72. Tam, kde je kouř
S rozšířenýma očima se podíval, co drží. Předstíral, že prohlíží skříň, a otevřel dlaň. Tam ležel stříbrný medailon s velkým vyrytým „S“ ve tvaru hada.
Zamrkal. Jednou, dvakrát, ale medailon tam ležel pořád a vyzařoval Voldemortovu magii. Jeho mysl vybuchla milionem otázek, z nichž jedna zvítězila. Jak rychle se odtud může dostat? Jestli se jeho instinkty nemýlí, má tady práci.
Harry se díval na medailon, který klidně ležel na jeho dlani, a zmocňovala se ho panika. Díval se na tenký, stříbrný řetízek, který se mu proplétal mezi prsty a dosahoval mu až k pasu. Uvědomil si, že by ho klidně mohl schovat pod tričkem, kdyby se rozhodl ho nosit. Vzápětí se ale zarazil. Proč bych promerlina nosil kus Voldemortovy duše kolem krku? Najednou se mu chtělo začít smát. Nepochyboval, že medailon v jeho dlani patřil Voldemortovi. Byl to viteál? Vlny magie Temného pána, které z něj vycházely, tomu nasvědčovaly.
Ještě několik vteřin nehybně stál a jeho mysl začala šílet. Drží v rukou kus Voldemortovy duše. Jen několik stop za ním stojí jeho matka, nezávazně tlachající o čínském porcelánu a o tom, jak by měl Sirius znovu uvážit, že si rodinné bohatství nechá. Byl tam i jeho táta, který teď zabručel něco, co se dalo vyložit, jako pozitivní reakce. Jeho táta! Musí mu ho ukázat! Lily ale nevypadala, že by se měla k odchodu. Možná by mohl požádat o trochu vody? Jeho myšlenky byly jak omámené. Jo, to může udělat.
„Večeře!“ ozval se ode dveří hlas jeho kmotra. Harry povyskočil a málem medailon upustil. „Eh, matčin porcelán, myslel jsem, že už jsem se ho zbavil!“
„Je ale docela pěkný,“ protestovala Lily. Harry zareagoval zcela instinktivně. Vytáhl ze své kapsy hodinky, podíval se, kolik je hodin, a vrátil je do kapsy společně s přívěskem. Poplácal si kapsu a vydechl úlevou, když zjistil, že nejde poznat, že v ní něco přibylo. Každý dobrý čaroděj měl kapsy začarované krejčím tak, aby se nevyboulily, když byly plné. Bylo to prosté kouzlo, které umožňovalo skrýt v kapse měšec s penězi, aniž by někdo věděl, že tam je. Harry takové kapsy vyžadoval na veškerém svém oblečení - bundách, vestách i kalhotách - od doby, kdy dostal kapesní hodinky. Nikdy ho nenapadlo, jak se mu jeho láska ke kapesním hodinkám může hodit.
„Je růžový, Lily,“ stěžoval si Sirius.
„Ale je krásně zdobený!“ argumentovala Lily. „A když my všichni budeme okupovat Štáb, nádobí budeš potřebovat.“
„Když myslíš,“ protočil oči. „Teď je ale čas na večeři. O výhodách růžových hrníčků mě můžeš poučovat potom.“
„Nedošlo mi, že už je tolik hodin,“ donutil se Harry říct, snažil se udržet svůj hlas klidný.
„Užíval sis zábavu při procházení haraburdí mých předků?“ zažertoval animág.
„Ano, byl to vzrušující zážitek,“ odvětil Harry a zarazil frustrovaný křik, který se mu dral z hrdla. „Ale vážně, nemohl bys mě přiřadit do knihovny nebo tak něco? S radostí tě zbavím knih, které nebudeš potřebovat,“ dodal a snažil se představovat si, jak by mluvil, kdyby nenašel medailon. Celkem to znělo jako on, pomyslel si otupěle. Pak se zasmál Siriusovu výrazu.
„Přesně proto jsi do knihovny přiřazen nebyl, chlapče. Neudělal bys žádnou práci!“ prohrábl mu vlasy. Harry se podivně zapotácel, jako by ho ten dotek měl porazit.
„Aspoň bych ale nestrávil poslední hodiny zíráním na růžový porcelán,“ odvětil suše Harry a děkoval jakémusi božstvu, že ho přidělilo právě sem. Co by se stalo, kdyby byl místo toho přidělen do knihovny? Neměl by o medailonu ani tušení, zatímco ten by byl vyhozený společně s jejich šancemi ukončit jednou provždy Voldemortův život.
„Vidíš, Lily?“ otočil se Sirius k zrzce, „žádný chlap by si nikdy nenechal růžový porcelán!“ Harry využil příležitosti a přiblížil se ke svému tátovi.
„Musíme odsud,“ zašeptal, zatímco předstíral, že si prohlíží stříbrný svícen. Mistr lektvarů se na něj upřeně zadíval a automaticky hledal nějaká zranění. Když žádná nenašel, vrátil se pohledem k jeho tváři. „Hned,“ naznačil Harry bezhlesně a otočil se zpět ke svému kmotrovi.
Severus si ho opatrně prohlížel. Intuitivně věděl, že to nemá co dělat s Harryho únavou ani jeho odporem k růžovému porcelánu. Pro ty, co ho neznali - tedy jeho biologickou rodinu - vypadal jako znuděný teenager, který se snaží vyvléknout se z domácích prací, k nimž byl donucen. Problém byl, že Harry nikdy nebyl znuděný teenager a taky nikdy nebude. Hlavní roli hrál také fakt, že když se jeho matka a kmotr dívali jinam, vypadal vyděšeně. Musí ho odtud dostat, a to rychle.
Byl zabraný v myšlenkách, když následoval stále se dohadující Lily se Siriusem do kuchyně. Harry šel vedle něj, ztracen ve vlastním světě. Třásly se mu ruce a jeho pohled byl prázdný. Severuse se zmocnila hrůza, už zase, když mu mysl nabízela každý možný děsivý scénář. Vzhledem k rozhovoru, který vedli celou noc a významnou část rána, to jistě mělo co dočinění s Voldemortovými viteály.
„Tady jste!“ usmál se na ně zářivě James, na Mistra lektvarů se však ani nepodíval. Severus už měl ale vytrénovanou trpělivost na takovou ignoranci, takže se místo toho snažil vymyslet omluvu, která by jeho a Harryho co nejrychleji dostala ze Štábu zpátky na Silbreith.
Záminku, kterou hledal, dostal nečekaně od Weasleyových dvojčat. Nebo možná ne nečekaně. Fred a George Weasleyovi se během posledního školního roku stali dvěma z jeho nejlepších a nejnadšenějších studentů. Lektvary byly jednou z jejich NKÚ zkoušek, kterou oba prošli se známkou Nad očekávání, ale Severus je přesto přijal do své třídy pokročilých lektvarů. Domníval se, že tak bude moct lépe zkoumat jejich produkty, které zabavoval. Beztak byly jejich známky spíše záležitostí nudy ze studia tradičních termínů, než nedostatku talentu. Proto k nim během prvního týdne minulého školního roku přišel s otázkou, zda by neměli zájem podstoupit dodatečnou zkoušku, která by jim umožnila navštěvovat jeho hodiny. Takové cvičení bylo poměrně běžnou záležitostí u studentů, kteří prošli zkouškami NKÚ, a jen o kousek jim utekla známka požadovaná pro pokročilou třídu. On sám ale takovou zkoušku nikdy neuděloval. Většina studentů si oddechla, když se jeho hodin zbavila. V minulém roce ale projevilo zájem hned několik studentů, Fred s Georgem mezi nimi - poté, co jim Severus řekl, že věří jejich talentu v oblasti lektvarů - a stali se tak dvěma ze tří studentů, které do pokročilé třídy přijal.
