a chtěl ji najít i v sobě. Ale utíkat rovnou do místnosti, kde na vás čeká s připravenou hůlkou lord Voldemort odhodlaný vás zabít? To byla naprostá hloupost.
Zelenooký čaroděj se vydal zpátky do Komnaty a cestou přemýšlel, jestli by jednal jinak, kdyby se Severusem nestrávil roky učením se, že má napřed myslet a až potom jednat. Dospěl k názoru, že ne, a slíbil si, že tátovi pořádně poděkuje, až se vrátí. Jestli se vrátí.
Když se dostal zpátky do Komnaty, našel svého bratra, jak opět mluví s Raddlem. Adrian se třásl a byl bledý, ale snažil se vypadat statečně. Raddle na druhou stranu vypadal znuděně.
„Nemám tušení, jak se ti podařilo utéct baziliškovi, ale už mě začínáš unavovat,“ prohlásil chlapec, ze kterého vyrostl nejtemnější čaroděj všech dob.
„A co s tím budeš dělat?“ zeptal se Adrian. Snažil se znít jistěji, než se cítil. Harry se po jeho slovech přikrčil. Dráždit Temného pána nebyl dobrý nápad.
„Budeš muset poslat baziliška, aby mě zabil. Ty sám jsi na to moc slabý.“ Raddle se ušklíbl.
„Vlastně máš pravdu,“ uznal, čímž Adriana efektivně umlčel. Harry nenáviděl klidný tón, kterým mluvil, když sáhl po Adrianově hůlce.
„Ještě nemám sílu tě zabít. Ale začínáš mě opravdu štvát. A když tě nemůžu zabít…“ ušklíbl se a Harry se přisunul blíž. Přichází čas, aby zasáhl.
„… myslím, že omráčit tě pořád ještě můžu,“ dořekl a seslal červený paprsek přímo do Adrianovy hrudi. Ten se po jeho zásahu zhroutil na podlahu.
Harry nenáviděl pohled na svého zraněného bratra, ale tohle by mohl být způsob udržet svoje tajemství o něco déle, pokud tohle všechno přežijí.
„Ubožák. Nicméně, můj bazilišek už je hladový. Můžu mu ušetřit námahu z lovu,“ zamumlal Raddle s úšklebkem nad Adrianovým omráčeným tělem.
Harry zašel za jednu z hadích soch, které sloužily jako sloupy a sundal si neviditelný plášť. Bylo to teď nebo nikdy.
„Přesně to říkám o tobě – ubožák,“ pronesl hlasitě. Jeho hlas byl tak chladný, že by se za něj nemusel stydět ani Severus. Vystoupil zpoza sloupu s tichým „Protego“, které odrazilo Raddleovo další omračovací kouzlo.
„Ty jsi kdo?“ díval se na něj zmateně starší chlapec a jeho oči ulpěly na Harryho hubené postavě.
„Jmenuju se Harry,“ odpověděl a přistoupil blíž. Mluvil lehce, jako by pro něj rozhovor s Temným pánem byl tou nejběžnější věcí, a posiloval svoje nitrobranné štíty. Neměl tušení, jestli vzpomínka může používat nitrobranu, ani jestli ji Voldemort uměl už v šestnácti, ale nehodlal to zjišťovat.
„Harry?“ ujistil se Raddle a obezřetně si měřil svého nového soupeře. „Harry Potter?“ Znovu se ušklíbl. „Bratr velkého chlapce, který přežil! Ginny mluvila i o tobě, tobě a tvých zelených očích,“ zachechtal se nevesele. „Jak ses ocitl tady dole, malý Harry?“
„Slyšel jsem, že je tu party, tak jsem se stavil,“ pokrčil rameny Harry. Rozhodně se nehodlal stát terčem posměchu ani v takovéto situaci.
„Máš velkou pusu na někoho tak malého,“ odvětil Raddle. „Pověz mi, Harry, co tady hodláš dělat? Čeho chceš dosáhnout tady, kde tak bídně selhal tvůj bratr, velký hrdina? Doufáš v získání trochy slávy? Jsi už unavený z života v bratrově stínu?“ utahoval si z něj. Když to chceš hrát takhle, pomyslel si Harry a ušklíbl se.
„Já?“ zeptal se tónem, který Raddlea očividně zmátl. „Ne, nemůžu říct, že bych toužil po slávě. I když občasné uznání by bylo příjemné,“ odpověděl.
Raddle ho jen pozoroval a posuzoval jeho reakce.
