75. Poslední dny léta

16.10.2016 21:22

„Zbláznili jste se?“ zeptal se, když paradox dosáhl vrcholu.

„Hlavu vzhůru, Harry!“ usmál se na něj zářivě Neville.

Zelenooký čaroděj se podíval na prsten a pak znovu na smějící se lidi kolem sebe. Zničehonic pochopil absurditu celé situace. Co jiného mohl dělat, uvědomil si, než se smát? Stále zbývalo mnoho toho, co bylo třeba udělat - jeden viteál na ně čeká doma, u Merlinovy brady! - a on nebude moct svobodně dýchat, dokud se nepřesvědčí, že jeho táta vypil dost dokrvovacího lektvaru. Ale pro tuto chvíli si lehl na záda a přidal se ke svým přátelům.

 

Sebrat se z podlahy Gauntova domů a vrátit se zpátky na Silbreith jim pak nezabralo příliš času. Severus potřeboval několik dokrvujících lektvarů a Harry už na tom místě jednoduše nemohl vydržet. S prstenem bezpečně ukrytým v kapse podepřel svého tátu a společně se přemístili domů. Tam už je čekala Minnie, aby je přivítala. Zbledla, když uviděla svého pána.

„Pan Severus je nemocný?“vykvikla vyděšeně. Mistr lektvarů se unaveně usmál.

„Budu v pořádku, jen potřebuju nějaké dokrvovací lektvary, Minnie, jestli tě můžu poprosit,“ požádal ji. „A také, prosím, nějakou večeři pro nás všechny do knihovny.“

„Samozřejmě, pane Severusi!“

 

Samotná cesta do knihovny jim trvala déle než obvykle. Profesor nakračoval opatrně a jeho syn ho podpíral stále jaksi omámeně. Minnie už tam na ně čekala s naservírovaným jídlem, u jednoho z talířů byly vyskládané čtyři lahvičky s dokrvujícím lektvarem.

„To bude všechno, Minnie, děkujeme,“ usmál se na ni Harry.

„A já jsem opravdu v pořádku,“ dodal Severus, když viděl její ustaraný výraz. „V budoucnu bych asi neměl být tak spontánní, ale brzo budu jako rybička.“ Minnie se zatvářila poněkud nevěřícně, ale už nic neříkala a odešla z místnosti.

Mistr lektvarů se ještě chvíli s úsměvem díval na místo, kde zmizela, než se otočil ke stolu, nalil si první pohár a opatrně se s ním posadil do křesla, kde ho třesoucíma se rukama pozvedl k ústům.

 

„Tohle už nikdy nebudeme opakovat,“ navrhl Neville, než se sesypal na nejbližší gauč. Harry dychtivě přikyvoval, zatímco pozoroval zívajícího Severuse. Musel se ujistit, že opravdu vypije všechny lektvary, které potřebuje.

„Souhlasím,“ přidala se Ginny, viditelně se otřásla a pevně se objala pažemi. Pak se posadila vedle Nevilla a rozhodně zavrtěla hlavou. Pořád jim zbývalo hodně práce a ona už nechtěla dovolit Tomu Raddleovi, aby řídil její život. Slyšet jeho hlas znovu bylo dobrým nakopnutím, ale tentokrát musela vidět jeho duši mizet. Cítila, jako by za sebou kreslila tlustou čáru, když opouštěla Gauntův dům, jako by zlo, které se jí drželo od událostí v Komnatě, konečně povolilo. Ale dokud Voldemort nebude pryč nadobro, nedojde klidu.

 

„Tak,“ promluvil Draco poté, co si dopřáli několik minut ticha, „jeden viteál je pryč.“

„Jasně, parto,“ protřel si Neville unaveně oči. Severus se unaveně usmál a přikývl na souhlas.

„Dva ze šesti,“ připomněl jim a zavrtěl znechuceně hlavou, čehož okamžitě zalitoval, když mu v hlavě začalo bušit kladivo. Evy si jeho bolesti všimla a soucitně se na něj usmála.

„To nebylo moudré. Žádné rychlé pohyby, dokud lektvar nezačne účinkovat.“

 

Harry se kriticky podíval na množství jídla, které stále zůstávalo na Severusově talíři.

„Tati, měl bys jíst,“ napomenul ho tónem, který nesnesl odporu. Severus si pobaveně odfrkl a teatrálně si nabral další lžičku.

„Není to moje práce, říkat ti, že máš jíst?“

„Teoreticky ano,“ připustil Harry, „ale prakticky je Miniina práce říkat to nám oběma. Vzhledem k nedávnému vývoji jsem udělal výjimku. A nevymlouvej se. Jez.“ Profesor protočil oči v sloup, ale poslechl ho.

 

„Tak zpátky k viteálům,“ pobídl je Severus, když dojedl a vypil druhou dávku lektvaru, takže už se mu hlava motala o něco méně.

„Ukázal jste tam určitě nadání k vyslýchání, pane Pottere,“ řekla Ginny, zatímco si prsty kreslila kolečka na spánky. Harry nad jejím komplimentem jen pokrčil rameny.

„Říkal jsem vám, že ho musím naštvat,“ zasmál se, „byla to zajímavá sranda.“

„Smrtelná sranda,“ opravil ho Severus s povytaženým obočím. Harry rozhodil ruce na znamení porážky.

„Taky bych si to radši odpustil,“ přiznal, „ale nemůžeš popřít, že nám to přineslo cenné informace.“

„Šest viteálů,“ připomněl Neville tu nejcennější. „Zrovna když už jsem si myslel, že nemůže být ještě šílenější.“

 

„Dva už byly zničeny,“ podotkla Evy, „a jeden další máme.“

„A taky víme, že tím čtvrtým je pravděpodobně mrzimorský pohárek,“ dodala Ginny, „i když nevíme, kde je.“

„S tím by nám mohl pomoct viteál v medailonu,“ zamyslel se Harry. „Byl vytvořen později než deník a prsten, takže by věděl, jestli je pohár viteálem.“

„Dnes v noci se k tomu medailonu ani nepřiblížíš,“ zavrčel Severus, kterému se ulevilo, když Harry přikývl.

„Už prakticky spím ve stoje,“ přiznal se. „I když chci zjistit, co medailon ví, teď bych si nevedl moc dobře, když sotva udržím oči dokořán.“

„Naprosto souhlasím,“ přikývl Severus opatrně, aby si nezpůsobil bolest. Postrčil ke svému synovi talíř se sendviči a beze slov ho pobídl, aby se najedl. K Harrymu se brzy připojili i ostatní. Nebylo moc co víc říct, a tak, když byl spokojený s množstvím lektvaru, který Severus vypil, se Harry i s ostatními vydali do svých pokojů.

 

Když Harry ležel v posteli, zrak mu padl na nenápadný prsten ležící na jeho nočním stolku. Před několika dny narazil při své obhlídce Orbeinu na nejpodivnější dvoukřídlé dveře, jaké kdy viděl. Tyčily se na konci jinak prázdné chodby ve sklepení, vytesané z toho stejného kamene jako hrad a kované železem, nemohly vést jinam než do soukromého trezoru. Dveře byly posety runami, které je chránily snad každým možným kouzlem pod sluncem, kombinovaným s neviditelnými kletbami vázanými na kov. To všechno bylo svázáno pečetí, která by byla chloubou každého alchymisty a která umožňovala vstup jen svému mistrovi.

 

„Lamači kleteb by se rozkrájeli, aby ty dveře mohli zkoumat,“ zamumlal Harry, než se pečeti na dveřích dotkl. Všechno zlato a šperky byly dávno rozděleny do trezorů potomků Ostelerů - po skřetím povstání pravděpodobně našly svůj domov u Gringottových. Ale místnost za záhadnými dveřmi, do které se nakonec dostal, nebyla prázdná. Vzdálenější stěna byla obklopena nejrůznějšími kusy nábytku, které zabíraly aspoň dvě třetiny trezoru, který byl aspoň třikrát tak široký jako Orbeinská vstupní hala a dvakrát tak vysoký. Harry měl podezření, že je vytesaný do žuly, ze které byl kopec za hradem.

 

Pověřil čtyři skřítky - Minniiny neteře a jejího manžela - aby prošli jednotlivé věci a naplánovali jejich nejvhodnější umístění. Denně mu pak přicházely plány jednotlivých místností, aby je schválil - což dělal obvykle s nemalými úpravami - a zanedlouho začal Orbein opravdu vypadat jako hrad. Podle Willy, Miniiiny nejstarší neteře, nebyl v trezoru uskladněn všechen nábytek. Poslední dědici si, zdá se, odnesli spoustu stolů, které podle ní bezpodmínečně musely být dokoupeny. Harry si až do této chvíle neuvědomil, jak obtížné je spravovat sídlo takové velikosti, přestože už roky pomáhal svému tátovi spravovat Silbreith. Nakonec si vyžádal seznam nábytku, který bude muset dokoupit.

Navzdory bolesti hlavy byl trezor nakonec vyprázdněn a on do něj mohl bezpečně ukrýt viteál. Byl jediným předmětem uvnitř, dokud mu nezačal dělat společnost také prsten.

 

Harry si znovu povzdechl a snažil se uvolnit, potřeboval si odpočinout a ne stále přemýšlet nad vyslýcháním, které měl za sebou, stejně jako na to, které ho čekalo ráno. Než usnul, naposledy se podíval na černý kámen prstenu. Mísil se v něm pocit uspokojení z dobře vykonané práce a pocit hrůzy, který ale nakonec ustoupil naprostému vyčerpání.

 

Druhý den se až pozdě ráno přinutil vylézt z postele a dát si sprchu. Když ze sebe smyl nečistoty včerejší noci, se po dvanácti hodinách spánku cítil odpočatější než během uplynulých měsíců. S prstenem v kapse si to namířil do kuchyně, kde už kolem stolu seděla jeho rodina. Draco a Neville se bavili s Evy - ať už o čemkoliv, oba vypadali šokovaně nebo okouzleně, Harry to nedokázal poznat - zatímco Ginny sobě a Severusovi servírovala palačinky, k čemuž jí Severus dával přednášku o protijedech. Harry se na něj široce usmál a sedl si vedle něj.

 

„Dobré ráno, všichni,“ řekl vesele a usmál se ještě zářivěji, když mu sborově odpověděli.

„Někdo má dneska dobrou náladu,“ poznamenal Severus, i on se cítil odpočatě.

„Navzdory všemu,“ řekl Harry, když přijal šálek čaje od Nevilla, „tohle je poprvé, co máme o viteálech seriózní informace. A jednou vyslýchání fungovalo. Proto doufám, že to půjde i podruhé.“

„U Merlinovy brady!“ zamrzl Draco v polovině pohybu. „Ty jsi opravdu… víš co… optimistický?“ zašeptal poslední slovo, jako by se bál, že ten pocit zmizí.

„Optimismus je moje druhé já,“ nenamáhal se Harry ani předstírat uraženost a místo toho si namazal marmeládu na toast.

 

„Tak,“ otočil se pak ke svým bratrům, „v čem jsem vás přerušil?“

„Právě jsme si uvědomili, že historie čar a kouzel je zajímavý předmět,“ pokrčil rameny Draco.

„Utrpěli jsme šok,“ přiložil si Neville ruku na srdce, „ale stále žijeme.“

„Je milé slyšet, že vás to zajímá, když jste se učili jenom o skřetích povstáních,“ usmála se Evy Nevillově teatrálnosti. „Celé osnovy překopu.“

„To je dobře,“ přikývl Severus, „už potřebujeme změnu. Pět let mého studia historie je prázdno a ujišťuju tě, že je to tak u každého, koho učil Binns.“

„Tak, tak,“ přikyvovali všichni studenti v místnosti. Evy jen povytáhla obočí a zabrblala něco v norštině. Harry se ušklíbl, když zachytil Brumbálovo jméno, následované něčím, co znělo jako nekončící proud urážek.

„Najednou mám chuť naučit se norsky,“ okomentoval Severus pobaveně.

„Zatracená myšlenka,“ ušklíbla se Evy.

 

„Když už mluvíme o zatracování,“ zvážněl Mistr lektvarů a zadíval se na svého syna, „co máš v plánu s medailonem?“

„Měl jsem v plánu podniknout to později dneska,“ přiznal Harry. „Nemá smysl, aby ležel v trezoru, když jsou otázky, na které se ho musím zeptat, tak jasné.“

„Musíš vědět o pohárku,“ odhadla Ginny.

„A zkusit štěstí s diadémem, ověřit teorii, že i on by mohl být viteál,“ doplnil Harry. „Nevím, kdy byl medailon přetvořen ve viteál, takže těžko říct, jestli bude vědět, kde je skrytý pohárek.“

„No,“ promluvil Draco, „z prstenu udělal viteál prakticky hned, co se k němu dostal, ne?“

„Předpokládáš, že medailon proměnil brzy poté, co ho ukradl?“ ujišťovala se Evy.

„Věřím, že ano,“ potvrdil zmijozelský student.

 

„Takže říkáš, že viteál z medailonu udělal, když mu bylo dvaadvacet? Třiadvacet?“ zeptala se Ginny, jíž z té myšlenky bylo na první pohled zle. Dvacet tři let, a už měl duši rozervanou na pět dílů.

„To zní pravděpodobně,“ potvrdil Harry a zatvářil se stejně jako ona. „Budu se snažit zjistit co nejvíc o zbývajících viteálech, o tom kde jsou a v jaké podobě,“ zašklebil se, jeho předchozí optimismus byl pryč. „Bude to nadlouho.“

„Budeš ho k tomu muset přimět,“ varoval ho Severus, který souhlasil s jeho pohledem na věc. Bude to nadlouho. Ne, že by to Harryho mohlo snad odradit. Ne, že by on nestál po jeho boku, až se o to pokusí.

„Já vím,“ přikývl Harry, „jde o to, aby byl naštvaný a zoufalý.“

„Zdá se, že to, cos udělal včera večer, fungovalo,“ poznamenal Neville, stále si pamatujíc rudé oči viteálu.

„Jo,“ ušklíbl se Harry.

 

Promluvit si s jakoukoliv částí Voldemortovy duše byl nepříjemný, skřípající proces. Ani veškerá psychická příprava na světě nemohla zabránit jeho srdci, aby bilo jako splašené, jeho hlavě, aby se divoce točila při pomyšlení, jak špatně by věci mohly dopadnout v jakémkoliv okamžiku. Také ale věděl, že teď už je spuštěné odpočítávání, než bude muset čelit Voldemortovi samotnému. S každým dalším zničeným viteálem se odpočítávání stále víc blížilo hodnotě nula.

 

„Víte,“ promluvila Evy, zahleděná do svého čaje, „vždycky jsem si myslela, že když se Voldemort vrátí, bude to znamenat válku. Dokonce existovala šance, že nakonec bude bojovat i Sesterstvo. Psychicky jsem se připravovala na to, že k tomu dojde.“ Její pohled se setkal s tím Severusovým. „Nikdy mě ale nenapadlo, kolik soubojů bude třeba, než skutečná válka vůbec začne.“

„To nikoho z nás,“ pokrčil Harry bezradně rameny. „Aspoň jsi ale byla ochotná uvěřit, že je Voldemort zpátky, a začít se připravovat na válku,“ zašklebil se, až se mu nakrčilo obočí. „Většina lidí je raději slepá a jen doufá, že všechno nakonec nějak dopadne dobře.“  Podle Denního Věštce a článků Rity Holoubkové se Ministerstvu podařilo přesvědčit veřejnost, že Temný Pán je definitivně pryč, mrtvý. Brumbál byl vyloučen prakticky odevšad a nevypadalo to, že svoji politickou roli v nejbližší době obnoví. Byla to noční můra. „Bojím se, že nebudou přesvědčeni včas, aby se stihli připravit,“ přiznal Harry.

