34. Stávat se sám sebou
Další rok v Bradavicích skončil a začínalo léto. A Merlin ví, co za plány na léto mám, pomyslel si Harry a schovaný za knihou se široce usmál, když si vzpomněl na dokončené návrhy ve svém kufru.
Harry přecházel už asi půl druhé hodiny sem a tam před dveřmi Jamesovy pracovny na Potter Manor. Obvykle tento třináctiletý čaroděj vykazoval trpělivost, jakou mu většina jeho spolužáků mohla závidět, ale za těchto okolností byl připravený bořit stěny. Už si zvykl na to, že většina pozornosti jeho rodičů se upírá na Adriana. Ale pro jednou doufal, že by mu mohli věnovat pozornost, aby jim mohl říct, co má na srdci dřív, než mu začnou oponovat.
Věděl, že by opravdu nemusel být tak nervózní. Nechtěl požádat o něco, čemu by rodiče mohli chtít zabránit, ale vlastně je ještě nikdy o nic nežádal. A u Merlina, tohle tak moc chtěl! Vše, co mu bránilo splnit si sen, bylo svolení jeho otce.
Povzdechl si a zíral na dveře, netrpělivě čekal, až bude otcova schůzka s Brumbálem u konce. Už víc jak hodinu mluvili o Adrianově tréninku. Jak dlouho jim to ještě může trvat?
Harryho mysl zaletěla o měsíc zpátky, k tomu, jak se do téhle situace dostal.
Po návratu ze školy Potterovi velice brzy opustili Potter Manor a Harryho nechali v Silbreithu – Severusově sídle, aby s Adrianovým tréninkem začali dřív. James byl nadšený z objevu v Adrianově magii, zatímco Lily byla ustaraná. Vypadalo to, že právě tohle vneslo napětí do jejich vzájemného vztahu. Jedno ke druhému, a Harry byl opravdu rád, že může jít do hradu, který pro něj byl skutečným domovem.
Minnie, na kterou musel Severus vyventilovat všechnu svoji úzkost z Harryho posledního kousku, mu nikdy neservírovala tolik čokoládových dortíků a zelenooký chlapec byl Severusem tlačen k tomu, aby na chvilku nechal svoje studia být a prostě si jen odpočinul. Po několika dnech stížností, že zůstane pozadu, a několika pokusech proplížit se do knihovny, chlapec konečně svolil a dopřál si po několik týdnů trošku flákání.
Protože ale nebyl schopný jen tak sedět a nic nedělat, zaměřil se na svoje návrhy košťat. Tohle léto mu šla práce dobře od ruky a několik dní před jeho narozeninami bylo koště konečně hotové.
O krok ustoupil, aby si svoje dílo dobře prohlédl. Byl to rok navrhování, zkoušení a selhávání, ale nakonec to dokázal. Přímo před ním se vznášel plod jeho práce. Upřímně, byl víc šokovaný z toho, že dokázal vyrobit závodní koště než z výroby Kamene mudrců.
Kámen byl produktem dlouhých roků studií s alchymistou, který už ho vyrobit uměl, a tak ho mohl ponoukat správným směrem. Ale tohle koště?
Harry se podíval na hotový prototyp před sebou a vzedmula se v něm vlna pýchy. Tohle celé bylo jenom jeho dílo.
Neztrácel čas, shrábl svoje poznámky s už hotovými náčrty a zamířil za Severusem. Dokončené koště nechal v pokoji. Mistr lektvarů neměl tušení, že jedno koště už skutečně dokončil, stále byl zabraný do svého výzkumu vlkodlačího lektvaru. Harry proběhl chodbami a divoce zabušil na dveře laboratoře.
„Ahoj, Harry,“ přivítal ho Severus s úsměvem, „zrovna jsem chtěl jít nahoru pro trochu ledového čaje. Připojíš se?“
„Ano,“ přikývl nadšeně. „A chci ti něco ukázat!“ Severus chlapce pozoroval, jak nadšením málem poskakuje.
