73. Zajímavý případ pana Raddlea I. část

16.10.2016 21:18

„Víte,“ začal Neville, když si unaveně přejel rukou po čele, jako by se snažil zahnat bolest hlavy, „i když opravdu doufám, že Voldemort nevytvořil víc viteálů, co když jo? Zatím víme o dvou, a to jen díky čirému štěstí. Kde vůbec začneme hledat?“

„Prostě musíme postupně, krok za krokem a doufat v nejlepší,“ pokrčil rameny Harry, jehož pohled opět zaletěl ke krabičce skrývající viteál. Husí kůži z Voldemortovy magie měl pořád, i když byl viteál skrytý. Umístí pečeť i tam, rozhodl se, není třeba podstupovat zbytečné riziko. Zavřel oči a hluboce se nadechl. Něco mu říkalo, že hon na Voldemortovy viteály teprve začíná.

 

Když druhý den ráno slunce vstávalo, Harry byl už dvě hodiny vzhůru. Jen nakumulovaná únava z posledních dní mu dovolila vůbec na chvíli zavřít oči. Do setkání s Ritou Holoubkovou mu stále zbývaly tři hodiny, takže se vydal do kuchyně, aby si našel něco k jídlu. Přál by si říct, že dobrý spánek mu pomohl si věci v hlavě ujasnit. Pravdou ale bylo, že se cítil úplně stejně zmatený, jako když šel spát.

 

„Dobré ráno, Minnie,“ pozdravil skřítku, když sebou neslavnostně praštil na židli. Zdálo se, že svět přestal dávat smysl. Jak se jen mohl ocitnout v takovéhle situaci?

„Dobré ráno, pane Harry,“ usmála se na něj skřítka a začala servírovat snídani - ve vzduchu se objevily nadýchané palačinky s borůvkovou marmeládou a přistály mu na talíři. „Doufám, že se mladý pán cítí dneska líp?“ zeptala se s očima vytřeštěnějšíma než obvykle.

„Děkuju, Minnie,“ přijal Harry nabízený šálek kávy, „nedělej si starosti. Nakonec budu v pořádku, vždycky jsem.“Teda doufám, že budu, dodal v duchu.

„To jen, že…“ skřítka si hrála s uzlem na bílém ručníku, který používala místo šatů, pohled měla zabodnutý do země, „… jestli má pan Harry potíže, Minnie udělá cokoliv, aby pomohla.“ Veliké, modré oči se setkaly s těma Harryho. „Minnie doufá, že to mladý pán ví?“

„Minnie…“ zamumlal Harry a cítil, jak se mu tělem rozlévá teplo z jejího prohlášení. Vstal ze židle, klekl si, aby měli oči na stejné úrovni, a usmál se, opravdově. „Táta a já bychom bez tebe byli ztracení! A stejně tak celý hrad! Nejvíc nám pomůžeš tím, že budeš dělat, co děláš vždycky. To ty nás udržuješ v pořádku.“ Skřítka krvavě zrudla nad tou chválou a sklonila hlavu ve snaze to zakrýt.

 

„Mladý pán je milý jako vždy,“ zamumlala.

„Jen říkám fakta,“ usmál se Harry ještě jasněji, když se na něj podívala. I její tvář se rozzářila úsměvem a oči se jí zalily slzami.

„Teď byste si měl sníst snídani, pane Harry, než vystydne,“ napomenula ho váhavě. Harry přikývl a vrátil se ke svým palačinkám. Co by si bez Minnie vůbec počali, pomyslel si. Protože se už pomalu blížil termín schůzky, poznamenal si, že se Minnie na jejího synovce zeptá později. I Orbein bude potřebovat domácí skřítky a jestli je její příbuzný jen z poloviny tak schopný jak ona, je předem přijat.

 

Pak už se musel soustředit na akutnější událost, a tak si znovu prošel plán, který si v noci vymyslel. Samozřejmě bude muset jít v přestrojení, ale o tuhle část si starosti nedělal - měl roky zkušeností se skrýváním svého skutečného vzhledu. Neville a Draco měli jít s ním, i oni s pozměněným vzhledem, jen aby byli ostražití a dávali pozor na okolí. Paranoia by se mohla vyplatit, kdyby do hospody vešel někdo, kdo neměl, nebo si Holoubková přivedla společnost. Ne, že by jejich rozhovor mohl být odposloucháván - Harry si připravil každé kouzlo, které znal a které tomu mělo zabránit.

 

Nejvíc se bál toho, jak bude Holoubková reagovat na úkol, který jí hodlal dát. Vždy byla šance, že zajde příliš daleko, její snaha odhalit sebemenší detail mohla být nebezpečná nejen pro jejich pátrání po viteálech, ale také pro její život. Mohl by zamaskovat její úkol tím, že jí dá jména více rodin, ale Harry chtěl informace detailní a chtěl je rychle. Nemůže ten medailon držet navěky zamčený. Vymyslel si, že jí dá omezené množství času, aby mu přinesla informace, které chtěl, a pak jí dá další jména, aby ji svedl ze stopy. Gauntovi ale musí být první. Asi podesáté si povzdechl a otočil se ke dveřím, odkud se na něj díval právě probuzený Severus. Nebo možná spíš právě vylezlý z postele, pomyslel si Harry. Soudě podle rozčepýřených vlasů a pováleného oblečení toho moc nenaspal.

 

„Mám pocit, že od Turnaje tří kouzelnických škol jsem se pořádně nevyspal,“ postěžoval si Mistr lektvarů ochraptěle, když se svalil na židli proti Harrymu. Harry se zasmál a souhlasně přikývl, tmavé kruhy pod očima jeho táty odrážely jeho vlastní. Minnie pak následovala jeho příkladu, a když před Severuse pokládala talíř s jeho přídělem palačinek, věnovala mu kritický pohled. Severus se na ni omluvně usmál.

„Celou noc jsem se snažil vymyslet, na čem bychom ještě mohli pracovat, než přijde Holoubková s výsledky,“ přiznal Harry a rezignovaně zatřásl hlavou. „Nemám nic. Není nic, co bychom o tom medailonu mohli ještě zjistit, a z toho šílím.“

 

„Můžeš pokračovat se svým tréninkem,“ pobídl ho Severus. „Můžeš dohlížet na rekonstrukci Orbeinu. Zničení viteálů může hodně ovlivnit konec války, ale nevyhraje ji pro nás.“ Unaveně si protřel oči. „Chápu, že si nemůžeš odpočinout. Ale musíš být připravený bojovat, ne jen zničit viteály.“ Jeho syn se na něj chvíli zamyšleně díval.

„Už jsem někdy zmínil, jak moc tohle nesnáším?“ zeptal se a opřel si čelo o stůl. „A vím, že máš pravdu. Samozřejmě jsou další věci, které můžu dělat,“ uznal a jeho hlas zněl unaveně, když huhlal do stolu. „Jen mám pocit, že…“ zvedl hlavu, aby se na něj mohl podívat. „Jen mám pocit, že ať udělám cokoliv, vždycky se objeví něco dalšího, co vyžaduje pozornost. Jako zatracená hydra. Usekneš jednu hlavu, narostou další tři a já nevím, na kterou stranu bych se měl otočit první,“ polkl a nechal hlavu zase klesnout.

 

Severus se na chvíli odmlčel, aby si poskládal myšlenky, než bude schopný formulovat odpověď. Pravdou bylo, že Harryho popis byl přesný. Vypořádat se s Voldemortem opravdu bylo jako bojovat s hydrou. Kromě zjevné hadovité podoby Temného pána i legendárního tvora, se i kvůli němu vynořují stále nové problémy, což asi nikdy nepřestane, dokud nebude válka definitivně u konce. Nejvíc deprimující ale byla jejich nevědomost. Netušili, kolik hlav tahle hydra má. A nebudou to vědět až do samotného konce.

 

„Myslím, že přirovnání Voldemorta k hydře je docela vhodné,“ zvažoval opatrně slova, jak se snažil vyjádřit, co cítí, aniž by musel vlétnout do sklepení a vyzvat na souboj bojové figuríny. „A stejně jako u hydry musíš napřed useknout tu hlavu, na kterou dosáhneš, a ránu vypálit, abys ji zničil jednou pro vždy. Čas na hon po viteálech přijde. Teď se zaměř na další úkoly, které máš kolem sebe.“

„To asi můžu, myslím,“ pousmál se Harry. Aspoň se zaměstná, všechno je lepší než jen sedět a čekat. Možná by napřed mohl dokončit druhou transformaci zvěromága. Mohl by se zeptat Nevilla a Draca, jestli odpoledne nechtějí začít s jejich proměnou a… „Eh, skoro jsem zapomněl!“ vyhrkl, zavřel oči a přitiskl si prsty ke kořenu nosu. Každý pór jeho těla zaplavilo otrávení.

 

„Zapomněl na co?“ díval se na něj s obavami Severus.

„Ty jdeš dnes večer do gala a já se na pár hodin musím vrátit do Štábu. Dneska budou uklízet ložnice,“ zaskučel. „Rád bych se tam vrátil a znovu se podíval po domě, ale se všemi okolo…“

„Můžu gala vynechat a pomoct ti,“ nabídl se Severus, „čím rychleji to bude, tím dřív se vrátíš dohlížet na Orbein.“

„Ne, myslím, že bys měl jít. Bude tam Popletal a…“

„… a někdo na toho bláznivého idiota musí dohlížet, já vím,“ dokončil Severus a napil se tmavé kávy ze svého hrníčku. Jen ona trochu pomáhala proti bolesti jeho hlavy.

 

„Kolují drby, že se bude chtít protlačit do Bradavic.“ Harry skepticky povytáhl obočí. Ministr byl sotva schopný dělat svou práci, nepotřeboval si ji přidávat.

„Aby udělal co? Zdiskreditování Brumbála mu není dost?“ zatřásl hlavou a odložil vidličku, kterou si ukrajoval palačinky. Najednou ztratil chuť, i když byly vynikající. „Vždycky žádal o konzultaci s Brumbálem ještě dřív, než vůbec začal svůj denní program a jeho nejdůležitějším rozhodnutím bylo, jaký si ten den vezme klobouk. A teď, když by měl opravdu hledat radu, najednou chce rozhodovat sám?“ zašklebil se a usrkl kávy. „Takový hon za nezávislostí se teď úplně nehodí,“ našel nakonec správná slova.

„Myslíš, že vyměnil Brumbálovy rady za něčí, komu lépe vyhovuje předstírat, že se Voldemort nevrátil?“ zvažoval Severus jeho slova. Pravdou bylo, že ho napadlo to samé. Popletalova panika z vyhlídky druhé války proti Voldemortovi a jeho zaslepenost byly opravdu varovnými signály. A vyhlásit v tisku, že hodlá nos strkat i do bradavických záležitostí? Je pravda, že to neznělo úplně jako on.

 

„Trochu to tak vypadá, ne?“ zeptal se Harry. „Jako by všechno bylo nějak záměrné, co myslíš, tati?“

„Myslím, že jmenování Piuse Břichnáče Popletalovým hlavním poradcem bylo na začátku léta příliš perfektně načasováno, stejně jako smrt předchozího poradce. Albert Eames byl dost starý, aby byl mým pradědečkem, ale byl zdravější než muži jeho věku,“ odkázal profesor na náhlé srdeční selhání předchozího poradce, ke kterému došlo minulý týden. „Potkal jsem ho před pár měsíci a působil na mě dojmem, že přežije nás všechny. A i když srdeční selhání může mít v jeho věku i přirozené příčiny, existují i lektvary, které to dokážou, a to už tak přirozené není a jejich stopy nejsou rozpoznatelné. Věř mi, já bych to měl vědět.“

 

„A teď je mrtvý a pan Břichnáč je na nejlepším místě, kde může vnucovat svůj názor Popletalovi a případně dosáhnout až na jeho židli.“Jak, to byla otázka, ale Harry nepochyboval, že metody Temného pána zůstávají stejné, i když jedná skrytý za někým jiným. „Břichnáč nebyl Smrtijedem během první války,“ pronesl chlapec s jistotou. Naučil se jména všech přisluhovačů Temného pána nazpaměť, když mu bylo devět.

„Ne, ale to neznamená, že ho nepodporuje. Voldemort měl vždy spojení s Ministerstvem skrze lidi, kteří nemuseli být vždy z řad Smrtijedů,“ připomněl mu Severus. „Chápeš, že to je chytrý krok. Je těžké odhalit na Ministerstvu jeho kumpány, když nejsou označeni. Zvlášť, když ani jeho Smrtijedi neví, kdo všechno mu pomáhá.“ Harry přikývl. Chytrý krok, prospěšný jen a jen Temnému pánovi samotnému. Nečekal, že by mu Voldemort věci usnadňoval, stejně ale doufal ve svoje nejlepší šance.

 

„Měli bychom s ním jednat jako se Smrtijedem v přestrojení?“ zeptal se Harry, i když si byl téměř jistý odpovědí. V poslední době četl některé Břichnáčovy články. Narážky na podřadnost a méněcennost mudlorozených byly stále méně zahalovány. A jeho odpor vůči čemukoliv navrženému při zasedání Starostolce, týkajícímu se mezirasového sbližování, byl viditelný každému, kdo si dal tu námahu pročíst vydávaný čtrnáctideník, obsahující zápis ze schůzí. Četl vůbec ještě někdo tyhle časopisy? No, on ano - četl tátovu kopii každé dva týdny a věděl, že Draco svou kopii půjčuje Nevillovi, což bylo chytré vzhledem k tomu, že i oni jednou zdědí svoje křeslo. I Potterova rodina měla křeslo, samozřejmě, které po Jamesově smrti přejde na jeho dvojče.

 

„Měli bychom,“ vytrhl ho ze zamyšlení Severus. „Neznám ho moc dobře, ale znám jeho práci. Vždycky podporoval nadřazenost čistokrevných, i když nepatřil k nejradikálnějším podporovatelům. Jestli někdy půjde aktivně proti Ministerstvu a stane se Smrtijedem? Nevím, jestli někdy dosáhne takového rozhodnutí, ale s Voldemortovou ideologií jistě nemá problém. I kdyby nebyl ovlivněn Voldemortem samotným, jedním z jeho Smrtijedů jistě,“ pokrčil rameny nad vlastní dedukcí. „Každopádně bychom na něj měli dohlížet. Což je, hádám, další důvod, abych tam dneska šel.“

„Podle Denního věštce tam bude i několik zahraničních Ministrů,“ snažil se ho povzbudit Harry.