 

„Když už je řeč o přípravě k bitvě,“ promluvil Mistr lektvarů, který se snažil dostat konverzaci pryč od Ministerstva a jeho propagandy, aby Harry aspoň na chvíli myslel na něco jiného, myslím, že máme všichni tak trochu zpoždění. Poté, co se vypořádáme s tímhle viteálem, bychom měli se snažit to trochu dohnat.“

„Chybí mi šerm,“ přikývl Neville, „po tom všem bych uvítal nějakou chvíli s cvičnými figurínami.“

„Šerm?“ zeptal se Evy zaujatě. „Máte do svého tréninku zahrnutý také šerm?“

„Ano,“ potvrdil Mistr lektvarů. „Když dojde na boj, magie není všechno. Boj vyžaduje vytrvalost, a v tom šerm pomáhá,“ vysvětloval opatrně oběma ženám. „Zkoušely jste to někdy?“

„Šermovat?“ ušklíbla se Ginny. „Upřímně? Žiju se šesti staršími bratry, jednou nebo dvakrát už jsem to zvažovala.“

„Já také, jako dítě, ale byla to jen hra, při níž jsem šerm předstírala,“ Evelyn se zasmála, když jí na mysl vytanuly vzpomínky. „Když mi bylo deset, nadělala jsem paseku s mečem mého otce. Na čtrnáct dní jsem měla zaracha,“ přiznala. Severus se usmál při představě desetileté Evy, jak si hraje na rytíře. „Musím ale přiznat, že můj talent bude spíš v magii než v čepeli.“

 

„Pointa ale zůstává,“ trval na svém Severus, když zase zvážněl. „Jestli jsem se někdy něco o válce naučil, tak to, že nikdy nevíš, čemu budeš čelit, musíš být připraven na všechno. Trénovat svou magii je jen jedna část. Může nastat čas, kdy musíš utíkat o svůj život, a to nemůžeš ignorovat,“ kývl na ženy v místnosti. „Pochopte, že to nemá co do činění s tvou magickou silou. Nevím, jaký trénink praktikujete v Sesterstvu. Ale musíte připravit na válku také svoje těla, nejen svoje mysli a svoji magii.“

„Chápu princip,“ přikývla Evy na znamení souhlasu, „ale musíš vzít v potaz, že nemám žádný předchozí trénink se zbraněmi. Musela bych začít od píky a nevím, jestli na to mám čas.“

„Máme ve sklepeních veškeré bojové vybavení, jaké se kdy na světě objevilo,“ ujistil ji Harry.

„Trochu pochybuji, že právě meč bude pro tebe ten pravý, obávám se, že bys ho ani neuzvedla,“ musel přiznat Severus. „Ale můžeš si vybrat z celé řady jiných zbraní, jen musíš najít tu správnou,“ dodal.

 

„A co ty, Ginny?“ zeptal se Harry, když viděl, že je zrzka ohledně celého toho nápadu stále znepokojená. „Nějaký nápad, která zbraň by pro tebe byla ta pravá?“

„Hele, já taky chápu, o co vám jde, dobře?“ rozhodila bezradně rukama. „Ale pochybuju, že bych zvládla zacházet s mečem nebo jinou zbraní.“

„Ujišťují vás, že je to všechno záležitostí tréninku,“ zopakoval profesor, „nemusíte se stát v šermu mistryněmi. Musíte se naučit jen tolik, abyste se dostaly z problémů.“

 

„Jo, a když jsem to dokázal i já s Dracem...“ vložil se do toho s úšklebkem Neville, zmijozel ho za to odměnil pohledem zpoza přivřených očí.

„Jen počkej, Longbottome!“

„Ano, oba trénují a už jsou v to celkem dobří,“ okomentoval Harry a ukázal na svoje bratry, kteří se teď snažili vzájemně shodit ze svých židlí, „což je důkaz, že se to může naučit opravdu každý.“

„Děkujeme, Harry,“ zanotovali oba chlapci společně, než se vrátili ke svojí aktivitě.

 

„Já sama si nedůvěřuji, co se ostrých předmětů týče, a vy byste taky neměli,“ ozvala se Ginny rezignovaně. „Ale jsem ochotná to zkusit, pokud budou poblíž čekat léčitelé na zavolání.“

„Proč jsi tak přesvědčená, že ti to nepůjde?“ vycítil Harry, že je za její reakcí skryto něco jiného než nedostatek zkušeností.

„Protože přitahuju nehody. Také gravitace je mým nepřítelem od doby, kdy jsem byla malá, a když k tomu přidáme ještě ostrý předmět, téměř jistě to skončí bolestí, krví a useknutýma končetinama, proto,“ odvětila Ginny suše.

„To je… poměrně ponurá předpověď,“ snažil se Severus potlačit úsměv.

„Určitě na tom nejsi tak špatně,“ ujišťoval ji Neville, mezi nímž a Dracem konečně vypuklo příměří.

„Jsem známá tím, že zakopnu i na rovince,“ trvala na svém Ginny. „A žádný z mých bratrů mě nenechá zapomenout, jak jsem jednou vyběhla z domu na zahradu, abych s nimi nemusela hrát famfrpálu, a protože jsem se přes rameno bavila s mamkou, netrefila jsem se do dveří a naběhla do zdi,“ zavrtěla hlavou nad tou vzpomínkou. Lidé okolo stolu se s různým stupněm úspěchu snažili potlačit smích. „Mamka mi od té doby neustále připomíná, ať z domu odcházím opatrně. Fred zase tvrdí, že zeď v kuchyni od té doby není stejná. Určitě jsem ji promáčkla, idiot!“ uzavřela a skupinka kolem už opravdu vybuchla smíchy.

 

„Kdy se to stalo?“ dostal ze sebe Harry v záchvatu smíchu.

„Tak před šesti lety?“ zamyslela se Ginny. „Mohlo mi být tak osm.“

„Jestli tě to utěší,“ utřel si Harry slzy z očí, „já jsem byl tak vyjevený, když jsem v alchymii poprvé vytvořil precizní kámen, že jsem do kotlíku hodil lahvičku s akromantulím jedem. Moje i Nicholasovo obočí vzplálo plamenem.“

„To ne!“ vyhrkl Draco v novém záchvatu smíchu. Severus se při té vzpomínce zářivě usmál. Harry o svých hodinách s Nicholasem nemluvil od jeho smrti. Severus měl teď radost, že se k tomu dokáže vrátit. Flamelovi si zasloužili, aby se na ně vzpomínalo.

 

„Myslím, že i tak pořád vedu,“ trvala na svém Ginny s úsměvem.

„Jak si to vůbec můžeš myslet? V mém příběhu figuruje Nicholas Flamel,“ zajímal se Harry.

„Slyšels už někdy, že lidi říkají tvůj den bude špatný, když spadneš z postele a mineš podlahu?“ opáčila zrzka žalostně. Harry se rozesmál, až mu zaskočilo.

„Jak se to stalo?“

„Náhlý budíček a výbuch náhodné magie,“ pokrčila rameny, než pokračovala. „Bylo to pár dní poté, co Ron poprvé odjel do Bradavic, a já si uvědomila, že jsou všichni moji bratři ve škole, zatímco já zůstala doma,“ vyprávěla. „Musela jsem z toho mít noční můry, protože další věc, co si pamatuju, je, jak padám z postele. Čekala jsem, že spadnu na zem, místo toho jsem ale narazila do stropu. Byla jsem tam zaseklá dalších pět hodin, než kouzlo přestalo působit.“

 

„To je vlastně docela pozoruhodné působení náhodné magie,“ okomentovala Evy, které se nějakým způsobem podařilo smích potlačit.

„A vy mi chcete dát meč,“ lamentovala Ginny a znovu zavrtěla hlavou.

„Budeš v pohodě, uvidíš,“ trval na svém rozjařený Harry. U skřetího zlata, už se opravdu potřeboval rozesmát naplno!

 

Nakonec se ukázalo, že nejen oni dva jsou magnetem na nehody. Harry nedokázal říct, co ho překvapilo víc. Neville vyprávěl o svém prvním výbuchu náhodné magie.

„Cože udělal tvůj strýček?“ byla Severusova reakce, když se dostal k okamžiku, kdy visel za kotníky z okna. Draco se u toho málem udusil čajem. Evy přidala historku, jak skončila od hlavy až k patě pokrytá blátem a s několika zlomenými kostmi, když se místo hodiny společenského tance rozhodla se svými bratry hrát si na schovávanou poblíž stájí, a nějak se jí povedlo spadnout ze střechy.

Harry se snažil zadržovat smích, jako vždy, když Severus přidal svou historku o tom, jak vyhodil do povětří celou laboratoř. Draco vše zakončil vyprávěním, jak při svém prvním letu na koštěti vypadl z okna.

„Nikdo z nás by neměl mít v ruce zbraň,“ ukončil Neville. „Co jsme si mysleli?“

 

Uvolněná atmosféra pak vládla ještě několik minut, než se rozhovor vrátil zpět k tématu medailonu. Rozhodnout, kde k samotné konfrontaci dojde, byla ta lehčí část. Orbein byl blízko a disponoval silnými zdmi a prázdnými halami. Harry už měl dokonce rozmyšlenou vhodnou místnost - byla to velká komnata v západním křídle. Nemohl si být jistý, ale měl dojem, že byla využívána pro válečné porady v případě, že byl hrad v obležení. Teď byla zcela bez nábytku a bez oken, jen na dvou jejích koncích byly masivní, opevněné dveře. Bylo to ideální místo pro výslech viteálu. Udržet ale viteál uvnitř a zabránit jeho vražedným tendencím, to už byla druhá věc.

 

Jednomyslně se shodli na tom, že když se střep Voldemortovy duše skrytý v medailonu pokusí buď utéct, nebo zaútočit - pět párů očí se podívalo na Harryho, když si po tomto připomenutí odfrkl - musí být okamžitě zničen. Mistr lektvarů se bál, že by duše mohla být schopna posednout jinou žijící bytost.

„Nejsem si jistý, za jakých podmínek je takové posednutí možné,“ vysvětlil Severus, jehož ochranářský instinkt mu velel zničit medailon okamžitě, než se dostane do stejné místnosti s jeho synem, „ale raději bych to vůbec neriskoval. Fakt, že jsme proti takové možnosti včera neměli žádná opatření, mi pro noční můry postačí, děkuju pěkně.“

 

Byla to Evelyn, kdo připomněl, že část Voldemortovy duše, uvězněná v medailonu, je stále žijící věcí. A i když neexistovaly štíty, které by je před ní naprosto ochránily, několik kouzel to mohlo dokázat aspoň na určitou krátkou dobu.

 

Než kolem sebe rozmístili štíty a pocvičili se v několika užitečných kouzlech, bylo skoro odpoledne a je tak začal tlačit čas. Cesta na Orbein byla tichá, jak byl každý zabraný ve svých vlastních myšlenkách, Harry si například opakoval otázky, které chtěl položit - nestaral se, jak Voldemorta rozzuří. Zkušenost mu dokázala, že samotná jeho přítomnost k tomu stačí, a kdyby náhodou ne, může se mu posmívat. Ticho narušili, až když se před jejich zraky objevil Orbein.

 

„To je…“ zamrkala Evy na hrad, který se pyšnil v dálce, „… to je Orbein?“

„Ano, je,“ potvrdil Harry a zasmál se jejich ohromenému výrazu.

„Diskrétní,“ povytáhla Ginny obočí s úšklebkem. „A útulný, líbí se mi.“ Harry se zasmál jejímu sarkasmu, zatímco Evelynina láska pro historii ji hnala vpřed.

„Kdy ho Ostelerovi opustili?“ zeptala se, zatímco pohledem zkoumala jeho struktury. „Nezdá se, že by prošel nějakými renovacemi,“ vysvětlila. „Nejsou na něm žádné renesanční prvky, ani viktoriánské, a přesto vnější zdi stále stojí,“ otočila se k Harrymu pro odpověď a zjistila, že na ni zírá jako sůva z nudlí.

„Co? Je to můj koníček!“ bránila se.

„Jsi archeoložka se zájmem o historii?“ zeptal se Severus pobaveně.

„Moje práce je můj koníček, aspoň vím, že mě práce nikdy nezačne nudit,“ usmála se zářivě. „Je to špatně?“

„Vlastně to dává smysl,“ přiznal profesor a úsměv jí oplatil. Nevybral si koneckonců lektvary z toho samého důvodu?

 

„Myšlenka, že si letos budu Historii čar a kouzel v Bradavicích užívat, je dost divná,“ vložil se do jejich hovoru Neville, zatímco se celá skupina dostala k hradu. Najednou se všichni při myšlence na to, čemu budou čelit, cítili o něco líp. Harry se bavil pohledem na reakce Evy a Ginny, když prošli hradní bránou, a snažil se udržet si chladnou hlavu. Věděl, že horší je čekání na to, až bude viteálu čelit, než konfrontace samotná. Myslet na to, co ho čeká, ho znervózňovalo, chtěl to mít prostě už za sebou.

 

„Věděla jsem to!“ vyhrkla Evy a ukázala na dvě sochy po obou stranách brány. „Žádné modernizace. Perfektní ukázka pozdně středověké architektury! Vidíte ty oblouky nad okny nalevo?“ Popisovala jim architektonické detaily Orbeinu a „perfektní vzorek architektonické práce, přísahám!“. Byla nadšená a jen zářila. Severus se také usmíval a dovolil si nechat se na chvíli nakazit jejím nadšením, pak se několikrát hluboce nadechl, aby si pročistil hlavu.

 

„Kolik toho víš o středověké architektuře?“ byl Draco ohromen jejími znalostmi a zaujat jejím živým způsobem předávání informací. Evy se na něj stydlivě usmála.

„Omlouvám se, mám tendenci blábolit, když se nechám unést,“ obvinila se. „Hloupý zvyk. Počkejte na první hodinu a uvidíte sami,“ dodala a vyděšeně nad tou představou vytřeštila oči. „Moc jsem to nepromyslela, když jsem se na tu pozici nabídla. Učila jsem jenom malé třídy. A nikdy ne teenagery.“

„Neboj se,“ uklidňoval ji Severus a zasmál se, když Kadara pobídl ke stájím. „Když jsem učil poprvé, vyhodil jsem kotlík do vzduchu. Doteď nevím, jak se mi to povedlo. Každý je ze začátku nervózní.“

„Vyhodit věci do vzduchu, to je nápad!“ zadívala se Evy do dáli. „Skvělé pro vybití nervózní energie.“

„Tak jsem to sice nemyslel, ale když to pomůže,“ zasmál se profesor.

 

Když se jich všech šest vydalo do trezoru, aby vyzvedli medailon, Harry se je snažil rozptýlit poukázáním na renovace a různorodé místnosti na hradě, jak kolem nich procházeli. Vyzvedl krabičku z jinak prázdné místnosti a odnesl ji na naplánované místo, aniž by ji otevřel. Přesto cítil, jak uvnitř viteál pulsuje a snaží se k němu dostat, dotknout se toho, kdo ho nese. Až tam krabičku otevřel a položil viteál na podlahu, na opačnou stranu místnosti. Evy se Severusem šli ještě jednou zkontrolovat celé západní křídlo, jestli je vylidněné, jak požadovali.

 

Medailon ležel tiše a bez pohybu na kamenné podlaze, stejně jako včera v noci prsten. To ale Harryho neoklamalo ani včera ani dnes. Věděl, že jakmile udělá krok vpřed, viteál se pokusí zaútočit na jeho mysl. Jakmile ho osloví, půjde o všechno.

Povzdechl a zakroužil rameny, aby se protáhl. Nemá na výběr. Neopustí tuhle místnost, dokud se nedozví alespoň nějaké odpovědi na svoje otázky, a je mu jedno, pod jakým nátlakem mu je viteál dá.

 

„Připravený, bráško?“ usmál se na něj povzbudivě Draco a Harry přikývl.

„Víš, že tohle zvládneš,“ podpořil ho také Neville, který ho hravě udeřil do ramene. „Byl jsem tam, když jsi včera zatočil s prstenem, už jsi to jednou dokázal,“ mrkl na něj.

„Přesně tak,“ souhlasila Ginny. „A my budeme hned tady. Kdyby šlo do tuhého, hodíme si tě přes rameno a utečeme.“ Draco s Nevillem se zařehtali.

„Chtěl bych tě vidět to zkusit, Weasleyová,“ zasmál se Harry jejímu naoko uraženému výrazu.

„O tom nepochybuju, Pottere,“ vrátila mu, „ani v nejmenším.“

 

V chodbě se ozvaly dvoje kroky a o chvíli později se ve dveřích objevila Evy se Severusem. Harry si všiml, jak pohled jeho táty během vteřiny přejel od něj k viteálu na podlaze. Rozhodně se napřímil, vrátil se pohledem k Harrymu a usmál se.

„Celé podlaží je prázdné,“ oznámil. „Domácí skřítkové mají přísné rozkazy se sem nepřibližovat.“

 

„Takže jsme připraveni?“ zeptala se Evy, která medailon pozorovala s neskrývanou nenávistí. „Aspoň nemusíme překonat další psychotické obrany, abychom se k němu dostali,“ snažila se znít o něco pozitivněji, když se podívala na Harryho. Vytáhla ze svého pouzdra hůlku, aby byla připravena na cokoliv, a v duchu ještě jednou prošla všechna obranná a štítová kouzla, která znala. Jestli se měla někdy hodit, bylo to právě teď.

„Aspoň něco,“ souhlasil Harry a vytáhl vlastní hůlku, s očima stále upřenýma na medailon. „Tak jo, znáte to,“ pousmál se na lidi za sebou. „Jestli se mě pokusí obejít a utéct, zastavte to,“ zvážněl, veškeré stopy humoru byly najednou pryč. „Nepřežije, pokud zničím medailon, ale je to teď náš jediný zdroj informací, takže, i když ho chci vidět už zničený, nechci to udělat dřív, než dostaneme to, co potřebujeme.“

O čtyři přikývnutí později se Harry narovnal a znovu se otočil k viteálu. Utěšovalo ho, že nemohl najít skupinu lidí, kteří by mu lépe chránili záda, než ti, kteří stáli za ním.