„Tak pojďme,“ souhlasil s vyburcovanou zvědavostí.
„A co to bude, co mi chceš ukázat?“ zeptal se, když se usadili v obývacím pokoji, kde čekali na svůj čaj.
„Pamatuješ, jak jsem se snažil navrhnout koště?“ zeptal se s širokým úsměvem.
„Jistě,“ přikývl Severus, když před ně Minnie postavila dvě sklenice s čajem. „Děkujem, Minnie.“
„Dokončil jsem to,“ vyhrkl Harry, jakmile se skřítka uklonila a odešla.
Rozbalil svoje plány a podával je Severusovi. Ten po něm střelil zmateným pohledem, než ho stočil k nákresům. Jeho oči se rozšířily a opět se zadívaly na chlapce. Tvářil se samolibě.
„Tohle je… myslím ty výpočty… a design…“ Znovu si přečetl poznámky na pergamenu.
„Pokud se ti ho podaří vyrobit právě takhle, můžeš mít v rukou nejlepší závodní koště!“ konstatoval šokovaně. Některé myšlenky v Harryho návrhu vyžadovaly pokročilou magii a většina jeho vybavení byla novinkou, známkou chlapcovy geniality. Pyšně se na něj usmál.
„Pokud vyrobím takové koště?“ ušklíbl se Harry. „Accio!“ zvolal s myšlenkami upřenými na stále nepojmenovaný prototyp ve svém pokoji, který vlétl do místnosti a zastavil se přímo před Harrym. Severusovi spadla brada.
„Ty už jsi jedno vyrobil?“ vydechl nevěřícně.
„Tohle je prototyp založený na návrhu, který jsi viděl,“ objasnil Harry. „Rukojeť je z jasanu a větvičky na ocasu z břízy. Dvojnožka je z oceli vyrobené v mé alchymistické laboratoři a je neoddělitelná. Vše je ošetřeno lesklým lakem, tvrdým jako diamant. Během deseti vteřin je schopné zrychlit z nuly na sto padesát mil za hodinu. Brzdící kouzlo je nezničitelné a to koště tě vyloženě vybízí, abys vyzkoušel jeho vyváženost.“ Užaslý Severus několikrát přeběhl pohledem mezi koštětem a Harrym, a pak koště uchopil a namířil si to ke dveřím od balkónu.
Aniž by řekl cokoliv jiného, nasedl na koště a vzlétl.
Byl to úžasný zážitek. Ať už Harry udělal cokoliv, konečně to fungovalo. Zdálo se, že koště se řídí jeho myšlenkami, ne pohyby, a nejvyšší rychlost byla zkrátka závratná. Vyzkoušel několik manévrů, namířil si to rovnou k zemi a v poslední vteřině se obrátil zpět vzhůru, s nefalšovaným nadšením. Koště vykonávalo každý pohyb naprosto dokonale.
Harry ho sledoval ze země a široce se usmíval, Severusův úsměv byl nakažlivý.
„Bavíš se tam nahoře dobře?“ zavolal šťastně. Severus se otočil k němu a zabrzdil asi vteřinu předtím, než dopadl na zem, kde přímo před Harrym seskočil z koštěte. Jeho vlasy byly rozcuchané a usmíval se jako dítě, kterému dáte cukrátko.
„Jsi génius,“ ocenil ho a uctivě držel koště v rukou, jak se snažil popadnout dech.
„Už sis vybral společnost?“ zeptal se profesor po chvíli pění chvály na nové koště.
„Společnost?“ nechápal Harry. Severus mu věnoval nevěřícný pohled.
„Budeš ho prodávat, ne?“ ujistil se, hlas zabarvený nechápavostí nad Harryho překvapeným výrazem.
„Ty si myslíš, že by ho někdo chtěl koupit?“ vyhrkl.
