71. Grimmauldovo náměstí
„Dobře se dnes vyspi,“ popřála jí Evy. „V tomhle domě jsou ještě dvě prázdné místnosti, jestli se nemýlím.“ Ginny, která neměla sílu se ani zvednout z gauče, vděčně přikývla. Následovala dvě čarodějky do patra a svého pokoje. Popřála jim dobrou noc a plácla sebou na matraci a tváří dolů se zabořila se do polštáře. Zítra - dnes - to bude opravdu zajímavé.
Když si Ginny přitáhla plášť blíž k tělu, přiznala si, že Domov není přesně to, co očekávala. Představovala si velký hrad, ne nepodobný Bradavicím, s jezerem a přilehlým lesem. Upřímně, vlastně moc jiných hradů ani neviděla. Zpětně si říkala, že měla vědět, že Domov bude úplně něco jiného. A taky že bylo. Mnohem lepšího.
Její mysl zaletěla o několik hodin zpátky, do Rumunska. Probudila se naprosto dezorientovaná, v cizí posteli, v cizím pokoji, který nesdílela s Mary. Trvalo několik vteřin paniky, než si vzpomněla, kde je a proč tam je. Bylo jistě přirozené, že spadla z postele, když se z ní rychle škrábala na nohy, aby se podívala do zrcadla, že. Způsobila u toho hluk, který nejspíš vzbudil celý dům.
„Promerlina, Ginny,“ vyčinila sama sobě, když se na zemi snažila vymotat z přikrývek. Připomněla si, jak se Astrid, Michaela a Evy chovají na veřejnosti a znovu zaklela.
Nikdy se nestarala o to, aby vypadala elegantně a upřímně, nevěřila, že by to vůbec dokázala. Možná by mohla požádat Evy o pár rad. Jo, rozhodla se, přičemž si uvědomila, že stále leží na podlaze.
„Jsem marná,“ postěžovala si prázdné místnosti a opatrně se zvedla, aby se ještě nezranila.
Bez žádných dalších nehod se konečně dostala k zrcadlu, v němž zvědavě pozorovala svůj odraz. Jednu ruku podvědomě zvedla k očím, pozorovala jejich fialovou barvu a snažila se smířit s faktem, že takhle už bude vypadat celý život. Snažila se přesvědčit sama sebe, že to není tak zlé. V kontrastu s její bledou pokožkou to vypadalo dokonce i hezky, což nebylo slovo, kterým sama sebe popisovala zrovna často.
„Chováš se hloupě,“ vyčinila svému obrazu v zrcadlu. „Mohly být taky červené, vzpomínáš?“ Pokrčila rameny a povzdechla si, nevěděla, co by měla dělat teď.
Bylo jí jasné, že dnes ji čeká návštěva Domova - v Norsku, pojede do Norska - ale nejdřív si musí promluvit s…
„Charlie!“ vydechla a rukou si šokovaně přikryla pusu. Jak mohla zapomenout? Co si o ní pomyslí její bratr? Bude se zlobit? Doufala, že ne. Raději by si s ním měla promluvit o samotě. Obvykle vstával jako první, okolo půl sedmé, a teď bylo… půl osmé, informoval ji budík na nočním stolku. V duchu zaklela. Každý už mohl být vzhůru a zajímat se, kde je jí konec. Jako kdyby slyšel její myšlenky, najednou ji ze zamyšlení vytrhlo zuřivé zaklepání na dveře, doprovázené Charlieho hlasem.
„Otevřete! Prosím, otevřete! Potřebujeme vaši pomoc!“ Pěkně zvoráno, pomyslela si Ginny a rukou si rozčileně plácla do čela. Samozřejmě. Samozřejmě, že zaspala zrovna v den, kdy se to absolutně nehodí! Slyšela kroky, spěchající dolů ze schodů a Evelynin hlas, když otevřela dveře, aby Charlieho uvítala.
„Dobré ráno, pane Weas...”
„Moje sestra!“ přerušil ji Charlie. „Moje sestra je pryč!”
Ginny si rychle nazula boty a rozběhla se dolů ze schodů. Nezáleželo na tom, jak moc se bála Charliemu čelit, nemohla dovolit, aby si dělal starosti pro nic za nic. Charlie se už tak dost stresoval z Voldemorta a nebezpečí, které hrozilo jeho rodině, ještě tomu přidával Percy, když se choval jako idiot. Nebude se bát i o ni.
„Tvoje sestra je…“ začal Michaela.
„Tady,“ dopověděla, když se objevila klidná a sebevědomá, jak jen dokázala. Obě čarodějky se na ni povzbudivě usmály, zatímco Charlie si viditelně oddechl. Na pár sekund. Pak najednou vypadal zuřivě.
„Co sis myslela, Ginny?“ zakřičel a vešel do domu. „Máš tušení, jaké jsem si dělal starosti? Myslel jsem, že jsi zmizela! Myslel jsem, že tě dostali Smrtijedi. Myslel jsem…“
„Charlie, prosím!“ zvedla ruku v poraženeckém gestu. Charlie stále vypadal rozzuřeně, jeho tvář byla rudá jako jeho vlasy a ruce se mu třásly, ale přestal. „Děkuji. Včera v noci jsem musela udělat něco velice důležitého.”
„Co mohlo být tak důležitýho, žes nemohla… nemohla…“ jeho hlas se vytratil, když se jí podíval do očí a okamžitě si všiml změny.
Rázem zbledl a zastavil se v polovině pohybu. „Ginny, cos to provedla?“
„Jako první tě napadlo, že jsem udělala něco hrozného, samozřejmě,“ zamumlala, přestože se nepřestávala usmívat.
„Tvoje oči, Ginny! Tohle není dobré! Jak si můžeš dělat srandu v době, jako je tahle?“ přitiskl si Charlie ruku k třesoucím se rtům.
„Je to v pořádku, ujišťuju vás,“ klidnila ho Michaela. „Znamená to, že je teď jednou z nás. I naše sestra.“ Charlie na ni nějakou dobu jen zíral, jako by nerozuměl jedinému slovu, které vypustila z úst. Pak se jeho oči rozšířily a podlomila se mu kolena. Evy ho nasměrovala na gauč, aby se nesesypal rovnou na podlahu.
„I vaše sestra? Sestra?“ vydechl nepřirozeně vysokým hlasem.
„Od včerejší noci jsem součástí Sesterstva, Charlie. V uplynulém roce jsem byla novickou,“ vysvětlila Ginny.
„Tys… jak?“ nebyl stále schopný odtrhnout zrak od fialových očí své sestry.
„Nemůžu zabíhat do detailů,“ podívala se na něj omluvně.
„Zatímco naši členové jsou známí, iniciační proces společně se vším ostatním zůstává tajemstvím, jsem si jistá, že to víte,“ postavila se vedle ní Michaela.
„Ale Ginny, ty jsi… promyslela sis to?“ zeptal se.
„Ano. Patřím k nim, Charlie,“ ujistila ho s širokým úsměvem. Aspoň tímhle si byla jistá.
„Co od ní budete chtít?“ podíval se tentokrát na Michaelu s Evelyn. „Musí opustit domov?”