„Aby pili a tancovali, zatímco mají vymýšlet strategie,“ poukázal Severus, „taková ztráta času!“

 

„Dobré ráno,“ ozval se ode dveří Nevillův hlas, doprovázený hlasitým zívnutím, které přerušilo jejich rozhovor.

„Dobré ráno,“ zanotovali společně. Harry se na svého bratra pořádně zadíval. Tmavé kruhy pod očima a pohled pátrající po kávě indikovaly i u něj trhaný spánek.

„Neměl bych vám dávat tolik kafe, chlapci,“ zamumlal Severus a sám se zhluboka napil ze svého šálku. „Je zázrak, že v noci vůbec usnete.“

„O jakém spánku to mluvíš? Bez kafe by byl zázrak, kdybychom přes den zůstali vzhůru,“ bránil se Neville, když se svalil na židli vedle Harryho.

„Jo, spánek je pro slabochy,“ přidal se Harry s úšklebkem.

„Vychoval jsem komedianty,“ posteskl si Severus, přestože se usmíval.

„Jsme k popukání,“ souhlasil Neville. „Zvlášť ráno dáváme sotva jaký smysl. A kafe je tajemství života.“

 

„Myslel jsem, že tím je čokoláda,“ vložil se do hovoru Draco, který následoval Nevillova příkladu a hned se hnal ke kávě. „Dobrý ráno, všichni.“

„Dobré ráno i tobě,“ odpověděl Harry, zatímco další dva zamumlali svůj pozdrav. „Jak je tobě v tohle krásné ráno?“

„Báječně, díky,“ sedl si i Draco ke stolu a prohlédl si je. „Hádám, že jsem vzdal snahu usnout ve stejnou dobu jako vy, soudě podle toho, jak vypadáte. Slyšel jsem Neva mumlat něco o kafi, když šel kolem mého pokoje, tak jsem vstal taky.“ Harry si odfrkl, Severus zavrtěl hlavou a Neville omluvně pokrčil rameny.

 

„Teď, když jsme tu všichni,“ promluvil po chvíli Mistr lektvarů, „bychom si měli projít dnešní plán.“

„Jo,“ souhlasil Harry. „Holoubková bude U Děravého kotle asi za dvě hodiny. Zamaskuju sebe a vás dva,“ ukázal na oba chlapce, „samozřejmě předtím, než tam půjdeme.“

„Možná bychom se po dnešku taky měli naučit nějaká krycí kouzla, nikdy nevíš, kdy je budeme potřebovat,“ navrhl Neville, když hodil pohled na Draca, který přikývl.

„Chtěl jsem to navrhnout i sám,“ přiznal Severus, který se na ně povzbudivě usmíval. Přestože byli tak mladí, byli skálopevně odhodlaní stát po Harryho boku až do konce a udělat, cokoliv bude v jejich silách, aby mu pomohli. Muži o desetiletí starší nevykazovali takové odhodlání během první války. Jeho syn byl šťastný, že měl takovou podporu.

 

„Minnie!“ zavolal Harry na skřítku, která se s úsměvem objevila vedle něj. „Mohla bys mi, prosím, přinést pergamen a brk?“

„Samozřejmě, pane Harry,“ zmizela, aby se za chvíli znovu objevila s požadovanými věcmi, Lila - další z domácích skřítků - servírovala Dracovi a Nevillovi snídani.

„Děkuji, Minnie,“ poděkoval Harry a znovu se otočil ke své rodině. „Přemýšlel jsem o tom a možná bychom měli dát Holoubkové ještě dvě, možná tři rodiny, aby se na ně podívala společně s Gauntovými. Ne moc, aby jí netrvalo příliš dlouho, než se vrátí s výsledky, ale dost na to, abychom ji svedli z cesty.“

„Myslím, že tři jsou akorát,“ souhlasil Severus.

 

„A už jsi vymyslel, které?“ zeptal se Neville.

„Ne,“ přiznal zelenooký čaroděj, „uznávám, že moje znalosti starodávných kouzelnických rodů jsou poněkud omezené. A navíc to musí být rodiny s nejasnou minulostí nebo nejasnými vztahy, aby k nim Gauntovi zapadli. Ze zjevných důvodů vynechávám Ostelerovy.“

„Nepotřebujeme přitáhnout pozornost Holoubkové k Orbeinu,“ souhlasil Mistr lektvarů.

„Možná bychom se mohli ještě podívat do té tvé knihy, Seve?“ zeptal se Draco, který už na Silbreithu zdomácněl, takže Mistra lektvarů oslovoval stejně jako chlapci, když ho o to požádal.

„Tam je nespočet starodávných rodů,“ souhlasil Neville. Brzy jim Minnie knihu přinesla.

 

„Takže, jaké rodiny vybíráme?“ otevřel ji Harry.

„Ne Buttlerovy,“ řekl Draco, jehož znalost kouzelnické aristokracie se při eliminaci výborně hodila, „protože se přiženili k Blackovým a to by mohlo Holoubkovou přivést k Bellatrix. To by nemuselo dopadnout dobře - myslím, že ta v Azkabanu moc dlouho nezůstane.“

„Jak nádherná představa,“ zamumlal Neville temně a v duchu zaklel. „Ale asi máš pravdu.“

„Přál bych si, abych to mohl vyvrátit,“ položil mu Severus ruku na rameno na znamení útěchy. Chlapec se pousmál, jak se část jeho deprese ztratila.

 

„Co Crawfordovi?“ snažil se Harry odvést bratrovu pozornost od vyšinuté Smrtijedky. „Mají místo ve Starostolci a slyšel jsem o jejich skrytých finančních machinacích.“

„Myslím, že je můžeme zahrnout,“ souhlasil Draco. „Tady Holoubkové nic nehrozí. Crawfordovi se pohybují na nelegální straně boje a nenechali by na tobě nit suchou, ale nikdy nesloužili Temnému pánovi.“

„Že by v nich stále zůstávalo zrníčko cti?“ snažil se Neville soustředit na konverzaci kolem sebe, ne na myšlenky na svoje rodiče.

„Merline, to ne,“ zatvářil se Draco pobouřeně. „Jsou jen liberální ve výběru lidí, které budou okrádat. Být na straně Voldemorta by znamenalo těžit jen z mudlorozených, ale hlavní část peněz mají od čistokrevných.“ Jeho prohlášení následovala vlna smíchu, po níž Harry napsal na seznam pod jméno „Gauntovi“ také „Crawfordovi.“

„Takže ještě dva?“ zeptal se Severus.

„Ano,“ potvrdil Harry.

 

Výběr trval dalších dvacet minut, během nichž je Draco bavil drby a nejrůznějšími klepy na úkor kouzelnických rodin v zemi.

„Takže ze sto dvaceti jedněch lordů ve Starostolci můžeme věřit, řekněme, třiceti nebo tak, že ochrání naše zemi?“ zeptal se Neville, když byl seznam kompletní.

„Jsem zvědavý, kdy svá místa zdědíte vy,“ ušklíbl se Harry jejich výrazům.

 

„Takže, po rozhovoru s Holoubkovou co?“ změnil raději téma Draco.

„Vrátíme se sem, v soukromí sundáme krycí kouzla a já se na pár hodin vrátím do Štábu, abych všechny ujistil, že Silbreith pořád stojí,“ vypočítával Harry sklíčeně. „Pokusím se odtamtud zase rychle odejít. Pak mám v plánu podívat se na Orbein a pracovat v laboratoři. Chtěl bych začít pracovat na kouzlech, která by se mohla hodit během války.“ Ochranná alchymistická kouzla pro ně všechny, dodal v duchu.

„Na Orbeinu ti pomůžeme,“ nabídl se za oba Neville, Draco přikývl.

„A budem pracovat na krycích kouzlech, zatímco budeš ve Štábu,“ dodal blonďák.

„A já půjdu ke Gringottovým,“ přikyvoval jejich plánům Severus, „věřím, že v jejich archivech půjde nalézt něco i o tom medailonu. A pak se vrátím domů a připravím na večer,“ povzdechl si a zadíval se do teď už prázdného šálku. „Raději budu na Popletala dávat pozor, než udělá další volovinu a všechny nás zabije.“

„Optimismus! To je ono!“ vyhrkl Neville a Harry kvůli němu vdechl poslední doušek své kávy, jak se začal smát.

 

Připravit se na setkání s Holoubkovou zabralo hodně času, protože Harry nejenže měnil charakteristické rysy všech tří, ale zároveň vysvětloval, jaká kouzla k tomu používá. Nakonec se všichni tři prohlíželi ve velkém zrcadle v hale. Draco měl nepatrně zešikmené oči, černé vlasy, hnědé duhovky a kulatou tvář, díval se na sebe velice zblízka. Nakonec usoudil, že ho opravdu nikdo nemůže poznat. Nevillovu tvář teď lemovaly tmavě hnědé kadeře, oči mu modře zářily, tvář měl trochu pokřivenou, stejně jako nos. Harry sám měl medově zbarvené vlasy až pod bradu, šedé oči a opálenou tvář plnou pih. Všichni tři vypadali starší, aby se nikdo nepozastavoval nad jejich přítomností v hospodě.

 

„Dobrá práce, Harry,“ okomentoval Severus, když potěšeně sledoval jejich proměnu. Rozhodli se, že Severus půjde první, s půlhodinovým náskokem. Jako druhý měl jít Neville a posadit se u baru. Draco se měl posadit se svojí knihou k vedlejšímu stolu a vychutnat si ranní kávu. Nakonec se měl objevit i Harry, přesně ve smluvený čas. Když si některý z nich uvědomí, že Rita porušila smlouvu a někoho si přivedla, informují Harryho, který reportérce okamžitě vyjeví svůj názor. Když se nic nestane, setkání proběhne tak, jak Harry naplánoval.

 

Když počítal vteřiny a nervózně přecházel před krbem, Harry si znovu v duchu procházel, co všechno chtěl Holoubkové říct. Opakování matka moudrosti, ujišťoval se, ne, že bych byl nervózní. Přesně třicet sekund před devátou vstoupil do zelených plamenů a vyslovil jméno svého cíle. Z krbu vystoupil do téměř prázdné hospody. Byl zamračený den a Děravý kotel tak vypadal ještě pochmurněji než obvykle. Harry vzal na vědomí přítomnost své rodiny a otočil se k reportérce. Rita seděla sama u stolu v rohu hospody, daleko ode všech východů, zády opřená o stěnu. Harry se spokojeně usmál, sevřel hůlku ve své kapse a seslal několik nezbytných kouzel, aby jim zajistil soukromí. Kývl na barmana Toma a přistoupil k ní.

 

„Slečno Holoubková,“ pozdravil ji zdvořile, poklonil se a sedl si na druhou stranu stolu. Ještě jednou zkontroloval ochranná kouzla a spokojený s jejich silou se na ženu naproti zářivě usmál. Nedočkavě očekával, až ji bude moct vyslat k výzkumu, který po ní chtěl, zároveň byl k smrti unavený z toho kolotoče posledních dní, ale rozhodně to nechtěl dát najevo před Ritou Holoubkovou. Ta ženská byla nemilosrdná, a i když věděl, že jejich smlouva je prakticky nepřekonatelná, moc dobře si uvědomoval, že „prakticky“ a „absolutně“ jsou dvě různá slova. Už spousta hlupáků doplatila na to, že se v tomhle zmýlilo, a on k nim opravdu nechtěl patřit, děkuju pěkně.

 

„Dneska nemám na fanoušky čas. Čekám tady na kolegu,“ odvětila reportérka a nervózně se rozhlédla kolem sebe, jako by se děsila, že ji s ním někdo uvidí. Harry pobaveně protočil oči v sloup.

„I vám dobré ráno, slečno Holoubková, doufám, že nečekáte dlouho,“ řekl a několik blonďatých vlasů mu spadlo přes obličej. V duchu si poznamenal, že příště chce vždycky krátké vlasy, anebo naopak tak dlouhé, aby si je mohl svázat vzadu, pryč z obličeje. Požádal servírku o máslový ležák a pak obrátil svoji pozornost zpět k vyjevené reportérce.

 

„Nemyslela jste si, že bych opravdu přišel ve své skutečné podobě, že ne? Pro další budoucí komunikaci a kontakt budu pan H.Simple.“

„Samozřejmě, pane Po… chci říct, pane H.!“ její oči za brýlemi byly vytřeštěné a tvář bledá. Zírala na muže před sebou a čekala na instrukce. Harryho potěšilo, že z něj má strach - doufal, že natolik, aby prostě jen udělala, co po ní bude chtít, a nečmuchala kolem - a tak se ušklíbl, aby byl efekt ještě větší.

„Jak jsem zmínil ve svém dopise, mám pro vás úkol, slečno Holoubková. Myslím, že je načase, abychom využili naši smlouvu, nemyslíte?“ zeptal se a klidně čekal na její odpověď. Věděl, že musí být vůči němu ostražitá, ale ne vyděšená. Potřeboval, aby pochopila, co bude hledat.

„Jak si přejete, pane H.,“ odpověděla a Harry přikývl.

 

„Potřebuju, abyste pro mě provedla výzkum v historii několika rodin,“ vytáhl Harry kus starého pergamenu a podal jí ho. „Zaměřte se na jejich nedávnou historii, tak jedno, dvě století zpátky, a jejich finanční situaci. A hlavně, slečno Holoubková, potřebuju na tyhle rodiny vyhrabat nějakou špínu. Drby, finanční machinace, špinavá tajemství. Čím víc, tím líp.“ Vzala si od něj pergamen a podívala se na krátký seznam jmen.

„Nemyslím si, že by s těmihle byl nějaký problém, pane H.,“ ujistila ho a schovala si pergamen do tašky. „Co ještě pro vás můžu udělat?“ zeptala se pokorně.

