76. Druhý první dojem

16.10.2016 21:25

„Ano,“ potvrdil Harry. „Buď rád, že Severus tvoje věci drží v rovnováze, Draco.“

Z nástupiště se ozvalo zahoukání signalizující, že vlak je připraven k odjezdu. Se Severusovou pomocí naložili kufr Ginny i Lenky a skupina studentů zamávala Severusovi na rozloučenou. Harry se hluboce nadechl. Když se vlak dal do pohybu, snažil se uklidnit a potlačit nával magie, který procházel jeho tělem. Jestli tohle naznačovalo, jak bude vypadat celý rok, asi spálí Bradavice do základů. V tichém zamyšlení se podíval z okna.

„Snad k tomu nedojde,“ zamumlal tiše, když jim nádraží zmizelo z dohledu.

 

Pět teenagerů se sotva pohodlně usadilo, když na skleněné dveře jejich kupé zaklepala Hermiona. Harry se postavil a odemkl dveře, které otevřel jen na úzkou škvíru. Porozhlédla se po kupé a zamračila se, když zaznamenala jeho různorodé osazenstvo. Harry jen silou vůle neprotočil oči v sloup a místo toho si odkašlal, aby přitáhl její pozornost zpět k sobě.

„Můžeme ti s něčím pomoct, Hermiono?“

„Měli bychom zamířit do prefektského kupé,“ vysvětlila a její pohled na zlomek vteřiny zaletěl k Dracovi. „Je v prvním voze a setkání začne za chvíli.“

„Aha, to,“ vzpomněl si Harry a prohrábl si vlasy. Na chvíli se bál, že ji poslal Adrian, aby je přerušila v čemkoliv, co podle něj měli provádět.

„Připravený, Draco?“ otočil se ke svému bratrovi.

„Jdeme, ať to máme za sebou,“ prohlásil Zmijozel, nechtělo se mu jít pryč. To očividně říkat neměl, Hermiona opět ztuhla a svraštila obočí.

„Je to pocta stát se prefektem a povinnost škole musí být…“ začala, ale Harry zvedl ruku, aby ji zastavil, tentokrát oči v sloup opravdu protočil.

 

„To je v pořádku, Hermiono, chápeme to, opravdu,“ ujistil ji zelenooký čaroděj a věnoval pohled Nevillovi, který se na svém místě uškleboval, jednu ruku líně položenou kolem Lenky, která ji s velkým potěšením využívala jako polštář.

„Nesnáším tě, Longbottome,“ vyslovil Draco nahlas Harryho myšlenky, čímž jen zintenzivnil Nevillův smích.

„Jen jděte, vaše vysoce ctěná prefektstva,“ pronesl Neville dramaticky. „Zanechte nás neurozené zde, nedočkavě čekajíc na váš návrat.“ S těmi slovy si položil nohy na Harryho místo, Lenka mu zabořila obličej do hrudi, aby zadusila vlastní smích. Ginny se také hihňala a Harry si jen dlouze útrpně povzdechl.

 

„Myslím to vážně, opravdu tě nesnáším,“ opakoval Draco suše, ale jeho hranou kousavost zradilo zaškubání rtů v náznaku úsměvu.

„Ne, já to chápu,“ ujistil je Neville s nejširším úsměvem, jakého byl schopen.

„Harry, odcházíme,“ rozhodl Draco a vznešeně odkráčel, s rozevlátou róbou, a za ním se nesl smích jeho rodiny.

„Jsem obklopen komedianty,“ zadíval se Harry upřímně na Hermionu, která pod jeho pohledem zrudla. Tázavě se na ni usmál na ni a pak také na tři spolužáky, které nechával za sebou. „Vrátíme se brzy.“

„Budeme tu čekat,“ ujistil ho Neville. Harry přikývl a následoval Draca, aby počkali i na Hermionu a odešli všichni společně.

 

Po cestě do prefektského kupé se Draco s Harrym bavili převážně o famfrpálu, zatímco Hermiona je většinu času jen kradmo pozorovala, jejich kamarádství sledovala přimhouřenýma očima. V kupé už na ně čekal primus s primuskou, společně s havraspárskými prefekty, většinou mrzimorských prefektů a dvou šesťáků ze Zmijozelu, které Draco přivítal širokým úsměvem a mrknutím. Ti dva si vyměnili zmatený pohled. Až na náhodná setkání s ním nikdy nemluvili, většina zmijozelských se snažila vyhýbat dětem všeobecně známých podporovatelů Voldemorta - kromě tajných vazeb, koneckonců to byli Zmijozelé. Ani jedna strana nikdy nepodnikla kroky k prolomení ledů a Draco tak nikdy se staršími prefekty nemluvil déle než pár vět.

 

Harry se na svého bratra povzbudivě usmál, přivítal se s těmi, které znal, a představil se těm ostatním. Draco následoval jeho příkladu a potřásl si rukou s každým v místnosti. Potom už setkání pokračovalo tak, jak čekali, probírali pravidla a povinnosti, které mělo všech čtyřiadvacet prefektů. Dostali heslo do prefektské koupelny - Harry se usmál při vzpomínce na loňský rok, naznačil Dracovi cedrový sprchový gel a ten měl co dělat, aby zakryl výbuch smíchu - a do učebny ve druhém patře, která byla vyhrazena k jejich schůzkám. Jejich zákaz vycházení byl o dvě hodiny později než u ostatních studentů a Harryho napadlo nekonečné množství způsobů, jak tyto dvě hodiny dobře využít. Například při hledání viteálů se volný pohyb po hradu v nočních hodinách může hodit.

 

Když setkání skončilo, Harry s Dracem se omluvili a vrátili se do svého kupé tak akorát, aby stihli vozík s jídlem. Vyzbrojili se čokoládou a vrátili se za svými přáteli, jenž právě probírali téma zvěromágů. Harry se usmál při vzpomínce na Nevilla a Draca, když si vzali lektvar, aby odhalili svou podobu zvěromága, pokud nějakou mají. I Ginny byla, jako všechny čarodějky Sesterstva, zkoušena a testována, aby byl dokázán její potenciál. Harry se při té vzpomínce zasmál. Draco snadno uhádl, na co myslí, a tak protočil oči a povzdechl si, nezabránil ale úsměvu. Kdo by taky nebyl překvapený výsledky toho dne?

 

Ginny se ukázala být liškou. Evy přiznala, že to je obvyklá podoba Sirén, které mají potenciál stát se zvěromágem. Ona sama byla sněžnou liškou a Ginny slíbila, že jí na její cestě pomůže, jak jenom bude moct.

„Víš, ani vlastně nevím, proč zrovna lišky,“ vysvětlovala, „jeden by čekal zpěvného ptáka nebo tak něco, ale je to prostě takhle.“ Harry přemýšlel, kdy se do situace přimíchá Ginniina schopnost Krotitelky. Všeobecně se shodli, že budou muset prostě počkat a pak uvidí. Její podoba lišky byla ale tou nejméně překvapivou ze všech.

 

Jako další přišel na řadu Draco, který lektvar přijal s odhodlaným výrazem a zavřenýma očima. Když je znovu otevřel, odhodlání smyl šok a zmatek.

„No tak, Draco, mluv,“ pobízel ho Neville a snažil se nedat najevo úzkost, která se ho zmocnila, když viděl ochromeného Zmijozela. „Přece to nemůže být tak zlé, ne?“ Pak se odmlčel, když Draco vytřeštil oči. „Hele, nezáleží na tom, jestli podobu zvěromága nemáš, komu na tom záleží, opravdu…“

„To ne, mám ji,“ ujistil ho Draco s nejistým úsměvem, „jen není taková, jakou jsem čekal.“

„Jestli jsi z ní nesvůj, nemusíš ji použít,“ připomenul mu Harry, když mu položil ruku kolem ramen.

 

Draco se pomalu oklepal ze šoku a usmál se zářivěji, až propukl v nefalšovaný smích.

„Nesvůj?“ zeptal se a prakticky poskakoval radostí. „Děláš si srandu? Umírám touhou vidět, jak na tohle budou někteří lidé reagovat!“ začal se znovu smát a Harry s Nevillem si vyměnili nechápavý pohled.

„U Merlinových vousů, Draco,“ vložil se do toho Severus, „co je to?“

„Jsem lev,“ odpověděl Draco a v ohromeném tichu se zasmál znovu. „Bílý lev, abych byl přesný,“ dodal. „Já! Věřili byste tomu?“ Ohromené ticho trvalo ještě chvíli, než ho Neville přerušil radostným výskotem. Opravdu dlouho vystavený Nebelvírským, pomyslel si Harry a usmál se, když jeho myšlenky přelétly k Nevillovi.

 

 I jeho podoba byla nesmírně zajímavá a potvrdila sklon celé rodiny k okázalosti.

„Tak?“ zeptal se Harry a s očekáváním ho pozoroval.

„Jsem medvěd,“ pronesl Neville a napřímil se do větší výšky, jako by se instinktivně chtěl proměnit už teď.

„No,“ okomentoval Mistr lektvarů, „to by dávalo smysl.“

„Protože pořád vypadá, že roste?“ povytáhl Draco nechápavě obočí a za svůj vtip si vysloužil loktem do žeber.

„A hlavně má pěkně silné ochranitelské instinkty,“ přidal se Harry, zpochybňující bratrovo vysvětlení. „Medvědí máma,“ dodal s úšklebkem, načež všichni vybuchli smíchy.

„No co, jsem úžasný,“ nedal se Neville a přidal se k nim.

 

„Víte,“ řekla Lenka, čímž dostala Harryho zpátky do přítomnosti, „je zajímavé, že být zvěromágem je nelegální, dokud nejste registrovaní, ale nikdo nekontroluje produkci a konzumaci lektvaru, který je pro zahájení tréninku tak důležitý. Teda ne, že by ho moc lidí dokázalo uvařit,“ dodala a klidně se dívala na Harryho. Ve chvílích, jako byla tahle, si zelenooký čaroděj víc než kdy jindy uvědomoval, jak je Lenka neuvěřitelně chytrá a má neobvyklý pozorovací talent, díky kterému rozumí víc věcem, než se zdálo.

 

Než ale stačil zformulovat myšlenku, aby promluvil, Lenka se na něj povzbudivě usmála a otočila se k Nevillovi, který ji pozoroval vytřeštěnýma očima. Harry si uvědomil, že Lenka nemá moc přátel. Ale ty které má? Všechny rozveseluje.

„Moje matka byla jednou z toho mála,“ dodala Lenka, čímž jim sebrala slova z úst. „Neříkám, že mě rodiče povzbuzovali k úplně proměně,“ pokračovala, „ale kdyby to udělali, mohla bych říct, že by moje podoba, čistě hypoteticky, mohla být… salašník modrý.“ Usmála se zářivěji, když viděla Nevillův ohromený výraz a políbila ho na tvář, než pobaveně zavrtěla hlavou.

„Salašník modrý?“ zeptala se Ginny, která se na svou nejlepší kamarádku nepřestávala usmívat. „Tak nějak si to úplně umím představit.“

„Děkuji,“ byla Lenčina jediná odpověď.

 

Neville se podíval na Harryho a pak zpátky na Lenku, otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale zase ji zavřel, když si to rozmyslel. Celý proces několikrát zopakoval, než se do toho vložil Harry.

„Pokud mluvíme čistě hypoteticky, myslím, že já bych byl vlk,“ přidal se konverzačním tónem.

„Myslím, že to by k tobě šlo,“ usoudila Lenka po několika vteřinách ohromeného ticha podbarveného pobavením. „V hypotetické rovině, samozřejmě.“

„Myslím, že já bych byla slušná liška,“ následovala Ginny Harryho příklad s úsměvem. „Když nic jiného, zapadla bych do toho. Vlasy a tak.“

„Já bych byl lev,“ přidal se i Draco a Lenka vytřeštila oči nad tou představou. „Jen proto, abych viděl šok na tvářích určitých lidí,“ dodal se škodolibým úšklebkem.

„A já bych byl medvěd,“ pronesl Neville a přitiskl si k sobě Lenku o něco pevněji.

„Teda,“ vydechla Lenka. „Ano, myslím, že to by k tobě taky šlo.“ Pak se na svoje přátele usmála.

„Víte, hypoteticky, všichni porušujeme zákony.“

„Dokud je to jen hypoteticky, tak ne,“ hájil se Draco, načež všichni vybuchli smíchy.

 

Možná bychom jí to měli říct, prolétlo Harrymu hlavou. Voldemortův návrat už stejně nebude tajemstvím moc dlouho. A hlavně, je tu Orbein. Jestli se věci budou vyvíjet špatně, je to místo, kde bude v bezpečí i ona. Jak ji poznával lépe, musel si přiznat, že je v ní mnohem víc, než se zdálo na první pohled. Zasněný výraz, který vždy nosila jako štít, zmizel a dívka pod ním byla silná, se správným tréninkem by vybojovala jakoukoliv bitvu. Možná by bylo správné všechno jí říct, i kdyby jen proto, aby její trénink začal co nejdřív. V tomto případě by jistě ani Neville neměl žádné námitky. Harry se ale přesto chtěl nejdřív poradit se svým tátou, a tak se prozatím připojil k probíhajícímu rozhovoru.

 

Ginny zrovna mluvila o Evy, vysvětlovala Lence, že bude jejich novou profesorkou Historie čar a kouzel. Po chvilce debatování o tom, jak to ovlivní návštěvnost hodin studenty šestého a sedmého ročníku, se konverzace přirozeně stočila k Dolores Umbridgeové.

„Četla jsem některé její články,“ přiznala Lenka a nakrčila nos zhnusením. „Není zrovna milá k těm, kdo se narodili v mudlovských rodinách, a k ostatním magickým rasám zrovna tak.“

„Ona není milá na nikoho,“ přidala se Ginny, načež se rozhostilo zamyšlené ticho, „teda kromě sebe. Myslím, že podle sebe posuzuje ostatní, zda jsou hodni nebo ne. Překvapivě nikdo neuspěje.“

„A teď bude učit na největší kouzelnické vzdělávací instituci v zemi,“ ušklíbl se Harry.

 

„Když Popletal řekl, že chce provést reformu vzdělávání,“ promluvil Draco, „co myslíte, že po ní bude chtít?“

„Ani na vteřinu jsem neuvěřila tomu, že na myšlenku reformy přišel sám,“ řekla Lenka klidně a když na její slova nikdo nereagoval, dodala: „Takže… co by mohl lord Voldemort,“ zavřela oči, jako by se sama lekla, že to jméno řekla nahlas, „zamýšlet vzdělávací reformou?“

„Převzít kontrolu nad Brumbálem?“ navrhl Draco. I tohle téma během uplynulých týdnů diskutovali na Silbreithu.

„A používá Ministerstvo, aby se dostal do Bradavic,“ dodal Neville.

 

„Nezapomínejte ale, jak se tohle všechno jeví průměrnému čaroději,“ připomněl jim Harry. „Představte si, že netušíte, co se stalo v červnu, a jen posloucháte zvěsti od Ministerstva a Denního věštce. Komu byste věřili? Protože to je to, co se děje právě teď. Jediný, kdo otevřeně mluví o Voldemortově návratu, je Brumbál.“ Všichni se odmlčeli, jak si připomněli reakci Ministerstva na Brumbálovu výzvu, aby se otevřeně postavili k pravdě. „Teď všichni vidí jen to, že se Ministerstvo snaží převzít kontrolu nad kdysi velkým čarodějem, který je už ale poněkud senilní. Popletal se jeví jako silný muž, který Brumbála ještě nevyhodil a snaží se najít regulérní cestu, aniž by starého čaroděje připravil o poslední zbytky respektu. S tím, jak Denní věštec vykresluje Brumbála, se Popletal jeví jako vyzrálý a sympatický.

„Pokud jeden přehlédne to, že za většinou článků ve Věštci stejně stojí Ministerstvo,“ dodala Ginny s unaveným povzdechem. „Popletal nebyl takhle populární od konce první války.“

„To je fakt,“ souhlasil Neville.

 

„Myslíte, že existuje šance, že Ministerstvo v dohledné době změní svůj postoj?“ zajímala se Lenka.

„Ne, dokud Voldemort neudělá něco opravdu očividného na veřejnosti, aby o jeho návratu už nemohlo být pochyb,“ řekl Harry a protřel si spánky, v duchu Ministerstvo proklínal. „Voldemortovi následovníci v klíčových ministerských pozicích jsou připraveni ho kdykoliv krýt a Popletal je připravený věřit jim každé slovo a svůj názor veřejně prezentovat tak dlouho, dokud udrží Voldemorta pohřbeného.“

„Nevíme, co přijde,“ povzdechla si Lenka a přitiskla se k Nevillovi pevněji.

„Můžeme se jen co nejlépe připravit,“ souhlasil Harry a pevně stiskl rty k sobě. „A doufat, že Voldemort brzy udělá něco velkého. Což je vyhlídka, kterou nesnáším! Už jsem v poslední době řekl, jak moc ji nesnáším?“ obrátil se na svoje bratry.

„Ne víc jak stokrát nebo nějak tak,“ odpověděl Neville současně s Dracovým:

„V poslední době jako dneska?“

„Ha ha,“ ušklíbl se Harry nevesele jejich snaze zvednout náladu.

 

Zbytek jízdy probíhal v poměrně veselé atmosféře, rozhovor se točil většinou kolem zábavných historek z dračího útulku v Rumunsku, předpovědí, jak budou vypadat hodiny Umbridgeové a stručném úvodu do teorie původu magie, o který se postaral Harry s Ginny. Harry se tím tématem zabýval ve svých hodinách Starodávné magie, zatímco Ginny se na to vyptávala Evy, když zjistila, jak omezené jejich dosavadní vzdělání bylo.

 

Vlak začal zpomalovat, sotva začal padat soumrak - blížili se k Bradavicím. Navzdory stálé hrozbě blížící se války se Harry zářivě usmál při pohledu na rozsáhlý hrad. O chvíli později kolem nich ale samozřejmě prošel Adrian a vrhl po něm rozhněvaný pohled, takže Harry jen protočil oči a nastoupil do kočáru, nadávky na Adriana přenechal Nevillovi s Dracem.

