74. Zajímavý případ pana Raddlea - II. část

16.10.2016 21:19

„Musíte mi to vysvětlit,“ řekl pak.

„Já vím. I já chci nějaká vysvětlení,“ řekla. „Tohle je pro mě poměrně nové. A přišlo to odnikud. Z toho, co jsem pochopila, vy už o tom nějakou dobu víte?“ Severus přikývl. „Já asi týden,“ řekla. „Za hodinu a půl půjdu odsud a potkám se se svou sestrou. Jestli máte soukromé místo, kde si můžeme promluvit…“

„Mám,“ odpověděl naléhavě.

„Pak se potkáme u Děravého kotle, jmenuje se ta hospoda tak?“ Severus přikývl. „Za dvě hodiny,“ dořekla. „Budeme na sobě mít zelené pláště Sesterstva, možná budete chtít přijít nepoznaný.“ Severus znovu přikývl.

Tanec skončil, vzájemně se poklonili, aniž by uhnuli pohledem.

„Nebojte se,“ zašeptala ještě, když jí nabídl rámě, aby ji odvedl z parketu. „Jsme tu, abychom vám pomohly.“

 

Aby dostála svému slovu, Evelyn opustila gala večer přesně hodinu a půl po tanci se Severusem. Přijala ještě tři další nabídky k tanci, dvě od ministrů a jednu od Luciuse, který byl otrávený, že ho po zbytek času ignorovala. Ginny jí toho muže popsala jako přinejmenším arogantního, když ho zmínila v souvislosti s deníkem Toma Raddlea, a Evy jí teď dala za pravdu.

 

Když Popletalovi popřála dobrou noc a namířila si to z místnosti ven, konečně si dovolila přemýšlet o tom, co se tu noc stalo. Tohle gala rozhodně nebylo tím, co čekala. Ano, tohle všechno začalo podle předpokladů. Minulý týden se snažila poznat se s Ginny lépe. Měla radost z toho, jak dobře si rozuměly, jako by Ginny byla sestrou, kterou si vždycky přála mít. Po nečekaném setkání s Morganou - opravdu se to stalo? - zůstaly celou noc vzhůru a snažily se porozumět tomu, co po nich proroctví žádalo. Nakonec se Evy rozhodla požádat Charlieho o povolení, aby si Ginny mohla prodloužit pobyt na tak dlouho, dokud to „Sesterstvo vyžadovalo“. Použila přitom tón, který její otec používal, když mluvil o státních záležitostech s Velkou radou - obdobou Starostolce - nebo když káral svoje děti. Musela ho použít správně, protože Charlie se zdál být přístupnějším a dovolil, aby jeho sestra zůstala v Domově, tedy až poté, co byl ujištěn, že je tam ve větším bezpečí než kdekoliv jinde na světě.

 

Do svítání spolu diskutovaly, aniž by přišly s uspokojivým závěrem. Jediným způsobem, jak zjistit něco víc, bylo zeptat se přímo Harryho Pottera a Severuse Snapea. Což se snáz řekne, než udělá. Ginny ji informovala, že Severus - a z toho, co pochopila nejspíš také Harry - bydlí v nezmapovatelném domě někde ve Skotsku. Evy věděla, že do takového sídla se dostane pouze s povolením jeho vlastníka. A aby jí to vlastník dovolil, by ho musela napřed potkat.

 

Ginny samozřejmě Harryho znala, ale na Silbreith nikdy pozvána nebyla. Během posledních let ve škole si s Harrym nebyla zas až tak blízká, jak jí vysvětlila, nebyla si vlastně ani jistá, jak by k němu měla přistupovat. Nechtěla ho tlačit do přátelství s ní jen pro její zvědavost, co se před třemi lety stalo v Tajemné komnatě.

 

„Vím, že je chytrý,“ řekla Ginny, „každý to ví. Taky vím, že je to dobrej kluk. I kdyby to nebylo jasné z toho, že mi zachránil život, myslím, že nějak pomohl i mým bratrům Fredovi a Georgovi s jejich plány rozjet svůj vlastní obchod. Ron řekl nedávno něco protivnýho o tom, že si Harry dělá přátele mezi bohatými lidmi, a oni dva se ho zastali. Řekli, že Harryho peníze ani trochu nezajímají a byl pro ně pravým přítelem, kdykoliv ho potřebovali. Rona nazvali žárlivým idiotem.“ Ginny se nadechla, protože tohle všechno ze sebe vychrlila najednou. „Mám Rona ráda, jako všechny svoje bratry, ale opravdu umí být žárlivým idiotem.“

 

„Lidi Haryho moc neznají, že? Mohli by tví bratři, myslím dvojčata, vědět něco víc?“ zeptala se pak Evy, když promýšlela, co o chlapci zatím věděla.

„Myslím, že ani ne,“ odvětila Ginny. „Vím, že se hodně přáteli s Nevillem Longbottomem a Dracem Malfoyem. Nevilla už nějaký ten rok znám, je to tichý, upřímný kluk,“ usmála se, než pokračovala. „Tak trochu randí s Lenkou, mojí nejlepší kamarádkou, a opravdu ji umí rozesmát. Je správnej.“ Evy se usmála a přikývla. „Draco Malfoy na druhou stranu… kdyby ses mě zeptala před rokem, řekla bych ti o něm to nejhorší, že je to celý otec. Ale z toho, co jsem viděla v uplynulém roce…“ odmlčela se a na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho. „Já ho vlastně pořádně neznám. Nikdy si nikoho nepustil k tělu. Myslím, že ještě donedávna měl spíš kumpány než přátele. Nikdy dřív jsem ho neviděla se smát. Dřív mě nazval snad každým hanlivým pojmenováním, jaké jde vymyslet, ale teď už se mi zdá celkem v pohodě. Lenka říkala, že na plese ji přijal stejně dobře jako Harry. A zůstal vzhůru celou noc, jen aby před ošetřovnou čekal, až se Harry probudí.“ Zatřásla hlavou. „Hádám, že tihle tři jsou si teď velice blízcí. Jestli o Harrym ví někdo něco víc, je to Neville a Draco.“

 

Evy přikývla, jako že rozumí a navrhla, že by se teď měly zaměřit na to, jak zůstane Ginny nablízku u během školního roku. Kdyby měla přístup do Bradavic, byla by to zároveň i šance dostat se k Harrymu, potažmo i k Severusovi.

„Nebudou náhodou otevírat místo učitele Historie čar a kouzel, co?“ zažertovala Evy a Ginny zaskučela.

„Nemluv se mnou o Historii čar a kouzel!“ vyhrkla. „Věděla jsi, že náš profesor je duch?“

„Váš profesor je co?“ ptala se Evy v domnění, že není tak zběhlá v angličtině, aby rozuměla. Protože určitě je přece neučí duch.

„Duch,“ opakovala Ginny. „Profesor Binns. Mrtvý je už asi sto let, ale stále učí.“

„Je hloupé se ptát, jestli bere v potaz i události posledního století?“ zajímala se Evelyn, přestože odpověď očekávala.

„Vzhledem ke způsobu, jakým učí, je zázrak, že si vůbec vzpomeneme na něco o skřetích povstáních, což je mimochodem to jediné, z čeho se skládá jeho studijní plán,“ přiznala Ginny.

„Jen skřetí povstání?“ historička v Evy byla pobouřena. „Nic o, řekněme, jezerních lidech?“

„Nějací jsou ve školním jezeře,“ ušklíbla se Ginny sarkasticky, „a všechno, co o nich vím, jsem si přečetla sama.“

„A co starodávná magická historie?“ vydechla zděšeně. „První magické osady? Komparativní teorie magických původů?“

„Komparativní co?“ nechápala Ginny.

„Velké feudální války? Pohyby temné magie? Mytologie mladých let?“ Jasně se v tomto bodě chytala už každého stébla a Ginny nevěděla, jestli má být vyděšená z nedostatku svého vzdělání nebo pobavená pobouřením své nové přítelkyně.

 

„Nic,“ zavrtěla hlavou a sledovala, jak Evy zbledla.

„Vytvoření moderních kouzelnických komunit a Mezinárodní pakt o utajení? To je klíčové! Dokonce to ani není historie, vždyť v tom žijeme!“ rozčílila se Evy.

„Ne, opravdu ne,“ sklonila hlavu zrzka.

„Moje profese je k pláči,“ zhroutila se Evy na postel.

 

Když si o dva dny později přečetly, že Popletal připravuje vzdělávací reformu, začaly se formovat první zárodky plánu. Evy už se rozhodla jít na gala večer tak jak tak a teď bylo její rozhodnutí ještě utvrzeno. Jediné, co potřebovaly, bylo zasadit semínko toho, co se mohlo stát - Evy se pokusí nabídnout se jako profesorka do Bradavic. Když se to nepodaří, měla tvrdit, že pro svou práci potřebuje navštěvovat bradavickou knihovnu.

 

Noc před gala večerem opustila Evy s Ginny Domov a společně se vydaly do jejího rodného domu. Evelynina rodina byla úplně jiná, než Ginny čekala. Nebyla mezi nimi žádná formálnost, o které mluvily historické knihy a drby. Ginny místo toho uvítala bouřlivá pánská společnost neskutečně vysokých princů a krále, kteří byli všichni blonďatí, veselí a připomínající svoje předky - vikingské válečníky. Společnost jim dělala štíhlá a také blonďatá královna Elaine, která byla ohromně milá a veselá, velice podobná své dceři. Evy Ginny představila a ta sama vyprávěla, jak pochází z devítičlenné rodiny, také má všechny sourozence bratry, načež královna prohlásila, že ženy jako ony musí držet při sobě, aby porazily nevyhnutelné blázniviny, které je obklopovaly. Po čtyřech hlasitých protestech se Ginny cítila jako doma.

 

Evy jí připravila pokoj hned vedle toho svého a obě strávily značný čas výběrem jejích večerních šatů. Evy obvykle na takové události nechodila, a tak si vyžádala její pomoc, horší to bylo ještě v tom, že lidi, kteří večer pořádali, ani neznala.

„Nesnáším, když si na mě každý ukazuje a šeptá!“ postěžovala si a Ginny jen soucitně přikývla. Ten pocit znala. Jednou také byla centrem nežádoucí pozornosti, i když z naprosto odlišných důvodů, a nikomu nepřála to zažít. To, že Evy nechodila na mnoho formálních akcí, ale neznamenalo, že její šatník nebyl vybaven pro případ, že by se jít rozhodla. Při výběru ideálních šatů si tak užily spoustu zábavy.

 

Šaty, které nakonec vybraly, byly pečlivě vyšívané, světle šedé a padaly k zemi jako paprsky světla, připomínající okvětní lístky. Když jí pečlivě upravily vlasy a vybraly příhodné boty, Evy skryla svůj emblém a opustila hrad, aby strávila noc ve společnosti nudných politiků, zatímco se bude snažit uspět v cíli, který si sama stanovila. Opravdu nečekala, že práce, kterou chtěla, k ní přijde na stříbrném podnose. A také rozhodně nečekala, že narazí na jednoho ze dvou lidí, které opravdu chtěla potkat. Ministr se nezmínil, že mezi hosty bude i Severus Snape, když jí a její rodině poslal pozvánku. Zaznamenala přítomnost jen dalších dvou ministrů kouzel, takže překvapeně ztuhla, když ji Popletal přivedl k okruhu svých přátel. A jako by jí nebylo trapně už tak, osud se rozhodl ji vystavit ještě většímu tlaku.

Opatrně nasadila politickou fasádu, kterou trénovala celý svůj život, a nechala Popletala, aby ji provedl celým sálem k jediné osobě, se kterou se opravdu chtěla seznámit. Ta se na ni pak otočila a jí odumřela slova na rtech.

 

Byl to vysoký muž - a to už něco znamenalo, když to řekla ona, pocházející z takové rodiny - bezvadně oblečený, s širokými rameny postupně se zužujícími až k pasu, hustými vlasy černými jako havraní peří, elegantně učesanými na bok, bez použití jakéhokoliv produktu. Měl orlí nos a silné čelisti, vystouplé lícní kosti a velké, černé oči. Morgana jí pomáhej, ale ten muž byl opravdu fešák. Viděla jeho obrázky, samozřejmě, ale ty ji nepřipravily na jeho výšku nebo to, jak jeho postoj odrážel naprostý nezájem o to, co se děje v místnosti kolem něj. Také ji nepřipravily na jeho hlas, hluboký a temný, což bylo hloupé vzhledem k tomu, že byla Siréna a to její hlas by měl lidi dostávat do transu. Ještěže po celou hodinu a půl od jejich představení nepromluvil přímo na ni, byla si jistá, že by ji tím dostal do strašných rozpaků.

 

Snažila si poskládat myšlenky, aby byla schopná uskutečnit to, pro co sem přišla. Zatímco přemýšlela, jak si s ním zařídit soukromý rozhovor, požádal ji o tanec. Což s sebou přinášelo další záležitost… tanec.

Evelyn učili tančit od doby, kdy byla ještě malá, její učitelé tvrdili, že je v tom dobrá. Tančívala sem a tam po svém pokoji i po chodbách, trénovala kroky valčíku i foxtrotu, stejně jako náhodné pohyby, které ji zrovna napadly. Když byla sama. A když se nikdo nedíval. Co v místnosti, kde se na ni upírají stovky očí? Tohle snad raději ne. Morgana mi pomáhej! prolétlo jí hlavou, když se na ni zahleděly tmavé oči Mistra lektvarů.

 

Dělala, co mohla, aby se psychicky připravila na konverzaci, která bude jistě následovat. Mistr lektvarů vypadal, že se nemůže dočkat, až si s ní promluví - měla by čekat, že se to bude týkat proroctví nebo jejího zapojení do Popletalova plánu? - a tak se zachvěla, když ji vedl na parket. Sama si v duchu skládala, na co se ho bude chtít zeptat. Přesto ji překvapil.

 

„Tak, mylorde,“ promluvila jako první, protože se chtěla dostat k tomu, co mu chtěla říct nejvíc, „co jsem vám za tento tanec dlužná?“

„To jsem vás nemohl požádat o tanec jen proto, že jsem chtěl?“ zeptal se na oplátku. Trvalo jí několik vteřin trapného zírání, než si uvědomila, že to řekl záměrně, aby sejmul její masku nezájmu. Sama sobě v duchu vynadala a snažila se otázkami najít cestu, jak by se s ním mohla začít bavit o proroctví, neúspěšně.

 

Jejich tanec se pomalu blížil ke konci a ona tak mohla už jen použít část proroctví a doufat, že si uvědomí, co to znamená. Samozřejmě, že mu to došlo. Hádala, že se proroctvím zabýval pořád, stejně jako ona.

Domluvit si setkání za dvě hodiny bylo spontánní rozhodnutí, ale líp to vymyslet nemohla. Vzpomněla si na hospodu, která v Londýně fungovala jako vstup do ulice s magickými obchody. Byla si téměř jistá, že ji Ginny nazvala Děravým kotlem, a Severus ji ujistil, že opravdu ano, je to bezpečné místo, kde se můžou setkat. O půlnoci. Teď jí zbývala hodina a půl.

 

„Na co jsem to jenom myslela?“ ptala se sama sebe, když se přemisťovala na Ministerstvo, kde na ni čekalo přenášedlo, které ji mělo vrátit do Norska. Raději ani nepočítala, za kolik nitek by musela zatahat, aby pro ni a Ginny připravili přenášedlo nové, a raději se rozhodla ho udělat sama. Bylo to bezpečnější, když už nic jiného. Věděla, že pracovník Oddělení zahraničních vztahů na ni měl počkat, než k přenášedlu dorazí, ale to nemělo být dřív než za hodinu. Původně předpokládala, že s Popletalem bude muset mluvit mnohem déle. Každopádně jí ale řekli, že kdyby potřebovala odejít dřív, přenášedlo najde v první kanceláři v hale po své pravici.

 

Krb, který vedl do Popletalova Stonehold Manor, byl umístěn v uzavřené části Ministerstva, vyhrazené pouze pro nejbližší spolupracovníky ministra kouzel. V tuto noční dobu byla tato část Ministerstva obvykle naprosto prázdná. Ale dnes, když tu byla ona a dva zahraniční ministři, kteří také budou potřebovat použít přenášedlo, byla jedna kancelář stále obsazená. Evelyn z ní slyšela hlasy, když šla kolem.

 

„… samozřejmě jsem mu řekl, že se budu snažit něco vymyslet,“ nesl se mužský hlas prázdnou halou. „Nikdy dřív ale v Bradavicích ministerský dozor nefungoval, takže za to nakonec může mít zásluhy.“

„Vím, že se Brumbál poslední dobou chová jako blázen,“ odpověděl ženský hlas, „ale nasadit do Bradavic Umbridgeovou je kruté a…“ Evelynin příchod jejich rozhovor umlčel.

 

V místnosti byla čarodějka středního věku s hnědými vlasy protkanými stříbrem a starý čaroděj tmavé pleti s dlouhou bílou bradkou.

„Vaše výsosti,“ povstal muž a přistoupil k Evelyn. Žena následovala jeho příkladu a taky se postavila, její oči se rozšířily. „Nečekali jsme vás ještě aspoň hodinu.“

„Já vím a omlouvám se za nepříjemnost,“ nasadila Evelyn zase svoji nacvičenou masku klidné, zdvořilé princezny, kterou trénovala od doby, kdy byla malé dítě. „Cítím se již poněkud unavena. Doufám, že použití mého přenášedla vám nezpůsobí žádné potíže, pane…?“

„Tadeáš Gaspar k vašim službám, výsosti,“ uklonil se muž. „A rozhodně se nejedná o žádnou nepříjemnost!“ dodal a na chvíli se omluvil, aby ze stolu sebral jednu ze tří krabiček, otevřel ji a vytáhl skleněnou sošku, přesnou repliku fontány, která zdobila hlavní ministerskou halu. Byl to památeční dar na gala večer, konečný dotek okázalého večera.