Od té doby mu dokazovali, že udělal správně, ukázali svůj talent v plném rozsahu. Jejich známky byly nejlepší v ročníku a jejich eseje byly perfektně propracované a detailní. Kratiknot, jehož hodiny dvojčata navštěvovala také, po něm chtěl, aby mu prozradil, jaké je jeho tajemství. Dvojčata si k němu brzo vybudovala něco, co Harry pobaveně nazýval „uctíváním hrdiny“. I když Mistr lektvarů taková obvinění opakovaně odmítal, teď byl vděčný za to, jak ho dvojčata obletovala, protože mu to dalo příležitost k útěku.
„Pracujete teď na něčem novém, pane profesore?“ zeptal se Fred Weasley a jeho výraz plný očekávání se zrcadlil i ve tváři jeho bratra.
„Vlastně ano,“ přikývl Severus, „ale zatím je to pořád jen nápad, takže, když mě omluvíte, zatím nebudu zabíhat do detailů. Popravdě je to spíš experiment a...“ To je ono! prolétlo mu hlavou. Potlačil myšlenky na starodávné recepty lektvarů, které našli na Orbeinu a které chtěl vyzkoušet a případně modifikovat, aby se daly použít v nadcházející válce, a místo toho se soustředil na svůj plán. Zděšeně otevřel pusu a zamrzl uprostřed pohybu. Jen doufal, že Harry nebude moc mimo, aby se chytl.
„Harry, nevzpomínáš si, jestli jsem ten lektvar odstavil z ohně?“ Harry se na něj podíval a jeho rozptýlený výraz se během vteřiny přetavil v pochopení. Jeho obličej se rozzářil náhlým poznáním.
„Myslíš lektvar, který jsi začal dělat včera v noci?“ zeptal se a jeho oči se rozšířily. „Ten experimentální a extrémně nestálý i bez varu, který jsme měli odstavit z ohně dnes ráno?“ pokračoval pisklavým hlasem. Konverzace kolem stolu ustala a všichni se teď dívali na ně. Hermiona a paní Weasleyová vypadaly vyděšeně, Fred s Georgem naprosto přikovaně, zbytek přinejmenším neklidně. Severus se cítil podivně pyšný na výraz, který jeho syn dokázal nasadit.
„Jo, to bude on,“ odpověděl a pomalu položil na stůl sklenici s vodou, kterou stále držel.
„Řekni mi,“ zaskučel Harry, chytl se stolu a vypadal zděšeně - aspoň může neskrývaně dát průchod panice - „žes aspoň zrušil domácím skřítkům zákaz chodit do sklepení.“
„A ty snad jo?“ dovolil Mistr lektvarů troše paniky, aby prosákla do jeho hlasu. Nakonec oba vyskočili od stolu a horečně se dívali jeden na druhého.
„Jaké jsou šance, že to Silbreithské sklepení přežilo?“ zeptal se Harry a zamířil k obýváku, kde byl nejbližší krb, aniž by řekl jen slovo omluvy.
„Omluvte nás,“ zachránil Severus situaci slušně, když se otočil k vyjevenému obecenstvu, „ale měli bychom raději… možná jsme opravdu vyhodili sklepení do povětří…“
„Tak běžte,“ pobídl je Artur, většina lidí kolem stolů přikývla.
„Co to, do pekla, vaříš?“ zajímal se Sirius hlasitě, když se probral z transu. James se šklebil, ale komentář si odpustil. Ne, že by mu Severus věnoval pozornost.
„To opravdu můžete vyhodit do povětří celé sklepení jediným lektvarem?“ zajímal se George užasle, když Severus přikývl a otočil se, aby následoval svého syna.
„Nebylo by to poprvé ani naposledy,“ zamumlal a ještě se ohlédl přes rameno. „Pane Weasley a pane Weasley, připomeňte mi, že ve škole vám mám udělit po pěti bodech!“ zavolal a pospíšil si ke krbu. Za sebou ještě slyšel „paráda“. Svého syna už jen viděl mizet v zelených plamenech. Vstoupil do krbu a se zřetelným „Silbreith“ ho následoval.
V momentě, kdy vystoupl z krbu, zabodl svůj pohled do toho vyděšeného zeleného. Harry se třásl, byl bledý a ustaraný jako během prvního týdne po svém návratu ze hřbitova. Přestože se na něj díval, Mistr lektvarů pochyboval, že ho opravdu vidí, byl ztracený ve svých myšlenkách. Levou ruku měl přitisknutou na srdci, kde zuřivě tahal za vestu. A přitom navenek nevykazoval žádné známky nepohodlí. Jen hrůza a šok, podivná kombinace smíšená s nevírou.
„Jestli to je… pak on… pak já…“ začal mumlat sám k sobě. „To je všechno, je po všem?“ pokračoval, zatímco Severus k němu rychle přispěchal.
„Harry, podívej se na mě!“ přikázal mu a chytil ho za ramena. „Harry, prosím,“ dodal jemněji, „řekni mi, jak ti můžu pomoct.“ Harry zamrkal a podíval se na něj, jako by ho od návratu viděl poprvé.
„Pane Severusi, pane Harry!“ ozval se od vchodu hlas Minnie. „Nečekali jsme vás tak brzy, budete chtít něco jíst?“
„Přines nám něco ke mně do studovny, Minnie,“ požádal ji Severus, jak se snažil nad situací převzít kontrolu. „Draco s Nevillem už jedli?“ zeptal se ještě, jak svého syna vedl do místnosti. Harry kráčel hluše, ruce zaťaté v pěst.
„Pořád ještě spí, pane Severusi,“ odpověděla Minnie a ustaraně pozorovala mladšího ze svých pánů. „Je panu Harrymu špatně, pane?“
„Budu v pořádku,“ začal odpovídat chlapec napjatým, ochraptělým hlasem, „budu v pořádku, Minnie, neboj se,“ ujistil ji Harry a zatnul pěsti ještě pevněji. Už ho to musí bolet, všiml si Severus bílých kloubů.
„Probuď Nevilla a Draca, Minnie,“ požádal ji Severus. Usoudil, že bude lepší, když bude Harry mít jejich podporu, až bude vysvětlovat, co se stalo. „A pošli je pak za námi. A dones i jim něco k jídlu.“ Skřítka přikývla, znovu se ustaraně podívala na Harryho a s tichým prásknutím zmizela.
Severus už pak nic neřekl, jen Harryho vedl chodbami do své studovny, posadil ho do křesla a sedl si naproti něj. Díval se na něj s očekáváním, ale on se poté, co utěšil Minnie, očividně vrátil do svého ztuhlého stavu. Po několika minutách se skřítka objevila s tácem plným sendvičů a Alfiem, který nesl džbán s vodou, džbán s dýňovou šťávou a skleničky. Oba tiše opustili místnost, vycítili, že jejich pánové chtějí být o samotě. Najednou se dveře rozletěly s hlasitým třeskem.
„Už jste zpátky?“ vletěl do místnosti Neville. „Minnie zněla ustaraně…“ Pak jeho pohled padl na Harryho, který si sotva všiml jeho příchodu.
„Harry?“ vstoupil dovnitř i Draco, oba chlapci byli v pyžamu. „Co se stalo?“ otočil se k Severusovi, který si s nimi vyměnil ustaraný pohled. Místo odpovědi Harry otevřel prsty a zajel s nimi do vnitřní kapsy, odkud pomalu vytáhl stříbrný řetízek.
„Řetízek?“ nechápal Draco.
„Medailon,“ vypozoroval Neville, když ho vzal Harry do dlaně.
„To jsi našel ve Štábu?“ zeptal se Mistr lektvarů a hrůza, kterou předtím cítil, se rozlila do celého jeho těla. Jak mohl kus šperku přeměnit jeho syna v chodící mrtvolu?