„To tedy ano,“ ujistil ho Severus. „Každá společnost na světě!“ Po tomto prohlášení ale nepřišlo nadšení, Harryho oči ztratily třpyt a on svěsil hlavu.
„Ale já nemůžu,“ pronesl, „skrýváme svoje pravé schopnosti, vzpomínáš?“ Severus, který si uvědomil kořen problému, se rozesmál. Tak proto Harry ani nepřemýšlel nad tím, co s koštětem udělá, až ho dokončí?
„Co je na tom vtipného?“
„Harry, nemusíš uvádět svoje jméno jako výrobce. Bude produkováno pod jménem společnosti, kterou si vybereš.“
„Ale je mi teprve dvanáct,“ připomněl mu chlapec, „myslíš, že někdo bude chtít financovat projekt ode mě?“
„Za čtyři dny ti bude třináct,“ oponoval Severus. „Podle kouzelnických zákonů můžeš pracovat, kdekoliv budeš chtít, pokud budeš mít svolení hlavy své rodiny. Tedy Jamese. A nemusíš jim říkat, kolik ti je, když jim pošleš první základní nákresy a popisy svého koštěte. Když budeš chtít, půjdu s tebou, až se s nimi setkáš, a můžeme zdůraznit, že pokud chtějí tvoje koště, tvoje jméno zůstane v tajnosti.“
„A když řeknu Dvanácterákovi, že chci prodávat závodní koště, které jsem vyrobil, to nás neodhalí?“ zeptal se stále zmatený Harry.
„Vyžádáš si povolení pro letní brigádu, nemusíš přece specifikovat jakou,“ navrhl mu Severus, čímž zase jednou dokázal, že je zasloužilou hlavou zmijozelské koleje. Harry se ušklíbl.
„Myslíš, že to opravdu bude fungovat?“ zadoufal a Severus s úsměvem přikývl.
„Teď mi ale řekni něco o tom brzdícím kouzle, které jsi vytvořil.“
„No, je to obdoba Horton-Keitchova brzdícího kouzlaPP…“
Stalo se to právě tak, jak Mistr lektvarů předpověděl. Poslali základní nákresy a popisy koštěte společnosti Nimbus – závodní košťata, s.r.o. a hned druhý den byl Harry požádán, zda by mohl během příštího týdne dorazit na schůzku.
Severus zašel dokonce ještě o něco dál a najal si skřetího zástupce pro Harryho finanční záležitosti. Severus byl přesvědčený, že se vás podnikatelé nikdy nezaleknou víc, než když s sebou máte výhodu ve formě skřetího poradce.
A tak se ocitl tady. V den svých třináctých narozenin čekal na to, až mu rodiče věnují pár minut ze svého času. Pro jednou potřeboval Jamesovo svolení.
Konečně uslyšel z druhé strany zvuk kroků, jak byly židle zastrkovány ke stolu, a někdo se chystal kancelář opustit. Ze dveří vyšel usměvavý ředitel a přistoupil k Harrymu.
„Všechno nejlepší, drahý chlapče,“ popřál mu.
„Dobré ráno, pane profesore, a děkuji.“
„Jsi rád, že máš na svoje narozeniny rodinu zpátky?“ zeptal se, když se k nim připojil i zbytek rodiny.
„Velmi, pane,“ ujistil ho Harry. James se na svého mladšího syna usmál.
„Chtěl ses mě na něco zeptat, že?“ přistoupil k němu.
„Ano, jestli máš čas,“ odpověděl Harry diplomaticky.
„Samozřejmě, Harry,“ ujistil ho vřele. „Jen doprovodím Albuse ke krbu a hned se ti budu věnovat.“ Harry přikývl a znovu popřál řediteli pěkný den.
K Harrymu se obrátil Adrian s unaveným výrazem ve tváři.
„Víš, někdy ve svém tréninku nevidím vůbec žádný smysl. Vypadá to, že se moje magie projeví jen tehdy, když mám na kahánku.“ Harry se ušklíbl.