 

Evy se ta fontána nikdy nelíbila. Čaroděj na sošku krátce klepl hůlkou a položil ji na stoličku u dveří.

„Přenášedlo se aktivuje za patnáct sekund. Dovolíte, výsosti?“ Evy přikývla a dotkla se sošky.

„Dobrou noc, pane Gaspare, děkuji za vaši pomoc,“ řekla a kývla na něj. Sotva viděla mužovu opětovnou poklonu, když u pupíku ucítila známé trhnutí, jak ji přenášedlo neslo domů.

 

Když se její nohy dotkly země, rozběhla se chodbami a halami, rovnou do pokoje za Ginny. Bylo štěstí, že nenarazila na nikoho ze své rodiny, protože by si určitě mysleli, že se zbláznila, a ona teď opravdu neměla čas s nimi mluvit. Skleněnou sošku držela v levé ruce, když bez klepání vtrhla do Ginnina pokoje. Světle fialový pohled se setkal s tím jejím. Ginny ležela v posteli a četla si jednu z knih o jazyce jezerních lidí, které jí dala k nastudování. Písně v tomto jazyce byly velmi efektivní, když je zpívala siréna, ale k tomu napřed jejich jazyk musela znát.

 

„Evy?“ vyhrkla Ginny, odhodila přikrývku i knihu a rozběhla se k vyjevené princezně. Stačil jí jediný pohled, aby věděla, že se stalo něco absolutně mimo plán. Evy cosi pevně svírala v ruce, oblečená stále do šatů, které na sobě měla na gala večer. Měla vytřeštěné oči a otevřené rty, jako by chtěla něco říct, ale nenacházela slova. „Evy?“ oslovila ji znovu. „Jsi v pořádku?“

„Já…“ začala Evy nesoustředěně, „… nevím?“

„Co se stalo?“ zeptala se Ginny a její obavy se stupňovaly. Evy zatřásla hlavou a polkla, několikrát otevřela a zavřela pusu, než zase našla hlas. Pak už byla nezastavitelná. Vyhrkla, co se stalo na plese, o své nové práci i setkání se Severusem, setkání, které se mělo uskutečnit za hodinu.

 

„Samozřejmě jsem naprostej idiot,“ rozčilovala se Evy, která teď pochodovala sem a tam před krbem. „Snažila jsem se najít klidnou a mírnou cestu, jak ho přivést k tématu proroctví, a co udělám nakonec?“ zeptala se a upřela svůj vytřeštěný pohled na Ginny. „Vyhrknu kus proroctví a doufám, že mu dojde, o čem mluvím! Je zázrak, že jsme ten tanec dokončili, přísahám!“ zakryla si oči rukou, tváře červené. „Koktala jsem jako idiot, když se se mnou snažil mluvit o mých záměrech! A domluvím si schůzku, jako bych věděla, co dělám! Jsem takový idiot!“

„No, nemyslím si, že existuje mírná cesta, jak mluvit o tom proroctví, i kdybys měla všechen čas na světě na to ji vymyslet,“ odporovala Ginny. „A myslím, že ten návrh setkání byl pro něj stejně tak nečekaný jako pro tebe,“ zatřásla hlavou a usmála se. „Tohle bude vážně zajímavé setkání.“

Pak udělala tu chybu, že se Evy podívala do očí. Následoval krátký okamžik ticha, načež obě vybuchly smíchy.

 

„Ani nevím, co řekneme, až se tam dostaneme,“ přiznala Evy, když si utírala slzy z tváří.

„Já taky ne,“ zatvářili se Ginny najednou zmateně, „a jak přesně se tam dostaneme?“ zeptala se.

„Jasně,“ vzpamatovala se Evelyn, „udělám přenášedlo do našeho rodinného sídla v Londýně…“ s nechutí se podívala na sošku, kterou držela, a rozhodla se, že na to bude dobrá. „Není to úplně legální, doufám, že ti to nevadí.“ Ginny povytáhla obočí, ale zavrtěla hlavou.

 

„Za jak dlouho musíme jít?“ zeptala se pak.

„Asi za čtyřicet minut,“ odpověděla Evy poplašeně. „Sbal si věci na převlečení a nějaké nezbytnosti. A vezmi si plášť Sesterstva. Já udělám to samé. Strávíme noc buď tam, nebo u nás v Londýně.“ Ginny přikývla a pospíšila si, aby ji poslechla. Ještě se pořádně nevybalila, takže jí to šlo rychle. Několik nezbytností rychle naházela do malého kufříku, stejně jako pyžamo a pár knih, které si půjčila z Domova. Natáhla si džíny a tričko Holyheadských harpyjí, tak rychle, jak jen dovedla, si obula boty a vzala do ruky hřeben.

 

O pět minut později vyšla z místnosti učesaná, s vyčištěnými zuby a pláštěm přes ramena. S Evy se srazila ve dveřích.

„Připravená?“ zeptala se Evy, když získala zpátky svoji rovnováhu. Stále měla na sobě večerní šaty, ale držela tašku, v níž měla svoje oblečení na noc.

„Jo,“ odpověděla Ginny, „ty?“ Evy povzdechla a ukázala na šaty.

„Miluju je, ale trvalo mi půl hodiny je obléct. Trvalo by mnohem déle dostat je dolů, pokud je nechci zničit kouzlem. Na to teď nemám čas!“ Ginny přikývla a sebrala svůj vlastní kufr.

 

Evy vytáhla hůlku a jednou klepla na stříbrnou sošku.

„Deset vteřin,“ řekla a Ginny se figurky dotkla. Za chvíli ucítila známé trhnutí, jak se přenášedlo aktivovalo. Svět se zatočil a najednou stála na dřevěné podlaze. Kolem ní byl tmavý, ale velký prostor.

„Tohle jsem úplně nepromyslela…“ zamumlala Evy a vytáhla hůlku, z níž vytrysklo několik zářivých obláčků, které prostor osvětlily.

„Takže vzhůru do Děravého kotle?“ vydala se Ginny ke krbu nedočkavě.

„Ano,“ odpověděla Evy, „jen mi dej chvilku. Jore!“ zavolala a před ní se s úklonou objevil domácí skřítek. Evy se na něj usmála a promluvila v norštině, než se obrátila zpátky k Ginny.

„Potřebuju někoho, kdo uhasí oheň, až odejdeme,“ vysvětlila a nasadila si kapuci, která její tvář schovala do stínů. Ginny ji napodobila a počkala, až Evy rozdělá oheň. Pak si od Jora vzala hrst letaxového prášku. Když plameny zezelenaly, Evy do nich vstoupila jako první a jasně vyslovila název cílové destinace.

 

V tu dobu se Severus na Silbreithu připravoval k odchodu do Děravého kotle. Málem dostal infarkt, když Evelyn odešla a než mohl odejít také. Až se francouzský ministr rozhodl, že je čas vrátit se domů - když byl ze všeho toho šampaňského už notně opilý - Severus ho s povděkem doprovodil. Všem popřál dobrou noc a vydal se do místnosti s krby, aniž by vnímal, kudy jde.

 

„Minnie!“ zavolala v okamžiku, kdy se objevil v hale. Skřítka se objevila během okamžiku.

„Pan Severus už je zpátky?“ zeptala se a zkoumavě si ho prohlížela. „Je pán v pořádku?“

„Ano, Minnie,“ odpověděl zkřehle a podíval se na nejbližší hodiny. Jedenáct. Má sotva hodinu, aby se dostal do Děravého kotle. Opravdu jsem souhlasil, že se o půlnoci setkám s princeznou? „Připravila bys, prosím, na noc dva pokoje, Minnie? Očekáváme hosty.“ Skřítčiny oči se rozšířily.

„Jistě, pane Severusi,“ odpověděla nadšeně. Tohle léto bylo na Silbreithu víc hostů než za uplynulých deset let dohromady, a teď byli ohlášeni ještě další dva. „Bude to všechno?“

„Skoro. Je můj syn pořád ještě vzhůru?“ zeptal se.

„Mladý pan Harry je v knihovně společně s panem Nevillem a panem Dracem, pane,“ odpověděla Minnie a Severus přikývl.

„Pak to bude všechno, Minnie, děkuji.“ Skřítka se poklonila a zmizela, aby vše připravila pro nově příchozí.

 

Severus se otočil ke schodišti a vyběhl do knihovny, přičemž se snažil vymyslet rozumné vysvětlení, jak Harrymu přesně vysvětlit, co se stalo. Jak se stalo, že část proroctví tolika způsoby změnila jejich život? Severus se zastavil až u stolu, u něhož se mnoha svazky pročítali všichni tři chlapci. Je možné, že je to pořád ten samý den, během jehož rána procházel archivy?

 

Chlapci k němu zvedli ustarané pohledy plné obav. Severus ze stolu sebral šálek s čajem, hádal, že se od toho stolu nezvedli od doby, co odešel.

„Tati?“ oslovil ho Harry, který vstal, aby ho přivítal. „Stalo se něco?“

„Ani nevím, jak mám začít odpovídat…“ zarazil se, když si lépe všiml, jak Harry vypadá. „Proč máš na levé ruce peří?“ Harryho pohled se sklonil k jeho ruce. Tmavě hnědé peří pokrývalo celou plochu, kterou nezakrýval rukáv.

„Aha, promiň,“ řekl Harry a zatřásl rukou, aby peří zmizelo. „Trénoval jsem svoji druhou proměnu zvěromága. Abych si na ten pocit zvykl a dokázal to udělat instinktivně. Ale teď ty, proč jsi sem naběhl, jako by tě honila Rita Holoubková?“

„Ona to nebude,“ sledoval Neville s obavami dveře, jako by se mezi nimi měla reportérka skutečně objevit. Harry jí koneckonců řekl, že po všem pak může pokračovat ve své regulérní práci.

„To by si nedovolila,“ ujistil ho Harry. Aspoň doufal  v to, že zas takový blázen není.

 

„Ne, to jen…“ začal Severus hledat ta správná slova. „To jen…“

„Ano?“ pobídl ho Draco netrpělivě.

„Co, do pekla, Popletal udělal?“ zeptal se Neville.

„Popletal ne, jen… dejte mi chvilku, prosím,“ požádal je Mistr lektvarů. „Ještě jsem se nevzpamatoval z toho tance.“

„Jakého tance?“ naznačil Harry bezhlasně směrem ke svým bratrům. Odpovědí mu bylo dvoje nechápavé pokrčení ramen, a tak se otočil zpět ke svému tátovi. Severus měl pevně sevřená víčka, držel se za kořen nosu a hluboce dýchal.

„To není pravda,“ zamumlal, Harrymu bylo jasné, že sbírá sílu říct to, co musel. „Budu muset prostě… no, dobře.“ Otevřel oči a podíval se na svého syna. „Pamatuješ si na proroctví Morgany le Fay, které se nás týkalo? Samozřejmě, že pamatuješ, proč se vůbec ptám?“ vynadal sám sobě dřív, než měl Harry příležitost říct byť jen slovo.

„Našel jsem další dva lidi, na které odkazuje. Nebo teda jedna z nich si našla mě.“ Jeho oznámení následovalo ohromené ticho.

 

„Co?“ vyhrkl Harry nakonec s vytřeštěnýma očima, bledý jak stěna, když se zhroutil na okraj stolu.

„Ano, já…“ Severus se hluboce nadechl a pokračoval, „já - ne, já vlastně ne - ona na mě narazila na tom gala večeru. Nazvala se sestrou, která není sestrou a řekla, že si chce promluvit. Ona a její sestra, ať už je to kdokoliv, přijdou,“ řekl nakonec. „Dohodli jsme se, že je vyzvednu v Děravém kotli za… no, za půl hodiny,“ podíval se na hodiny po dědovi.

„Co?“ opakoval Harry svoji otázku. Neville se na ně jen ohromeně díval, přičemž stále držel v ruce dokument, který četl, zatímco Draco rychle těkal pohledem mezi Harrym a Severusem.

„Prostě tak za tebou přišla a řekla, že zná to proroctví? Prostě jen tak? A kdo to je?“

„Byla tam také pozvaná,“ vysvětloval Severus, „věděla, že jsem jeden z těch, na koho proroctví odkazuje, i když neřekla, jak přesně to ví. Jak by taky mohla, uprostřed tanečního parketu! Proto ta schůzka,“ zasmál se nervózně. „Jmenuje se Evelyn.“

 

„Evelyn?“ opakoval Harry. „Jen Evelyn?“ Točila se mu hlava, i když měl ruce přitisknuté k čelu. Jak se má s tímhle dnem vyrovnat?

„Ale ne,“ zavrtěl hlavou Severus. „Evelyn Norská,“ řekl a jeho slova doprovodilo trojí zalapání po dechu. „Evelyn, zatracená princezna Norská.“

„Kdo?“ vyhrkl Draco a jeho hlas se zadrhl.

„Slyšeli jste,“ rozhodil rukama Severus a začal rázovat sem a tam. „Během hodiny naběhla do místnosti, bavila se s Popletalem, který ji najal jako profesorku Historie čar a kouzel…“

„Co?“ vyhrkl Harry znovu.

„Ale ano,“ opakoval Severus gesto rozhození rukou, čímž ukázal, že sám neví, jak by na to měl reagovat. „Pak jsme spolu tančili a ona řekla, že by se mnou chtěla mluvit, protože je jednou z žen, o kterých mluví proroctví…“ zastavil se v půli kroku a podíval se na tři ohromené chlapce. „No, takhle to neřekla, samozřejmě, ale vyznělo celkem jasně, co je zač a že se chce setkat někde v soukromí. Souhlasil jsem,“ podíval se na svého syna. „Nevěděl jsem, co jiného říct,“ přiznal.

„Mohl bys mi, prosím, zopakovat váš rozhovor?“ požádal Harry tiše, jak se kolem něj celá místnost točila. Severus ho poslechl, tak jemně, jak dokázal.

 

„Asi nemůžeme dělat nic jiného, než se s nimi potkat,“ uzavřel nakonec. „Mohou mít odpovědi, které hledáme a mimoto, Merlin řekl, že by nám měly pomoct.“

„A taky se setkáme,“ podíval se Harry na hodiny.

„Měl bych jít,“ souhlasil Severus.

„Doprovodíme tě ke krbu,“ řekl Harry a jeho bratři přikývli na znamení souhlasu, „a počkáme tam.“

 

Čtyři čarodějové spolu v tichosti sešli ze schodů. Severus na sebe namířil hůlkou a změnil svůj vzhled nejlépe, jak dokázal. Měl teď blonďaté vlasy, modré oči a odlišnou stavbu tváře. Oblékl si dlouhý cestovní plášť přes svoje oblečení a hodil do ohně hrst letaxového prášku.

„Zpátky se přemístím,“ řekl profesor, „bude to jistější.“ Všichni chlapci přikývli. Na pozemky Silbreithu se nemohl nikdo přemístit, pokud nebyl členem hradní rodiny. „Tak pojďme,“ zamumlal a vstoupil do krbu, kde ho ale zastavila ruka jeho syna.

„Tati?“ oslovil ho Harry a on se na něj s obavami otočil. „Jestli se nevrátíš do pěti minut, půjdu za tebou,“ pousmál se. „Znáš pravidla.“ Severus přikývl a přemístil se do Děravého kotle.

 

Když vystoupil z krbu, pátral očima mezi pozdními návštěvníky a srdce mu divoce bušilo. V hospodě už nebylo moc lidí, v zadním koutě hospody se hlasitě smála skupina několika čarodějů a čarodějek. Bylo snadné najít ty, jež hledal. Dvě čarodějky zahalené do sesterské zelené seděly opodál, s tvářemi skrytými ve stínu kapucí. Hluboce se nadechl a nasadil neutrální výraz, když se k nim vydal.

 

„Dobrý večer,“ sklonil hlavu, když pozdravil. Obě k němu s trhnutím zvedly zrak a zvedly se. Podle výšky v jedné z nich poznal princeznu, druhá byla menší a bledá, podle toho co viděl, to ale bylo všechno, co dokázal říct. „Omluvte můj vzhled. Právě jsem přišel z plesu a neměl jsem čas se převléci.“ Vyšší žena přikývla.

„To je pochopitelné, sire,“ řekla a zvedla brašnu, která ležela na zemi u jejích nohou. „Jestli vám to nevadí, měli bychom jít. Moje sestra a já jsme poměrně unavené z toho cestování.“ Mistr lektvarů přikývl, protože nevěděl, co víc by měl říct. Ukázal k zadním dveřím hospody, které vedly do Příčné ulice. Vyšel z nich ven a obě čarodějky ho následovaly. Když byli venku, promluvil ještě jednou.

„Nerad bych, aby někdo zaslechl název naší destinace,“ vysvětloval, „zvolil bych proto raději asistované přemístění.“ Obě přikývly a Severus k nim natáhl levou ruku, v pravé držel svoji hůlku. „Budou tam ještě další dva lidé, které asi nečekáte,“ varoval je, „ale můžeme jim bezvýhradně věřit, už všechno ví.“

„My…“ začala Evelyn a podívala se na Ginny, která přikývla. „Očekávaly jsme takovou možnost.“ Jeden z těch lidí musí být Neville, usoudila Evelyn. Další možná mladý Malfoy? Ginny říkala, že tihle dva jsou Harrymu velice blízcí a zajímala se, jestli o něm vše ví. Brzy to zjistí. Severus jen povytáhl obočí, ale na tváři mu nešly znát žádné emoce.