 

„Pro teď je to všechno, slečno Holoubková.“ Její oči se komicky rozšířily a Harry se zasmál. „No tak! Slíbil jsem, že po vás budu chtít jen informace, které jste mi schopná opatřit. Jsem muž svého slova.“

„Samozřejmě, pane H., nikdy jsem neřekla, že nejste, chci říct…“ Harry se zasmál jejímu neklidu, napil se svého ležáku a zachytil Dracův pohled z opačné strany místnosti. Asi vypadáme zajímavě, pomyslel si Harry. Reportérka napjatá jak struna a proti ní mladý muž, jehož klid s ní velice kontrastoval.

„Perfektně chápu, co máte na mysli, nebojte se,“ ujistil ji Harry. „Kdy si myslíte, že budete mít pro mě ty informace připravené?“

 

„Myslím, že tak za týden,“ zamyslela se Holoubková. „Pokud vám to tak vyhovuje, samozřejmě.“

 

Harry by si samozřejmě přál, aby je měl nejlépe už včera, ale chápal, že na takový sběr informací je třeba čas. Navíc, chtěl podrobné detaily, něco konkrétního, o co by se mohl opřít, až se pustí do křížku s viteálem. Týden může počkat.

„Dobře,“ řekl a pomalu se zvedl, přičemž napřáhl ruku, aby si s ní potřásl. „Uvidíme se přesně za sedm dní na tomhle místě. Stejný den, stejný čas,“ naklonil hlavu ke straně a prohlížel si ji. Rita se pod jeho pohledem cítila stále nejistější. „Věřím, že nemusím zdůrazňovat, k čemu vás smlouva zavazuje. Zavázala jste se k mlčenlivosti a přesně to od vás žádám.“

„Samozřejmě, pane H.,“ pospíšila si ujistit ho a on přikývl.

„Dobře.“ Znovu si potřásli rukama a on se otočil k odchodu. Ještě se ujistil, že na stole nechal dost peněz k zaplacení i jejího pití. Vychování bylo vychování, jeho táta se ujistil, že se bude chovat slušně v každé situaci, i s někým tak nepříjemným, jako byla Rita Holoubková. Minnie ho pak v dětství vždy odměňovala něčím malým - obvykle čokoládovým dortem - když udělal nějaký dobrý krok, a tím se ujišťovala, že nezapomene, co mu táta vštepoval.

 

Přistoupil ke krbu a vrátil se na Silbreith. Jeho sebejistota netrvala o mnoho déle. Když vstoupil na půdu hradu, zhroutil se do nejbližšího křesla, zaskučel a odstranil kouzla, která měnila jeho podobu. Tak zůstal, oči zavřené, přikryté jednou rukou, dokud plameny znovu nezezelenaly a v místnosti se neobjevil Draco. Zavolal ho jménem jednou, podruhé, než sebou Harry trhl.

„Harry!“ zavolal ho potřetí vyděšeně. „Něco se pokazilo?“ Zelenooký čaroděj jen zavrtěl hlavou, ukázal na něj hůlkou a odstranil kouzla. Plameny vybuchly znovu a objevil se usmívající se Neville.

 

„Myslím, že to šlo fakt výborně!“ prohlásil vesele a díval se na oba chlapce, aniž by jeho úsměv opadal.

„Nejsem si tak jistý,“ odvětil Draco a Harry znovu zaskučel.

„Vidíš?“ ukázal Neville na Harryho. „Říkal jsem, že to bude v pohodě.“

„Jo,“ souhlasil Harry a viděl, jak je Draco každou chvílí ustaranější. „Šlo to dobře. Jen jsem si uvědomil, když jsem se sem vrátil, že budeme muset týden čekat. Prakticky sedět přímo u viteálu a přitom nemůžeme otevřít ani tu zatracenou krabičku, ve které je.“ Zoufale si zajel rukama do vlasů. „I když víme, že existuje způsob, jak ho zničit.“

 

„Řekla, že potřebuje týden?“ zamrkal Neville. Harry přikývl a odstranil krycí kouzla i z něj. Pak jim povyprávěl, co přesně reportérka říkala.

„Sejdeme se přesně za týden, ve stejnou dobu,“ řekl jim nakonec. „Doufám, že do té doby bude mít něco použitelnýho.“

„No, požádal jsi Ritu Holoubkovou, aby vytáhla špínu,“ odůvodňoval Draco, „to je přesně to, co ona umí, ne?“ Harry se zasmál.

„Jo, to je,“ souhlasil a podíval se na hodiny nad krbem. „Pořád mám asi tři hodiny, než budu muset jít do Štábu. Co kdybychom se podívali na Orbein?“

Krátce se zastavili ve stájích a vyrazili, Harry se celou cestu modlil, aby byl Severus s jeho výzkumem úspěšnější.

 

Severus Snape si v tu chvíli pochvaloval, jak při něm stojí štěstí, přestože odpověď na záhadné Voldemortovo mládí nenašel. Ráno opouštěl Silbreith s nijak velkými nadějemi na úspěch. Čím víc se blížil ke Gringottovým, tím víc narůstaly i jeho obavy. Ohledně Harryho setkání s Holoubkovou, viteálu, který byl zamčený doma, i jeho vlastního plánu.

 

Do archivů vstoupil s pesimistickým přístupem. Zatímco účetní knihy, které chtěl projít, byly otevřené veřejnosti, jednu věc klukům nezmínil. Byla pravda, že Gringottovy archivy byly ke čtení otevřeny všem. Taky ale bylo pravda, že bylo obtížné najít tam to, co člověk chtěl. Archivy byly zdánlivě nekonečné pokoje plné knihoven a polic naplněných knihami, dosahujících do výšky, kam ani nedohlédl, a seřazené bez jakéhokoliv systému. Opravdu byl přesvědčený, že odejde s neúspěchem.

 

„Mohl bych tady hledat roky a stejně bych se ani nepřiblížil k tomu, co hledám,“ zamumlal pro sebe a v duchu přemýšlel, proč promerlina přišel s tak pitomým nápadem. Nikdo jiný v místnosti nebyl, kurátor archivu byl na druhé straně než vstup - Severus mohl v dáli rozeznat jeho stůl, utopený pod nánosy dalších knih - nikdo rozumný sem nemohl přijít.

„Spánková deprivace,“ uzavřel Severus, přistoupil k nejbližšímu stolu, odložil na něj svůj kabát a posadil se s představou, že zde stráví velkou část dne. Výraznou část uplynulých dvaceti let strávil studiem magie, přeložil obskurní texty napsané ve vyhynulých jazycích a trpělivě dřel na poli léčivých lektvarů. Přesto se teď cítil naprosto zahlcen hromadou dokumentů, která před ním ležela.

„Rozhodně spánková deprivace,“ usoudil a vstal, aby se snažil rozluštit systém, jakým byly knihy uspořádány.

 

Po několika hodinách irelevantních a příliš analytických zpráv došel k závěru, že problémem nebyl nefungující systém archivace. I když tam nebyl absolutně žádný, Severus předpokládal, že je to účelem. Skřeti byli opravdu kluzká stvoření. Každému to muselo zabránit najít tu, co hledal. Tohle všechno je chyba Ministerstva, pomyslel si nakonec, a taky samozřejmě vedlejší produkt tvrdohlavosti a potměšilé povahy skřetů. Před půldruhým stoletím dovedl tehdejší Ministr - nějaký pan Covington, čaroděj pochybné inteligence, pokud nešlo o jeho vlastní osobní cíle - zemi málem k bankrotu. Od té doby historie ukazovala ministerské tendence zpronevěřovat jim svěřené peníze. Tehdy pan Covington přesvědčoval zemi, že je to tajemnost skřetů, která zemi málem finančně zruinovala. Skřeti prý chtěli jen ochránit svoje zlato, říkal, a celá staletí utajování jejich zpráv znemožnila Ministerstvu připravit se na krizi. Kdyby mělo práva nahlížet do jejich zpráv, získali by lepší vhled do možností, jak se vyrovnat s případnými výkyvy na poli světové ekonomie.

 

Ministerstvo vydalo příkaz, že Gringottovi musí svoje záznamy otevřít veřejnosti nebo čelit následkům - což znamenalo, že by ono samo převzalo kontrolu nad bankou. Jediným štěstím bylo, že skřeti nerozpoutali další povstání a místo toho se s příkazem Ministerstva vypořádali svým vlastním, jedinečným a zcela sadistickým způsobem. Sesbírali každou zprávu, kterou napsali za posledních několik desetiletí a uložili je v nově vybudované části banky, budově, která byla zaplacena samotným Ministerstvem. Byla podepsána magická smlouva a bylo.

 

Byl to chaos. Skřeti měli sklon k tomu zapisovat všechno a zároveň nic. S každým dalším měsícem přibývaly v archivu tisíce zpráv bez ladu a skladu. Všechno bylo zaznamenáno - od nejdůležitějších transakcí a obchodů, nákupů každého samotného oddělení, vše bylo ve stejné formě hozeno do jedné místnosti, očarováno, aby bylo zabráněno vyhledávat podle obsahu, jména nebo roku.

 

Když byli skřeti požádáni o umístění specifického souboru, dali zájemci šestnáctistránkový formulář, kam bylo třeba podrobně vyplnit, co dotyčný hledá. Informace, samozřejmě, které nemohl získat bez přečtení zprávy, kterou hledal. Pokud někdo zkoušel protestovat, byl požádán o podání formuláře stížnosti, která měla ještě dvakrát takový rozsah.

Jednou, zhruba před osmi lety, se objevila snaha dovést celou situaci k soudu. Skřeti se hájili tím, že je smlouva zavazuje prezentovat společnosti každou zprávu, kterou sepíší. Smlouva byla neomylná, a tak bylo vymalováno. Totální chaos.

 

A i když by žádný čaroděj disponující aspoň špetkou logiky do tohoto archivu nikdy nevstoupil, Severus věděl, že někde uvnitř tohoto pekla jsou soubory, které hledá. Skřeti si určitě vedou záznamy o artefaktech vyrobených skřety. Ty záznamy existují. Otázkou bylo kde.

 

V podobném duchu uplynuly další dvě hodiny a Mistr lektvarů byl stále frustrovanější. Konečně se mu podařilo najít záznam o náramku skřetího původu, který banka sledovala víc jak dvě století nazpátek před tím, než ho před čtyřiceti lety dostala do svého vlastnictví. A protože se zdálo, že záznamy byly během let aktualizovány, musel tam být nějaký systém, věděl to. Znamenalo to, že informace i medailonu jsou pravděpodobně také v jedné složce. Když se ale vrátil k místu, kde zprávu našel, byl připraven vraždit. Na jedné straně místa nálezu byla účetní kniha syrské pobočky týkající se zásob v kancelářích z roku 1925, na druhé straně byla zpráva o úvěrech poskytnutých v padesátých letech, která víc jak dvacet let nebyla aktualizována. Vrátil se ke svému stolu a chtěl strávit několik minut sebelítostí, když se vedle něj objevil kurátor.

 

„Vy jste vynálezce permanentního vlkodlačího lektvaru,“ oznámil mu, ani se nenamáhal s otázkou. „Pan Snape, správně?“

„Profesor Snape,“ opravil ho automaticky a pozoroval ho unaveným pohledem. Skřet měl červené vlasy, velký nos a v kontrastu s ostatními skřety pracujícími v bance působil mladě. Severus to přisuzoval tomu, že archivy zely po většinu času prázdnotou. Byla to lehká práce na ně dohlížet, dobré místo pro začátek kariéry u Gringottových. „Odpusťte, mistře skřete, ale já neznám vaše jméno.“

„Alved,“ uklonil se nepatrně skřet, aniž by sklopil pohled z čaroděje před sebou.

„Je mi potěšením se s vámi seznámit, Alved-nûr,“ poklonil se Severus, přestože nechápal důvod tohoto rozhovoru. Skřeti nikdy nic nedělají bezdůvodně. Alved vypadal zaskočeně, že Severus nejenže znal správné oslovení skřeta, ale navíc se ho rozhodl i použít. Vytřeštil oči.

 

„I mně je potěšením, profesore Snapee,“ zamrkal, než pokračoval. „Promiňte, že vás ruším, pane profesore, ale jste první čaroděj, co sem za posledních šest měsíců vstoupil. A jediný, kterého jsem tady kdy viděl pracovat víc než hodinu,“ dodal po krátké pauze. Někde uvnitř se v Severusovi ozvala jeho zmijozelská duše. Ten skřet byl mladý a zvědavý a slyšel o něm. Možná by toho mohl využít?

 

„Abych byl zcela upřímný, Alved-nûr, neměl jsem v plánu tu zůstat takhle dlouho,“ řekl a po každém slově pečlivě analyzoval jeho reakce.

„Přesto jste tu i po čtyřech hodinách,“ poškádlil ho skřet. Severus přikývl a jeho mozek jel na plné obrátky.

„No, ano,“ přiznal a žalostně se usmál. „Měl jsem v úmyslu trochu projít smlouvy Nimbusu & Co., které podepsali s nezávislými dodavateli košťat v minulém desetiletí, jménem Harryho, tím myslím Harryho Pottera,“ snažil se dodat historce osobní nádech, zatímco všecko držel mlhavé. Tento krycí příběh byl zcela uvěřitelný, pochválil sám sebe, a byl tím nejlepším, co mohl tak rychle vymyslet. „Společnost samotná je odmítá poskytovat, ale pochopil jsem, že všechny tyhle transakce probíhají přes Gringottovy? Obávám se, že se snaží těžit na tom, jak je pan Potter mladý, a ošidit ho tak o jeho právoplatný výdělek.“ Skřet vypadal pobouřeně nad představou takových machinací.

 

„Byl jsem v Příčné ulici,“ pokračoval Severus, „a rozhodl jsem se navštívit archiv a podívat se na ty smlouvy sám. Samozřejmě to ode mě bylo naprosto idiotské,“ dodal, „snažit se dělat skřetí práci. Měl jsem s tou záležitostí jít rovnou za Melvoz-nûr, finančním poradcem mě a pana Pottera.“ Další zkroušený úsměv. „Obávám se, že na tohle nemám.“

„Vás poradce by si byl jistě vědom, kdyby byl pan Potter nějakým způsobem zneužit?“ ujišťoval se Alved, Severusova nedůvěra hraničila s přímým obviněním.