„Ne,“ usmála se mile Evy. „Zůstane doma a bude pokračovat ve svém studiu.”
„A jak to bude fungovat?”
„Bude,“ ujistila ho Michaela, necítila povinnost vysvětlovat mu něco víc. „Buďte ujištěn, pane Weasleyi, že Ginny bude v dobrých rukách. Sesterstvo jí může jedině prospět. Je naší sestrou a patří mezi nás.”
„Ginny…“
„Ne, Charlie,“ utnula ho tentokrát rezolutně. „Jsem součástí Sesterstva. Tohle chci. Prosím, respektuj to.”
„Já… Ginny, tohle se nedá zpracovat během pár minut. Dej mi chvilku,“ odmlčel se, jako by zvažoval svoje další slova. „Už jsi to řekla mamce?”
„Řeknu, časem,“ snažila se Ginny nedat najevo, jak vyděšená je z téhle konfrontace, která ji čekala.
„Pane Weasley, dneska si Ginny na pár hodin půjčíme,“ oznámila mu Evy.
„Půjčíte?”
„Obávám se, že je to další část iniciačního procesu,“ vysvětlila Michaela. „Vrátíme ji, než bude noc, nebojte se.”
„Nemůžu jít s ní?“ zeptal se. „Je jí sotva čtrnáct!”
„Bude se svými sestrami, pane Weasleyi,“ oponovala Evy. „Nic zlého se jí nestane.”
„Budu v pohodě, Charlie, opravdu,“ usmála se na něj Ginny.
„Do večera budeš zpátky,“ zaryl svůj pohled do jejího, „nebo zavolám mamce, přísahám!”
„Bude,“ ujistila ho znovu Michaela.
Přikývl a pak se zvednul z gauče a stiskl ji v náručí.
„Ne, že bych tomu rozuměl, ale… Sesterstvo je mocný řád, ne?“ zajímal se.
„Docela mocný,“ pokrčila rameny Evy.
„Takže ji ochráníte?“ otočil se k blonďaté čarodějce. „Víte, co se děje u nás doma, jistě jste se to doslechly.“ Obě čarodějky přikývly, zatímco Ginny rezignovaně vydechla. Charlie by nebyl Charlie bez svého ochranitelského ducha.
„Uděláme, co budeme moct,“ ujistila ho Evy.
Další hodina byla těmi nejtrapnějšími šedesáti minutami, které v útulku zažila. Mary a Leonie na ni zíraly, jako by jí narostla druhá hlava, zatímco Edward na ni jen koukal a neodvažoval se na ni promluvit. Dokonce i trenéři se na ni dívali divně. Vesper je nicméně všechny nazvala idioty a zacházela s Ginny jako vždycky, čímž si vysloužila Charlieho široký, zamilovaný úsměv. Ginny dospěla k názoru, že ohledně těch dvou by měla něco podniknout. Kdyby to nechala na svém bratrovi, čekal by a toužil po zbytek svých dní.
„Zvyknou si,“ uklidňovala ji Michaela, která rozuměla jejím obavám z nervózních pohledů. „A ty si taky zvykneš.“ Ginny přikývla, i když si tím ani zdaleka nebyla tak jistá. Od prvního ročníku ji stresovalo, když na ni někdo zíral. Tohle vlastně neuvážila, pomyslela si a zaskučela. Nesnášela, jak na ni studenti, a někdy i učitelé, v Bradavicích zírali. Nejdřív jako na šílence, který nevěděl, co se s ním dělo, potom jako na blázna, který se může rozsypat při sebemenším dotyku. Věděla, že se o ni prostě báli, stejně jako její rodina, ale to nepomohlo jejímu pocitu špinavosti. Když už to bylo příliš, po nocích dlouhé hodiny zírala na vlastní odraz v zrcadle a snažila se zapomenout na hlasitý a chladný Voldemortův smích v jejích snech. Tentokrát to ale bude jiné. Pořád na ni zírali, ale v jejich očích tentokrát nebyl strach. Jen překvapení a novinka, která brzy zevšední. Tohle zvládnu, povzbuzovala sama sebe. Vybrala si to. A přivítá všechno, co jí Sesterstvo přinese.
Domov stál na konci údolí, ale nikdo by ho tam nehledal při pohledu na hory. Ale i kdyby, na druhé straně údolí by došel ke strmé žulové skále pokryté sněhem a ledem. Evy k ní klidně přistoupily a přiložila svou dlaň na kámen.
„Jen Sestra může otevřít tyhle dveře,“ řekla, když o několik kroků ustoupila. Ginny zamrkala, ale než se stačila zeptat, o jakých dveřích to mluví, z místa, kde se starší žena dotkla kamene, se vynořilo jasné světlo a rozšířilo se po kameni, načež se zformovalo do zářivých dveří. Ginny strnule vzhlédla ke dveřím, které byly vyšší než Doupě a které se pomalu vynořovaly ze skály. Dolů na zem z nich padal sníh.
„Proto je vždycky dobré od dveří ustoupit, zvlášť v zimě. Sníh je tady vždycky, ale zimním měsícům se nic nevyrovná. Dokonce ani kouzla kolem dveří ho neudrží pryč,“ vysvětlila Michaela. „Stačí, když se dotkneš oblasti, v níž zhruba dveře jsou, a o kus ustoupíš.”
Ginny přikývla, ale ani se na ni nepodívala. Její pohled byl upřený na pomalu se otevírající dveře a to, co skrývaly. Zírala do jeskyně. Neuvěřitelně velké a teplé, navzdory vlezlému chladu venku. Stovky stop nad ní zářilo jasné světlo. Uprostřed jeskyně rostly stromy, které tvořily přesně takový les, jaký si představovala. Kam až dohlédla, tyčily se do výšky staré borovice a cedry. Dokonce slyšela i zvuky proudící vody. A před ní se nacházelo samotné sídlo. Přímo z kamene vystupovala obrovská budova, něco mezi katedrálou a hradem. Obklopovaly ji menší budovy, osvěcované velkými ohni, což Ginny připomínalo vikingské kresby v Bradavicích.
„Vítej Doma, Ginny,“ usmála se na mladší čarodějku Evy.
„To je… je…“
„Ano, přesně tak,“ usmála se i Michaela, když si vzpomněla na okamžik, kdy poprvé uviděla Domov ona sama. „Časem slova přijdou, neboj.”
„Tohle bude uvítací výbor,“ ukázala Evy na skupinku čarodějek, která se k nim blížila. Ginny se při pohledu na všechny čarodějky Sesterstva, shromážděné na jednom místě jen kvůli tomu, aby se s ní potkaly, zmocnila panika, ale brzo se začala zase usmívat, když jí byla každá z nich představena.
Jen čtyři další čarodějky byly zhruba tak staré jako ona - Matylda, Lora, Helena a Tatia, zbytek byl starší. Všechny však byly ze setkání s ní nadšené, očividně na její příjezd čekaly už od loňského roku.