 

Jak můžou očekávat něco takového? zajímal se a přikazoval si nepanikařit. Místo aby situaci promýšlel, se prostě přemístil. Objevili se před branami Silbreithu, který se třpytil ve svitu letního měsíce. Čarodějky si vyměnily pohled - jak vůbec můžou v těch pláštích něco vidět, zajímal se Severus, ale bylo to jasné, magie.

„Dámy, následujte mě,“ pobídl je Severus a sňal ze sebe krycí kouzla.

 

Dveře do hradu se před svým pánem otevřely a Evy s Ginny poprvé vstoupily do hlavní haly hradu. Mistr lektvarů je pak zavedl do hlavní síně, kde je očekávali tři chlapci. Rozhostilo se ticho a Severus se tak raději ujal role a představil jim Evelyn.

„Dovolte mi vám představit její veličenstvo, princeznu Evelyn Norskou,“ řekl a žena vystoupila a sundala si kapuci.

„Ráda vás všechny poznávám,“ řekla a omluvně se usmála. Chlapci se na ni dívali s různě znatelným zmatkem. „Odpusťte mi způsob, jakým bylo domluveno tohle setkání a, prosím, moje jméno je Evelyn,“ usmála se. „Přátelé mě oslovují Evy,“ dodala.

„Takže Evy,“řekl Harry a koutkem oka pozoroval druhou čarodějku. Chápal, že princezna neměla čas se převléct, ale proč ta druhá ještě neodložila kápi? „Já jsem Harry,“ uklonil se uctivě, „dovolte mi vám představit…“

„Pánové Draco Malfoy a Neville Longbottom, předpokládám?“ přerušila ho Evy, čtyři čarodějové na ni šokovaně zírali. Harry přikývl. „Ráda vás poznávám.“

 

„Jak jste věděla, kdo jsou?“ díval se na ni tázavě Severus. „Řekla jste, že čekáte, že nás tu bude víc než já a můj syn,“ pokračoval a o krok se k ní přiblížil, „ale jména jsem neřekl.“

„Ani jste nemusel, pane profesore,“ promluvila konečně druhá čarodějka povědomým hlasem. Tak povědomým, že Harry zalapal po dechu. Ten hlas znal. Mohla to být ona? „Řekla jsem jí je já,“ řekla čarodějka a sundala si kapuci, čímž potvrdila Harryho podezření, jeho zmatek ale ještě víc rozdmýchala. Přímo před ním stála Ginny Weasleyová.

 

„Ginny?“ oslovil ji po dlouhé chvíli ticha nevěřícím hlasem. Omluvně se usmála a zrudla, když si uvědomila, že se všichni dívají na ni. Byla to Ginny, Harry si byl jistý, když sledoval její chvějící se ret, kterým se vyznačovala její nervozita - všiml si toho, už když byli malí a ona žádala Dvanácteráka, jestli se může na Potter manor proletět na jeho Nimbusu 1500. Teď měla stejné ohnivé vlasy, stejný výraz ve tváři, stejné pihy, jen její hnědé oči byly fialové… počkat. Fialové?

 

„Ahoj, Harry,“ řekla nakonec. „Pane profesore, Neville, Draco,“ kývla na každého z nich a polkla, když jí nikdo neodpověděl. Pochopitelné, došlo jí. Narovnala se v ramenou, než znovu promluvila, hluboce se nadechla a podívala se na Evelyn, která se na ni povzbudivě usmála. „Hádám, že vy všichni máte otázky. Evy a já je rády odpovíme, jak jen umíme,“ řekla.

„Slečno Weasleyová?“ ujišťoval se Severus a těkal pohledem mezi Evyinima modrýma očima a Ginninyma ametystovýma, pomalu mu to docházelo. Nepovažovaly se členky Sesterstva mezi sebou za sestry? „Připojila jste se k Sesterstvu, předpokládám,“ zeptal se a Neville s Dracem znovu zalapali po dechu. Harrymu, který všechny nechápavě pozoroval, to trvalo o něco déle, než pochopil. Magie čarodějnic Sesterstva byla viditelná v jejich očích, o tom přece mluvily legendy. A zdálo se, že měly pravdu.

 

„Ano,“ potvrdila Ginny, než ukázala na svoje oči. „I já si na tu barvu pořád zvykám,“ přiznala, když správně odhadla, na co teď myslí ze všeho nejvíc. Zelený plášť byl prostě jen zelený plášť, to její oči budou už navždy dokazovat její příslušnost k Sesterstvu. Jinak to nešlo.

„Jak?“ nechápal Draco.

„Kdy?“ přidal se Neville současně.

„Takže když proroctví mluvilo o sestře, která není sestrou…“ začal Harry a Evelyn za něj větu dokončila.

„Ginny i já jsme členky Sesterstva. V tom smyslu jsme sestry, jen ne pokrevní,“ dodala.

 

„Nebudeme se o tom bavit tady,“ přerušil je Severus.

„V knihovně, hádám?“ usoudil Harry. „Možná jim budeme muset ukázat…“ jeho táta přikývl. Evy s Ginny si vyměnily pohled. Co jim chtěli ukázat?

„Následujte mě, prosím,“ vybídl je Severus, stále zmatený. Takhle zmatený nebyl od jejich prvního setkání s Merlinem. Se synem po boku jim ukazoval cestu.

 

Do knihovny dorazili rychle a v tichosti, obě ženy si s úžasem prohlížely Silbreith, když procházeli jeho halami. V knihovně je Severus dovedl ke stolu na opačné straně, než byl rozložen jejich výzkum ohledně viteálů. S Harrym souhlasili, že se o svůj výzkum nejspíš podělí, ale zatím ještě ne. Napřed musí odpovědět na jeho otázky a dokázat mu, že jsou tím, čím tvrdí, že jsou. I když ho přítomnost Ginny Weasleyové na chvíli rozhodila, nikdo nezískal jeho důvěru snadno. Obzvlášť, pokud šlo o jeho syna.

 

„Posaďte se, jestli chcete“ nabídl jim Harry a usmál se tupě na Ginny, která jeho nabídku přijala. Její nohy už to beztak chtěly každou chvílí vzdát. Věděla, že se tomuto okamžiku nevyhne, ale jak se dá mluvit o proroctví starém tisíc let? Rozpačitě, usoudila, když se dívala na tváře kolem sebe. Hodně rozpačitě.

 

„Tak,“ snažila se rozproudit rozhovor Evelyn, „dovolíte nám vysvětlit, jak jsme na proroctví vlastně přišly, nebo máte něco konkrétního, na co se chcete zeptat ze všeho nejdřív?“ Harry se Severusem si vyměnili pohled a přikývli.

„Jen jedna otázka,“ zarazil se Harry. „Během tvého prvního ročníku,“ otočil se na Ginny, „než jsi byla unesena do Tajemné komnaty, jsi přišla k nebelvírskému stolu. Vzpomeneš si na ten rozhovor?“

„Ujišťuješ se, že já jsem já?“ usmála se na něj Ginny. Jen pokrčil rameny a její úsměv se rozšířil. Opatrnost byla v téhle době namístě.

 

„Řekls mi, že vypadám unaveně a ptal ses mě, co se děje. Chtěla jsem ti říct o Raddleově deníku. Řekls, že tebe a Adriana znám prakticky od malička a můžu ti věřit.“ Napadlo ji, co by se stalo, kdyby mu tenkrát o tom deníku opravdu řekla. Teď už to ale nezjistí. „Chtěla jsem ti všechno říct, ale přerušil nás Percy a já jsem zmlkla,“ zašklebila se, ale Harry přikývl, spokojený s její odpovědí.

„Musel jsem si být jistý,“ usmál se o něco upřímněji. Ginny přikývla.

 

„Ano, to jsi musel,“ souhlasila. „A než budeme pokračovat, je něco, co ti chci říct od konce svého prvního ročníku,“ řekla a najednou zvážněla. „V Komnatě jsi mi zachránil život a já jsem ti nikdy nepoděkovala.“ Harry šokovaně vytřeštil oči.

„Vědělas, že jsem to byl já?“ Znovu se do ní zapíchly pohledy všech. Cítila, jak rudne, ale nepřerušila s Harrym oční kontakt. Poděkovat mu chtěla celé ty roky. „Vědělas to a nic jsi neřekla?“ Severus se napřímil v očekávání její odpovědi.

„Viděla jsem tě, v Komnatě,“ přiznala Ginny. „Byla jsem šokovaná a zmatená, ale věděla jsem, žes musel mít důvod, když jsi neřekl, že jsi to byl ty, kdo baziliška porazil. A Harry, právě jsi mi zachránil život,“ pokrčila rameny. „Bylo to tvoje tajemství, ne moje. Přísahala jsem, že o tom nebudu mluvit a nebudu se ptát, budu prostě jen vděčná. Ale teď, když mám příležitost…“ usmála se. „Takže chci říct… děkuju, Harry.“

 

Harry na ni vyjeveně zíral, nebyl zvyklý, že by mu lidé děkovali. Jak by mohli, když většina z nich netušila, že to on je ochránil. Jediný, kdo mu kromě jeho rodiny kdy vyjádřil takový dík, byla… Ginny, uvědomil si, když si vzpomněl, jak k němu před dvěma roky přišla a poděkovala mu za záchranu života jejího bratra během incidentu s Pettigrewem. Zářivě se na ni usmál.

„Rádo se stalo, Ginny.“ Dívka přikývla a také se usmála.

 

„Než začneme,“ řekla Evy a pyšně se usmála na svou sestru, „dejte mi chvilku, abych…“ ohnula se, sundala si boty na vysokých podpatcích a zamyšleně se na ně podívala. „Mnohem lepší,“ zamumlala a protáhla si nohy. Čtyři čarodějové na ni užasle zírali. „Co je?“ vyhrkla a pokrčila rameny. „Zkuste si na nich tancovat a cestovat přes celou zem,“ ukázala na boty, „a pak něco říkejte! Zatracený boty…“ zamumlala.

„Ale krásný boty,“ poukázala Ginny. Evy přikývla.

„Pro krásu se musí trpět,“ uzavřela princezna, než se obě ženy začaly smát.

 

Čarodějové na opačné straně stolu si vyměnili zmatené a lehce ustarané pohledy.

„No, dobře…“ nevěděl Severus, co má dělat. „Myslím, že jsme připraveni si vyslechnout vaši verzi příběhu.“ Čarodějky se na sebe podívaly a přikývly.

„Řekneme vám všechno, co můžeme, ale myslete, prosím, na to, že jsme vázány přísahou. Nemůžeme mluvit o Sesterstvu.“ Severus povytáhl obočí, a tak to Evy musela vysvětlit víc. „O proroctví jsme se dozvěděly až poté, co Ginny vstoupila do Sesterstva, a naše přísaha nám zabraňuje sdílet některé informace. Funguje podobně jako Fidelius. I když bychom nebyly povinny chránit náš řád, nejsme schopny sdílet detaily o něm. Proroctví je naprosto jiná záležitost, ale vzhledem k naší přísaze vám například nemůžeme říct, kde jsme ji slyšely.“ Čtyři čarodějové přikývli, jakože chápou.

„Nebudete ale držet v tajnosti vaši znalost proroctví jako takového,“ řekl Severus. Nebyla to otázka. Bylo to prosté konstatování, co se od konverzace očekává.

„Když se vám v zrcadle ukáže Morgana le Fay a mluví o proroctví, které se vás týká a které vás ponouká, ať najdete i ostatní lidi, které zahrnuje, prostě to uděláte. Proč bychom něco tajily, když máte pravděpodobně víc odpovědí než my?“ zeptala se Evelyn. Severus přikývl, to dávalo smysl.

 

A tak Evy začala vyprávět o jejich setkání s Morganou a Ginny přidala sem tam nějaký detail, včetně toho, jak vydedukovala, že proroctví mluví právě o nich dvou.

Zanedlouho do místnosti přinesli myslánku - společně s čajem, pozorností od Minnie - a začali si vyměňovat vzpomínky, což trvalo několik hodin. Obě čarodějky byly ochotné podrobit se nitrobraně a Mistr lektvarů se další asi hodinu ujišťoval, že nemají žádné postranní úmysly. Dokonce navrhly, že se jich můžou ptát pod Veritasérem, pokud by to bylo nezbytné. Profesor ale zavrtěl hlavou. Nebylo nutné je vystavit toxickému lektvaru, jen aby slyšeli stejné věci, které viděli v jejich myslích a vzpomínkách.

 

„Takže o tom proroctví víš od doby, kdy ti bylo sedm?“ zeptala se Ginny Harryho. Z toho všeho, co vyslechla, už se jí točila hlava. Alchymie, boje proti Voldemortovi a viteály - Morgano, smiluj se nad námi! - další proroctví, hrady a skrývání. Netušila, že toho bude odkryto tolik!

„Prakticky jo,“ kreslil si Harry kolečka do spánků.

„Ale…“ Evy k němu zvedla pohled, který poté obrátila k jeho otci. „Jak si myslíte, že vám můžeme pomoct?“ vyměnila si pohled s Ginny, obě byly zmatené. Harry byl mimořádný čaroděj, uvědomila si a byla by poctěna, kdyby mu mohla pomoct, i kdyby jí to nediktovalo proroctví. Voldemortovy pokusy o nadvládu koneckonců neskončí s hranicemi země, nemůže se jen tak dívat, jak se vrací.

„To, ovšem, záleží,“ odpověděl Severus.

„Na čem?“ skočila mu Ginny do řeči.

 

„Proroctví mluví o Té, která vidí a její sestře, která není její sestrou, nositelkou starodávné magie,“ přednesl. „Té, která vidí co? Každá čarodějka v Sesterstvu má unikátní magické schopnosti, aspoň pokud vím. Umožní vám vaše dary pomoct nám?“

„Můžete s námi o vašich darech vůbec mluvit?“ zajímal se Neville.

„Můžeme vám říct, jaké dary máme, protože ty existovaly dřív než Sesterstvo,“ odpověděla Evelyn. „Nemůžeme vám říct, jak je trénujeme, ani kde. Nemůžeme mluvit o vnitřní struktuře Sesterstva ani darech ostatních členek. A i když v našich soukromých životech můžeme naše dary používat, nemůžeme je využít pro případ války. Ani se neptejte na naše oči,“ dodala s úšklebkem.

„Sesterstvo se nezapojuje do žádných válek, pokud není vyprovokováno,“ recitoval Severus jeden ze známých faktů o Morganině řádu.

„Přesně,“ potvrdila Ginny. „A tím vyprovokováno se myslí vyloženě napadeno.“ Tváří v tvář svým limitům, pomyslel si Harry.

 

„Ten pohled znám,“ ukázal na něj Draco.

„Jaký pohled?“ nechápal Neville a sám se na Harryho podíval. „Aha, tenhle.“

„Co to znamená?“ zajímala se Evelyn.

„Obvykle to, že ho něco napadlo,“ vysvětlil Severus a s očekáváním se na svého syna zadíval.

„Neříkal jsi, že i debilové jsou k něčemu dobří, tati?“ zeptal se Harry. Ginny polkla, když Severus přikývl, pořád nebyla schopná strávit příval informací, který se na ni valil.

„S odkazem na Ministerstvo ano,“ souhlasil Severus.

„Přesně to myslím,“ přikývl Harry. „Díky Popletalovi pořád není vyhlášená válka,“ řekl a podíval se na obě čarodějky. „Co když nám vašimi dary pomůžete předtím, než válka začne? Budou s tím nějaké problémy?“ Evy a Ginny si vyměnily úšklebek.

„Když to musíte vědět, pane Pottere, členky Sesterstva jsou podporovány v tom, aby svoje dary využívaly,“ odpověděla Evy. „Pomoct příteli v nouzi během časů míru, je zcela akceptovatelný způsob, jak to udělat.“

„Mír zjevně stále vládne,“ připustil Severus.

„A my jsme v nouzi, na to nezapomínejme,“ připomněl Draco.

„Pak vám můžeme pomoct,“ usmála se Ginny zářivě.

 

„Promiňte, že ruším,“ ozval se Neville se svraštělým obočím, „ale co přesně jsou vaše dary?“ Ostatní se na něj podívali překvapeně, jako by jim to teprve teď došlo.

„To jsme ještě asi úplně nevysvětlily, co?“ usmála se Ginny.

„Ne,“ souhlasila Evy s pousmáním. „Já jsem primárně Věštkyně,“ řekla a Severusovy oči se rozšířily. O tom daru už slyšel, ale jako o starodávném daru.

„Takže ty jsi ta, která vidí,“ dodal a Evy přikývla.

„Ehm, promiňte,“ odkašlal si Draco, „ale co přesně je Věštkyně?“

„V podstatě požehnaná jasnovidka,“ zavtipkovala Evy, než pokračovala.

 

„Umím si představit, jak nám takový dar může být užitečný,“ zvažoval Harry možnosti. Byl to mocný dar i bez nazírání do budoucnosti.

„Taky si myslím,“ sekundoval mu Severus. „I kdybyste nám přestala pomáhat, když válka začne, myslete na ty možnosti…“ usmál se na ni mile. „Bude radost mít vás na naší straně.“

„Je radost moct tu být,“ odvětila.

„I když se tím vystavujete nebezpečí?“ zeptal se Mistr lektvarů. Její pomoc víc než vítal, ale nemohl jí dovolit slepě do toho skočit. Potřeboval jí věřit, že neuteče, když budou věci těžké, což brzy budou. Stane se cílem, když se její zapojení prozradí. A pokud chtěl být sám k sobě upřímný, byl zvědavý, co ji přimělo tak ochotně nabízet svoji pomoc. Proroctví? I když bylo vysloveno Morganou samotnou, bylo tak silné, aby pro to riskovala všechno?

