33. Vysvětlování nevysvětlitelného
Když Harry odešel a Adrian se s široce rozevřenýma očima snažil vzpomenout si, co se stalo, otevřely se i další oči. Ginny Weasleyová nic nechápala. Jako poslední si pamatovala Toma Raddlea, který vystoupil ze svého deníku. A teď ležela tady, na podlaze Tajemné komnaty, s mrtvým baziliškem opodál a fénixem usazeným na jeho těle, deníkem probodnutým přímo uprostřed a hrdinou celého kouzelnického světa, který teď nechápavě a v úžasu svíral meč. Když na ni zavolal jménem, jediné, co mohla udělat, je zírat na místo, kde zmizel jeho bratr.
Harry opustil nebelvírskou koupelnu po dobrých třiceti minutách pod horkou sprchou. Předtím si ani neuvědomil jaké množství špíny, inkoustu a krve se na něj přichytilo v Komnatě.
Když se konečně i on dostal do koupelny Ufňukané Uršuly, nechal svého bratra, Rona, Ginny i zmateného Lockharta za sebou. Doběhl k rohu chodby a ještě se po nich jednou otočil. Adrian stále pevně svíral Nebelvírův meč. Pak už zamířil rovnou do koupelny a užíval si přitom zvuk svých kroků na kamenné podlaze, tlumící kouzlo už dávno vyprchalo. Nikdy ho nenapadlo, že přijde den, kdy ocení tak prostý zvuk.
Po několika minutách horké sprchy dostal Harry neovladatelný záchvat smíchu. Opřel se zády o zeď a sjel až na kolena, emoce se přes něj valily jako lavina. Úleva, zděšení, nadšení, vyčerpání – kontrasty, které se vzájemně prolínaly, jak se nad sebou snažil získat kontrolu. To trvalo trochu déle, než čekal, ale po dvaceti minutách už se ovládal natolik, aby se mohl vrátit do své postele dřív, než se po něm začne někdo shánět.
Po cestě do schodů spálil poslední zbytky adrenalinu, který se mu v Komnatě rozproudil v žilách a do postele se dostal v rekordním čase hned po tom, co vrátil neviditelný plášť do Adrianova kufru. Naštěstí na něm nezůstaly ani sebemenší stopy od krve ani špíny.
Ukázalo se, že se vrátil právě včas. Ne o víc než deset minut později je vzbudila profesorka McGonagallová kvůli improvizované oslavě. Na co spát, pomyslel si Harry sarkasticky, bazilišky vraždím každý den, proč bych měl být unavený. Upřímně si pak ale musel přiznat, že by usnout stejně nedokázal a představa jídla vypadala víc než příjemně.
Sešel tedy dolů na oslavu, kde ale nebyl déle než na jeden chod, než ho zavolali do ředitelny. Tam se setkal se Severusem, celou svou rodinou – včetně Siriuse a Remuse – a ředitelem, všemi zabranými do vášnivé debaty. Adrian, který byl stále od hlavy až k patě od krve a špíny, se na něj unaveně usmál, on mu úsměv oplatil a dělal, co mohl, aby nedával najevo přehnané veselí. Jako by o celé situaci vůbec nic nevěděl.
Severus mu jen věnoval svůj typický „promluvíme si později“ pohled, protože to, co právě slyšel, ho rozhodně nepřesvědčilo. Harry přikývl a to Severusovi stačilo. Obrátil oči v sloup, založil si ruce na hrudi a znovu nasadil svoji kamennou masku. Panický záchvat, který se v něm odehrával, když Harry uznal, že byl součástí nočního dobrodružství, bude muset počkat.
„Co se stalo?“ zeptal se Harry tak překvapeným hlasem, jak jen dokázal, „jsou všichni v pořádku? Profesorka McGonagallová říkala, že se vrátila Ginny.“
Lily a James přišli svého syna krátce obejmout, než obrátili svoji pozornost zpět k tomu staršímu, nasáklému krví. Harrymu se v hrudi ozvala ostrá bolest, než si uvědomil, že jeho rodiče neznají pravdu. Když ale pomyslel na Severuse, bolest odezněla. Představoval si, jak bude reagovat, až uslyší skutečnou verzi příběhu. Rozlilo se v něm příjemné teplo, podobné tomu, které zažil dřív při písni fénixe. Asi to nebude jen tak, pomyslel si, když viděl Severuse, jak zatíná ruce v pěst. Tohle ještě bude stát za to.