„Než začneme,“ otočil se, aby se na ně podíval, „chci, abyste věděli, že bez ohledu na to, co řeknu…“

„Harry, to je dobrý, rozumíme,“ ujistil ho Severus a znovu na něj povzbudivě kývl. „Dělej, co musíš.“ Harry se hluboce nadechl. Je to tady.

 

„Otevři se,“ zasyčel pevně. Viteál nezklamal a medailon se s tichým cvaknutím otevřel. Harry si stačil všimnout dvou tmavých, lidských očí, než se všude roznesl tmavý kouř, stejně jako včera. Harry duši Temného pána čelil s neutrálním výrazem.

„Dobré ráno,“ pozdravil lehce, „jak se máte v toto krásné ráno?“

„Co si myslíš, že děláš, kluku?“ zazářily na chvíli z kouře rudé oči. Nežhnuly jak rozžhavené uhlíky jako ty včera, ale Harry předpokládal, že je to jen otázka času, dokud ho dostatečně nerozčílí.

 

„Upřímně?“ ušklíbl se Harry. „Škodolibost.“ Viteál byl chvíli tiše, zřejmě plánoval útok na jeho mysl.

„Kdo jsi?“ zeptal se nakonec. Mnohem logičtější než prsten, pomyslel si Harry, když zaznamenal, že se první vlákna Voldemortovy magie snaží dostat do jeho mysli. Jestli to bylo proto, že viteál nestál osamoceně víc jak polovinu století, nebo proto, že byl Voldemort starší, když ho vytvořil, to Harry nevěděl. Stejně tak nevěděl, jestli to bude výhoda pro jeho záměr vytáhnout z něj informace. Skvělé, pomyslel si a snažil se plně soustředit na úkol, který teď měl.

 

„Nitrozpyt? Už?“ zeptal se. „Opravdu nemáš žádné způsoby.“

„Na něco jsem se tě ptal, kluku!“ štěkl viteál a kouř se zavířil o poznání rychleji.

„Moje jméno je Harry Potter,“ poklonil se teatrálně, aniž by spustil chladné oči z viteálu. „Ten kluk, jak říkáš, který tě zabil.“

„Lžeš!“ vykřikl viteál.

„Ale ne, opravdu,“ odpověděl Harry a naklonil hlavu ke straně. „Vlastně už pětkrát. Jestli dobře počítám, tak už mi stačí jen dvakrát, správně?“ ušklíbl se, když se oči opravdu rozžhnuly. „Teď už mi věnuješ pozornost?“

„Lžeš,“ trval na svém viteál a znovu zatlačil na Harryho mysl. Harry ale útok očekával, a tak ho jen znovu zablokoval, tentokrát mu ale zaslzely oči úsilím necuknout.

„Ne, už jsem ti to jednou řekl. Jsem škodolibý, posmívám se ti,“ zanotoval. „To je rozdíl.“

„Jsi jenom kluk, jak si myslíš, že mě přesvědčíš, abych uvěřil…“

 

„Pokaždé ty samé argumenty,“ protočil Harry oči v sloup a snažil se vyjádřit zklamání. „Nech mě věci usnadnit. Každý z tvých viteálů se mě ptal, jak by je mohl zabít malý kluk. Tebe, lorda Voldemorta. Každý z nich mě obvinil, že lžu, stejně jako ty...“ Harry se odmlčel, aby své řeči dodal dramatičnost. „Deník tvého nechutného baziliška za moje snažení, no děkuju pěkně,“ dodal.

 

„Nemohls je najít všechny! Snažíš se mě obelstít!“ přeskočil viteál rovnou k věci. Černý mrak se stále více rozšiřoval, občas v něm zazářil výbuch ohně. Koutkem oka Harry zahlédl svého tátu, jak sevřel pevněji svoji hůlku a míří s ní přímo na viteál. Harryho srdce vynechalo úder, než se znovu rozběhlo dvojnásobnou rychlostí. Viteál samotný se pak pídil po informacích, obviňoval ze lží, stejně jako posledně - o čemž ho Harry nezapomněl ujistit. I když měl Harry nejspíš správné předpoklady, nedokázal se dostat do mysli viteálu, takže si ničím nemohl být jistý. Musí svůj plán dotáhnout do konce… a nesmí přitom panikařit, jako vždy.

 

„Chytáš se plovoucího stébla jako tonoucí. Chceš, aby ti je vyjmenoval?“ zeptal se Harry. „Stejně to udělám, zůstanu u škodolibosti,“ pokrčil rameny, zatímco viteál znovu zatlačil na jeho mysl.

„Klídek, chlape,“ odvětil a s uspokojením sledoval, jak se oči rozežhnuly naplno a už tak zůstaly. Možná byl rozzuřený Voldemort lepší. Byla to jediná jeho tvář, kterou znal a se kterou se uměl vypořádat. „Strávil jsem roky honěním se sem a tam a hledáním tvých viteálů. Teď už zbýváš jen ty. Tohle si užiju.“

„Pořád mlžíš,“ obvinil ho viteál, „lžeš.“

 

„Zase tohle?“ zaskučel Harry. „Opravdu?“ povzdechl a snažil se přinutit svoje srdce běžet normální rychlostí. „Tak to vezměme od začátku, můžeme? Napřed přišel deník,“ začal Harry se zářícím úsměvem, dělal, co mohl, aby působil sebejistě. „Našel si cestu zpátky do Bradavic, věřil bys tomu?“ V duchu se omlouval Ginny za to, co přijde. „Snažil se zabít všechny mudlorozené studenty a kdo ví, co ještě. Marná snaha, nutno dodat,“ ušklíbl se. Připomínal si, že tenkrát Temný pán prohrál. Pomocí svého deníku nikoho nezabil, ale za to, co udělal Ginny, byla tohle odplata.

 

„Abych ho dostal, musel jsem samozřejmě projít přes tvého baziliška - vlastně jsem to všechno skončil jeho jedovatým zubem. To tak ve zkratce.“ Viteál zůstal zticha, ale oči žhnuly, jak se neustále snažil proniknout do Harryho mysli.

„Pak jsem našel prsten,“ pronesl Harry, vytáhl ho z kapsy a ukázal viteálu, který zavrčel a vrhl se vpřed. Do cesty mu ale vstoupil rej štítových kouzel a Harry se vděčně usmál na svoji rodinu. Znovu si zopakoval, že mu hlídá záda skupina nejlepších lidí, jaké si jen mohl přát. Pak se znovu obrátil k viteálu.

 

„Nebuď tak dramatický, buď v klidu a poslouchej, tohle chci ze sebe dostat už roky,“ řekl, než se vrátil zpět ke svému vyprávění. Nevěděl, jak dlouho budou schopni jeho útoky odvracet, ale hádal, že moc dlouho ne. „Zjistil jsem vaše pravé jméno, pane Raddle, právě z toho deníku, měls ho podepsaný. Chvíli mi pak trvalo, než jsem si tě spojil s Gauntovými. A tys byl tak laskav, že jsi mi u nich nechal prsten, copak jsem toho mohl nevyužít?“

 

„Potom přišel pohárek,“ zadíval se Harry na viteál intenzivněji. Stíny se zavířily a oči znovu zajiskřily, jak vyrazil vpřed k dalšímu útoku na jeho mysl. Přestože Harryho málem srazil na kolena, ten se zaradoval. Teď už bylo jisté, že pohár je opravdu také viteálem. „A přestože jsi ho ukradl společně s medailonem,“ pokračoval a ukázal na něj, „schoval jsi je odděleně. Chytré, hádám,“ snažil se Harry poskládat si myšlenky.

 

Byly dvě věci, které mohl s pohárem udělat, připomínal si. Mohl ho sám schovat, jako to udělal s prstenem, nebo mohl důvěřovat některému ze svých následovníků, aby ho skryl on, podobně jako to udělal s deníkem. Harry si vzpomněl na Severusovu radu, kterou ráno dostal - když nic jiného nepomůže, musí ho navnadit na nějakou informaci.

 

„Musím uznat, že s tímto jsem nepočítal. Víš, jak dlouho mi trvalo ho najít? Protože když chceš něco schovat, jsi nápaditý. Musel jsem se ptát sám sebe: kde by jenom mohl být? Nečekal jsem, že to bude tak jednoduché jako v případě deníku. Jistě, deník jsi dal jednomu ze svých přívrženců, ale ten ho měl dostat zpět mezi studenty v Bradavicích, to mělo smysl. Chtěl jsi dokončit to, v čem ti zabránili, když ti bylo šestnáct. Ale ostatní viteály? Jaký by mělo smysl je dát pryč? A pak mě to napadlo. Byl jsi to ty, kdo ten viteál schoval?“ zadíval se na viteál a snažil se vyčíst cokoliv z jeho reakcí. Uvědomoval si, že tohle je ta nejdůležitější část. Bylo klíčové získat nějakou informaci o tom, kde je pohárek schovaný.

 

„První viteál, který jsi kdy vytvořil, jsi schoval v Gauntově domě,“ řekl. „Já jsem si ale uvědomil, že to bylo spíš kvůli prstenu a kvůli tvým vazbám k tomu místu. Protože to nebylo bezpečné. Každý, kdo by věděl, kam se podívat, by ho našel. Ten dům přece jen není v Bradavicích nebo u Gringottů, že,“ prohodil a vzápětí sledoval, jak se oči viteálu rozšířily hrůzou. Co? Snažil se zařadit si, co to znamená. Co řekl, že si tím vysloužil takovou reakci? Nějak pochyboval, že by to bylo jen rozčilení nad zmíněním rodného domu. Zbyla z něj jen chatrč, což oba dobře věděli a mimoto, výraz v očích nebylo rozčilení. Byla to čirá panika smíšená s hrůzou, když Harry zmínil Bradavice a Gringottovy.

 

„To neudělal!“ vykřikl Harry v duchu a naklonil hlavu k levé straně. Cítil, jak jeho táta strnul, když se Harry náhle odmlčel, ale říkal si, že po takovém odhalení by si měl dopřát pár chvil přemýšlení, než znovu promluví. Ušklíbl se, když odtlačil viteálovu mysl pryč. Tohle byly myšlenky, ke kterým se za žádných okolností nesměl dostat. Takže tohle byl plán? Schovat viteály na takových místech, kde by je nikoho nenapadlo hledat, jak moc byly na očích.

 

„Chápeš, co ti snažím říct?“ zeptal se Harry, jako by schválně nechával viteálu prostor si jeho slova promyslet. Musí vědět, jestli jsou jeho předpoklady správné. A aby viteálu tato informace unikla, musí ho přímo roznítit. Raději si nepředstavoval, jaké reakci svého táty pak za to bude muset čelit.

„Kdes právě ty schoval svoje viteály? Ty. Muž, který v kouzelnickém světě nemá nic, co může nazvat svým, kterého s magickou komunitou nic neváže?“ Všiml se, že jeho táta zaskučel. Sakra! Bude mít nadosmrti zaracha. I když to byla poněkud hysterická vyhlídka, nemohl se jí zaobírat právě teď.

 

„Ticho!“ přikázal viteál.

„Kdepak,“ usmál se Harry kouzelně. „Protože to byl přesně ten okamžik, kdy jsem všechno pochopil. Ty jsi je nejen schovával. Ukrývals je na místa, která pro tebe byla důležitá a připomínala ti, co jsi. Lord Voldemort, veliký a strašlivý,“ posmíval se Harry tím, že se okázale uklonil, zatímco v hlavě mu bušilo, jak se snažil udržet viteál na uzdě, pohled nespouštěl z dýmu, který kolem něj budoval zdi.

„Na prvním místě,“ dokončil pointu Harry, „čaroděj. A každý čaroděj v téhle zemi ví, jaká dvě místa jsou nejbezpečnější. Gringottovi a Bradavice,“ zopakoval a sledoval další zážeh ve viteálových očích. „Přímo všem pod nosem,“ zatřásl hlavou, „ty mizero.“

 

„Nic nevíš!“ zaječel viteál a znovu se vrhl proti štítům. „Nic! Rozumíš?“

„Vím dost,“ vypočítával Harry. „Dostat se do Bradavic bylo snadné,“ trval na svém kontrolovaným, chladným hlasem. „Chápeš, studuju tam. Dostat se ke Gringottovým, no…“ zašklebil se a pak pokrčil rameny. „Skřeti jsou možná tvrdohlaví, ale udělají cokoliv, aby se udrželi v bezpečí a banku ve svých vlastních rukách. O to ses je snažil připravit. Když jsem jim připomněl, že dříve nebo později budou z banky odstraněni, byli ochotnější spolupracovat, jestli mi rozumíš. Dali mi seznam trezorů tvých známých následovníků, protože ty sám jsi nikdy žádný neměl, že? Dostal jsem k nim přístup.“

 

Kouř byl najednou mrtvolně klidný. „Zajímalo by mě, jak dlouho jsi chtěl Gringottovy využívat jako skrýš? Roky? Desetiletí?“ zajímal se. „Trvalo mi měsíc se tam dostat,“ ušklíbl se. „Skvěle strávených jednatřicet dní.“

„Skřeti by ti to nikdy nedovolili!“ trval na svém viteál. „Nikdo nemá volný přístup ke Gringottovým!“

„Já ano,“ zdůraznil Harry skřetí řečí, načež to zopakoval i v angličtině, aby mu viteál rozuměl. „To, že tys něco nedokázal, ještě neznamená, že je to nemožné,“ zavrtěl hlavou. „Nebylo to snadné, to uznávám, ale možné ano. A tak byl pohár pryč,“ uzavřel Harry nakonec. Samozřejmě pohár neměl, aby to dokázal, ale nemohl tvrdit, že u Gringottových našel medailon.

 

Nedalo se říct, jak moc si viteál uvědomuje svoje okolí, ale nechtěl nic riskovat, zvlášť, když na žádný risk nebyl připravený.

„Potom jsem byl trochu ztracený, než jsem našel další z tvých viteálů. Dokonce jsem ani nevěděl, co by další tři viteály měly být. Jako první jsem odhalil tebe, medailon. Byl jsi ukraden společně s pohárem, ale tento,“ ukázal na něj, „jsi schoval trochu dál z mého dosahu,“ přiznal Harry.

„Ale potom mě napadlo, že pohárek, medailon… byl v tom určitý vzor. Tak jsem si prošel nějaké knihy. Měl jsi pohár a měl jsi medailon. To znamenalo Mrzimor a Zmijozel. To bychom měli dva ze čtyř… a pak jsem měl meč.“

„Ne!“ zaprotestoval viteál hlasitě.

„Ano, ale teď mě nepřerušuj,“ poručil Harry a jeho srdce se rozběhlo jako splašené. Byl tak blízko, že to mohl prakticky cítit. „Věděl jsem, že meč není viteál. Pamatuješ si, jak jsem probodl tvůj deník zubem baziliška, kterého jsem probodl právě tímto mečem? To dostalo Nebelvíra ze seznamu, takže pak už zbýval jen Havraspár,“ ukončil Harry. „Havraspárská Rovena a její diadém.“

 

„Ne!“ opakoval viteál, současně s dalším z mnoha útoků na Harryho mysl.

„Byl jsem rád, že se držíš určitého vzorce,“ zvýšil hlas Harry, „bylo pak pro mě jednodušší nacházet vodítka.“

„Nemohls je najít! vybuchl viteál, jehož rudé plameny teď šlehaly všude. Štíty, které je chránily, slabě zapraskaly, a objevily se na nich slabé praskliny. „Schoval jsem je a ty jsi jen děcko!“

„Byl jsi sentimentální,“ pokračoval Harry. Už jen jeden další, pomyslel si a modlil se, aby štíty vydržely. Jen jeden.

 

„Lžeš! Ona ti to řekla!“ obvinil ho viteál a Harryho myšlenky tak dostaly nový impuls. Ona? Kdo ona?

„Ano, řekla,“ souhlasil, potřeboval, aby mu viteál věřil ještě o chvíli déle, potřeboval z něj vytáhnout tuhle novou informaci. Ještě na chvíli ji ale odložil a pokračoval. „A tak zbýval poslední viteál. Jen jeden a já byl v koncích. Poblíž už nebyl žádný předmět bradavických zakladatelů, ale pak jsem si uvědomil, že ne všechny jim patřily.“ Harryho hlas zněl asertivně, jak se snažil mluvit rychleji. Docházel jim čas a on už je tak blízko!