 

„Víte, mnoho lidí zapomíná, že Voldemort má podporovatele také za hranicemi. Během války jsem přišla o strýčka s tetičkou,“ vysvětlila. Mistr lektvarů na chvíli ztuhnul, jeho výraz posmutněl, když si vzpomněl na ten příběh, pohřbený pod vzpomínkami na jeho vlastní ztráty.

 

Bylo to pár dní po Voldemortově pádu, uprostřed chaosu, který jeho zmizení vyvolalo, když jeho následovníci stále nevěřili, že byl jejich pán poražen. Smrtijedi se snažili rekrutovat nové lidi za hranicemi, když se jejich armáda v Británii rozpadla. Dobrovolníky ale neočekávali, mučili lidi, aby se přidali do jejich řad. Vražda králova mladšího bratra a jeho ženy se zdálo dobrým způsobem jak předat zprávu. Nikdo není v bezpečí. Přidej se, nebo zemři. To všechno pro nic. Hlavní jádro Voldemortových přívrženců v Británii bylo roztroušeno, a když je neměl kdo řídit, stejně dopadly i zahraniční posily. Škoda už ale byla nadělána, ukazatel úmrtnosti vyskočil po celé Evropě.

Ginny se na svou sestru smutně usmála a vzala ji za ruku, aby ji utěšila.

„Chci pomoct,“ řekla Evy rozhodně a Mistr lektvarů přikývl.

 

„Můžu se na něco zeptat, Evy?“ přerušil ticho Neville.

„Samozřejmě, pane Longbottome,“ odpověděla.

„Jestli já ti říkám Evy, ty mi říkej Neville,“ zarazil se nad formálním oslovením, než pokračoval. „Řekla jsi, že jsi primárně Věštkyně?“ To vrátilo pozornost všech k původnímu tématu rozhovoru. Evy přikývla.

„Není nijak neobvyklé, že mají členky Sesterstva víc než jeden dar,“ řekla, „jsem také Siréna.“ Severusovi vyskočilo obočí až navrch hlavy. Mýty o Sirénách slyšel obvykle ve spojitosti s jezerními lidmi. Ale pokud ten dar obnášel to, co si myslel, může být samozřejmě využitý i dalšími způsoby. Problémem bylo, že všechny zahrnovaly stav uprostřed války. Zakázal si to dál promýšlet a raději poslouchal Evyino vysvětlení, co přesně to Siréna je.

„Myslím, že to byla obvykle schopnost, kterou měli jezerní lidé, ne?“ zajímal se Harry ze své akademické zvědavosti, čímž nahlas vyslovil tátovy myšlenky.

Evelyn vysvětlovala, že ačkoliv se i mezi jezerními lidmi vyskytovala verze tohoto daru, mezi čarodějkami Sesterstva také nebyla vzácná.

 

„A co tvoje dary, Ginny?“ zeptal se Harry ohromeně. Ve svém životě už zažil spoustu těžkých dní, mnoho šťastných dní, ale nepamatoval si den, ze kterého by se mu točila hlava víc než z toho dnešního.

„Částečně jsem také Siréna,“ odpověděla Ginny.

„Takže i ty máš druhý dar?“ ujišťoval se Draco.

„Ano,“ přikývla. „V Sesterstvu nazýváme čarodějky s mým darem Krotitelkami,“ řekla a pokračovala vysvětlením, co se pod tím názvem skrývá.

 

„Tak proto jsi byla během prvního úkolu tak zděšená, že sis dávala ruce před pusu!“ vyhrkl Neville znenadání.

„Ano, proto,“ usmála se Ginny.

„Chvíli jsem si myslel, že se bojíš o snídani, kterou jsi to ráno snědla,“ ušklíbl se Neville. „Vím, že jsem se cítil taky tak.“

„Nepřipomínejte to,“ zamumlal pobledlý Draco při vzpomínce na draka. Severus jen přikývl.

„Ani to nebudu komentovat,“ zatřásl Harry pobaveně hlavou.

„No, to taky,“ přiznala Ginny, „ale nejvíc jsem se bála, že když otevřu pusu, řeknu něco špatného, se svým štěstím draka urazím a všecko bude v háji,“ dořekla, než se zasmála. „Takže jsem se rozhodla být zticha, stejně jako zbytek školy.“

 

„Tak to je všechno,“ podívala se na ně upřeně Evelyn, „nějaké nápady, jak vám naše dary můžou pomoct?“

„Kdyby jen to proroctví mělo nápovědu,“ zamumlal Severus zamyšleně.

„Předpokládám, že se tady zdržíte?“ ujišťoval se Harry. „Určitě budeme potřebovat pomoc se všemi těmi…“ odmlčel se a raději ukázal na hromady dokumentů všude okolo.

„Hádám, že když jsou teď karty na stole,“ souhlasil Mistr lektvarů, přičemž si unaveně protřel očí, „hodí se nám každá pomoc.“

„A vzhledem k tomu, že vás k nám poslal snad sám osud...“ dodal Neville a nevěřícně zatřásl hlavou.

„Ano, teď to vidím jasně,“ přikývla Evy moudře a její pohled se zastavil na barevném skle na druhé straně knihovny.

 

Se zachvěním všichni ostatní zadrželi dech a dívali se na její vážný výraz.

„Osud nás sem poslal, abychom vám pomohly s papírováním,“ dodala, zvedla se ze židle a odhodlaně přistoupila k hromadě papírů. Jediné, co bylo na chvíli v místnosti slyšet, bylo pouze šustění Evyiných šatů po koberci. Byl to Harry, kdo zmateně ticho přerušil.

„Co?“ Severus se ušklíbl a Draco nechal hlavu padnout na stůl s hlasitým zaduněním.

„Nemůžu uvěřit, že jsem naletěl,“ zamumlal, když všichni propukli v hlasitý smích.

 

Konečně ze všech opadlo napětí, důvěra přijde časem, to Evy věděla. Byla ochotná udělat, co mohla, aby to všem usnadnila. Byli svedeni osudem, proroctví spojilo jejich síly, aby společně pracovali na… čem? Zbavit svět Voldemorta? To se zdálo být očividným důvodem, i když samo proroctví na to neodkazovalo. Zajímalo ji proč, když druhé proroctví, které jim ukázali v myslánce, mluvilo ohledně toho naprosto jasně? Nechápala to a neviděla způsob, jak na to v současné chvíli přijít. Proroctví se vždycky nakonec nějak vysvětlí, ať už tak nebo onak. Zašklebila se a doufala, že se jim bude líbit světlo, v jakém se proroctví nakonec ukáže. Slíbila si, že nebude klesat na mysli, i kdyby ne.

 

Posadila se ke stolu a zadívala se na dokumenty před sebou se zdravou dávkou obav. Slyšela, na čem pracují, ale bylo to stěží pochopitelné. Takhle rozdělit svoji duši… to nebylo jen nenormální, bylo to bezpochyby šílené. Zatřásla hlavou a povzdechla si, podívala se přes rameno na stále rozesmátou skupinku.

 

„Tak pomůžete mi nebo ne?“ povytáhla obočí. Harry se pohnul jako první a když se vydal k ní, protočil oči. Od doby, kdy si vyslechl druhou část Morganina proroctví, přemýšlel, kdo „Sestry“ budou. Odpověď „Ginny Weasleyová a norská princezna“ ho opravdu nenapadla. Posadil se vedle princezny a počkal, až se kolem nich usadí i ostatní.

 

„Tohle je divný,“ okomentoval Neville s pohledem upřeným na obě příchozí. Evy se omluvně usmála a Ginny pokrčila rameny. „Bez urážky,“ dodal.

„My víme, že jsme divný, takže v pohodě,“ odvětila zrzka a Evy přikývla, zatímco se ostatní zasmáli, čímž ještě víc uvolnili atmosféru.

„Rozumím, že mít nás tady musí být zvláštní,“ přidala se Evelyn s pohledem upřeným převážně na Harryho. Věděla, že tohle je primárně jeho rozhodnutí. „Myslím, že mluvím za nás obě,“ pokračovala, „když řeknu, že můžeme počkat.“ Tentokrát bylo na Ginny, aby přikývla.

„Je to koneckonců strašně najednou a Evy má pravdu. Nebude nám vadit, když budete potřebovat čas si na to zvyknout,“ pokrčila rameny. „Morgana ví, že i já pořád napůl čekám, že se každou chvílí probudím.“

 

„Snažíte se vyvléknout z procházení všech těchhle dokumentů, slečno Weasleyová?“ ukázal Harry s povytaženým obočím na dokumenty o viteálech, které měly rozložené všude okolo.

„Přesně tak, pane Pottere,“ usmála se sladce.

„Vždycky jsme věděli, že se k nám přidají dvě osoby, které nám pomůžou dojít naplnění proroctví,“ promluvil klidně Severus, který zvažoval každé svoje slovo. Důvěřuje čarodějkám před sebou bezvýhradně? Po letech opatrnosti byla odpověď „ne“. Ale viděl do jejich myslí a Merlin ho požádal, aby jim věřil. Bude to potřebovat čas? Ano, bude. Během toho ale nemůžou jen tak nečinně sedět. Měli před sebou spoustu práce a jejich pomoc byla více než vítaná. Jejich záměry viděl v jejich myslích, mohl jim věřit, že chtějí pomoct. A soudě podle neproniknutelných hradeb v jejich myslích, které skrývaly vše, co se týkalo Sesterstva, hradeb tvořených přísahou, věděl, že i kdyby přišla válka, nikdy by nebojovaly na straně Voldemorta.

„Takže se papírování nevyhnete,“ ušklíbl se Neville uličnicky.

„Nemůžete se ženám divit, že to zkusí…“ zamumlala Evy s úsměvem.

 

„Tak,“ ukázala na dokumenty před sebou, „jak to uděláme? Mám prostě jen sebrat jeden papír a začít číst?“

„V podstatě,“ pokrčil Neville rameny a zabořil se do polštářů.

„Tyhle nalevo jsou ze skřetích archivů,“ vysvětloval Harry, „napravo z Ministerstva.“

„Knihy na zemi jsou všechno, co jsme o viteálech dokázali najít,“ dodal Severus. „Je to všechno, co je aspoň zmiňuje.“

„Dobře,“ přikývla Ginny a před každého položila šálek čaje, „stejně jsem neměla v plánu spát.“

„Ale to bys měla,“ napomenul ji Severus, přestože věděl, že sám vlastní radu neposlechne.

„Se vším respektem, pane profesore,“ zašklebila se, „slíbila jsem Charliemu, že zítra řeknu mamce o tom, že jsem se připojila k Sesterstvu. Jen pomyšlení na to mě udrží vzhůru celou noc,“ přiznala. „Když už nic, aspoň ten čas můžu využít nějak užitečně.“

 

Kluci přikyvovali na znamení pochopení a Ginny se myšlenkami vrátila k její poslední hádce s Charliem. I když se její bratr ze všech sil snažit pochopit, co všechno s sebou do Sesterstva nese přijetí, dal jasně najevo nejzazší termín, kdy se musí vrátit do Doupěte. Jejich rodiče musí být informovaní, na tom trval, Sesterstvo nemůže držet čtrnáctiletou holku od její rodiny. I když to Ginny odkládala, jak jen mohla, cítila povinnost promluvit si se svými rodiči, a tak s návratem domů souhlasila. Přestože bylo povzbuzující mít někoho, kdo už o Sesterstvu věděl, i tak se toho děsila.

 

„Určitě najdeme něco, s čím můžeš pomoct,“ podal jí Harry první dokument. „Jen abyste věděly,“ promluvil pak k nim oběma, „máme pro vás nachystané dva pokoje, když je budete potřebovat. Můžete zůstat tak dlouho, jak jen budete chtít.“

„Nemuseli jste…“ začala Evy, ale Severus ji okamžitě umlčel zvednutím ruky na znamení protestu.

„Když chcete pomáhat, je samozřejmé, že tu nemůžete zůstat bez osobního prostoru,“ řekl a pak se na ni ušklíbl. „A také hádám, že se nakonec budete chtít z těch šatů vysvléct.“ Evy povytáhla obočí. „Uznávám, že nemám moc znalostí o každodenním životě princezen, ale vsadím svůj nejlepší kotlík, že každý den se neoblékáte do róby.“

„Ne, to opravdu ne,“ odpověděla s předstíranou přehnanou důstojností a noblesou, zatímco koutky úst jí cukaly. „V tom případě vám děkuji, můj pane.“ Mistr lektvarů se znovu zašklebil.

„Severus,“ řekl, „moje jméno je Severus, prosím, nepoužívejte tady žádné tituly.“

„Jistě,“ usmála se Evy zářivě, „pokud neuslyším žádné vaše výsosti.“ Severus se také usmál a přikývl, načež sebral jeden dokument mapující korespondenci mezi Gringottovými a hlavou Gauntovy rodiny na začátku devatenáctého století.

 

Několik dalších hodin uběhlo ve stejném duchu. Dokumenty byly pročítány, poznámky sepisovány a porovnávány. Vyměňovali si názory a diskutovali o jakékoliv podnětné myšlence, se kterou přišli. To pak střídali s rozhovory o vlastních životech. Tyto konverzace byly různorodé od „A její podoba zvěromága je opravdu beruška?“ až po „Opravdu jste si koupili ještě druhý hrad? A zaplatili jste ho mithrilem? Teda!“

 

Dvě hodiny poté, co vyšlo slunce, se objevila Minnie s dotazem, co si dají ke snídani. Jasně bojovala s touhou poslat je rovnou do postelí, aby si aspoň trochu odpočinuli.

 

Evy konečně vyměnila svoje šaty za džíny a prostou košili s dračím vzorem, čímž rozesmála profesora lektvarů, když ji spatřil. Pak s Ginny musela zamířit do Doupěte. Severus zamířil do Štábu na první oficiální setkání Řádu a Harry, Neville a Draco se vydali na Orbein, aby dohlédli na pokračující rekonstrukci. Dohodli se, že odpoledne se na Silbreithu zase všichni sejdou.

 

To odpoledne se na hrad vrátilo šest naprosto vyčerpaných čarodějů a čarodějek. Severus se vrátil jako první. Setkání bylo především o přivítání nových členů a vyměnění informací a názorů na Voldemortovy současné plány. Nejpravděpodobnější bylo, že se zdržuje v domech svých přívrženců. Bylo nemožné některý z těchto domů napadnout, všechny patřily nejprominentnějším kouzelnickým rodinám v zemi. Albus si také zavolal stranou Severuse a Minervu, aby je informoval o úředním dopise, který dostal ráno z Ministerstva. Ministr mu víceméně nařídil, aby byl Binns okamžitě nahrazen Evelyn jako novou učitelkou Historie čar a kouzel. Jestli od nich ředitel očekával nějaké rozhořčení, byl zklamán. Ukázalo se, že Minerva, která sama učila Starodávnou magii, se o Binnsovo sesazení prosazovala už dávno a také četla některé Evyiny články. Hodnotila je jako bezvadné. Severus jednoduše poukázal na to, že ani on si z Binnsových hodin nic nepamatuje, protože polovinu z nich prospal.

 

Jako další se vrátily Evelyn a Ginny, když je v Doupěti vyzvedl jeden ze skřítků.Obě vypadaly poněkud zničeně, ale Ginny přiznala, že věci mohly dopadnout mnohem hůř. Oba rodiče byli šokovaní, ale Evy se ve své roli prostředníka snažila, jak mohla. Šťastnou náhodou bylo, že Molly s Arturem museli odejít na setkání. Když je Evelyn ujistila, že Ginny bude dále pokračovat ve svých studiích a navíc bude chráněna ochranou, kterou Sesterstvo poskytuje, panikařící Molly ji objala, když si uvědomila, co to pro její dceru bude během války znamenat.

Fred s Georgem na ni hodinu vyjeveně zírali, než si z ní začali dělat srandu, a Evy se snažili okouzlit svým šarmem. Ron ji objal se zašeptáním, jak je rád, že bude během války v bezpečí, potom se ale zavřel ve svém pokoji a nevylezl dřív, než měli jeho rodiče odejít a on je měl následovat, aby navštívil Adriana. Oba rodiče Ginny objali a donutili ji, aby počkala, než se vrátí s Billem. Podařilo se jim odejít těsně po obědě s tím, že mají neodkladnou práci.

Z Doupěte pak zamířily do Evelynina domu v Londýně, kde sebraly dalších několik nezbytností a informovaly její rodinu o tom, kde se právě nachází. Evy také informovala svoje právníky, že byla přijata na místo profesorky v Bradavicích.

 

Harry se se svými bratry vrátil jako poslední, všichni tři vypadali nesmírně vyčerpaně. Harry si stále zajížděl prsty do už tak dost neuspořádaných vlasů a něco si pro sebe mumlal, Draco zakopával o vlastní nohy.

 

„Hádám, že na západní frontě není úplně klid?“zeptal se Severus ze svého místa u kuchyňského stolu naproti Ginny a Evelyn, kam zkolaboval, jakmile přišel. Obě čarodějky už napůl spaly, sotva zvedly hlavy, aby se podívaly na nově příchozí. Harry zavrtěl hlavou a sesypal se vedle svého táty, hlavu si opřel o stůl.

„Au,“ zamumlal, když se praštil.

„Tak co?“ zatlačil na ně Severus a protřel si oči, aby je udržel otevřené.

 

„Pamatuješ si ten velkej rybník u vesnice? A tu velkou puklinu uprostřed vesnice, o které jsme si mysleli, že vznikla zemětřesením?“ zeptal se Harry a vzal si jeden ze sendvičů, které Minnie položila doprostřed stolu. Mistr lektvarů se zamračil a přikývl na souhlas.