Ginny si brzy uvědomila, že Domov má velice příznačný název. Cítila se jako doma a to tady nebyla ani hodinu. Představení proběhlo a Ginny se musela smát, když pozorovala čtyřicet dva živých čarodějek kolem sebe, které ji celým místem chtěly provést. Viděla knihovnu i oblasti určené pro trénování, vlastní pokoje i jídelnu. Některé čarodějky zde žily nastálo a Ginny si brzy uvědomila, že Domov byl původně navržen pro mnohem víc než čtyřicet tři čarodějek. Sesterstvo bývalo mnohem větší, jak jí vysvětlila Sestra Neha - krásná žena s kávovým odstínem pleti a hustými, velice dlouhými vlasy, která tvrdila, že je jí sedmdesát, ale vypadala sotva na padesát. Kdysi Sesterstvo tvořily stovky čarodějek, až během posledních století jejich počty padly.
Také jí vysvětlila, o čem je která kategorie darů. Nymfy tvořily největší díl Sesterstva, byly nejběžnější. Byly to čarodějky obdařené v oblasti přírody. Ve zkratce, mohly používat různé prvky přírody podle svých schopností bez kouzel a zaříkání. Tři z nich uměly komunikovat se stromy. Ne s nimi přímo mluvit, ale rozuměly jim. Jak jejich dar fungoval, bylo k nepochopení, tak se Ginny rozhodla přijmout ho jako prostý fakt.
Léčitelky dělaly to, co jejich označení naznačovalo. Někdy už jen to, že byly v jedné místnosti s nemocným, dělalo zázraky, ale když trénovaly, dokázaly mnohem víc.
Zajímavou skupinkou byly Kouzelnice, líbily by se taťkovi, usmála se Ginny. Dokázaly očarovat ten nejobyčejnější mudlovský předmět a dát mu magické vlastnosti. Ať už dělaly hýbající se čajové konvice nebo myslánky - po desetiletích tréninku - nepotřebovaly zaříkávání.
Empatičky byly… no, to Neha neřekla úplně jasně. Z toho, co Ginny sesbírala, nebyly jen schopné vycítit pocity druhých lidí, byly schopné cítit lidi samotné. Některé starší čarodějky dokázaly dokonce pocity druhých ovládat. Ginny si vzpomněla na Michaelino varování, že ne každá síla je dar. Jak moc asi pocity druhých ovlivňovaly ji?
Nakonec Sestra Naha mluvila i o Krotitelkách. Jak instinktivně získávají kontrolu nad magickými zvířaty a později, když úspěšně trénují, jim mohou dávat vlastní povely, přidávat stále více detailů k tomu, co od nich žádají.
„Mohla bych ti říct něco i o Věštkyních a Sirénách,“ řekla potom Sestra Neha, „ale předpokládám, že Evy to bude chtít udělat sama. Zítra, až se trochu usadíš, si promluvíme o tom, jak budou pokračovat tvoje hodiny s ní, až se vrátíš do Bradavic,“ usmála se na ni, když se společně s Evy vydaly k jejím komnatám. „Všechny jsme šťastné, že tě máme, Ginny. Vítej v Sesterstvu.”
Ginny se usmála. Starší žena jí pak ukázala další detaily Domova, vyprávěla jí, jak byl založen.
Když dospěly k Evyiným komnatám, Ginny si nemohla nevšimnout, že jsou zařízenější než její vlastní.
„Můžeš si sem přinést jakékoliv osobní věci,“ vysvětlila Evy. „Pak se ti tvůj pokoj bude zdát osobnější.”
„Chápu,“ zamumlala Ginny, když ji Evy usadila na gauč proti velkému oknu směřujícímu k lesu.
„Tyhle věci sem nosím od doby, kdy mi bylo pět,“ vysvětlovala dál Evy a Ginny se na ni zmateně podívala.
„Bylo ti pět?”
„Ano,“ usmála se Evy. „Jedna z věcí, která odlišuje Věštkyně od proroků - kromě toho, že jsou jejich vize častější a obvykle přicházejí ve spánku - je, že mohou nazírat.“ Když viděla Ginniin nechápavý pohled, pokračovala. „To znamená, že osobu, kterou už jsme někdy viděli nebo máme něco jejího, dokážeme najít kdekoliv na světě. S mnoha, opravdu mnoha lety tréninku nejen vidíme je a místo, kde jsou, ale také slyšíme, co právě v tom okamžiku dělají.”
„To je… docela nářez,“ přiznala Ginny, udělalo to na ni dojem.
„No, děkuji,“ poklonila se Evy imaginárním fanouškům. „Ale vážně, někteří říkají, že nejmocnější Věštkyně dokážou projektovat, co vidí. Víš co, čarovná zrcadla a tak. I Morgana le Fay měla mít schopnost ovlivňovat svoje vize. Já to nedokážu,“ přiznala se zavrtěním hlavou.
„Zatím,“ usmála se na ni Ginny. „Teda, je ti kolik, dvacet tři, dvacet čtyři?”
„Vlastně je mi dvacet osm,“ usmála se zářivěji, „beru to jako kompliment.”
„To bys měla,“ přikývla Ginny.
„Opravdu to Morgana dokázala?”
„Tak říkají legendy,“ odvětila Evy. „A kdybys legendám věřila, tohle mělo být jedno z jejích zrcadel, na něž promítala svoje vize,“ řekla a ukázala na krásné, veliké zrcadlo na zdi.
„Opravdu?“ zírala na zrcadlo s vytřeštěnýma očima.
„Moje rodina v to vždy věřila. Když Morgana odešla do Avalonu, měla tohle zrcadlo dát mé rodině výměnou za pozemky, které jí poskytli k výstavbě Domova. Vždy bylo schováno v našem rodinném trezoru, dokud mi nebylo pět a máma si neuvědomila, že jsem pomocí svého daru našla svého bratra při hře na schovávanou.“ Ginny se zasmála, když si situaci představila.
„Otec mi ho dal, když jsem se připojila k Sesterstvu. Moji bratři nicméně stále tvrdí, že jsem podvodník, od té doby si se mnou nechtěli hrát.”
„Kolik bratrů máš?“ zeptala se Ginny, když si utřela slzy, které jí vytryskly z očí, jak se smála.
„Tři,“ zašklebila se Evy. „Všichni jsou starší a větší než já, což mi nikdy nezapomenou připomenout. Alrek je o šest let starší než já, pak Erik o pět let a Baldor, starší o dva roky. Jsou přehnaně starostliví, chovají se ke mně jak k dítěti. Miluju je, ale přivádějí mě k šílenství.“ Ginny soucitně přikývla. Kdyby někdo posuzoval Evelyn jen na základě toho, jak popisovala svoje bratry, pravděpodobně by se na ni díval jako na vikingskou válečnici.
„Víš, já jich mám šest,“ přiznala.
„Šest čeh… šest starších bratrů?“ vytřeštila oči Evelyn.
„Jo! První holka u Weasleyů za deset generací. Já.“ Pak o nich chvíli mluvila, o jménech a o tom, jak s ní zacházeli, jako by měla být zlomena prvním poryvem větru.
„To je trochu…“
„Jo, to je,“ zahihňala se.