 

„Prsten a deník pro tebe něco znamenaly, byly to tvoje soukromé věci. Opět nedbalé,“ obvinil ho a jeho úsměv se rozšířil. „Bylo jen několik věcí, které jsi vlastnil, drahoušku, velice málo. Úzký výběr. A ty jsi tak… tak strašně moc… předvídatelný.“

 

„Nemohls ji najít! Nikdy ji nepouštím z očí! Lžeš!“ zaskučel viteál hystericky a šíleně. Viteál už zabral všechen prostor zbývající za ochrannou bariérou. Na ní se ještě výrazněji objevily trhliny, které postupně vyplňoval tmavý kouř. Harry věděl, že jejich štíty se hroutí, skoro automaticky pozvedl hůlku, stále ohromený posledním objevem. Naposledy naklonil hlavu ke straně.

 

„Ji?“ naznačil beze slov, věděl, že jeho vyšetřování je téměř u konce. Viteál na zlomek vteřiny zamrzl a Harry mohl snadno rozeznat okamžik, kdy si uvědomil, že z něho byla vytažena zásadní informace. S nekonečným jekotem a posledním výpadem proti štítům se setkal s Harryho kouzlem, které v tom stejném okamžiku proti němu vyslal. Kletba se setkala s kouřem a Harry byl tlačen zpět, když viteál naposledy zařval bolestí. Než stihl plnou silou narazit do zdi, něco ho zastavilo, a on viděl svého tátu, jak na něj míří hůlkou. Právě ho ušetřil několika rozlámaných kostí.           

 

Dlouho chvílí bylo slyšet jen šestero těžké dýchání, jak se šest lidí snažilo přinutit svoje srdce opět běžet normální rychlostí, zatímco jejich mysli se těžkopádně rozbíhaly. Neville a Draco se zhroutili na podlahu. Nebelvír si přitáhl kolena k hrudi, objal je a schoval tvář do dlaní. Rychle dýchal a zdálo se, že se snaží nepozvracet. Draco prostě jen ležel a s pokrčenými koleny a rozhozenýma rukama jenom tupě zíral do stropu. Ginny se opřela o zeď a v ruce stále pevně svírala hůlku, zatímco druhou ruku si tiskla k srdci. Evy stála bez pohybu a hůlkou stále mířila na teď už neškodný viteál. Severus vypadal, jako by zarostl do země, s pohledem upřeným na svého syna, jako by ten měl každou chvílí zmizet. Nakonec vykročil k němu, čímž prolomil šok, který je paralizoval.

 

„Harry!“ objal ho s hlubokým vydechnutím, než na něm začal hledat zranění. I ostatní se postupně sebrali a přišli k nim.

„Co se to právě stalo?“ ptal se Neville nikoho konkrétního, zatímco také hledal na svém bratrovi zranění.

„To není možný,“ vydechl Draco a položil Harrymu ruku na rameno se šokem a nevírou. „To není možný!“

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Ginny.

„Myslela jsem… chvíli jsem myslela…“ začala Evy a pozorovala Harryho svýma vyděšenýma modrýma očima. Pak zavřela oči a zamumlala něco v norštině. Přestože Harry nerozuměl, co říká, znělo to jako modlitba plná díků a úlevy. Harry také zavřel oči a dovolil své mysli užít si uvolnění, které přišlo s koncem útoku viteálu.

 

„Au,“ zanaříkal, protřel si spánky a několikrát se zhluboka nadechl. Co se stalo? promyslel Nevillovu otázku. Nev vždycky uměl klást ty správné otázky, pomyslel si roztržitě a znovu se snažil soustředit, aby mohl zpracovat informace, které dostal.

„Jsi zraněný?“ opakovala Ginny otázku, tentokrát důrazněji.

„Tento viteál byl v nitrozpytu mnohem zdatnější než prsten, nebo si přinejmenším  nebral tolik servítek s jeho použitím,“ konstatoval Harry místo odpovědi. „Anebo je to náš rozhovor samotný, nevím,“ přiznal. „Bolí mě hlava.“

„Máš štěstí, že je to to jediné, co tě bolí,“ pronesl Severus s povzdechem a několika tichými kouzly zkontroloval, že Harryho hlava neutrpěla žádná vnitřní zranění.

„Dobrý postřeh, tati,“ usmál se na něj zelenooký čaroděj a on zaskučel.

„Mohl ses vážně zranit, Harry!“ stěžoval si. „Opravdu vážně, takže si z toho nedělej legraci.“

„Vždycky jsem to riziko znal,“ poukázal Harry a snažil se posadit se o něco vzpřímeněji, navzdory neutuchající bolesti hlavy. „U skřetího zlata!“ zamrmlal, když si hlavu chytil do dlaní.

„Já taky,“ souhlasil Severus, „přesto ale nebylo o nic jednodušší to sledovat.“

 

 „Jsem v pořádku,“ ujistil ho Harry. Neřekl nahlas „pro tentokrát“, ale viselo to mezi nimi ve vzduchu a všichni to věděli. Profesor lektvarů si vždycky myslel, že už není možné, aby Voldemorta nenáviděl ještě víc, ale pokaždé ho překvapilo, jak se dokázala míra jeho nenávisti a opovržení ještě prohloubit.

 

„Do pekla, Harry!“ rozčílil se i Draco. „Takhle už mě neděs!“ Harry se nervózně zasmál.

„Neopovažuj se smát, Pottere!“ vložil se do toho Neville. „Máš tušení, jaké to bylo, sledovat tě a nevědět, co bys měl říct dál, nebo jak bychom ti měli pomoct?“

„Ale pomohli jste,“ ujistil je Harry. „Myslíte, že jsem si nevšiml, jak po jeho útocích žádný štít nezkolaboval až do chvíle, kdy už jsem se neměl na co ptát?“ Představil si sílu soustředění, která k tomu musela být potřeba, a ne poprvé si uvědomil, že možná neměl tu nejnáročnější roli. Možná tu nejvíc o nervy, usoudil nakonec, když přijal ruku svého táty, který ho vytáhl na nohy. Potlačil motání hlavy a znovu si prohlédl lidi kolem sebe. „Děkuju, že jste mi kryli záda.“

„Vždycky, chlapče,“ ujistil ho Severus tiše.

 

Následovalo ticho, ve kterém se Harrymu konečně podařilo dostat svoji mysl zase do pohybu. Znovu si promítl události uplynulé hodiny, procházel otázku za otázkou a shromažďoval každý kousek nových informací. Hrnuly se na něj takovou rychlostí, až se neudržel a tu nejpalčivější vyslovil nahlas. Podíval se Severusovi do očí a zopakoval poslední otázku, kterou položil viteálu.

 

„Ji?“ Severus si povzdechl, okamžitě pochopil. Nejspíš se zrovna dostal k té samé otázce.

„Nějaké nápady, co to může znamenat?“ zeptala se Ginny tiše.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry okamžitě, „ani ň.“

„Dobře. Tak nejsem jediný, koho totálně znepokojuje představa, že by měl Voldemort holku,“ řekl Neville, do kterého se vzápětí zabodlo pět pohledů. „No co? Taky vás to napadlo, přiznejte se!“

„Jestli se mu opravdu povedlo dostat holku, tak se vzdávám a odjíždím na Nový Zéland chovat ptáky,“ rozohnil se Draco. I jeho prohlášení následovaly pohledy všech přítomných.

„Proč se vůbec snažíme?“ rozhodil rukama Neville. „Nový Zéland? Opravdu?“

„Je to nádherná země, Neville,“ ujišťoval ho Draco vážně. Ostatní v místnosti je pozorovali s různým stupněm zmateného pobavení.

„Přesto si tě nedovedu představit někde na farmě,“ odtušil Neville.

„Bylo by to samozřejmě hypoteticky, ve stejné paralelní realitě, ve které má Voldemort holku,“ vysvětloval Draco. „Takže ano, je to trochu přitažené za vlasy, ale jsem si jistý, že bych v krátkém čase našel pěkný kus země za rozumnou cenu,“ zněla Dracova odpověď.

 

Následné ticho bylo přerušeno nervózním zahihňáním Ginny, které vzápětí následovala kakofonie smíchu všech. To sice nepomohlo Harryho bolesti hlavy, ale to teď bylo jedno. Nevěděl, co by si počal bez svých bratrů, kteří přesně věděli, kdy je čas se na chvíli zastavit a trochu si vydechnout. Dospěl k názoru, že by se bez nich zbláznil. A Severus zrovna tak.

 

Stále se smíchem se odtrhl od ostatních a namířil hůlkou na medailon na podlaze. Dřevěná prkna byla poznamenána kletbou a medailon byl čistě rozseknut na dvě poloviny. Podlahu se Harry rozhodl přenechat domácím skřítkům, kteří se přece jen v domácích kouzlech vyznali lépe než on, mohl by způsobit ještě víc škody. Medailon byl ale teď prázdným kovem, a tak ho mohl opravit.

 

Dotkl se ho špičkou hůlky a pomyslel na to, jak medailon vypadal, než dospěl k tak strašnému konci. Nebylo to těžké, když ho během uplynulých týdnů pozoroval neustále. Bez světelných show a fanfár se medailon znovu zcelil do svého původního stavu. Harry se na něj díval znovu, jako už tolikrát, tentokrát byl ale bez Voldemortovy duše.

 

„Spravil jsi to,“ poznamenala Evy s pohledem upřeným na medailon.

„Je to koneckonců důležitý historický artefakt,“ vysvětlil Harry a usmál se na ni. „Myslel jsem, že zrovna ty to oceníš. Taky by se mohl v budoucnosti hodit - viteál pořádně vyletěl, když uviděl prsten.“

„Jo, to je to, co opravdu potřebujeme,“ protočil Severus oči v sloup. Cenný artefakt nebo ne, byl by raději, kdyby z něj na podlaze zbyl mastný flek. Přesto, z taktického hlediska měl Harry pravdu a Severus byl na něj právem pyšný.

 

„Ale ve vší vážnosti,“ sledovala Ginny neškodný medailon houpající se Harrymu mezi prsty, „kdo je ona? Komu Voldemort věřil natolik, že jí řekl o dvou ze svých viteálů?“

„Lestrangeová?“ navrhl Neville s úšklebkem. Vždycky věděl, že během války na ni nakonec narazí, ale když ta vyhlídka byla teď víc a víc realistická, nebyl si jistý, že by ji zvládl, kdyby na ni narazil sám. Harry se na něj podíval jasným a odhodlaným pohledem a Draco k němu přistoupil a objal ho. Neville se bezděčně usmál, když si uvědomil, že sám na nic nejspíš nikdy nebude. Vždycky bude mít po boku svoje bratry.

 

„Je toho víc, že?“ zeptal se Harry a snažil se rozpomenout na přesná slova, která Voldemort použil. Najednou se mu začaly podlamovat nohy. Protože to znamenalo, že Voldemort nejen vytvořil viteál, ale vytvořil ho z někoho. Před očima mu náhle vyvstal obrázek muže v turbanu a ohně, tolik, tolik ohně.

 

„Harry!“ přiběhl k němu Severus a podepřel ho. „Harry, co je ti? Jsi zraněný?“

„Nejsem,“ ujistil ho Harry, ale cítil, jak se kolem něj točí celý svět a třesou se mu ruce. „Jen jsem si uvědomil… mohli bychom se, prosím, vrátit domů, než vám to vysvětlím?“ zažádal, když se bolest hlavy zdvojnásobila. „Potřebuju si sednout a nejlépe ne na podlahu. A pár chvil, než si žaludek zvykne,“ dodal a prohrábl si rukou vlasy.

 

„Myslíš, že zvládneš jízdu na koni?“ zeptala se Ginny s obavami, když viděla, jak je bledý.

„Myslím, že mi to udělá dobře,“ usoudil Harry. Myšlenka na čerstvý vzduch byla víc povzbuzující než cokoliv jiného.

„Tak pojďme odsud,“ pobídl je Neville a otevřel dveře. „Já bych zas po tomhle debaklu nepohrdl šálkem teplého čaje.“

„Debaklu,“ odfrkl Draco tak povýšeně, jak jenom dokázal.

„Dotáhl jsi blahosklonný tón k dokonalosti,“ neodpustil si Neville, na kterého to zapůsobilo.

„Vyžadovalo to léta praxe, víš jak,“ přiznal Draco. „To, a taky pořádnou dávku přirozeného talentu.“

„Jak by talent k povýšenosti mohl být pozitivní vlastností?“ zajímal se Neville hlasitě a pobaveně svého bratra pozoroval.

„Protože jsem to řekl. Prostě se usměj, Neville.“

„Zkus mě přinutit.“

„Kluci!“ protočil Severus oči v sloup, ale byl rád za jejich snahu zvednout Harrymu náladu. Ať už si uvědomil cokoliv, tvrdě ho to zasáhlo, upadl do zamyšleného stavu a ke stájím kráčel nevšímavý ke svému okolí. Přesto se zdálo, že svým bratrům věnuje alespoň malou pozornost, když se nepatrně usmál.

 

„Tohle dělají často?“ zajímala se Ginny.

„Ano,“ potvrdil Severus, „dělají. Častěji, než by se mi zamlouvalo pro klid mé duše.“

„Jaký klid duše?“ zajímal se Harry roztržitě, přičemž mu zcela unikly pobavené pohledy, které si mezi sebou vyměnili členové jeho rodiny. Mistr lektvarů se staral o bezstarostný rozhovor po celou cestu domů a Evy se mu snažila pomoct, jak nejlépe dovedla, když je zasypala historkami z vykopávek v tři tisíciletí staré magické osadě na severu Číny, kde během svého studia pomáhala jako dobrovolník. Byla v týmu společně s mudlovskými speleology.

„Bylo to šílené, vážně,“ postěžovala si při vzpomínce na incident. „Archeologické oddělení čínského ministerstva se po staletí snažilo tu osadu lokalizovat a nějací mudlové si na ni prostě jen tak narazí. Byl to chaos.“

 

Harry se nedokázal na příběh soustředit. Jen pobídl Ghaitha ke cvalu, aby probral svoje ztuhlé svaly, a konverzaci kolem použil jako hřejivé a známé pozadí pro přemýšlení a soustředění. Myslel na přiznání viteálu. Když přišla řeč na šestý viteál, medailon se zeptal, jestli našel ji. Ne to. Ji. Osobu. Živoucí viteál. A on věděl, co musí udělat, aby zničil viteál a u někoho živého by tomu nemělo být jinak. Teoreticky. To ale nebyla nijak utěšující myšlenka. Zase měl před očima křik, kouř a horko, plameny žhnoucí až do stropu.

 

Když projížděli kolem jezera a do zorného pole se jim dostal Silbreith, Harry se stále víc a víc ztrácel ve vzpomínkách na to, jak Voldemortovi čelil během svého prvního ročníku v Bradavicích. Tenkrát zabil muže - aby ochránil svoje dvojče. To byla sice pravda, ale přesto to z něj udělalo vraha. Byl to instinktivní čin. Bylo mu jedenáct a myslel jen na to, jak udržet Adriana naživu. Neplánoval nikoho zabít. Jen chtěl, aby Quirrell ustoupil, přestal, a tak zareagoval. A muž zemřel. Uvědomoval si, že nadcházející válka po něm bude vyžadovat i to, aby zabíjel. Minimálně Voldemort musel být zabit jeho hůlkou. Vždyť ničením viteálů rozsekával jeho duši na kousky.

Také bylo téměř jisté, že bude muset bojovat - ať už v soubojích nebo v bitvě - kde bude nucen brát životy, aby ochránil sebe a svoji rodinu. Dokonce si slíbil, že to udělá, to břemeno nesl od svých jedenácti let. Ale někoho chladnokrevně zabít? Namířit hůlkou a vzít život, to si nikdy nepředstavoval, že udělá. Už jen z toho pomyšlení mu bylo zle. Ne, že by měl na výběr, pomyslel si. Okolnosti ho k tomu přiměly. Nemohl žádat svoji rodinu, aby někdo vraždil místo něj. Nemohl a nechtěl je o to žádat. A jestli existuje živý viteál, bude muset být zabit, aby byl Temný pán zničen. A on bude muset být tím, kdo vyšle kletbu.

 

Zavedl nervózního Ghaitha, který rozpoznal utrápenou mysl svého pána a nechtěl ho nechat jít, do stájí a následoval svoji rodinu do hradu. Tiše se nechal Severusem dovést do knihovny, ztracen ve svém přemítání. Najednou si uvědomil, že sedí na stejném místě jako včera a musí vysvětlit důvody pro svoje mlčení.

 

„Řekl ji,“ vysvětlil bez jakéhokoliv úvodu, „když mluvil o šestém viteálu. Medailon řekl, že jsem ji nemohl najít, protože ji měl vždycky na dohled. Ona. Ji. Ne to.“ Podíval se na pět vyjevených lidí kolem sebe. „Šestý viteál není předmět. Je to osoba. Živý viteál. A já ji musím zabít.“

„Ale…“ Draco se jako první sebral natolik, aby promluvil, ale i potom jen vyjádřil totální nevíru. „Ale on nemohl… a ty jistě nebudeš muset…“

„Nebudu muset, ale na mém názoru v tomhle úplně nezáleží, že?“ přerušil ho Harry sarkasticky.