„A jak dobře víš,“ pokračoval Harry, „zdání často klame.“ Rychlým mávnutím hůlky ze sebe sňal všechna krycí kouzla a měl to potěšení vidět Raddleovy oči, které se rozšířily překvapením. Usoudil, že překvapeného Raddlea přemůže snáz, než soustředěného, a mimo to, když přežije, krycí kouzla vrátí na svoje místo. Když zemře, tak to bude jedno. A možná, jen možná toužil setřít arogantní úšklebek z Raddleovy tváře.
„Chápu,“ okomentoval Raddle a znovu přehodnocoval situaci.
Chlapec, který teď před ním stál, se ani zdaleka nepodobal tomu vyzáblému dítěti, za které ho považoval. Tento Harry byl o dobrou hlavu vyšší než jeho bratr, hodně vysoký na svůj věk, a zdálo se, že také plný sebedůvěry. Jeho oči byly kritické, když analyzovaly situaci, a odhalovaly vědění, které dalece převyšovalo jejich věk. Tom Raddle byl vždy pyšný na svou schopnost posoudit osobu na základě prvního dojmu. Ale tady nastával paradox. Tak mladý chlapec s tak starýma očima.
„Opravdu?“ zeptal se Harry a zase se o něco přiblížil. Teď už stál skoro vedle Ginny, která byla celou dobu jeho cílem, a přímo naproti Raddleovi. „Myslím, že nechápeš.“
„Musím uznat, že je tohle poněkud nečekaná situace,“ uznal Raddle. „Ale to na věci nic nemění. Když tvůj bratr nebyl dost silný, aby mě zastavil, proč bys měl být ty?“
Ze zdi za nimi se ozvalo syčení a Harry se zběsile rozhlížel kolem sebe. Vedle sochy Zmijozela bylo otevřené potrubí, nejspíš další východ z bludiště. Syčení baziliška se pohybovalo v okolních zdech, mohl být v kterémkoliv z východů. Harry si uvědomil, že hadovi nemůže dovolit vrhnout se na něj, odkudkoliv se mu zachce. Možná by mohl zabít dvě mouchy jednou ranou.
„Dobrá otázka,“ uznal Harry. „Proč bych měl být schopný tě zastavit, když můj bratr nebyl? Vše, co ti na to můžu říct, Raddle, je…“ usmál se a namířil na něj hůlkou.
„Nemůžeš zabít vzpomínku, Harry.“
„Na vzpomínku nemířím,“ namítl Harry a pozvedl hůlku nad Raddleovo rameno.
„Bombarda!“ zvolal a objevilo se jasně červené světlo, které narazilo do jednoho z hadích sloupů, který se zřítil a efektivně zablokoval jeden ze vstupů do bludiště.
Uskočil dozadu, aby znovu vytvořil mezeru mezi sebou a Raddlem, a tak rychle, jak jen dokázal, ničil jednu hadí sochu za druhou, takže nakonec zůstal jediný východ z bludiště po Raddleově pravici. Chtěl mít příležitost bojovat s baziliškem tam, kde měl výhodu.
Když se prach usadil, stál proti šokovanému Tomovi Raddlemu.
„Jak jsem říkal, všechno, co na to můžu říct… já nejsem můj bratr, Raddle.“ Poslední část věty řekl v hadím jazyce. Raddleova tvář se zachmuřila.
„Byl jsi to ty, že?“ vyštěkl zuřivě, „ne Adrian.“ Nespecifikoval, co tím myslí, ale nebylo to třeba, Harry mu rozuměl perfektně.
„Ty sis všiml,“ konstatoval Harry prostě, když se znovu ozvalo syčení, tentokrát silnější – bazilišek našel svoji cestu ven.
Harryho mysl se rozjela na plné obrátky. I když byla jeho kouzla do té chvíle působivá, nebyla dostatečně silná, aby prošla baziliškovou kůží silnou jako žula. Fénixův zobák by to dokázal, ale zas nebyl dost velký na to, aby způsobil vážné škody. Přísahal, že jestli se někdy dostane ven, naučí se tolik kouzel s velkým rozsahem, kolik jen bude možné.
Potřebuji pomoc, pomyslel si horečně. Kdyby tu tak byl Severus…
Ustoupil bokem, když se ze zdi opět vynořil bazilišek.
„Zabij ho!“ poručil Raddle znovu, tentokrát ale mnohem naléhavěji. Harry ustupoval vpravo – dál od hada a blíž k místu, kde poprvé vstoupil do Komnaty. Jeho pohled padl na Moudrý klobouk, který tam ležel.
„Opravdu potřebuju pomoc,“ zašeptal. Odpovědí mu byl záblesk, který se objevil uvnitř klobouku. Rukojeť meče!