„V tuhle chvíli je mi to fakt jedno,“ řekl a omluvně se usmál na Nevilla, který už už otvíral pusu, aby mu něco řekl, pravděpodobně chtěl navrhnout nějakou formu odplaty za to, co mu Adrian prováděl.

 

„Měli byste vidět, jak se v poslední době chová Percy,“ podotkla Ginny, čímž si vysloužila Lenčin soucitný pohled. Ta už očividně věděla, o co jde.

„Percy?“ nechápal Harry, když se k němu v kočáře připojili jeho přátelé.

„Ano,“ přikývla Ginny. „Jak víte, pracuje na Ministerstvu a rozhodl se, že bude ve všem na Popletalově straně.“ Kočár naplnilo ticho.

 

„Cože?“ zamrkal divoce Draco.

„To ne,“ vydechl Harry to, co každému z nich prolétlo hlavou.

„Opravdu,“ ujistila je Ginny. „Přes léto byl čím dál tím chytřejší a vzdělanější, nakonec nám včera při večeři oznámil, že stojí na straně Ministerstva,“ ušklíbla se a pokrčila rameny. Její rodina si vždycky byla velice blízká a ona věřila, že tomu tak bude pořád, i navzdory přicházející válce. Možná právě kvůli přicházející válce. Percyho reakce jí stále připadala neskutečná. „Dokonce se mě snažil dostat na svou stranu jako členku jednoho z nejčestnějších sabatů na světě. Musela jsem mu připomenout, že Sesterstvo se ve válce na žádnou stranu nestaví,“ zašklebila se. „Smál se, že žádná válka přece není, načež jsem mu mile připomněla, že bude co nevidět, a on vybuchl. Mamka to bere dost špatně,“ dodala nakonec.

 

„Promiň, Ginny, to jsem nevěděl,“ zamumlal Harry v okamžiku, kdy se dal kočár do pohybu.

„Jak bys mohl?“ usmála se nevesele. „Neřekla jsem vám to, potřebovala jsem to napřed strávit.“

„A jak to jde?“ zeptal se Harry.

„Právě teď ani trochu,“ přiznala se a zavrtěla hlavou. „Ale víte co?“ vrátil se jí úsměv. „Kromě dotažení ho domů násilím není nic, co bych s tím mohla dělat. Rozhodl se sám, nemůžu myslet za něj. Jen bych si přála, aby zůstal v bezpečí.“ Náhle zamrzla a omluvně se podívala na Harryho. „Což ode mě opravdu nepotřebuješ poslouchat.“

„Od toho jsou přátelé. Tys poslouchala o Adrianovi mnohem déle,“ poukázal Harry.

„Raději bychom měli mluvit o něčem jiném,“ poprosila Ginny a Harry věděl přesně, jak se cítí.

 

„Hm...“ zamručel Neville, než přikývl, jako by se v něčem ujistil a otočil se na Harryho. „Moje babička si myslí, že bych se měl raději stýkat s tím, jak říká, druhým Potterovým dvojčetem. Očividně nedůvěřuje společnosti, ve které se pohybuješ.“

„U skřetího zlata!“ rozhodil Harry rukama na znamení porážky. Draco trochu zbledl a sklopil pohled, když zaťal ruce v pěst. „Tak jsem jí připomněl, že ten, kdo ti dělá společnost nejdéle, jsem vlastně já, a to by mělo o tvých ostatních přátelích vypovídat dost.“ Hravě šťouchl Draca do ramene a ten se na něj pousmál a o něco víc se napřímil. „Potom jsem ji jen informoval, že rozhodně budu i nadále trávit čas s mladším z Potterů a svými přáteli a že už jsem dost starý na to, abych si takovou věc rozhodl sám,“ usmál se zářivěji na Lenku.

„Omluvám se,“ zamumlal Draco.

„Asi tě praštím,“ odvětil Neville hravě a Draco jen protočil oči v sloup se slovy:

„Každopádně díky za podporu.“

„Cos čekal?“ vložil se mezi ně Harry. „Už jsi náš, to jsme ti říkali. A je docela fajn vidět, že nejenom Potterovi jsou spoutáni předsudky. Najednou se necítím tak beznadějně, co se budoucnosti magické komunity naší země týče.“

 

„Jestli se ti tohle téma nelíbí, vždycky se můžeme vrátit k vyhlídce Umbridgeové jako učitelky,“ nabídl Neville a Draco si hlasitě odfrkl.

„Každé naše téma je depresivní, a to školní rok ještě ani nezačal,“ postěžoval si student zmijozelské koleje. „To bude teda úžasný rok,“ řekl a sarkasmus mu kapal mezi zuby, čímž samozřejmě pobavil Nevilla.

„No tak, Malfoyi, hlavu vzhůru! Třeba tě školní rok překvapí,“ mrkl na něj hnědovlasý Nebelvír. „Nemůže to být tak špatné, jak tady pan Pesimista předpovídá,“ ukázal na Harryho, který se okamžitě načepýřil. Náhoda tomu ovšem chtěla, že bylo.

 

Kdyby se někdo zeptal na Harryho názor, každému by tvrdil, že drby jsou jedinou věcí na světě, která cestuje rychleji než světlo. Jeho teorie byla podpořena ukazováním a špitáním celé bradavické populace - dobře, možná kromě studentů prvního ročníku. Propíral se Adrian, Evy, Umbridgeová a k jejímu vlastnímu znechucení také Ginny. Celým vlakem se očividně šířily drby podněcované novinovými články o dvou spolužácích a nové profesorce Historie čar a kouzel. Fakt, že Evy seděla vedle Severuse a živě se s ním bavila - se stejným zápalem, jako mluvívala o Andûnu, takže si Harry domyslel, že tématem jejich rozhovoru je opět historie - a Mistr lektvarů se na ni pobaveně usmíval, akorát přilil olej do ohně.

 

I o Umbridgeové se tiše mluvilo, jak si Harry všiml, když procházel kolem skupinky mrzimorských studentů, z nichž ji jeden popsal následovně:

„Počkej, chceš říct, že ta nafrněná panička zabalená do růžové je naší novou učitelkou Obrany proti černé magii?“

Harry si zapamatoval, že po začátku roku musí Mrzimoru udělit dva body za skvělý úsudek, a vydal se k nebelvírskému stolu. Ještě předtím se nezapomněl rozloučit s Lenkou a Draca poplácat po rameni. Ten na něj mrkl, stejně jako na Nevilla, a přisedl si ke zmijozelským prefektům šestého ročníku, s nimiž se brzo zapojil do rozhovoru.

 

Tři studenti Nebelvíru si pak sedli společně a bavili se hlavně o zkouškách NKÚ a Harryho zkušenostech, které už s nimi měl. Harry si nemohl nevšimnout, že si od nich Adrian sedl co nejdál, neměl ale nejmenší chuť se k tomu vyjadřovat, ani s tím něco dělat. Šuškání kolem nich bylo čím dál intenzivnější a Ginny jen znechuceně protočila oči v sloup.

 

„Víte,“ řekla jasným hlasem, „být součástí Sesterstva je něco, na co jsem hrdá a co bych určitě nechtěla skrývat, ale takhle si na mě ukazovat… to je neomalenost!“ Zabodla ostrý pohled do Levandule, která právě to zrovna udělala.

„Drby!“ ucedil Neville a Fred s Georgem se postavili na nohy, aby svoji sestru chránili svým vlastním, jedinečným způsobem. Všechny v doslechu ujistili, že Ginny její fialové oči o zrak nepřipravily ani v nejmenším.

„A vy byste se vážně neměli chtít setkat s jejím pohledem,“ uzavřeli. Slíbili, že jsou připraveni proklít kohokoliv, kdo jejich malou sestru přivede do nepříjemné situace.

 

Na druhé straně stolu zíral Seamus na Adriana pohledem, u nějž se Harry bál, že z něj nevzejde nic dobrého. Připomněl si, že Seamusova matka pracuje na Ministerstvu kouzel, a tak je pravděpodobně v pozici, kde slyší, že Voldemortův návrat je jen smyšlená snůška výmyslů. To je to, co potřebujeme, pomyslel si Harry trpce. Naštvaní rodiče, kteří mají na srdci jen nejlepší zájmy svých dětí, takže jim nedovolí věřit v něco jiného, než co říká Ministerstvo.

 

V duchu křičel, jak je to všechno nespravedlivé - koneckonců, teď se měli všichni připravovat na válku a samotné Ministerstvo je od toho zrazovalo. Chtěl si stoupnout a vykřičet do světa pravdu o svých obchodech se skřety a jejich přípravě na válku, jen výchova jeho táty ho nutila k diplomatičtějšímu přístupu. Což bylo hrozné, protože takový přístup v něm shromažďoval touhu někoho proklít - ať už kouzlem nebo slovy, komu na tom v tuhle chvíli záleželo - a také musel nejdřív sledovat reakce lidí, než se rozhodl pro vhodné chování. Čekání, to bylo to slovo, ve kterém se skrýval celý problém.

 

Naštěstí bylo napětí mezi Seamusem a Adrianem narušeno překvapivě Ronem, který si jako první všiml, že u profesorského sboru chybí Hagrid. Jeho místo bylo obsazeno profesorkou Červotočkovou. Adrian, Ron a Hermiona si začali něco horečně špitat, očividně věděli něco víc o důvodu, proč Hagrid chybí. Severus se také zmínil, že Hagrid byl poslán za obry, aby zkusil postavit nějaké mosty mezi nimi a jejich stranou v boji. Zelenooký čaroděj nad tou představou několikrát zamrkal. Hagrid možná navenek působil jako drsňák, ale byla to jedna z nejjemnějších duší, jaké měl kdy Harry tu čest potkat. Poslat ho k obrům možná vypadalo logicky - na papíře, ale podle něj to nebylo právě nejmoudřejší řešení.

Harryho myšlenky narušil příchod žáků prvního ročníku do Velké síně. Hagrid se o sebe postará, řekl si nakonec, aby uzavřel myšlenku.

 

Ruch hovoru v síni utichl. První ročník se seřadil před profesorským sborem, tváří ke zbytku studentů, a profesorka McGonagallová před ně opatrně položila stoličku s Moudrým kloboukem, načež ustoupila. Tváře prváků byly bledé, ozářené mihotavými plamínky svíček. Zdálo se, že malý chlapec přesně uprostřed se dokonce třese. Harry si vzpomněl na to, jak vyděšený byl, když na jeho místě stál on a čekal, až bude zařazen do jedné z kolejí. Díky Merlinovi, že tam tehdy byl jeho táta!

 

Celá škola čekala se zadrženým dechem. Potom se na klobouku otevřela ústa a on začal zpívat.

„Za dávných dob,

když jsem byl ještě mlád

a Bradavice též,

panovala tu jednota,

jež jinde nenajdeš.

To čtyři věrní přátelé

rozhodli se tehdy spolu

zřídit tu ze všech na světě

nejlepší kouzel školu.

„Společně učme potomstvo,“

řekli a netušili, že osud brzy zavelí,

aby se rozdělili.

Znal snad kdo lepší přátele,

na celém světě širém,

než byli lstivý Zmijozel,

s udatným Nebelvírem?

Snad pouze jeden další pár,

o němž nebylo sporu:

Rowenu z hradu Havraspár

a Helgu z Mrzimoru.“

 

„Letos se klobouk opravdu snažil,“ poznamenal Neville tiše, „za nás to nemělo ani z poloviny tak dobrý rytmus.“

„Co zvrtlo se? Byl opravdu

tak špatný konec nutný?

Nu, já tam byl a povím vám

celý ten příběh smutný.

Dí Zmijozel: „Učme jen ty,

co nejčistší krev mají.“

Havraspár zas: „My jen ty, co

nejchytřejší se zdají.“

A Nebelvír: „Chci toho, kdo

odvahu má a sílu.“

Jen Mrzimor byl ochoten

brát všechny bez rozdílu.

Prvotní přátel obavy

zdály se liché být,

vždyť každý ve své koleji

jen koho chtěl, moh´ mít.

A tak například Zmijozel,

jak říkal jsem už prve,

dál ke studiu přijímal

jen mágy čisté krve.

V Havraspáru pak učit se

jen nejchytřejší směli,

kdo k nebelvírským patřit chtěl,

musel být ctný a smělý.

Ostatní všichni skončili

v dobráckém Mrzimoru

a mezi čtyřmi přáteli

nezdál se být stín sporu.

Tak v naší škole život šel

naoko bez potíží,

čas nesvárů a rozmíšek

už tehdy se však blížil

a čtyři mocné pilíře

bradavického hradu

zachvěly se a začaly

zápasit o nadvládu.“

 

„Zdá se mi to nebo je jeho píseň letos o dost delší?“ zašeptal Harry zmateně. A už někdy byla píseň zaměřená na čtyři zakladatele a jejich blízké přátelství než došlo ke sváru? Ne, že by se Harrymu nelíbil ten sentiment.

„Zdálo se tehdy, že boj ten,

v němž druh se s druhem bije,

neslavným koncem hrozí všem

a škola nepřežije.

Až jednoho dne po ránu

Zmijozel náhle zmizel,

a přestože pře ustaly,

v srdce nám vešla svízel.

Z té nerozlučné čtveřice

tři mezi námi zbyli,

koleje však se nikdy víc

jak dříve nespojily.

Teď Moudrý klobouk přichází,

vy víte, co se chystá:

do kolejí vás rozřadím

na čtyři různá místa.

Letos však přidám něco víc,

poslechněte, co zpívám:

když dělím žáky Bradavic,

nepěkný pocit mívám.

Plním sic jen svou povinnost,

přesto se trochu zdráhám,

mám obavy, že škole své

do hrobu pomáhám.

Ach, vězte všichni, kdo tu jste,

že naše škola čelí,

jak nikdy ve svých dějinách

strašnému nepříteli.“

 

„Pojď, kloboučku,“ povzbuzovala ho Ginny a Harry horlivě přikývl. Slova starého klobouku měla určité kouzlo.

„Teď musíme se sjednotit,

za jeden táhnout provaz,

jinak se zevnitř zhroutíme,

tak zní má zpráva pro vás.

I dnes máme mít naději,

seč velká síla zůstává skrytá,

a s těmi, kdož jí blízko jsou,

nikdo z vás nepočítá.“

 

„Řekl právě…“ zadrhl se Harry a ohromeně se podíval na svoje přátele.

„Ano,“ přikývl Neville s vytřeštěnýma očima, kterýma přejel svoje okolí, jako by najednou měli všichni začít zírat na jeho bratra. Pak se podíval i ke zmijozelskému stolu, kde na ně nevěřícně zíral Draco, což je ujistilo o tom, že i on pochopil. Harry se pak podíval na svého tátu, který si stále zachovával kamenný výraz, zatímco Evy zírala na klobouk a divoce mrkala.

 

„Však už jsem vás dost varoval,

co říct jsem chtěl, to víte.

Přistupte, ať do kolejí

se nyní zařadíte.“

 

„Díky moc, kámo,“ zamumlal Neville a tleskal víc, než bylo potřeba. „Vnímavý malý prevít.“

„Jo,“ souhlasil Harry a jen doufal, že ho slova klobouku nedostanou do nějakých nečekaných potíží.

Seamus znovu probodával Adriana pohledem, jako by ho klobouk ujistil v jeho přesvědčení.

 

Zařazování pak pokračovalo jako obvykle, každý nový člen koleje byl přivítán bouřlivým potleskem. Zrovna, když se na talířích objevilo jídlo, přidal se ke studentům Skoro bezhlavý Nick, který jim vysvětloval, že Moudrý klobouk přes rok obývá ředitelovu pracovnu, kde obvykle slyší spoustu informací o aktuálním dění. Harry si uvědomil, že klobouk byl také svědkem jeho baziliščího trápení - nebylo tedy divu, že toho ví tolik o tom, co se v Bradavicích děje. Možná by měl sám převzít iniciativu a s kloboukem si promluvit? Pochyboval sice, že z klobouku něco vytáhne, protože při jejich posledním rozhovoru dal jasně najevo, že o informace se nedělí, ale přesto to mohl aspoň zkusit.

 

„Nemůžu se dočkat, až Brumbál představí Evy,“ řekla Ginny s pohledem upřeným k profesorskému sboru. Evelyn se právě snažila dostat co nejdál od vedle sedící Umbridgeové, která s ní očividně chtěla zavést rozhovor, a krčila se tak k Severusovi, který ji pozoroval s lehkým pobavením.

„Profesor Snape a princezna Evelyn se vážně znají?“ zeptal se Fred, když si všiml, kam se jeho sestra dívá. Kolem něj se rozhostilo ticho, následované palbou dalších otázek.

„Oni se znají?“ vypískla Levandule.

„Co tím myslíš, že se znají?“ zajímal se Dean.

„Jak?“ vyhrkla dívka ze čtvrtého ročníku, na jejíž jméno si Harry za nic nemohl vzpomenout.

 

„V létě se potkali na ministerském plese,“ vysvětlila Ginny klidně, než se na svoje spolužáky podívala.

„Co, to je jako všechno?“ postěžovala si Levandule. „No tak, Ginny, přece určitě víš něco víc, musíš nám říct víc!“

„To teda určitě nemusím,“ zněla zrzčina odpověď a fialový pohled se zabodl do starší dívky. Levandule zamrzla na místě a Harry zase jednou ocenil účinky Ginnina pohledu. Zdálo se, že Weasleyova dvojčata měla absolutní pravdu. „Evy je moje sestra,“ pokračovala Ginny autoritativním tónem. Harry nedokázal říct, jestli její moc pramení z toho, jak se na lidi dívá, nebo také z jejího daru sirény. „Nebudu o ní mluvit za jejími zády a nedovolím to ani nikomu jinému. Jestli ale pořád cítíte neodolatelnou potřebu vědět víc o ní a profesoru Snapeovi, stačí se jich zeptat,“ usmála se mile. Její návrh následovalo vyděšené ticho. Tím považovala rozhovor za skončený a vrátila se ke svému třešňovému cheesecaku.