„Nikdo není pro případné nesrovnalosti kvalifikovanější než Melvoz-nûr,“ ujišťoval ho Severus a dal tak skřetovi kromě svého jména první pravdivou informaci. „Já jen… ta myšlenka mě udeřila, když jsem procházel kolem Gringottových. Teď, když o tom tak mluvíme, si samozřejmě uvědomuji, že si Melvoz-nûr nejspíš sehnal všechny informace, co potřeboval. Samozřejmě, že sehnal,“ dodal. „Jak jsem řekl, jsem v tomhle hrozný. Bez Melvoze-nûr bych byl já tím, kdo by se nechal obrat o všechny peníze.“

 

„Je to přirozené chtít se sám obeznámit se smlouvou, když je podepsána,“ ujistil ho Alved, jasně usmířený vysokým míněním, které měl Severus o svém skřetím poradci, a uznáním, že skřeti jsou ve finančních záležitostech povolanější než čarodějové. „A našel jste, co jste hledal, pane profesore?“ zeptal se skřet, když se díval na složky rozložené před profesorem. A teď k věci, pomyslel si Snape a znovu si poskládal myšlenky.

„Přiznávám, že ne,“ odpověděl. „Už jsem chtěl odejít, když jsem narazil na tuhle zajímavou zprávu,“ ukázal na složku před sebou. „Netušil jsem, že Gringottovi vedou záznamy o skřety vyrobených artefaktech, nebo že je vůbec možné, aby je skřetí národ získal zpátky!“ rozhorlil se.

„Samozřejmě, že je to možné!“ urazil se skřet.

„Myslím tím, samozřejmě jsem si vědom, že předměty, které byly skřetům odcizeny nelegálně, jim byly vráceny po sedmém povstání skřetů,“ nechtěl mu dát Severus moc prostoru, aby o věci přemýšlel. Chtěl jeho rozhořčení rozdmýchat v hněv. Rozhněvaní lidé mají tendenci mluvit, a skřeti na tom nebyli jinak. „Ale netušil jsem, že skřeti si drží přehled i o těch, které byly legálně koupené.“

 

„Ani jedna z těchto věcí nebyla ve skutečnosti získána legálně,“ na Alvedově tváři se objevily rudé skvrny a jeho ruce se roztřásly. „Skřetí národ byl po druhém povstání nucen prodat artefakty nevyčíslitelné hodnoty, aby mohli znovu povstat z prachu. Neměli jsme tenkrát jinou možnost, teď ale tyhle předměty můžeme koupit zpátky. Ale vy čarodějové je nevracíte. Předstíráte, že je nemáte, a když se znovu objeví, nárokujete si je z titulů získaných před tisíci lety!“ Alved byl - naštěstí - ohledně tohoto tématu velice vášnivý. Už jen chvíli, pomyslel si Severus. „Prodáváte je soukromým sběratelům společně s vlastnickými právy. Ale my jsme trpěliví,“ ujistil ho skřet. „Když počkáme dostatečně dlouho, rodiny zemřou bez dědice a my je dostaneme zpátky.“

„Omluvte moji nevědomost, Alved-nûr,“ snažil se vypadat zahanbeně Severus. „Slyšel jsem drby o takových transakcích po druhé revoluci, ale vždycky jsem si myslel, že jsou to jen… no… drby. Opravdu je to pravda? Studoval jsem povstání jako všichni ve škole, ale o takových událostech jsem nikdy neslyšel.“

 

„Hádám, že to vás v těch vašich Bradavicích nenaučili,“ vyštěkl Alved ostře. „Jak by taky mohli, když i jejich zakladatelé profitovali z naší nepříznivé situace?“

„To snad ne!“ ohradil se Severus, jako by to byla ta nejskandálnější věc, jakou kdy slyšel.

„Mohu vás ujistit, že ano!“ trval na svém Alved. „Slyšel jste o Pokladech čtyř zakladatelů?“

„Nemyslím si, že jsem ten pojem někdy slyšel,“ přiznal Severus celkem popravdě. Nikdy neslyšel o předmětech, které by byly vázány na bradavické zakladatele pod takovým jménem. Hádal, že proslavený diadém Roveny z Havraspáru byl jedním z nich. Nebelvírův meč a Zmijozelův medailon dalšími. A pak tu byly zvěsti o zlatém pohárku Helgy z Mrzimoru.

 

„Zmijozelův medailon, Nebelvírův meč, Havraspárský diadém a Mrzimorský pohár,“ vypočítával Alved, „všechny nevýslovně cenné, všechny ukradené. Žádný z nich se zatím nevrátil.“

„Slyšel jsem tyhle příběhy, ale považoval jsem je za mýty a fámy. Jistě, kdo neslyšel o tom, že Rovenin diadém dělá svého nositele chytřejším?“ uvažoval Severus nahlas.

„Opravdu mýty a fámy!“ souhlasil skřet. „Neexistuje koruna, která by hlupáka udělala moudrým!“ Jen hlupáka nafoukancem, souhlasil Severus v duchu. „Ale existují, profesore, nenechte se mýlit.“ Skřet začal mluvit jako největší znalec a Severus se rozhodl přistoupit k tématu, které ho opravdu zajímalo.

 

„Pokud mají ale nevyčíslitelnou cenu, jak je možné, že jsem o nich nikdy neslyšel, ani je neviděl nikde vystavené?“ zajímal se. „V Bradavicích už nejsou, ne? Jsou tedy stále v soukromých sbírkách? Určitě o nich musíte mít přehled,“ snažil se znít zaujatě a ne zoufale.

„Ale ano, to máme,“ souhlasil Alved, zvedl pravou ruku a namířil prstem ke knihovně dobrých padesát stop od místa, kde stáli. Z nejvyšší police slétla složka společně s oblakem prachu a hlasitě přistála na stole před nimi. Tep Severusova srdce se nebezpečně zrychlil, točila se mu hlava.

„Opravdu?“ snažil se zahnat nevolnost pryč.

„Poklady čtyř zakladatelů jsou jedinečnými příklady mistrovské skřetí práce,“ pronesl kurátor a otevřel slohu.

 

Severus seděl jak přikovaný, bál se dýchat nahlas, jen aby Alved najednou neprohlásil, že mu ty informace nedá.

„Tohle je hlavní dokument, v němž o nich uchováváme informace, společně s množstvím zpráv o každém z nich,“ řekl skřet a v očích mu jiskřil hněv. „Tady leží všechny důkazy, které budou třeba k dokázání zrady čarodějů!“ Zdálo se, že tohoto prohlášení se on sám zalekl. Jeho vztek mu dal na chvíli zapomenout, že nejenže je Severus také čaroděj, ale jeden z nejprominentnějších klientů banky v zemi. Rychle se začal omlouvat. „Možná jsem vás urazil, ale ujišťuji vás, že jsem nechtěl…“

„To je naprosto pochopitelné, mistře skřete, cítit se rozzuřeně kvůli takovému bezpráví, které váš národ utrpěl,“ ujistil ho Severus a sám sebe překvapil svou výmluvností. Momentálně by řekl cokoliv, jen aby skřeta přinutil mluvit.

 

„Přesto musím přiznat, že jsem zvědavý, nikdy jsem neslyšel skřetí verzi příběhu,“ podíval se na něj a doufal, že vypadá jako vyjevený a nadšený studentík během svého prvního roku v Bradavicích. Naštěstí se Alved zatetelil radostí, že upoutal pozornost tak váženého čaroděje a důležitého klienta banky a - teď, když ho i ujistil, že ho nijak neurazil - byl víc než dychtivý povyprávět mu vlastní verzi příběhu, aniž by ho nějak zajímal důvod Severusova nadšení.

 

„Dobrá, profesore. Věřím, že kouzelníci by měli vědět, jak špatně zacházejí s ostatními rasami. Ministerstvo je nešťastně přesvědčené o své neomylnosti, i když ve skutečnosti,“ otevřel soubor na první stránce a Severus začal okamžitě těkat pohledem po prvních řádcích, „nemohou být dále od pravdy.“ Nepatrná část jeho mysli souhlasila se skřetem v jeho závěru ohledně Ministerstva, ale jeho myšlenky se soustředily na dokument ležící před ním.

 

„Některé z těchto pokladů jsou teď v držení Ministerstva?“ zeptal se Severus.

„Ministerstvo je nikdy vlastnit nebude, to vás mohu ujistit,“ ohradil se Alved přesvědčeně. „Mohou být předávány pouze z jednoho čaroděje na druhého, ne organizaci. Až nebude nikdo, kdo by na ně vznesl nárok, přejdou ke Gringottovým.“ Jeho tvář se ještě víc zachmuřila. „Nebo by aspoň měli.“

„Žádní žijící dědici?“ zeptal se Severus, přestože věděl, že minimálně jeden z nich žijícího dědice má. Znamenal by fakt, že Gringottovi o jeho nároku nevědí, že ho nezískal legálně? Ne, že by to bylo zas tak překvapující, samozřejmě.

„Už ne,“ odpověděl skřet. „Nějací vzdálení příbuzní samozřejmě ano, ale žádný z nich není zmíněn v žádné poslední vůli.“

„A přesto jste je stále nenárokovali?“ zajímal se Severus dál.

 

„Udělali bychom to, kdybychom je našli!“ otočil Alved několik stránek, dokud nenarazil na stránku, kterou hledal. Otočil soubor tak, aby ho Severus mohl snadno přečíst.

„To znamená, že jeden z nich chybí?“ zeptal se Mistr lektvarů, dychtivý slyšet o medailonu a jeho původu. Odpověď ale nebyla tím, co čekal.

„To znamená, že všechny chybí!“ odpověděl skřet a ukázal na stránku před sebou. Tam byl obrázek Nebelvírova meče, jednoho z pokladů, o němž Severus bezpečně věděl, kde je. Gringottovi ale očividně ne. Albus měl opravdu rád tajemství, že?

 

„Nebelvírův meč?“ zeptal se, když se rozhodl, že prostě pobídne skřeta, aby mluvil sám, a uvidí, co mu rozhovor přinese, aniž by se ptal na jeden konkrétní předmět. Minimálně to bude méně podezřelé.

„Godric Nebelvír ho odkázal škole,“ vysvětloval Alved. „V tu dobu nebylo nic, co by s tím skřeti mohli udělat, ale o šest století později se rozjela oficiální korespondence mezi naším ředitelem a Bradavicemi.“ Skřet se zašklebil a vycenil zuby. „Nic dobrého z toho nevzešlo. Tehdejší ředitel popíral, že by ho kdy viděl nebo o něm slyšel v jiné souvislosti než jako o vyprávění rovnému pohádce. Nesmysl, samozřejmě!“ vyhrkl. „Jako by bylo možné, aby ředitel Bradavic nevěděl, že byl v jeho škole zanechán předmět takového významu!“ No celkem možné to je, vzpomněl si Severus, jak se meč dostal do rukou současnému řediteli, který ho, doslova, vytáhl z klobouku.

 

„A od té doby jste se školu nepokusili kontaktovat?“ zeptal se.

„Samozřejmě, že zkusili,“ zněla odpověď, „po každém zvolení ředitele byl do Bradavic poslán úřední dopis. Žádný ředitel zatím nepřiznal, že by meč měl, a my nemůžeme prostě jen tak vtrhnout do hradu, abychom se podívali!“ Ale udělali byste to, kdybyste mohli, pomyslel si Severus napůl pobaveně.

„To je hrozné, prostě hrozné, mistře skřete!“ hrál svou roli Severus. „Takže neexistuje nic, co by se s tím dalo dělat?“

„Bez důkazu, že je meč v držení školy, není možné zahájit oficiální pátrání,“ zavrtěl hlavou skřet.

„A pokud potřebujete důkaz, pane profesore, že vaše škola není tím, čím se zdá být, a vaši ředitelé nejsou pilíře i magické komunity, jak se tváří,“ vrátila se Alvedovi nenávist vůči čarodějům v plné síle, když otočil ještě několik dalších stran, „to, co se stalo s diadémem Roweny z Havraspáru, by vás o tom mělo přesvědčit.“

 

„Diadém byl taky zanechán ve škole?“ Takovou verzi příběhu Severus ještě neslyšel. Mýty vyprávěly, že se diadém zjevil moudrý čarodějům, kteří na svých ramenou nesli tíhu obtížného rozhodnutí. Mohli se ho pak dotázat o radu a dostali ji, pokud jí byli hodni. Říkalo se, že ho dostanou od havrana velikosti vlka na tři dny a tři noci. Diadém jim měl přinést jasnou mysl a moudrost, aby udělali to nejlepší možné rozhodnutí. Jiná, mnohem temnější verze příběhu říkala, že havran zabil ty, co nebyli hodni diadém použít. Všechny legendy se ale shodovaly na jednom - kdo bude chtít diadém najít, musí odpovědět na tři hádanky kladené jeho strážcem - havranem. Pokud odpoví správně, diadém a nekonečná moudrost bude jejich. Pokud ne, umře. Nepřekvapivě. Samozřejmě to byly jen mýty - minimálně ta vraždící část - inspirované sochou havrana, jehož otázku museli studenti odpovědět, pokud se chtěli dostat do havraspárské společenské místnosti. Nikdy nikdo neříkal, že místo, kde se diadém skrývá, jsou samotné Bradavice.

 

„Ne tak docela, pane profesore,“ zatnul skřet pěsti. „Diadém byl po Rowenině smrti zanechán její jediné dceři - Heleně Havraspárské,“ ukázal na kopii Roweniny poslední vůle. Pergamen byl žlutý a poničený, ale písmo bylo čitelné. „Ta ale zemřela brzy po své matce a nezanechala žádné dědice. Gringottovi v té době nebyli v pozici, v níž by mohli vznést na diadém nárok, jak jsem již říkal.“

„Takže si jej nárokovaly Bradavice?“ tázal se Severus.

„Oficiálně ne,“ odfrkl skřet. „Ale Rowena v té době žila na hradě. Když zemřela, její dcera se na hrad nikdy nevrátila a diadém zmizel. Od té doby se nikdo nepokusil ho prodat, za tisíce let se neobjevil v žádné soukromé sbírce.“ Skřet zavrtěl hlavou. „Pokud nebyl ukraden, nebo hůř zničen nějakým ignorantským idiotem, musí být pořád ve vlastnictví školy. Vsadil bych vaši váhu ve zlatě, že je schovaný ve stejné místnosti jako meč, dobře strážené tajemství, které přechází z jednoho ředitele na druhého.“Jo, taky bych se vsadil, dodal Severus v duchu.