 

„Harry, nemusíme to řešit unáhleně…“

„Řešit unáhleně?“ podíval se Harry na svého otce ohromeně, „byli jste tam taky. Slyšeli jste to!“ Stoupl si a začal chodit podél stolu sem a tam, přestože se s ním celý svět točil. „Co by neživý předmět nemohl udělat? Proč musel použít člověka?“

„Protože je cynický,“ pronesl Ginny, čímž na sebe upoutala Harryho pozornost. „Vím, že to víš, všichni to víme,“ řekla, když ve vzpomínkách zaletěla zpět do svého prvního ročníku. „Nemůžeme si být jistí, co tím viteál myslel. A i kdyby to bylo takhle, může existovat jiný způsob, jak se s ní vypořádat, ať už je to kdokoliv.“

„Jediný způsob, jak zničit viteál, je zničit jeho schránku,“ oponoval Harry. „Všechno, co jsme četli, to takhle říká.“

 

„Musí existovat jiný způsob,“ opakoval Neville a automaticky se k Severusovi obrátil pro podporu. „Musí!“

„Ginny má pravdu,“ řekl Severus klidně s pohledem upřeným na svého syna. Chápal, proč Harry nad tou vyhlídkou reagoval takhle. Možná jako jediný opravdu chápal, jaké břemeno s sebou nese vražda. Byl tam, když Quirrell rozcupoval jeho syna na kousky, a byl to on, kdo ty kousky dal znovu dohromady. Pomohl mu a poslepoval je, jak nejlépe dokázal, to ale neznamenalo, že neviděl praskliny. „Nemůžeme si být jistí, jak to viteál myslel. A ani na vteřinu si nemysli, že to budeš muset zvládnout sám.“

„Nemůžu tím projít s někým společně,“ rozhodil Harry rukama a rty stáhl do úzké linky. „Nechci, abyste kvůli mně chladnokrevně zabíjeli. Nikdy bych to nedovolil. A vy to víte. Neudělám z vás vrahy.“

 

„Harry, které části z ´jsme tady pro tebe´ nerozumíš?“ zeptal se Neville. „Chápu, že…“

„Ne, Neve, nechápeš,“ řekl a vztek z celé situace se v něm pomalu měnil v paralyzující strach. Neville nemohl porozumět a taky by neměl. Jeho bratr by neměl ani uvažovat, že na někoho namíří hůlkou s úmyslem zabít. „Nikdy jsi chladnokrevně nezabil.“

„A ty snad jo?“ podíval se na něj pobouřeně Draco. „Vždycky jsi jen chránil ostatní, Harry.“

„Takže teď předstíráme, že se můj první ročník nestal?“ zasmál se nevesele Harry a podíval se na pět lidí kolem sebe. Evy s Ginny se na něj dívaly zmateně. Samozřejmě jim řekl, jak se musel s Voldemortem vypořádat, ale nezabíhal do podrobností. Dokonce ani Draco s Nevillem nikdy neslyšeli celý příběh. Možná nastal čas, aby si ho vyslechli. Možná jim to měl říct už dávno, předtím, než přijal jejich pomoc. Copak si nezasloužili vědět, za koho nasazují svoje životy? Neměli by to vědět?

 

„Harry, prosím, nemůžeš se z toho obviňovat,“ odhadl Severus správně směr jeho myšlenek.

„Zabil jsem člověka,“ pronesl Harry suše. „Quirrell v tu chvíli možná byl posedlý Voldemortovou duší,“ dodal a ušklíbl se nad ironií toho, jak je nucen stále dokola opakovat ty stejné činy, o nichž přísahal sám sobě, že už je opakovat nebude, „ale byl  živý a uvědomoval si, co se děje.“

„Udělal jsi to, abys ochránil Adriana,“ připomněl mu Severus. „Mohl zemřít, Harry, to víš! Nemůžeš se na sebe dívat jako na vraha. Víš, co jsem prováděl během války já. Jestli sám sebe považuješ za vraha, musíš si to samé myslet i o mně.“ Když viděl, jak se Harry nadechuje k potestu, pokračoval. „Vím, že to obhájíš tím, že byla válka a já byl špion, ale udělal jsem, co jsem musel. A stejně tak ty.“

 

„Spálil jsem ho zaživa!“ zařval Harry, kterému se znovu zatočila hlava, jak se mu před očima znovu vynořily vzpomínky. „Reagoval jsem na hrozbu a moje první reakce jako dítěte, kterému ještě nebylo ani dvanáct, nebylo znehybnění, byla to čistá smrt!“ rozhodil rukama, jako by jim to mělo pomoct pochopit, jak se cítí. Viděl, jak se jejich oči šokovaně rozšířily, koukali na něj, jako by úplně nevěřili tomu, co vidí. Dobře, pomyslel si. Teď už nebudou mluvit o tom, že by na jeho místě vraždili.

 

„Harry…“ zašeptala Evy a zvedla ruce, jako by ho chtěla zastavit.

„Ne, poslouchejte mě!“ zarazil ji, potřeboval jim to říct právě teď, protože později už by možná nemusel najít odvahu.

„Nemůžete mi říkat, že se nemám obviňovat, když před sebou stále vidím plameny, noc co noc. Pamatuju si ten křik a pach a dovolit si zapomenout ze mě udělá jenom větší monstrum. Nemůžu zapomenout,“ vysvětloval, „protože jsem vzal život, a na to bych si nikdy neměl zvyknout. Takže si to budu vždy připomínat. Vždycky si říkám, že když zapomenu, jak se cítím, co mi zabrání udělat to znova? Nic!“

 

„Harry, prosím, uklidni se,“ prosil ho Severus.

„Uklidnit se?“ zeptal se Harry nevěřícně. „Tati, přísahám, že jediný člověk, kterého takhle zabiju, bude Voldemort sám. Vždycky jsem věděl, že ve válce dojde i na zabíjení, ale zabít takhle chladnokrevně? Sledovat někoho s jediným účelem ho zabít?“ vysvětloval, když si rukama sevřel hlavu a prsty zabořil do vlasů, aby zabránil bolesti hlavy. „Jedině Voldemorta. A i tak mě to teď čeká. Takže mi, prosím, neříkejte, ať se uklidním,“ zažadonil, zavřel oči a najednou se cítil tak vyčerpaně, až bylo mu zima. „Ohledně tohohle nemůžu být klidný. Jaký druh monstra to ze mě může udělat?“

 

„Harry, podívej se kolem sebe,“ přerušil ho profesor mírně. Zelené oči se otevřely nad tím nečekaným rozkazem. Doteď byl tak zabrán do úvah, že si až teď všiml, že je kolem něj něco špatně. To v jejich očích, co považoval za strach, vůbec strach nebyl. Tedy, trochu určitě ano, ale nebyla to dominující emoce. Pět lidí kolem něj vypadalo šokovaně, trochu ohromeně a trochu nevěřícně. A nedívali se na něj, ale kolem něj. A tak se rozhlédl taky a ztuhl.

 

„Co?“ vydechl a lépe se porozhlédl po místnosti před sebou. Polovina místnosti vypadala tak jako vždycky. Naplněné knihovny plné knih, elegantní koberce a nábytek. Uprostřed v krbu dokonce plápolal oheň. Zbytek místnosti ale vypadal jinak. Vše bylo pokryté ledem. Od podlah po zdi, plížil se ke stropu v krystalických úponcích, které vše zahalovaly bělostí. Jako ve snu si Harry uvědomil, že všechen jeho strach a panika se rozšířily do místnosti. I když ne tak úplně, pomyslel si opožděně, jak ochutnal stopy vlastního kouzla. „Co jsem to udělal?“ zeptal se s pohledem upřeným na tátu, u kterého hledal radu.

 

Severus se ohromeně díval na zamrzlou místnost. Mrznoucí kouzla byla snadná, ale v takovémto rozsahu a bez užití zaklínadla to byla zcela jiná záležitost. A udělat něco takového zcela nevědomky? Sakra, to bylo téměř nemožné. I výbuchy náhodné magie v takovém rozsahu jsou neslýchané. Jaký druh spontánní reakce může vyvolat takový výbuch? Navíc, pomyslel si, Harry je už moc starý na výbuchy náhodné magie, už příliš dlouho používal kouzla vědomě. Tohle by se normálně dít nemělo. Vzpomněl si také na další projevy Harryho neovladatelné magie - jako vařící hrnek kávy, když se rozčílil - a jeho mysl se rozjela na plné obrátky. Co bylo s Harryho magií špatně? Mohlo to mít něco společného s interakcemi s viteály? Měl to vědět, že z toho nemůže vzejít nic dobrého!

 

„Tati?“ zeptal se Harry ještě víc zpanikařeným tónem a během toho se led roztáhl až k lustru.

„Nejsem si jistý, co se děje,“ přiznal Mistr lektvarů a přistoupil k němu blíž, „ale ty to ovládáš, Harry. Je to tvoje magie. Najdi jakékoliv kouzlo, které jsi použil, a zastav to.“ Harryho oči se nad tím pomyšlením rozšířily a pohled mu opět sklouzl k zamrzlé místnosti. „Je to tvoje magie, Harry,“ opakoval Severus.

 

Harry se znovu podíval na něj a i jeho myšlenky se rozběhly. Jak tohle dělá? Nemyslel na žádné zaklínadlo, dokonce ani nesáhl po magii. Jak tohle dělá? Neviděl jiné řešení, než poslechnout Severusovu radu, a tak zavřel oči a ponořil se do své magie. Ke svému vlastnímu překvapení nemusel použít žádné kouzlo, v okamžiku, kdy se jeho mysl zklidnila, hned našel proud magie, který ven prýštil jako led. Byla ale jiný než ta, kterou byl zvyklý používat. Syrovější a nespoutanější, jako kdyby mezi ním a samotnou podstatou magie nic nestálo. Harrymu se ten pocit okamžitě znechutil. Cítil, jak se kouzlo živí jeho magií dokonce i teď, nekontrolované, skoro jako krvácení z jeho magických rezerv. Ponořil se do kouzla hlouběji, tahal jeho úponky zpět a snažil se ho zastavit, přičemž zalapal po dechu.

 

V poslední době neměl moc důvodů kontrolovat svoje jádro, minimálně ne od druhého úkolu v Turnaji tří kouzelnických škol. Pravidelně to nedělal už od svých třinácti, kdy se naučil rozeznávat magické stopy. Tenkrát dávalo smysl začít od svého jádra a svého magického podpisu a pokračovat dál. Teď přišel na to, že tomu měl věnovat větší pozornost. Jeho jádro vřelo nepokojem. To, co kdysi bývalo klidnými vodami, teď naráželo vlnobitím sem a tam, vířilo a kolísalo záchvěvy magie. Nalézt kořeny tohoto zmatku bylo těžké, ale nevzdával se. Odřízl je a cítil odliv vlastní magie. Najednou se cítil tak slabý. Zastavil kouzlo a snažil se zklidnit. Ať už to bylo cokoliv, vypadalo to jako zbloudilá kletba.

 

„Harry?“ ozvalo se mu v hlavě jeho jméno, hlas jeho táty. Byla to jeho ruka, která mu svírala rameno a třásla s ním, aby ho vytrhla z omámení. Otevřel oči. Led tam stále byl, ale Harry už věděl, že brzy začne tát, už nebyl podporován magií. Tátovy ustarané oči se zaklesly do těch jeho, jak se snažil pochopit, co se stalo. „Harry, jsi v pořádku?“

„Já… tati, já nevím,“ přiznal popravdě.

 

„Co se stalo?“ zeptal se Neville vyděšeně.

„Co je špatně?“ vyhrkl v té chvíli ustaraný Draco. Místo okamžité odpovědi se Harry podíval na led.

„Začíná tát,“ oznámil. „Měli bychom se toho zbavit, jinak to udělá pěkný nepořádek.“ Znovu se podíval kolem sebe a zamrkal. „Ještě víc nepořádku.“ Severus mu už už chtěl říct, ať zapomene na led - s tím se můžou vypořádat později - ale uvědomil si, že to by Harryho mohlo znovu znervóznit. Proto vytáhl hůlku a vyslal potřebné kouzlo. Evy mu pomohla, dokud knihovna nebyla zase naprosto suchá.

„Lepší,“ byla Harryho reakce, když se zabořil do křesla blízko krbu. I když byl led pryč, stále mu byla zima. Jeho bratři a Evy se k němu posunuli blíž, Neville a Draco si vyměnili pohledy, než se posadili přímo před něj na koberec, jako by ho nechtěli pustit z dohledu.

 

„Harry, myslíš, že bys mohl vysvětlit, co se stalo?“ zeptal se Severus a opatrně syna pozoroval, jen doufal, že pro tento den bylo už dramat dost. Ginny si tiše stoupla, nalila do šálku horký čaj a podala ho Harrymu s pohledem, který jasně říkal, že ví, co mu udělá dobře. Harry vděčně přikývl, přijal ho a napil se. Užíval si teplo, které mu vklouzlo do těla. Cokoliv, co mohlo zahnat tu příšernou zimu.

 

„S tím ledem?“ odpověděl vlastní otázkou. „To opravdu nevím. Ale moje jádro je jeden velkej nepořádek.“

„Nepořádek?“ zeptal se Severus ustaraně. „Vadilo by ti, kdybych…“

„Podívej se,“ pobídl ho Harry, věděl, na co se chce zeptat. „Možná to tobě bude dávat nějaký smysl.“ Mistr lektvarů přikývl a vytáhl hůlku. Ponořit se do osobního magického jádra někoho jiného, vyžadovalo silné kouzlo. Byl to choulostivý proces, který vyžadoval znalosti i od toho, kdo byl expertem na diagnostiku jader. Také vyžadoval pokročilé znalosti nitrozpytu.

 

„Cor Cordium Devele!“ pronesl Severus a umístil špičku hůlky nad Harryho srdce. Zavřel oči a zalapal po dechu. Věděl, že jeho syn je mocný čaroděj. Vždycky to věděl, jak by mohl nebýt? Dokonce i Merlin byl ohromen jeho magickým podpisem, a to mu bylo teprve sedm let. Vidět ale podpisy tak mocné magie a cítit její zdroj, to bylo něco naprosto jiného. Bylo to ohromující. S takovými zásobami magických rezerv, které v sobě Harry měl, Severus nechápal, že se takové nehody nestávají mnohem častěji.

 

Potlačil vlastní údiv a snažil se najít zdroj Harryho nepokoje, to ale znovu rozptýlilo jeho pozornost. Jestli byl šokovaný možnostmi Harryho magie, pohybovat se v ní bylo ještě mnohem více neskutečné. A děsivé. Jistě by to nemělo vypadat takhle. Bouřlivě a neklidně, na pokraji agrese. Harry ji v současnosti na nic nepoužíval. Jeho jádro mělo být klidné a stálé, ale to teď rozhodně nebylo. Severus ukončil kouzlo a s obavami se na svého syna zadíval.

 

„Co je se mnou špatně?“ zeptal se Harry, když ucítil, že kouzlo pominulo.

„Tvoje magické jádro se zdá být nepokojné,“ vysvětloval Mistr lektvarů klidně, nechtěl unáhleně tvořit nějaké závěry, navzdory vlastním obavám. „Nejsem si jistý, co to způsobilo. Zatím,“ dodal rychle, když zahlédl Harryho úzkostný výraz. „Ale nezdá se, že by to bylo vnějšího původu.“

„Tak co je to?“ zeptal se Neville a unaveně si protřel oči, najednou mu srdce ztěžklo, jak se mu na něm usadil balvan starostí.

„Nemůžu si být jistý, Neville,“ přiznal Severus, „můžu jen spekulovat.“

„Jsem otevřený nápadům,“ procedil Harry mezi zuby s nepřítomným pohledem.

 

„Myslíš si, že Harry může vykazovat známky živelných sil?“ zeptala se Ginny, která doteď byla spíš tiše, Evy. Bylo to první, co ji napadlo, když se místností začal šířit led, vzpomněla si na svoje Sestry, které měly podobné dary.