„Ano,“ odpověděl Harry a odkašlal si. Jeho pohled byl upřený na medailon, který se teď houpal před jeho očima. „A není to medailon. Už ne.“
„Co tím myslíš, Harry?“ nechápal Neville.
„Viteál,“ odpověděl Harry prostě, jak se medailon točil ve slunečních paprscích. „Je to viteál. Voldemortův viteál, abychom byli přesní.“
Do přívěsku se současně zabodly tři nevěřící pohledy. Harry cítil, jak medailon těžkne a je chladný.
„Jsi si jistý, Harry?“ zeptal se Severus nakonec, jako první se vytrhl z otupení, které způsobila Harryho slova. Opravdu doufal, že se Harry mýlí.
„Docela jo,“ odpověděl Harry lakonicky a znovu vzal medailon do ruky. Voldemortova magie - silná, hořká a trvalá, putovala z medailonu do jeho prstů, její dlouhá chapadla se snažila pohltit všechno ve svém dosahu.
„Jak jsi to našel?“ zamumlal Neville, než se posadil na kraj Severusova stolu, nohy už ho neunesly. Draco, který se opíral o opačnou stranu stolu, na tom nebyl o moc líp, jeho obvykle bledá tvář zpopelavěla.
„Byl v jedné ze Siriusových vitrín. Věřili byste tomu?“ řekl Harry roztřeseným hlasem. „Prostě jsem jen tak narazil na viteál. Myslím na to, co kdybychom na tu knihu na Orbeinu nenarazili? Co kdybychom dostali přidělenou jinou místnost na uklízení? Mohl by kdokoliv vědět, že… Merline!“ vyhrkl, medailon pustil a držel ho pouze za řetízek. Naklonil se dopředu, lokty opřel o kolena a ruce zaťaté v pěst přitiskl k čelu. Mezi jeho prsty zůstával zapletený viteál.
„Ve vitríně?“ díval se Neville na medailon vytřeštěně, jako by viděl ducha.
„Nemůžu uvěřit, žes jen tak… a že to jen… ale jsi si jistý?“ ujišťoval se Draco a v Harrym se vzmohla vlna hněvu, než si uvědomil, co se stalo. Jeho vztek byl doprovázen stejným vlivem magie, jaký pocházel z přívěsku, a ovlivňoval ho. Jestli tohle nedělal viteál, tak už nevěděl, co jiného.
„Jsem si jistý, Draco,“ odpověděl, když nával hněvu potlačil. I když ten pocit nebyl jeho, byl opravdový, cítil ho. Odmítal ale připustit, aby ho viteál snadno ovlivnil. Bylo už jasné, jak snadno se jedenáctileté dítě mohlo dostat do jeho vlivu. Pocity vycházející z přívěsku byly silné, Harry měl nutkání současně mu vyhovět a zahodit ho pryč.
„Působí na tebe?“ zeptal se vždy bdělý Severus. Všiml si třesoucích se rukou i vystouplé žíly na krku svého syna. Pak už netrvalo dlouho si dílky skládačky spojit do sebe.
„Zkouší to,“ přiznal Harry.
„Takže,“ díval se Neville na medailon najednou zuřivě, „jak ho zničíme?“
„Nejdřív si myslím,“ postavil se Harry, přistoupil ke stolu a položil na něj medailon, „že bychom měli zjistit, co je ten medailon vlastně zač.“
„Je to viteál,“ odtušil Draco, jehož výraz odrážel absolutní nechuť, „co víc potřebujeme vědět?“
„Myslíš si, že jich je víc, že?“ zeptal se Mistr lektvarů. Odhodlaný a trochu bolestivý výraz na Harryho tváři mu prozradil všechno, co potřeboval vědět.
„Víc čeho?“ nechápal situaci Neville, jehož vytřeštěné oči by v jiné situaci působily komicky. „Víc viteálů?“
„Našli jsme už dva,“ zamumlal Draco, načež stáhl rty do znechucené linky.
„A žádný z nich nebyl tím, co jsme čekali,“ doplnil Harry. „Jeden,“ vypočítával, „byl jen tak nechaný u tvého otce, Draco, nechaný na jeho uvážení, co s ním udělá, zatímco druhý byl nalezený v domě druhé strany.“ Zmateně zatřásl hlavou. „Vypadá to, že Voldemort kousky své duše rozházel kolem poněkud ledabyle, nemyslíte? Nic nedává smysl!“
„Jak vlastně skončil u Siriuse?“ zajímal se Neville.
„Technicky,“ vložil se do toho Severus, „to nebyl Siriusův dům, Harry. Sirius žije v bytě na Příčné ulici. Našel jsi to ve Štábu a Štáb je…“ slova se mu zadrhla v hrdle, jak zafungovalo Fideliovo zaklínadlo.
„Co je?“ nechápal Draco.
„Jeho poloha je chráněná Fideliem,“ vysvětlil Harry, když si Severus odkašlal, otrávený, že byl jeho myšlenkový proces narušen.
„Prostě chci říct, že ten dům není Siriusův,“ dokončil, i když to k ničemu nebylo.
„Pecka,“ zamumlal Neville.
„Tak to zkusme takhle,“ pokračoval, „jak dostal Sirius, jako osoba a zapomeňme na dům, do vlastnictví jeden z Voldemortových viteálů?“
„Předpokládáme, že neví o tom, že ho má, chápu to dobře?“ ujišťoval se Draco.
„Ano,“ potvrdil Severus. „Nevěnoval nám pozornost, když nás Lily poslala do obýváku. Zajímal se jenom o ten svůj růžový porcelán! Kdyby bylo po jeho, veškeré vybavení domu by skončilo v plamenech,“ pokrčil Severus rameny. „Taky, Sirius je prostě Sirius. Ale zcela jasně je na naší straně, nepochybuju o tom.“
„Vsadím se, že by miloval, že to říkáš,“ odvětil Harry, ale jeho pozornost se brzy vrátila zpět k přívěsku. „Ale kdyby Sirius o přívěsku věděl a věděl, co je zač, milerád by ho předal Brumbálovi.“
„Tak jak u něj skončil?“ opakoval Draco palčivou otázku.
„Vlastně neskončil tak úplně v jeho vlastnictví,“ odvětil Mistr lektvarů. Nespouštěl oči z přívěsku a snažil se přijít na to, proč mu připadá tak povědomý.
„Ale já jsem to našel v…“
„Já vím,“ přerušil ho Severus. „Jak jsem řekl, Sirius je zcela jasně na naší straně, ale jeho bratr Regulus nebyl.“
„Nevěděl jsem, že má Sirius bratra,“ podivil se Neville a s Dracem si vyměnili zmatený pohled.
„Já jo,“ přiznal Harry. „I když Sirius o něm skoro nikdy nemluví.“
„Byl to Smrtijed, že?“ zamumlal Draco s pohledem zabodnutým do země. „Myslím, že ho otec jednou zmínil.“
„Byl,“ potvrdil Severus. „Téměř před šestnácti lety zmizel. I když Voldemort nenařídil, aby ho zabili, kolovaly drby, že to brzo udělá. Remus byl velice mladý, když se k Smrtijedům připojil,“ odpovídal na nevyřčenou otázku tří chlapců, „a brzy začal zpochybňovat Voldemortovy metody. Smrtijedy ale nejde opustit jen tak. Když zmizel, každý předpokládal, že prostě utekl. Voldemort po něm ale nikdy nepátral, přestože s dezertéry nemá slitování.“
„Takže umřel,“ uzavřel Harry a Severus přikývl.
„Ano, i když ne na příkaz Temného pána ani nikoho z naší strany,“ dodal.