„Adrian se znovu utkal s Temným pánem, to se stalo,“ ozval se Sirius rádoby lehkovážně. To bylo vždycky ukazatelem, jak nebezpečná nebo závažná je situace, když se Tichošlápek snažil znít vesele a selhával.
„Co?“ vyhrkl Harry a udělal svoje překvapení ještě uvěřitelnější, když se roztřásl a posadil se na židli. Přísahal by, že se Severusovy rty na okamžik zatřásly potlačeným úsměvem.
„Nech mě to vysvětlit,“ ujal se řeči Brumbál a začal převypravovat vše, co mu předtím řekl Adrian. Harry pozorně poslouchal, poprvé se dostal i k bratrově verzi příběhu.
Brumbál se odmlčel a věnoval Adrianovi milý pohled, když dospěl k momentu, kdy chlapci objevili vstup do Tajemné komnaty. Adrian měl pohled zabořený do země, styděl se za všechna ta pravidla, která porušili a o kterých se teď mluvilo tak otevřeně.
„A teď tu máme dnešní události,“ pronesl ředitel a Harry se na okamžik lekl, že ho odhalili. V těchto hodinách už mu důvtip moc nesloužil. Brumbál se ale s pyšným úsměvem stále díval na Adriana. Úsměvem, který v kombinaci s obavami sdíleli všichni dospělí v místnosti. Kromě Severuse.
„Adrian zase udělal tu svou věc,“ přerušil ho Sirius s širokým úsměvem a poklepal rudého Adriana na ramena. Říct, že byl Harry zvědavý, by bylo slabé slovo.
„Cos udělal tentokrát, bratře?“ zeptal se a usmál se taky. Zaplavila ho úleva, když mu až teď došlo, že s vysvětlením bude muset přijít někdo jiný, ne on. Přesto bylo poněkud zklamáním, že si nikdo neuvědomil, že něco nesedí. Pravdou ale je, že se přece snažil svoje stopy zahladit.
„Nevzpomínám si, co jsem dělal,“ zamumlal Adrian a stále se mu nedařilo potlačit svoje červenání.
„Což se dá vždy očekávat, můj chlapče,“ ujistil ho Brumbál a Harry otočil svůj pohled k Severusovi, aby dostal vysvětlení, které by dávalo smysl. Mistr lektvarů jen povytáhl obočí a nezasahoval.
„Pořád to nechápu,“ řekl Harry. Jediný způsob, jak dostat odpovědi na svoje otázky, bude zeptat se přímo.
„Nech mě to vysvětlit, tvoji rodiče to jistě budou chtít taky slyšet,“ obrátil se ředitel k Adrianovi.
„Nejdřív pojďme k samotnému vstupu do Komnaty. Jedním z důvodů, proč jej nikdo nenašel, natož do něj vstoupil, je fakt, že k jeho otevření je třeba hadí jazyk, schopnost, kterou Adrian nemá.“
„Merlinovi díky za to,“ skočil mu do řeči James. „Zatraceně temní, tihle hadí jazykové!“ Harryho zajímalo, co by Merlin – sám také hadí jazyk – na toto prohlášení řekl.
„A jak tedy Adrian Komnatu otevřel?“ zeptal se nahlas na oko zmateně.
„Prostě jí to poručil,“ prohlásil Brumbál a oči mu zazářily.
„Jen tak?“ zeptal se s úsměvem. Ředitel zakrývá jeho stopu líp, než by to on dokázal vůbec vymyslet. Opravdu své verzi věřil. „No, co byste taky čekali?“ otočil se k Adrianovi. „Zdědil jsi mámin temperament, ten dokáže bořit zdi.“ Každý se Harryho poznámce zasmál, i Severus se málem připojil.
„O tom mi povídej,“ potvrdil James.
„Nejdřív jsem si myslel, že se neotevře,“ přiznal Adrian. „Potom se Lockhart pokusil utéct…“
„A utekl,“ dořekl Remus.