 

„A to se stalo se všemi těmi poklady? Všechny se nějak ztratily nebo jsou v držení Bradavic?“ zeptal se Mistr lektvarů a konečně se tak dostal k tomu, co ho zajímalo nejvíc.

„Hůř,“ odpověděl skřet dramaticky a Severusovo srdce vynechalo jeden úder. „Tyhle dva kousky jsou v držení Bradavic a je tak potenciálně možné se k nim dostat. Medailon a pohárek jsou ale… sledovali jsme, jak jsou předávány z generace na generaci, dlouho po tom, co jména Mrzimor a Zmijozel vymizela. Až do doby před sedmdesáti lety, kdy se jejich osudy propletly.“

 

„Promiňte?“ vyhrkl Severus a v jeho hlase se promísil šok i zmatek.

„Ano,“ potvrdil Alved, spokojený, že jeho vyprávění stále drží jeho posluchače tak zaujatého. „Jako poslední zdědili medailon Gauntovi, před třemi stoletími. Rodina ale upadala, byla stále chudší a chudší, ale medailon si stále nechávala, až dokud se nedostal k Meropě Gauntové. Ta zemřela sama někde v ulicích Londýna. Medailon se nikde nenašel. Až v polovině dvacátých let se vynořily drby, že se objevil v soukromé sbírce paní Hepziby Elvíry Smithové, vzdálené příbuzné mrzimorské linie, v níž byl pohárek také předáván.“

 

„Opravdu?“ Severusovi se točila hlava. Proč by bylo mrzimorské dědictví důležité pro Voldemorta, samotného mistra nadřazenosti Zmijozelu?

„Ano. Všechny zdroje naznačují, že medailon dostala skrze nechvalně proslulého Borgina a Burkese. Jak je pro takové obchody obvyklé, není známo, jakou cenu za něj zaplatila, ale pravděpodobně to byl víc než stonásobek jeho váhy ve zlatě.“ Alved ukázal na stránku, kde bylo poprvé zmíněno vlastnictví medailonu paní Smithovou. Severus od ní neodtrhl oči, ani když skřet přinesl několik dalších titulů z knihoven kolem nich.

 

„Tohle,“ ukázal na několik dokumentů, „jsou žaloby Gringottových proti Hepzibě Smithové, které se táhly víc jak dvacet let. Skrývala se za armádou právníků až do své smrti v roce 1946. Většina jejího bohatství přešla nejrůznějším institucím, něco málo také jejím vzdáleným synovcům a neteřím. Pohár ani medailon se ale nikdy nenašly.“

„Ani jeden?“ ujišťoval se Severus v pohotovosti. Co to znamená pro viteály?

„Ani jeden,“ potvrdil Alved. „Pohárek byl samozřejmě pojištěný, takže peníze dostali její nejbližší příbuzní. Bylo to pro ně velice, řekněme, výnosné, zdědit jen tak tři miliony galeonů z pojištění, že?“

„Samozřejmě,“ souhlasil Severus, zabraný do svých vlastních myšlenek. „To bylo. Tak se dostali i k medailonu.“ A stejně tak jistý Temný pán, dodal Severus v duchu.

 

„Můžu se zeptat, Alved-nûr, jak paní Smithová zemřela? Myslím, že jsem o její smrti něco slyšel?“ dodal tázavě, jak se snažil uchopit náhle vynořenou myšlenku. „Možná se pletu, ale nebyla její smrt vyšetřována bystrozory?“

„To bude pravda,“ přikývl Alved. „Nakonec se ale ukázalo, že to byla chyba jejího domácího skřítka. To stvoření bylo staré a senilní, co jsem četl. Nebyla to vražda. Nenechte se mýlit, pane profesore. Skutečným zločinem byl pojistný podvod a krádež našeho kulturního dědictví.“ Kdyby jenom to, pomyslel si Severus a se zájmem pozoroval dokumenty před sebou, zvažoval svoje další možnosti.

 

„Dal jste mi spoustu námětů k přemýšlení, Alved-nûr,“ řekl popravdě. „Kdybych mohl, rád bych se na tuhle záležitost podíval blížeji. Rozumíte, pracuji v Bradavicích a nikdy jsem tenhle příběh neslyšel a rozhodně to není něco, na co bych mohl být hrdý.“

„Nestává se často, že by jeden narazil na čaroděje se zájmem o skřetí historii,“ zamumlal skřet ve skřetím jazyce.

„Nestává se často, že by čarodějové měli přístup k jiným zdrojům informací, než jsou školní texty,“ odpověděl Severus stejným jazykem, čímž skřeta dokonale šokoval.

 

„Zaslechl jsem, že vy a pan Potter mluvíte naším jazykem, pane profesore, ale až doteď jsem jim nevěřil,“ přiznal kurátor.

„Po mnohaleté blízké spolupráci se skřety bylo jen přirozené začít se zajímat i o vaši řeč,“ pokrčil Severus rameny. „Je to jeden z mála dávných jazyků, které přežívají ve své originální formě, jsem jím fascinován.“

„Svatá pravda,“ zatetelil se skřet, „je to velmi bohatý jazyk.“

 

„Jak jsem řekl, rád bych si o pokladech čtyř zakladatelů přečetl víc,“ vrátil se Severus k jádru věci. „A jsem si jistý, že i pana Pottera by tahle problematika zajímala. Poradíte mi, Alved-nûr, jaké formuláře musím vyplnit, abych získal kopie těchto dokumentů? Je to vůbec možné?“

„Celkem možné to je,“ připustil Alved. „Papírování je celkem… rozsáhlé, řekněme, ale protože už jste ty dokumenty viděl, je to opravdu jen otázka vyplnění formulářů.“ Mávl zápěstím a před Mistrem lektvarů přistál malý balíček dokumentů.

„Musíte tohle vyplnit a přinést to k mému stolu. Pak pro vás dokumenty okopíruji.“ Skřet se ušklíbl. „Měl bych vás teď nechat, pane profesore. Pustil jste se do časově náročného úkolu.“Kdybyste jen věděl, prolétlo Severusovi hlavou, vzal brk a začal pracovat na dokumentech.

 

Alved měl pravdu, byl to časově náročný úkol, ale s hlavním souborem před sebou se Severusovi podařilo vyplnit všechno potřebné o pokladech zakladatelů. Požádal také o soubory pojednávající o Nebelvírově meči, doufal, že by se tak mohl dostat k informacím o diadému. Koneckonců, oba měly být skryty v Bradavicích. I když se skřet mýlil ohledně většiny věcí o meči, základ zůstával - opravdu se skrýval v Bradavicích. Možná na tom byl diadém stejně.

 

O hodinu a půl později se mu točila hlava, ale položil hromadu pergamenů před pobaveného Alveda. Nedokázal se na skřeta ale zlobit, když mu bezděky tolik pomohl - i když se samolibým výrazem - a místo toho se úzkostlivě díval na soubory, které byly kopírovány, a sledoval, že kouzlo nic nevynechá, přestože smlouva, kterou s Gringottovými uzavřel, Alvedovi něco vynechat zakazovala. Ve válce mají zkorumpovaní politici vždycky svoje způsoby, dokonce i ti mrtví, uvažoval Severus. S velkou opatrností schoval soubory k sobě do kufříku - a děkoval Merlinovi za rozšiřující kouzla, bez nichž by do něj všechno nenaskládal - rozloučil se s Alvedem a slíbil mu, že se vrátí k dalšímu hovoru o křivdách, které rasa čarodějů způsobila skřetům. Pak banku opustil s myšlenkami upřenými k jedinému místu.

 

Původně se plánoval vrátit na Silbreith, aby prošel informace, které si nesl s sebou. Ale teď? Trhl sebou, když z banky vyšel do Příčné ulice a ostré slunce se mu zabodlo do očí, čímž ještě zintenzivnilo bolest hlavy, kterou po několika hodinách strávených uvnitř měl. Teď měl v plánu zajít na Ministerstvo, do jejich archivů. Borgin a Burkes bylo, přes svoje podvodné obchody, stále jen starožitnictví, které obchodovalo s potenciálně nebezpečnými magickými předměty, a proto bylo nuceno zveřejňovat jména všech svých zaměstnanců. Možná bude mít štěstí a narazí na někoho z těch, kteří v obchodě pracovali v době, kdy v něm byl i medailon, a zeptat se ho na něj. Voldemort musel koneckonců nějak zjistit, kde medailon je.

 

Omámeně zamířil k Děravému kotli a hlavou mu letěly možnosti, které výlet do archivu přinesl. Harry si myslí, že venku by mohlo být víc viteálu, než byly ty, které už našli, a on sám si myslel totéž. Zmizení pohárku ve stejné době jako medailonu by mohlo mít s jejich pátráním něco společného. Anebo to mohl být prostě pojišťovací podvod, jak si myslel skřet. Něco mu ale říkalo, že paní Smithová neumřela náhodou a Voldemort by si nenechal ujít šanci získat pohár Helgy z Mrzimoru, když prakticky ležel před ním a mohl mu tak snadno spadnou do klína.

 

Bezmyšlenkovitě kývl na barmana Toma, nabral hrst prášku a přemístil se do krbu v ministerské hale. Být vynálezce trvalého vlkodlačího lektvaru a muset jeho testy předkládat Ministerstvu mělo svoje výhody.

 

Ministerský archiv byl podstatně organizovanější než ten u Gringottových. Severus se mile usmál na postarší sekretářku, zmínil se, že chce najít specifický druh kotlíku, který byl naposledy ukován před víc než pěti sty lety. Všechno je samozřejmě temné a nejasné. Severus vysvětloval, jak ho potřebuje pro svůj nový projekt, zářivě se na sekretářku usmíval, až zrudla jako pivoňka. Předložil jí, že potřebuje vidět záznamy od Borgina a Burkese ze začátku století, protože právě tam byl kotlík naposledy viděn.

 

„Pan Borgin není samozřejmě moc sdílný, ale vím, že během sedmdesátých let prodal kotlík tohoto druhu. Jen potřebuju najít jeho zaměstnance a zjistit, kdo byl jejich dodavatelem,“ ujišťoval Severus sekretářku Lloydovou, přičemž vyčerpaně zatřásl hlavou.

„Opravdu hrozný podnik tohle,“ souhlasila připraveně, „ale mají zprávy o všech magických předmětech. A že ze všech lidí nechtějí pomoct právě vám…“ pohoršeně zatřásla hlavou a ukázala pobavenému Mistrovi lektvarů správný směr. Severus jí poděkoval a unaveně si promasíroval spánky, jak se snažil odehnat bolest hlavy. Usmál se, když mu paní Lloydová nabídla, že mu přinese šálek čaje.

„Posledních pár hodin jsem se hádal s panem Borginem a předtím od úsvitu pracoval ve své laboratoři,“ vysvětloval Severus, načež ho paní Lloydová ujišťovala, že pro jednou může přehlédnout zákaz konzumace nápojů v archivu.

„Chudáček, tak tvrdě dře,“ slyšel ji si mumlat, když si myslela, že už je z jeho doslechu a zasmál se.

 

Archivní oddělení Ministerstva bylo, narozdíl od podobných místností, velice dobře osvětleno. Severuse nepřekvapovalo, že zde není jediným návštěvníkem, přestože od přecpanosti měla místnost daleko. Ne zas tak moc omluvně se usmál na muže středního věku, který seděl o dva stoly vedle a jeho směrem vysílal naštvané pohledy, když se paní Lloydová vrátila s čajem. Pak vytáhl prázdný pergamen a brk, položil je na stůl a začal hledat dokumenty, které potřeboval.

 

Když navštívil Ministerské archivy, nemusel se nikde zapisovat, musel by to ale udělat, kdyby si chtěl něco okopírovat. A zatímco mlčenlivosti skřetů a jejich magicky uzavřeným smlouvám věřil, o Ministerstvu se to samé říct nedalo. I když opravdu pochyboval, že by jeho návštěvě v archivech mohl někdy někdo věnovat pozornost - jeho návštěvy zde nebyly zas až tak neobvyklé, během vývoje experimentálních lektvarů tu byl téměř denně - raději za sebou nechtěl nechat papírový důkaz.

 

Brzy našel dokumenty, které hledal, jen několik polic od místa, kde hledat začal. Informace, které hledal, byly rozdělené do sedmi různých dokumentů, každý jeden pro pět let. Věděl, že medailon byl prodán někdy v polovině dvacátých let a v téže dekádě se narodil i Tom Raddle. Kdyby byl medailon prodán jeho matkou, Merope Gauntovou, což bylo celkem možné, obchod by ho musel do vlastnictví dostat někdy v té době. Borgin a Burkes by u sebe takový předmět nikdy nedrželi tak dlouho, ne s Gringottovými za zadkem. Jen pro jistotu vytáhl knihy z let 1915 - 1950, čímž pokryl dobu o deset let dřív, než paní Smithová medailon koupila, až tři roky po její smrti.

 

V každé knize našel seznam zaměstnanců u Borgina a Burkese, společně s katalogem předmětů, které byly Ministerstvem prohlášeny za dostatečně neškodné. Zvláštní pozornost věnoval těm, které byly prodány ve stejné době jako medailon. Seznamy se skládaly především z externích odhadců cen starožitností a mladých čarodějnic, kteří tam pracovali hned po škole. Nic neočekávaného ani neobvyklého, dokud nenarazil na seznam z roku 1944. Málem se udusil čajem - muž vedle se na něj uspokojeně podíval, ale Mistr lektvarů ho okázale ignoroval - načež se snažil dýchat normálně a protřel si oči, aby se ujistil, že se mu to nezdá.

V roce 1944 byl do obchodu přijat Tom Rojvol Raddle. Co, do pekla, přimělo Temného pána najít si práci v obchodě se starožitnostmi?

 

Severus si rychle poznamenal jeho jméno a datum, kdy byl přijat a děkoval za detailní pečlivost, se kterou Ministerstvo zaznamenávalo jednotlivé obchodníky. U každého prodaného nebo koupeného předmětu bylo jméno pracovníka, který obchod zprostředkoval. S takovou rychle zjistil, že Voldemort během svého dvouletého působení v obchodě prodal spoustu věcí paní Smithové. V roce 1946 jeho jméno ze seznamu zmizelo a znovu už se neobjevilo. 1946. V tom samém roce Hepziba Smithová potkala svoje neštěstí a medailon s pohárkem zmizely, přestože měly být v jejím vlastnictví. Tohle nebyla náhoda, věděl to.