„Myslíš si, že si…“
„Sáhl na život?“ dokončil Nevillovu otázku sám. „Nevěřím, že by byl ten typ.“
„Jak ale někdo může dostat do vlastnictví viteál?“ nechápal stále Draco. „Temný pán mu ho dal?“
„Ne,“ odvětil Severus s jistotou. „Regulus byl moc mladý a nedůvěryhodný. Do vnitřního kruhu se dostal jen proto, že byl jedním ze dvou posledních mužů Blackova rodu a jeho starší bratr bojoval na druhé straně. Kdyby Sirius umřel první, hlavou rodu by se stal jeho mladší bratr, a přesně o to Voldemortovi šlo.“
„Mohl se o viteálech doslechnout a vzít věci do vlastních rukou?“ zeptal se Harry.
„Byl poněkud impulzivní a hodně mladý,“ připustil Mistr lektvarů, „ale jak by to mohl zjistit? Voldemort neřekl ani Luciusovi, že ten deník je viteál, nemohl říct nic ani Regulusovi. I když často mluvil o tom, že dosáhl nesmrtelnosti, nikdy nezabíhal do podrobností. Myslel jsem si, že to prostě mluví šílenec, co rád přehání. To jsem ale nevěděl, co vím teď, taky jsem byl mladý.“
„Pojďme to zkusit znovu,“ nadechl se Draco zhluboka, „Regulus se připojil k Smrtijedům velice mladý. Brzy přišel o iluze a chtěl pryč, správně?“
„Ano,“ souhlasil Severus a gestem hůlky ho pobídl, aby pokračoval.
„Není šance, že by mu Voldemort dal viteál, aby se o něj postaral,“ řekl Draco a Severus přikývl. „Kdyby ale věděl, že existuje aspoň jeden viteál, nepokusil by se ho zničit, když se rozhodl Smrtijedy opustit?“
„Musíme předpokládat, že ano, a taky to udělal,“ přidal se Harry. „Je tím jediným, co spojuje Voldemorta a Siriuse, jediný měl přístup k oběma - k Voldemortovi i k… místu, kde jsem našel medailon,“ obešel Harry Fideliovo zaklínadlo.
„Když našel viteál, co mohl udělat pak? Hádám, že ho neukradl jen tak, aniž by Voldemort nijak nezareagoval,“ odhadl Neville. „Ale říkal jsi, že ho Voldemort nikdy nehledal.“
„Nehledal,“ potvrdil Severus, „můžu jen hádat, jestli ho mohl zabít osobně, když by udělal něco takového. Ale Voldemort se vždy ujistil, že jeho stoupenci viděli, jak si buduje disciplínu. Kdyby Reguluse zabil, řekl by to.“
„Takže jak se Regulus o přívěsku dozvěděl a jak k němu přišel?“ zeptal se znovu Neville.
„Třeba ho Voldemort požádal, aby ho pro něj skryl?“ zkoušel Harry. „Aniž by mu řekl, co to je, samozřejmě.“
„Jako ve svém trezoru nebo tak něco?“ doplnil Draco.
„To by ho pak mohl zabít rovnou,“ ujistil je Severus, „i když Gringottova banka je celkem dobré místo, kam něco takového ukrýt. Starý šperk patřící rodině Blacků, to by bylo naprosto nenápadné.“
„To je pravda,“ souhlasil Harry. „Ale kdyby si vybral některého ze svých následovníků, aby viteál ukryl ve svém trezoru, vybral by si Reguluse?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Severus a jeho pohled stále spočíval na přívěsku.
Řetěz byl stříbrný, stejně jako zdobení medailonu, ale jeho hlavní část byla z čistého zlata. Mohl by přísahat, že už ho někdy viděl. Ale kde? Byl si jistý, že během jeho Smrtijedské éry to nebylo, což jeho tušení mátlo ještě víc. Když neviděl Voldemortův viteál ve Voldemortově přítomnosti, tak kde?
„A nezapomínejme, že Sirius je hlavou Blackovy rodiny. Kdyby dokázal, že jeho bratr je Smrtijed, mohl snadno získat kontrolu nad jejich trezory a tedy i místem, kde by Voldemort skryl svůj viteál.“
„Takže řekněme, že se Regulus nějakým způsobem o viteálech dozvěděl,“ rozvíjel jejich teorie Harry. „Proč ho nezničil, když ho měl? Pořád se držíme teorie, že chtěl nadělat co nejvíc škody, než ho chytí, že?“
„Ano,“ souhlasil Severus, „ale opravdu nemusel nikdy zjistit, že to, co má, je viteál. To by vysvětlovalo, proč je pořád neporušený.“
„Prostě šlohl něco, o čem si myslel, že má pro Voldemorta cenu? Jen tak?“ nezdálo se Harrymu. „Ještě včera bych vyloučil možnost, že na něj prostě narazil, ale teď? Proč ne, stalo se mi to taky.“
„Třeští mi hlava,“ zajel si Neville prsty do vlasů. „Takže mohl vědět, že je to viteál a nezničit ho, nebo to nevěděl a prostě se rozhodl ho ukrást bez nějakého rozumného důvodu. Prostě jen ze sebevražedné tendence, kterou ale, zdá se, neměl.“
„Mohl vědět, že má viteál, ale zemřít dřív, než s tím stačil něco udělat?“ zkoušel Draco, čímž si okamžitě získal pozornost všech.
„To je vlastně docela možné,“ přikývl Severus. „Pět bodů pro Zmijozel,“ dodal automaticky, čímž si vysloužil úsměv svého syna - první od doby, co medailon našli.
„Počkejte,“ vyhrkl Harry najednou a jeho úsměv zhasl, „pokud Regulus zemřel, zatímco se snažil získat viteál - předpokládám, že ho měl Voldemort schovaný lépe než ve skříni - jak se viteál ocitl zpátky tam, kde jsem ho našel? Regulusovo tělo nikdy nenašli. A tam by ho našli.“
„Komplic?“ navrhl Draco vysvětlení.
„Možná,“ přiznal Harry. „Sirius to být nemohl, ten by to řekl přinejmenším Dvanácterákovi, možná rovnou Brumbálovi.“
„Tak někdo jiný ze Smrtijedů?“ zkoušel Neville.
„Nikdo by mu nepomohl,“ zamítl Severus. „Tedy, já ano, ale mě určitě nebral v úvahu.“ Mistr lektvarů se u této myšlenky zdržel o něco déle. „V době, kdy zmizel, byli jeho rodiče mrtví, a i když ještě žili, neměli přístup do jeho života. A Smrtijedi nemají žádné přátele mimo Smrtijedy, to je pravidlo. A Regulus upadl v nemilost už několik měsíců předtím, než zemřel. Nedovedu si představit, kdo by mu pomohl.“
„Na tom teď nesejde,“ povzdechl si Harry. „I kdybychom věděli, kde ho našel, už se ho nezeptáme. Dokonce, i kdyby měl komplice, nejspíš nebyli moc nápomocní. Viteál nikdo nezničil. Možná jim Regulus ani neřekl, co kradou.“
„Takže zase nevíme nic,“ uzavřel Neville, „skvělý!“
„Máme viteál,“ připomněl Harry. „A jak jsem říkal, teď musíme hlavně zjistit, co je to za medailon.“
„Jo, to jsem nepobral,“ přiznal Neville.
„Prvním viteálem byl Voldemortův deník. Stvořil ho, když mu bylo šestnáct, takže můžeme hádat, že byl opravdu první. Nebo aspoň doufám,“ dodal Harry a zamyšleně si prohlížel medailon. Zjistil, že je snazší ho ignorovat, když se ho nedotýkal. Tlak tam byl stále, ale už byl zvládnutelný. „Takže, jaký má ten medailon význam? Deník měl sloužit jako prostředek k dokončení Zmijozelova cíle - zbavit Bradavice mudlorozených. Nevím, jak na to přišel, ale pointa zůstává. Ten deník pro něj měl osobní hodnotu. Co ale ten medailon?“
„Je starý,“ podotkl Draco, „úplně archaický. Třeba dědictví?“
„Voldemort byl sirotek, vyrostl v mudlovském sirotčinci. Pokud nepřišel k nějakému dědictví potom, co opustil Bradavice, nechápu, jak by mohl dostat něco takovéhoto,“ namítl Harry.