„… a když jsme se vrátili, umyvadlo bylo odsunuté a v zemi se objevil vstup.“
„A ty ses prostě rozhodl, že do něj skočíš,“ domyslel si James, „prostě můj syn!“
„Nepodporuj ho v tom, Jamesi,“ varovala ho Lily. „To, co udělal, bylo nebezpečné, mohl zemřít!“
„Ale nezemřel,“ opáčil její manžel.
„Pro tentokrát ne,“ řekla suše a otočila se zpět k řediteli. „Prosím, pokračujte, pořád máte co vysvětlovat.“
Albus přikývl a pokračoval. Odvyprávěl celou událost v podstatě tak, jak si ji pamatoval i Harry, samozřejmě bez jeho zapojení, až do místa, kde Raddle Adriana omráčil.
„A v tom okamžiku se opět projevila jeho síla,“ uzavřel Brumbál. Harry se na něj zmateně podíval, stále měl v hlavě bolestný obrázek svého omráčeného bratra.
„Jak?“ vyhrkl.
„Podrobnosti vám dát nemůžu. Vypadá to, že se magie vynořuje v okamžiku ohrožení, převezme kontrolu nad jeho tělem a brání se. Adrian nechal vchod otevřený…“ Věděl jsem, že jsem na něco zapomněl, pomyslel si Harry.
„… takže jsme tam se Severusem sestoupili a viděli, co se v Komnatě stalo.“
„Obrana tvé magie musela způsobit obrovský výbuch, můj drahý chlapče,“ usmál se na Adriana ředitel. „Komnata byla skoro zničena.“ Zas tak zlé to nebylo, pomyslel si Harry rozpačitě. Jen shodil několik sloupů. A mezi tím vším uprostřed leželo mrtvé tělo baziliška. No dobře. Zdevastoval jsem to místo, uznal Harry v duchu a snažil se potlačit nervózní uchechtnutí.
„A co Zmijozelovo monstrum? A jak do toho byl zapojen Voldemort?“ zeptal se Harry, když si uvědomil, že čím víc detailů teď uslyší, tím menší bude šance, že mu později uklouzne něco, co by neměl vědět – jako například, že tím monstrem byl opravdu bazilišek.
Brumbál vysvětloval, jak majitel deníku Tom Raddle byl ve skutečnosti Temný pán. Harry pak předstíral překvapení ještě jednou, když Brumbál vyjasnil, co za monstrum se potulovalo po škole. Vyprávěl o zapojení Fawkese a o tom, jak Adrian musel vytáhnout meč z Moudrého klobouku, když jeho magie zavolala o pomoc.
„A co s tím má společného starý klobouk?“ zeptal se Sirius, zatímco Harry se snažil neukázat paniku, která se ho najednou zmocnila. Zapomněl na ten zpropadený klobouk!
„Naneštěstí magie klobouku funguje jen při zařazení někoho na začátku školního roku. Jediné, co pak může o dané osobě říct, je jeho názor na zařazení a i to zůstává důvěrné mezi kloboukem a studentem,“ vysvětlil Brumbál a Harry se zase uvolnil. To je teda zatracený štěstí!
„Ale Fawkes, který tam byl, potvrdil, že bazilišek byl zabit mečem, který skutečně pochází z klobouku.“ Harry blahořečil fénixově schopnosti říkat pravdu bez přílišných podrobností. Bazilišek byl zabit mečem vytaženým z klobouku. Kdo a jak to provedl, se mu podařilo před ředitelem zatajit.
Albus pak pokračoval detaily, jak si vysvětluje takový výbuch náhodné magie. Zjevně zastával teorii, že čím víc se Adrian blíží k dospělosti, tím násilněji se jeho magie projevuje, než ji dokáže kontrolovat.
„Téměř teenagerský věk v kombinaci se zoufalou situací musel způsobit takovou reakci,“ odůvodnil starý čaroděj.
„Potom ale omdlel,“ okomentoval Remus.