„No, protože zrovna nemám po ruce Temného pána, můžeme mamce říct, že jsi rozbil její dobrý porcelán,“ nabídl.
„Ale já jsem nic nerozbil,“ poukázal Adrian zmateně.
„Ale to ona neví,“ vysvětlil Harry. „A jestli tě má něco dostat do situace, kdy půjde o život, tohle je ono.“
Adrian vybuchl smíchy v okamžiku, kdy se James a Lily, doprovázení Remusem a Siriusem, kteří se hašteřili nad Merlinví čím, vrátili zpátky.
„O co jsme přišli?“ zeptala se Lily, když viděla svoje rozesmáté syny.
„Škoda, mělas tu být,“ usoudil Harry, že zmínit rozbití jejího oblíbeného porcelánu, i když ve vtipu, by teď nebylo na místě.
„Tak, Harry, na co ses chtěl zeptat?“ zajímal se James, když vešli do kanceláře.
„No, přemýšlel jsem…“ Harry se zadíval z otevřeného okna. Jamesova kancelář měla výhled na famfrpálové hřiště na pozemcích, a to Harrymu dodalo kuráž.
„Všichni budete na léto pryč, zatímco já tu budu jen tak sedět a nic nedělat,“ prohlásil. Než stačil doříct větu, přerušila ho Lily.
„Harry, kdyby bylo bezpečné vzít tě s sebou, vzali bychom tě, ale kdyby se ti, Merlin chraň, něco stalo…“ Harry se zasmál a zarazil ji.
„Ne, mami, tak jsem to nemyslel,“ nasadil výraz naprostého přesvědčení. To poslední, o co teď stál, bylo jet s nimi kamkoliv, kde Adrian trénoval. „Chápu, proč s vámi nemůžu jít, nedělejte si starosti.“ Nebo, pomyslel si, když se Lily usmála, chápu, proč si myslíte, že s vámi nemůžu.
„Tak co, chlapče,“ pobídl ho Sirius a pustil se do sušenky, kterou sebral z talíře na Jamesově stole.
„No, jen bych chtěl přes léto taky dělat něco smysluplného, a protože je mi dneska třináct… no, doufal jsem, že byste mi mohli dát svolení, abych si přes prázdniny našel nějakou práci.“ Ať už jeho rodina čekala cokoliv, tohle ne.
„Práci?“ nechápal James a podíval se na Siriuse, který mu věnoval stejně zaražený pohled. Adrian se na něj díval jako na blázna, zatímco Lily s Remusem se usmáli.
„Ale proč?“ vyhrkl Sirius.
„Získám tím zkušenosti, které se mi budou hodit, až skončím školu, a budu mít co dělat, když vy všichni budete pryč,“ vysvětlil.
„A kde bys chtěl pracovat?“ zeptala se Lily s pyšným úsměvem.
„Zvažoval jsem některý z obchodů na Příčné ulici. Víte, že shánějí pomocníky v Nimbusu?“ Sirius, James a Adrian přikývli v porozumění.
„Famfrpál, už chápu,“ řekl James.
Harrymu bylo jasné, že od Dvanácteráka získá svolení snáz, když bude zmíněný famfrpálu, a navíc teď nemohl říct, že bude dělat v obchodě na Příčné, a pak se tam nikdy neukázat. To by pak stačilo pár otázek vedoucímu obchodu a jeho krytí by se rozplynulo v prach.
„A jsi si jistý, že chceš přes prázdniny pracovat?“ zeptal se Remus opatrně, „i ve škole pracuješ tvrdě.“
„A já nechci, abys začal zanedbávat svoje školní povinnosti,“ poukázala Lily.
„Svoje domácí úkoly na léto už mám hotové a opravdu nechci jen tak sedět na zadku,“ trval na svém Harry. „Navíc tu práci možná ani nedostanu, prostě to chci jen zkusit.“ Úsměv se na tvář jeho mámy vrátil.