„Zlo samo,“ okomentoval Harry, když se stůl kolem nich vrátil do šumu běžného rozhovoru - do kterého se nezapojovala jen stále ohromená Levandule, zatímco Neville se zakuckal svým jablečným džusem.

„Jo, no, vždy připravena!“ odpověděla Ginny a poprvé se usmála doopravdy.

 

O několik minut později ze stolů zmizely talíře a Brumbál povstal, aby pronesl svůj obvyklý proslov.

„Teď, když jsme si užili velkolepou hostinu, dovolte mi krátce připomenout obvyklé informace na začátku školního roku,“ pronesl. „Studenti prvního ročníku nechť vezmou na vědomí, že vstup do Zapovězeného lesa je všem studentům zakázán. I někteří starší studenti by si měli tuto informaci připomenout,“ dodal. Kdybyste jenom věděl, pomyslel si Harry.

„Ten les má svoje kouzlo,“ zamumlal Neville vedle něj a zasmál se.

„Náš školník, pan Filch, mě požádal, abych podle něj po čtyřsté šedesáté druhé připomenul, že kouzlit na chodbách mezi hodinami je také zakázáno, podobně jako celá řada dalších věcí, jejichž úplný seznam je vyvěšen na dveřích kanceláře pana Filche. V tomto roce máme hned tři změny v profesorském sboru. S potěšením oznamuji, že se k nám vrací profesorka Červotočková, která převezme hodiny Péče o kouzelné tvory. Rovněž s radostí představuji profesorku Ubridgeovou, naši novou učitelkou Obrany proti černé magii.“ Ozval se zdvořilý potlesk, většina studentů na profesorku v růžové jen tupě zírala.

 

„Nakonec mi dovolte představit její královskou výsost princeznu Evelyn Norskou, která bude vyučovat Historii čar a kouzel.“ Tentokrát byl potlesk bouřlivý. Nejen, že to byla právě ona a takovou novinku tak brzo po Turnaji tří kouzelnických škol nikdo nečekal, ale také proto, že to znamenalo konec Binnsovy výuky. Evelyn se usmála a studentům zamávala, načež se otočila k Severusovi a řekla mu něco, až se rozesmál a mile na ni mrkl.

„Do pekla,“ zamumlal Ron několik míst od Harryho, který se ušklíbl.

 

„Konkurzy na místa v kolejních famfrpálových týmech budou…“ pokračoval profesor Brumbál, ale najednou se odmlčel a podíval se na profesorku Umbridgeovou. Když stála, nebyla o moc vyšší, než když seděla, takže chvíli nikdo nechápal, proč Brumbál přestal mluvit, ale ona svým „ehm, ehm“ jasně oznámila, že teď bude mluvit ona. Brumbál chvíli vypadal zaraženě, pak se ale moudře posadil a díval se na ni, jako by zrovna neměl nic lepšího na práci, než ji poslouchat.

 

Ostatní členové profesorského sboru ale nezvládli skrýt svoje pobouření tak rychle. Profesorce Prýtové vylétlo obočí tak vysoko, až se schovalo pod její hustou ofinou, a profesorka McGonagallová měla rty stažené do tak úzké linky, jak ještě nikdy. Severus se opřel o lokty a začal si masírovat spánky, když protočil oči v sloup. Přesně tak to vždycky dělal, když musel dělat papírovou práci pro Gringottovy. Evy se na ženu v růžovém dívala zdvořile a nedovolila uniknout jedinému záchvatu emoce, což trénovala už od raného dětství.

 

„Děkuji, pane řediteli,“ ozval se pisklavý hlásek, „za tak vřelá slova na přivítanou.“

„Sodoma, Gomora,“ zamumlal Neville a pozoroval Umbridgeovou s povytaženým obočím. „Zrovna, když jsem myslel, že už mi nemůže být protivnější.“

„Musím říct, že je to nádhera, být zpátky v Bradavicích,“ pokračovala se sladkým úsměvem, „a vidět vaše šťastné tvářičky, jak se na mě dívají.“

„Opravdu?“ zašklebil se Harry na svého bratra, jako by mu bylo pět let.

„Jsem si jistá, že z nás budou velice dobří přátelé!“ Studenti si po tomhle prohlášení vyměnili všeříkající pohledy.

„Budu brečet,“ ucedila Ginny, zatímco Umbridgeová pokračovala ve svém proslovu a s každým dalším odkašláním jim byla protivnější.

 

„Ministerstvo čar a kouzel vždycky považovalo vzdělání mladých čarodějů a čarodějek za životně důležitou věc. Vzácné dary, se kterými jste se narodili, jsou ale k ničemu, pokud nejsou pěstovány a broušeny pod pečlivým dohledem. Starodávné umění kouzel musí být předáváno dalším generacím, abychom o něj navždy nepřišli. Tajemství magických znalostí našich předků musí být stráženo, naplňováno a předáváno těmi, kdo mají tu výsadu učit druhé,“ dodala obchodním tónem, jako by si celý proslov mnohokrát nacvičovala, důraz jejích slov ale naprosto utlumil její přeslazený, protivný úsměv.

 

„Podívejte,“ řekl Harry dutě, „lehce zabalený projev rasismu a to jsme ještě neměli ani jednu hodinu.“

„Možná je to nějaký rekord?“ zajímala se Ginny, aniž by z ní spouštěla pohled. „Začneme to sledovat? Udělovat ceny?“

„Mohli bychom. Ale jen za předpokladu, že cenou budou kanadské žertíky,“ pousmál se Harry nad tou představou. Čas od času měl opravdu dobré nápady, a soudě podle škodolibých ohníčků v Nevillových očích, které se odrážely i v těch Ginniných, si to nemyslel sám.

 

„S takovým přesvědčením jsem si zvolila, stejně jako jiní,“ ukázala na Evy, „přidat se k profesorskému sboru této historické instituce.“ Jak se ukázalo, přirovnání k Umbridgeové bylo tím, co propustilo emoce na Evyinu tvář. Zamračila se na starší čarodějku s čirým výrazem nechuti a pak se otočila k Severusovi. Ten pokrčil rameny, protože neměl čím zastavit žvásty Umbridgeové. Evyin výraz se změnil ze znechucení na ublíženost, založila si ruce na prsou. Její postoj sliboval odplatu, načež Severus reagoval smířlivým gestem, aby jí dal najevo, že mezi dvěma ženami není absolutně žádná podobnost a nemusí se bát. Evy přikývla s výrazem, na který Harry ani nepotřeboval nitrozpyt, aby si ho vyložil jako: „a nezapomínejte na to, pane.“

 

Harry si opožděně uvědomil, že když může tichou konverzaci mezi Evy a Severusem pozorovat on, může také celá škola. Nezdálo se ale, že by se některý z těch dvou zajímal, že se při pohledu na ně většina studentů, stejně jako profesorského sboru, směje. Umbridgeová nechápala, co se za jejími zády děje, a tak se zmateně odmlčela a rozhlížela se kolem, aby objevila zdroj pobavení celého sálu. Její zmatek ještě narostl, když se nakonec podívala na Evy a Severuse, kteří se teď na ni dívali klidně a s nevinným výrazem, jako by celý její proslov celou dobu pozorně poslouchali.

 

„No,“ zamumlala, než si zase odkašlala a pokračovala, „ehm, ehm, jak jsem říkala… každý ředitel a ředitelka přinesli do Bradavic během svého náročného úkolu vést tuto historickou instituci něco nového, a tak by to mělo být, pokud to má zabránit stagnaci a úpadku. Přesto musí být zabráněno samoúčelnému pokroku, abychom nenarušili naše vyzkoušené a osvědčené tradice. Je nutné udržet rovnováhu mezi starým a novým, mezi stálostí a změnou, mezi tradicí a inovací.“

 

„Čím víc mluví,“ řekla Ginny, „tím míň se mi tahle vzdělávací reforma líbí a ani snad nechci, aby začala.“ Harry se svraštěným obočím přikývl. Za svůj život zažil už dost skřetích jednání, aby tady jasně pochopil, co se Umbridgeová snaží sdělit. Za všemi těmi květnatými řečmi a srdečností bylo varování - nebo ne varování, oznámení - jak od té chvíle budou věci v Bradavicích vypadat. Vyznívalo z toho, že Ministerstvo má teď právo zasahovat absolutně do všeho. Přestože většina studentů ve Velké síni už přestala dávat pozor - absolutní ticho bylo vyhrazeno pouze pro Brumbálovy proslovy - Umbridgeová pokračovala, jako by jí všichni věnovali svou plnou pozornost. Profesorský sbor jí naopak pozornost věnoval bez výjimky a v jejich tvářích se v různých kombinacích mísil vztek a obavy.

 

„… protože nějaké změny povedou k lepšímu, zatímco jiné budou s postupem času označeny jako chyby v úsudku. Některé staré zvyky musí být zachovány, zatímco od jiných a zastaralých musí být upuštěno. Posuňme se kupředu, do nové doby otevřenosti, efektivnosti a odpovědnosti, s úmyslem zachovat to, co by mělo být zachováno, zdokonalit, co je třeba zdokonalit, a zakázat postupy, které by měly být zakázány.“

 

„Takže v podstatě říká,“ uzavřel Harry, který se neradostně přidal k potlesku ostatních. Ten musel začít Brumbál, když Umbridgeová domluvila, „že Ministerstvo má záměr zničit všechno, s čím nesouhlasí, a zbavit se toho, co nepovažují za vhodné.“

„Tentokrát nic neponechává náhodě, co?“ zeptala se Ginny, aniž by se obtěžovala specifikovat, koho tím myslí.

„To bych řekl,“ souhlasil prkenně Neville. „Jestli celý tenhle proslov - a celá zatracená vzdělávací reforma - není ukázkovou chybou v úsudku, tak už nevím, co je.“ Až náhlý hluk kolem je upozornil na to, že je Brumbál musel propustit.

 

Harry se rozloučil s Ginny a svým bratrem a přidal se k Hermioně, aby společně odvedli prváky do společenské místnosti. Byla to pro prefekty největší otrava, a tak ji hodili právě na ně - nejmladší prefekty. Harry kývl na Draca, který se zrovna chystal k tomu samému, a vydal se do sedmého patra. Snažil se na prváky usmívat, čímž jim dodal odvahu, aby se ho začali vyptávat na Kulový blesk. S Dracem si bude muset promluvit později, až budou mít svoji službu splněnou. Harry měl na starosti večer hlídat ve sklepení, k čemuž se přihlásil dobrovolně, když nikdo nechtěl hlídat na tak chladném a melancholickém místě, zatímco Draco měl na starosti Velkou síň a západní křídlo v prvním patře.

 

Když se teď díval na vyděšené prváky, vzpomínal, jak se sám cítil, když v noci po svém zařazování poprvé procházel Bradavicemi. Aby se rozptýlil od myšlenek na proslov Umbridgeové, vysvětloval jim, jak funguje schodiště a kde se nacházejí jejich třídy. Děti - dokonce i ty mudlovského původu, které nikdy neslyšely slova jako famfrpál nebo Kulový blesk - mu visely očima na rtech. Hermiona se na něj celou cestu nejistě usmívala, což bylo obrovské zlepšení oproti tomu, jak se na něj dívala v uplynulých letech.

 

Když se dostali do sedmého patra, začal jim vysvětlovat, jak funguje systém hesel.

„Současné heslo je Mimbulus mimbletonia,“ oznámil. Když viděl zmatené výrazy, mile se usmál a dodal: „To je magická rostlina. Určitě se o ní dozvíte v hodinách bylinkářství. Teď,“ pokynul rukou k obrazu před nimi, „tohle je Buclatá dáma. Už po staletí hlídá nebelvírskou společenskou místnost a potrpí si na rozpustilou přirozeností Nebelvírů, jako jsem například já,“ mrkl na žáky, kteří se zahihňali. Ještě víc, když promluvila i Buclatá dáma.

„Pane Pottere,“ zčervenala a koketně zamrkala zpoza svého vějíře z peří.

„Moje paní,“ poklonil se Harry a zopakoval heslo, načež prváky zavedl do společenské místnosti, kterou je nechal na chvíli prohlédnout.

 

„Teď, když budete mít během roku nějaké otázky, můžete se zeptat mě, Hermiony nebo jakéhokoliv jiného prefekta. Pokud se na hradě ztratíte…“ usmál se, když viděl několik zpanikařených tváří, „jako většina z nás… jednou si pamatuju, že jsem špatně zabočil a ocitl jsem se…“ pak se podíval na Hermionu a jako by si uvědomil, že to by jako prefekt neměl vykládat, „… no, raději nechtějte vědět, kde jsem skončil. Ale opravdu jsem tam neměl co dělat.“ Prváci se společně s některými staršími studenty, kteří poslouchali, zasmáli. Hermiona se na něj ale zamračila, nejspíš proto, že tady dělal reklamu darebáctví nebo tak něco, přesto pokračoval.

 

„Jak jsem říkal, neváhejte se obrátit o pomoc na starší studenty, učitele, duchy nebo obrazy. To je vše. Teď byste si měli jít odpočinout do vašich ložnic. Vítejte v Bradavicích a v Nebelvíru!“ Prváci popřáli oběma prefektům dobrou noc už značně uvolněněji, než se s nimi vítali ve Velké síni. Harryho dobrá nálada mizela společně s prváky, kteří podle pokynů zamířili do svých ložnic. Tyhle děti budou brzo uprostřed války. Povzdechl si a sarkasticky si uvědomil, že si nedokáže užít ani chvíli vytržení z reality. Hermiona se na něj podivně koukala a otvírala pusu, jako by se chtěla na něco zeptat, ale přerušila ji Ginny, která k nim přistoupila s rozzářenýma očima.

 

„Minnie by na vás byla pyšná, pane Pottere,“ řekla s úsměvem.

„Dělal jsem, co bylo v mých silách, slečno Weasleyová,“ odpověděl a pohledem hledal svého bratra. „Neville se ještě nevrátil?“ zajímal se. Jako první ho napadlo, že chtěl strávit ještě nějaký čas s Lenkou.

„Před chvílí dorazil Seamus s Adrianem a Ronem a tvoje dvojče vypadá jako bouřkové mraky. Všichni pak zapadli do ložnice,“ vysvětlovala Ginny. „Neville šel pro jistotu za nimi.“ Jako mávnutím kouzelného proutku se z ložnice pátého ročníku začal ozývat křik, takže se Nevillovo rozhodnutí ukázalo jako prozíravé. Harry si vyměnil pohled s Ginny, než se vydal ke zdroji všeho toho povyku. Otevřel dveře do ložnice a zůstal zírat. Dean pomáhal Ronovi se postavit, když ležel rozplácnutý na podlaze s velkou modřinou kolem oka, a Neville držel Adriana se Seamusem pod krkem, jak jim bránil se k sobě dostat. Adrianovi chybělo několik knoflíčků u košile, zatímco Seamus měl rozbitý ret.

 

„Co se, do pekla, stalo?“ vyjekl Harry vyjeveně, jak pořád nevěřil scéně před sebou.

„Slovní potyčka, rej nadávek a potom se tenhle,“ kývl hlavou k Adrianovi, který ho jedovatě pozoroval, „vrhl na tohohle.“ Trhal hlavou k Seamusovi. „Ron se je snažil zastavit, ale tak nějak,“ významně se podíval na Seamuse, „ho praštili do oka.“ Menší chlapec se podíval stranou, aby dal najevo svoje znechucení. Nemělo to ale takový efekt, jaký nejspíš chtěl, protože ho Neville stále držel pod krkem jako zlobivé kotě. „Zasáhl jsem dřív, než sáhli pro hůlky, a v tom jsi přišel ty,“ dovysvětlil Neville.

 

Harry stále nechápal, co bylo příčinou hádky, ale ocenil, jak přesná je Nevillova podoba medvěda, když viděl, jak snadno ty dva drží od sebe.

„Ale co to způsobilo?“

„Navážel se do mojí matky,“ zaječel Seamus.

„Cože?“ otočil se Harry nevěřícně na svého pokrevního bratra. „Proč bys to dělal?“

„Nemůžu za to, že je tak hloupá a věří všemu, co to zatracené Ministerstvo o mně říká!“ vypískl Adrian vysokým hlasem. Harry zbledl, když se Seamus znovu pokusil se na něj vrhnout.

 

„Nech mou matku na pokoji!“ štěkl. „Pusť mě na něj, Neville!“

„Ne, to asi ne,“ řekl Neville, když se mu napjaly svaly, jak se snažil, aby se k sobě oba chlapci nedostali.

„Dost!“ řekl Harry a vytáhl hůlku. Seamus svých pokusů okamžitě nechal a dokonce i Adrian se zastavil a podíval se na něj. „Adriane, byl jsi vychován líp,“ díval se na něj upřeně Harry. Urážet matky ostatních mu opravdu nebylo k ničemu dobré.

„Samozřejmě! Přesně o to tady jde,“ rozčiloval se Adrian, „že já někoho urážím. Nejde o to, že se vrátil Voldemort a Ministerstvo se to snaží zapřít! Ty jsi samozřejmě na jejich straně, že?“ vyštěkl hrozivě a tvář mu rudla stále víc. „V poslední době se bratříčkuješ s Popletalem a Smrtijedy, co? Celkem jasně dáváš najevo, na které straně budeš, až přijde válka!“

 

Ticho, které následovalo, bylo naprosto neproniknutelné, narušované jen Adrianovým horečným dýcháním. Možná ještě tak zvoněním v Harryho uších.

„Víš, Adriane,“ promluvil Neville tak temným hlasem, že Harry málem zapomněl na obvinění svého dvojčete, „nejradši bych tě zabil za to, cos řekl.“ Znechuceně Adriana odstrčil, až spadl na postel. Zdálo se, že Adrian se zarazil. Harry ale nedokázal říct, jestli kvůli Nevillově reakci nebo proto, že svých slov litoval.

 

Neville pustil také Seamuse, který znechuceně odskočil, aby byl od něj co nejdál, a upravil si hábit, asi proto, aby zaměstnal ruce, které toužily sáhnout po hůlce.