„To se dalo očekávat. Množství magie, kterou vypustil, ho musela nesmírně vyčerpat.“ Nikdy vás nenapadlo, že by mohl být opravdu omráčen? Harry věnoval řediteli nevěřícný pohled. Byla představa, že ještě před Severusem s ředitelem vstoupil do Komanty někdo jiný, opravdu tak moc přitažená za vlasy?
„Co to znamená pro Adriana?“ zeptala se Lily, která pevně svírala ruku svého staršího syna.
„O tom bychom si asi měli povědět ve větším soukromí,“ namítl Albus. „Severusi, proč nevezmeš mladého Harryho zpátky na oslavu? Určitě je pořád v plném proudu.“
Takže se budou znovu bavit o Adrianově tréninku? Jak nečekané, pomyslel si zelenooký čaroděj. A on nebyl přizván k rozhovoru. Opět vskutku šokující.
„Samozřejmě, Albusi,“ přikývl profesor a otevřel dveře, aby Harryho propustil z místnosti. Sotva byli ze dveří venku, Severus ho pobídl k chůzi. Cestou do sklepení spolu nemluvili. Sotva ale byly dveře Severusovy kanceláře pevně zavřené a zamčené, zadíval se Mistr lektvarů Harrymu přímo do očí.
„Co se u Merlina stalo?“ zeptal se chraplavým, ale pevným hlasem.
„Voldemort, jak jsi mohl slyšet. On a jeho mazlíček bazilišek,“ odpověděl zelenooký čaroděj.
„Chci podrobnosti, Harry. Co sis myslel?“ řekl stroze a odstranil ze sebe krycí kouzla, jen chmurný pohled zůstal.
„Myslel jsem, že jsi slíbil, že když bude třeba, požádáš mě o pomoc.“ Jeho tmavé oči se zabodávaly do chlapce sedícího před ním. Pevně sevřel ruce, aby potlačil jejich třas. Tyto každoroční běhy s Voldemortem ho připraví o roky života, pokud už to neudělaly.
„Nebyla to moje chyba,“ hájil se Harry s vážným výrazem, „Adrian mi poskytl jen velice málo času. Všechno se začalo kazit po hodině Obrany dneska ráno…“
Jeho vyprávění celé události se shodovalo s tím Albusovým, ale mělo na Mistra lektvarů mnohem viditelnější dopad. Když Harry skončil, Severus postoupil dopředu a pevně chlapce objal, celý se třásl. Harryho oči se rozšířily překvapením, ale objetí mu oplatil, uvědomil si, že Mistr lektvarů nemá daleko k slzám.
„Uvědomuješ si, jak snadno ses mohl nechat zabít?“ zeptal se Severus, když se sebral natolik, aby byl schopný dokončit větu. „Prosté kousnutí hada a byl bys…“ místo dokončení věty sevřel chlapce ještě pevněji.
„Jsem v pořádku, tati,“ ujistil ho Harry, „opravdu jsem.“
„Jen bych si přál… přál bych si, abys tím vším nemusel procházet,“ dodal Severus.
„To já taky,“ přikývl Harry. „Ale procházím. A bylo by to mnohem horší, kdybych neměl tebe.“ Severus se odtáhl, aby se mu podíval do očí.
„Vedl by sis dobře i beze mě.“
„Tím si nejsem tak jistý,“ nesouhlasil Harry, „všechno, co vím, jsem se naučil od tebe. Co se snažím říct je… díky, tati.“
Severus jen prostě přikývl a slabý úsměv na jeho rtech kontrastoval s vlhkostí v očích.
„Máš slabost pro smrtelné situace, že?“ pokusil se Severus o vtip.
„Spíš mají smrtelné situace slabost pro mě,“ opravil ho Harry s očima v sloup.
„No, hádám, že bys to ani nebyl ty, kdyby ses nemusel pořád prát se smrtí,“ prohlásil profesor nenuceně. „Merlin ti zakázal strávit v Bradavicích normální rok.“ Jeho hlas přetékal sarkasmem.
„Proč bych měl chtít být normální, když můžu být sám sebou?“ zeptal se chlapec lstivě.
„Drzoune,“ nařkl ho Severus s láskou a přemýšlel, kolikrát už tak Harryho nazval a proč měl vždycky právo to udělat.