„Ne, nemyslím,“ odpověděla Evy, která už tento nápad také zvážila. „Harry, řekls, že to kouzlo bylo abnormální a syrové, jako by vysávalo tvoje magické rezervy, že?“

„Ano,“ přiznal Harry. „Bylo mimo kontrolu, jako by mezi ním a magickým jádrem nic nestálo. Bylo to jako otevřená rána,“ snažil se vysvětlit. „Jako by moje magie skrze to kouzlo krvácela. Říká vám to něco?“

„Ano,“ odpověděla Evy. „Znamená to, že ať jsi udělal cokoliv, nemá to nic společného s elementární kontrolou. Co jsem pochopila, kontrola živlů je přirozená jejímu sesílateli. Všechno je to o kontrole, podřizování živlů vůli. Dokonce i v raném stádiu, kdy se do cesty dostanou emoce, by to nemělo být nucené a rozhodně ne jako otevřená rána,“ odmlčela se a nechala svoje slova působit. „Stalo se ti někdy něco takového?“

„Ne v takovémhle rozsahu,“ odpověděl Harry. „Před několika dny jsem přivedl svoji kávu k varu.“

„Ne v takovém rozsahu,“ souhlasila Evy a snažila se seřadit si myšlenky. Co se stalo před ledem? Harry zuřil, byl vzteklý. City nad ním přebraly kontrolu. „Když se stala ta nehoda s kávou,“ zkusila Evy svoji myšlenku rozvinout, „byl jsi taky naštvaný? Jako teď?“

„Bavili jsme se o Popletalově popírání Voldemortova návratu,“ vzpomínal Harry. „Takže ano, byl jsem naštvaný.“

 

„Takže to je ono?“ zeptal se Draco a rozhlédl se kolem, aby ho ostatní ujistili v jeho teorii. „naštveš se a tvoje magie se, nevím, vzbouří?“

„Mohlo by to být tím,“ připustil Severus. „Harry, je ti koneckonců patnáct. V tomto věku prochází tvoje tělo a také tvoje magické jádro změnami, z dítěte k dospělému. Tyto změny můžou magii dělat výbušnější a s takovým jádrem, jaké máš ty…“ zvažoval dál možnosti.

 

Vstupovali do války a Harry byl jenom člověk. Často ho ovládne vztek. Mohly by tyhle změny v jeho jádru ohrozit jeho život?

„Teď,“ promluvil Harry a podíval se na svého tátu, „jsem ale nebyl naštvaný.“

„Ne?“ podíval se na něj zmateně Neville.

„Ne,“ odpověděl Harry. „Přemýšlel jsem o tom, jak jsem zavraždil. Byl jsem vyděšený. Zpanikařený, ne naštvaný.“ Jeho prohlášení následovalo ticho, jak se pět lidí snažilo přijmout novou informaci a zařadit ji do vlastních teorií.

 

„A Harry,“ promluvila Ginny opatrně, jak zvažovala každé slovo, „jaký ten strach byl? Jak ti připadal, myslím.“ Harry chvíli otázku zvažoval. Jaký ten strach byl? Nejjednodušší odpovědí by bylo: strašidelný. Copak nebyl strach emocí sám o sobě? Už už chtěl odpovědět, když si znovu vzpomenul na přesně ten okamžik, kdy se místnost začala pokrývat ledem. Byl vyděšený a zpanikařený a také…

„Chlad,“ řekl nakonec a podíval se zrzce přímo do očí. „Strach je plný chladu.“

„A vztek?“ zeptala se.

„Vztek s sebou nese zase horko,“ odpověděl bez zaváhání. Opravdu na všechny situace seděl tento vzorec.

 

„Takže se jedná o každou silnou emoci?“ zeptal se Neville. „Nejen vztek?“

„No skvělé,“ procedil Harry suše mezi zuby.

„Jestli je to pravda,“ podíval se na něj Severus s obavami, „znamená to, že magie čte tvoje emoce a přetváří je do kouzel,“ vysvětloval Harry. „Čím intenzivnější emoce, tím silnější kouzlo. A protože to není vědomý proces, magie vychází přímo z tvého jádra, nefiltrovaně, skoro jakoby…“

„Jako by magie samotná živila to kouzlo, vysávala mě,“ dokončil Harry otcovu myšlenku. Nemít kontrolu nad množstvím magie, které z něj prýští, to byl pocit, který už znovu nechtěl zažít. Zvykl si na to, že ho magie poslouchá, proudí skrze něj stabilně. Někdy pomalu, někdy svižněji, ale vždy kontrolovaně. Jeho magie byla jedinou konstantní věcí, na kterou se mohl v bitvě spolehnout. Led… to prostě nebylo správné. Škrábal, bodal a sekal najednou.

 

„Ale řekl jsi, že je to proto, že se mění,“ přerušil ho Draco směrem k profesorovi lektvarů. „Takže se jeho jádro přizpůsobuje. Mění se z dítěte v dospělého, že? Tohle se bude dít, dokud Harry nedospěje?“ Zelené oči se šokovaně rozšířily.

„Válka přijde jistě ještě během mých teenagerovských let,“ řekl věcně. „Doufám, že tak dlouho to trvat nebude.“

„To těžko říct,“ připustil Severus. „Magická jádra dospívají rychleji než naše těla, díky Bohu. Proces ne vždy koresponduje s pubertou.“

„U mě to začalo, když mi bylo třináct,“ souhlasil Harry a pomalu si protřel spánky.

„Někdy jádru k dospělosti stačí jen jedna událost, zlomový okamžik, jestli chcete,“ dodal Mistr lektvarů. „Možná nějaký druh šoku.“

 

„Copak jsem ve svém životě nezažil šoků už dost? Nevyčerpal jsem už kvótu pro jeden lidský život?“ postěžoval si Harry frustrovaně.

„Jeden by si myslel, že ano,“ odpověděl Severus unaveně a hluboce si povzdechl. „Musíš si svoje jádro denně kontrolovat, Harry. Zatím můžeme usoudit, že se jedná o magickou reakci na dospívání. Načasování je příšerné…“

„Kdy moje načasování není příšerné?“ přerušil ho Harry řečnickou otázkou.

„… nemůžeme s tím ale nic moc dělat, jen čekat,“ dořekl profesor. „Ono už mluvení o viteálech je samo o sobě dost stresující,“ dodal po chvíli přemýšlení. „Možná se teď tvoje magie zklidní, když je medailon vyřízený.“

 

„Přece jen ses musel během dvou dnů vypořádat se dvěma viteály,“ připomněl mu Neville.

„A nutno podotknout, že úspěšně,“ dodal Draco. „Teď o viteálech víme víc než kdy dřív, ale neměli bychom dělat unáhlené závěry,“ poukázal, protože nechtěl, aby se jeho bratr dostal do podobné krize jako před chvílí. „Víme, že viteálem je taky diadém.“

„Víme, že Voldemort z něj plánoval udělat viteál, když mu bylo třiadvacet,“ opravil ho Harry. „Nevíme, jestli ho našel.“

„Našel pohárek i medailon,“ poukázal Severus.

„Ale ne meč,“ dodal Harry.

„Obvinil tě, že ses o diadému dozvěděl od ženy,“ připomněla jim Ginny. „Neznamená to, že musel vědět, kde je?“

„To je vlastně dost dobrá připomínka,“ souhlasil Harry a zaměřil se raději na diadém, než na tajemnou ženu, na kterou medailon poukázal.

„Nemusíš znít tak překvapeně, Pottere!“ ušklíbla se Ginny.

 

„Taky víme, že se chystal ukrýt nějaké viteály v Bradavicích a u Gringottových,“ připomněl Draco další informaci, kterou získali. „Tam jsme zatím žádné viteály nenašli. Teda kromě deníku,“ uzavřel a zahanbeně se podíval na Ginny. „Vím, že nejsem ten, kdo by to měl říkat, Ginny, ale omlouvám se za…“

„Máš pravdu,“ přerušila ho Ginny, „neměl bys to říkat a nemáš nic, za co by ses měl omlouvat. Nemusíš se omlouvat za svého otce. Nevěděl jsi, co je deník zač. Nevěděl jsi, že ho mám, zapomeňme, jak se ke mně dostal, neviním tě z toho,“ řekla nakonec tiše. Draco se na ni šokovaně podíval, stále si nezvykl na tolik přijetí a přátelství od jiných lidí, než od svých bratrů. „Abych byla úplná,“ dodala zrzka, když viděla, že Zmijozel neví, jak reagovat, „neslibuju, že tvého otce neprokleju, pokud se mi naskytne příležitost.“

„To je fér,“ souhlasil Draco s pousmáním.

„Odložme stranou Dracovu snahu brát na svoje bedra tíhu hříchů jeho předků,“ okomentoval Neville, načež se Zmijozel zasmál. „Máš pravdu, myslíte, že by stále mohl jeden z viteálů být v Bradavicích?“

„Nebo u Gringottových, když už jsme u toho?“ přidala se Ginny.

„Pořád máme před sebou spoustu práce,“ zamumlal Severus a unaveně si protřel oči.

 

Tímto komentářem během jedné z posledních nocí tohoto léta končila v knihovně na Silbreithu jedna éra a začínala jiná, o tom ale nikdo z nich neměl ani tušení. Všech šest čarodějů se vrátilo do svých pokojů, každý znepokojený do jiné míry, unavení do morku kostí, ale sotva mohli spát. Severus vzdal svoje snahy o klidný spánek a místo toho strážil v hale před ložnicí svého syna, dokud únava nepřevážila a on se vrátil do vlastní postele, aby si dopřál aspoň pár hodin vytouženého spánku.

Harry se také převaloval ve své posteli sem a tam, každé půl hodiny kontroloval svoje jádro a snažil se odhalit jakékoliv kolísání. Jeho magie musela začít trucovat zrovna teď, když se blížila válka, bylo to k vzteku. Když se konečně propadal do spánku, hodiny poté, co si šel lehnout, přísahal si, že bude ze všech sil držet svoji magii na uzdě, aby se jeho jádro vrátilo do naprosté rovnováhy.

 

Několik dalších dní bylo překvapivě produktivních, vzhledem k tomu, co všechno nedávno zjistili. Severus s Harrym strávili každé ráno kontrolou Harryho jádra a poté se projeli po pozemcích. Jízda na koni měla vždycky na Harryho mysl uklidňující efekt a Ghaith s Kadarem byli šťastní, když s nimi trávili dopoledne. Harry se nechtěl příliš zaměřovat na jednu věc ze strachu, aby nedostal svoje jádro do rovnováhy, a tak se pouštěl do kdečeho, například do oprav Orbeinu. Poškození vesnice bylo rozsáhlejší, jak Evy zjistila při své celodenní průzkumné obhlídce, některé její části nebyly opravovány od počátku sedmnáctého století, ale Harry na opravy denně dohlížel, takže postupovaly mílovými kroky.

 

Poté, co Severus přiznal, že opravdu nedokáže najít původní jméno vesnice, pokud vůbec kdy nějaké jméno měla, Evy se - místo, aby se toho zalekla jako každý normální člověk, jak poznamenal Draco - s ohromným potěšením vrhla na starodávné smlouvy a mapy, dokud ho neodhalila.

„Andùn!“ vykřikla zničehonic, když po pěti dnech, co na sebe dobrovolně vzala tento úkol, vtrhla s úsměvem do kuchyně.

„I tobě dobré ráno,“ pozdravil ji Severus, když na nic zamrkal zpoza svého hrnku s čajem.

„Název té vesnice,“ vysvětlila rozzářená Evy, „je Andùn. Osobně si myslím, že původně to bylo An Dùn, což znamená hradiště, což celkem sedí, ne?“ podala si také šálek a pozorovala ohromeného Mistra lektvarů.

„To jsi z historie vždycky takhle nadšená?“ zeptal se, i když znal odpověď.

„Samozřejmě!“ Prosím, ušklíbl se Severus a pobaveně ji pozoroval. „Je to historie, Severusi. Historie,“ zanotovala a podívala se na něj, jako by mu přeskočilo. „Je to vzrušující.“

„Když to říkáš, Evy,“ pokrčil rameny s úsměvem.

 

Harry název vesnice zjistil, když dohlížel na vypouštění bažiny na jižní straně Andùnu. Neville, který za ním jel, aby mu novinku sdělil sám, ho našel po kolena zabořeného v bahně, dávajícího skřetům pokyny ve skřetí řeči, jako už tolikrát. Harry se zasmál Evyině vytrvalosti a zamrkal, když drobným ohnivým kouzlem odehnal roj neodbytných komárů. Pak protočil oči, když poznal, že se ho chce Neville očividně na něco zeptat, ale neodvažuje se. Už ho znal dost, takže ho hravě udeřil do ramene.

 

„Moje jádro se zlepšuje,“ řekl. „Jak jsem ti říkal už včera v noci,“ dodal hravě, uvědomoval si, jak svoji rodinu znovu vystrašil. „Od posledního viteálu se výrazně se zklidnilo.“ Přesto se stále nevrátilo do svého původního, přirozeného stavu. Nerovnováha, která způsobila incident v knihovně, byla způsobená kolotočem, který s sebou přinesly viteály. Jak dny plynuly, bylo čím dál jasnější, že Severusova teorie je správná. Harryho jádro se měnilo přirozeně a byly to zásoby jeho magie, které způsobily akutní nerovnováhu. Mistr lektvarů si také uvědomil, že kdyby nestáli před branami války, Harry by si toho nejspíš ani nevšiml. Harrymu nezbývalo nic jiného, než svoje jádro sledovat a doufat, že dospěje, než začne skutečná válka. Snažil se udržet si čistou hlavu a uklidnit se, jak mu všichni radili, i když se to zdálo být čím dál obtížnějším, jak se blížil začátek školního roku.

 

Když se Harry několikrát setkal s Adrianem, zatímco jejich otec navštěvoval setkání Řádu, jeho dvojče se k němu chovalo stále stejně nepřátelsky. Přestože věděli, že jeden viteál se pravděpodobně skrývá u Gringottových, nezbývalo mu než počkat do prvního otevřeného útoku, než bude moct prohledat trezory. Voldemort se však zatím stále tiše skrýval, a pokud na ně další viteál čekal v Bradavicích, musejí počkat na začátek školního roku, pokud na sebe nechtějí přitáhnout nežádoucí pozornost.

 

To ale neznamenalo, že nic nedělali. Každou noc se čtyři teenageři scházeli v knihovně a zkoušeli vymyslet místa ve škole, kde by viteál mohl být ukrytý. Až na jasnou volbu Tajemné komnaty se ale nikam nedostali. Bradavice měly bezpočet možných skrýší pro něco tak malého, jako byl pohárek nebo diadém.

 

„Nemyslím si, že by Voldemort svůj viteál prostě jen tak strčil na první místo, které se mu namane,“ trvala na svém Ginny. „Promysleme to. Na Bradavice jako skrýš pro viteál myslel roky. Určitě ho napadlo místo, které by bylo bezpečné a kam by nikdo moc nechodil. Místo, které by skrylo dokonce i kouzla, kterými ochránil i prsten? To je tolik kouzel. Aspoň Brumbál by si jich jistojistě všiml,“ dodala, zatímco si prohlížela plánek čtvrtého patra v Historii bradavické školy čar a kouzel.

„Takže jsme zpátky u Komnaty?“ zeptal se Neville a s očekáváním přejel pohledem lidi kolem sebe. „Je na hradě ještě nějaká místnost, která by mohla být všechny ty roky mimo Brumbálův dosah?“

„Jestli ano, mělo by to být na Pobertově plánku,“ řekl nakonec Harry a cítil, jak se v něm začíná dmout vztek, který by neměl.

 

Adrian vzal špatně, když si Draco s Nevillem plánek půjčili, aby mohli Harryho navštívit na ošetřovně. Harry se pak vrátil na Potter Manor, aby se do mapy podíval, jen aby zjistil, že Adrian si ho společně se svým kufrem odnesl do Štábu. A i tam nepouštěl svoje dvojče z očí, jako by Harry mohl udělat merlin-ví-co, kdyby ho nechal nehlídaného.

„Takže s plánkem pořád nemáš štěstí?“ zeptala se Ginny, když zaznamenala Harryho grimasu. Už věděla o plánu, i o tom, jak Adrian nenechá svého bratra, aby se k němu přiblížil. Osobně si myslela, že starší z Potterových dvojčat by zasloužilo řádnou ránu, aby došlo k rozumu.

„Ani náhodou,“ přiznal Harry a Ginny se soucitně zašklebila. Jako jediná a nejmladší holka ze sedmi sourozenců dokázala soucítit s někým, kdo má se svým sourozencem problémy. Přesto ale byli rodina, dokonce, i když se chovali sebezarputileji. Když ale přijde na věc, stojí jeden za druhým. Zato Adrian svého bratra vědomě odstrčil - a to pěkně hloupý způsobem - jako by to pro něj byl někdo naprosto cizí. Pro Ginny bylo takovéto odstrčení vlastního bratra naprosto nepochopitelné. Když si představila, že by Fred s Georgem takhle bojovali proti sobě? To bylo prostě naprosto nemožné. Díky Merlinovi za Draca s Nevillem, usoudila nakonec, jak se snažila vymyslet téma, které by Harryho myšlenky odvedly od Adriana. I když měla chuť ho proklít, Harry by si s tím právě teď neměl dělat starosti.

 

„Myslíš, že bys dokázal najít cestu do Tajemné komnaty, aniž by si toho Brumbál všimnul?“ zeptala se.

„Ne, vlastně ani ne,“ odpověděl Harry a zamyšleně svraštil obočí. „Od konce mého druhého ročníku ze vstupu do ní nespustil oči. Nevím, jak by se kolem něj dalo projít. Jestli nedokážeme najít jiné místo, kde by viteál mohl být schovaný, budeme muset Brumbála nějak rozptýlit.“

„Navíc pochybuju, že ví, že se do komnaty dokážeš dostat,“ poukázal Draco.