„Ale,“ řekl pak s pohledem upřeným na stále nehybného Adriana, „ty za ty problémy ani nestojíš.“ Adrian se ušklíbl a přimhouřil oči.

„Víš, u Harryho bych to čekal,“ řekl a jeho slova se očividně chystala zranit, „ale ne u tebe. S tím, kdo jsou tvoji rodiče, jsem opravdu nečekal, že se přidáš na stranu k...“ větu ale nedokončil, protože ze Seamusovy postele náhle spadla nebesa, pravděpodobně zničená z předchozí rvačky, a u Nevillových nohou vybuchla v plameny.

 

Harry snadno seslal hasící kouzlo, zavřel oči a hluboce se nadechl, aby se uklidnil. Ze všech laciných triků, jak se Adrian mohl opovážit zmínit Nevillovy rodiče?

„Co to…“ začal Dean, který byl ale přerušen Nevillovým znechuceným zavrčením.

„Zatraceně, ta ohnivá semena potřebuju!“ Harry otevřel oči v okamžiku, kdy Neville odhodil závěsy, aby se dostal do svého otevřeného kufru, kde měl v protipožárním sáčku schovaná ohnivá semena. „Zbyly jen čtyři,“ zamumlal, než se otočil k Adrianovi. „Doufám, že jsi spokojený,“ řekl suše, když znovu pečlivě zavazoval sáček, na který si přece vždycky dával takový pozor, a vrátil ho do kufru.

 

„A já doufám, že máš rád školní tresty,“ řekl Harry a unaveně si protřel oči. „Začíná tento pátek v osm, po hodině s profesorkou McGonagallovou. Sám se ujistím, aby věděla přesně, kvůli čemu ho máš,“ dodal, když Adrian zbledl jako duch.

„To nemůžeš…“ pokusil se protestovat.

„Zjistíš, že můžu,“ přerušil ho Harry, „jsem prefekt.“

„Díky, Harry,“ řekl Seamus, který se teď na Adriana samolibě usmíval.

„Neudělal jsem to proto, co Adrian řekl o tvojí matce,“ zadíval se na něj Harry, „minulý rok jsem tě po turnaji žádal, abys bez předsudků poslouchal, co Brumbál říká.“

 

To byla novinka pro Adriana, který v té době ležel na ošetřovně, stejně jako pro Rona, který mu stál po boku.

„Řeknu to znova a požádám tě, aby sis to pamatoval, i během poslední války se Voldemort snažil dostat na Ministerstvo.“

„Chceš po mně, abych věřil tomu, co Brumbál říká?“ zaváhal Seamus, jako by se nad tím poprvé vážně zamyslel.

„Nikdy bych si nedovolil říkat ti, co si máš myslet,“ odpověděl Harry diplomaticky. „Jen zkoumej všechno, co slyšíš, z každého zdroje, než si utvoříš názor.“

 

Seamus už neodpověděl, jen si vyměnil pohled s Deanem a přikývl. Adrian si odfrkl a praštil sebou na postel, načež za sebou zatáhl závěsy. Harry si unaveně povzdechl a tiše spravil Seamusovu postel. Neville se na něj chvíli s obavami díval a potom se vydal k Ronovi, aby na něj seslal léčivé kouzlo.

„To by bylo,“ zamumlal tiše, když si Ron protřel spravený nos.

 

„Poslouchej, Neville, moc si to, co říkal Adrian, neber, jo?“ řekl zrzek. „Je poslední dobou pod velkým tlakem a…“

„Žádný tlak nedokáže ospravedlnit jeho chování,“ přerušil ho Harry chladně, který svého kamaráda bránil stejně jako Ron.

„Já… jen…“ povzdechl si Ron a otočil se zpátky k Nevillovi. „Hele, omlouvám se…“

„Nejsi to ty, kdo by se měl omlouvat,“ vydal se Neville ke dveřím. „Jdu na chvíli do společenské místnosti, jdeš taky, Harry?“

„Jo, mám hlídku,“ následoval ho Harry.

 

Šli tiše, neschopní mluvit o tom, co se právě stalo tam, kde je mohla slyšet celá kolej, ale Neville vzal Harryho útěšně kolem ramen a ten se na něj unaveně usmál. Nebyl jediným, kdo teď potřeboval utěšit.

„Pálilo ti to tam,“ řekl.

„Eh, jsem prostě úžasný, co nadělám,“ odvětil Neville s mnohem přirozenějším úsměvem.

„Tak namyšlený,“ zavrtěl Harry hravě hlavou, ale byl vděčný za Nevillovu snahu ho rozptýlit.

„Na Adriana nemám,“ nedal se Neville. „Adrian je namyšlený ohledně spousty věcí, o většině z nich by se dalo dost pochybovat. Ale já jsem skvělý, opravdu.“

„To je pravda,“ souhlasil Harry.

 

Na konci schodiště na ně čekala Hermiona.

„Nebudu se zabývat tím, co řekl,“ ujistil ještě Neville svého bratra rychle. „Jeho názor pro mě nemá takovou hodnotu, abych si z něj něco dělal.“ Harry přikývl, zatímco potlačoval další nával hněvu.

„Je všechno v pořádku?“ vypískla Hermiona. „Už začínají naše služby.“

„Přežijeme to,“ odpověděl Neville a pošťouchl svého bratra k východu ze společenské místnosti.

„Jo,“ souhlasil Harry a kývl na něj, než Hermionu následoval ven. Po cestě se ještě smutně usmál na Ginny.

 

Hermiona vypadala, že se ho začne vyptávat, co se stalo, ale Harry o tom mluvit nechtěl, a tak jen prohlásil, že míří do sklepení, a vydal se k Velkému schodišti. Dolů scházel jako automat, dokud nedospěl až do Velké síně, která teď byla prázdná až na Draca, který tam na něj čekal. Dracovi stačil jeden pohled, aby poznal, že se za tu půl hodinu, co Harryho neviděl, stalo něco opravdu špatného.

 

„Co se stalo?“ zeptal se s obavami.

„Vadilo by ti přeskočit začátek své hlídky a jít se mnou do Sevovy kanceláře? Je to jedna z těch věcí, které bych raději řekl jenom jednou,“ přiznal Harry.

„Stejně máme do začátku služby ještě deset minut,“ pokrčil Draco rameny a následoval Harryho do sklepení.

 

Protože byl Harry jediný, kdo měl tyhle prostory hlídat, dostali se k Severusově kabinetu bez obtíží. Profesor jim otevřel dveře v okamžení, protože po proslovu Umbridgeové jejich návštěvu čekal. Jeho pohled ztmavnul, když si svého syna prohlédl.

„Tohle se netýká Umbridgeové,“ řekl, když o krok ustoupil, aby chlapci mohli vejít. K Harryho překvapení byla uvnitř i Evy svírající šálek čaje, posazená na židli, kterou měl Severus obvykle u svého stolu, teď postavené blíž u ohně.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se jemně a postavila se. Její úsměv Harrymu dodal odvahu, aby sebou praštil do křesla a začal mluvit.

„Málem jsem zapálil celou ložnici,“ řekl a pokračoval vysvětlením proč.

 

„Nakonec jsem mu pohrozil McGonagallovou,“ kroužil si na spáncích, „a varoval ho, že jí přesně vysvětlím, co provedl. Což taky udělám, to mi věřte.“

„U velké Morgany,“ zašeptala Evy a opřela se o roh Severusova stolu. „Pochopila jsem, že mezi tebou a tvým bratrem to nejde moc dobře, ale nikdy mě…“ slova se jí vytratila, a tak se otočila k Severusovi, který přecházel po místnosti sem a tam.

 

„Adrian zašel příliš daleko…“ souhlasil hlasem chladnějším než led. „Udělals dobře, jen bych si přál, abychom mohli použít nějaké trvalejší řešení jeho malichernosti.“

„Jestli toho brzo nenechá,“ zašklebil se Harry, jak mu vztek stále vřel pod kůží, „řešení bude zahrnovat jeden velký výbuch.“ Hluboce se nadechl. „Tak strašně mě štve. Úplně pokaždé, když otevře pusu a… nebývalo to takovéhle,“ přiznal a bezradně se zabořil hlouběji do křesla. Neměl tušení, jak svůj vztah s Adrianem zachránit. Vlastně ani nevěděl, jestli by byl ochotný to zkusit, až válka skončí a oni budou stále oba naživu.

 

„Je to debil,“ ulevil si Draco. „Naprostý a totální idiot. A pokud si myslí, že díky tomu může s lidmi zacházet jako se špínou, měl by si to pěkně vyžrat.“

„Nemáš zapotřebí dostávat se kvůli němu do potíží,“ varoval ho Harry.

„Ne, poslouchej. Já jsem to zažil. Byl jsem pod tlakem a selhal jsem,“ vysvětloval blonďák. „Ale nechtěl jsem být takový, věděl jsem, že to není správné, a v okamžiku, kdy se objevil někdo, kdo mi ukázal jiný způsob, jsem se chopil šance. Tím nechci chválit sebe, ale, Harry… tys dával Adrianovi šance roky. Pokud se stále chová takhle, je to jeho rozhodnutí, a ty se s tím budeš muset smířit.“ Tři páry očí na něm visely pohledem, až zrudl, ale oči nesklopil.

„Máš pravdu,“ souhlasil Harry a cítil, jak část tíhy odplouvá pryč. „A ty jsi nakonec úžasný, ani trochu idiot,“ dodal škádlivě.

„Díky,“ odpověděl Draco stejným tónem.

 

„No,“ řekl Severus a na oba chlapce se usmál, „jestli Adrian svůj přístup nezmění, tak ho ignorujte. A jestli si myslíte, že bude lepší se mu úplně vyhýbat, tak do toho.“

„Mohlo by to zajít až tak daleko,“ připustil Harry. „Ale nerad bych utíkal z boje.“

„Tak to nesmíš brát,“ napomenula ho Evy, která byla doteď potichu, aby dala Harrymu prostor celou situaci trochu rozdýchat. „Ber to jako praktické opatření, aby všechno tvoje oblečení neshořelo na prach.“ Z chlapcova hrdla se ozvalo tiché uchechtnutí.

„Díky, Evy,“ řekl Harry, než se mrkl na blonďáka vedle sebe.

 

„Doufám, že jsme vás v něčem nevyrušili?“ zeptal se s úšklebkem a Severus jen protočil oči.

„To ano,“ odpověděla Evy, načež Harrymu s Dracem málem vypadly oči z důlků. To nebyla odpověď, kterou čekali. „Ve vymýšlení únikové strategie.“ Další odpověď, kterou nečekali.

„Únikovou z čeho?“ zeptal se Draco, když se Severus zasmál.

„Z mé zítřejší první hodiny,“ vysvětlila, takže se oba chlapci přidali k Severusově smíchu.

„To není k smíchu!“ rozčilovala se s rukama založenýma na prsou, ale nezabránila tomu, aby se i jí rty zvlnily do úsměvu. „Jsem vyděšená! Jediným důvodem, proč jsem ještě neutekla, je, že mám první hodinu s páťáky z Nebelvíru, z nichž dva už znají moje pološílené historické monology, a přesto mě mají rádi, že?“ zadívala se na Harryho vytřeštěnýma očima. Harry se rozřehtal ještě víc.

 

„Budeš skvělá,“ ujistil ji Draco a utřel si slzy smíchu, které mu unikaly z koutků očí. „Milujeme tvoje pološílené historické monology.“

„Opravdu,“ přidal se Harry.

„Rád bych zdůraznil, že jsem ti to říkal,“ vložil se do toho Severus, spokojený sám se sebou.

„Ale kuš,“ odtušila Evy, ale už se také usmívala.

 

„Já zase říkal, že tohle bude pekelný rok,“ přidal Harry, „a to jsem do toho všeho zmatku ještě ani nepočítal s Umbridgeovou.“

„Hádám, že jste pochopili, co chtěla říct tím proslovem,“ navázal profesor.

„S tím, co jsme zažili v létě?“ zeptal se Draco řečnicky.

„Hádal jsem, že ji sem Popletal nasadí, aby pro Ministerstvo všechno monitorovala,“ přiznal Harry, „ale že bude měnit všechno, co považuje za nutné? To jsem netipoval.“

„Jestli tě to utěší,“ usmála se nevesele Evy, „tak to netipoval nikdo.“

„Popletal je čím dál větší idiot,“ rozčiloval se Severus, „začíná pěkně zamotávat hlavu i Věštkyním. Skvělé.“

„Tahle Věštkyně,“ ukázala Evy na sebe, „velice brzy navštíví kancelář Umbridgeové.“

„Chceš si prohlédnout místnost, abys ji později mohla prozkoumat pořádně?“ zajímal se Harry.

„Spíš chci pozorovat, jak se Umbridgeová chová, když nemá publikum,“ vysvětlila Evy. „Proto budu také potřebovat pořádně provést po hradě.“

„Můžu ti to všude ukázat,“ nabídl se Mistr lektvarů, načež si Harry s Dracem vyměnili všeříkající úšklebek.

 

„Myslíš, že když si prohlédneš hrad, budeš moct začít hledat viteály?“ zeptal se Severus zamyšleně.

„Možná jo. Zkoušela jsem hledat jen na obrázcích z knih,“ přiznala Evy, „ale kresby nikdy nejsou dost dobré. Možná, kdybych si ten předmět pamatovala, mohla bych ho tak hledat. Ale jinak nic nezmůžu.“

„Myslím, že pohárek nikdo neviděl od doby, co byl před stoletím a půl ukraden, a diadém dokonce od dob zakladatelů,“ vysvětlil profesor.

 

„Když už mluvíme s Rowenině diadému,“ přerušil je Harry, „mluvil jsem o něm s Lenkou.“

„Lenkou Láskorádovou?“ Severus si před očima vyvolal obrázek brilantní havraspárské dívky, která pobláznila Nevilla.

„Ginnina nejlepší kamarádka? Ta Lenka Láskorádová?“ ujišťovala se Evy, čímž upoutala Severusovu pozornost. O téhle informaci nevěděl.

„A Nevillova přítelkyně, ano,“ potvrdil Harry.

„Je strašně chytrá,“ přidal Draco, když viděl, kam Harry míří, a vzpomněl si na dřívější rozhovor v Bradavickém expresu.

„A taky je neregistrovaný zvěromág,“ uzavřel Harry. Severus s Evy si vyměnili vyjevený pohled.

„Řekl jsi zvěromág?“ ujišťoval se profesor.

„Salašník modrý, pokud chceme být konkrétní,“ přikývl Harry. „Naprosto jí věříme, že by nám mohla pomoct se vstupem do jejich společenské místnosti.“

 

„Přemýšlíte, že jí o tom řeknete,“ odhadl správně Mistr lektvarů.

„No, Voldemort už to ví. Nehrozí, že by šel po každém, kdo by to vědět mohl,“ argumentoval zelenooký chlapec. „A jestli začne útočit otevřeně, Lenka by byla mezi prvními, které bych vzal na Orbein. Nemá smysl jí lhát, je chytrá a taky mocná čarodějka.“

„To je mi jasné,“ přikývl Severus, který dívku pozoroval na hodinách.

„S trochou tréninku by mohla být nedocenitelná, zvlášť pokud by se něco stalo ve škole,“ pokračoval Harry. „Zdá se, že většina studentů poslouchá svoje rodiče a také si myslí, že zvěsti o válce jsou nesmyslné.“ Vyčerpaně protočil oči v sloup nad svými slovy. „O jednoho připraveného studenta víc může přinést výhodu na naši stranu. A během prohledávání školy by nám taky mohla být užitečná. Brumbál si jí prakticky nevšímá, nebo aspoň Umbridgeová ne. Lenka by se snadno mohla pohybovat mimo dosah radarů.“

 

„Promyslel sis to,“ poukázal Severus a pečlivě si syna prohlížel. „Popravdě, nevidím škody, které by to mohlo přinést. Ale,“ varoval je, „musíte jí vysvětlit, dřív než jí cokoliv odhalíte, že riskuje svůj život. Pokud to nebude chtít, netlačte na ni. Vím, že byste to neudělali,“ dodal, když se zvedali k protestu, „ale potřeboval jsem to říct.“

„A musíme napřed varovat Nevilla a Ginny,“ poznamenal Draco s úšklebkem. „Ať šokujeme co nejmíň lidí.“ Nakonec se domluvili, že Lence všechno vysvětlí v neděli v sedm - kdy se Harry vyplíží na Orbein přes Severusovu kancelář - a oba chlapci se s hodinovým zpožděním konečně vrátili ke svým hlídkám.

 

Harry strávil další hodinu tím, že se snažil svůj stále doutnající temperament udržet pod pokličkou. Zatímco se blížil do sedmého patra, toužil vzít do ruky svůj meč nebo kladivo. Cokoliv, co by mu pomohlo upustit trochu páry. Instinktivně se usmál na Buclatou dámu, když vcházel do společenské místnosti, kde na něj stále čekali Neville a Ginny.

 

„Ne, že bychom si dělali starosti,“ poznamenal Neville místo přivítání.

„On si je dělal,“ svedla to na něj Ginny.

„Hlavně, že ty ne,“ bránil se Neville se svraštěným obočím.

„Trošku jsem měla obavy,“ připustila Ginny a Harry se jejich výměně zasmál.

„Zvládám to,“ ujistil je. „Chcete slyšet, o co jste přišli?“ Zavedl je rovnou ke krbu, vyslal několik tišících a ochranných kouzel a vysvětlil jim, co se chystal navrhnout Lence. Uvítali to víc než nadšeně, soudě podle Nevillova rozzářeného obličeje a objetí, kterého se Harrymu dostalo od Ginny.

 

Společně pak opustili společenskou místnost a pod schody do ložnic se rozloučili s Ginny.

„Harry,“ oslovil ho Neville těsně před vstupem do jejich ložnice, „díky.“

„To nestojí za řeč, Neve,“ usmál se Harry a hravě ho udeřil do ramene. Brzy zapadli do postelí a náročný den tak skončil. Harry naprosto ignoroval postel, v níž leželo jeho dvojče a za jejímiž závěsy se stále svítilo, a snažil se pohodlně se uvelebit na matraci.