„Víš jak,“ ušklíbl se Harry.
Zbytek školního roku uběhl tak klidně, jak jen po událostech posledních měsíců šlo. Hagrid se vrátil z Azkabanu hned druhý den po tom, co byl bazilišek zabit, a zkamenělé oběti byly uzdraveny jen o pár hodin později. K Hermionině zděšení byly během Brumbálova prvního proslovu po znovujmenování ředitelem zrušeny závěrečné zkoušky. Lockhart – po zasažení kouzlem, kterým mířil na Adriana s Ronem – skončil s trvale poškozenou pamětí a k radosti celé školy byl propuštěn. Lucius Malfoy byl uvolněn ze své funkce ve školní radě a Adrian ho podvedl, aby osvobodil Dobbyho, jednoho z Malfoyových domácích skřítků.
Zdálo se, že se všechno vrátilo zpátky do normálu. Nebo aspoň do normálu, který projde v mém životě, pomyslel si Harry.
Jedinou výjimkou byl Severus, který se stal ještě víc ochranářským, než si Harry kdy pomyslel, že by mohl být. Hlídal ho jako jestřáb a každý večer mu po Minnie posílal šálek horké čokolády. Adrian se dokonce začal zajímat, jak je možné, že ho skřítci tak upřednostňují, ale Harry jen pokrčil rameny.
A když už je řeč o Adrianovi… Harry se snažil ze všech sil necítit vinu. Hájil se tím, že svému bratrovi přece zachránil život, ale přesto to bylo obtížné. Jejich rodiče i Brumbál byli tak nadšení a současně i vyděšení jeho údajným pokrokem v magii, že zdvojnásobili svoji snahu její dopady reprodukovat. Návštěvy doktorů a specialistů teď nebyly bezpečné, tak aspoň zdvojnásobili tréninky. Adrian celé dny trucoval a Harry se mu v duchu omlouval. Severus jen protočil oči a nařkl ho, že nad celou situací zbytečně moc přemýšlí. Jako obvykle.
Na druhou stranu aspoň Nebelvír získal podruhé za sebou školní pohár díky čtyř stům bodů, kterými byli Adrian s Ronem odměněni. Dokonce i Ginny byla taková jako dřív. Smála se a žertovala se svými bratry a dokonce prozradila, že havraspárská prefektka, která byla zkamenělá, Penelopa Clearwaterová, je Percyho přítelkyní.
Dvojčata padla na kolena a děkovala jí za tu informaci, jejich oči jiskřily nad nově získaným materiálem vhodným pro vydírání.
„To od tebe není moc hezké vyzradit takhle Percyho tajemství,“ konstatoval Harry s úšklebkem, když si zabrali místo v bradavickém expresu, který je měl odvést domů.
„No, Percy mi tehdy zabránil říct vám o Komnatě a mimoto, on sám už by to v sobě dlouho neudržel,“ pokrčila rameny bez náznaku viny.
Harry si vyměnil pohled s Nevillem, oběma bylo jasné, kolik mučení Percyho přes léto čeká.
„Asi máš pravdu,“ usoudil nakonec, že je zázrak, že Percy dokázal takovou věc skrývat s Fredem a Georgem v jednom domě.
„A navíc to není až tak důležité,“ uzavřela Ginny. „Ti, co mě znají dobře, vědí, že v udržení doopravdy důležitých tajemství jsem přeborník, Harry,“ pronesla slavnostně.
Harry si všiml změny v jejím vystupování a okamžitě přemýšlel, jestli si může pamatovat něco z doby, kdy byla pod Voldemortovým vlivem. Ať už to bylo cokoliv, to jak se na něj dívala, ho přesvědčilo, že mluví pravdu.
V tu chvíli oceňoval Ginniino odhodlání ještě o něco víc. Možná by spolu příští rok mohli chodit častěji ven, bylo by pěkné mít víc přátel ve svém věku.
S pousmáním se vrátil ke své knize, když se vlak dal do pohybu. Další rok v Bradavicích skončil a začínalo léto. A Merlin ví, co za plány na léto mám, pomyslel si Harry a schovaný za knihou se široce usmál, když si vzpomněl na dokončené návrhy ve svém kufru.