„Dědictví!“ vyhrkl Severus, najednou si vzpomněl, kde ho viděl - nebo jeho napodobeninu. „Samozřejmě!“ Rychle se vydal ke knihám, které schraňoval na polici za stolem, vytáhl z nich jeden tlustý výtisk a začal listovat stránkami, aniž by si všímal, knih, které spadly na zem.
„Ty víš, kde Voldemort ten medailon vzal?“ rozzářil se Harry nadějí.
„Kde ho vzal?“ opáčil Severus. „Nemám tušení. Co to je a proč udělal viteál právě z něj? To vám můžu říct,“ hodil knihu na stůl a pobídl je, aby se do ní podívali. Na levé straně otevřené knihy byl detailně vykreslený diskutovaný medailon.
„Medailon Salazara Zmijozela,“ četl Harry nahlas a srovnával obrázek se skutečností.
„Ty víš, kde Voldemort ten medailon vzal?“ rozzářil se Harry nadějí.
„Kde ho vzal?“ opáčil Severus. „Nemám tušení. Co to je a proč udělal viteál právě z něj? To vám můžu říct,“ hodil knihu na stůl a pobídl je, aby se do ní podívali. Na levé straně otevřené knihy byl detailně vykreslený diskutovaný medailon.
„Medailon Salazara Zmijozela,“ četl Harry nahlas a srovnával obrázek se skutečností.
Bylo jasné, že autor kresby viděl medailon z první ruky, každá linie byla přesně na místě, kde měla být.
„Salazarův medailon?“ zamumlal Draco.
„To by vysvětlovalo, proč chtěl Voldemort zrovna ten,“ těkal Neville pohledem mezi knihou a skutečným medailonem.
„Takže ho zdědil?“ zadíval se Harry s očekáváním na svého tátu. „Jako Zmijozelův dědic?“ Tuhle knihu jsem nikdy dřív neviděl, poznamenal Harry v duchu.
„Ne tak úplně,“ vysvětloval Severus, „nemůžu uvěřit, že jsem na tuhle knihu zapomněl. Našel jsem ji první den, co jsme se nastěhovali na Silbreith. Pamatuješ, Harry? Když jsi poprvé vstoupil do knihovny a hledal knihy o emblémech? Jak jsem řekl, že ta kniha je pro osobní výzkum?“
Harry si na ten den před osmi lety vzpomínal, když poprvé vstoupil do Silbreithské knihovny. Vzpomínal si, jak si hrál na velkého mága, který prozkoumává hrad. Taky si pamatoval svého tátu, bylo to poprvé, co ho viděl oblečeného do jiné než černé barvy. Tenkrát jeho otec poprvé vypadal tak mladě, jak opravdu byl - v bílé košili, zelené vestě a se zdravým odstínem pleti. Mistr lektvarů sestoupil ze schodů, aby se s ním pozdravil, a v rukou držel dvě knihy vázané v kůži. Větší obsahovala informace o emblémech a zaklínadlech, které mu umožnily odstranit Znamení zla. Na tu druhou, menší, si Harry vzpomínal, ale nikdy ji nečetl. Až teď se na ni zase díval.
„Buď je život plný náhod, nebo si s námi vesmír hraje,“ zamumlal a unaveně si protřel oči. Severus souhlasně přikývl a otočil se ke dvěma chlapcům, kteří nechápali, o jakou knihu jde.
„Pátral jsem po emblémech,“ vyprávěl, „snažil jsem se najít další informace a zjistit, s jakými následky se musejí vypořádat jejich nositelé, když jsem narazil na tuhle knihu.“ Otočil ji, aby si mohli přečíst její název. Emblémy, znamení a obřady průchodu. „Ukázalo se však, že s emblémy nemá nic společného, ale přesto jsem si ji nechal a přečetl později. Co autor popisuje jako emblém, by se mělo spíš jmenovat emblémový artefakt, kdybyste chtěli znát můj názor,“ dodal Severus. Mluvil velmi rychle, jeho výraz byl plný vzrušení, jako by právě dosáhl nějakého průlomu.
„Popisuje artefakty a dědictví velkých světových kouzelnických rodů. Od Nehebova žezla a Kasandřina kříže po Morganino zrcadlo a artefakty zanechané zakladateli Bradavic.“ Odmlčel se, aby zklidnil dech. „Meč Godrika Nebelvíra, diadém Roveny z Havraspáru, šálek Helgy z Mrzimoru a medailon Salazara Zmijozela. Potom následují seznamy jejich původu…“
„Jejich čeho?“ skočil mu do řeči Neville.
„Seznam původu je vlastně chronologie jejich vlastníků, opatrovníků nebo míst historických předmětů,“ odpověděl automaticky Draco. „Moje matka sbírá starožitnosti,“ dodal na vysvětlenou.
„No pokračuj,“ pobídl Harry svého tátu a prsty se zběsile tahal za vlasy.
„Draco má pravdu,“ ukázal Mistr lektvarů na náhodné stránky v knize. „Nebelvírův meč, například, byl po jeho smrti nechaný ve škole, ale až do nedávna zůstával ztracený. Ale Zmijozelův medailon byl předáván mezi jeho potomky z generace na generaci ještě i dlouho poté, co ztratili Zmijozelovo jméno.“ Ukázal na seznam jmen a dat, během kterých si rodiny předávaly medailon ve svém vlastnictví. „Na začátku osmnáctého století se sňatkem Alcmene DuPont a Tormanda Gaunta medailon dostal do vlastnictví Gauntů, kde zůstal až do data vydání téhle knihy,“ Severus už byl zcela bez dechu, ale přestože se neusmíval, jeho oči vítězně zářily.
„Takže Voldemort si jako viteály vybral svůj deník a medailon Salazara Zmijozela,“ zamumlal Harry. „Za předpokladu, že tohle je opravdu ten medailon.“
„Myslíš, že by to mohl být podvrh?“ zajímal se Neville.
„Ne,“ přiznal Harry, „nevěřím, že by Voldemort vložil svoji duši do něčeho, co by bylo pouhou kopií originálu.“
„Pro svůj první viteál použil nevýrazný deník,“ připomněl Draco.
„Ale byl to deník, který vlastnil, když byla poprvé otevřena Tajemná komnata,“ vypozoroval Severus po chvilce uvážení. „Byl pro něj určitým způsobem důležitý. Obsahoval jeho vzpomínky na chvíli, kdy objevil, že je skutečným dědicem Salazara Zmijozela.“
„A všichni víme, jak musel být rád, že se zbavil vazby na svého mudlovského otce,“ vzpomněl si Harry na to, jak hrozným způsobem Voldemort získal svoje nové tělo.