„Kolik je teď v Sesterstvu Věštkyň?“ vrátila se k původnímu tématu.
„Jen jedna,“ přiznala Evy, ukázala na sebe a zašklebila se. „Bývalo jich tu vždy několik, když bylo Sesterstvo větší. Obvykle je nejvíc Nymf a Léčitelek. Taky několik Kouzelnic a samozřejmě Empatiček. Michaela je nejsilnější Empatičkou za několik století.”
„Takže já jsem jediná Krotitelka?“ zeptala se Ginny.
„Ano, momentálně ano. Ale aspoň jsme dvě Sirény,“ odvětila Evy. „Všechno, co vím, vím z knih a vzpomínek zanechaných v myslánkách Sesterstva.“ Musí to být poněkud osamělé, pomyslela si Ginny. I proto si asi Evy nebyla jistá, jestli bude dobrou instruktorkou.
„Aspoň že tak. To se počítá,“ souhlasila s úsměvem.
„Ano, předpokládám, že ano,“ souhlasila Evy o něco jistěji. Cítila povinnost pomoct Ginny s jejím darem a byla by hloupá, kdyby před ní skrývala vlastní pocity. Proto se rozhodla říct jí pravdu.
„Myslím, že mi bylo souzeno být tady,“ usmála se Ginny, „i když vlastně nevím proč.”
„Dobře, to už jsme tři,“ ozval se v místnosti třetí hlas, který narušil jejich rozhovor. Obě se otočily za zdrojem hlasu. „I když já vím proč.”
Ginny si tupě uvědomila, že žena se na ně dívá ze zrcadla. Trhla pohledem směrem k Evy. Možná tohle bylo něco, co zrcadlo dělalo, nějaké kouzlo. Soudě ale podle vytřeštěných očí a rozechvěných rtů Evy, tohle nebyl běžný případ.
„Ginny,“ zatřásla hlavou Evy, „řekni mi, že tu ženu v zrcadle vidíš taky.”
„Vidím, i když nechápu, jak by tě to mohlo uklidnit,“ vydechla šokovaně zrzka.
„Opravdu tady jsem,“ ujistila je žena. Vypadala mladě, zhruba ve stejném věku jako Evy, byla bledá, měla černé vlasy a tyrkysově zbarvené oči.
„Mám velkou chuť vás obě obejmout,“ pronesla žena, „ale obávám se, že nemůžu. Jak Evelyn řekla, jsem v zrcadle.”
„Já… proč?“ zakoktala se Evy, zatímco Ginny jen přikývla. Co se to děje? Jak bizardní ještě může dnešní den být?
„Proč vás chci obejmout nebo proč jsem v zrcadle?“ zeptala se hravě neznámá žena.
„Oboje,“odvětila Ginny. Tentokrát přikývla Evy.
„Jsem v zrcadle, protože s vámi potřebuji mluvit. Vlastně nejsem přímo v zrcadle. Jsem v Avalonu. Ale vy mě můžete vidět v zrcadle, protože proto jsem ho stvořila, abyste mě mohly vidět. Asi to nedává moc smysl, že?“ zeptala se, zatímco Ginny se zabořila do gauče, najednou jí nebylo dobře.
„Moc ne,“ následovala ji i Evy. Cítila, že ať už je ta žena kdokoliv, neublíží jim. Tenhle úsudek měl ale dva zádrhely. V zrcadle byla žena, která tvrdila, že je v Avalonu, zrovna tam, a oslovila ji jménem, přestože jí ho Evy neřekla. Za druhé, Evy nebyla Empatička. A protože se naučila věřit svým instinktům, faktem zůstávalo, že v tom zatraceném zrcadle byla cizí žena. Pevněji stiskla svoji hůlku. Jestli má rozbít dědictví své rodiny na kousky, tak tedy dobrá.
„Dovolte mi vzít to od začátku, ano?“ odkašlala si žena.
„Ahoj, Evy, Ginny. Jmenuji se Morgana a tohle je moje zrcadlo. Vytvořila jsem ho dávno předtím, než jste se narodily, a dala jsem ho rodině, do které ses měla narodit, Evy, aby ho držela v bezpečí. Jediným cílem tohoto kroku bylo, abych ti mohla předat proroctví, které o tobě bylo vysloveno. Tak osobně, jak to bude možné,“ dodala žena. „A chci vás obejmout, protože jsem čekala víc než tisíc let, než proroctví dosáhne plného cyklu. Takže, kdybyste si představily, jak vás objímám, byla bych vám vděčná.”
Ginny několikrát tiše otevřela a zavřela pusu, nevydala ani hlásek. Evy divoce mrkala na ženu, která se prohlašovala za Morganu le Fey, taky tiše ohromená. Podívaly se jedna na druhou, aniž by narušily nastalé ticho.
„No, řekněte něco,“ pobídla je černovlasá žena.
„Vy ale nemůžete být ona,“ promluvila nakonec Evy, „nemůžete být lady Morgana. Ona je v…”
„Avalonu?“ povytáhla žena pobaveně obočí. „Ale já jsem v Avalonu.”
„Mluvíš s nimi?“ ozval se mužský hlas v pozadí. Ginny si až teď uvědomila, že v zrcadle se odráží ložnice, ale ne ta Evyina. Do obrazu pak vstoupil muž, jehož plnovous zahanboval i ten Brumbálův.
„Zdravím vás,“ pozdravil obě čarodějky vesele.
„Dobrý den,“ odvětily automaticky. Co se to, do pekla, děje?
„Co tady děláš, drahý manželi?“ zeptala se žena a frustrovaně zatřásla hlavou, i když pousmání na rtech ostrý tón narušovalo. Tihle dva jsou manželé? zajímala se Ginny a vyjeveně zírala na krásnou ženu a starého muže před sebou. Zvláštní pár, pomyslela si.
„Manželi?“ projela si Evy prsty vlasy.
„No, ano. Merlin, k vašim službám.“ Tentokrát Ginny hlasitě polkla.
„Merlin?“ vyhrkla pak a těkala pohledem mezi ženou, co tvrdila, že je Morgana, a mužem, co se vydával za Merlina.
„Přestaň je děsit, Merline,“ napomenula ho údajná Morgana. „Měl sis udělat vlastní zrcadlo, když jsi chtěl. Vybral sis obraz!“ řekla, čímž čarodějky před sebou zmátla ještě víc. „A zbav se toho směšného přestrojení!”
„Lidé mě vždy berou vážněji, když vypadám staře,“ bránil se muž. „To ode mě čekají, víš, drahá?”
„Merline!”
„Dobře, dobře,“ zabručel muž. Jeho obraz se rozmazal a on se změnil. Jeho vrásky a vousy zmizely a najednou se na ně díval černovlasý muž s modrýma očima a vystouplými lícními kostmi. Usmíval se. „Šokující, že?“ zeptal se, najednou jeho hlas zněl hlouběji a nebyl tak křehký.
„Každopádně, Morgana má pravdu. Neměl bych tu být. Jen jsem chtěl vidět druhou polovinu proroctví. Rád vás poznávám Evy, Ginny.“ Pak se otočil ke své ženě a políbil ji na rty. „Počkám v přední zahradě s tím královským spratkem, který si říká tvůj bratr,“ řekl a s přikývnutím jim zmizel z pohledu.