 

Vrátil dokumenty zpátky na místo, sebral svoje poznámky a rychle se vydal pryč, mysl mu hučela novými informacemi.

„Našel jste, co jste hledal, drahoušku?“ zeptala se paní Lloydová, která ho s obavami pozorovala.

„Obávám se, že ne, paní Lloydová,“ snažil se Severus působit přirozeně. „Ale už toho bylo dost. Měl jsem čekat, že pan Borgins neprodá takovou věc legálně, když mi tak vehementně nechtěl říct, odkud ho vzal. Naneštěstí neexistuje ani důkaz, že by ho vůbec měl.“

„Mizerný podnik, jak jsem říkala,“ přikývla paní Lloydová.

„Nevadí,“ ujistil ji Severus, „děkuji za vaši pomoc, paní Lloydová, a také za čaj. Jste velice laskavá.“

„Nesmysl, drahoušku, jen dělám svoji práci,“ řekla a zrudla.

 

Severus se s ní rozloučil a zamířil na oddělení pokusných lektvarů. Po cestě se dvakrát ztratil, jak byl zahloubaný ve svých myšlenkách. Po zběžném setkání s ministerskými léčiteli se rychle vrátil do atria a rovnou ke krbům. Jakmile se ocitl na Silbreithu, praštil sebou do nejbližšího křesla, v němž před pár hodinami skončil i jeho syn, a přitáhl si svůj kufřík k hrudi.

„Pane Severusi?“ ozval se v hale Miniin hlas doprovázený tichým zvukem jejích kroků.

„Ahoj, Minnie,“ zamumlal a dovolil si ještě chvíli tichého otupění, než se znovu probral. „Je doma můj syn?“ zeptal se a podíval se na skřítku.

„Mladý pán se sem vrátil před dvěma hodinami a zase krbem odešel, pane,“ informovala ho skřítka, zatímco z podlahy sebrala jeho odhozený cestovní plášť. Viděla, jak je její pán unavený, ale nekomentovala to.

„A Neville s Dracem už se z Orbeinu vrátili?“ ptal se dál profesor.

„Vrátili se s mladým panem, pane. Mám je zavolat?“

„Jestli budeš tak hodná, Minnie,“ protřel si oči Severus. „Děkuji.“

 

Skřítka se poklonila a s praskotem zmizela. Severus se v křesle posadil vzpřímeněji, kufřík stále držel v rukou. Využil čas, než Draco s Nevillem urazí svoji cestu z tréninkové místnosti ve sklepení, aby si poskládal myšlenky a novým informacím dodal nějaký řád.

Voldemort, když byl pořád ještě jenom Tomem Rojvolem Raddlem, absolvoval Bradavice jako premiant v roce 1943. V roce 1944 dostal práci u Borgina a Burkese. V té době už měl stvořený minimálně jeden viteál, svůj deník, kvůli němuž zabil Ufňukanou Uršulu. Pak nejspíš dostal do rukou medailon a pohárek. Už věděli, že z medailonu udělal další viteál, pravděpodobně když zabil jeho předchozí majitelku, Hepzibu Smithovou. Měli by předpokládat, že i z poháru udělal viteál? Nevěděl. Kdyby ano, co by to znamenalo pro diadém? Kdyby měl dva z pokladů zakládající čtyřky, pátral by i po zbývajících? Meč nenašel, to bylo jisté.

 

Severus zaskučel. Než si pečlivě přečtou ty dokumenty, nemůžou nic moc dělat. Pak musí sledovat jakékoliv náznaky, které získají, a předložit je viteálu. Všechno to ale byly jen teorie. Ne na dlouho, slíbil sám sobě. Teď se aspoň mají čeho držet. Už žádné tápání v temnotě, rozhodl se, když se podíval na svůj kufřík. Tohle bylo vodítko. Solidní vodítko.

 

„Seve!“ zavolal Neville, který k němu přiběhl jako první. „Proč si s Harrym vždycky vybíráte zrovna tohle křeslo, kam se zhroutíte?“ zeptal se na tu nejméně důležitou otázku na světě. Severus se na mladého Nebelvíra usmál.

„Jak šel tvůj výzkum?“ přidal se Draco, který běžel Nevillovi v patách.

„Překvapivě dobře,“ přiznal profesor. „Upřímně, mnohem lépe, než jsem si vůbec dokázal představit, že je možné. Jak šlo Harryho setkání s Holoubkovou?“ Neville mu všechno povyprávěl, Draco ho přerušil, jen když chtěl přidat nějaký detail.

 

„Hlavní je, že Harrymu slíbila dodat informace za týden,“ řekl nakonec Neville.

„Týden,“ opakoval Severus, „obávám se, že nemůžeme čekat týden.“ Podíval se na oba teenagery a pak na dědečkovy hodiny na opačně straně místnosti. „Zmínil se Harry, kdy se vrátí?“

„Říkal, že se bude snažit být do hodiny zpátky,“ odpověděl Draco, „což ovšem bylo před dvěma hodinami, takže byl nejspíš přehnaně optimistický.“

„Měl by se vrátit každou chvílí,“ přikývl Severus. „Už jste jedli?“ Oba chlapci zavrtěli hlavou. „Tak bychom měli něco pojíst, zatímco čekáme. To, co jsem zjistil… Harry by to měl slyšet.“

„Je to tak dobrý?“ rozzářil se Neville nadějně.

„Nevím, jestli je slovo dobrý tím, které bych použil,“ zchladil ho Severus. „Zajímavé a hodně užitečné, to spíš.“

„To beru, díky,“ zamumlal Draco a obrátil se ke kuchyni.

 

O třicet minut později, když dojídali svoji večeři, se ve dveřích objevil sklíčený a otrávený Harry.

„Harry? Je všechno v pořádku?“ zeptal se Draco opatrně. Zelenooký čaroděj se ušklíbl.

„Adrian,“ bylo jeho jediné vysvětlení.

„Co zas udělal?“ protočil oči Neville.

„Naznačil, že bych se měl raději vrátit sem a navrhnout nové koště nebo něco, protože to, že zůstanu ve Štábu a dostanou se ke mně důvěrné informace, by znamenalo, že k nim patřím,“ vysvětloval Harry. „Samozřejmě nepoužil přesně tahle slova,“ dodal, „a také jako vždy kritizoval společnost, ve které se pohybuju.“ Pak se usmál a podíval se na ně pohledem „asi ho prokleju.“

„Debil,“ procedil Neville mezi zuby, než se vrátil ke svému dezertu.

„Neřekl bych to líp,“ zamumlal i Draco.

„Už o tom nemluvme,“ poprosil Harry, než změnil téma. „Jak šel výzkum, tati?“

„Dobře,“ odpověděl Severus a vzal si kus mrkvového dortu, který pro ně Minnie napekla. „Vadilo by vám, kdybychom tenhle rozhovor přesunuli do knihovny? Budeme potřebovat větší stůl, než je tenhle, věřte mi,“ řekl a znovu sjel pohledem ke kufříku, který měl stále u sebe.

 

Přesun do knihovny proběhl rychle. Všichni chlapci byli zvědaví, co přesně Severus zjistil, tomu pak zbývaly pouhé tři hodiny do slavnostního večera.

„Tak jak to šlo?“ ptal se znova Harry. „Našel jsi něco užitečného?“ Mistr lektvarů povytáhl obočí a otevřel svůj kufřík, vytáhl hromadu dokumentů a umístil je na hromádku, společně s poznámkami, které sepsal v ministerských archivech.

„Podívejte,“ řekl a začal dokumenty rovnat. „Nechte mě všechno shrnout, než zaběhnu do detailů. Zjistil jsem, že na začátku dvacátých let byl medailon prodán Borginovi a Burkesovi Meropou Gauntovou. O pár let později ho koupila žena jménem Hepziba Smithová, stejná čarodějka, která zdědila i pohár Helgy z Mrzimoru. O skoro dvacet let později byla paní Smithová v kontaktu s jistým Tomem Rojvolem Raddlem, mladým zaměstnancem u Borgina a Burkese.“

 

„Co?“ vyhrkli nevěřícně jedním hlasem chlapci.

„Jo, takhle jsem reagoval taky, když jsem to zjistil,“ přitiskl si profesor prsty ke kořenu nosu. „Také jsem zjistil, že paní Smithová zemřela v roce 1946, stejném roce, kdy Tom Raddle u Borgina přestal pracovat. Její smrt byla prohlášena za nehodu, zaviněnou domácím skřítkem. Medailon ani pohár se nikdy nenašly. Skřeti si myslí, že šlo o pojišťovací podvod. Vzhledem k tomu, jak jsme medailon objevili, si nejsem tak jistý.“ Jeho vysvětlení následovalo naprosté ticho.

„Jak jsi, pro všechno na světě, tohle všechno zjistil za jedno ráno?“ nechápal Neville. Severus se usmál a odvyprávěl jim, co všechno ten den zažil, od rozhovoru s Alvedem až po krátkou návštěvu Ministerstva.

 

„Z čeho šílím,“ začal Mistr lektvarů, „je to, že všechny ty dokumenty jsou prakticky otevřené široké veřejnosti a přitom je pořád vysoce nepravděpodobné, že se k nim člověk dostane. Naše strana mohla mít tyhle informace už před desetiletími!“

„Zatracené Ministerstvo! Jen skřety dotlačilo, aby všechny záznamy zveřejnili - i když to v podstatě ani neudělali - a pak to nechali být tak!“ rozčílil se Neville a Harry z celého srdce souhlasil.

„Koho by taky kdy napadlo pátrat po minulosti Temného pána v seznamu zaměstnanců u sotva legálního obchodu se starožitnostmi a předměty černé magie?“ zajímal se Draco.

„Nikoho,“ zněla Harryho jasná odpověď.

 

„Prostě jsem na ty informace narazil,“ potvrdil Severus, „jen jsem hledal jména zaměstnanců, kteří tam pracovali v době, kdy byl medailon prodán a když zmizel, po smrti paní Smithové. To, že tam pracoval Voldemort, bylo tím posledním, co by mě napadlo.“

„Teď víme, že Voldemort měl svého času dva předměty související se zakladateli Bradavic, které přeměnil ve viteály,“ díval se Harry zamyšleně na zprávu, kterou držel v ruce, na níž byl detailně znázorněný zlatý pohárek. Opravdu by to Voldemort udělal? Samozřejmě, že ano.

„Takže pohárek je dalším viteálem, který hledáme?“ zeptal se Neville a pohledem přejel svoji rodinu.

„V době, kdy ho dostal do rukou, už věděl, jak vytvořit viteál,“ řekl Harry, který pohledem vyhledal svého tátu, aby mu jeho domněnky potvrdil. Ten přikývl. „Také měl příležitost se k pohárku dostat. Nevím, jak by si ji mohl nechat utéct. Pohárek Helgy z Mrzimoru?“ postrčil dokument do středu stolu a ukázal na kresbu. „Přímo tady je kus bradavické historie. Dokonce důležitá část magického dědictví země. Je to něco, co by rozhodně chtěl, sbírat takovéto předměty, aby do nich uložil části svojí duše.“

 

„Takže pohárek je pravděpodobně třetím viteálem,“ shrnul Draco a chvíli se na obrázek zamyšleně díval, než uchopil jiný dokument. „Víme, že nebelvírův meč viteál není,“ dodal ještě.

„Za to ručím,“ pousmál se Harry.

„A co diadém?“ zeptal se mladý Zmijozel, když mu úsměv bezmyšlenkovitě oplatil. „Mohl Voldemort najít i ten?“

„Jestli ano, muselo k tomu dojít v době, kdy pracoval u Borgina a Burkese, ne?“ zeptal se Neville. „Pokud teda skřeti nemají pravdu a není pořád ještě v Bradavicích? No, i když, on objevil Tajemnou komnatu, když mu bylo šestnáct.“

„Neexistuje způsob, jak bychom se to mohli dozvědět,“ posteskl si Harry.

 

„Pořád víme, že pohárek měl v rukou určitě,“ připomněl jim Severus. „Byla by to příliš velká náhoda, že by zmizel zároveň s medailonem. I kdyby opravdu šlo o pojišťovací podvod, jsem si jistý, že od roku 1946 už by se někde objevil,“ odůvodnil profesor. „Jestli přijdeme na nějaký chytrý způsob, jak na to, můžeme se na diadém zeptat medailonu.“

„Aspoň teď máme něco konkrétního, co před ním můžeme zmínit,“ souhlasil Harry.

„Takže viteály, které zatím máme, jsou medailon, deník a možná pohárek,“ vypočítával na prstech Neville. „Tři. Tři je celkem silné magické číslo. Mohl u něj skončit?“

„Myslíš, že tomu věnoval pozornost?“ zajímal se Draco.

„Jestli nepočítáme diadém,“ přidal se Severus, „tak by to byly tři.“

„Fakt doufám, že tomu opravdu pozornost nevěnoval,“ otřásl se Harry při té představě, „protože nejmocnější magické číslo je sedm. A to by znamenalo, že musíme najít ještě pět dalších viteálů. Nebo čtyři,“ dodal, „pokud vezmeme do úvahy i část duše, která v něm stále žije. To je… k blití.“

„U Merlina, modleme se za trojku,“ zatvářil se Neville zděšeně.

 

„Pojďme propracovat teorii, že pohárek je opravdu viteál,“ pobídl je Severus, aby myšlenky jich všech dostal pryč od čísla sedm. „Kde by ho schoval?“

„Mohl ho taky dát nějakému Smrtijedovi?“ zkoušel Harry. „Někomu, komu důvěřoval třeba?“

„Jeden dal mému otci,“ zamumlal Draco s pohledem upřeným do země. Harry s Nevillem se současně pohnuli, aby ho hravě udeřili do ramene.

„O tomhle už jsme mluvili,“ promluvil Neville, „ještě chvíli se obviňuj z něčeho, co udělal tvůj otec, a nakopu ti zadek.“

„A já ti pomůžu,“ přidal se Harry, který se na oba zářivě usmíval.

„Budu se snažit,“ popíchl je Draco do žeber.

„Ty zlý zmijozeláku!“ procedil Neville mezi zuby a Draco na něj škádlivě zasyčel.