„Dva body pro Mrzimor,“ zamumlal ještě, když zavíral oči s nadějí, že následující den bude lepší než ten, co právě končil.

 

Na obranu následujícího dne nutno říct, že aspoň začal lépe než ten předešlý. To ovšem neznamenalo, že to tak mělo i pokračovat. Když už nic, Adrian aspoň stále spal, když se Harry zvedl z postele, takže se vyhnul jakýmkoliv nepříjemnostem. Do Velké síně zamířil s úsměvem a s Nevillem po boku. Za svou dobrou náladu vděčil především oznámení, které ve společenské místnosti vyvěsili Fred s Georgem:

GALONY GALEONŮ!

Nedaří se Vašemu kapesnému držet krok s Vašimi výdaji?

Rádi byste si přivydělali nějaké zlato navíc?

~%~

Kontaktujte Freda a George Weasleyovi,

Nebelvírská společenská místnost,

pro jednoduchou a prakticky bezbolestnou práci!

(S POLITOVÁNÍM OZNAMUJEME, ŽE VEŠKERÁ PRÁCE JE VYKONÁVÁNA NA VLASTNÍ RIZIKO ŽADATELE)

 

Ještě když si sedali ke kolejnímu stolu, Harry se nepřestával usmívat. I když byl pátý ročník rokem NKÚ a každý věděl, že bude muset studovat do úmoru, nedokázal si představit příjemnější pondělí. Začínali s hodinou Historie čar a kouzel a dvouhodinovkou Lektvarů se Zmijozelem, následovanou Starodávnými runami a dvouhodinovkou Obrany proti černé magii s Mrzimorem. No, pomyslel si Harry, když si na talíř nakládal palačinky, Obrana proti černé magii znamenala Umbridgeovou, ale pořád to byla ta samá hodina. Jak moc by ji mohla zkazit?

 

„Tento rok máme skvělé pondělí,“ ozval se po jeho pravici Neville, když si s úsměvem prohlížel rozvrh. „A hele, zítra máme Bylinkářství.“

 

„Ahoj, Harry,“ pozdravili jednohlasně Fred s Georgem, kteří se usadili po jeho levici.

„Ahoj, kluci,“ odpověděl Harry a znovu se usmál, když si připomenul jejich oznámení. „Jak jde nábor pokusných králíků?“

„Nešálí mě sluch?“ podivil se Fred a díval se na Harryho s hraným zmatkem. „Prefekt nepovažuje za nutné nás pokárat, že nabízíme mírně nebezpečnou práci nezletilým?“

„Jen se snažte nenapáchat nějaké nenapravitelné škody,“ varoval je Harry, protože věděl, že dvojčata ty nejvíc nebezpečné kousky zkouší sama na sobě a se složitějšími výrobky chodí pro radu za svým otcem.

„Ano, pane,“ zasalutovali vážně. Pak jim zrak padl na jejich rozvrhy.

 

„Ahá, letos NKÚ,“ zaskučel George.

„To bude bolet,“ varoval je Fred moudře.

„Budeme bojovat,“ usmál se Neville. „Mimoto, náš rozvrh zatím vypadá velice dobře,“ dodal a podal svůj výtisk Fredovi.

„O čem to mluvíš, kámo?“ vyhrkl. „Začínáte Historií čar a kouzel.“

„S profesorkou…“ zarazil se Harry, když přemýšlel, jaký bude Evyin nový titul, „tedy princeznou Evelyn. Jsem si jistý, že oproti Binnsovi to bude velký rozdíl.“

„No to bych řekl,“ souhlasil George a kradmo se podíval na Evy, která právě dorazila k profesorskému stolu. Neville mu za to dal pohlavek.

„Bacha, Weasleyi!“ varoval ho.

 

„Každopádně, potom máme Lektvary a Starodávné runy,“ poukázal Harry. „Potom samozřejmě Umbridgeovou, ale jak moc může zkazit takový předmět jako je Obrana proti černé magii?“

„Máš recht,“ uznal Fred. „Víte,“ dodal a na chvíli se zadíval na svoje dvojče, než pokračoval, „naprosto vážně jsme zvažovali, že se sem pro naše OVCE už nevrátíme. Stejně budeme na volné noze, tak se to zdá trochu zbytečné.“

„Mamka na nás ale tlačí,“ vysvětlil George, „takže jsme poslali dopis profesoru Snapeovi.“ Harry už o tom dopise slyšel, ale ne o jeho obsahu, protože obsahoval soukromé záležitosti Freda a George, a tak přikývl, aby pokračovali. „Řekl, že máme na to pokračovat v práci, kterou jsme začali, a je si jistý, že v tom budeme skvělí. Taky řekl, že pokud se sem nevrátíme, bude naše rozhodnutí podporovat a pomůže nám, pokud to budeme potřebovat. Taky nám ale připomněl, že OVCE z lektvarů by nám pomohly získat ministerské potvrzení pro testování našich produktů a patenty. Měl pravdu, víte. Dívali jsme se na to.“

„Samozřejmě, že měl,“ dodal Fred. „Víte, že je to jediný dospělý, který se na nás nedívá jako na pošuky a nepřesvědčuje nás, abychom si pro svou kariéru vybrali něco jiného? Taky nám jako jediný dospělý nabídl pomoc. Teda, říkám jediný dospělý,“ ušklíbl se, „ale ty jsi emancipovaný, takže tam vlastně patříš taky.“

 

„To je milé, díky,“ odtušil Harry s úsměvem.

„Jo, no,“ oplatil mu úsměv George, „věci poslední dobou vypadají růžověji. Nakonec snad přece jen nezklameme vaši naději v nás vloženou.“

„O tom nepochybujeme,“ řekl Neville. „Jste géniové, když přijde na žertíky.“

„Nev má pravdu,“ souhlasil Harry.

„Teda, přál bych si, aby nám naši rodiče věřili aspoň z poloviny tak,“ řekl Fred, zatímco si nabíral vajíčka.

„Prostě běžte a dělejte, co chcete,“ předal Harry dál radu svého táty. „Zbytek přijde sám.“

 

„Každopádně, už dost o nás,“ pronesl Fred, „máte vy dva gentlemani představu o tom, co chcete po škole dělat? Tento rok budete mít kariérní poradenství.“

„Já bych se rád - tvařte se překvapeně, prosím - věnoval bylinkářství,“ odpověděl Neville po chvíli. „Možná ve spojení s aplikací v lektvarech?“

„Už jsem o tom taky přemýšlel. Vlastně už docela lukrativní zaměstnání mám, víte?“ přiznal Harry se záhadným úsměvem. „Počkejte a uvidíte.“

„Samozřejmě,“ přikývl George. „Co to bude současně s navrhováním košťat? Návrhy dračích jeskyní? Protipožární pláště?“ Harry se zakuckal svou dýňovou šťávou, jak se začal smát, a Neville dělal, co mohl, aby vlastní výbuch zadržel.

„U skřetího zlata, Georgi!“ zaskuhral Harry, když znovu popadl dech, „snažíš se mě zabít?“

 

„Dobré ráno,“ přerušila je Ginny, která se posadila vedle Nevilla.

„A jak se má naše malá sestřička v tohle nádherné ráno?“ zeptal se Fred a ukázal k šedivé obloze na kouzelném stropě.

„Ještě jsem nesnídala,“ odsekla Ginny a Harry se zasmál.

„Necito!“ ukázal na ni. „Ukázkový obraz zla, slečno Weasleyová.“

„Moje ctnosti vycházejí najevo,“ souhlasila Ginny.

 

Zbytek snídaně uběhl ve veselé atmosféře. Stihli si krátce popovídat i s Angelinou - novou nebelvírskou kapitánkou famfrpálového mužstva - která jim oznámila, že konkurzy budou v pátek odpoledne. Harry s Nevillem pak ještě zašli ke zmijozelskému stolu, kde Draco právě dojídal snídani, a přesně v tom okamžiku vešli do Velké síně Adrian, Ron a Hermiona. To Harrymu připomnělo, že si musí promluvit s profesorkou McGonagallovou o Adrianově školním trestu, ale nechtěl si kazit doteď tak perfektní ráno.

„Dobré ráno,“ pozdravil je Draco a mávl na rozloučenou starším prefektům, aby se mohl připojit ke svým bratrům na cestě z Velké síně. Jeho rozvrh začínal Kouzelnými formulemi, takže s chlapci mohl jít až do třetího patra a pak pokračovat do Kratiknotovy třídy. „Něco nového?“

„Kromě toho, že je Neville unešený z toho, že Lence všechno řekneme?“ zeptal se Harry. „Ani ne. No,“ dodal, „Weasleyova dvojčata spouští mírně nebezpečné pokusy na studentech, ale to je všechno.“

„To, a taky Harry má očividně vymyšleno, co chce dělat, až skončí školu.“ Tón, jakým promluvil, dával jasně najevo, že se bude jednat o něco nebezpečného, a Harry se ušklíbl. Jeho bratr měl pravdu.

 

„Šklebí se,“ všiml si Draco a ukázal na něj. „Proč se šklebí, Neve?“

„Nevím!“ vyhrkl Neville teatrálně, ale nemohl se dočkat, až Harry promluví.

„No, přemýšlel jsem,“ začal Harry, „že bych nerad, aby všechno to, co jsem se naučil, leželo ladem. Myslím, že bych mohl pokračovat se svým navrhováním košťat. A taky jsem zvažoval něco jiného. Napřed ale musím zajít za tátou, vyjasnit si pár věcí.“

„Já jsem přemýšlel…“ začal Draco, ale vzápětí se zarazil a zrudl. „To je jedno, je to hloupost.“

„Těžko říct, když jsme ještě neslyšeli, o co jde,“ poukázal Neville. Draco se nejdřív zhluboka nadechl a pokračoval.

 

„Malfoyové už několik generací nepracovali, víte,“ vysvětloval. „Trochu jsme fušovali do politiky, jasně, ale většina peněz mé rodiny pramení z investic a rodinného dědictví. Dařilo se nám, takže máme spoustu majetku, z čehož plyne bohatství, jak říkává můj otec,“ zašklebil se s nechutí. „Nesnáším to. Ale mohl bych si na to najmout skřeta a bez námahy tak získat víc než kdy dřív. Takže jsem přemýšlel… rád bych se stal léčitelem.“

„To rozhodně není hloupost,“ pronesl Harry s neochvějnou jistotou. „Myslím, že by ti to sedělo skvěle.“

„A jsi velmi dobrý v lektvarech i bylinkářství. A formulích taky, když o tom tak přemýšlím, což jsou hlavní předpoklady pro to, aby ses jím mohl stát,“ dodal Neville.

„Já, no, myslíte, že bych to dokázal?“ zeptal se Draco s nadějí v hlase.

„Samozřejmě, že si myslíme, že bys to dokázal, Draco!“ rozohnil se Neville a Harry horlivě přikyvoval. „Nepochybuj o tom!“

 

Za hovoru dospěli až do třetího patra, kde se s nimi Draco rozloučil, než se potkají znovu na Lektvarech, předtím si ale vyžádal slib, že mu detailně popíší, jaká byla jejich první hodina s Evy.

 

Do třídy Historie čar a kouzel vešli jako první a se zájmem se po ní rozhlíželi. Evy ji celou přeorganizovala. Bezútěšný, zaprášený nábytek byl pryč. Teď byly stěny obskládané knihovnami plnými nejen knih, ale také různých artefaktů. Na levé straně učebny, kde stávaly nejrůznější kusy brnění, teď stály police se srolovanými mapami, popsanými a připravenými k použití. Vzdálené straně místnosti, kde kdysi stála jen velká kapradina, teď dominovala postava v plné zbroji, která byla vyrobena z dračích šupin, jak Harry poznal. Byla asi třikrát tak vysoká jak Hagrid, špička její přilby se dotýkala stropu. Závěsy na oknech byly roztažené - taky to nebyly ty samé závěsy, na které byli zvyklí - tmavě modré byly nahrazeny smetanovými se zlatým zdobením, které do místnosti pouštěly ranní světlo a prozařovaly tak celou místnost.

 

„Dobré ráno,“ pozdravila je Evy. „Jak se vám učebna líbí?“ zeptala se a rozhodila pažemi, aby ukázala všechny změny.

„Je to nádhera!“ ujistil ji Harry a s Nevillem si zabrali lavici nejblíže katedře.

„Nikdo by neřekl, že to je ta samá místnost,“ souhlasil Neville nadšeně.

„To je dobře, protože předtím byla trochu…“

„Strašná?“ napověděl Harry. Evy se usmála a přikývla.

 

„Páni!“ ozvalo se u dveří, kterými zrovna vešel dovnitř Ron a spatřil veliké brnění. Reakce ostatních nebelvírských páťáků byla podobná té jeho, když postupně naplňovali třídu. Jejich pozornost byla rozdělena mezi novou profesorku a nový vzhled jejich třídy.

 

„Dobré ráno, třído,“ pozdravila je Evy, když se všichni usadili. „Jmenuji se Evelyn a od teď budu vaší učitelkou Historie čar a kouzel místo profesora Binnse. Začala bych s docházkou, jestli dovolíte,“ usmála se a vytáhla pergamen s jejich jmény, aby si společně s nimi zapamatovala i tváře. „Dobře, teď, než začneme, podívejte se po třídě. Pokud narazíte na něco, na co byste se chtěli zeptat, neváhejte.“ Hermionina ruka okamžitě vyletěla do vzduchu.

 

„Ehm… paní profesorko,“ zamrzla a zrudla, když narazila na stejný problém jako Harry ve Velké síni. Naštěstí se Evy, která na tento problém už taky narazila, jen povzbudivě usmála.

„Profesorko Evelyn nebo prostě jenom paní profesorko stačí, slečno Grangerová,“ ujistila ji.

„Paní profesorko, co je to za brnění?“ vyslovila otázku Hermiona a celá třída teď visela své nové profesorce očima na rtech.

„Tohle je obří brnění, které nosil Galtung běžec v průběhu třetích obřích válek,“ vysvětlila Evy. Ronova ruka vystřelila do vzduchu dřív, než stačil Harry překvapeně zamrkat.

 

„Ano, pane Weasleyi?“

„Takže je opravdové?“

„Naprosto opravdové,“ odpověděla Evy a sledovala ohromené pohledy, které si mezi sebou studenti vyměňovali. „Až na několik málo replik je původní.“ Pak ukázala na dvě porcelánové urny u vstupu do třídy. „Většina artefaktů v této místnosti je autentických.“ Tentokrát zvedla ruku Parvati. „Ano, slečno Patilová?“

„To jste je všechny našla vy?“ zeptala se dívka vyjeveně.

„Zúčastnila jsem se několika expedic, kde byly tyto věci nalezeny, ano,“ potvrdila Evy. „Některé věci jsem našla v různých koutech na světě a tohle,“ ukázala přes rameno na brnění v rohu, „jsem tak trochu vyhrála v mahjongu proti darebákovi.“

„Paráda!“ vydechl Ron, následovaný šepotem celé třídy, jak se na profesorku dívali s neskrývaným obdivem. Neville s Harrym v duchu zajásali nad vítězstvím a Evy se na ně usmála.

 

„Tak, abychom začali skutečnou hodinu,“ promluvila znovu Evy a třídu naplnilo naprosté ticho, „ráda bych se vás na něco zeptala. Proč si myslíte, že je důležité studovat Historii čar a kouzel?“ Studenti se s obavami podívali jeden na druhého a Evy se zasmála. „Nebojte se, na tuhle otázku neexistují dobré ani špatné odpovědi. A promiňte mi, že se směju, ale představte si,“ ukázala na jejich tváře, „že přesně tenhle zpanikařený pohled jsem na svou profesorku vrhla já během své první historické hodiny.“ O několik úsměvů plných úlevy později zvedl ruku Seamus.

 

„Prosím, pane Finnigane.“

„Protože studování minulosti nám může zabránit zopakovat stejné chyby v budoucnosti?“ zeptal se a zrudl, když se na něj Evy usmála.

„Skvělá odpověď,“ pochválila ho, načež se do vzduchu zvedlo několik další rukou a Evy vyvolala každého, aby si poslechla jeho odpověď. Brzy se do konverzace zapojila celá třída.

„Protože tak pochopíme, jak byly formovány magické komunity?“ zněla Nevillova odpověď.

„Protože kulturní vývoj každé magické komunity můžeme pozorovat i dnes?“ navrhovala Levandule.

„Protože Historie čar a kouzel,“ promluvil Harry, „je víc než jen budovy a války, ne?“

 

„Správně, pane Pottere,“ potvrdila Evy do ticha, které Harryho odpověď následovalo. „Historie čar a kouzel nás učí, jak vznikly magické komunity, jak spolu bojovaly a jednaly mezi sebou i mezi ostatními magickými rasami. Také nás ale učí, jak bychom se měli chovat my, čarodějové a čarodějky dneška.“ Ohromené ticho pokračovalo. „Z několika různých zdrojů jsem slyšela, že vaše dosavadní výuka historie čar a kouzel byla… no… řekněme nepříliš šťastná. Protože jsem ale rozený optimista, věřím, že zas tak zlé to nebylo,“ řekla. „Takže jsem včera požádala profesora Binnse, aby mi dal stejnou lekci, jakou měl pro vás nachystanou pro dnešek.“

„Proč?“ vyhrkl Seamus automaticky.

 

„Další skvělá otázka, pane Finnigane,“ odpověděla Evy a vypadala ze své lekce tak vyděšená, že se dokonce i Hermiona zahihňala. „V průběhu celé přednášky jsem seděla, myslím. Aspoň to tvrdil profesor Snape, když mě přišel vyzvednout. Prý jsem zírala do zdi a nereagovala. Pochopila jsem, že tak v Bradavicích na tuhle hodnu reagují všichni, že?“ zeptala se a odpovědí jí bylo horečné přikyvování doprovázené smíchem. „Tehdy mi došlo, že si nikdo nedělal srandu. Vzpomene si někdo z vás, že by se učil něco jiného než skřetí povstání?“

 

„Myslím, že ve druhém ročníku bylo také něco o obřích válkách,“ namítla Hermiona.