„A jeho fénix tě přece kryl, ne?“ ujišťoval se Neville.

„Fawkes?“ promluvil Harry. „To ano, ale nemůžu si být jistý. Mám dojem, že nesouhlasí s některými z Brumbálových rozhodnutí, a pomoct mi bylo jeho způsobem, jak to dokázat.“

 

„Myslím, že teď je na řadě otázka,“ řekl nakonec Draco, „kde by mohl být viteál ukrytý, jestli ne v Komnatě?“

„Ve zmijozelské společenské místnosti?“ zkusil Neville. „Nikdo, kdo není ze Zmijozelu tam nemá přístup a Voldemort se cítí jako jejich právoplatný král.“ Pak se otočil k Dracovi a tázavě povytáhl obočí. „Neviděl jsi náhodou v poslední době pohárek se znakem Mrzimoru?“

„Tucty,“ odsekl Draco sarkasticky. „Jako vždycky je šance. Myslíš, že bychom tě měli propašovat do společenské místnosti, Harry?“

„To by nebyl problém,“ ujistil ho Harry. „Když budu muset, prostě seberu plášť a půjdu za tebou.“

 

Probírali jednu místnost po druhé a dny kolem nich ubíhaly. Severus několikrát navštívil Ministerstvo, aby dohlížel na zkoušky svých uzdravujících lektvarů. Byl z oficiálních testů nervózní, ale zároveň byl rád, že má na očích Popletala a může tak odhadovat jeho budoucí kroky. Dokud jsou Břichnáč s Malfoyem jeho rádci, chtěl vědět, co se děje, dřív, než bude pozdě to změnit. Překvapivě to ale byla Evy, kdo mu přinesl novinky ohledně Popletala, hned ráno poslední prázdninový pátek.

 

„Severusi?“ ozval se její hlas z chodby před kuchyní, čímž oznámila svůj příchod. Nakráčela do místnosti s dopisem s ministerskou pečetí v ruce. Měla zkrabacené obočí jako vždy, když se jí nedařilo na něco vzpomenout. Proč to vůbec vím? zeptal se Severus sám sebe. S uspokojivou odpovědí nestihl přijít, protože Evy jeho zamyšlení narušila, když mu dopis ukázala.

„Znáš Ministerskou úřednici jménem,“ odmlčela se, aby v pětistránkovém dopise našla jméno, které hledala, „Dolores Umbridgeová?“

„Obávám se, že ano,“ přiznal Severus a v hlavě se mu rozezvučel poplašný alarm, když slyšel to jméno. Jednou nebo dvakrát se s ní potkal, samozřejmě, a také četl její práci. Roky skrytě podporovala teorii nadřazenosti čistokrevných, i  když o svém postoji nikdy nepromluvila otevřeně. „Proč?“

„Ministr byl tak milý, že mě informoval o schválení vzdělávací reformy a svém záměru sám jmenovat novou profesorku Obrany proti černé magii.“ Severus zaskučel a unaveně si protřel oči. Opravdu byla ta pozice prokletá? Proto Umbridgeová? Měl pocit, že mu nakonec snad začne chybět Lockhart - nikdy si nemyslel, že klesne tak hluboko.

 

„To se Popletal opravdu úplně zbláznil?“ povzdechl si znovu Severus. „Samozřejmě, že ano,“ odpověděl si sám. „Že se ptám.“

„Opravdu je tak strašná?“ posadila se Evy naproti němu a přijala od Minnie s úsměvem šálek čaje.

„Podle toho mála, co o ní vím, je slečna Umbridgeová příznivkyní nadvlády čarodějů nad mudly a také má Voldemortovy patriarchální postoje k nadřazenosti čistokrevných,“ odpověděl. „Nikdy se ale k Voldemortovi nepřihlásila otevřeně, už roky je Popletalovou sekretářkou. Má jeho naprostou důvěru.“

„Nádhera,“ procedila Evy mezi zuby. „Jak by o ní vůbec mohli uvažovat na pozici učitele? Copak do toho nemá ředitel co mluvit?“

„Míval,“ namítl Severus a usrkl své kávy. „Ale vzdělávací reforma, ať už to má být cokoliv, mu tohle právo zřejmě vzala.“

 

Jeho zamyšlený výraz se přetavil v úšklebek, když si vzpomněl na Brumbálovo rozhořčení, když byla před pár týdny oznámena Evy jako nástupce Binnse. Evy si jeho výraz správně vyložila a protočila oči v sloup.

„Brumbál si chtěl toho profesora-ducha nechat, že?“ zeptala se a odpovědí jí byl jen srdečný smích. Raději se proto zaměřila na svoje palačinky a mumlala si něco, o čem si Severus byl jistý, že jsou to urážky v norštině.

 

Přesně v tom okamžiku se v kuchyni objevil Harry. Evelyn polkla palačinky a Severus se na ni usmál. Harry se sám také usmál pod vousy a dělal, co mohl, aby se nepustil do dohazovacích intrik. Tohle byla soukromá věc nejvyšší kategorie a on do ní nesměl zasahovat. Přesto se široce usmíval, když se Evelyn se svou snídání přesunula vedle Severuse, a popřál jí dobré ráno.

 

„Myslím, že Popletal je imbecil a Brumbál…. no… dobré ráno, Harry,“ pozdravila ho na oplátku, čímž ještě víc rozšířila jeho úsměv. Severus se taky zasmál, jeho chvějící se ramena dávala najevo souhlas s její poznámkou.

„Souhlasím,“ přitakal Harry, „jak jste na to došli?“ Místo odpovědi mu Evy podala dopis a dál likvidovala svoji dávku palačinek, aby mu dala čas ke čtení.

 

„To se Popletal úplně zbláznil?“ zeptal se nakonec, načež Severus i Evy vybuchli smíchy. „Co?“

„Ale nic,“ ujistila ho Evy, „jen tu samou otázku položil tvůj táta,“ vysvětlila a rukou, v níž držela šálek, pokynula k Severusovi.

„Asi to teda bude pravda,“ usoudil Harry na oplátku.

Ginniin příchod o chvíli později pak začal několik kol vysvětlování, kdo je to Umbridgeová. Ukončil to až Draco otázkou:

„Počkejte, myslím, že jsem ji potkal. Obléká se zásadně do růžové a přeslazeně?“

„Ano, přesně,“ potvrdil Severus.

 

Cesty všech se rozdělily v sobotu odpoledne. Neville, Ginny a Evy se vrátili domů, aby se zabalili pro školní rok. Draco zůstal na Silbreithu, vše co potřeboval mu po několika dlouhých dopisech z Malfoy Manor poslala jeho máma.

„Chybí ti,“ poznal Harry - zrovna společně stáli na nejdelším balkóně Orbeinu a pozorovali skřetí práci v Andúnu. Harry se sem za pár týdnů plánoval vrátit, aby dohlédl na finální konstrukci a ukončení prací, taky chtěl na hrad a jeho pozemky seslat několik posledních kouzel.

Soukromé letaxové připojení ke Gringottovým bylo zařízeno teprve před pár dny a spojilo tak Harryho nový trezor a velký krb ve východním křídle Orbeinu. Tam také byla založena ošetřovna. Zrovna byli uprostřed zásobování léky a zdravotními potřebami, anonymně si je nechali dovážet ze zahraničí, když bylo nutné. Severus ošetřovnu ve svém vzácném volném čase zásoboval léčivými lektvary, dokonce i Evy si vyhrnula rukávy a pomáhala mu vařit.

„Je to moje matka,“ vysvětlil Draco s pohledem upřeným do dáli, „samozřejmě, že mi chybí. Ale chápu, že zrovna teď nemůžu být doma, a ona taky,“ povzdechl si a změnil téma, když se opřel o zábradlí, stejně jako Harry.

 

„Jak to jde s Andúnem?“

„Vlastně docela dobře,“ odpověděl Harry s pousmáním. Vesnice byla již téměř obnovena a on byl na ten úspěch náležitě pyšný. „Rozšiřujeme se, jak víš.“ Poté, co skřeti objevili dávno opuštěný lom na protější straně areálu, se do jeho budování a oprav pustili s nebývalou vervou.

 

Během srpna se ministr poprvé - a podle Harryho naprosto zcestně - pokusil zasáhnout do práce Gringottových. Prezident Gringottovy banky však jeho záměry rozpoznal a skrze Nagnoka kontaktoval Harryho s otázkou, jestli pro svoje snahy nepotřebuje ještě dodatečnou pomoc. Nagnok trval na tom, že se další lidská síla hodí a měla by být požadována, ale Harry se snažil udržet věci, v co největším utajení, a tak požádal jen o lepší sazby pro rekonstrukci. Ať už prezident udělal cokoliv, skřeti byli nejenom odhodláni znovu vystavět vesnici, ale vystavět ji tak, aby byla hodna Orbeinu. Opravili a přestavěli vše k dokonalosti, od domů po radnici a divadlo - které nejspíš nikdy nebylo dokončeno, jak jeho stavbu přerušila válka.

 

Když si Mistr lektvarů uvědomil, že ve skřetím týmu jsou hned dva architekti, přišel s nápadem udělat mezi nimi soutěž. Tu a tam upustil několik náznaků o tom, který z nich je považován za lepšího, a potom pobaveně sledoval, jak se drby rychle šíří. Najednou byl Harry zasypáván návrhy na zlepšení fasád jednotlivých budov, prakticky zadarmo, skřetí hrdost vítězila nad touhou po zisku. Mladý pán Orbeinu využil svoje výhody naplno a Andún z toho těžil.

 

Kromě oprav a estetických věcí ve stylu, který byl podle Evy ohromující renesancí smíšenou se středověkou architekturou, se zvýšila také kapacita bydlení, Andún vypadal víc a víc jako menší město. Někdy Harry litoval, že skřeti kvůli smlouvě, kterou podepsali, vše zapomenou, jakmile je propustí ze svých služeb.

 

„Když bude třeba,“ řekl, „můžeme ubytovat až patnáct set lidí. Skřeti jsou konkurenční bytosti, může to být až třikrát víc, když na konci září dokončí novou čtvrť,“ ušklíbl se, rekonstrukce pokračovala rychlostí blesku. „Pořád je to ale nic, když zvážíme, že uprostřed války se ocitnou asi dva miliony čarodějů. A to je jenom naše země,“ zavrtěl hlavou. „Přál bych si, aby nějak reagovalo Ministerstvo. Něco udělalo.“

„Co jsem pochopil,“ řekl Draco a podíval se na svého bratra, takže spustil pohled ze stavby mostu, který měl spokojovat starou a novou čtvrť, „tohle je mnohem víc, než jsme měli během poslední války.“

„Minule jsme ani nevěděli, že se blíží válka,“ namítl Harry, „tentokrát to víme a nejsme o nic víc připraveni. Je to neomluvitelné.“

„Uděláme, co jen budeme moct,“ trval na svém Draco a vrátil se pohledem k vesnici. „Ale jo, zatracené Ministerstvo! My budeme připravení,“ řekl smutně a Harry přikývl.

„Pořád říkám, že Popletal je idiot,“ dodal po chvíli ticha.

„Copak někdo říká opak?“ pobouřil se Draco a oba chlapci zavrtěli hlavami, než se dali do smíchu.

 

Tak uplynuly poslední dny léta a Harry naposledy objížděl Andún, aby si prohlédl nové budovy, než odejde do školy. Pomyšlení na návrat do Bradavic bylo pořád jaksi neskutečné, to, že bude znovu chodit z hodiny na hodinu, přestože nic nebude tak, jak má být. Zatímco většina jeho spolužáků bude žít pouze zkouškami NKÚ a každodenními starostmi, on musí zvládnout školní práci i přípravu na válku a snažit se přitom zůstat klidný. Harry si znovu povzdechl a podepsal další dokument ke schválení stavby, jen matně zaznamenal paragraf zmiňující cosi o parku. Doufal, že už se nikdy nebude opakovat incident z knihovny, natož v Bradavicích.

 

Odpoledne se Harry i Severus přidali k Dracovi na balkóně a pozorovali jezero. Byl to poslední den před odjezdem do Bradavic. Nepromluvili spolu ani slovo, ale všichni věděli, že to může být poslední klidné, letní odpoledne, než se ztratí ve válce.

„Na nový školní rok,“ pozvedl Mistr lektvarů sklenici ledového čaje k přípitku.

„Na nový školní rok,“ opakovali chlapci a dál v tichu pozorovali západ slunce.

 

Navzdory temným časům, které ležely před nimi, bylo následující ráno jasné a teplé. Kufry byly zabaleny, se všemi se rozloučili a Harry následoval Severuse a Draca do krbu, aby se přemístili do Děravého kotle, odkud si měli vzít taxíka na nádraží.

„Víte,“ řekl Harry s úsměvem, „tohle je vlastně poprvé, co se před začátkem školního roku nevracím na Potter Manor.“ Už před týdnem mu matka poslala dopis, ve kterém ho informovala, že letos pojedou do školy rovnou ze štábu a ne z domova. Harry jí naopak odpověděl, že se na nádraží dostane s Dracem, kde se pak setkají na nástupišti. A protože Draco nemohl jít do štábu - a Harry ho nemohl jen tak opustit, koneckonců ho pozval na prázdniny - nemohla Lily nic namítnout. Dopis, který poslala potom, byl krátký, zahořklý, ale povolný.

 

Její dopis pak následoval delší, napsaný Jamesem Potterem, který dorazil v noci před odjezdem. James se snažil zdůraznit důležitost rodiny. V dopise nepříliš jemně zmiňoval blížící se válku a ještě drsněji pak Dracovy domnělé motivy k přátelství s Harrym. Draco, který dopis četl Harrymu přes rameno, sklopil oči k zemi a zrudl zahanbením. Bylo mu jasné, že činy jeho otce ovlivní i jeho život, stále se bude muset vypořádávat s reputací Malfoyovy rodiny. Severus mladého Zmijozela pobídl, aby nad tím příliš nepřemýšlel, a temně prohlásil, že James rychle zapomněl, z jaké rodiny pochází jeho nejlepší přítel.

 

Harry dopis raději ani nekomentoval a rovnou ho hodil do krbu. Pak svého bratra prostě odvedl do kuchyně na noční mísu zmrzliny. Nebo aspoň to chtěl udělat, než se jeho magie rozhodla jinak.

 

Jak se v něm vzmáhal vztek, dopis mu vybuchl v ruce dřív, než se vůbec stačil zvednout z křesla, aby došel ke krbu. Draco se Severusem na něj šokovaně zírali a Harry si rezignovaně povzdechl, pro jednou mu to ale nevadilo vzhledem k tomu, jak žádaný byl výsledek.

„I pro mě je to poprvé, co do Bradavic nejedu z našeho domu,“ přidal se Draco. „Ne, že by mi to vadilo, vzhledem k okolnostem,“ usmál se.

 

Jízda uběhla vesele, tři čarodějové nechtěli myslet na to, co je čeká v Bradavicích - možná viteál a určitě Umbridgeová - a nechtěli, aby jejich rozhovor vyslechl někdo nepovolaný. Severus jim dal malé školení o tom, co se od nich čeká jako od prefektů, a všichni pak prošli přepážkou na nástupiště. Oba chlapci si mudlovské oblečení rovnou změnili na hábit a připnuli si svoje prefektské odznaky.

 

„Harry, Draco!“ ozval se Nevillův hlas v okamžiku, kdy se objevili na druhé straně přepážky. Odtrhl se od své babičky, aby se zářivým úsměvem přivítal svoje bratry. Augusta Longbottomová ale nesdílela nadšení svého vnuka, Harry si dobře všiml, jak ostrým pohledem probodává Draca. Nechtěl ale nic říkat dřív, než nastoupí do vlaku, a tak se přivítal s Nevillem a pohledem hledal svoje dvojče a velkou skupinu z Grimmauldova náměstí. Neville si všech jeho pohledů velice dobře všiml.

 

„Adrian ještě nepřijel. A připomeň mi, že ti chci něco říct, jakmile nastoupíme do vlaku.“

„Jasně, Neve,“ ujistil ho Harry a popotáhl svůj kufr k vlaku, přičemž se tu a tam pozdravil s několika lidmi. „Půjdeme si najít místa?“ Jeho pohled se rozjasnil, když zaznamenal lesk stříbřitě blonďatých vlasů. „Hele, Neve, je tu Lenka.“

„Kde?“ vyhrkl Neville a okamžitě střelil pohledem směrem, kterým Harry ukazoval.

„Jsi marnej,“ okomentoval Draco, protočil oči, ale usmíval se. „Běž. S Harrym tvůj kufr zvládneme.“

„Jste si jistí?“ zeptal se Neville, ale jeho hlava se točila zpět za havraspárskou studentkou.

„Pomůžu jim“ ujistil ho Mistr lektvarů.