„Je to naprostý idiot, samozřejmě,“ řekla Morgana - no super, už ji fakt považuji za Morganu, pomyslela si Ginny - „ale miluju ho. Muži,“ zatřásla hlavou.
„Jak by jenom mohla být Morgana?“ zeptala se Evy.
„Pro začátek jsem se narodila,“ odvětila, ale brzy zvážněla, když viděla, jak jsou ženy před ní stále zmatené. „Jsem Morgana a budu se snažit to dokázat. Možná bych mohla začít tím, že vám sdělím vlastní proroctví. Já jsem ho vyslovila, jak jsem vám řekla, takže si myslím, že bych měla být i tím, kdo vám ho předá. Napřed si ho, prosím, poslechněte, pokusím se ho vysvětlit. Souhlasíte?”
„Hádám, že ano,“ odpověděla suše Evy. Morgana se usmála a začala recitovat.
Syn otce, který není jeho otcem…
narozený pod měsícem Nároku, Hromu a Sena…
narozený, když sedmý měsíc umírá…
Přinese konec doby temna
a začnou roky blahobytu
pro veškerou magii.
A otec syna, který není jeho synem,
otec srdcem i duší, ale ne krví,
ho ochrání a bude provázet,
ukryje ho a povede.
Bude učit svého syna, nejlepšího ze dvou,
zapřisáhlého ochránce svého bratra,
zanedbávané dítě,
přemoct temnotu svého času,
spojit se s tou, která Vidí a s její sestrou, která není její sestrou,
ochránkyní staré magie.
Otec a syn najdou svou životní cestu…
„Zní vám něco v mém proroctví povědomě? Něco, co vás k tomu napadne?“ zeptala se Morgana. „Rozpoznáte něco?”
„Ta, která vidí a její sestra, která není její sestrou, ochránkyně staré magie,“ zamumlala Evy s očima dokořán. „Já jsem Vědma. Vidím. A moje sestra, která není mojí sestrou…“ podívala se na zrzku vedle sebe. „Ginny?”
„Ano,“ potvrdila Morgana.
„Ale Sesterstvo má čtyřicet jedna dalších čarodějek,“ odvětila Ginny. „Všechny z nich jsou a nejsou Evyiny sestry. Všechny by tam mohly zapadat.“ Její protesty byly proneseny jen tak napůl, hlavně proto, že její pozornost upoutala jiná část proroctví. Bylo to něco, co roky dřímalo v její mysli, co v ní hlodalo.
„Rozpoznáváš v tom proroctví i něco jiného, že?“ podívala se na ni Morgana a Ginny přikývla. Evy se k ní s trhnutím otočila.
„Myslím si, že ano…“ začala Ginny nejistě. „Řekla jsi narozený pod měsícem Nároku, Hromu a Sena, když sedmý měsíc umírá?”
„Ano. První část proroctví mluví o muži, který se narodil posledního července,“ potvrdila Morgana.
„Adrian Potter?“ zeptala se Evy ohromeně.
„Ne,“ byla si Ginny najednou jistá svojí úvahou. Morgana se usmála. „Zapřísáhlý ochránce svého bratra, zanedbané dítě… Ne Adrian. Harry Potter.”
„Harry Potter?“ Evy vytřeštila oči ještě víc. Vybavila si obrázek zelenookého chlapce, nad jehož obrázkem v Týdeníku čarodějek Matylda s Tatiou tály. Harry Potter, chlapec, který navrhl Kulový blesk a vyhrál Turnaj tří kouzelnických škol, když mu bylo čtrnáct.
„Jak dlouho ho podezříváš, že před světem něco skrývá?“ zeptala se Morgana s milým úsměvem.
„Tři roky,“ odpověděla Ginny a její fialové oči zíraly do prázdna, když se ve vzpomínkách vrátila k tomu dni. „On… zachránil mi život, víte. Mně a mému bratrovi.”
„Jak?“ vydechla Evy zaujatě. Dokonce i Morgana jako by se v zrcadle přisunula blíž. Ginny, která se rozhodla, že dnešek už nemůže být podivnější, se také posunula blíž k zrcadlu a sedla si na Evinu postel. Evy si přitáhla židli a sedla si mezi ně.
„Začalo to během mého prvního ročníku v Bradavicích,“ vysvětlila Ginny, jak se dostala do rukou Temného pána a jak ji unesl. Když pak skončila příběh svou záchranou, odmlčela se a čekala na jejich reakce.
„A on nic neřekl?“ ujišťovala se Evy. „Klidně zaplul do pozadí, zatímco jeho bratr získal všechnu slávu?”
„Merlin říkal, že Harry si vzal proroctví k srdci. Věří, že jeho místo je ve stínech. I když je sám skutečným Chlapcem, který přežil, přemožitelem Temného pána. A stejně tak tomu věří i jeho otec.”
„Skutečným Chlapcem, který přežil?“ vydechla Evy a těkala pohledem mezi oběma čarodějkami.
Čekala, že podobné odhalení přijde, když byl v proroctví zmíněn chlapec, který má ukončit dobu temna, ale čekat to a slyšet to byly dvě odlišné věci.
„Ano,“ potvrdila Morgana. „Můj manžel v tom byl poměrně neoblomný a musel si s Harrym promluvit osobně,“ vysvětlila. „Dokonce i viděl vzpomínku na tu noc, kdy Voldemort zaútočil na oba Potterovy chlapce. Proč si Harry zvolil svoji totožnost Chlapce, který přežil, skrývat, to je věc druhá. Hádám, že si s ním budete muset promluvit osobně, abyste pochopily jeho důvody.”
„Předpokládám, že nemyslíte Jamese Pottera,“ přerušila Ginny ticho po delší pauze, „když mluvíte o Harryho otci,“ dodala.
„Ne,“ přikývla Morgana.
„Otec syna, který není jeho synem,“ opakovala Evy proroctví.
„Profesor Snape,“ dodala Ginny. „Ten muž ho vychoval a oni jsou si velice blízcí. Jestli někdo o Harrym ví, tak je to Severus Snape.”
„Ano, to je,“ ujistila ji Morgana.
„Počkejte, prosím,“ zvedla ruce Evy. „Ten Severus Snape? Vynálezce permanentního vlkodlačího lektvaru a nejmladší Mistr lektvarů za poslední tisíciletí? Ten Severus Snape?”
„Takže už jsi o něm slyšela,“ usmála se na ni Morgana. K Ginninu překvapení Evy zrudla.
„Nikdy jsem se s ním nepotkala, ale slyšela jsem o něm.“ Vzpomněla si, jak jednou nebo dvakrát zírala na jeho obrázek v Týdeníku čarodějek, ale to teď bylo naprosto bezpředmětné. „Studovala jsem Historii čar a kouzel a on publikoval úžasný článek o magických procedurách v sedmém století ve Skandinávii. Nemám tušení, jak to udělal, vzhledem k tomu, že je Mistrem lektvarů, ale popsal ty procesy extrémně přesně a poukázal na ranou formu Věštění z čísel ve starém spisu nazvaném Elder Furthnak. Udělalo to na mě dojem.“ A to byla naprostá pravda. Nemusela si ani připomínat ty fotky. To by bylo kontraproduktivní, když nic jiného.