„A první obří válce a jejím vlivu na druhé skřetí povstání, abychom byli přesní,“ doplnil Harry a Hermiona přikývla na souhlas.

„U velké Morgany!“ ulevila si Evy. „Nic víc?“ Třída kolektivně zavrtěla hlavami.

 

„Vím, že tohle je tok NKÚ,“ začala po chvíli uvážení, „takže nemám tolik času, kolik bych si přála, abych začala znovu a pokryla všechny základy, ale začněme aspoň s tím, co budete potřebovat ke zkoušce a potom se od toho odrazíme dál. A slibuji, že se vám budu snažit ze všech sil pomoct, protože vím, že tohle pro vás nebude snadný rok. Ideální by bylo, kdybyste si zamilovali historii čar a kouzel stejně jako já. Protože ale vím, že to je asi nemožné, taky proto, že můj zájem o historii je někdy označován jako mánie, udělám, co budu moct, abyste aspoň NKÚ nakopali zadek.“ Úsměvy, které ve třídě zazářily, byly oslňující, Hermiona nadšením prakticky poskakovala na své židli.

„A teď,“ řekla Evy, „si pojďme říct něco k mnoha mýtům, které opřádají samotný vznik magie…“

 

Tak začala nejzajímavější hodina Historie čar a kouzel v historii bradavické školy. Evy plynule procházela studijní látkou, ujišťovala se, že studenti všemu rozumí, než se posunula dál, tu a tam přidala zábavný mýtus, který teoretickou látku oživoval. Když zazvonil zvonek, celá třída bzučela nadšením. Studenti se na svou profesorku usmívali, přestože jim zadala velký domácí úkol, a Harry s Nevillem na ni ukázali vztyčené palce, když se ve třídě střídali s havraspárskými třeťáky. Evy jim úsměv oplatila, než se rozběhli za svými spolužáky.

 

„Neuvěřitelné,“ mumlal Ron. „Pamatuju si něco z hodiny historie. Bavila mě hodina historie.“ Skandál. „Je to stejné jako loni s Lektvary.“

„Profesorka Evelyn je boží,“ vyhrkl Dean a Levandule vedle něj horlivě přikyvovala. „A teď máme Lektvary?“ ujistil se s výrazem ohromeného nadšení. „Že bychom si tento rok pondělky užívali?“ zeptal se a vyměnil si vyděšený pohled se Seamusem.

„Je velmi uspokojivé vidět její odhodlání pomoct nám s našimi NKÚ,“ přidala se Hermiona svým způsobem. „Profesor Binns ani nechápal, o čem mluvím, když jsem se ho na zkoušky loni ptala. A s ní je ten předmět tak zajímavý! Ne, že by předtím nebyl, samozřejmě…“ Harry s Nevillem se na sebe usmáli a pospíšili si do sklepení, aby se ještě před hodinou podělili o novinky s Dracem a Severusem.

 

„Šlo to extrémně dobře,“ okomentoval Neville.

„Jak říkáš. Už se nebudeme muset nutit do toho být během hodiny historie vzhůru!“ usmál se černovlasý chlapec a podíval se na další skupinu havraspárských třeťáků, kteří místo nich mířili do učebny Historie.

„Naši novou profesorku si zamilujete,“ informoval je Neville a oba s úsměvem pokračovali k hlavnímu schodišti.

 

O deset minut později už byli v učebně Lektvarů, kde na ně bez dechu čekal Draco.

„Podle toho, jak se tváříte, hádám, že to šlo dobře?“ zeptal se.

„Bylo to úžasné!“ vyhrkl Neville, ten den rozhodně ne poprvé.

„Počkej, až uvidíš to obří brnění,“ informoval ho Harry.

„Co uvidím?“ nechápal chlapec.

„Obří brnění,“ opakoval Harry.

„Ohromující, že?“ přerušil je Severus, který je právě přišel přivítat. „Patřilo Gauntungu běžci, že?“

„Ano!“ vyhrkl Neville.

„Počkejte… jako opravdové obří brnění?“ vytřeštil Draco oči, když jeho bratři začali přikyvovat.

„Začala s vámi nějaké teoretické základy?“ hádal profesor. „Dobře,“ dodal, když opět přikývli. „Konečně se zas bude v Bradavicích učit historie pořádně.“

 

Třída se postupně zaplňovala studenty Nebelvíru, kteří stále bzučeli nadšením ze své předchozí hodiny.

„Díky Merlinovi,“ řekl Severus, když je viděl. „Když mám obvykle třídu po Historii, prvních patnáct minut musím trávit tím, že je probírám z ospalého transu.“ Nebelvírští se zasmáli a zmijozelští se s nadějí usmívali.

„Myslím, že tento problém už mít nebudete, pane profesore,“ přihlásila se Levandule, která vzápětí krvavě zrudla.

„Nechápu, proč Binnse nevyměnili, když jsem byl studentem já,“ osočil se Severus na nespravedlnost světa. „Polovina hodin profesora Binnse, tedy, polovina hodin profesora Binnse, kterou si pamatuji, byla opravdu… mimomyšlenkovým zážitkem.“ Zdálo se, že dneska celá třída dosyta nenasměje.

„Jenom polovina, pane profesore?“ zeptal se Neville, který vypadal upřímně překvapený.

„No, během té druhé poloviny jsem buď spal, nebo si kreslil po okrajích učebnice,“ přiznal profesor, čímž způsobil další výbuch smíchu. „Tu učebnici jsem si nechal,“ informoval je a Harry se smál nejvíc, protože tu knihu viděl. „Je to mistrovský kousek.“

 

„Teď ale, než začneme dnešní hodinu, bych chtěl vytáhnout obávané téma zkoušek NKÚ. Uslyšíte to ode všech profesorů, kteří vás učí, a teď jsem na řadě já. Vysvětlím vám, jak fungují zkoušky NKÚ z Lektvarů. Mají dvě části - teoretickou a praktickou. Praktická bude obnášet uvaření jednoho z lektvarů, které se letos naučíte. Teoretická pak bude obsahovat otázky z celého učiva, které hodiny Lektvarů pokryly od prvního ročníku.“

„Sakra,“ uniklo Blaise Zabinimu, který seděl ve druhé řadě lavic.

„Ano, sakra,“ souhlasil Severus. „Vím, že je to hodně teorie. A i když nepochybuji, že s řádným opakováním byste zkoušky zvládli z fleku, také si živě vzpomínám na to, jak jsem během pátého ročníku chtěl přeměnit svoji učebnici lektvarů na uzenou šunku a hodit ji do jezera s nadějí, že ji sežere obří oliheň.“ Všichni se znovu rozesmáli a Severus jen pokrčil rameny.

 

„Pátý ročník je těžký, o tom žádná. Takže abychom zabránili takovým kolizím,“ řekl a mávl hůlkou, na druhé straně místnosti se otevřela jedna skříňka a vylétly z ní sešity vázané v kůži, z nichž se po jedné každá svalila před jednoho studenta, „dám vám tohle.“ Harry, který podobných poznámek během uplynulých let viděl spoustu, se široce usmál, zatímco jeho spolužáci nimi začali listovat.

„Tohle jsou poznámky o…“

„O základních teoriích a ingrediencích, se kterými jsme pracovali od vašeho prvního ročníku, ano,“ dokončil Severus Hermioninu větu. „Tyto poznámky ale nepokrývají to, co se budete muset naučit na praktickou část zkoušky, k tomu použijte vaše současné učebnice. Poznámky vám ale pomohou zorganizovat si vaše opakování a najít minulé materiály, které si budete chtít přečíst znovu, aniž byste museli panikařit nad starými knihami a poznámkami.“ Hermiona si poznámky přitiskla k hrudi a na její tváři se odráželo zbožňování, které sdíleli také její spolužáci.

„Děkujeme, pane profesore,“ pronesl Dean za celou třídu.

„Nemusíte mi děkovat za to, že dělám svoji práci, ale oceňuji sentiment. Mimoto, příčetní studenti znamenají méně vybuchlých kotlíků, takže je to oboustranně výhodný obchod,“ usmál se na ně Severus.

„Teď už ale k dnešní hodině. Než začneme, ještě několik slov k přísadám, se kterými jste ještě nepracovali…“

 

„Miluju pondělky,“ prohlásil Seamus, když celá třída po hodině zamířila do Velké síně. Jen Harry s Nevillem a Dracem se ještě chvíli zdrželi, aby se domluvili, jak v sobotu odejdou na Orbein. Obědová přestávka ale bohužel znamenala rozhovor s McGonagallovou o tom, proč má Adrian domácí vězení. Profesorka se zdála být rozhořčená, když jí Harry oznámil, že už udělil školní trest, navíc svému dvojčeti, ale brzy změnila názor, když jí vše vysvětlil.

„Chápu,“ řekla se rty staženými do úzké linky. „Vedl jste si dobře, pane Pottere.“ Harry pak už neměl co dodat, takže se rozloučil a zamířil na svou hodinu Starodávných run.

 

Po další příjemné hodině a dalším zlověstném proslovu o zkouškách NKÚ konečně nastal čas Obrany proti černé magii. Harry se hodiny celkem děsil. A jak se ukázalo, oprávněně. Umbridgeová dala jasně najevo, jak je během nastávajícího roku hodlá učit. Žádné použití kouzel. Žádné odbočení od osnovy, kterou sama připravila. Jestli to znamenalo, že opravdu budou kouzlit až u zkoušky, tak co. A pak Adrian udělal chybu, postavil se a vykřičel na ni pravdu o Voldemortově návratu. Harry musel uznat, že na jednu stranu to bylo celkem obdivuhodné. Na druhou silně kontraproduktivní. Adrianova otevřená podpora Brumbála a křičení, že se Voldemort vrátil, jen podkopávalo ředitelovu snahu ho ochránit od ministerského lovu na čarodějnice. Profesorka Umbridgeová to sama moc dobře věděla, a tak mu jen podala oznámení o jeho trestu, aby ho zanesl profesorce McGonagallové. Aspoň je propustila hned, jakmile zazvonil zvonek. Ještě předtím je ale laskavě upozornila, aby jí hned dali vědět, pokud by ještě někdo vykládal nesmysly o Voldemortově návratu.

 

„Nejhorší na tom je,“ řekl Harry později v noci, když seděl před krbem v nebelvírské společenské místnosti, „že má právo zakázat nám ve svých hodinách používat kouzla. Dokud ji Ministerstvo podporuje, může nás učit tak, jak to uzná za vhodné, a zákony jen podpoří její rozhodnutí.“

„Se zákony je pak něco špatně,“ protřela si unaveně oči Ginny.

„Naneštěstí není nic, co bychom s tím mohli dělat,“ dospěl Neville ke stejnému závěru, jako Harry a Draco během svých hlídek. Harry přikývl a napsal několik posledních řádek ke svému pojednání o využití měsíčního kamene do hodiny Lektvarů.

„I tak to ale bylo skvělé pondělí,“ uzavřel nakonec.

 

Druhý den byl také deštivý, ale aspoň měli vyučování bez Umbridgeové. Snídaně proběhla rychle, studenti, kteří měli předchozího dne hodinu s Umbridgeovou, ji teď provrtávali pohledy. Ta žena měla ve vlasech směšnou fialovou mašli a bavila se s Evy, která trpěla, dokud k nim nepřišel Severus. Ten si jistě všiml, že profesorka Historie už umírá, a požádal ji, jestli by mu mohla jít pomoct s lektvarem, na kterém právě pracuje. Evy do sebe víc než ochotně kopla zbytek své kávy a opustila Velkou síň. Harry s úsměvem zavrtěl hlavou, zatímco s Nevillem mířil do učebny Přeměňování.

 

Profesorka McGonagallová je přivítala už tradičním proslovem na téma NKÚ a úvodem do odstraňovacích kouzel, která měla být důležitou součástí zkoušek. Harry s Nevillem se na sebe ušklíbli. S odstraňovacími kouzly měli dost zkušeností, když museli uklízet trus, který po sobě nechávaly ty bestie na Orbeinu. I když tuhle formuli nikdy dřív nepoužili, Harry byl úspěšný hned na první pokus, čímž Nebelvíru vysloužil deset bodů, a Neville na ten druhý, začež dostal upřímný úsměv od profesorky. Hermiona, lehce pobouřená, že byla překonána, a Adrian byli jediní další studenti, kteří kouzlo úspěšně dokončili. Všichni čtyři tak byli omluveni z dnešního domácího úkolu.

 

Jako další v jejich rozvrhu následovaly Kouzelné formule a přivolávací kouzla, samozřejmě doprovázená další přednáškou o NKÚ, a Péče o kouzelné tvory se Zmijozelem. Profesorka Červotočková na hodinu přinesla kůrolezy - strážce stromů, ze kterých je bráno dřevo na hůlky - kteří měli zájem pouze o stínky, jimiž je krmili. Jejich domácím úkolem pak bylo vytvořit detailní nákres tvora s popisem všech částí jeho těla. Harry, Neville i Draco na něm začali pracovat ještě dřív, než hodina skončila, protože měli tvora přímo před sebou. Nechtěli spoléhat na to, že si vše zapamatují nebo najdou v knihách. Harry byl zvyklý používat rychlé, přesné nákresy ze svého navrhování košťat, Neville zase ze svých hodin Bylinkářství. I Dracovi šla práce dobře od ruky, protože, jak říkal: „někteří z nás mají prostě talent.“

 

Bylo to na cestě na hodinu Bylinkářství, po které je doprovázel i Draco na své cestě zpátky do hradu, když uslyšeli pláč. Vyměnili si zmatený pohled a následovali zvuk, s hůlkami v pohotovosti a vyvalenýma očima, když se jim před očima objevila nečekaná scéna. Ten, kdo plakal, byla malá dívka ze Zmijozelu - nejspíš prvačka, jak Harry odhadoval. Plakala si do dlaní, zatímco seděla pod velkou vrbou a nechala se objímat jinou dívkou, kterou Harry zařadil jako prvačku ze své koleje. Jmenovala se Martha Eaton, zapamatoval si ji, když je poprvé vedl do společenské místnosti.

 

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se Neville a přitáhl tak k sobě pozornost obou dívek. Obě vypadaly vyděšeně a připraveny k útěku, i když Harry pochyboval, že by plačící dívka přes závoj slz viděla, kam běží.

„Jsme… jsme v pohodě,“ odpověděla Martha a přisunula se ještě blíž k plačící dívce.

„Myslím, že tomu nemůžeme věřit,“ řekl Draco jemně. „Annie, chtěla bys mi říct, co se děje?“ Annie se na něj tázavě podívala a potom vrhla vyděšený pohled na Harry s Nevillem.

„Martho, podívej se na mě,“ vložil se do toho Harry, když viděl, že Annie mluvit nebude. „Řekl jsem vám, že máte požádat o pomoc, když ji budete potřebovat, což právě teď potřebujete, zdá se. Mohla bys nám říct, co se děje?“

 

„To jen…“ zamumlala Martha a podívala se zpět ke skleníkům. „S Annie pocházíme ze stejné vesnice, víte? Kamarádily jsme se odjakživa. A dostaly jsme se do různých kolejí, ale nevadilo nám to. Ale…“

„Některé starší holky mi řekly, že s Nebelvírem nemůžu kamarádit,“ promluvila konečně Annie. „Nevěnovala jsem jim pozornost, ale dnes jsme měli společně Bylinkářství, takže jsem šla pracovat s Marthou a ten kluk z mého ročníku řekl, že jsem zrádce krve a Marta je…“ odmlčela se a omluvně se podívala na svoji kamarádku.

„Řekl, že jsem mudlovská šmejdka,“ zamumlala Martha s pohledem zabořeným do země, i v jejích očích se objevily slzy.

„Pak řekl,“ pokračovala Annie, „že bych si měla radši hlídat záda, jestli v tom budu pokračovat, stejně jako Martha. Je to tak nespravedlivé!“ vyhrkla nakonec a nové slzy se jí skutálely po tvářích, když se zvedla ze země a postavila se před tři chlapce. „Martha a já jsme přátele, proč bychom nemohly být?“

 

„Takže,“ přistoupil k ní Neville blíž, následován Dracem a Harrym, „každý, kdo říká, že nemůžete být přátelé, je blbec,“ řekl, což je zarazilo natolik, že přestaly plakat.

„Vlastně budu chtít jejich jména,“ poznamenal Draco se svraštěným obočím. „To, že jste v jiných kolejích, znamená, že máte odlišné osobnosti, ale to už víte,“ vysvětloval jim. „To ale neznamená, že spolu nemůžete kamarádit.“ Dívky se na něj zmateně podívaly a blonďatý zmijozel vrhl zoufalý pohled na svoje bratry. Jak si měl poradit se dvěma ubrečenýma, pubertálníma holkama?

 

„Vlastně,“ zachránil ho Harry, „se podívejte například na nás tři. Nev a já,“ ukázal na sebe, „jsme v Nebelvíru, zatímco tady Draco je Zmijozel. I přesto jsme přátelé.“

„Opravdu?“ podívala se na ně Annie se zájmem.

„To si piš,“ potvrdil Neville. „I když jsme v rozdílných kolejích a máme rozdílné charaktery. Například Draco je vyparáděný pedant.“

„Jo,“ souhlasil Draco. „Harry je zas věčně zadumaný a Nev je totální popleta.“

„Pravda,“ přikývl Harry, zatímco děvčata se začala hihňat.

„Nikdo nám ale nezabrání, abychom spolu kamarádili,“ uzavřel Neville.

„Opravdu?“ ujišťovala se tentokrát Martha.

 

„Abyste věděly, Nevova holka je dokonce z Havraspáru a také s námi přátelí. Proč byste nemohly vy?“

„Máte pravdu, pane Pottere,“ ozval se hlas za velkým keřem růží, před nímž všichni postávali. Vylekaně teď poposkočili a sáhli po hůlkách. S pyšným úsměvem se za keřem vynořila profesorka Prýtová.

„Hádám, že už obě,“ ukázal Harry na děvčata, „znáte profesorku Prýtovou, ředitelku mrzimorské koleje?“

„A skrytého ninju,“ tiskl si Neville ruku k divoce tlukoucímu srdci.