„Teď, když jste to zmínili…“ promluvil Harry hadím jazykem, čímž okamžitě upoutal jejich pozornost.

„Úplně to nepobrali,“ poznamenal Severus a ušklíbl se, když viděl šokované výrazy obou chlapců. Ti dva ho nikdy dřív neslyšeli hadím jazykem mluvit.

„Pardon, jen přemýšlím nahlas,“ usmál se Harry omluvně. „Je možné, že dal viteál Smrtijedovi, ale považoval bych to za pravděpodobnější v případě, kdy by měl víc než tři viteály. Kdyby měl jen jeden další, nemyslíte, že by ho schoval na bezpečnějším místě? Možná v Tajemné komnatě?“

„V Bradavicích?“ vydechl Neville vyjeveně.

„Musíte uznat, že přístup do Bradavic měl, i když už absolvoval - než se stal známým jako Temný pán, nemohl mít problém, dveře Bradavic jsou vždy otevřené bývalým studentům. A Komnata by byla výbornou skrýší,“ řekl Harry a zajel si rukou do vlasů. „Komnata se otevírá jen hadímu jazyku, je pod hradem, který je považován za bezpečnější než Gringottova banka a ještě donedávna byla chráněná baziliškem.“

 

„A riskoval by znovuotevření Komnaty po tom, co absolvoval?“ zajímal se Severus. „Brumbál musel od Uršuliny smrti koupelny monitorovat. Jestli byl vchod otevřen ve stejný den, jako se tam vrátil…“

„Pravda,“ uznal logiku tátova tvrzení Harry. „Ale myslím, že stojí za to se tam podívat podruhé. Ale ne, že by nás Brumbál nechal se tam byť jen přiblížit. Nejspíš tu koupelnu hlídá pořád.“

„A nechceme, aby u otevřené Komnaty chytili tebe,“ souhlasil Neville. „Má to být Adrian, kdo ji minule otevřel.“

„Jo, to taky,“ dodal Harry a cítil, jak jeho nadšení zase odumírá.

 

„Víte, co mě napadlo?“ ušklíbl se Draco.

„Co?“ odvětil Harry.

„Řekls, že Bradavice jsou bezpečnější než Gringottovi,“ rozvíjel svůj nápad Draco, „nebyla by ironie, kdyby byl viteál schován u Gringottových?“

„Myslíš, že by mohl být pohár, který skřeti hledají prakticky všude, schovaný právě u nich?“ zeptal se Neville a sám ten nápad zvažoval.

„Skřeti se drží pravidla nevstupovat do trezorů bez svolení vlastníků od doby, co byla banka založena,“ připomněl jim Draco, „a zatímco Ministerstvo prohledalo všechny byty odhalených Smrtijedů a zabavilo vše, co bylo považováno za temné artefakty, do trezorů se díky politice Gringottových nedostalo, uvnitř může být cokoliv. Harry dostal povolení k návštěvě cizích trezorů jen v případě, že celá banka půjde prakticky do kytek. A to je musel uplatit mithrilem.“

„A co Smrtijedi, kteří nebyli odsouzeni?“ zeptal se Harry. „Nemohl by být viteál u nich?“„Nikdo z vnitřního okruhu Azkabanu neunikl,“ ujistil ho Severus, „s několika výjimkami, samozřejmě,“ ušklíbl se a ukázal na sebe. „A ujišťuji vás, že jediné, co mi Voldemort dával, byly příkazy.“

 

„Takže je opravdu možné, že je u Gringottových?“ usmál se Neville široce. „Nechtěli byste být mouchou na zdi, až to někdo řekne řediteli Melvozovi?“

„I kdyby byl u Gringottových,“ zasmál se Severus Nevillově představě, „zatím bychom neměli vylučovat ani další možnosti. A s pátráním Holoubkové? Možná získáme víc informací o Voldemortových potencionálních skrýších. Gauntovi byli jeho posledním spojením se Zmijozelovým rodem a co víme, jeho původ pro něj byl nesmírně důležitý.“ Nedalo se zapomenout na Voldemortovu interpretaci toho, co to znamená být zmijozelovým dědicem, a jak na základě svého přesvědčení jednal.

 

Jejich rozhovor plynul další tři hodiny. Severus pak nechal chlapce v knihovně a sám se šel připravovat na noc, kterou měl před sebou. Neměl žádné iluze o tom, co se stane. Stráví celý večer ve společnosti ministra a bude se snažit odhadnout rozsah jeho úmyslů zapojovat se do fungování Bradavic. Bude muset dávat pozor také na Břichnáče, aby věděl, jak blízko se k Popletalovi dostal, zatímco věděl, že by byl užitečnější, kdyby zůstal doma. Jestli byla ministrova obnovená kuráž způsobena Břichnáčem, bylo jen otázkou času, kdy se odváží mluvit veřejně proti Brumbálovým lidem.

 

„Jako by ministerské večery nebyly už tak dost nudné, ještě ho strávím v blízkosti ministra samotného,“ zaskučel Severus ke svému odrazu v zrcadle. Přál si, aby odtamtud mohl zase rychle vypadnout, ale nechtěl, aby mu něco důležitého uteklo jen proto, že toho idiota, co řídí kouzelnickou komunitu v zemi, nemůže vystát. Pak konečně sebral svoje oblečení. Uvázal si tmavě zelenou kravatu a přidal sponku, která ladila s manžetovými knoflíčky, učesal se, povzdechl a unaveně se podíval na svůj odraz v zrcadle. Přál si najít způsob, jak příštích pět hodin přeskočit. Když na žádný nepřišel, odevzdal se osudu a opustil Silbreith.

 

Slavnostní večer byl pořádán v taneční místnosti Stonehold Manor, sídla ministrů kouzel od začátku sedmnáctého století. Sídlo původně patřilo Marianthe Stoneholdové, která byla ministryní patnáct let. Po své smrti odkázala dům státu a ten se tak stal ministerským domem pro ty ministry, kteří ji následovali. Byl umístěn na předměstí Londýna a dalo se do něj dostat jen přes Ministerstvo samotné. Pro dnešní noc si ho paní Popletalová vyzdobila podle svého vkusu. Severusovi bylo hned jasné, že má ráda okázalost. Proč ho vůbec překvapovaly tři obrovské křišťálové lustry, které místnost osvěcovaly?

„Monstróznosti,“ zamumlal a jeho oči skenovaly celé okolí, než přistoupil ke schodišti, které teprve směřovalo do místnosti. Tam ho ohlásili a jakákoliv naděje, že by se mohl rozhlédnout kolem, než si ho někdo všimne, zmizela.

 

Místnost byla vyzdobena v císařském stylu, pokud by měl císař potřebu předvést, zač je toho loket. Po obou stranách od stropu až na podlahu padaly bohaté záclony z damašku, mezi nimiž se tyčily velké sochy - jako Atlas - které zdánlivě podpíraly celý strop. Jako doplněk ke třem lustrům se všude v různých výškách od stropu až do poloviny místnosti vznášely magické křišťálové ozdoby, které po místnosti vrhaly světelné odrazy. Velký transparent z červeného hedvábí na opačné straně místnosti stříbrnými písmeny hlásal, že se zde koná „126. výroční gala večer Podpory mezinárodní spolupráce.“

 

Jo, tohle je přesně to, co jednota během války potřebuje, pomyslel si Severus sarkasticky, když k němu dolehlo bezduché tlachání davu - ministerských úředníků a členů aristokracie - což bylo pro jeho citlivý sluch utrpením. Zapomeňte na válečné porady, gala večer plný drbů paní Popletalové a opilých čarodějů, to je přesně to, co potřebujeme. V duchu se zasmál, když spatřil Luciuse Malfoye v přítomnosti ministra.

 

„Jeho milost, lord Snape,“ oznámil herold a Mistr lektvarů překvapeně zamrkal, když použil jeho oficiální titul. V dnešní společnosti už byly užívány zřídka, maximálně na formálních setkáních nebo pro ty, kdo byli extrémně nabubřelí. Severus se ve Starostolci neobjevil od chvíle, kdy pověřil jednoho ze svých právníků, aby hlasoval za něj, vzhledem k tomu, že po většinu roku byl kvůli práci od Londýna daleko. Byl rád, že už neslyší před svým jménem „lord“, titul, který byl předáván v rodině, která se mu od jeho narození neobtěžovala ani napsat. Přesto, měl by být rád za moc, kterou tento titul dával, zvlášť v dnešní době.

 

Nasadil na tváři milý úsměv a namířil si to rovnou k ministrovi. Popletal se otočil, aby se na něj podíval, kývl na lidi v davu, které znal, s několika z nich si vyměnil pár zdvořilostních frází.

„Severus Snape!“ pozdravil ho a vystoupil z kroužku čarodějů, kteří ho obklopovali. „Jsem tak rád, že jste přišel!“

„Je to čest být pozván a potěšení tu být, pane ministře,“ řekl Severus, ale v duchu zaklel.

„Dovolte mi vás představit, Severusi,“ vrátil se ministr k oslovení křestním jménem, což u něj nebylo obvyklé.

 

„Tohle je paní Mashira Nahas, egyptská ministryně kouzel, jak jistě víte,“ Severus se lehce poklonil a usmál se na ni. Byla průkopníkem v odvracecích kouzlech, než šla do politiky, a on četl většinu jejich dosud publikovaných prací.

„S mojí ženou jste se již potkali,“ pokračoval Popletal a po směru hodinových ručiček mu představoval další, „a tohle je monsieur Antoine Poligny - říkám to správně? - francouzský ministr.“

„Lord Snape a já jsme se již také potkali,“ odpověděl ministr s lehkým přízvukem, oba muži si potřásli rukou. „Skoro před rokem, nemám pravdu? V Paříži?“

„Na světovém summitu umění léčitelství,“ vzpomněl si Severus.

Summit byl každý rok pořádán v jiné zemi a loni, když představil svůj vlkodlačí lektvar světu, byla řada na Francii.

 

„A už jste se potkal s hlavou mých ředitelů, panem Piusem Břichnáčem?“ představil mu Popletal muže středního věku, kterému už vlasy protkávaly stříbrné nitky a který stál vedle pana Polignyho.

„Ještě jsem neměl to potěšení,“ studoval Severus muže před sebou. Dnes v noci musí jeho jednání s Popletalem podrobně sledovat.

„Jistě jste ale potkal pana Luciuse Malfoye,“ zvolal popletal a Lucius se Severusem na sebe kývli.

„Ano, už jsme se potkali,“ odvětil Lucius pohrdavým tónem. Severus cítil jakési uspokojení, že je jeho přítomností tak iritovaný. „Severusi, zmeškal jsi naši poslední schůzi.“ Teď byla řada na něm, aby mu věnoval jízlivý škleb.

„Moc práce, obávám se,“ odvětil ale bezstarostně, „nezbývá čas na takové… lehkomyslnosti.“

Málem jsi svou blbostí zničil dobrého člověka, díval se na Luciusův aristokratický postoj - tak podobný svému synovi - a chladně se usmál. Draco unikl hroznému osudu, který si nezasloužil, přestože je tak podobný svému otci.

„Pracujete přespříliš, Severusi!“ prohlásil Popletal, který si zjevného nepřátelství mezi oběma muži ani nevšiml.

„Možná,“ připustil Severus, než jeho pozornost upoutal francouzský ministr, když se chtěl bavit o poslední řadě jeho léčivých lektvarů.

 

Severus věnoval jen poloviční pozornost samotné diskusi a víc si všímal lidí samotných, zvlášť Popletala. Ministr tlachal asi dvacet minut, než se dostal k jednomu z témat, které Severuse zajímaly.

„Slyšel jsem, že plánujete reformu vzdělávání, pane Popletale?“ zeptal se egyptský Ministr, aby odvedl rozhovor od změn v jeho vlastní ministerské administrativní struktuře.

„Ó, ano,“ potvrdil Popletal, „to může zajímat i vás, Severusi, když pracujete v Bradavicích.“

„Proč by to mělo zajímat i mě, pane Popletale?“ zeptal se Severus a upřel na Ministra celou svou pozornost.

„No, myslel jsem si,“ řekl Popletal a Břichnáč po jeho levici se ušklíbl, což vedlo Severuse k zamyšlení, jestli si to Popletal myslel sám od sebe, „že je nejvyšší čas, aby se Ministerstvo zaměřilo na záležitost Bradavic.“

„V jakém směru, smím-li se zeptat?“ snažil se zeptat neutrálně profesor.

„Chápejte, Severusi, zaměřil jsem se na to, že prakticky neexistuje dohled nad hlavní vzdělávací institucí v zemi,“ prohlásil Popletal vážně. „Mám v plánu to napravit.“Mohl byste být ještě mlhavější? pomyslel si Severus a stále se snažil nedat na svém výrazu nic znát.

„Pravda,“ přikývl povzbudivě Lucius. „Jako rodič syna, který právě…“

 

„Její královská výsost, princezna Evelyn z Norska,“ oznámil herold, čímž přerušil snad všechny probíhající rozhovory, jak se oči všech stočily ke schodišti. Dokonce i Severusova pozornost byla rozptýlena. To jméno už samozřejmě slyšel. Princezna se stala součástí Sesterstva, když jí bylo osm, což novinám vystačilo na palcové titulky na několik týdnů, dokonce i těch publikujících mimo Norsko. Nikdy ji ale neviděl. Už jí docela jistě nebylo osm. Zamrkal, když se objevila na schodišti. Pan a paní Popletalovi si rychle pospíšili ji přivítat.

 

Její pleť byla neporušená, zlaté vlasy měla spletené do pečlivě uhlazeného drdolu, a když se elegantně blížila k Popletalovi, vynikla její krásná postava. Oblečená byla do světlých, šedomodrých večerních šatů, takže vedle ní Popletal - oblečený v purpurovém hábitu - vypadal jako špatně upečený svatební dort. Zatímco ministr se se svou ženou snažili představit princeznu tolika lidem, kolika jen bylo možné, než se vrátí ke své původní skupině, Severus přemýšlel, proč je princezna tady. Popletal byl samozřejmě nadšený, že je tady, ale musel ji i ostatní členy královských rodin zvát pokaždé. Proč tady byla teď? A proč mě to vůbec zajímá? pomyslel si, když se k nim přiblížili. Kolem nich se šířilo horečné šeptání, jak každého zajímalo to samé, co jeho.