„Ano, proč?“

„Je delší, než jsme si mysleli,“ odpověděl Harry a unaveně se na něj podíval, „končí přímo pod rybníkem.“

„Au,“ zvedla hlavu Ginny zaujatě, najednou vypadala o něco čileji.

„Pamatujete ten potok, co jsme ho minuli v lese, ten, který končí v jezeře Silbreithu?“ dovysvětlil Neville a navázal tak tam, kde se jeho unavený bratr odmlčel. „Normálně teče skrz celou vesnici. To, co jsme viděli, bylo jeho koryto.“

„Kdysi tam opravdu bylo zemětřesení,“ uzavřel Draco, „a některé domy po stranách potoka se zhroutily dovnitř a přehradily ji, takže změnila směr. Teď ničí základy zbývajících domů, které se stále víc hroutí.“

 

„Takže je potřeba, aby byl rybník vysušen a proud odveden zpátky do svého původního řečiště, aby mohla rekonstrukce vůbec začít,“ shrnul Harry. „Skřetové říkali i něco o mostě, ale v tomhle bodě jsem jim odkýval všechno. Instalace potrubí tak bude pozdržena, dokud nebude rybník vypuštěn. Poručil jsem jim, aby pokračovali co nejdřív, ale… zrovna tohle se muselo stát!“

„Zatím ještě nic není nenapravitelné,“ povzbudil je Severus s povzdechem. „Pořád máme čas. Voldemort se, zdá se, stále skrývá ve stínech.“ Harry přikývl a také srdceryvně povzdechl.

 

Během dalších dnů se jejich podivná skupinka téměř nehnula z knihovny na Silbreithu, kde procházeli jednotlivé dokumenty a netrpělivě čekali, co pro ně objeví Holoubková. Když konečně přišel den, kdy se s ní měli setkat, Harry, Neville a Draco se opět připravili k odchodu do Děravého kotle, v různých převlecích zajišťujících jejich ochranu. Draco s Nevillem už maskovací kouzla zvládli a Ginny si dělala poznámky, když pozorovala Harryho, jak jejich práci dolaďuje.

 

Setkání bylo mnohem kratší než to poslední, Harry už zanedlouho držel v rukou těžký kufřík s reportérčiným výzkumem.

„Doufám, že váš výzkum přinesl ovoce?“ zeptal se zdvořile a zvědavě se na ni díval svýma nově šedýma očima. Žena přikývla a Harry si najednou připadal jak v nějakém špatném detektivním románu.

„To vskutku byl,“ odpověděla, ne tak odtažitě jak posledně. Pořád se ho zdravě bála, ale jestli hádal dobře, zdálo se, že si svůj úkol užila. „Crawfordovi… existuje něco, co neprovedli?“ zeptala se řečnicky. „A Gauntovi? Naprostá ostuda!“ dodala a Harry by mohl přísahat, že jeho srdce vynechalo jeden úder.

 

Ještě chvíli se jen tak bavili o rodinách, mezi kterými měla pátrat, a Harry se snažil nepřitáhnout její pozornost ke jménu Gaunt.

„Dobře,“ řekl nakonec, „velmi dobře, slečno Holoubková.“

„Děkuji, pane H,“ řekla a na tváři se jí rozlil úsměv někoho, kdo je sám se sebou spokojený.

 

„Budu potřebovat ještě něco v návaznosti na tento výzkum,“ řekl a všiml si, jak se její oči v očekávání rozšířily. Tenhle její přístup mohl využít, pomyslel si pobaveně. „Samozřejmě ne hned… nicméně brzy možná dostanete další zprávu,“ vstal a potřásl její rukou. „V každém případě zůstaneme v kontaktu.“

Když se s ní rozloučil, návrat na Silbreith byl otázkou několika vteřin. Neville s Dracem se pak k ostatním přidali v knihovně za několik minut, počkali v Děravém kotli, než Holoubková odejde.

 

„Tak co?“ zeptal se Draco jako první s pohledem upřeným na papíry v Harryho rukou. „Co zjistila?“

„Ještě nevím,“ odpověděl Harry. Dokumenty obsahovaly všechno od finančních záznamů po drby. „Co zatím můžu říct, že všichni Gauntovi měli poněkud výbušnou povahu,“ zamumlal, když si všichni posedali kolem stolu. Harry každému podal nějaký dokument, aby ho prošli.

 

O hodinu později musel Harry uznat, že navzdory své nešťastné povaze byla Holoubková opravdu dobrá a důkladná v tom, co dělala. Před ním na stole ležela celá historie Gauntových, která nenechala prostor pro spekulace. Poprvé od konce června měl Harry pocit, že má něco, od čeho se může odrazit.

 

„Rojvol Gaunt,“ přečetl nahlas Severus, když došel ke dvěma posledním známým mužským potomkům Gauntovy linie. „Otec Morfina a Meropy Gauntových.“

„Rojvol Gaunt?“ vypískl Harry. Jestli doteď stále pochyboval, že Voldemort je potomkem Gauntových, teď už nemusel.

„Jako Tom Rojvol Raddle?“ zeptala se Ginny a pevněji sevřela papír mezi svými prsty.

„To je Voldemortovo původní jméno, že?“ ujišťovala se Evelyn, že si to dobře pamatuje. Odpovědí jí bylo čtvero přikývnutí, než Severus pokračoval.

 

„Rojvol Gaunt zemřel v roce 1927,“ přečetl a otočil stránku. „Morfin Gaunt byl dvakrát uvězněn v Azkabanu. Poprvé za nelegální použití kouzel na mudlu a urážku ministerského úředníka Roberta Tiberia Ogdena, ředitele kouzelnického oddělení vymáhání práva mezi lety 1914 a 1937. Byl uvězněn v roce 1925 a propuštěn v roce 1928. Podruhé…“ odmlčel se a vstal ze svého místa, opřel se o stůl a vytřeštil oči.

„Podruhé?“ pobídl ho Neville se zatajeným dechem.

„Podruhé byl uvězněn na doživotí za vraždu Thomase, Mary a Toma Raddleových, mudlů, v jejich domě v Malém Visánku,“ dočetl a zvedl pohled k ohromeným lidem před sebou.

 

„Co?“ vyvalil oči Harry. Ginny si rukama zakryla pusu, Evy několikrát divoce zamrkala a Neville s Dracem si s otevřenou pusou vyměnili zmatený pohled.

„Jak říkám, podívejte,“ položil Severus kýžený dokument na stůl přímo před ně.

„Použil smrtící kletbu,“ četl Harry hlasitě, „k vraždám se přiznal s tím, že to byla odplata za jeho sestru Meropu, kterou Tom Raddle svedl a poté odvrhl.“

„Kdy to bylo?“ zeptal se Draco, který se svému bratrovi díval přes rameno.

„Dvacátého prvního srpna 1943,“ odpověděl Harry, „to byl Voldemort ještě v Bradavicích. Muselo to být hned po jeho šestém ročn…“ zadrhl se a podíval se na svého tátu. „To už měl viteál v deníku vytvořený.“

„Myslíš, že mohl zabít rodinu svého otce a vytvořit viteál i díky jejich smrti?“ zeptal se Severus.

„Nevím, jestli vytvořil viteál, ale zabil svého otce, řekl to loni v červnu,“ připomněl mu Harry.

 

„Cože?“ vyhrkla pohoršeně Evelyn, která ještě neslyšela o událostech po třetím úkolu.

„Ano,“ potvrdil Harry. „Použil kosti svého otce pro krevní rituál, aby znovu získal svoje tělo. Řekl, že aspoň k něčemu byl jeho mudlovský otec dobrý, nebo tak něco.“

„Ale jestli zabil svého otce a jeho prarodiče zemřeli ve stejný den jako on,“ poukázal Draco na data v dokumentu, „proč se přiznal Morfin? Chtěl svého synovce ochránit?“

„Nebo ho Voldemort přiměl, aby skutečně věřil tomu, že je zabil,“ navrhla Evy po chvíli ticha. „Přemýšlejte, jestli Voldemort zabil svého otce i prarodiče, musel se ujistit, že se nedostane do podezření. A pak tu byl Morfin, který už dřív ty samé mudly napadl. Jestli byl schopný vraždy, nemyslíte, že změnit vzpomínky svého strýce mu nedělalo problém?“ Harry přikývl na znamení souhlasu.

„A když se Morfin přiznal, nebyl důvod použít na něj nitrozpyt,“ dodal. „I kdyby použili Veritasérum, Morfin by opakoval, co sám považoval za pravdu.“

 

„A co jestli díky jejich smrti opravdu vytvořil viteály?“ zajímala se Ginny. „Myslíte, že by to zkusil tak brzo po vytvoření deníku?“

„V té době ještě nemohl mít pohárek ani medailon,“ poukázal Neville.

„Možná bychom se mohli zeptat Morfina?“ navrhl Draco. „Žije ještě vůbec?“

„Ne,“ odpověděl Severus, který mezitím četl dál. „Zemřel ve vězení před dvaceti lety. Azkaban značně snižuje věk dožití.“

„Výborný,“ okomentoval Harry a rozhodil ruce do vzduchu, „prostě výborný.“

 

„Gauntovi také žili v Malém Visánku,“ řekl Ginny o chvíli později, když procházela dokumenty, které jí Harry dal, a ukázala na zprávu Roberta Ogdena.

„Měli bychom se tam podívat?“ zeptal se Harry. Odpověď přišla od Severuse.

„Když nic jiného, mohli bychom zjistit něco víc o jeho matce. Všechno, co víme, je, že zmizela v roce 1926, hned po prvním uvěznění svého bratra,“ řekl. „Malý Visánek je opravdu malé místo. Takový příběh? Lidé o tom pravděpodobně mluví pořád.“

„Ach, síla drbů,“ povzdechl Neville.

„Voldemortův otec se do vesnice vrátil poté, co odvrhl Meropu,“ poukázal Harry. „Musela existovat nějaká verze příběhu, proč odešel za ní a vrátil se sám.“

„Takže si tam uděláme výlet, hádám,“ pročísl si vlasy Severus. „Myslím, že by to mělo být bezpečné.“

„Dobře,“ přikývl Harry. „Zbývá mi jen pár stran a je teprve,“ zvedl pohled k hodinám, „půl jedné. Mohli bychom jít po obědě.“

 

„Ty tam chceš jít dnes?“ vyhrkl Mistr lektvarů, i když jeho logiku chápal. Medailon byl zavřený ve své krabici už skoro dva týdny a prázdniny pomalu končily. Musí to zničit - a pokračovat v pátrání, Merlin jim pomáhej! - než začne školní rok. Nemohli ztrácet čas, když konečně měli stopu, které se mohli držet.

„Kdy jindy?“ opáčil Harry.

„Takže dneska,“ povzdechl profesor.

 

Zbývající čas vyplnili výměnou informací, které získali z poznámek od Holoubkové. Gauntovi zkrachovali zhruba sto let předtím, než se Marvolo narodil, a dříve mocná rodina tak žila v chudobě. Napsali si adresu sídla Raddleů a rychle do sebe naházeli oběd. Zatímco Minnie jim přešťastně nakládala na talíře, Severus vytvořil přenášedlo z láhve od máslového ležáku. Skryli se maskovacími kouzly a ve dvojicích se vydali do Malého Visánku.

 

Harry se rozhlížel po poli, na kterém přistáli. Poměrně vrchnatou krajinu v dáli osvětlovala malá vesnice. Nebyla odlišná od ostatních vesnic na anglickém venkově a opravdu nevzbuzovala dojem významného místa, ve kterém se narodili rodiče lorda Voldemorta. Ne, že by to někdo kromě nich, Brumbála, Voldemorta a několika jeho věrných věděl. Na takhle malém místě by pro jednou mohli svoje informace najít poměrně snadno. Severus dostal skvostný nápad přijít s tím, že by chtěli založit místo, které by poskytovalo informace o místním životě a historii obce. Starý muž, místní pekař, se myšlence muzea zasmál a nasměroval je do jiného zařízení - prodejny čajů.

„Cokoliv, co v téhle obcí stojí za zmínku,“ řekl, „najdete tam.“ Smál se ještě, když odcházeli, a mumlal si pro sebe slova jako muzeum a měšťáci, očividně pobavený.

 

Ve svých předpokladech měl ale pravdu - čajovna se ukázala být skutečnou studnou informací. Zcela nepřekvapivě byla komunita v Malém Visánku ještě i po takové době otřesena událostmi v Raddleově sídle a záhadnou smrtí celé rodiny. Jejich domovník je našel mrtvé na jejich pozemcích, seděli u stolu tak, jak je obsloužil.

 

„To on to udělal, kdybyste se ptali na můj názor,“ řekla paní Sroverová, stará dáma, která jim vyprávěla, co se stalo. „Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera.“ Vypadala okouzleně Mistrem lektvarů, a tak pokračovala, když ji pobídl. Paní Lloydová a paní Thomsonová, její přítelkyně od dětství - pokud člověk věřil tomu, co říkaly - horlivě přikyvovaly.

„Bylo to děsivé, řekni jim to, Adelaide!“ pobízela ji paní Lloydová, když před každého postavila další šálek čaje.

„Stalo se to patnáct let poté, co se mladý Tom Raddle vrátil do vesnice bez toho ubohého stvoření, se kterým utekl…“

„Gauntova holka, víte,“ přerušila ji paní Lloydová, s modrýma očima rozzářenýma vzrušením z příběhu, „jmenovala se, myslím, Mary nebo Marta… za ty roky už se jména vytrácejí.“

„Ne, bylo to divné jméno,“ pokračovala paní Thomsonová, „celá rodina měla divná jména. Myslím, že se jmenovala Meropa.“

„Ano, to bude ono,“ přikývla Adelaide Droverová. „Meropa Gauntová, ubohé stvoření. Byla vychrtlá a nedomrlá,“ zatřásla hlavou, přestože tváře jí hořely nadšením, že má tak pozorné posluchače.

 

„Takže říkáte, že utekla s jediným synem Raddleových?“ zeptal se Harry, když upil ze svého čaje, aby zaměstnal třesoucí se ruce. Podíval se na ostatní členy svojí výpravy, každý měl pohled zabodnutý do vypravěčky a čekal na odpověď.

„Způsobil tím ve vesnici pořádné pozdvižení,“ přikývla paní Droverová. „Byl v té době zasnoubený, víte? S mladou Cecílií Riversovou. Pár měsíců poté, co odešel, si vzala nějakého kupce ze Scarborough a odešla s ním na sever.“

 

„Takže Tom Raddle,“ přerušil ji Severus, který se stále cítil nesvůj, že tohle jméno používá v rozhovoru s šedivějící mudlovskou dámou, i když se bavil o Voldemortově otci a ne o něm samotném, „se nikdy neoženil?“

„Někdo tvrdí, že když utekl, oženil se s tou Gauntovou holkou,“ odpověděla mu paní Thomsonová, „vrátil se ale sám s tvrzením, že ho oblouznila, podvedla. Zůstal svobodný, dokud neumřel,“ zavrtěla hlavou lítostivě. „Taková škoda! Byl to krásný muž, i když trochu arogantní, Bůh dej pokoj jeho duši.“

„Všichni Raddleovi byli snobi,“ zašeptala paní Lloydová, jako by se bála, že ji někdo uslyší. „Taky byli nechutně bohatí. Staré paní Raddleové se nelíbilo, že její syn utekl s chudou holkou.“

 

„Takže říkáte, že je zabil jejich domovník?“ vrátila se Ginny ke klíčovému tématu. „Jestli nevadí, že se ptám.“

„Samozřejmě, že ne, drahoušku,“ ujistila ji Adelaide. „Jmenoval se Frank Bryce,“pokračovala, „a když byl Raddle ještě naživu, byl to jen jejich zahradník. Nikdo se ale nechce o pozemky starat, když rodina zemře, a jejich dům si ani nikdo nenárokoval, takže tam žil sám, v domě zahradníka.“

„Říkám vám, že je všechny otrávil!“ trvala na svém paní Thomsonová. „Druhý den tam přišla jejich uklízečka a našla je na podlaze v jídelně, pořád oblečené v róbách z minulého večera. Všichni měli vytřeštěné oči, jako by zemřeli strachy.“

„Policie samozřejmě nic nenašla,“ pokračovala paní Droverová, lehce pobouřená, že její přítelkyně nejlepší část příběhu vynechala. „Ten den ale v domě nikdo jiný nebyl! Musel to udělat Frank Bryce, každý to ví.“

 

„A on taky zemřel?“ zeptal se Harry. „To chcete říct?“ Žena přikývla.

„Je to skoro rok, na konci srpna,“ vysvětlila paní Droverová. „Našli ho ve stejné místnosti jako tenkrát Raddleovi. Zemřel hrůzou.“

„Já říkám, že věděl, co si pro něj jde,“ tvrdila paní Thomsonová. „Někteří duchové nedojdou pokoje, dokud se jim nedostane pomsty.“

„Vy, mladí lidé v dnešní době takovým věcem nevěříte,“ ztišila hlas paní Lloydová, „ale já už jsem na tomto světě viděla dost, abych věděla své. Ten dům je prokletý. Stejně jako Gauntův dům za kopcem.“

 

„Moje babička mi vždycky říkala, abych v těchto věcech důvěřovala varováním starších,“ prohlásila Evy vážně a nevinně se na ně dívala svýma modrýma očima - zesvětlenýma, aby nelákaly nežádoucí pozornost. Hnědooká Ginny přikývla na znamení bezvýhradného souhlasu, zatímco Neville s Dracem se zatvářili potěšeně. Všechny tři ženy se zdály naprosto okouzleny svým posluchačstvem, v tuto chvíli by jim řekly cokoliv. Jako skupina pracovali svorně, všiml si Harry. Možná měla nakonec Morgana přece jenom pravdu.