„Takže?“ zeptal se a otočil se zpět k otci.
„No, hádám, že nemůžu říct ne, když mě můj syn prosí, aby mohl pracovat,“ pokrčil James rameny s úsměvem.
„Díky, Dvanácteráku!“ vyhrkl Harry a objal ho, což bylo skoro trapné, naposledy ho objal, když mu bylo šest.
„Stejně pořád nechápu, proč nechceš přes prázdniny prostě jenom odpočívat,“ dodal a Adrian přikývl.
„Ani já ne, tati,“ přidalo se dvojče.
„Co na to říct,“ pokrčil rameny Harry, „jsem workoholik.“ Sirius přikývl.
„Takže, kontaktuji Gringottovy kvůli dokumentům, které budou potřeba, a…“ Harry nečekal, až James domluví, opustil kancelář a za chvíli se vrátil s několika pergameny.
„Dovolil jsem si ty smlouvy přinést sám. Potřebujeme akorát tvůj podpis, pak můj a dvou svědků a můžu jít,“ objasnil Harry, zatímco Remus se Siriusem se zachechtali Jamesovu šokovanému výrazu.
„Opravdu to chceš, že?“ zeptal se James a nasadil si brýle, aby smlouvu prošel.
Byla to standardní smlouva, kterou v takových případech Gringottovi poskytovali. Konstatovala, že hlava rodiny umožňuje nezletilému členovi své rodiny hledat zaměstnání a mít kontrolu nad množstvím peněz, které si touto prací vydělá, pokud jsou uloženy v jeho trezoru a ne v rodinném.
„Budeš potřebovat nový trezor, než začneš hledat práci…“
„O to už je postaráno. Profesor Snape mě vzal ke Gringottovým před několika dny a tohle jsou smlouvy k novému trezoru.“ Lily se zasmála, když James na svého syna nevěřícně zíral.
„Tak tedy dobře,“ řekl a otočil se ke svým dvěma přátelům. „Tichošlápku, Náměsíčníku, podepíšete se tady?“
Harry se usmál a jeho srdce bušilo jako splašené. Nemohl ani uvěřit, že se to skutečně děje.
„Harry, ty to taky musíš podepsat.“ Zelenooký čaroděj přistoupil a se šťastným úsměvem připojil svoje jméno k ostatním.
„Děkuji moc,“ řekl, když se otočil k rodičům.
„To nestojí za řeč, Harry,“ objala ho Lily. „A teď, kdo si dá kousek dortu?“ Harry se šťastně přihlásil a opustil kancelář se smlouvou v třesoucích se rukou. Představa cukru zněla víc než lákavě.
Druhý den měl jít se Severusem na Příčnou ulici, aby vyřešili všechno ostatní. Ale dneska si chtěl prostě jenom užít oslavu svých narozenin, ke které se odpoledne připojí i Neville. Bylo to poprvé, co si pozval kamaráda k sobě domů, a Nevillova babička mu dovolila strávit u nich celou noc. Věci se zlepšují, pomyslel si Harry, když s bratrem diskutoval o šancích být zaměstnaný v Nimbusu.
V době, kdy byl veden tento rozhovor, seděla u hotelového okna dívka s rudými vlasy a dívala se do pouště v dálce. V tomto okamžiku byl výlet do Egypta tím nejlepším, co ji mohlo potkat, pomyslela si Ginny. Uběhly už dva měsíce od chvíle, kdy se probudila na zemi v Tajemné komnatě, Raddle už by teď měl být opravdu jen špatnou vzpomínkou. Přesto to tak pořád necítila.