„Se vší úctou, paní profesorko,“ promluvil také Draco, „ale co vás to v tom Mrzimoru učí?“ Obě dívky se otevřeně rozesmály, což způsobilo, že profesorka na chlapce uznale kývla.

 

„Sledovala jsem slečnu Andersovou a slečnu Eatonovou po té šarvátce na mé hodině,“ vysvětlila. „Už jsem poslala pana Rollanda za profesorem Snapeem. Takové výrazy ve svých sklenících rozhodně nehodlám tolerovat.“ Chlapci okamžitě nadšeně přikývli a její úsměv se ještě rozšířil. „Teď, pane Malfoyi, byla bych vám zavázána, kdybyste slečny doprovodil do hradu.“

„Bude mi potěšením,“ ujistil ji Draco. „Dámy,“ uklonil se děvčatům teatrálně, „vzhůru na hrad. Užijte si hodinu,“ prohodil ještě směrem ke svým dvěma kamarádům.

„I ty, kámo,“ popřál mu na oplátku Neville a pak se ještě otočil k prvačkám. „A pamatujte si, co jsme vám řekli.“

„A kdybyste potřebovali pomoc…“ nabídl se Harry.

„Zeptejte se prefektů nebo učitelů,“ parodovala Martha jeho slova ze včerejška s úsměvem.

„Přesně tak,“ souhlasil Harry.

„A než zapomenu,“ prohlásila ještě profesorka, „deset bodů pro Zmijozel, pane Malfoyi, a také pro Nebelvír za každého z vás dvou, za obhajobu mezikolejní sounáležitosti.“

Harry s Neville si vyměnili poslední pohled s Dracem a s rozzářenou profesorkou zamířili do skleníků.

 

Zatímco v Bradavicích převládala veselá atmosféra, zástupkyně jejich ředitele poslala dopis na Potter Manor, který radost rozhodně nezpůsobil. Dopis převzala Rosie, domácí skřítka, protože ani pan ani paní Potterovi se do svého domu zatím nevrátili. Stejně jako to dělala se všemi dopisy, položila ho na stříbrný podnos u krbu, kde čekal na návrat pána a paní domu. K tomu došlo až v deset hodin večer, kdy se unavená Lily Potterová a otrávený James Potter přemístili domů, následovaní dvěma svými nejlepšími přáteli. Jeden z nich byl tím, kdo si dopisu všiml jako první.

 

„Hele, Jamesi,“ zavolal Sirius z místa na sedačce, kam se zhroutil, „na tom dopise je bradavická pečeť.“

„Jakém dopise?“ zeptal se James.

„Vezmu si to,“ sebrala Lily zmíněný dopis a otevřela ho. „Je od Minervy.“

„Co bylo tak důležité, že nemohla počkat do soboty a říct nám to osobně?“ zeptal se Remus.  „Lily?“ oslovil ji poplašeně, když se jeho kamarádka zhroutila do křesla a na tváři měla výraz absolutního šoku.

„Lily, co se stalo?“ rozběhl se k ní vyděšeně její manžel. „Adrian?“

 

„Ano, Adrian,“ odpověděla, „ale ne tak, jak si myslíš.“

„Je zraněný?“ vyhrkl James, který potřeboval ujistit, že k ničemu takovému nedošlo.

„Dostal školní trest.“

„To,“ řekl Sirius, aby je podpořil, „není nejhorší věc, která se mu mohla stát. My jsme dostávali školní tresty v jednom kuse a Minnie nikdy…“

„Uložil mu ho Harry,“ ujasnila.

„Proč?“ nechápal James. „Jestli to má něco společného s Malfoyem, tak přísahám, že…“

„Nech to být, Jamesi,“ varoval ho Sirius a James se nad jeho ledovým tónem opravdu zarazil. Jeho přítel se stále častěji zastával svého mladšího synovce - a obdivoval svého mladšího kmotřence - jako by se konečně utvrdil ve svém ochranitelském postoji, třeba i proti svému nejstaršímu příteli.

 

„Draca se to netýká,“ ujistila ho Lily. „Harry se očividně nachomýtl do hádky Adriana s chlapcem jménem Seamus Finnigan.“ Tři čarodějové přikývli, když si chlapce vybavili. „Hádali se ohledně Voldemortova návratu. Matka pana Finnigana pracuje na Ministerstvu, jak jsem pochopila.“ Sirius přikývl. Teď už si dokázal domyslet, jak hádka vznikla. „Došlo i na pěsti. Ron se je od sebe snažil odtrhnout, ale uspěl až Neville. Minerva vyzpovídala Deana Thomase, který u toho byl také přítomný, když Neville vysvětloval, co se stalo. Adrian zřejmě řekl něco ne příliš lichotivého o Finniganově matce a Harry mu řekl, že byl vychován k něčemu lepšímu, než je tohle.“

„A dal mu školní trest?“ zeptal se James nesouhlasně navzdory extrémním okolnostem.

„Za to ne,“ polkla Lily, než četla dál. „Adrian byl rozzuřený, že ho Harry za urážku Finniganovy matky pokáral, a obvinil ho, že bude v následující válce stranit Voldemortovi.“

 

„Do pekla!“ vyhrkl Sirius. „Kdybych byl Harrym, tak bych ho proklel, neobtěžoval bych se s nějakým školním trestem.“

„Jak mohl říct něco takového?“ zajímal se Remus, než si skryl obličej do dlaní. James jen ohromeně pozoroval svoji ženu.

„Nebyl to Harry, kdo na tu urážku reagoval,“ řekla Lily a zbytek dopisu dočetla, očividně neměla sílu k dalším komentářům. „Pan Longbottom, který stále stál mezi Adrianem a panem Finniganem, aby k sobě nemohli, odstrčil Adriana od sebe se slovy, že by ho nejradši za ta slova proklel, ale nestojí mu ani za tu námahu. Adrian na to řekl, že u svého bratra něco takového čekal, ale nikdy by si nepomyslel, že se i pan Longbottom přidá na stranu Temného pána a udělá tak svým rodičům takovou ostudu.“

 

„U Merlinových vousů!“ rozčílil se James, čímž vyjádřil reakci všech. Sundal si brýle a unaveně si protřel oči.

„Až potom mu dal Harry školní trest,“ řekla Lily a odložila dopis na stranu, jako by se na něj víc nemohla ani podívat.

„Ze všech podpásovek…“ okomentoval Sirius, pak ale jen nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Musíme něco udělat,“ rozhodl Remus. „Adrian poslední dobou předvádí chování daleko za přijatelnými hranicemi. Viděli jste, jak se choval v létě.“

„A pamatujete si, co řekl Harry na nádraží?“ připomněl Sirius rozhovor, na který od června stále nemohl zapomenout. „O tom, že opustil svůj domov a oba se shodli na tom, že je to tak nejlepší? Nikdy jsme se nezeptali, o čem se to vlastně bavili.“

 

„Nemyslím si, že je Adrianova chyba, že se Harry odmítl vrátit na prázdniny domů,“ oponoval James temně.

„Už dost bylo obviňování, Jamesi,“ zarazil ho Sirius unaveně. „Jak bychom mohli vůbec vědět, co drží Harryho pryč od domova? V podstatě o něm nevíme nic.“

„O to teď nejde, Siriusi!“ bránil se James.

„Ale možná by mělo!“ křikl psí zvěromág.

„Myslím, že bychom měli nejdřív vyřešit tu záležitost s Adrianem,“ podpořila Lily názor svého manžela.

 

„Jako by na tom bylo něco nového,“ řekl Remus a v očích mu vzplál požár. „Myslím, že bychom vás se Siriusem měli nechat, abyste si o tom promluvili,“ řekl vlkodlak a zvedl se z gauče s hrstí plnou letaxového prášku.

„Náměsíčníku, no tak…“

„Ne, Jamesi,“ postavil se Sirius na stranu svého vlkodlačího přítele, který už zmizel v plamenech s pěstmi zaťatými, aniž by se otočil. „Remus má pravdu. Nechci se s tebou hádat, ale zapomínáš, že máš dva syny. Měl by sis na to vzpomenout, než bude příliš pozdě.“ Pak následoval svého přítele pryč z Potter Manor a vyjevené Potterovy nechal za sebou. Jediné, na co myslel, byl fakt, že na tenhle rozhovor bylo pozdě už několik let.

 

Když vystoupil z krbu v Remusově bytě, snažil se rychle zhodnotit celou situaci. Nepochyboval o tom, že Adrianova bouřlivá povaha způsobila, že se Harry odmítl vrátit na Potter Manor, i když neviděl nic, co by jeho teorii podporovalo. Fakt, že James s Lily stále raději zavírali oči před problémem, odstrkoval jeho synovce dál a dál. V mysli si prošel celých uplynulých patnáct let a myslel na všechny ty situace, kdy Harryho všichni - a sebe do toho zahrnoval taky - opustili a raději dělali něco s nebo pro Adriana. Jak mohli být tak troufalí a myslet si, že Harry neudělá to samé a neopustí zase je? Jak mu to vůbec mohli vyčítat? Nejvíc ze všech zrovna on, který za sebou také nechal celou svoji rodinu kvůli tomu, jak se chovala.

 

„Tohle nemůže pokračovat, Siriusi,“ podával mu sklenici ohnivé whisky Remus, který ji už upíjel. „Adrian potřebuje jasné hranice a Harry…“

„Harry už s námi pravděpodobně nechce mít nic společného,“ doplnil psí zvěromág. „A kdo by ho za to mohl vinit, že?“ Kolikrát musela narážka, že u něj přes léto zůstává Draco, znamenat, že se Harry vlastně nechce vracet domů? A Adrian ho nazval Smrtijedem jen proto, že svému kamarádovi poskytl přístřeší? Sirius se zhluboka napil ze své sklenice. „Nemluvě o Jamesově reakci. Víš, myslím si, že by to měl pochopit jako první z nás. Copak pro mě neudělal to samé?“

 

„James hledá obětního beránka, Siriusi,“ vysvětloval Remus. „Voldemort je zpátky, Adrianovo chování překračuje meze a Harry je od své rodiny vzdálenější než kdy dřív. Prostě jen neví, koho z toho všeho vinit.“

„Sebe?“ navrhl Sirius. „Nás všechny?“ ukázal na sebe. „Harry se jednoho dne prostě jen tak neprobudil a neřekl si, že opustí svoji rodinu. Adrian ho také celou tu dobu odstrkoval. Pro Merlina, Ron je Adrianovi bližší než jeho vlastní dvojče. Jak se to stalo?“

„Nevím, Siri,“ odpověděl Remus a zhroutil se na pohovku. „A nevím, jak bychom to teď měli změnit. To můžou jen Adrian s Harrym a nevím, který z nich je k tomu méně ochotný.“

„Zrovna teď asi ani jeden,“ povzdechl si Sirius a zadíval se na dveře do Remusovy kanceláře. „Řekni, Náměsíčníku, mohl bych si půjčit brk, pergamen a sovu?“

„Na to se musíš ptát?“ mávl rukou Remus. „Proč?“

 

„Napíšu Harrymu dopis,“ vysvětlil zvěromág. „Možná je moc pozdě, ale nebudu už čekat ani chvíli, abych tu díru mezi námi aspoň o kousek zacelil. Je to můj kmotřenec, Remusi!“ podíval se na něj žalostně.

„Pozdravuj ho a vyřiď mu, že kdyby potřeboval jakoukoliv pomoc, jsem tu pro něj.“ Sirius se usmál a vydal se do kanceláře, rozhodnutí mu sálalo z každého póru.

 

Dopis byl napsán, vložen do obálky a konečně odeslán a doručen ke středeční snídani. Nicméně jako první byl doručen dopis adresovaný Adrianovi od jeho rodičů. Starší z Potterových dvojčat ho otevřelo a ošklivě zezelenalo, načež se s neskrývanou nenávistí podíval na svoje dvojče.

„Opravdu jsi to udělal, zrádce?“ zasyčel na Harryho zuřivě. „Dal jsi mi školní trest!“

„Řekl jsem ti, že to udělám,“ odvětil Harry nazpátek.

„Měl bys být na mé straně!“ křikl Adrian a v nejmenším ho nezajímalo, kdo všechno se na ně dívá. Nejsmutnější bylo, uvědomil si Harry, že pořád nechápal, o co jde.

„Zajímavé. Ty taky,“ nedal se vyvést z míry a s uspokojením pozoroval, jak Adrian rozzuřeně opustil místnost, s Ronem a Hermionou v patách.

Harry se podíval k profesorskému stolu, kde viděl svého tátu souhlasně přikyvovat. O pár míst od něj seděl Brumbál a vypadal ustaraně, zatímco Umbridgeovou se tvářila vypočítavě a poměrně potěšeně. Lidé by opravdu měli přestat vyvozovat o mě závěry, dokud nemají všechna fakta, pomyslel si Harry.

 

Jeho rozjímání přerušila velká hnědá sova, která před ním přistála a natáhla nohu, aby jí z ní mohl sundat dopis. Na oplátku jí dal několik cereálií, než odletěla zase pryč, a zmateně se podíval na dopis. Jeho zmatek se ještě vystupňoval, když si přečetl jméno odesílatele.

„Dopis od Siriuse?“ zeptal se Neville, když ho jemu a Ginny Harry ukázal. „Jak to?“

„Nevím,“ přiznal Harry a otevřel ho tak, aby ho jeho dva kamarádi mohli číst společně s ním.  Čím dál víc se na dopis usmíval.

 

„Neměli bychom to ukázat také Dracovi?“ zeptal se a Neville přikývl. Mávli na Draca, jehož pozornost snadno upoutali, a ukázali na východ z Velké síně. Zmijozel okamžitě pochopil a zvedl se od stolu. Ginny se s nimi rozloučila, aby se sešla s Lenkou a společně zamířily na hodinu Kouzelných formulí s tím, že se s nimi znovu setká na obědě.

 

„Adrian zase dělá problémy?“ zeptal se Draco a rukou sáhl po hůlce.

„Ne víc než obvykle,“ ujistil ho Harry. „Přečti si tohle,“ řekl a podal mu dopis. Draco ho četl s nevěřícným úsměvem.

„A řekni mému synovci,“ četl hlasitě, „že pokud nechce nechat veškeré rodinné vazby za sebou, můj dům je mu vždycky otevřený, kdyby potřeboval,  jako kdysi já, politovat od někoho, kdo ví, jaké to je, být nejméně přijímaným členem své rodiny.“ Podíval se na svoje bratry a několikrát rychle zamrkal. „Věříte, že to myslí vážně?“

„Nikdy jsem neslyšel říct Siriuse něco, co by vážně nemyslel,“ připomněl mu Harry.

 

Zbývající tři dny týdne utekly bez velkých událostí. Navzdory své temné náladě byl Adrian odhodlaný se svému dvojčeti vyhýbat za každou cenu, a protože Harry pokračoval se svým učením raději v knihovně než ve společenské místnosti, hodiny, které strávili ve vzájemné blízkosti, stlačili na minimum. Ginny s Lenkou se ke třem chlapcům v knihovně obvykle přidaly a Neville tak měl jedinečnou šanci ji pozvat, aby přišla v neděli v sedm do Velké síně - uvědomili si, že zmínit Severusovu kancelář by bylo nerozumné - kde jí musí povědět něco důležitého. Fakt, že se dívka na nic neptala a prostě svým přátelům věřila, Harrymu stačil jako důkaz, že vložili svoji důvěru do správné osoby.

 

Než se nadál, nastal čas famfrpálových konkurzů, během nichž obhájil svůj post v týmu, zatímco Ron se stal novým brankářem a doplnil tak jejich tým. V sobotu ráno se Harry po rychlé snídani vydal do sklepení, kde už na něho čekal Severus.

„Minnie na tebe bude čekat na Silbreithu,“ informoval ho Mistr lektvarů, „kdyby ses musel okamžitě vrátit do školy, dá ti vědět.“ Harry přikývl.

„A tati,“ řekl a vytáhl z hábitu pergamen, „Neville se mě zeptal, co chci dělat po Bradavicích a tak… no…“ zadíval se na pergamen ve své ruce, „přemýšlel jsem o tomhle.“ Natáhl ruku a podával pergamen svému tátovi. „Podíváš se na to, zatímco budu na Orbeinu?“ Severus přikývl a zvědavě si pergamen prohlížel. Harry zčervenal a raději nabral hrst letaxového prášku a vkročil do plamenů s hlasitým „Silbreith“.

 

Osedlaný Ghaith na něj čekal u stájí, takže se Harry dostal do Andûnu dřív, než studenti v Bradavicích dosnídali. Skřeti byli nedočkaví ukázat mu všechnu práci, kterou udělali, a Harry víc než ocenil, jak je město utvářeno. Během posledního týdne se po velkých deštích zvedla hladina řeky, ale skřeti byli předvídaví a zábradlí podél řek, stejně jako mosty, drželo perfektně.

 

Během svého pobytu taky nemohl nezaslechnout zvěsti o tom, že se Ministerstvo stále snaží najít si cestičku do Gringottovy banky. I když bylo spojení mezi Orbeinem a jeho trezorem bezpečné, protože o jeho existenci věděl jen Nagnok a prezident Melvoz, uvědomil si, že jeho běžný trezor v takovém bezpečí není. O zlato v něm se nestaral. Když mu jeho titul mistra alchymie zaručoval, že chudobu nikdy nepocítí, opravdovým pokladem jeho trezoru byly Nicholasovy knihy, a ty byly už před týdnem přeneseny do knihovny Orbeinu. Nicméně financování válečných snah, to byla jiná věc. Už jen živit a skrývat uprchlíky, pro které připravoval Andûn.

 

S takovými myšlenkami se najednou ocitl ve své nové alchymistické laboratoři na Orbeinu. Výroba zlata byl záludný proces, ale rozhodně ne tak složitý jako výroba mithrilu. I když by jedna unce mithrilu pokryla veškeré jejich náklady během války, byl by problém s jeho omezeným odbytem. Mithril byl vzácný a cenný a Harry věděl, že by se nikdo tak velké částky zlata nevzdal, už vůbec ne během války. Přestože by neváhal prodat ho hluboce pod cenou, pochyboval, že by si Voldemort nevšiml někoho, kdo prodává pruty mithrilu. To samé se pak týkalo vzácných kamenů a šperků. Což ho přivedlo zpátky ke zlatu, přirozeně měně v kouzelnickém světě.