„Elder Furthnak, jasně,“ usmála se Ginny na Morganu. Napadlo ji, jestli profesor lektvarů s někým chodí. I když jí její racionální část našeptávala, že to opravdu není její věc, v tuto chvíli klidně mohla popustit uzdu Weasleyovic představivosti. Koneckonců, právě se bavila s Morganou v kouzelném zrcadle.
„Vraťme se k proroctví, prosím,“ řekla Evy, která se na Ginny odmítala podívat. Ne, že by se červenala nebo něco. To rozhodně ne!
„Vzhledem k tomu, jak je náš společný čas omezený, bych navrhovala to samé,“ pronesla Morgana.
„Co bychom teď měly dělat?“ zeptala se Ginny a s očekáváním se zadívala na ženu v zrcadle.
„Promluvte si s Harrym a Severusem. Proroctví jasně říká, že jim máte pomoct,“ odpověděla Morgana. „Zbytek se pak uvidí.”
„Jak bychom jim mohly pomoct?“ nechápala Evy.
„To nevím,“ zatřásla hlavou Morgana. „Proroctví můžou mít mnohé významy, i když zdánlivě poskytují detaily o tom, co se stane. Tohle to ale nedělá. Měly byste začít u Harryho a Severuse, jak jsem řekla. Nejspíš už budou mít nějaký plán, co dělat.”
„A my bychom jim měly pomoct v boji proti Voldemortovi?“ zajímala se Evy.
„Proroctví nespecifikuje ani to,“ připomněla jí Morgana. „Měly byste jim pomoct jít cestou, kterou si vybrali, ať už vede kamkoliv. I když ano, nejspíš je povede k boji proti Voldemortovi.”
„To je… upřímně, trochu moc,“ přiznala Ginny. Byla to pravda. Boj proti Temnému pánovi pro ni byl osobnější než třeba pro její bratry, ale nikdy opravdu neuvažovala o tom, jaká bude její role, až válka skutečně začne. Teď začínala chápat, že bude muset hrát aktivnější roli, než si kdy představovala. Otočila se k Evy, aspoň na to nebude sama. Napadlo ji, jak na tahle odhalení bude reagovat Lenka. Může jí to vlastně říct? Kdyby proroctví mluvilo jen o ní, neváhala by ani vteřinu. Ale proroctví bylo v první řadě o Harrym. On by měl být tím, kdo rozhodne, s kým svoje tajemství sdílet.
„Když si musíme promluvit s panem Potterem a panem Snapeem a pomáhat jim,“ promluvila Evy, když obezřetně celou situaci promýšlela, „budeme muset vymyslet dobrý důvod, proč s nimi trávíme tolik času. Něco mě napadlo, když uvážíme i to, že musíme začít s tvými lekcemi. Za pět dní bych se měla sejít s Ministrem Popletalem ohledně financování, možná bych měla začít tam,“ dodala s pohledem na Ginny.
„Musíme něco vymyslet, ale když se zeptáme, tak nás neubude,“ přikývla zrzka a podívala se na dámu v zrcadle. Povzdechla si a znovu zvážila možnost, že je tohle jen hodně divný sen. Znovu se štípla, aby se ujistila, že je opravdu vzhůru. Neměla ani tušení, co pro ni a Evy má budoucnost přichystáno, ale byla odhodlaná tomu čelit.
Znovu vrátila pozornost ke svým dvěma společnicím. Lady Morgana vysvětlovala, jak magie z jejího zrcadla brzy vyprchá a to se pak znovu přemění v obyčejné zrcadlo. Evy tak rychle využila své možnosti zeptat se na nějaké otázky ohledně svých schopností Věštkyně. Ginny poslouchala, ale její mysl jí nabízela množství scénářů toho, co se bude dít dál.
O mnoho mil jižněji za průlivem La Manche se skupina čtyř lidí snažila vymyslet nejrůznější scénáře řešení poslední hádanky, na kterou narazili. Severus Snape, Harry Potter, Neville Longbottom a Draco Malfoy seděli kolem kuchyňského stolu a pracovali na své poslední teorii zvažující možnost, že Voldemort opravdu vytvořil viteál.
„To je směšný,“ stěžoval si Neville a prohnětl si svaly na pravém rameni, kde se mu černala obrovská modřina. To ráno se totiž všichni čtyři rozhodli prozkoumat Orbeinská sklepení, než přijedou skřeti, najatí, aby začali s novou rozvodnou sítí. Zelenooký čaroděj si zpětně říkal, že měl čekat nějaký zádrhel, přesto byli ale naprosto zaskočeni, když ve sklepení narazili na několik kohoštěrůPP. Samozřejmě si s nimi poradili, ale předtím ještě utržili několik ran a škrábanců.
„Co je?“ zeptal se Draco.
„Tohle!“ ukázal Neville na hromady poznámek a teorií, které se nakumulovaly na stole. „Už jsme u toho… „podíval se na svoje hodinky, „osmnáct hodin, bez spánku… „
„… a bez jídla!“ ozval se ze zadní části kuchyně Minniin hlas. Skřítka před ně položila košík plný croissantů, podívala se na ně pohledem „jezte!“ a odešla.
„... a bez jídla, díky, Minnie,“ pokračoval Neville. „A přesto jediné, co můžeme říct, je to, že Voldemort je přesně tak nevyrovnaný, jak jsme vždycky předpokládali!“ uzavřel. „To je otřesně frustrující!“
„Je to frustrující,“ souhlasil Severus a unaveně si protřel oči.
Doufal, že touto dobou už budou něco vědět, když už na Orbeinu prohledali výraznou část knihovny, přesto ale nenašli vůbec nic. Objevili knihy o nekromancii a nejčernějších rituálech, ale ani ty se o viteálech nezmiňovaly. Co mohlo být ještě výraznější známkou té nejčernější a nejodpornější magie?
„Pojďme si ještě jednou projít, co víme,“ navrhl Harry a téměř jedním lokem vypil další šálek kávy.
„Víme, že Voldemort v šestnácti vytvořil viteál,“ pronesl Draco. Protřel si unaveně oči a snažil se bojovat s bolestí hlavy. Včera v noci po návratu z Orbeinu dostal dopis od matky. Z pergamenu cítil její zoufalství. Prakticky žadonila, aby se přes léto domů nevracel. Poslala mu slušnou sumu peněz, aby pokryl náklady na cokoliv, co bude přes léto dělat, stejně jako peníze na potřeby do školy. Také apelovala na to, aby přestal dělat cokoliv, co si myslela, že dělá pro Voldemorta.
„Nebylo by radno vměšovat se do podniků tvého otce, Draco,“napsala. „Tohle jsou záležitosti pro dospělé a ty bys do nich měl okamžitě přestat zasahovat.“ Aspoň opravdu každý věřil, že Harryho sleduje, pomyslel si Draco a pocítil na ramenou hroznou tíhu. Snažil se to promyslet, snažil se vymyslet možný konec téhle války, ze které by jeho rodiče na poražené straně vyšli svobodní, nezranění a bez úhony.