 

„Vy jste věděli, že tady dneska bude norská princezna?“ zeptal se pan Poligny, přičemž si utáhl uzel na kravatě.

„Pan Popletal zmínil, že tu bude vzácný host jako překvapení,“ odpověděl Lucius, který si upravil vestu, „ale nespecifikoval to.“ Severus ženu prostě jen tázavě pozoroval, když se vítala a představovala jednotlivým lidem. Byla noblesní, každému smíchu se tiše a melodicky zasmála. Vypadalo to, že je perfektním obrázkem toho, jak má vypadat princezna z pohádek, které měl Harry rád, když byl malý.

 

Je nádherná, ozval se v jeho hlavě teď už známý, zrádný hlas. Kdo se tě ptal? okomentoval Severus v duchu. Jasně, nebyl slepý. Viděl, jak krásná byla se svými jemnými rysy a velkýma očima - které měly odstín šedivé modři - ale co s tím měl jako dělat? Teď ho mělo zajímat jen přežití jeho rodiny během blížící se války, a to do té doby, kdy Voldemort nebude ničím jiným, než hroznou vzpomínkou. No a co, že měla modré oči? Pokáral sám sebe a psychicky se odhodlával si jí celý večer nevšímat.

 

„A jsme tady, vaše veličenstvo,“ ozval se Popletal, když se přiblížili k jejich skupince. Princezniny oči jiskřily, ať už to bylo smíchem nebo poznáním lidí, kterým byla představena. Severus to nedokázal rozpoznat. Popletal ji napřed představil ministrům a pak postupně pokračoval.

„A tohle je, samozřejmě, lord Snape,“ představil ho ministr. „Hádám, že jste slyšela o permanentním vlkodlačím lektvaru?“ Princezna jen elegantně povytáhla obočí v otázce, bez náznaku výsměchu. Tahle drobná reakce Severusovi připomněla, že tohle je člen tajné a dávné společnosti, která má sílu, o nichž se mimo Sesterstvo nemluví. A Popletal se jí v podstatě zeptal, jestli v posledních letech žila pod kamenem. Mistr lektvarů se zděsil, ale princezna se na něj usmála.

„Je mi potěšením, mylorde.“ Její hlas byl jasný a hebký a netrvalo jí dlouho začlenit se do skupiny a jejich předchozího rozhovoru. Vlastně to vypadalo, že o reformě, kterou ministr připravoval, mluví ráda.

 

„Jak jsem říkal,“ navázal Lucius, jehož touha po zviditelnění se v přítomnosti člena královské rodiny, ještě zesílila, „mám v Bradavicích syna. Rád jsem ujištěn, že Ministerstvo bude dohlížet na kvalitu vzdělání, které mu bude poskytováno.“

„Jestli smím být tak smělá,“ ozvala se princezna, „v jaké formě má k reformě dojít? Já sama jsem studovala doma, ale o Bradavicích jsem slyšela samé pozitivní zprávy!“Díky, vydechl Severus úlevou, konečně tento rozhovor někam směřoval.

„Týká se to hlavně dohledu, vaše veličenstvo,“ odpověděl Popletal, který se vlastními slovy zalkl, jak si pospíšil s odpovědí. „Až následně definujeme změny, ke kterým bude muset dojít. Ministerstvo, jak lord Malfoy správně podotkl, musí zůstat bdělé nad největší vzdělávací institucí v zemi!“

 

„A obávám se, jestli to tak mohu říct,“ přidal se znovu Lucius, „že současný ředitel Brumbál je poněkud shovívavý k lidem, které nechá učit.“Velice rafinované, Luciusi, snažil se Severus neprotočit oči v sloup nad tím obviněním.

„No přesně!“ unikla pointa Popletalovi.

„Opravdu?“ zadívala se na něj princezna upřeně. Pod jejím intenzivním pohledem měl ministr pocit, že musí něco dodat, a tak se podíval na ministry, Severuse, Luciuse i princeznu, než znovu promluvil.

„Věděla jste, že profesoři vyučující Obranu proti černé magii sotva kdy vydrží na svém místě déle než jeden rok?“ zeptal se jí. „Před dvěma lety skončil jeden z nich u svatého Munga s těžkou ztrátou paměti! A Historie čar a kouzel je vyučována duchem! Duchem!“

„Strašidlem?“ ujišťoval se pan Poligny zmateně.

„Nikdy jsem neslyšel, že by bylo umožněno učit duchovi,“okomentovala paní Nahas, stejně ohromená jako její francouzský kolega.

 

„Řekl jste, že duch učí Historii čar a kouzel, pane Popletale?“ zamrkala princezna.

„Ano, duch,“ opakoval ministr. „A… nejste i vy historička, vaše výsosti?“ zadíval se na ni s nově obnoveným zájmem. Opravdu? pomyslel si Severus.

„Ano,“ připustila princezna.

„A specializujete se na evropskou historii magie, jestli se nemýlím,“ přidal se francouzský ministr, který nechtěl zůstat stranou její pozornosti.

„Opět správně.“

„Vy byste byla mnohem lepším kandidátem pro tu pozici, vaše výsosti!“ vyhrkl Lucius, očividně zvažující představu, že by jeho syna učila princezna. Severus protočil oči v sloup a čekal, že se princezna dá do smíchu.

 

„Opravdu si to myslíte?“ usmála se. „Mám na to certifikát, to ano a… och, vždycky jsem chtěla učit!“ Severus se málem zadusil vlastním dechem. Rozhostilo se ticho, Popletal vytřeštil oči.

„Vaše výsost by zvažovala… to by byla veliká pocta, největší…“ Ministr vyvalil oči znovu, když mu došly důsledky, které ten krok může mít. „Jste si jistá?“

„Už jsem rok učila, víte, jako hostující profesorka na Vysoké škole kouzelnické historie v Norsku.“ Nejprestižnější škola historie a archeologie na světě, věděl Severus. Ohromeně na ni zíral. Zase.

 

„Ano, četla jsem nějaké vámi publikované články v komparativní historii, které byly školou uveřejněny. Skvělá práce, aspoň tak mluvil můj ředitel Historie a Archeologie,“ podotkla egyptská ministryně, pobavená Popletalovým vyjeveným výrazem.

„U Merlinových vousů!“ vyhrkl, než se vzpamatoval. „A vy byste měla zájem o práci v Bradavicích?“

„Vždy jsem slýchala, že je to nejlepší škola, jak jsem řekla,“ opakovala princezna. „Pokud by se tam objevila nabídka práce, ujistila bych se, že obdrží mou žádost.“Něco zásadního mi tu uniká, zkoumal ji Severus pohledem. Mile se usmála, ale v jejích kobaltových očích bylo něco, co nedokázal pojmenovat. Co jen to bylo?

 

„Vaše výsosti, ujišťuji vás, že se nabídka místa zcela jistě objeví.“ Popletal byl teď rozjitřený a už plánoval, jak s tím půjde do tisku. Mistr lektvarů ztratil řeč. Popletal rychle zavolal svoji sekretářku, ženu v růžovém, kterou si Severus pamatoval ze své návštěvy na Ministerstvu, a vysvětlil jí situaci. Norská princezna jim dala adresu svého právníka, na nějž se měli obrátit s veškerým papírováním, a než Severus pochopil, co se to děje, byla dohoda uzavřena. I když Severus souhlasil s tím, že nahrazení Binnse je možná jedinou změnou vzdělávacího systému, kterou Bradavice potřebují, mít Evelyn Norskou jako profesorku, to bylo víc, než dokázal skousnout. Znovu se začal zajímat, jestli je její dnešní přítomnost zde náhodná nebo ne. 

 

Dávalo smysl, že nadšený Popletal pokračoval v konverzaci další půl hodiny. Severus se snažil ho sledovat, občas přidal svůj vlastní názor a byl si čím dál jistější, že si nakonec s princeznou promluví v soukromí. Příležitost dostal, když orchestr, který večer doprovázel, začal hrát valčík, čímž dal jasně najevo, že začíná taneční část večera. Střed místnosti se vylidnil, hosté se shromáždili v kruhu kolem tanečního parketu a asi tucet párů zůstal uprostřed, aby si zatančil první tanec.

 

„Jestli vaše výsost dovolí,“ poklonil se směrem k princezně, „smím prosit?“ Téměř jako by to očekávala, sklonila hlavu na znamení souhlasu.

„Ráda,“ svolila a Severus k ní natáhl ruce. Šeptání kolem místnosti se stalo intenzivnějším, když kývl na skupinu a zamířil k tanečnímu parketu, pan Poligny mu poslal povzbuzující mrknutí. Lucius se tvářil, jako by ochutnal něco nelibého, a Severus si dovolil se nad tím usmát. Byl naprosto soustředěný, když došli na parket a zaujali taneční postoj. Během let svůj tanec zdokonalil stejně jako umění konverzace. Teď potřeboval jen dobrý začátek. Jen kdyby to promyslel dopředu, v duchu zaklel nad vlastní hloupostí. Zasekl se v hovoru s princeznou.

 

„Tak, mylorde,“ promluvila, „co vám budu dlužná za tenhle tanec?“

„Nemohl jsem vás požádat o tanec prostě proto, že jsem chtěl?“ zeptal se na oplátku a sledoval, jak několikrát zmateně zamrkala a zrudla. Tohle ji nenapadlo.

„Aha, no…“ Poprvé vypadala jako dvacetiletá dívka, jíž byla. Nevysvětlitelně se přistihl, jak se na ni usmívá. Na co myslíš, idiote? vynadal si. Její nejistota trvala jen chvíli, než se zdvořilý úsměv vrátil na svoje místo.

 

„Říkáte to a stejně se celou dobu snažíte pochopit, o co mi tady jde. Sledovala jsem vás a vy jste sledoval mě, mylorde,“ řekla a Severus si připomněl její zdvořilý pohled, kterým ho přejížděla stejně jako zbytek skupiny. Mohlo za ním být víc?

„Musím uznat jistou zvědavost, vaše výsosti,“ dostával se Severus k tomu, o čem chtěl mluvit nejvíc. „Nikdy jsem neslyšel, že byste se zúčastnila shromáždění Ministerstva jakékoliv země, a přesto jste tady, připravená ucházet se o práci v Bradavicích ve stejné chvíli, kdy se ministr rozhodl do věcí školy zasahovat.“ Znovu se usmál a otočil se s ní kolem své osy. „Pracuji v Bradavicích, víte? Tahle ministerská reforma se mě osobně dotýká.“

„To ano, že?“ usmála se jinak než předtím. Upřímný úsměv, uvědomil si Severus, odlišný od těch oficiálních. V koutcích očí se jí při něm rozhořely plamínky. Tenhle rozhovor si užívala.

 

„Víte to, takže chápete, proč se ptám,“ tlačil na ni dál, lačnící po odpovědích.

„Ó, ano, chápu,“ řekla s ještě širším úsměvem, jako by znala nějaký vtip, který mu ucházel. Na několik chvil se odmlčela a prostě jen tančila. Zrovna když na ni chtěl Severus zatlačit znovu, promluvila. „Máte pravdu v tom, že obvykle takováto shromáždění nenavštěvuji. A musím uznat jistou, řekněme, promyšlenost vzít práci učitele v Bradavicích, i když jsem to neplánovala provést právě takhle. Jsem zde z osobních důvodů, v určitém smyslu.“

„Opravdu?“ Severus zamyšleně zkrabatil obočí.

„Trochu,“ připustila. „Hledám způsob, jak jedné své sestře zůstat přes rok blíž, a tahle práce je perfektní příležitostí. Myslím, že se na mě usmálo štěstí. Nebo osud.“ Severus na ni teď zíral naprosto zmateně. Jako první přiznával, že o královských rodinách toho moc neví, ale už jen z toho, co četl v novinách, věděl, že ona je jedinou dcerou.

 

„Myslel jsem, že máte pouze bratry?“ zeptal se a ona se usmála.

„A já jsem si nikdy nemyslela, že tady narazím právě na vás,“ vyhnula se odpovědi na jeho otázku. „A přesto tu jste. Myslím, že moje sestra by vás chtěla kontaktovat první, ale…“ pokrčila rameny a zaškobrtla. Severus se málem zastavil, ale instinkt mu to nedovolil.

„Hledala jste mě osobně?“ zeptal se. „A jaká sestra?“ nasadil ledový výraz, který se naučil za dob své špionáže.

 

„Hledala jsem vás,“ přiznala. „A přestože biologicky mám jen bratry, jsem součástí Sesterstva. Hledám vás jménem svým a své sestry, která není mou sestrou.“ Severusovo srdce vynechalo jeden úder. Co to řekla? Slova Morganina proroctví byla nesmazatelně zapsána v jeho mysli. Mohlo by to…

„Jak to víte? Co jste… co?“ vydechl a jeho pohled se zabořil do toho jejího, jeho hlas byl pisklavý. Instinktivně si ji přitiskl blíž a ona se omluvně usmála.

„Řeknu vám víc, ale ne tady. Už tak nás všichni pozorují,“ Severus přikývl a na oko se znovu uvolnil.

 

Kroužili po parketu, dokud valčík neskončil.

„Musíte mi to vysvětlit,“ řekl pak.

„Já vím. I já chci nějaká vysvětlení,“ řekla. „Tohle je pro mě poměrně nové. A přišlo to odnikud. Z toho, co jsem pochopila, vy už o tom nějakou dobu víte?“ Severus přikývl. „Já asi týden,“ řekla. „Za hodinu a půl půjdu odsud a potkám se se svou sestrou. Jestli máte soukromé místo, kde si můžeme promluvit…“

„Mám,“ odpověděl naléhavě.

„Pak se potkáme u Děravého kotle, jmenuje se ta hospoda tak?“ Severus přikývl. „Za dvě hodiny,“ dořekla. „Budeme na sobě mít zelené pláště Sesterstva, možná budete chtít přijít nepoznaný.“ Severus znovu přikývl.

 

Tanec skončil, vzájemně se poklonili, aniž by uhnuli pohledem.

„Nebojte se,“ zašeptala ještě, když jí nabídl rámě, aby ji odvedl z parketu. „Jsme tu, abychom vám pomohly.“

 

 

 

 

<<< Předchozí          Následující >>>