„Měla pravdu,“ přikývla paní Lloydová.

 

„Okolo těch dvou domů se stávají divné nehody,“ dodala paní Droverová moudře. „Starý pan Lange tam před rokem zakopl a zlomil si kyčel a před několika lety se právě před Gauntovým domem vybouraly dvě pastorovy dcery. No a asi před měsícem a půl celý hřbitov na kopci za Raddleovým sídlem vyletěl do povětří! Říkali, že to byl výbuch plynu, ale nikdy dřív s potrubím problémy nebyly. Jen u Raddleova domu!“

„Hřbitov?“ vydechl Harry, kterému se zamotala hlava, jak ho zaplavily vzpomínky na červnové události. „Jak strašné,“ donutil se říct a cítil ustaraný pohled svého otce. Zatřásl hlavou a usmál se. Panikařit z jeho posledního setkání s Voldemortem k ničemu nebylo. Přežil to a hotovo. Přesto, že by měl na ten hřbitov znovu vejít… no co, bylo to nutné zlo.

 

„A oba domy pořád stojí?“ zeptal se Draco, aby řeč odvedl od tématu, které bylo pro jeho bratra těžké. Jeho falešný úsměv ho nepřesvědčil ani na chvíli. „A nikdo tam nežije?“

„No, ano,“ potvrdila paní Droverová. „Raddleův dům stál na kopci na konci Visánku dřív, než jsem se narodila, a bude na vesnici shlížet ještě dlouho poté, co já už tady nebudu, jsem si jistá,“ předpovídala dramaticky. „Gauntův dům je pak na opačné straně toho kopce, hned na okraji vesnice.“

 

Severus usoudil, že už od tří žen slyšeli vše, co mohli, a tak rozhovor nasměroval ke stavu lesních cest v okolí, přičemž naznačil, že budou brzy muset odejít, pokud se chtějí projít kolem ještě za světla. Za půl hodiny už byli zpátky na cestě a směřovali do Raddleova sídla. Jednomyslně se shodli, že začnou u většího z domů, kde byly spáchány vlastní vraždy, k domu dospěli asi ve čtyři odpoledne.

 

Všechny vstupy do domu  byly stále přehrazeny žlutou policejní páskou a kolem se neslo ohlušující ticho. Z vrcholu kopce, na němž dům stál, mohli jasně vidět hřbitov, který si Voldemort zvolil jako místo svého návratu. V rohu stálo velké vozidlo - jak se to jmenovalo, bul-něco… buldozer, to bude ono - uprostřed sutin. Celé místo bylo menší, než jak si ho Harry pamatoval. Viděl zemi rozbombardovanou jeho kouzly, mramorové náhrobky roztříštěné na kusy - pořád si pamatoval řezavou bolest po těch, které se mu zaryly do kůže - a jeho pěsti se zaťaly v bezmocném hněvu. Nemohl s tím nic dělat, ne teď, žádné kouzlo ho nemohlo přenést zpátky, aby mohl Voldemortovu návratu zabránit. Mohl jen pokračovat dál a ze všech sil se snažit ho zastavit.

 

„Do pekla,“ ozval se Neville přiškrceně po jeho levici. „Je to ten hřbitov?“ podíval se poplašeně na svého mladšího bratra, doufal, že uslyší zápornou odpověď, tady Harry přece nemohl bojovat!

„Ano,“ dostalo se mu lakonické odpovědi. Harry nevymyslel, co víc říct, nic nemohlo vysvětlit, jak se tu noc cítil, jak táhl svoje dvojče a modlil se, aby to stihl včas. Přistihl se, jak hledá náhrobek, u kterého byl připoutaný Adrian, hrob Voldemortova otce. Odsud ho neviděl a nevěděl, jestli má cítit úlevu, že ho znovu neuvidí, nebo hrůzu z toho, jak smrtelně se může projevit Voldemortův vztek. Mohlo to být jedno z tvých kouzel, které ho zasáhlo, zašeptal hlásek v jeho hlavě.

 

Nedokázal pocity z té noci utišit. Cítil tátovu ruku na svém rameni a otočil se na něj, aby viděl jeho povzbuzující úsměv. Uvnitř cítil Severus pouze chlad a touhu něco rozbít. Hřbitov byl srovnaný se zemí a nic ho na tenhle pohled nemohlo připravit. Harry teď ale nepotřeboval čelit svému strachu a obavám - potřeboval si připomenout, že je v pořádku, že je pořád tady, živý a ne sám. A potřebuje se přestat dívat na ten hřbitov, tady už nic nenajdou.

„Musíme se pohnout,“ řekl jemně a pohodil hlavou směrem k sídlu. „Až tady skončíme, ještě musíme ke Gauntovým.“ Harry se nadechl a přikývl, načež se rezolutně od hřbitova odvrátil.

 

Několik dalších hodin prohledávali prázdný dům. Jestli tu někdy byla stopa smrtící kletby, byla už dávno pryč, ale popis, jak byla těla nalezena, byl všeříkající.

„Žádné stopy po něčem, co by je mohlo zabít, ale vypadali jako vyděšení k smrti?“ zeptala se Ginny řečnicky, když se jejich rozhovor opět stočil ke smrti v jídelně. „Byl to nejpřesnější popis smrtící kletby, jaký jsem kdy slyšela.“ Aspoň v něčem udělal falešný Moody studentům službu, pomyslel si Harry. Nevěřil, že se v novém roce najde student druhého a vyššího ročníku, který by nepoznal stopy kleteb, které se nepromíjejí. Doufal ale, že nikdy nebudou muset.

Nezaznamenali žádnou stopu dále trvajících kouzel, přestože se Severus domníval, že Voldemort sídlo používal jako skrýš poté, co zabil Franka Bryceho, určitě pak po událostech loňského června.

Když sídlo opustili, Harry by přísahal, že výprava do Malého Visánku byla ztrátou času, když ale dospěli k sídlu Gauntových, změnil názor.

 

Chvíli trvalo, než dům vůbec našli. Cesta, která k domu vedla, se za padesát let vytratila a části domu, které ještě stály, byly pokryté mechem. Z domu stály už jen kamenné zdi, na nichž jakž takž držela chatrná střecha. To samozřejmě nedávalo smysl, pomyslel si Harry, když dům z dálky pozoroval. Jestli hrad jako Orbein držel pomocí kouzel svoji střechu celá staletí, nemělo by pro tak vznešený dům platit to samé?

 

Pod kůži se mu zabodlo známé chvění, které bylo intenzivnější, čím víc se k domu blížili. I Severus si toho všiml a zdálo se, že také Evelyn, která zpomalovala a se zájmem si dům prohlížela.

„Pořád je v docela dobrém stavu, že?“ poukázala Ginny, jejíž myšlenky se ubíraly stejným směrem, přestože stopy magie necítila.

„Je vydatně začarovaný,“ zamumlal Harry, zatímco se snažil rozeznat jednotlivé vrstvy kouzel seslaných na dům. Všiml si, že muselo dojít k mnoha pokusům tohle místo opříst kouzly, které začaly před víc jak sto lety. Mohla být některá z nich stále nebezpečná?

„Cítíš z toho místa magii, že?“ zeptal se Neville, který dům pozoroval z dálky.

„Každé dlouhotrvající kouzlo po sobě zanechá stopu,“ vysvětlovala Evy. „Záleží na druhu zaklínadla nebo kouzla, ale trénovaný kouzelník je schopný rozeznat typ magie v závislosti na tom, jak kouzlo rezonuje. Čím víc kouzel potkáš, tím snadněji je rozpoznáš, když na ně narazíš příště. Já jsem, například, studovala kouzla v Egyptě, když jsem pracovala na svém titulu v oboru Historie čar a kouzel, takže teď je pro mě snadné rozpoznat kouzla pocházející odtamtud.“

 

„To se hodí,“ poznamenal Draco s pohledem upřeným na Harryho, který naklonil hlavu ke straně a zavřel oči, aby se lépe soustředil na magii vycházející z domu. Napůl vybledlá kouzla tvořila jeden velký nepořádek a oni si museli být jistí, že jim neublíží, až vstoupí do jejich dosahu. Severus, který s tím měl větší zkušenosti, je varoval.

„Určitě jsou tady nějaká kouzla Ministerstva, která mají zabránit vstupu,“ poznamenal. „Některá jsou možná vybledlejší než jiná, ale raději bychom měli být opatrní. Je nesmysl, abychom tam vstoupili dřív, než je odstraníme.“

„Musím se to taky naučit,“ postěžovala si Ginny, když sledovala Evelyn, jak následuje Severusova příkladu a snaží se rozeznat, která kouzla bude třeba zlomit, než budou moct přijít blíž. Oba dospělí začali odstraňovat kouzla, která považovali za nebezpečná, pomalu čistili cestu vpřed.

 

„Některá kouzla jsou vlastně hlásiče,“ oznámil Severus o hodinu později, když se zarazil před sejmutím dalšího kouzla.

„Hlásiče?“ nechápal Neville.

„To znamená, že jejich účelem je oznámit kouzelníka, který je seslal, že se je někdo snaží odstranit,“ vysvětlil profesor a nakrčil obočí, jak usilovně přemýšlel.

„Jsou poměrně nová,“ vypozorovala Evelyn po několika minutách, co se snažila identifikovat jedno z takových kouzel. Bylo štěstí, že si jich Severus všiml ve všem tom zmatku. Ať už je seslal kdokoliv - a ona se bála, že ví, kdo to byl - odvedl excelentní práci.

 

„Poznáte Voldemortovu práci?“ zeptal se Neville. Přikývla a dala se znovu do práce. „A co s tím uděláte?“ ptal se Nebelvír dál.

„Prostě na ně nebudeme sahat,“ vysvětlil Severus, aby nabral nový dech. „Dokud se je nepokusíme odstranit, jsou neškodná.“Ve srovnání s ostatními, pomyslel si, ale usoudil, že to raději nebude zmiňovat. Nehodlal jim dovolit, aby to zkoušeli. Jedna věc byla jistá. V tom domě pod všemi těmi kouzly něco bylo. Ale co?

 

Zatímco Severus s Evelyn dál proráželi jednotlivá kouzla, Harry je tiše pozoroval a snažil se kouzla jen rozpoznat místo toho, aby se je snažil prolomit. Stále neměl schopnosti, aby taková kouzla dokázal překonat, kouzla, která Gauntovi umístili kolem domu, byla smrtící pastí, možná dokonce i pro členy jejich vlastní rodiny. Harry byl schopný mezi nakumulovanými kouzly rozeznat Voldemortův podpis. Byl skrytý pod dříve existujícími kouzly, ale byl jasně tam, číhal těsně pod povrchem.

 

Když se slunce začalo sklánět k západnímu horizontu, Severus konečně usoudil, že nejnebezpečnější kouzla jsou pryč. Teď Harry cítil podpis Voldemortovy magie ještě znatelněji. Pulzovala, když jste věděli, kam se podívat. Měl by ji minout, ale odmítal riskovat, zvlášť když mu nedaleký hřbitov připomínal, co je v sázce. Snažil se tedy najít samotné jádro magie Temného Pána, které, jak překvapeně zjistil, nevycházelo z ochranných kouzel - přestože si byl jistý, že je Voldemort seslal osobně - ale někde zevnitř domu, skryté pod dalším těžkým závojem magie. Nebylo to žádné kouzlo. Tohle mohla být pouze jediná věc.

 

„Nehýbejte se!“ poručil a zvedl ruku, aby svého tátu zastavil. Ten už se chystal jako první vstoupit do domu, když ho ostrý, vyděšený hlas zarazil. „U Merlina, nehýbejte se!“

„Co? Proč?“ ozvala se kolem něj palba otázek. Harry se hluboce nadechl a snažil se ovládnout nevolnost, kterou cítil vždy, když se dostal do nečekaného kontaktu s magií Temného Pána. Najednou byl rád, že od oběda nic nejedl.

„Viteál,“ oznámil a nervózně se zasmál, když si uvědomil, co říká.

„Tady?“ zamrkal nevěřícně Severus, očividně omráčený.

„To myslíš vážně?“ zeptal se Neville hlasem staženým panikou.

„Vypadám, že si dělám srandu?“ odtušil Harry.

 

Budu zvracet, pomyslel si, sotva mohl promluvit, aby udržel žaludek na místě.

„On schoval viteál tady?“ ozvala se Ginny. Zněla téměř klidně. Asi šok, usoudil Harry a snažil se myslet na něco jiného než na viteál tepající nedaleko. Její tvář byla bledá, skoro až šedá, pihy jí vystupovaly znatelněji než obvykle a Harry si byl najednou jistý, že není sám, kdo se snaží udržet všechno jídlo v sobě. Ještě s ní o tom nemluvil, ale dokázal si živě vzpomenout na její poslední setkání s viteálem. Ten den málem umřela a celý její život se změnil. A teď je to zase před ní. Viděl ji, jak nasucho polyká, zavírá oči a pevně svírá ruce v pěst.

„Ano,“ odpověděl a čekal na její reakci. Jak je možné, že zase jen tak narazil na další viteál? Vždyť jsi šel jeden hledat, odpověděl si sám. Skvěle.

 

„Jak se k němu dostaneme?“ zeptala se, když najednou otevřela oči a podívala se na něj. Když viděla, jak se na ni dívá, smutně se usmála a zatřásla hlavou. „Jsem v pohodě,“ utvrzovala ho. Harry ale věděl, co „v pohodě“ znamená. Celý život byl v takových situacích „v pohodě“. Znamenalo to, že je vyděšená a dala by cokoliv, aby byla kdekoliv jinde, ale přesto ji nic nezastaví. On se cítil prakticky stejně. Zase. Zatraceně skvělé.

 

„Ale tohle je chatrč!“ poukázal Draco pobouřeně, ale zároveň vytahoval hůlku, jak se smířil s jejich osudem.

„Myslíš, že je bezpečné tam vejít?“ zeptal se Severus přímočaře a přistoupil blíž ke svému synovi, aby mu dodal útěchu svou přítomností.

„Vejít? Jo,“ zamumlal Harry. Nenašel žádné jiné stopy po Voldemortově magii. „Přijít k viteálu? Ne,“ přiznal. „Naneštěstí ale nezjistíme, kde přesně ten viteál je, než tam vejdeme.“

„Ztraceni, když tam půjdeme a ztraceni, když tam nepůjdeme?“ shrnula Evy s pousmáním.

„Doufejme, že ne,“ pozvedl hůlku Mistr lektvarů a tichým Lumos rozsvítil její konec. „Jdu první,“ řekl a podíval se na Harryho.

 

Věděl, že to on by chtěl vést. Měl větší šanci viteál najít a neexistoval způsob, jak mu v tom zabránit. Ale i kdyby měl použít sám sebe jako štít, byl odhodlaný udělat aspoň to pro bezpečí svého syna.

„Jdu hned za tebou,“ přiznal porážku Harry. Viděl to v tátových očích, neměl šanci tohle vyhrát. „A jestli se nic nestane, mělo by být bezpečné, abyste šli všichni za mnou,“ dodal. „Neměli bychom se ale ničeho dotýkat, než zjistíme, kde a hlavně co viteál je. A až to budeme vědět,“ odmlčel se a přejel pohledem lidi kolem sebe a věděl, že nehledě na nebezpečí, oni za ním půjdou, „tak na něj nesahejte. Už teď ho cítím, jak hoří pod tucty kleteb. Merlin ví, čím vším ho Voldemort očaroval.“

 

„A co pak?“ zeptal se Neville. „Jen ho prostě zničíme?“

„To by bylo moudré,“ souhlasila Evy, ale podívala se na Harryho, protože věděla, že nakonec to bude jeho volba. Harry nad tím pomyšlením ochabl. Měli by ho jen tak zničit? Neville musel vždycky položit tu nejzásadnější otázku, že? Harry věděl, že by bylo nemoudré nosit viteál s sebou zpátky na Silbreith. Stále věděli jen velice málo o tom, jak viteály fungují, než aby dali dva k sobě a doufali, že se nic strašného nestane. Také ho nemohli nechat tady, o tom nebylo pochyb. Takže by opravdu bylo nejlepší tu zatracenou věc prostě zničit a mít od ní pokoj. Vzhledem k tomu, že se ale nechoval rozumně od doby, co si pamatoval, se nakonec rozhodl jinak.

 

„Zkusím to s tímto nanečisto.“ Odpovědí mu bylo patero divoké zamrkání.

„Chceš ho vyslechnout,“ zachvěl se Severus, zamrazilo ho až do morku kostí.

„To není moc moudré,“ ušklíbla se Evy sarkasticky.

„Ne, poslouchejte mě,“ začal, než se ho pokusí zastavit. Během pěti sekund ho napadlo přinejmenším deset důvodů, proč by to neměl dělat. Kdyby je slyšel, mohlo by ho to odradit, a on věděl, že tuhle příležitost si nemůže nechat ujít. „Ten viteál tady je skvělá příležitost! Je starší než medailon. Už víme, že Voldemort zabil svého otce, teď víme i to, že v ten samý den zabil také svoje prarodiče. Pravděpodobně jednu jejich smrt použil pro tento viteál. Je to strašné, já vím, ale díky tomu by tahle část jeho duše mohla být mladší a vědět toho míň. V tom případě bych riskoval mnohem méně než v případě medailonu. A v okamžiku, kdybyste viděli, že to jde k šípku…“

„Nepřivolávej to,“ přerušil ho Neville, když rozhodil rukama, jako by byl v bolestech.