Během prvních týdnů po událostech v Komnatě byly dny naplněny strnulostí. Každou noc si brala bezesný lektvar a s všeobecně veselou náladou na hradě, uzdravenými zkamenělými studenty a zrušenými zkouškami nebylo těžké zaběhnout zpátky do každodenní rutiny a předstírat, že se nic nestalo. Když si ji poslední den školního roku profesorka McGonagallová zavolala do své kanceláře a zeptala se jí, jestli má tušení, co se s ní dělo v minulém roce, jednoduše odpověděla, že ne. Tehdy neměla. Ředitelka nebelvírské koleje se jen smutně usmála a nabídla jí šálek čaje s připomínkou, že dveře její kanceláře jsou vždy otevřené, kdyby si s někým potřebovala promluvit. Ginny přikývla, aniž by věřila, že to bude potřebovat. Až teď chápala, jak byla naivní.
Začalo to v den, kdy se vrátili do Doupěte. George a Fred nad snídaní škádlili Percyho ohledně jeho dívky, a to přivedlo jejich obvykle rezervovaného staršího bratra k varu.
„Mohla umřít, víte to?“ zařval. „A jediné, co zajímá vás, je to, jestli jsem se s ní muckal během prefektské hlídky.“ Pak se zavřel ve svém pokoji a Freda s Georgem nechal napospas jejich mamce. Dvojčata se pak hojně omlouvala s tím, že jen chtěla, aby se uvolil a řekl jim, jak se s Penelopou dali dohromady. Molly to přešla se slovy, jak její Percy rychle vyrostl, Ron se jejímu komentáři uchechtl nad svou miskou cereálií a Ginny zůstala ohromeně stát. Měla pocit, jako by jí na srdci přistála tuna cihel a rozdrtila ho.
„Mohla umřít, víte to?“ Tak to Percy řekl. Jakmile bylo po snídani, s výmluvou, že ji bolí hlava, utekla do svého pokoje. Mamka jí věnovala znepokojený pohled, ale museli naplánovat výlet do Egypta a Ginny ji ujistila, že jde opravdu jen o bolest hlavy a nic jiného, a tak ji nechala být.
Ginny za sebou tiše zavřela dveře od svého pokoje, zamkla je a posadila se na kraj postele.
„Mohla umřít, víte to?“ jí stále znělo v hlavě. Ano, Penelopa mohla umřít. A Hermiona s ní. A taky všichni ostatní studenti, kteří byli během prvního roku zkamenělí. Byl to vlastně zázrak, že nikdo neumřel. A kdo by za to byl zodpovědný?
Když se ohlédla, uvědomila si, že během posledních dvou týdnů znecitlivění dávala vinu ostatním. Snažila se nemyslet na to, co se stalo. Tom byl tím, kdo ji okouzlil a ovládl její vlastní vůli. Lucius Malfoy jí dal ten deník. Skřítek Dobby neřekl Adrianovi s Ronem, kdo je Zmijozelův dědic. Dokonce i Percy jí nakonec zabránil říct pravdu.
Uvnitř ale přesto vždycky věděla, že to byla její vina. Vyrostla na tátových vyprávěních o kouzelných předmětech s vlastní myslí, jimž nejde nikdy věřit. A co udělala jako první, když jeden z nich našla? Vylila do něj svou duši. Opravdu byla tak osamělá? Tak zoufale toužila po někom, kdo by ji poslouchal? Měla se s tím vypořádat líp. Nemohla vinit nikoho jiného než sebe. Celé ráno strávila v pláči.
Když konečně opustila pokoj, zase se usmívala. Rodina už toho kvůli ní zažila dost, nemusí s ní sdílet i její vinu. Možná by, až přijde školní rok, mohla dát na radu profesorky McGonagallové a promluvit si s ní.
Od té doby byl každý den bojem. Před svou rodinou se tvářila statečně, ale noci měla naplněné nočními můrami. Už přestala počítat, kolikrát se probudila a v polštáři dusila svůj pláč. V jejích snech byla smrt, její ruce byly potřísněny krví a znovu byla v Komnatě. Tom se vždy usmíval, ale v koutcích jeho úst se skrývala krutost.