„Takže jeho dědictví je pro něj důležité,“ zopakoval Neville. „Co nám to říká? Jestli existují další viteály, tak jsou to předměty, které patřily Zmijozelovi, nebo jsou na něj nějak vázány?“
„Nebo možná na jeho magické dědictví celkově,“ napadlo Harryho. „Neznám druhé jméno jeho matky,“ přiznal, když se znovu vrátil k noci na hřbitově, „ale jeho otec se jmenoval Tom Raddle. Možná jeho matka byla Gauntová? Kde ta rodina vůbec žila?“
„Nikdy jsem o nich neslyšel,“ odpověděl Draco. „Což je vlastně dost zvláštní.“
„Já taky ne,“ přidal se Severus. „Jeho matka mohla být Gauntová, podle toho, co víme.“
„Tak to zkusme ještě jednou. Když byla tahle kniha napsaná,“ začal Harry, „medailon vlastnili Gauntové, což byli poslední žijící potomci Zmijozela.“
„Aspoň podle té knihy,“ dodal Severus a projížděl přitom příslušné stránky, „ale já jí asi věřím.“ Ukázal na imponující znak na druhé straně. „Gringottova publikace. Je to jedna z knih, které banka posílá jistým členům své klientely - tím myslím čistokrevné, bohaté rodiny - každých deset let nebo nějak tak, aby je ujistili, že s nimi zacházejí lépe než s ostatními.“
„Tak proto je posílají?“ protočil Draco oči v sloup. „Před třemi lety jsme dostali knihu o… o čem to bylo? Něco o největších dobrodincích magie v historii?“
Neville se smutně pousmál.
„Tak takhle se skřeti snaží vlichotit svým nejlepším klientům.“
„Experti v patolízalství,“ souhlasil Draco, „ale očividně to funguje, takže se jim nemůžeme divit.“
„K věci, lidi,“ popohnal je Harry, který pomalu dostával migrénu.
„Ani nevím, jak začít k věci,“ přiznal Neville a nervózně se zasmál. Kradmými pohledy pořád těkal po viteálu, jako by se chtěl ujistit, že medailon neseskočí ze stolu a neuteče pryč.
„K ničemu to nevede!“ zaskučel Harry frustrovaně a rázoval si to sem a tam. „Může být víc viteálů a taky nemusí. Jediný, kdo to teď ví, je Voldemort, a ten je poněkud… nesdílný,“ na konci se Harryho hlas zatřásl, jak se znovu podíval na viteál. Ale ta poslední poznámka nebyla přece tak úplně pravda. Jasně, to, že ho tohle vůbec napadlo, svědčí o jeho slábnoucím rozumu, ale Voldemort se přece vždy rád chlubil. Možná, že kdyby věřil… část duše v medailonu neměla šanci zjistit, v čích rukou se ocitla.
„Ten pohled znám, Harry!“ varoval ho Severus, když se jeho výraz změnil. Rozšířily se mu oči a obočí se zkrabatilo. To bylo známkou, že se zrodil nebezpečný a nejspíš naprosto bláznivý plán.
„Neuvažuješ vážně o tom, že budeš lovit Voldemorta a snažit se z něj vytáhnout, kolik viteálů vytvořil, že ne?“ četl náznaky jasně i Draco.
„Nemyslím si, že plánuje pátrat po Voldemortovi,“ sledoval Neville Harryho pohled až k medailonu.
„O čem to mluvíš?“ nechápal Draco. „Je to nebelvírská věc nebo…“ pak se sám otočil k medailonu a oči se mu rozšířily náhlým poznáním. „Ne! Rozhodně ne! Je to vůbec možné?“
„Harry, opravdu si myslíš, že je moudré…“
„Ne, tati, nemyslím,“ ujistil ho Harry. „Ale nevidím jiné řešení. O milionu možností se můžeme bavit navěky, ale pořád to budou jen teorie,“ pokračoval, „nebo můžu vyzkoušet tenhle kousek duše.“
„Harry, Temný pán ti nebude prostě jen tak dávat informace, které hledáš,“ varoval ho Severus. „Nečekáš, že by to udělal, že ne?“
„Není typ, co by byl sdílný,“ vysvětlil Harry svou teorii, „ale rád se chvástá. A já už na něj umím tlačit.“
„Chceš se viteálu ptát na další viteály?“ ujišťoval se Draco a těkal pohledem mezi Harrym a medailonem. „To je…“
„Totálně šílený a přitom naprosto geniální,“ dokončil jeho větu Neville, když blonďák nenacházel správná slova.
„Ano,“ souhlasil Draco. „Přesně tak.“
„Hele, vím, jak ztřeštěně to zní, věřte mi! A je to běh na dlouhou trať, jo,“ přiznal Harry a rozhodil u toho ruce, „máme ale jinou možnost?“
„Než o tom vůbec začneme uvažovat,“ varoval Severus, „měli bychom ho přesunout někam jinam. Navrhuji les za famfrpálovým hřištěm.“ Harry přikývl. „A hlavně,“ pokračoval Mistr lektvarů, „bychom měli vymyslet, jak ho zničíme, až přijde čas.“
„Naposledy jsem použil Nebelvírův meč,“ odpověděl Harry, „poté, co jsem s ním probodl baziliška. Skřetí ocel je schopná absorbovat kvality čehokoliv, co ji posílí, takže hádám, že baziliškův jed udělal právě to.“
„A podle toho, kdo napsal tu knihu, kterou jsme našli na Orbeinu, to dokáže i zložár,“ dodal Severus. „Pochopil jsem, že když jednou duše vstoupí do viteálu, stane se nedílnou součástí předmětu. Když bude předmět zničen, měl by být zničen i kus duše.“
„Takže, zložár?“ ušklíbl se Neville.
„Řekl bych, že je to naše největší šance. Ukrást Nebelvírův meč by v dnešní době bylo poněkud nevhodné a úplně mi není po chuti jít pro baziliškův zub,“ řekl Severus a Harry naprosto souhlasil. V jeho mysli už se začínaly rýsovat jeho další kroky, pomalu tvořil plán.
„Tak, můžeme?“ zeptal se Draco a vykročil k medailonku.
„Vlastně ne,“ vyskočil Harry a zahradil mu tak cestu.
„Co? Proč ne?“ zatvářil se blonďák zmateně.
„Všechno vám vysvětlím, ale nejdřív…“ vydal se Harry kolem místnosti, než našel, co hledal. S triumfálním „aha!“ vytáhl malou, dřevěnou krabičku, které Severus používal k úschově těch nejvýbušnějších lektvarů.
„Co to děláš?“ nechápal Neville, když Harry zvedl medailon a schoval ho do krabičky.
„To bylo chytré,“ pochválil ho Severus, hned se mu dýchalo o něco lehčeji, když medailon neviděl.
„Když jsem viteál držel,“ vysvětloval Harry, „Voldemortova duše se na mě snažila dosáhnout. A protože nebyla dost silná, aby prošla mými nitrobrannými štíty, zaútočila na moje emoce. Raději bychom měli držet tyhle posedlostní tendence Temného pána daleko od sebe.“
„To teda jo,“ díval se Neville na krabičku s nově rozdmýchanou nenávistí.
„Takže, co si myslíte, že bychom měli dělat?“ zeptal se Draco.
„Jak říkal táta, nemůžu jen tak vyslýchat viteál.“ Severus přikývl. „Ale doufám, že když to… ho… to je jedno… dost naštvu, třeba se mi podaří získat hrubý odhad, kolik viteálů je.“
„Myslíš, že to dokážeš? Tak moc ho naštvat?“ zvažoval Neville opatrně jejich možnosti.
„Vypadá to, že to dělám pokaždé, když se naše cesty kříží,“ pokrčil Harry rameny, „mám jizvy, které to dokazují. Ne, že by bylo nějak zvlášť těžké ho naštvat.“
„Jak ale ten viteál bude vůbec něco vědět?“ zeptal se Draco. „Je to jen kus jeho duše. Co když se ani nerozhodl, kolik viteálů nakonec udělá?“
„Věřím, že před deníkem žádný nebyl, ze dvou důvodů,“ ozval se Harry zamyšleně, „Raddle byl pořád ve škole, když deník stvořil a využil pro to smrt Ufňukané Uršuly. Žádné další smrti studentů nebo profesorů za jeho pobytu ve škole nebyly. I když mohl někoho zabít přes léto, těžko to udělal před šestým ročníkem. Ne, že bych si myslel, že potřeboval zachovat zdání nevinnosti, ale protože podivné úmrtí, se kterým by byl spojován, by mohlo dát Brumbálovi podnět, aby začal vyšetřování po tom, co byla Tajemná komnata otevřena. Brumbál, i když ho podezříval, nic takového neudělal. Raddle taky přiznal, že Uršulu zabil z okamžitého rozhodnutí. Myslím, že ona byla jeho první zavražděnou.“
„A jaký je ten druhý důvod?“ přikyvoval Severus Harryho logice.