„Je to můj plán, Neve,“ řekl s úšklebkem, „kdy moje plány vyšly tak, jak jsme předpokládali?“Od účasti v Turnaji tří kouzelnických škol až po sledování famfrpálu je to jeden velkej zmatek, pomyslel si.

 

„Takže,“ pokračoval pak, „když se něco pokazí, zničíte ho.“

„To není úplně propracovaný plán,“ poznamenal Draco. Severus si položil ruku na srdce a kreslil si do hrudi malá kolečka, přičemž zhluboka dýchal, aby se uklidnil.

„Další možností je zničit ho hned,“ vypočítával Harry, „ale, prosím, nechte mě to zkusit.“

„Nelíbí se mi to,“ protestoval profesor staženým hlasem, „ani ta volba se mi nelíbí. Harry, kdybych tě požádal, nechal bys to udělat mě?“ Harry se téměř zoufale rozesmál.

„Kdybych požádal, myslíš, že by mě Voldemort nechal žít v klidu?“ zeptal se. „Už nemá význam se dál skrývat.“

„To neznamená, že se mi to bude líbit,“ rozhořčil se Severus.

„Už jsme se shodli na tom, že viteál vyslechneme…“

„V kontrolovaném prostředí,“ přerušil ho už klidněji, když se podíval do odhodlaných očí svého syna.

„Ty tu budeš. To je má záchranná síť,“ poukázal Harry a Severus zaklel, když mu došlo, že má pravdu. Tohle je viteál. Jaké kontrolované prostředí?

„Ujistím se, že Voldemort umře pomalou a bolestivou smrtí,“ řekl nakonec a rozhodil rukama na znamení porážky. Harry se zasmál, zatímco ostatní chlapci si jen odfrkli a dívky, nezvyklé na jejich dynamické rozepře, je s obavami pozorovaly.

 

„Takže,“ přerušila ticho Ginny, která zrudla, když se na ni všichni podívali, „uděláme to, nebo…“

„Velice pomalou, bolestivou smrtí,“ slíbil si Severus, když se otočil k domu a udělal první krok. Harry si jeho slova vyložil jako souhlas a vykročil hned za ním, ostatní je následovali. „Při prvním náznaku, že se něco pokazilo,“ varoval ho profesor u vstupu, „na tu věc sešleš kouzlo. Když ne, ustoupíš a udělám to já.“ Harry věděl, že to nebyla otázka, a tak přikývl.

„Rozumím,“ řekl, když následoval Severuse do Gauntova domu.

 

Dracův popis byl naprosto přesný - byla to chatrč. Z místa, kde stáli, Harry viděl jen jednu místnost s pokřivenými a potrhanými zdmi. Jestli tu někdy bylo něco, co z téhle místnosti dělalo domov, bylo to dávno pryč. V rohu stála stará, rozpadající se kuchyně. Nábytek, který zde býval, teď ležel v dřevěných troskách. A krb na druhé straně místnosti byl… přímo tam, odkud vyzařovaly paprsky Voldemortovy magie.

 

„Nějaký nápad, kde hledat?“ zeptal se Severus, když byli vevnitř všichni.

„Je za krbem,“ pronesl Harry. Mistr lektvarů přikývl. I když on sám nedokázal rozeznat magii Temného pána, cítil podivný tón ostatní magie. Cítil něco ve stěně, co nebylo součástí ochrany domu, svíjelo se to do sebe. Viteál. Znovu přikývl a udělal šest kroků,které ho dělily od krbu, s odstupem ho pozoroval. Harry se postavil vedle něj, ostatní si stoupli těsně za ně.

 

„Na tom krbu je kouzlo, které nemůžu rozeznat,“ řekla Evelyn. „Možná pečeť?“

„Jestli je to pečeť…“ zamumlal Harry a podíval se na Severuse. „Tati, cítíš na krbu ještě nějaké jiné kouzlo?“ Nastala chvíle zamyšleného ticha.

„Ne, na krbu ne,“ ujistil ho nakonec.

„Ty víš, co je to za kouzlo?“ vyhrkla Ginny.

„Jestli je to pečeť, možná budu schopný ji přečíst,“ přiznal Harry a namířil na krb hůlkou, s níž udělal pohyb, jako by chtěl někoho nabodnout. Věděl, jak se vypořádat s pečetí. Vzduch na malé ploše se zachvěl, když Harry pohyb opakoval. Tentokrát se vzduch načeřil jako rybník, do kterého hodíte kamínek. Ještě jednou mávl hůlkou, tentokrát vertikálně, a z rohu se vyvalil kouř, který byl sice slabý, ale zuřivě kroužil dokola kolem pečeti. Harry se zašklebil a rukama ho rozehnal.

 

„Předpokládám, žes ji poznal?“ zeptal se Draco. Severus tázavě povytáhl obočí nad jeho reakcí. Harry si vyhrnul pravý rukáv až k lokti a hůlku si přehodil do levé ruky.

„Zatracená magie,“ řekl, „vyžaduje krevní rituál, aby se otevřela.“

„Co si myslíš, že děláš?“ vyhrkl Severus, když správně odhadl, že si chce Harry snad uříznout vlastní ruku, aby přinesl požadovanou oběť. Aniž by o tom přemýšlel, sám se řízl do dlaně a zamrkal, když se z čerstvé rány vyhrnula krev. Neville s Ginny zalapali po dechu.

„Tati!“ okřikl ho Harry, ten si ho ale nevšímal a přitiskl ruku na chladný kámen. „Mohl jsem…“

„A proto jsem tě nenechal,“ čekal Severus, až pečeť přijme jeho krev. „Máš v plánu vyslýchat viteál, co tam na nás čeká. Musíš být ve své nejlepší formě a my nevíme, kolik krve bude ta pečeť vyžadovat,“ připomněl mu.

„A to mně říkáš, že jsem zbrklý,“ protočil oči Harry.

„Ano,“ pokrčil rameny Severus.

Cítil, že krvácí, ale krev nestékala na zem. Také si všiml, že ruku z krbu nemůže zvednout. Ale co, raději on, než jeho syn.

 

„Ten kámen je vlastně…“ začal Draco a zbledl.

„Ano,“ odpověděl Harry a sledoval, jak si pečeť bere víc a víc tátovy krve, bolestivě svíral čelisti. „A bude pokračovat, dokud nedostane dvě sedminy jeho krve.“ Jeho slova následovalo absolutní ticho, Severus se na něj zmateně podíval, jak se jeho tělo roztřáslo ztrátou krve.

„Dvě sedminy?“ zeptal se a zatřásl hlavou, aby se mu přestala točit. „To je docela… přesné,“ okomentoval.

„Studoval jsem krevní magii roky a pečeti ještě déle,“ protřel si Harry unaveně oči. „Nejsilnější pečeti jsou založeny na čísle sedm. Obsahují sedm kleteb, sedm symbolů a jsou ukotveny sedmi runami,“ vysvětlil s povzdechem. „Pečeti založené na krevní magii počítají s krví vždy po sedminách. Řekl jsem vám, že tuhle jsem poznal. Dvě sedminy, to znamená asi dvacet osm a půl procent veškeré tvé krve, věř mi, viděl jsem čísla. A to platí pro tvou pravou ruku,“ dodal a ukázal na ruku, kterou měl Severus přiloženou k pečeti. Levou ruku. Severus si až teď všiml, že Harry se chystal použít pravou ruku. Všichni si vyměnili ustarané pohledy.

 

„Proč záleží na ruce?“ zeptal se Severus, když mu došlo, že bude lepší, když Harryho donutí pořád mluvit. Znal ho. Harry vysvětloval detaily svých studií jen ve dvou případech. Prvním z nich bylo, když tak překypoval nadšením, že se o to prostě musel podělit s lidmi, které měl rád. Druhý byl, stejně jako teď, když si dělal starosti, až mu z toho bylo zle.

„Krevní magie je založena na úmyslu,“ gestikuloval mladý čaroděj. Možná to bylo ztrátou krve, ale Mistru lektvarů se najednou chtělo začít smát. Draco vypadal, jako by se nemohl rozhodnout, jestli se strachovat nebo si psát poznámky. „A levá ruka je ruka u srdce. Použití krve z této ruky může být vyloženo jako vyjádření loajality, závazku, respektu nebo poslušnosti a u toho všeho je třeba dokázat, jestli ve tvém záměru opravdu jsou. Ne, že by se Voldemort staral o respekt někoho, kdo se snaží dostat přes jeho pečeť. Ale lidé jsou většinou praváci, a kdo si chce zranit ruku, v níž drží hůlku, když stojí před možným soubojem?“

 

Odpovědí na jeho řečnickou otázku bylo ticho, a tak si pospíšil, aby svoje vysvětlení rozvedl. „V tomhle případě,“ začal a s nenávistí sledoval vytékající proud krve, „bude krevní magie vyžadovat víc krve. Proto ne jednu sedminu, ale dvě. Zdá se to jako hloupost, ale když ztrácíš takové množství krve… dovedu si představit, že nakonec přijdeš o víc jak třetinu své krve.“

„To je asi špatný, hádám, že?“ přitiskl si Neville ruce k hrdlu.

„Špatný?“ vypískl Harry. Jak dlouho tohle ještě potrvá? Jeho táta byl už teď bledý a chvěl se. Nemělo by to už stačit? „Lidé umírají, když ztratí kolem čtyřiceti procent krve! S třiceti procenty,“ pokračoval s hůlkou tak pevně sevřenou v pravé ruce, až Severus - teď už si byl jistý, že z něj mluví ztráta krve - litoval viteál za krbem, „bude během několika minut potřebovat dokrvovací lektvar. Jeho srdce se rozběhne, aby pokrylo potřebu životně důležitých orgánů.“ Teď se otočil přímo na svého tátu. „Ucítíš chlad,“ řekl klidně a tiše a Mistr lektvarů si povzdechl, když mu došlo, že ho snaží utěšit, aby celý proces zvládl, „a možná se budeš cítit trochu zmateně. Dostaneš se do první fáze hypoglykemického šoku.“

 

„Až tahle krevní oběť skončí,“ kývl na něj Severus, „ustoupím a ty se ujmeš vedení.“ Byl čím dál tím raději, že tohle podstoupil místo Harryho. O ztrátě krve už něco věděl. „Není to pro mě novinka, vím, které kouzlo mám použít, abych mohl pokračovat,“ ujistil zelenookého chlapce, „ale pořád budu v ohrožení.“ Otočil se ke zbytku skupiny a pokračoval. „Neznáme nitrozpytecké schopnosti toho viteálu. Byl dlouho neaktivní a mohl by tak být zesláblý, ale záleží na tom, jak velkou část své duše do něj Voldemort skryl.“

„Zaměří se na toho, kdo mu bude nejblíž,“ pousmála se smutně Ginny při vzpomínce na deník. „Potom najde vaši slabost a využije ji, dokud vás nerozptýlí. Mám s tím zkušenosti.“ Ona byla tou nejslabší.

 

„Proto půjdeš vzadu,“ řekl Severus a přejel je všechny pohledem. „Evy, jak dobrá jsi v nitrobraně?“ zeptal se.

„Výborná,“ řekla prostě a pravdivě.

 

V dospívání zjistila, že nitrobranné štíty jí pomáhají chránit její duševní zdraví, když ji její dar předvídání bez varování bombardoval útržky událostí, které se ještě nestaly, nebo se děly lidem v jiných kontinentech. Bez dalšího přemýšlení postoupila dopředu, zatímco Draco, Neville a Ginny o pár kroků ustoupili.

 

Severus polkl, když se jeho krev stále vlévala do kamene. Tohle bylo určitě i záměrné psychické mučení každého, kdo by se pečeť pokoušel prolomit. Čekat a nevědět, kolik krve bude třeba, kolik ti jí zbude. Jako mnohokrát si stále připomínal, že přežil i horší věci, než mu mohla pečeť přinést, ale byla to jiná myšlenka, která mu dodávala sílu. Kdybys to nebyl ty, byl by to Harry.

 

Najednou byla jeho ruka volná a on si pospíšil, aby od krbu rychle odstoupil. Harry se postavil hned vedle něj, aby se o něj mohl opřít. Rychle si zahojil šrám na ruce a soustředil se na kouzla, která ho udrží na nohou. Hluboce se nadechl.

„Tati?“ zachvěl se Harry. Nebo to možná bylo jeho vlastní srdce, které mu bušilo v uších a přehlušovalo tak všechno ostatní, v téhle chvíli už si Severus nebyl jistý. Jen zaznamenal, že se černý kámen krbu otřásl, když jim otevřel vchod. Byla to podivná parodie na vstup na Příčnou ulici.

„Harry,“ ukázal na krb třesoucí se rukou, „jsem v pořádku, soustřeď se!“ Harry se na něj naposledy ustaraně podíval a pokračoval.

 

Otočil se právě včas, aby viděl, jak krb vytvořil pět stop širokou cestu, končící ve tmě. Nechtěl použít Lumos, které by ho mohlo zbrzdit v použití jiného kouzla, a tak vyvolal stejná světýlka, která používal při svých studiích, a poslal je do prostoru. Chvíli se nedělo nic neočekávaného. Temnota ustupovala a stíny odkrývaly stejný šedý kámen, z něhož byla vybudována i chýše. Na konci chodby ale visela ve výšce pasu dřevěná polička, na níž ležel prsten. Byl to prostý zlatý kroužek, v jehož středu byl černý kámen. Sršel Voldemortovou magií.

„Je to…“ začal Draco a Harry přikývl.

„Viteál,“ dořekl Neville za něj. Nebyla to otázka, co jiného by to mohlo být?

„Ano,“ odpověděl přesto Harry bezvýzrazně.

 

„Co je to na podlaze?“ ozval se někde zezadu Ginniin hlas. Harryho pozornost, doteď upřená k prstenu, sledovala její pohled. Uskočil vzad právě včas, jak to mohl přehlédnout! Tma skrývala kouřové úponky, které se teď po něm natahovaly. Místo, aby na světle mizely, táhly se po zemi jako stín až k jeho nohám, sahaly po něm.

„Mlha Lethe!“ vykřikla Evy a také odskočila dozadu, aby na ni stínové prsty nedosáhly. Harry zaklel a snažil se rychle si vzpomenout na všechno, co o té kletbě věděl. Bylo to temné kouzlo, na které narazil, když studoval pro Turnaj. Tento temný oblak byl používán pro extrémní ochranu. Byl ilegální a ten, kdo ho chtěl seslat, musel mít speciální licenci. Připomeň mi, že tohle mám nahlásit Ministerstvu, zavrčel Harry sarkasticky v duchu. Černá mlha se k nim stále víc blížila. Harry věděl, že stačí jeden dotek, aby je znehybnila a dezorientovala. Potom by začali zapomínat. Proč jsou tady, co hledají, kdo jsou. V tom okamžiku může sesílatel kouzla přijít, aby zatkl zloděje. Harry si byl jistý, že v tomhle případě by Voldemort nepřišel. Kletba by pokračovala, dokud by nezapomněli, jak se hýbat, jak myslet, jak dýchat. Mlha zapomnění. Hrozný způsob, jak zemřít. Naštěstí znal protikouzlo, které bylo užitečné, když měl člověk čas, znalost a schopnost ho vyslat.

 

Ze špičky jeho hůlky vytrysklo stříbrné světlo a o vteřinu později se vedle něj objevil jeho Patron, jasně zářící v temnotě. Vedle něj stál druhý, o něco menší, který vypadal jako… liška? Došlo mu, že se dívá na Patrona Evy. Sledoval, jak se dvě stříbrné postavy vydaly vstříc mlze. Za chvíli byla pryč, stejně jako vlk a liška.

„Děkuju Ginny, Evy,“ usmál se Harry vděčně - jen tak mohl zvládnout nával šoku. Znovu se podíval na prsten. Ležel tam nenápadně a zdánlivě neškodně.

 

„Co to, do pekla, bylo?“ dýchal horečně Neville. Harry slyšel Severuse, jak mu to vysvětluje - díky Merlinovi, jeho hlas zněl stabilněji, bude v pořádku, musí být v pořádku - ale nespouštěl oči z prstenu.

„Myslíš si, že je jich tu víc?“ zeptal se Draco a on přikývl. Poslední. Cítil kolem prstenu ještě jednu poslední kletbu. Hned za ní už cítil Voldemortovu duši, která sebou zmítala, jako by cítila přítomnost nepřítele.

„Je na něm ještě jedna kletba,“ řekl, „ale nedokážu říct jaká.“ Podíval se na Evy, která zavrtěla hlavou.

„Cítím ji, ale nepoznám,“ přiznala znepokojeně.

 

Za Harryho ramenem najednou vystřelilo jasně žluté kouzlo a zabořilo se do prstenu.

„Maso požírající kletba,“ informoval je Severus, když sklopil hůlku. „Smrtelná a nezvratitelná.“

„Příště malé varování, prosím,“ zamumlal Neville s rukou přitisknutou na srdci, jeho tvář byla popelavá. „A taky… maso požírající kletba? Jak moc Voldemortovi hrabe?“ Byl svědkem tohoto kouzla, když jednou navštívil svoje rodiče. Ten muž prožíval noční můru, po těle měl mnoho krvácejících ran a nepřestával křičet, ani když u něj byli léčitelé. Neville je slyšel říkat, že minimálně přijde o ruku. Pak utekl zvracet.

 

„Už je to pryč,“ řekl Harry, i když s bratrem naprosto souhlasil. Nebyl ale čas na další komentáře. „Začíná to.“ Voldemortova duše vířila a roztahovala se, opouštěla prsten a natahovala se napřed po Evy, která teď stála nejblíž, když Harry odskočil dozadu. Nepřeháněla, když tvrdila, že jsou její štíty dokonalé, pomyslel si Harry spokojeně, když její mysl před tou Voldemortovou zavřela dveře.