Harry se sehnul a rychle vytáhl meč, jehož rukojeť byla pokryta rubíny. Severus mu o něm jednou vyprávěl. Byl to legendární meč Nebelvíra ukutý ze skřetí oceli. Skřetí oceli? Zarazil se Harry a několikrát s mečem zatočil, aby si na něj zvykl. Tohle by mohlo jít.
Raddle ho pozoroval s čistou nenávistí v očích a bazilišek se k němu sunul tak hladce, jak byste u něčeho tak velkého nikdy nečekali.
Hůlkou, kterou držel v levé ruce, rychle vyslal několik zvukových kouzel, aby hada zmátl. Musí to rychle ukončit.
Postoupil dopředu v okamžiku, kdy si bazilišek uvědomil, kde je, a snížil hlavu. Harry zvedl meč nacvičeným pohybem nad hlavu a zabodl ho do relativně měkkého místa, kde byla připojena čelist ke zbytku těla. Meč prošel celým baziliškovým tělem jako máslem. Rychle ho stáhl a uskočil, když se obrovské baziliškovo tělo svalilo na zem.
Pak se otočil k Raddleovi, který nevěřícně zíral na meč v jeho rukou.
„Záludná věc, tahle skřetí ocel,“ pronesl Harry, obešel mrtvého baziliška a s Temným pánem se vzájemně propalovali pohledy plnými nenávisti.
„Absorbuje to, co ji posílí, a já jsem ji prohnal přímo baziliškovými jedovými žlázami,“ pokračoval, když se najednou ocitl vedle ležící Ginny, která už vypadala jako sama smrt. To ještě víc rozdmýchalo jeho vztek.
„Dám ti malou lekci, Raddle. Podíváme se, co se stane, když tento meč probodne deník otrávený vzpomínkou,“ dodal a rychle probodl stále otevřený deník. Nedal Raddleovi čas na nic jiného, než na zoufalý skřek.
Zvedl k němu pohled v okamžiku, kdy vzpomínka Temného pána vybledla a vybuchla. Z deníku vytekl slabý proud inkoustu. Rychle se podíval na Ginny, aby se ujistil, že se vrací k sobě. Jak Tom mizel, jí se vracela barva. Když zmizel úplně, tváře jí zrůžověly. Voldemortova vzpomínka byla pryč.
Harry pomalu položil meč vedle svého bratra, který ležel tak blízko baziliška, že ho zmáčela jeho krev, a sebral neviditelný plášť. Pak se vrátil k Fawkesovi, který celou scénu pozoroval, usazený na baziliškově mrtvém těle.
„Ty to na mě neřekneš, že ne?“ zeptal se, příliš unavený na to, aby na něj naléhal. Fawkes mu věnoval pohled kratší než zlomek vteřiny, znovu přikývl a vydal ze sebe jediný tón. Vřelý pocit, který se v něm náhle rozlil, stačil Harrymu jako ujištění.
„Děkuji, Fawkesi,“ poděkoval měkce a znovu se podíval na svého bratra a stále spící Ginny. „Pomůžeš jim dostat se odsud?“ Další jasný tón ho ujistil, že ano.
Harry se unaveně usmál a přehodil přes sebe plášť, snažil se, aby se nepotřísnil baziliškovou krví ještě víc. Už kráčel pryč, když se ještě jednou otočil a na svého bratra seslal „Enervate“. Ať si Brumbál vysvětlí tohle.
Pak už Komnatu rychle opustil s úmyslem se do ní už nikdy víc nevrátit. Ron už skoro pročistil cestu zpátky a on si jen sedl a nechal ho pokračovat. Počká na Fawkese a poprosí ho, aby napřed odnesl ostatní a pak se vrátil pro něho.
Jako první se chtěl okamžitě dostat do Severusovy kanceláře. Pak ale připustil, že napřed by se hodila horká sprcha. Vysvětlovat krev by bylo složitější.
Když Harry odešel a Adrian ležel s očima pevně semknutýma, otevřely se další oči. Ginny Weasleyová nic nechápala. Jako poslední si pamatovala Toma Raddlea, který vystoupil ze svého deníku. A teď ležela tady, na podlaze Tajemné komnaty, s mrtvým baziliškem opodál a fénixem usazeným na jeho těle, deníkem probodnutým přímo uprostřed a hrdinou celého kouzelnického světa, který se pomalu probouzel a teď nechápavě a v úžasu svíral meč. Když na ni zavolal jménem, jediné, co mohla udělat, bylo zírat na místo, kde zmizel jeho bratr.