„První věcí, kterou Voldemort udělal, když zjistil, že by mohl být Zmijozelovým dědicem, bylo otevření Tajemné komnaty, aby se ujistil, že opravdu dokáže kontrolovat Zmijozelovo monstrum,“ pokračoval Harry. „Kdyby měl Zmijozelův medailon už předtím, nemusel by hledat Komnatu jako důkaz pro svůj původ. Věřím, že ho našel až potom, a že už věděl, co hledá,“ pokrčil rameny a povzdechl. „Všechno jsou to samozřejmě teorie, ale víc toho nemáme.“
„Pořád ale mohl vytvořit viteál po dvacítce, dvacet let předtím, než vůbec začala válka,“ poukázal Neville a frustrovaně si protřel spánky.
„Deník znal jméno lord Voldemort a věděl, co Voldemort plánuje udělat, až vyroste,“ poukázal Harry, „a protože už v šestnácti plánoval tvorbu viteálů, doufám, že budeme mít štěstí a plánoval hodně dopředu.“
„Hádám, že máš v plánu trochu zvýšit svoje šance,“ vypozoroval Severus, „musíš sesbírat tolik informací, kolik jen budeš moct, než opravdu zvážíš promluvit si s viteálem.“
„Samozřejmě,“ přikývl Harry. „Musím najít co nejvíc informací o Gauntových. Jestli vlastnili medailon - a teoreticky jim ho nikdo neukradl - musejí být s Voldemortem pokrevními příbuznými.“
„Jo, neslyšel jsem o nich,“ opakoval Draco, jak se ze všech sil snažil si jejich jméno vybavit. „Buď umřeli už před stoletími, nebo udělali něco hrozného v očích aristokracie a za to byli považováni za vyděděnce.“ Neville se na něj zamyšleně podíval, než přikývl.
„Ani moje babička o nich nemluvila a ta drbe úplně každého,“ zasmál se nevesele. „Jestli opravdu udělali něco takového, muselo to být opravdu hrozné.“
„Hádám, že zrození Voldemorta se nepočítá?“ vložil se do toho Harry, čímž si vysloužil krátký smích své rodiny. Jeho vlastní úsměv byl ale opravdový. Napadlo ho, co by dělal, kdyby se na tyhle tři nemohl obrátit. Někdy přemýšlel, jestli by se nevydal podobnou cestou jako Voldemort. Pak ale rozhodně zatřásl hlavou. Nic by ho nedonutilo snížit se k takové cestě.
„Předpokládám,“ přerušil jeho myšlenky Mistr lektvarů, „že i o tom medailonu budeš chtít víc informací. Existuje šance, že ho Voldemort zdědil, ale jestli byl ukraden a třeba prodán, nějak se musel dostat do jeho rukou.“
„Což znamená, že ho sám musel nějak najít. Nejspíš poté, co dokončil školu,“ souhlasil Harry a založil si ruce na prsou.
„Pojďme se zamyslet, co mohl Voldemort dělat poté, co opustil Bradavice?“ vybídl je Neville, nalil si do sklenice vodu a ignoroval nedotčené sendviče na podnose. „Válka začala na začátku šedesátých let, školu ale opustil o dvacet let dřív.“ Jeho prohlášení následovalo absolutní ticho a on se s obavami rozhlédl kolem sebe. „Co jsem řekl?“
„Něco neuvěřitelně brilantního!“ přikročil k němu Harry a objal ho kolem ramen.
„No, netvař se tak překvapeně,“ odtušil Neville s na oko uraženým pohledem. „už roky se ti snažím říct, že jsem génius.“
„Máš svoje chvilky,“ souhlasil Draco a hravě ho poplácal po hlavě.
„Prvního září musím udělit nějaké body i tobě,“ zavrtěl užasle hlavou Severus. „Samozřejmě je to dobrá otázka, co dělal Voldemort po Bradavicích?“Proč mě tahle otázka nenapadla, už když jsem se dozvěděl jeho rodné jméno? I když hodně pátral po Voldemortově minulosti, neměl tušení, co dělal Tom Raddle po škole, než se vrátil jako Temný pán.
„Jak to zjistíme?“ nechápal Draco.
„Postupně,“ snažil se uspořádat si myšlenky Harry. „Necháme medailon tady a nepřiblížíme se k němu, dokud nebudeme lépe připravení. A já kontaktuji slečnu Holoubkovou. Myslím, že je načase, aby nám byla k užitku.“
„Co po ní budeš chtít, aby hledala?“ ušklíbl se Severus.
„Gauntovy,“ odpověděl Harry prostě. „Chci o nich vědět všechno. Hádám, že Voldemort udělal to samé, když zjistil, že je s nimi svázán. Můžu si půjčit pergamen a brk?“ zeptal se Severuse, který jen povytáhl obočí v prostém: proč máš pocit, že se musíš ptát? výrazu.
„Opravdu píšeš Holoubkové?“ Neville se na něj díval přes Dracovo rameno, který se zas díval přes Harryho rameno do dopisu.
„Ano,“ přečetl si Harry znovu krátkou zprávu, kterou napsal.
Slečno Holoubková,
vzhledem ke smlouvě, která je mezi námi uzavřená od dvacátého června, vás žádám o setkání U Děravého kotle zítra v devět hodin ráno. Prosím, přijďte sama. Pokud se rozhodnete přivést si společnost nebo někomu dáte o našem setkání vědět, dozvím se to a nebudu ručit za svoje reakce.
S pozdravem
H.
„Stručně a k věci,“ přikývl Neville.
„Jsi si jistý, že se nedostane do nepovolaných rukou?“ zeptal se Draco, stále pronásledovaný paranoiou z falešného Moodyho, která mezi studenty stále přetrvávala. Harry, jehož myšlenky se ubíraly podobným směrem, se ušklíbl a vytáhl hůlku.
„Chceš ten pergamen začarovat?“ Nevillovy oči zajiskřily zvědavostí. Úsměv na bratrově tváři a víření kolem jeho hůlky indikovalo nějaké nové, zajímavé kouzlo, které bude stát za vidění. Severus četl stejné náznaky, a tak se k nim přiblížil a v mysli už plánoval vlastní výzkum. Jeho plán zahrnoval víc skřetů, k čemuž bude potřebovat být rafinovaný.
„Začarování pergamenu jako dopisu vyžaduje, aby jeho příjemce věděl, jak kouzlo odstranit, aby si ho mohl přečíst,“ vysvětlil Harry, odřízl několik palců pergamenu a mávnutím hůlky vytvořil dokonalý čtverec. Opatrně umístil čtyři rohy doprostřed pergamenu.
„To, co dělám já, je komplikovanější,“ ještě jednou proces opakoval tentokrát se čtvercem ne větším než čtyři krát čtyři palce, „a mnohem efektivnější, věřím.“
Pak umístil ukazováček levé ruky na místo, kde se rohy spojily, takže si uvolnil ruku, kterou sáhl po brku. Několika rychlými pohyby na pergamenu vytvořil pečeť. Velký kruh zahrnující rohy většího čtverce, a menší, obkružující ten menší ze čtverců. Mezi oba kruhy vepsal několik run, nakonec nakreslil dvanácticípou hvězdu. Několik dalších run bylo strategicky rozmístěno mezi vrcholy hvězdy, než se Harry na pergamen spokojeně usmál.