Někde v průběhu toho si Draco uvědomil svou neotřesitelnou víru v Harryho. Nebylo to jen o tom, že se poprvé v životě cítil být součástí opravdové rodiny. Nebylo to jen to, že měl z ničeho nic dva bratry. Bylo to především nevyvratitelné přesvědčení, že Harry bude tím, kdo tuhle válku vyhraje. Nepochyboval o tom, že to bude těžké, ale Harryho dovednosti se rozvíjely přímo před jeho očima. Byl svědkem Harryho úspěchů, sledoval ho, jak beze spánku pracuje ve dne, v noci, aby stihl udělat, co bylo nutné, než přijde válka. Stál při něm, když uzavíral dohody s nelegálním zvěromágem i skřety, a opravdu věřil, že právě on může tohle vyhrát.
Když na začátku léta přišel na Silbreith, byl přesvědčen, že je čas na to udělat správnou věc. Co Voldemort zamýšlel, bylo jednoduše špatné a Draco se odmítal stát součástí jeho ďábelského plánu. Vydal se na cestu, která ho nikdy ani nenapadla, dokud ho Harry znovu a znovu nepřesvědčoval, že nemusí dělat stejné volby jako jeho rodina. Bylo v pořádku mít vlastní názor. A Draco se rozhodl pomáhat Harrymu, protože to byl jeho bratr, záleželo mu na něm, stejně jako na Nevillovi, takovým způsobem, na jehož popsání slova nestačila.
Přesto ale miloval také svoje rodiče a věděl, že se od nich během války nemůže zcela distancovat. Vybral si správně, ale stejně měl stále pochybnosti o tom, jak to celé dopadne. Brumbál, vůdce strany dobra, Harryho ignoroval. Popletal pak zase ignoroval Brumbála, když deklaroval návrat Temného pána. Zdálo se, že kromě Severuse nemá Harry na své straně nikoho, dokonce i jeho vlastní dvojče se od něj distancovalo.
Pak také samozřejmě slyšel celý Harryho příběh o tom, jak už za dobu, co byl v Bradavicích, Voldemortovi dvakrát čelil a vyhrál, i o tom, jak Temný pán padl vůbec poprvé. Od té doby ho všechno akorát utvrzovalo ve víře v Harryho schopnosti a posilovalo jeho naději. Proto se rozhodl udělat víc, než původně zamýšlel. Místo, aby ho jen prostě podporoval, rozhodl se přiložit také ruku k dílu. Chtěl bojovat na Harryho straně.
Viteály… no, viteály byly nečekaným objevem. Severus jim popsal základní princip, na kterém fungovaly a který vyžadoval vraždu. Soudě podle bledé tváře Mistra lektvarů během tohoto vysvětlování to bylo opravdu zlé. Celá ta představa byla zvrhlá a to, že Voldemort něco takového nejspíš opravdu udělal, bylo přinejmenším skličující. Na druhou stranu ale, kdyby se měl někdy někdo k takové odpornost uchýlit, byl to právě Voldemort.
„To ale nevysvětluje ten deník,“ souhlasil Severus, čímž Draca vytrhl ze zamyšlení. „Musel to být viteál,“ pokračoval Mistr lektvarů. „Vzpomínky mohou být uchovány uvnitř předmětů, ale rozhodně nemohou vstupovat do interakce s lidmi. Zrovna tak nemohou ovládat jedenáctileté, aby absorbovali jejich životní sílu.“
„Kus duše to ale může udělat,“ vložil se do toho Neville.
I o tom už mluvili. V knize stálo, že dokud je duše ukotvena ve světě, může posednout tělo a zacházet s ním jako se svým vlastním.
„To ale nemůže být původní účel viteálů, ne?“ zeptal se Harry náhle s pohledem upřeným na aritmetické grafy, které načrtl před několika hodinami. Čmáral si, aniž by věnoval příliš pozornosti tomu, co dělá, a poslouchal teorii svého táty. Až když se pořádně podíval na to, co vlastně dělá, zadržel dech. Byl to graf založený na teorii, že někdo může využít víc než jeden viteál. S tímto předpokladem graf popisoval části původní duše, které mohly být vloženy do jednotlivých viteálů, progresivně vypočítával, kolik duše sesílatele zůstane v jeho těle.
Harry čmáral poznámky až k deseti viteálům, než si uvědomil, co dělá, a udělalo se mu zle. Přesto se zaraženě pozastavil, jak malý kousek duše nakonec zůstal v těle potencionálního tvůrce viteálů. Neměl tušení, jak velká část duše musí být obsahem viteálu, aby fungoval - přestože kniha naznačovala, že stačí sebemenší dílek - ale čísla na konci grafu byla… odporná. Naprosto odporná. Kdo by dobrovolně odřezal tolik vlastní duše, až by z ní zbyla nepatrná částečka? Proč? V hlavě mu okamžitě vyskočily odpovědi jako „Voldemort“ a „nesmrtelnost“, ale to věci nijak nepomohlo.
„Hm?“ zamumlal Neville, který nechápal, co má jeho bratr na mysli.
„No, viteál tě má zakotvit v tomto světě. Když část duše osoby zůstane zachycená v nějakém předmětu, stvořitel viteálu nemůže zmizet ze světa úplně, i kdyby jeho tělo bylo zničeno,“ vysvětloval Harry a tři čarodějové kolem stolu přikývli. „Voldemort by si těžko přál dvě verze sebe sama. Viteál by pak byl samostatnou osobou a Voldemort by určitě nechtěl o dominanci soupeřit sám se sebou.“
„Je to chaos,“ povzdechl si Severus, i když musel dát Harrymu za pravdu. „Upevňuje to ale hypotézu, že část duše uvnitř viteálu má vlastní vůli.“
„Povzbuzující,“ zamumlal Neville a protřel si oči.
„Jistě,“ procedil Harry mezi zuby. „Ale možná se to bude hodit.“
„Jak jako?“ podíval se na něj Draco s očima tak vytřeštěnýma, jak mu únava dovolovala. Severus čekal, až bude jeho syn pokračovat, zatímco Neville jen potřásl hlavou, aby zahnal spánek.
„Hele,“ začal Harry, „jestli je tam venku část Voldemortovy duše, která má svou vlastní vůli a potenciál využívat magii, jako měl deník, pak musí zanechat magický podpis. Voldemort svoje podpisy obvykle usilovně skrývá, ale když jsem byl na hřbitově, cítil jsem ho jasně a zřetelně. Věřím, že když se pokusím, vybavím si, jak šel cítit. Když se pak k nějakému viteálu přiblížím, myslím si, že to poznám.“
„Takže budeme předpokládat, že opravdu udělal víc než jeden?“ ujišťoval se Neville zoufale.