Byl to právě jeden z těch snů, který ji vždycky probudil. Snažila se trochu si odpoledne pospat, protože Bill chtěl celou rodinu vzít na jakousi místní podívanou pozdě v noci. Znovu se jí zdálo o Komnatě, proč čekala něco jiného. Dneska k ní ale Tom promluvil.
„Zabila jsi je všechny!“ ukazoval na mrtvá těla její rodiny a přátel, a také zkamenělých obětí.
„Je to všechno tvoje vina, ty hloupá holko.“
A pak se smál. Zvuk jeho chladného hlasu doprovázený syčením baziliška ji probudil. Od hlavy až k patě byla zalitá potem.
Je pryč, sakra! zaklela a zadívala se do pouště v dálce. Je pryč, deník je zpátky tam, odkud přišel, ať už je to kdekoliv, a ten zatracený had je mrtvý. Vydechla a opřela se o zeď za sebou. To je další věc. Jak, do pekla, ten bazilišek umřel?
Jakmile přišla v Komnatě k sobě, mrtvý had byl tím prvním, co upoutalo její pozornost. Jak by taky ne, když jeho obrovské tělo leželo všude kolem a z jeho rány se valily potoky krve. Po několika vteřinách odtrhla oči od baziliška a rozhlédla se po Komnatě. Šokovaně si uvědomila, že je v troskách.
A tam, vedle hada, kde v bezvědomí ležel Adrian Potter, stál další chlapec. Byl vysoký, s černými vlasy, a v rukou držel zářící meč. Jeho bílá bradavická košile byla nasáklá krví. Díval se na rudého ptáka, později zjistila, že to byl Fawkes, fénix profesora Brumbála, a požádal ho, aby je všechny dostal ven. Potom si povzdechl a otočil se k ní. Ginny jednala instinktivně a zavřela oči. Pak už jen slyšela řinčení kovu o kámen a svist vyslaného kouzla. Váhavě otevřela oči, jen aby viděla, jak chlapec na místě zmizel. Zvuk zazvonění byl jistě zvuk meče položeného na podlahu, který teď byl v rukou Adriana.
Vypadalo to, že i on už přišel k sobě. Probudil a nechápavě zíral na baziliškovo mrtvé tělo. Co se stalo? A proč měl ten podivný chlapec hlas tolik podobný Harrymu?
Když o tom přemýšlela později, dospěla k názoru, že to opravdu musel být Harry, i když vypadal tak jinak. Nemohla si být jistá, přece jen měla stále závrať, byla příliš dezorientovaná, než aby to věděla jistě, ale tu noc vypadal Harry jinak. Byl jiný, ale přesto jasně rozpoznatelný.
Minimálně byl vyšší. Rozhodně vyšší, než jak ho znala nebo jak vypadal, když ho viděla druhý den. A bylo to ještě něco. To, jak stál vzpřímeně a sebejistě, to, jak mluvil s Fawkesem, jako by ani neseděl na mrtvém baziliškovi.
I pro to, jak zmizel, by bylo vysvětlení. Ron často mluvil o Adrianově neviditelném plášti, který používají, aby se v noci vyplížili ven. A když ho neměl Adrian, proč by ho nemohl mít Harry? Přece jen to nebyla věc, kterou byste našli na každém rohu. Bylo víc než neuvěřitelné, že by ho měl víc než jeden student. Ale jestli tam Harry opravdu byl, znamenalo to, že musel čelit Tomovi.
A to byla další část té noci, která ji přiváděla k šílenství víc, než to kdy dokázal ten prokletý deník. Harry musel být tím, kdo zabil baziliška. Viděla ho držet meč a slyšela ho, když ho položil vedle svého bratra, než zmizel. A pak byl pryč a Adrian zůstal. A ona nechápala, co se, u Merlina, stalo.