 

„Ahoj, Lenko!“ zavolal a jeho rodina se zasmála.

„Ach, podívejte, jak jsou rozkošní,“ rozplýval se Harry teatrálně.

„Neposmívej se mu, Harry,“ varoval ho profesor, protože věděl, co Harry udělá, jakmile k tomu dostane příležitost. „Jednoho dne bys toho mohl litovat.“

„On se mi posmíval celý rok, co Fleur byla v Bradavicích,“ bránil se Harry. „Ale slibuju, že budu hodný, jen trošku ho poškádlím.“

„Já slibuju to samé,“ ujistil je oba Draco. „Lenka je milá a vlastně skvělá, takže se mu není moc za co posmívat. Kromě toho hloupého výrazu na tváři,“ okomentoval.

 

Tři čarodějové levitovali kufry a soví klece do vlaku a našli prázdné kupé, načež se vrátili na nástupiště. Ještě před tím ale Harry seslal na dveře kouzlo, aby je udržel zamčené. Znovu se zasmáli pobláznění nejmladšího z nich. Když vystoupili z vlaku, jejich pohled opět upoutaly blonďaté vlasy, tentokrát to ale nebyla Lenka, komu patřily.

„Oh,“ vydechl Draco, když po měsíci poprvé uviděl svoje rodiče. Jeho otec stál napřímeně a hrdě jako vždy, se svým typickým úšklebkem na tváři. Draco se okamžitě naježil, protože věděl, proč se tak usmívá. Jeho vztek se ještě rozdmýchal, když spočinul očima na své matce. Narcissa Malfoyová těkala očima sem a tam, její obvyklé držení těla bylo pryč a pod šedýma očima se jí rýsovaly temné kruhy. Draco si uvědomil, že hledá právě jeho. Byla vyděšená, na pokraji paniky, a jejímu manželovi to bylo úplně jedno.

 

„Klid, Draco,“ promluvil tiše Harry a položil mu ruku na rameno.

„On to nechápe,“ opáčil Draco a jeho oči barvy bouřkových mraků vyhledaly ty zelené. „Pořád to nechápe.“ Nebylo třeba specifikovat, na co tím naráží. Lucius Malfoy stál vzpřímeně a zatvrzele, jeho ledový pohled přetékal opovržením, když spočinul na skupině, která právě dorazil z Grimmauldova náměstí.

 

„Barzûln,“ nezabránil Harry nadávce, která mu splynula ze rtů, přímo cítil, jak se obě skupiny blíží ke kolizi. Severus a Draco, kteří si také všimli blížící se katastrofy, jako by přimrzli na místě a čekali na nevyhnutelné.

„Merlin nám pomáhej,“ ozval se Nevillův hlas po jejich levici, Harry se na něj a lenku jen podíval a přikývl.

„Co se…“ Lenka nedokončila otázku, než se hlavy Potterovy a Malfoyovy rodiny setkaly. Místo toho ukázala dávku ostrovtipu hodnou své koleje, když ustoupila k mnohem vyššímu Nevillovi a zeptala se: „Nedá se tomuto vlaku zabránit, aby narazil?“

„Myslím, že ne,“ zamumlal Harry, ale zatvářil se odhodlaně, „možná bychom ale mohli zmírnit škody,“ dodal a vydal se přímo k začínající bouři právě ve chvíli, kdy si to James, Sirius i pan Weasley namířili k ušklíbajícímu se Luciusovi.

 

„Ale, co to tady máme?“ozval se jasný Luciusův hlas plný sarkasmu.

„Nech si to, Malfoyi!“ vyštěkl James. „Překvapuje mě, že se vůbec opovážíš ukázat svůj ksicht na veřejnosti.“

„Čeho bych se mohl bát, Pottere?“ zeptal se blonďák panovačně. „Jsem tady, abych vyprovodil svého syna, přesně jako vy,“ řekl. „Teda kromě tebe,“ neopomněl dodat, když mu pohled padl na Siriuse. „Ty vlastně nemáš rodinu, kterou bys vyprovázel. Zbaven rodinného stromu, co?“ Sirius a zavrčel, ale v poslední vteřině ho zastavil Remus, který svému impulzivnímu příteli stál po boku.

„Jak se opovažuješ, Malfoyi!“ vykřikl James a sáhl pro svoji hůlku.

 

„Tati!“ protáhl se Draco kolem Harryho a strategicky se postavil mezi oba čaroděje. „Mami,“ přivítal se s Narcissou, které se očividně ulevilo, a usmál se na ni, než se otočil zpět k otci s naoko naprosto neutrálním výrazem. „Zrovna jste dorazili?“

„Ano,“ odpověděl Lucius a jeho úšklebek se vrátil, když zaznamenal Harryho, jak se jde postavit k Dracovi. Také Adrian vrhl na svoje dvojče jízlivý pohled a James zaskřípal zuby, když zaznamenal vzájemnou náklonnost mezi oběma chlapci. „Tvoje matka a já jsme ti chtěli popřát dobrý školní rok, protože jsi měl tak skvělé léto, že se víc jak měsíc neukázal doma!“ obvinil Lucius svého syna a podíval se na Jamese, který se naježil. Měsíc pryč z Malfoy Manor znamenal měsíc strávený s jeho mladším synem. „A narazili jsme přímo na… no,“ mávl rukou k davu před sebou, jako by nebylo třeba slov.

James, Sirius, Remus a Artur stáli pevně a impozantně, jako živoucí zeď mezi Malfoyovými a zbytkem jejich skupiny, která zůstávala o několik kroků vzadu. Severus, Harry, Neville a Lenka stáli kousek před nimi, napravo od Draca, přímo uprostřed sváru.

 

„Vidíš, prostě jsem se musel zastavit a trochu se pobavit,“ pokračoval Lucius. „Slyšel jsem zajímavé zvěsti o jistém členovi tvé rodiny, Arture,“ řekl a pohledem přejel i ostatní členy Weasleyova klanu, který byl shromážděn tak, aby schovával Ginny, o níž se zjevně mluvilo, „které kolují po Ministerstvu, ale o nichž já silně pochybuji,“ ušklíbl se na stále červenějšího Artura. „Víš, bývám obvykle o takových závažných incidentech informován z první ruky. No, před pár týdny jsem navštívil ministerský výroční gala večer,“ zadíval se chladně na profesora lektvarů, který mu pohled neochvějně opětoval, „a tam jsem si udělal známost, která mi svěřila, že…“

„Nic,“ ozval se Ginniin hlas odněkud za Ronem, když ustoupila od své rodiny a předstoupila před Luciuse.

 

Koneckonců, neměla proč se skrývat. Členky Sesterstva byly veřejně známé a možná tohle byl způsob, jak tuhle šarvátku ukončit dřív, než dojde na pěsti a kletby. Taky to stálo za to, jak úšklebek zmizel z Luciusovy tváře. Harry se zlomyslně usmál, když zrzka klidně vystoupila a její šeříkový pohled se zabořil do toho ledového.

„C-co?“ vyhrkl Lucius pod pohledem dívky, jejíž život jednou ohrozil. Dokonce i Narcissa o krok ustoupila blíž ke svému synovi.

 

„Hádám, že to o mně ty drby mluvily?“ zeptala se Ginny, která teď stála na úrovni Remuse.

„Co?“ opakoval Lucius svoji otázku.

„Je v Sesterstvu, víte?“ ozval se Ronův hlas z místa, kde stál mezi Adrianem a Hermionou. „To jste nečekal, že?“

„Možná to bylo trochu překvapením,“ odbyl ho Adrian a podíval se na Draca, než se otočil k Harrymu. „Řekla nám to před pár dny,“ dodal, aby situaci Harrymu vysvětlil. Jeho sebeuspokojivý výraz přiváděl Harryho krev k varu, „ale tys nebyl nikde poblíž, abychom…“

 

„Harry?“ přerušila ho Ginny, která nezapomněla, co jí  Neville s Dracem řekli o Adrianově chování k Harrymu. „No, Harry o tom samozřejmě věděl,“ ukázala na svoje oči, „už nějakou dobu. Přes léto jsme si hodně psali.“ Spokojeně si prohlížela ohromené obličeje, než pokračovala. „Co je? To si teď nemůžu psát se svými přáteli?“ protočila oči v sloup a obrátila svoji pozornost zpět k Luciusovi a s potěšením si všimla, že se z toho ještě nestihl úplně vzpamatovat.

 

„Jak jsem řekla, Evy by nezmínila nic bez mého dovolení, jako skupina držíme při sobě poměrně pevně,“ dodala.

„Sesterstvo?“ vydechl Lucius. Jeho chvástání bylo to tam.

„Ano,“ odpověděla Ginny pomalu, jako by se bála, že jí neporozumí. „Evy určitě nemluvila o mně. A zcela jistě ne o vás,“ dodala, když Luciusův prázdný výraz nahradil šok a vztek. „Ale o vás mluvila, pane profesore,“ otočila se Ginny k Severusovi, čímž úplně zbrousila hrot Luciusovy pýchy, a široce se usmála. Severus pobaveně zavrtěl hlavou, užíval si Luciusův stav, který se pomalu blížil mrtvici.

 

„Evelyn Norská?“ vložil se mezi ně Sirius, který si nemohl pomoct. „Vy znáte Evelyn Norskou?“

„Myslím, že ani Evy ani já už si nedokážeme představit noc jeden bez druhého,“ odpověděl suše Mistr lektvarů a opožděně si uvědomil, jak ta věta zní vytržená z kontextu. Zavřel oči, aby se rozmyslel, ale jakýkoliv pokus větu přeformulovat, by celou situaci jenom zhoršil. Harry se neúspěšně snažil zamaskovat řehot kašlem. Lucius toho měl právě dost.

 

„Draco,“ oslovil syna autoritativně, „odcházíme. Můžeš se vrátit ke svým přátelům,“ zavrčel, když používal svoje slova jako zbraň. Pak se otočil a hrdě kráčel pryč, přičemž se zahalil do tmavě zeleného cestovního pláště.

„Pojď, Draco,“ promluvila Narcissa mnohem jemněji než její manžel, když také odcházela.

„Já…“ začal se Draco omlouvat za činy svého otce, ale slova mu umřela na rtech, když k němu přistoupil James.

 

„Nevím, jakou hru to hraješ,“ řekl, „ale ať se propadnu, jestli nechám Luciusova špeha zametat s mým synem. Jakékoliv plány tvůj pán má, nevyjde ti to, pamatuj si moje slova, Malfoyi!“

„Jamesi!“ vložil se do toho Severus varovným tónem, když s chladným pohledem přikročil k blonďákovi. Neville ho se zaskučením následoval a Ginny s Lenkou, které byly vždy soucitné, zamrzly na místě a nevěřícně na Jamese zíraly. Harry cítil, jak mu ve spáncích buší tep, mohl prakticky cítit svoji magii, která se vzbouřila jako reakce na Jamesova obvinění. Draco úplně zbledl, když si všiml, jak se Harrymu třesou ruce, a v duchu Jamese proklel.

 

„To je v pořádku, pane profesore. Opravdu, v pořádku,“ opakoval, když nenápadně kývl směrem k Harrymu. Pak se hluboce nadechla a otočil se k Jamesovi. „Pane Pottere,“ řekl prostě a s takovou důstojností, na jakou se jenom zmohl, jak mu diktovaly dobré mravy. „Pane Weasleyi, profesore,“ pokynul Lupinovi a na Siriuse se smutně usmál, jako by věděl, že brzy půjde v jeho stopách. „Bratranče,“ pozdravil i jeho, načež se otočil za svými rodiči. „Harry, Neve, uvidíme se ve vlaku.“ S tím za sebou všechny nechal s výrazy plnými vzteku, ponížení a dalších emocí mezi tím.

 

„Zatraceně, Jamesi!“ vyštěkl Mistr lektvarů po několika chvílích naprostého ticha. O tři kroky se k němu přiblížil a napřímil se do plné výšky, čímž Jamese převýšil, tvář plnou hněvu. James musel o krok ustoupit a zvednou hlavu, když mu Severus připomněl, že je vlastně vyšší než on. „Opravdu to bylo zapotřebí? Co to děláš, zatraceně? Dokazuješ si svou sílu na patnáctiletém klukovi?“

„Já…“ začal James ochromeně.

„Ty nic, Jamesi!“ vyštěkl profesor. „Než příště obviníš dítě, že je spolčené s Temným pánem,“ štěkal a pravá hůlka mu instinktivně sjela pro hůlku, „pamatuj si, že rodina, ze které pocházíš, neurčuje tvůj charakter. Myslel jsem, že už to víš,“ uzavřel a podíval se na bledého Siriuse.

 

S dalším pohrdavým pohledem věnovaným Arturovi, který se také tvářil zahanbeně, o krok ustoupil a hluboce se nadechl. „Počkám u vlaku,“ řekl svému synovi. Harry naprosto rozuměl. Ruka jeho táty stále svírala hůlku, a kdyby ještě o něco déle zůstal v Jamesově přítomnosti, začaly by létat kletby. Proto přikývl a také se hluboce nadechl, aby se uklidnil, snažil se, co mohl, aby nic nezapálil. Když Severus odešel, otočil se k Jamesovi on.

 

„Doufám, že jsi spokojený,“ řekl upjatě.

„Harry, nemyslel jsem…“

„Draco s námi v létě nebyl, aby si odpočinul, víš?“ přerušil ho Harry a posunul se k němu blíž, aby ho neslyšeli přihlížející, kteří začínali být jejich roztržkou zaujati. „Rozumíš, co říkám?“ nechtěl to rozebírat na veřejnosti, zvlášť, dokud byl Lucius stále poblíž. Ale ani to nepotřeboval. Náznaky byly víc než jasné všem. Jestli to bylo možné, Sirius zbledl ještě víc. I on přece utekl z domu, aby se ukryl u svého nejlepšího přítele.

 

„Měli bychom nastoupit do vlaku,“ navrhla Ginny náhle, čímž se snažila Harryho vytrhnout ze situace, která by mohla zvýšit hladinu jeho vzteku. „Jinak si nenajdeme místa u sebe.“

„Už jsme zabrali kupé,“ informoval ji Harry a vděčně se na ni podíval.

„Jak?“ nechápal Neville, který se ale přidal k Ginny, aby Harryho rozptýlili.

„Možná jsem zamkl pár dveří,“ vysvětlil Harry, načež se obrátil zpět k Jamesovi. Rozhodl se ale, že bude lepší už nic neříkat, a tak vykročil k Bradavickému expresu. Vydechl úlevou, když na něj nikdo nezavolal.

 

„Je to vůbec povolené?“ zajímal se Neville, když mávl na Draca, aby se k nim přidal, ruku kolem ramen šokované Lenky.

„Později za to strhnu Nebelvíru nějaké body, jestli ti to pomůže, Neve,“ slíbil zelenooký chlapec. „Jsem prefekt, vzpomínáš?“

„Zase se nemusíš ukvapovat,“ ušklíbl se Neville. Severus s Dracem je brzy dohonili.

„Prostě jen pojďme odsud,“ zamumlal blonďák a unaveně si protřel oči.

„Nenech je, aby se ti dostali pod kůži, Draco,“ nabádal ho profesor mírně. „Nikdo ti nebude říkat, za co stojíš, to víš nejlíp ty sám.“ Zmijozel se usmál a přikývl. Neville ho hravě udeřil do ramene.

 

„Osobně si myslím, že je to velice statečné,“ promluvila Lenka poprvé od chvíle, kdy začala konfrontace, „zůstat hrdě stát, když zvážíme vše kolem.“ Draco se usmál nejen jejím povzbuzujícím slovům, ale také hrdému pohledu, kterým ji obdařil Neville.

„To je od tebe docela nebelvírské,“ okomentovala Ginny v absolutním souhlasu. „Asi už jsi moc dlouho vystaven těmhle dvěma,“ dodala a ukázala na Harryho s Nevillem.

„No co, stávají se i horší věci,“ bránil se Neville. „A vystavení nebelvírským je teď nový pojem? Tak tomu teď budeme říkat?“ Draco si odfrkl a zavrtěl hlavou nad bratrovým blázněním.

„Ano,“ potvrdil Harry. „Buď rád, že Severus tě drží v rovnováze, Draco.“

 

Z nástupiště se ozvalo zahoukání signalizující, že vlak je připraven k odjezdu. Se Severusovou pomocí naložili kufr Ginny i Lenky a skupina studentů zamávala Severusovi na rozloučenou. Harry se hluboce nadechl, když se vlak dal do pohybu, snažil se uklidnit a potlačit nával magie, který procházel jeho tělem. Jestli tohle naznačovalo, jak bude vypadat celý rok, asi spálí Bradavice do základů. V tichém zamyšlení se podíval z okna.

„Snad k tomu nedojde,“ zamumlal tiše, když jim nádraží zmizelo z dohledu.

 

 

 

<<< Předchozí           Následující >>>