 

Problém se zlatem viděl Harry v tom, že ho bude potřeba velké množství, zvlášť když neví, jak dlouho bude válka trvat. Během první války se zvedly ceny i těch nejzákladnějších produktů a nedostatek produkce vedl k předražení importu. Trvalo to tři roky a ekonomika země byla prakticky sražena na kolena, zachránil ji pouze fakt, že Gringottovi vyvázli téměř beze škod. To byla chyba, o které Harry nepochyboval, že ji Voldemort už nezopakuje. Mladý alchymista nepochyboval o svých schopnostech vyrábět zlato, ale množství, které potřebovali, by ho na měsíce uvěznilo v jeho laboratoři. To byl čas, který mít nebude. Vždyť ho neměl ani teď.

 

Jediný alchymistický způsob masové produkce zlata se vepsal do dějin jako odstrašující případ. Celý svět ho znal jako Midasův dotyk. Alchymisté mu ale říkali jinak. Harry si dobře vzpomínal na den, kdy mu Nicholas poprvé vyprávěl o Midasově pošetilosti. Pošetilosti starého krále, který byl tak zaslepený touhou po zlatě, že nakonec vládl mrtvému království a zemřel kvůli věci, kterou miloval nade vše. Je jedno, jak vypadáte, pomyslel si Harry, ale přetavit svou kůži a svoje orgány do čistého zlata - stejně jako nakonec srdce - nebyl způsob, o který by člověk stál. Rituál, který používal, zmizel spolu s ním. Vše, čeho se tenkrát dotkl, se přeměnilo v ryzí zlato. Harry si byl jistý, že i kdyby popis rituálu ještě někde existoval, neopovažoval by se ho snad ani číst. Nechtěl strávit zbytek života s poblázněnou myslí. Ale když se kdysi jednomu šílenci podařilo něco takového, určitě bude existovat i nějaká zkratka k výrobě zlata, kterou by mohl použít on.

 

Harry vytáhl všechny přísady, které potřeboval, rozžhavil svoji kovárnu a pomyslel si, že blázní. Nemohl si dovolit ani začít výrobu, jejíž zdokonalení mu mohlo zabrat roky práce. I když ale věděl, že se brzy bude muset vrátit do Bradavic, vyhrnul si rukávy a dal se do práce. O tři hodiny později se koupal ve vlastním potu a jeho svaly si bolestivě stěžovaly, ale v ohni jasně zářil malý prut zlata. Rukávem si otřel zpocené čelo a podíval se na svoje poznámky. Rituál výroby zlata byl snadný a známý - na jeho samém konci musely být proneseny dvě věty. Co kdyby je místo toho zkusil použít hned na začátku?

 

Odpověď na svou otázku dostal o dvacet minut později. Základní kov by vybuchl. O další hodinu později si svou odpověď potvrdil. Co kdyby ale formuli pronesl uprostřed přeměny? Nespokojeně zamířil do jediné koupelny na hradě, která fungovala, aby se rychle osprchoval, než se vrátí ještě k jedné prohlídce Andûnu a zamíří na Silbreith. Klíč k celému procesu pravděpodobně ležel ve změně fráze, přemýšlel. Což se snadněji řeklo, než udělalo. Koneckonců, byl to tisíciletí starý rituál používaný alchymisty od začátku zaznamenané historie. Přesto věděl, že to vyzkouší, musí. Odfrkl si a ze Silbreithu se kolem páté přemístil zpět do Bradavic. Opustil prázdnou kancelář svého táty a zamířil rovnou do knihovny, kde na něj čekali Neville a Draco.

 

„Tak,“ zašeptal Draco ve chvíli, kdy si k nim přisedl, „jak Andûn vypadá?“

„Skřeti jsou zázrační dělníci,“ ujistil je Harry. „Dokonce jsou trochu napřed oproti plánu. Andûn začíná vypadat opravdu skvěle, myslím, že poslední neděli v září bychom se tam mohli jít podívat.“

„Plížení se ze školy bylo povýšeno na novou úroveň, koukám,“ zamumlal Neville a usmál se na ně. „Což samozřejmě znamená ano.“

 

Harrymu se nepodařilo zastihnout Severuse dřív než druhý den ráno, kdy na něj čekal v kanceláři, stejně jako včera. V rukou držel pergamen, který mu Harry včera dal a usmíval se.

„Víš,“ podíval se na něj a vesele se zasmál, „čarodějové a čarodějky obvykle čekají, dokud jim není tak osmdesát, než vůbec zvažují, že se přihlásí do Řádu.“

„Mám skvělé zkušenosti s rituály, které provádějí a mohl by ses podívat na iniciační proces?“ zeptal se Harry a jeho otec rozvinul pergamen.

 

Řád paladinů, jak zněl celý název, byl založen na prvním Velkém shromáždění magických království - předchůdce dnešní Mezinárodní konfederace čarodějů - na počátku devátého století. Byl tvořen čaroději a čarodějkami disponujícími velkou magickou silou a sloužil jako mírová složka mezinárodního společenství. Řád byl dokonce jednou povolán do boje, na konci Druhé feudální války, kterou efektivně ukončil. Přestože pro ně byl boj vždy až tou poslední možností, někteří doufali, že budou povoláni, aby zasáhli proti Voldemortovi. Nikdy ale nedostali šanci. Nejdůležitější ale bylo, že byl Řád osvobozen od nadvlád Ministerstev jednotlivých zemí, ze kterých pocházeli jeho členové. Měli povolení provádět výzkum v kterékoliv zemi Konfederace a přístup k probíhajícím projektům různých oddělení záhad. K tomu účelu byli vázáni podobnou smlouvou jako Ti, o kterých se nemluví, kteří na těchto odděleních pracovali. K dnešnímu dni měl Řád jen deset členů, z nichž se všichni stali členy až po osmdesátce, jak Severus řekl. Byl to krok, který Harry musel pečlivě zvážit, protože iniciační rituál bylo možné podstoupit jen jednou v životě. Harry se nicméně cítil připraven.

 

„Jestli se to nepovede, vždycky můžu prostě pokračovat v navrhování košťat,“ pokrčil rameny. Ne, že by členství v Řádu bylo prací na plný úvazek. Deset členů se scházelo čtyřikrát do roka a mezitím si žili svoje životy a kariéry mimo Řád. Například nejvyšší prezident Řádu - Jabari Nwosu - byl mimo práci Řádu léčitelem. „Myslím, že bych mohl dokončit trénink na Vyšší akademii, než podstoupím iniciační rituál, a zvažoval jsem studium Čar a kouzel. Možná ne zrovna obor Zlomení kleteb, ale myslel jsem, že nevím, jaké projekty jsou v oddělení záhad, takže…“ Severus se zasmál, čímž ho přerušil.

„Nepochybuji o tom, že jestli má do Řádu někdo vstoupit ve dvaceti, budeš to právě ty. Souhlasím s tím, že napřed získáš titul na Vyšší akademii, protože nevíš, co se stane. Košťata tě třeba přestanou bavit, kdo ví,“ poukázal profesor. „Jestli chceš studovat pokročilou magii, pak stojím za tebou. Myslím, že by ti to naprosto vyhovovalo.“

 

„Nemyslíš si, že jsem hlupák, když chci zkusit Řád?“ zeptal se Harry a promasíroval si bolavý krk.

„Budu předstírat, žes tuhle otázku nepoložil,“ usmál se na něj pyšně Severus a objal ho.

„Díky, tati,“ zamumlal mu Harry do hrudi, najednou mu bylo o něco lehčeji.

„Nemáš za co děkovat,“ usmál se znovu Severus.  „Teď bys měl jít zkontrolovat Andûn. A nezapomeň, že si odpoledne musíš promluvit s Lenkou.“

 

Harrymu den utekl snadno a poklidně. Procházel se po Andûnu, směroval skřety k tomu, co se mu zdálo jako dobrý nápad, a zažil několik dalších výbuchů ve své laboratoři. Když se vrátil do Bradavic, cítil se odpočatější než během celého týdne, navzdory tomu, že ho čekal rozhovor s Lenkou. Nevilla ale našel ve zcela opačné náladě.

„Už tak vypadá aspoň hodinu,“ vysvětlil mu Draco, když Neville rázoval po místnosti sem a tam a každé dvě minuty kontroloval hodinky.

„Zkusil jsi ho usadit?“ zeptal se Harry.

„Bál jsem se, že mě prokleje, jestli to zkusím,“ přiznal blonďák.

„Co když ji ohrozíme?“ zajímal se Neville hlasitě a zadíval se do plamenů v krbu. „Určitě ji ohrozíme! Co to vyvádíme?“

„Dáme jí šanci si vybrat, Neville,“ připomněl mu Harry. „A být s námi během války pro ni bude bezpečnější, na to nezapomínej.“ Neville přikývl a zdál se na chvíli uklidněný.

 

O pár minut později plameny zezelenaly a vykročil z nich Severus, který v ruce nesl myslánku.

„Pořád?“ zamumlal jen a díval se na mladého Nebelvíra, jako by začal pochybovat o jeho mentálním zdraví. Když uviděl dvojí pokrčení ramen, raději zanechal Nevilla svému mumlání a prošel si vzpomínky, které chtěli Lence ukázat. O třicet minut později, přesně za pět minut sedm, Neville zamrzl uprostřed kroku a s děsem pohlédl na hodinky.

 

„Měli… měli bychom to nechat být,“ řekl a sám se zarazil nad vlastními slovy.

„Bude to v pořádku,“ ujistil ho Harry, když mu položil ruce na ramena.

„Co když pak se mnou už nebude chtít nic mít?“ zeptal se s očima vytřeštěnýma a prosícíma.

„Mluvíš blbosti,“ zchladil ho Draco. „Když všechno ostatní selže, vytáhni tu svou věc s očima, co tak umíš.“ Harry se zachechtal a k Nevillově směsi pocitů se přidal ještě zmatek.

„Jakou věc s očima?“

„To nechceš vědět,“ zamumlal Severus, který chlapcům stále neodpustil, že ho nařkli ze štěněčího pohledu.

„Každopádně buď svůj,“ apeloval Harry a vytlačil ho ze dveří.

 

Vydali se společně do Velké síně a Neville se táhl, jako by šel na popravu. Zbytky barvy, které měl ve tváři, zmizely, když opravdu vyšli ze sklepení a narazili přímo na Ginny s Lenkou, jak na ně čekají.

„Ahoj, Leni,“ zamumlal Neville s pohledem upřeným na špičky svých bot.

„To je to, co mi chcete říct, tak špatné?“ dívala se na něj s obavami jeho přítelkyně. „Nepřivedl sis publikum, aby ses se mnou rozešel, že ne?“ To stačilo, aby vytrhl Nevilla z jeho nervozity. Zpanikařený pohled zabořil do Lenky.

„Rozejít se s tebou?“ vydechl a intuitivně se k ní posunul blíž, aby ji objal. „Proč to říkáš? Už to nikdy neříkej!“ A pak ji políbil.

 

„Bude to v pohodě,“ zašeptala Ginny, když přistoupila k Harrymu s Dracem.

„Jo,“ souhlasil Harry. „Předpokládám, že tihle dva nám způsobí roky a roky nepříjemností, když si budou svoji lásku projevovat na veřejnosti.“

„Stejně tak Evy,“ zdálo se Harrymu, že zaslechl Ginny, ale ani se svým sluchem to nedokázal říct s jistotou. Dívky couvala do chodby, aby páru dopřála trochu soukromí.

„Neve? Lenko?“ zkusil je Draco rozpačitě oslovit. „Jste ve Velké síni.“ Když Ginny viděla, že se jeho zdvořilé upozornění nesetkalo s úspěchem, podle se usmála a vrátila se k nim. Harry ji zvědavě pozoroval.

 

„Ehm, ehm,“ odkašlala si, čímž tak věrně napodobila Umbridgeovou, že Neville s Lenkou od sebe zděšeně uskočili. Harry s Dracem vybuchli smíchy a Lenka s Nevillem se k nim brzy přidali, když pochopili, co se stalo.

„To bylo něco,“ ocenil Harry.

„Díky. Moje temná stránka se zase vydrala na povrch,“ ušklíbla se.

 

„Můžeme?“ pobídl je Draco, přestože se stále pochechtával. Neville přikývl.

„Proč jdeme do kanceláře profesora Snapea?“ zeptala se Lenka, ale poslušně je následovala.

„Jak víš, že jdeme právě tam?“ nechápal Draco, stejně jako ostatní, kteří se na Lenku zmateně dívali.

„Protože vy tři,“ ukázala na chlapce, „jste vyšli ze sklepení, i když nebelvírská společenská místnost je v jedné z hradních věží. Je nepravděpodobné, že byste vyzvedli Draca ve zmijozelské společenské místnosti, když zvážíme, že jsme se měli setkat ve Velké síni, kterou po cestě tam musíte minout. I kdyby Draco vyzvednout potřeboval, pochybuju, že byste šli až tam. Zmijozelští by asi nebyli úplně rádi, kdyby se tam potulovali dva Nebelvíři. Nehledě na to, že nevíte, kde přesně místnost mají, takže by bylo hloupé tam jen tak stát a čekat. Navíc, protože je neděle, znamená to, že jste spolu určitě už byli, takže jste všechno připravili na cokoliv, co se mi chystáte říct. Učebna lektvarů je přes víkend zavřená a vy jste říkali, že chcete jít někam do soukromí. Učebna je určitě chráněná kouzly, takže kancelář profesora Snapea je jediná další místnost, která je vhodná pro soukromý rozhovor,“ uzavřela a zrudla pod jejich upřenými pohledy.

 

„Víš, co se ti chystáme říct?“ řekl Harry po chvíli ohromeného ticha.

„Ano?“

„Jsem vážně rád, že ti to řekneme,“ dodal.

„Bylo to geniální,“ ocenila Ginny a povzbudivě se na svoji kamarádku usmála.

„Díky.“

„Ty jsi celá geniální,“ položil jí Neville ruku kolem pasu, aby si ji přitáhl blíž a nechal Harryho, aby je vedl do sklepení.

 

Zaklepal na tátovy dveře a Severus je vzápětí pustil dovnitř.

„Budu v Evyině kanceláři,“ informoval je, když dospěl k názoru, že bude lepší, když si věci vyřídí napřed bez nich. „Zavolejte, když mě budete potřebovat.“ Harry přikývl a Severus za sebou zavřel dveře, před čímž se ale povzbudivě usmál na Lenku.

„Než ti něco řekneme,“ začal Harry ve chvíli, kdy Neville posadil Lenku na pohovku, „musíš vědět, že vědět to, co se ti chystáme říct, s sebou nese nebezpečí. Nebo spíš, poflakovat se s námi, hlavně se mnou, abych byl přesný, je pro tebe nebezpečné. To, co ti řekneme, ti pomůže být připravená, na cokoliv přijde. Později ti to bude dávat větší smysl, ale mysli na to, že my čtyři,“ ukázal na každého z nich, „se dostáváme do nebezpečných situací častěji než průměrný bystrozor.“

 

„To, co se mi chystáte říct,“ promluvila Lenka, „má co dělat s Voldemortem a blížící se válkou.“ Harry přikývl. „Už jsem se rozhodla, že proti němu budu bojovat. Dokonce, i kdybych nebyla Ginnyinou kamarádkou…“

„Nejlepší kamarádkou,“ přerušila ji zrzka a dívky se na sebe usmály.

„… nejlepší kamarádkou,“ souhlasila Lenka, „nebo Nevillovou přítelkyní, stejně bych bojovala. A už mi došlo, že skrýváš víc věcí, než dáváš najevo,“ otočila se k Harrymu. „Koneckonců, loni sis vybral soutěžit v Turnaji tří kouzelnických škol. To znamená, že jsi hodně trénoval nebo jsi extrémně magicky mocný. Nebo oboje,“ naklonila hlavu na stranu. „Myslím, že už jsme všichni přiznali, že jsme nelegální zvěromágové, takže…“ V tom se Neville začal smát a políbil ji na vrchol hlavy, zamumlal něco o tom, že je Lenka geniální a jaké má štěstí, že ji má.

 

„Tak dobře,“ souhlasil Harry, „začněme od začátku.“ Opřel se opatrně o tátův stůl a omluvně se na Lenku usmál za všechny informace, které budou následovat. „Jmenuji se Harry Potter. O halloweenské noci, když mi byl rok a půl jsem to byl já, kdo zničil Voldemorta.“ Lenka několikrát rychle zamrkala, zatímco Harry do toho skočil po hlavě a vysvětlil jí všechno, co mohl. Občas něco doplnili jeho bratři nebo Ginny, a také Lence ukázali několik vzpomínek v myslánce, když to bylo potřeba.

 

„Tak to jsem nečekala,“ přiznala Lenka a chytila Nevilla za ruce, kterými ji objímal, aby jí dodal podporu.

„To nikdo,“ ujistil ji Draco. „Překvapujeme lidi, tak fungujeme.“

„Takže, v podstatě, šest lidí pracuje na přípravách na válku pro celou zemi,“ pokračovala Lenka.

„A pár tuctů skřetů,“ doplnil Harry, „i když na to později zapomenou.“ Snažil se vzpomenout, co by ještě mohli dodat. „Vlastně jsme postavili město,“ poukázal.

 

„A hledáte kusy Voldemortovy duše, z nichž dva jsou Rowenin diadém a Mrzimorský pohár.“

„Dobře, možná jsme trochu šílení,“ uznal Neville a zamyšleně ji pozoroval. Lenka zamrkala jednou, dvakrát, a pak se rozzářila.

„To je štěstí, já zrovna tak,“ zašeptala a dočkala se za to úlevného smíchu svého přítele.

„No, Lenko Láskorádová,“ řekl Harry a všichni se na něj podívali, „vítej do rodiny!“

 

<<< Předchozí            Následující >>>