Jak mohl Adrian - chlapec, který přežil, ležet v bezvědomí na podlaze, zatímco jeho mladší bratr za něj udělal všechnu práci? A to bez jakéhokoliv uznání, uvědomila si ještě.
Byla příliš mimo na to, aby něco z toho prozradila tu noc v Brumbálově kanceláři, a když se chtěla zeptat Brumbála, jak si může být jistý, že je to Adrian, kdo zabil Zmijozelovo monstrum, když si to ani nepamatuje, pohled na zlatého ptáka ji zastavil. Došlo jí to, i přes její omámení.
Fawkes, Brumbálův oblíbenec, věděl o Harrym a jeho účasti na celém případu, ale chránil jeho tajemství. Fénix ho kryl a co byla ona, aby dělala něco jiného?
Přesto byla stále zmatená a ať se propadne, jestli nebyla taky k smrti zvědavá. Harry něco skrýval, něco naprosto neuvěřitelně velkého.
Zatřásla hlavou, aby se zbavila zamyšlení, a sledovala lidi, kteří proudili na ulici pod ní. Zelenookého čaroděje znala skoro celý život, ale nikdy si nevšimla nějakého náznaku, že by ve svém volném čase jen tak zabíjel monstra. Ale zase, co o tom chlapci vlastně ví?
V podstatě s nimi moc nebývá. Byl se svojí rodinou na prázdniny a narozeniny, ale upřímně, i Ron strávil v Potter Manor víc času než on. A kde byl Harry celou tu dobu?
Ronovi jednou uklouzlo, že zůstává s profesorem Snapeem. Zrovna Snapeem!
Zatočila se jí hlava nad těmi souvislostmi. Harry trávil celý svůj život pryč od své rodiny a nikdo z nich ho neznal. A když on nechce, aby věděli pravdu, ona nemá žádný důvod jednat proti jeho vůli. Harry byl tou nejzajímavější osobností, jakou kdy potkala. A vděčila mu za svůj život. Musí zkusit se s ním seznámit lépe. A až přijde školní rok, přesně to udělá, rozhodla se tady a teď. I kdyby jen měla najít způsob, jak mu poděkovat za záchranu jejího života. Ne, že by to někdy přiznal, samozřejmě.
V duchu se zděsila svého dětinského pokusu vymámit z něho jeho tajemství ve vlaku. „Umím udržet tajemství, Harry,“ řekla, nebo něco na ten způsob. Byla nesmírně ráda, že chlapec zrovna přemýšlel nad něčím jiným a nevěnoval jejím slovům pozornost. To poslední, co chtěla, bylo znít, jako že ho sleduje.
Znovu zatřásla hlavou a povzdechla si. Co se stalo, stalo se. Hluboce se nadechla a snažila se uklidnit. Musí se vyspat, jestli chce vydržet vzhůru během čehokoliv, co jim chce Bill ukázat. Znala svého bratra a věděla, že to bude neobyčejné. Nechtěla o to přijít.
Vrátila se do postele a modlila se, aby ji noční můry aspoň na chvíli daly pokoj, přestože pochybovala, že si to zaslouží.
Tento rok udělala všechno špatně. Byla tak hloupá. Ale teď udělá, co bude moct, aby se to zlepšilo, slíbila si. Věděla, že i v budoucnu bude dělat chyby, ale už nehodlala dopustit, aby jimi trpěli ostatní.
A začne tím, že dodrží slovo, které dala Harrymu – jeho tajemství bylo jen jeho a on jí zachránil život. Nic neřekne.
Někde daleko, v zemi nedotčené časem, se Věštkyně usmála, když se začalo odvíjet další vlákno osudu, který kdysi předpověděla. Už brzy všechno zapadne na své místo, uvědomila si, když šla informovat svého manžela o posledním vývoji.
PP – více o Horton-Keitchově brzdícím kouzle zde: https://harrypotter.wikia.com/wiki/Horton-Keitch_Braking_Charm