„Eh… Harry?“ díval se zmateně Neville. „Co přesně tohle je?“
„Pečetě jsou dělené do několika kategorií,“ vysvětloval Harry živě. „Jednou z nich jsou ochranné pečetě - mezi ně patří i takzvané plomby. Ty jsou nejčastěji používány u hrobek, nejčastější byly ve starodávném Egyptě. Některé z nich jsou tak dobře udělané, že se lidem stále nepodařilo přes ně dostat, přestože od té doby uběhla už tisíciletí. Tohle,“ ukázal na pergamen a přivolal k sobě pečetní vosk, „není tak silné, ale je to mnohem praktičtější.“ Pak pokývl hlavou a zavolal: „Minnie!“
„Ano, pane Harry?“ objevila se skřítka okamžitě, až Draco leknutím uskočil a hlasitě zaklel.
„Myslím, že mám infarkt,“ položil si ruku na srdce s útrpným výrazem. Neville jeho směrem vyslal soucitný pohled. Když se jednou dal plán do pohybu, mohli jen čekat a vypořádávat se s adrenalinem, který to přinášelo, a následnou panikou. Měl by to být dobrý plán, doufal Neville.
„Mohla bys mi z mého pokoje přinést slonovinovou krabičku z mého nočního stolku?“ požádal ji Harry a Minnie s přikývnutím zase zmizela.
„Co tahle pečeť konkrétně dělá?“ snažil se Severus přeložit runy kolem pečeti. V té chvíli se Minnie vrátila, s malou krabičkou v rukou.
„Děkuju, Minnie,“ usmál se Harry na skřítku, která pokoj zase opustila, ale ještě předtím vrhla podrážděný pohled na netknutý podnos se sendviči. Harry si pohrával s myšlenkou si jeden vzít, už jen kvůli tomu vražednému pohledu, než odpověděl Severusovi na otázku.
„Tahle je víc… zaměřená, hádám,“ vysvětlil, otevřel krabičku a vytáhl pečetní prsten. Severus hned identifikoval erb, který si Harry pro sebe vytvořil. Nebylo tajemstvím, že se chtěl odlišit od zbytku Potterovy rodiny a chtěl si udělat vlastní jméno. Proto podle staletí staré tradice jako mladší syn zpřetrhal vazby se svou rodinou, aby se stal hlavou rodiny vlastní. K tomu bylo zapotřebí pěti kroků.
Zaprvé musel počkat do dospělosti - tuhle podmínku splnil svou emancipací. Zadruhé si musel zajistit finanční stabilitu - což pro Harryho také nebyl problém. Zatřetí potřeboval rodinný dům, Orbein byl víc než to. Začtvrté každá tradiční kouzelnická rodina potřebovala erb. Posledním krokem bylo oznámit dosavadní hlavě rodiny, že si dále nepřeje být považován za součást rodinné linie, a odvolat svoje právo na jakékoliv dědictví. Z očividných důvodů k tomuto poslednímu kroku ještě nedošlo, ale to byl už jen technický detail. Až přijde čas, Harry udělá i tenhle poslední krok.
Na erbu Harry pracoval dlouho. Byl vyvedený v modré a zlaté barvě - původních barvách Ostelerovy rodiny, které si Harry přál zachovat, když převzal Orbein. Jeho design byl prostý - štít protknutý tenkou linkou, s runami pro magii a osud po stranách. Každou stranu štítu strážili dva vlci, pod nimiž zářilo heslo, které Harry vybral. Fato Est Optionem. Severus věřil, že nic nemohlo být příhodnější než tohle. Osud je volba. To teď zářilo na prstenu na ruce jeho syna.
„Tahle pečeť,“ pokračoval Harry, aniž by zaznamenal zamyšlenost svého táty, „zajistí, že dopis nepřečte jiná osoba, než určí osoba, která pečeť navrhla,“ řekl, nalil na dopis vosk a vmáčkl do něj svůj prsten. Pak se pečeti dotkl hůlkou, zamumlal kouzlo a jméno. Rita Jane Holoubková. Pečeť se na okamžik zlatě rozzářila, než opět zčernala. „Nikdo pečeť nezlomí. A když si to Holoubková přečte…“
„Pečeť to zničí,“ dokončil Severus s úsměvem. Teď už runy, které přeložil, dávaly smysl. Oheň, který sžírá.
„Paráda!“ zanotovali společně Draco s Nevillem.
„Trávíte spolu moc času,“ stěžoval si Harry s úsměvem.
„Tak, a co budeme dělat kromě setkání s Holoubkovou?“ nevšímal si ho Draco.
„Myslím, že bychom měli navštívit Gringottovy archivy,“ odpověděl Mistr lektvarů. „Zmijozelův medailon vyrobili skřeti a ti svoje artefakty velice dobře hlídají. Většinou, když rodina vymře, zatímco má v držení něco vyrobené skřety, banka si to nárokuje zpátky jako kulturní dědictví.“
„To jsem nevěděl,“ přiznal Neville. „Jeden by myslel, že se vším tím, co nás Binns učí o skřetech, se o něčem takovém zmíní.“
„Ne, protože to je vlastně praktická informace,“ odvětil Draco. „To Binns nedělá. Teda kromě jedné výjimky, kdy nám řekl o Tajemné komnatě.“
„Bod pro blonďáka,“ ukázal na něj Harry.
„Myslíš, že nebude problém navštívit skřetí archivy? Nebudou se skřeti vyptávat na tvůj výzkum?“
„Archivy jsou otevřené veřejnosti,“ odpověděl Severus. „Kdyby bylo nejhůř, prostě budu muset přijít s nějakým přesvědčivým příběhem, proč mě zajímá zrovna tenhle medailon, ale věřím, že to bude v pořádku,“ pokrčil rameny. „Jak jsem řekl, skřeti si vedou záznamy o takových předmětech, aby připomněli kouzelníkům, že práva k nim mají opravdu oni.“
„Nikdy jsem nevěřil, že se skřetí pýcha bude někdy hodit,“ ušklíbl se Harry.
„Každopádně, jestli byl medailon někdy ukraden, budou to vědět,“ uzavřel profesor.
„Aspoň něčím začneme,“ protřel si Harry unaveně oči, jako by na něj konečně dopadl stres uplynulých čtyřiadvaceti hodin.
„A co Nevův nápad?“ zeptal se Draco. „Zjistit, co Voldemort dělal po škole?“
„To bude těžší,“ připustil Severus. „Existuje malá šance, že na něco narazíme, když budeme hledat něco o Gauntových, ale…“
„Malá šance, správně,“ souhlasil Harry. „Taky bychom mohli hledat jejich rodinu mezi mudly, ale známe vlastně jen jméno jeho otce. Hádám, že ta rodina pocházela odněkud poblíž toho hřbitova, ale ať se propadnu, jestli vím, kde to je.“
„Vypadá to,“ řekl Mistr lektvarů, „že Gauntovi jsou naše největší naděje. Oni a medailon.“
„Víte,“ začal Neville, když si unaveně přejel rukou po čele, jako by se snažil zahnat bolest hlavy, „i když opravdu doufám, že Voldemort nevytvořil víc viteálů, co když jo? Zatím víme o dvou, a to jen díky čirému štěstí. Kde vůbec začneme hledat?“
„Prostě musíme postupně, krok za krokem, a doufat v nejlepší,“ pokrčil rameny Harry, jehož pohled opět zaletěl ke krabičce skrývající viteál. Husí kůži z Voldemortovy magie měl pořád, i když byl viteál skrytý. Umístí pečeť i tam, rozhodl se, není třeba podstupovat zbytečné riziko. Zavřel oči a hluboce se nadechl. Něco mu říkalo, že hon na Voldemortovy viteály teprve začíná.