 

Teď zamířila k němu. Zatímco přemýšlel, jak bude vyslýchat medailon, vymyslel plán. Teda, vymyslel několik plánů, jak zvažoval, jakým směrem by se vyslýchání mohlo ubírat. Teď se jeho mysl soustředila na tuhle jedinou věc. Nechal viteál lehce se dotknout svého vědomí, jako návnadu. Bylo to přímočaré a hrubé, ale udělat něco neochvějného v přítomnosti Temného pána, to ho rozzuří. A on ho potřeboval rozzuřeného, aby si mohl promluvit přímo s ním. Když na něj viteál dosáhl natolik, aby Harry ucítil jeho triumf, že se dostal do ovládnutelné mysli, ho Harry prudce odstrčil s jediným slovem. Patetické.

 

Zadržel dech a doufal v nejlepší. Pořád existovala šance, že ho viteál přejde a bude hledat snazší oběť. Ale pro jednou jeho plán fungoval. Poté, co se opařeně stáhl, se viteál vrátil, zběsile zdvojnásobil svoje úsilí a tlačil na Harryho mysl.

„Tak tímhle ses stal?“pomyslel si Harry a odstrčil ho zpátky, snažil se ukázat svou nechuť a opovržení. Soudě podle vzteku, který ochutnal, jeho snaha nezůstala nepovšimnuta. „Pijavice,“ pomyslel si, „pozůstatek, parazit.“ Znovu ho zatlačil zpět a v duchu se zasmál. V mysli se mu ozvalo zavrčení podobné zvířecímu, jak se prsten znovu pokusil zaútočit na jeho vědomí.

 

„Tohle je všechno, co z tebe zbylo?“Další zavrčení, přesto se viteál stále jakoby napůl skrýval za prstenem, jeho vlastní myšlenky byly před Harrym skryté. Nebo spíš… zamčené. Ještě jeden útok, ze všech nejsilnější, než viteál reagoval na jeho slova.

„Vyděšený, malý viteálku?“ Jeho poslední myšlenku následoval příval paniky a nevíry nad Harryho znalostí. Přítomnost v prstenu se zastavila a Harry zaskřípal zuby. Diář byl mnohem povolnější vystoupit ven a promluvit si. Co to bude stát tentokrát? Byl to jeho vlastní vztek - nad otcovým zraněním, Voldemortem, jeho vlastní neefektivitou - co ho donutilo otevřít pusu a nahlas promluvit hadím jazykem.

 

„Kolikrát tě budu muset zabít, než ti to dojde, Tome?“promluvil. I když se jeho myšlenek nic nedotklo, prsten se zachvěl. Za ním se ozvalo zalapání po dechu a on pokračoval, podpořený očividnou reakcí, jíž se mu dostalo. „Copak to nevidíš? Nemůžeš se přede mnou schovat, Tome.“Prsten se zachvěl ještě výrazněji a v místnosti se ozval křik. Z prstenu vyrostl hustý kouř, připomínající spíš tekutinu smíšenou s černým popelem. Nenabral žádnou specifickou podobu, ale jeho přítomnost byla nezaměnitelná. Věděl jsem, že ho můžu vyštvat, pomyslel si Harry za svými nitrobrannými štíty. Cítil se podivně úspěšně.

 

„Do pekla,“ ulevil si Draco, jehož si temný oblak ani nevšiml, jak se zaměřil na Harryho. Zelenooký čaroděj se na viteál díval neochvějně, přestože jeho srdce běželo jak o závod.

„Ahoj, Tome,“ opustil Harry hadí jazyk. Byl raději, když každý uslyší, co viteál řekne, kdyby mu náhodou něco uniklo. „Vypadáš jako smrt,“ poznamenal suše a bez zájmu.

„Jak se opovažuješ?“ ozval se známý hlas Toma Raddlea. „Kdo jsi, že se mnou mluvíš takhle?“

„Myslíš, jak to, že mluvím hadím jazykem,“ zeptal se ho Harry s úšklebkem, který si pro tento rozhovor nacvičil, „nebo to, že s tebou mluvím tak… svobodně? Hádám, že oboje.“ Díval se na tichý oblak před sebou a sahal po něm svou vlastní myslí. Viteál ucouvl, ale Harry ještě zachytil jeho vztek a strach. Konečně se někam dostáváme.

 

„Aha! Ty jsi jedním z nich,“ zvolal, jako by to bylo nové zjištění. „Jeden z jeho dřívějších viteálů. Zajímalo mě, jestli mezi ně budeš patřit. Už je to nějaká doba, co jsem na vás narazil.“

„Nevíš, o čem mluvíš,“ obvinil ho viteál, jehož mysl vířila horečně sem a tam.

„To myslíš vážně?“ vyštěkl Harry a potlačil nával paniky - Co to dělám? Co jsem si myslel! - a nahradil ho předstíraným podrážděním. „Po tom všem, čím jsem si prošel, abych vás našel všechny? Vím přesně, o čem mluvím, viteále!“

„Lžeš!“ byla jediná odpověď. Jen pokrčil rameny a spojil ruce za zády, nehty se mu zarývaly do dlaní. Představoval si, jak nonšalantně vypadá, ujistil ho v tom také Evyin ohromený výraz, který zachytil.

 

„Jen si to dál nalhávej, Tome.“ Oblak před ním se rozvířil ještě rychleji, až se zformoval do něčeho podobného lidskému tělu, jak viteál reagoval na jméno. Pomalu se na jeho tváři otevřel pár lidských očí, velkých a temných. Oči byly tím jediným, co vzdáleně připomínalo Tomovu podobu. Teď Harry mohl posuzovat reakce viteálu lépe, skrz přivřené oči k němu sršela čirá nenávist. Na druhou stranu, tento obrázek ho bude měsíce strašit ve snech.

 

„U Merlinovy brady,“ zakuckal se Neville a Harry rychle pokračoval, než se pozornost viteálu přesune jinam.

„Ale ano, rozhodně jeden z těch dřívějších,“ zamumlal, jako by rozhodně věděl, o čem mluví. „Já jsem Harry, mimochodem,“ usmál se široce. „Harry Potter. Chlapec, který sbírá kousky tvojí duše. Tedy, chlapec, který ničí kousky tvojí duše,“ zamumlal. Přicházím o rozum, problesklo mu hlavou hystericky, než pokračoval. „Nutil jsi mě běhat sem a tam tak dlouho! Proč ti jeden viteál nestačil? Jasně, že velkému lordu Voldemortovi jeden nestačil,“ posmíval se mu. Temné oči se rozšířily a Harry se zahořkle usmál.

 

„Co ty víš o mých viteálech? Lžeš!“ obvinil ho znovu viteál z prstenu.

„Budu se opakovat, ale ano, rozhodně jeden z dřívějších. Možná hned po deníku.“ Oči se znovu rozšířily a oblak sebou nepatrně ucukl. Posílený uvědoměním, že aspoň jedna z jeho teorií o viteálech byla pravdivá, Harry pokračoval. „Použil jsi pro deník smrt té dívky, že? Uršula se jmenovala, tuším.“ Oči zamrkaly, což si Harry vyložil jako překvapení. „A pro tento?“ kývl hlavou směrem k prstenu. „Tvého otce,“ prohlásil. „Vždycky mě zajímalo, jestli jsi i tu vraždu využil pro viteál.“ V krku se mu utvořil knedlík, ale on polkl a zhluboka se nadechl, ještě musí vydržet.

 

„Jak to můžeš vědět?“ vzedmul se kouř do ještě větší výšky, jako by ho chtěl zastrašit. Harry si uvědomil, že musí pokračovat velice opatrně, než se viteál rozhodne míň mluvit a víc bojovat.

„Myslíš, že tohle je poprvé, co to dělám?“ ušklíbl se chladně. „Víš, poté, co byl deník zničen, myslel jsem si, že s tebou udělám to samé. Probodnutí baziliščím zubem je velice efektivní, to musím uznat,“ zasmál se hlasem, který jako by mu ani nepatřil, jak byl dutý a temný. „Abych ho dostal, musel jsem tvým baziliščím mazlíčkem prohnat meč, ale…“ pokrčil rameny uvolněně, jako by o nic nešlo.

 

„Jsi jenom dítě,“ prohlásil viteál, „a snažíš se hrát si s dospělými, Harry?“ začal mu vracet společně s útokem na jeho mysl.

„A jak starý jsi byl ty, když jsi vytvořil první viteál?“ odrazil Harry slovní i mentální útok, přestože to druhé bylo značně obtížnější. „Sotva o rok starší než jsem já. Myslím, že jsem dost starý, abych je zničil. První byl deník,“ vypočítával a pozvedl levý ukazováček. Modlil se, aby jakákoliv síla ho slyšela, zařídila, aby jeho trik vyšel. Tohle byl bod, ke kterému celý tenhle rozhovor směřoval. „Potom medailon,“ zvedl druhý prst. Tohle byla jeho šance zjistit, kolik toho viteál vlastně ví. „Potom pohárek,“ dodal. Setkal se s pohledem plným hrůzy. „Ale samozřejmě,“ ušklíbl se Harry znovu, spokojený, že ho nepřerušil, „ty o těch dalších nemůžeš vědět. Byl jsi vytvořený před nimi.“

 

„Nemůžeš je najít všechny!“ rozzuřil se viteál, ale víc toho neřekl. Harry potichu vydechl úlevou. Tenhle viteál neměl ponětí o tom, jak jeho budoucí já vytvoří viteály, ale zjevně dobře věděl, jaký byl jejich zamýšlený počet.

„Ale můžu. Vlastně,“ dodal Harry, „už jsem to udělal. Nejdřív jsem si myslel, že je jenom jeden, deník. Potom jsem ale našel informace ne o jednom, ale o dvou dalších,“ zavrtěl hlavou. „Dovedeš si představit, jak jsem byl překvapený? Začalo mě to zajímat. Kolik jsi jich mohl udělat? A proč?“ Další pokrčení ramen. „Nesmrtelnost byla zjevnou odpovědí na část otázky. Možná i bezpečí. Ale první otázka - kolik - mi nedala spát. Když počítám i část duše, která zůstala ve tvém těle, vyšlo mi, že jsi svou duši rozdělil na čtyři díly, ale to nedávalo smysl. Tři možná, to je silné magické číslo, ale čtyři? Proč?“ Viteál zůstal naprosto klidný, ani nezamrkal. „Tak mě napadlo, co pět? To je koneckonců následující magické číslo,“ teď už opravdu doufal v nějakou reakci, nápovědu. Viteál zamrkal a znovu promluvil.

 

„Myslíš si, že jsi chytrý, Harry Pottere?“ zasyčel. „I kdybys našel všech pět, já jsem pořád tam venku a můžu jich udělat víc!“ vyklouzla mu odpověď a Harryho krev zamrzla. Viteál až moc ochotně přiznal, že tam venku je jich pět. A Harry řekl pět kusů duše, ne pět viteálů, obvinil ho pouze z pěti. Myslíte si, že jste chytrý, pane Raddle, pomyslel si a skousl zuby pevně k sobě. Takže ne pět? Další magické číslo v řadě bylo sedm. Nejsilnější magické číslo ze všech. To by byla troufalost… hluboce se nadechl a rozhodl se využít příležitosti, navzdory svému odporu.

 

„Našel jsem jich pět,“ řekl Harry a široce se usmál, „a pak jsem přišel sem.“ Široce rozevřené oči a další útok na jeho mysl mu potvrdili, že je na dobré cestě. „Takže teď jich mám šest. Tvoje fyzické tělo je všechno, co zbývá, to je teď na řadě. A on ani neví, že se blížím. Dokonce i teď, kdy jsi posledním viteálem, mě podceňuješ. Děkuji ti, že jsi tak domýšlivý, nesmírně mi tím usnadňuješ život.“ To nebyla úplně tak pravda, ale jestli byl Harry některé osobě ochoten lhát, byla to ta před ním. „Jak jsi byl starý, když jsi vytvořil tenhle viteál? Sotva sedmnáct? A už ses rozhodl svou duši rozdělit na sedm dílů? Je mi z tebe zle.“

 

Další mentální útok byl tak silný, že ho málem srazil na kolena. Tento konkrétní viteál mohl být v ústraní celá desetiletí, ale duše zuřila. Prstenu chyběla jakákoliv kultivace a preciznost v jeho útocích. Když Harry útok sotva ustál, došlo mu, že je čas tohle skončit. Nezdálo se, že by viteál o těch dalších věděl něco víc a nemělo význam s ním dál mluvit. Na obranu tak navázal vlastním útokem na mysl viteálu. Šokovalo ho, že viteál má normálně strukturovanou mysl - navzdory šílenství způsobenému nepřítomností mozku - rychle svůj šok ale překonal. Viteál ho divoce odstrčil, ale ne dost silně. Měl akorát čas, aby poznal, že prsten mu opravdu uvěřil, že našel všechny viteály a zbývá mu poslední krok, než ho samotného zabije.

 

Černý kouř se ještě víc rozvířil a pak kus Voldemortovy duše vyrazil dopředu, připravený na… Harry si nebyl úplně jistý, co vlastně viteál zamýšlel udělat, ale jak se k němu blížil, nechtěl jen sedět a počkat si na to. Uskočil na stranu, čímž si vyčistil přístup k prstenu, najednou se ale kolem něj rozvinul velký, zářivý štít. Viteál obrátil svou pozornost k jeho sesílateli, Evy, a dal tak Harrymu příležitost pozvednout hůlku a přijít na tu správnou kletbu.

„Flamabellum Ictus!“ Byl to druh zložáru, o němž Harry doufal, že bude ke zničení prstenu stačit. Nechtěl riskovat kouzlo plného rozsahu v tak malém prostoru, když kolem něj byla jeho rodina.

 

Sledoval, jak se výbuch plamenů roztahoval a přetvářel, roztahoval křídla, až nakonec zasáhl prsten. Do uší se jim zaryl bolestný řev, který Harry dobře poznával. Už jednou ho slyšel, když probodl deník baziliščím zubem. Oheň pohlcoval kouř a bylo otázkou několika sekund, kdy Voldemortova duše zmizela v plamenech. Prsten spadl z police na zem, kde se rozkutálel k Harryho nohám. Tam se zastavil, už bez duše, která v něm přebývala víc než polovinu století, a jeho černý kámen pukl. Viteál byl pryč.

 

Najednou se cítil strašně vyčerpaný a místnost kolem něj se začala točit, jak z jeho těla mizel adrenalin. Nohy už ho déle neudržely, a tak si sedl na podlahu, sevřel kolena a položil si na ně hlavu, kterou si držel v dlaních. Rychle dýchal a jeho mysl vířila sem a tam.

 

„Harry?“ ozval se mu za ramenem hlas jeho táty, doprovázený zvukem kroků. Neodpovídal. Jediné, na co dokázal myslet, byl Voldemortův záměr rozdělit svoji duši na sedm dílů. Vždy zamýšlel vytvořit šest viteálů. Někde tam venku stále zbývaly tři, které musel najít, než mohl zaútočit na samotného Voldemorta. Trvalo jim roky, než po deníku našli prsten, který, stejně jako medailon, našli vlastně náhodou. I když měl teď skutečnou stopu, které se mohl držet, dokázal myslet jen na to, co všechno by Voldemort mohl spáchat během let, které stráví hledáním viteálů. Hluboce se nadechl a přitiskl si ruce na oči.

 

Na rameno mu dopadla ruka a on se otočil. Zelený pohled potkal ten černý, když si Severus klekl k němu. Harry si povzdechl, zvedl ze země prsten a podal mu ho.

„Tak,“ sedl si Severus a prsten si vzal.

„Tak,“ opakoval Harry. „Musíme najít další tři viteály.“ Severus se ušklíbl a ukázal na prsten ve své ruce.

„Chtěl jsem říct: gratuluji ke zničení tohohle, ale klidně budu pesimistický, jestli to preferuješ víc,“ povytáhl obočí. Harry se na něj zmateně podíval.

„Co?“ rozhodil rukama.

Následující ticho prolomila Evelyn, která si přitiskla ruku na pusu, jak se snažila zadržet smích, ten se ale zadržet nenechal a ona se hlasitě rozesmála. Harry na ni zíral s výrazem, který jasně dával najevo, že se pomátla.

 

„Promiň, Harry,“ řekla mezi chichotáním, „to jen…“ ukázala na prsten, „... a ty...“ pokračovala ukázáním na Severuse, který ji pobaveně pozoroval, „...a on...“ Nakonec jen pokrčila rameny a stále se smála, až se k ní nakonec přidala i Ginny. Neville, Draco a nakonec ani Severus nezůstali dlouho pozadu, jen Harry nechápal a čekal na vysvětlení.

„Zbláznili jste se?“ zeptal se, když paradox dosáhl vrcholu.

„Hlavu vzhůru, Harry!“ usmál se na něj zářivě Neville.

 

Zelenooký čaroděj se podíval na prsten a pak znovu na smějící se lidi kolem sebe. Zničehonic pochopil absurditu celé situace. Co jiného mohl dělat, uvědomil si, než se smát? Stále zbývalo mnoho toho, co bylo třeba udělat - jeden viteál na ně čeká doma, u Merlinovy brady! - a on nebude moct svobodně dýchat, dokud se nepřesvědčí, že jeho táta vypil dost dokrvovacího lektvaru. Ale pro tuto chvíli si lehl na záda a přidal se ke svým přátelům.

 

 

 

<<< Předchozí            Následující >>>