„Myslím, že bychom měli,“ přikývl zelenooký čaroděj, „myslím, že… víme, že jeden měl před čtrnácti lety. Protože jeho duše přetrvala, i když měl zemřít, víme, že splnil svůj účel. Pojďme předpokládat, že viteálem, který ho té noci udržel naživu, byl deník. I když byl zničen, zbytek Voldemortovy duše v té chvíli neutrpěl. Viteál vás vtáhne zpět, když se dostanete na pokraj smrti, ale nedrží vás tam, když je opravdu po všem. I bez viteálu by teď duše, kterou má Voldemort v těle, zůstala na zemi,“ snažil se vysvětlit směr svých úvah.
„Aspoň podle té knihy,“ dodal Severus, který ho s očekáváním pozoroval. „Proč to ale vysvětluje předpoklad, že vytvořil víc než jeden viteál?“
„Protože, i kdyby viteál neměl poté, co napadl mě s Adrianem, docela jistě ho měl předtím! A kdyby to byla jediná věc garantující mu přežití, držel by ji v bezpečí, někde, kde se k ní nikdy nedostane. To ale moc nevyšlo, co?“
„Ne, on… „ zamumlal Severus a znenadání se podíval na Draca. „Draco, zmínil tvůj otec někdy, kde našel ten deník?“
„Nemyslím si,“ řekl Draco pomalu, než zavrtěl hlavou, jako by si ji chtěl vyčistit od zamlžených myšlenek. „Nemyslím si, že ho našel.“
„Co tím chceš říct?“ zeptal se Neville jako první.
„Dobře si ten den pamatuju, protože… „podíval se na tři čaroděje kolem sebe a pak pokrčil rameny, „no, to asi není třeba vysvětlovat,“ zamumlal, než pokračoval. „Můj otec slyšel zvěsti, víte, takže začal hledat temné předměty. Myslel si, že je načase zbavit se těch nejinkriminovanějších. V té době měl plnou místnost podobných předmětů přímo pod obývacím pokojem. Vím, že ten deník odtud vzal taky, protože jsem byl u toho, když ho otevřel. A byl jsem u toho, když se u Borgina snažil prodat i další věci. Na ten deník si vzpomínám, nějakou dobu na něj zíral, než ho strčil zpátky do kapsy.“ Draco znovu pokrčil rameny. „Hádám, že si na poslední chvíli rozmyslel, že ho neprodá. Neptal jsem se, co je to za knihu, nebo proč ji neprodal, jen jsem… neudělal jsem vůbec nic.“
„Bylo ti dvanáct,“ připomněl mu Severus. „Cos mohl dělat?“
„Nevím,“ přiznal Draco. „Ale Harrymu bylo taky dvanáct a to už jednou čelil Voldemortovi. Dvakrát, když počítáme i jeho útok, když byl malý. I když si to ani nepamatuješ, bráško,“ dodal, když se Harry nadechoval k protestu. „Jeden by si myslel, že budu schopný aspoň něco říct, když otec prodává tak prokleté věci.“
„To teda ne,“ odtušil Neville. „Bylo ti dvanáct a navíc to byl tvůj otec. Je to pochopitelný.“
„Vybrat si nečelit Voldemortovi v jedenácti by bylo zrovna tak pochopitelný, ale… „v tom okamžiku byl Draco přerušen Harrym.
„Ale já jsem to udělal, jo. Zrovna tak jsem ale ztuhl strachy, když jsem měl o týden dřív zachránit tebe a Adriana v Zapovězeném lese. Jo, byl jsem tam,“ dodal, když se na něj jeho bratr překvapeně podíval. „Taky jsem v jedenácti zabil člověka, což jsi ty taky neudělal. A ani já bych ve dvanácti nebrojil proti vlastnímu otci. Nejsem si jistý, že bych to dokázal teď. Jen,“ podíval se na Severuse, „nezačínej prodávat prokleté předměty, abych svoji teorii nemusel testovat, jo, tati?“
„Udělám, co bude v mých silách, abych té naléhavé potřebě odolal,“ zasyčel Severus.
„Takže se přestaň obviňovat z toho, že ses ve dvanácti choval jako dítě a bezpodmínečně miloval svého otce, a pojďme se vrátit k tématu,“ prohlásil Harry.
„Takže věříš, že Lucius tu knihu měl celou dobu.“
„Jo, myslím si to,“ usmál se na něj Draco, navzdory tématu. Takovýhle je to pocit, když vás někdo plně přijímá?
„To… vlastně nedává vůbec žádný smysl,“ zavřel oči Severus a prsty si kreslil kolečka do spánků. „Proč by ten deník měl Lucius?“
„A proč by prodával viteál? Obzvlášť Voldemortův viteál?“ vyslovil Neville otázku, která jim všem běžela hlavou.
„Neprodal by ho,“ odpověděl Severus, „pokud by tedy měl tušení, co to ve skutečnosti je. Nemohl to vědět. Voldemort by mu něco takového nikdy neřekl.“
„Neřekl mu, co je to za deník, ale přesto mu ho dal?“ ujišťoval se Draco.
„Chápete, co myslím?“ díval se na ně upřeně Harry. „Voldemort by se prostě nedokázal spolehnout na jediný zdroj přežití, jen tak. Uvědomujete si, jakou sílu by vložil do rukou Luciuse Malfoye, kdyby tomu tak nebylo? Jak zranitelným by ho to udělalo? Voldemort by něco takového nikdy neudělal.“
„To neudělal,“ souhlasil Severus.
„To ale znamená…“
„Že to nebyl jediný viteál,“ přerušil Nevilla Harry. „Možná byl jeho první - v té době mu koneckonců bylo šestnáct - ale rozhodně ne poslední.“
„Do pekla!“ vyhrkl Draco a jeho prohlášení následovalo dlouhé ticho.
„Takže teď co?“ zeptal se Neville. „Myslím, teď když víme, že tam venku je další viteál…“ „Pokud jen jeden,“ vložil se Harry a Severus se zachvěl. Harry měl pravdu. Pokud Voldemort zvládl vytvořit víc než jeden viteál, co ho může zastavit, aby jich neudělal víc? Odpověď byla jasná a jemu z ní bylo nevolno: nic.
„… co bychom měli dělat teď?“ dokončil Neville. „Nevíme, kde je - nebo jsou, Merlin nám pomáhej! Ani nevíme, co to je.“
„To je pravda,“ souhlasil Severus, kterého čím dál víc bolela hlava.
„Kdybyste to byli vy,“ začal Draco a rozhlédl se kolem stolu, „co byste udělali s viteálem, který byste vytvořili?“
„Upřímně?“ usmál se Harry žalostně. „Vložil bych svou duši do zatraceného oblázku, skryl a zamkl bych ho pečetí a hodil bych tu zatracenou věc na dno oceánu. A ať si ho hledá, kdo chce!“ Jeho slova následovalo ticho.
„Doufám, že tohle Voldemort neudělal,“ zamumlal Severus. „Jestli jo, je po nás.“
„Neudělal,“ zavrčel Harry. „Zabil nevinnou dívku a udělal viteál ze svého deníku! A kvůli čemu? Duše v jeho deníku řekla, že jeho původním záměrem, než slyšel o Adrianovi, bylo zbavit školu mudlorozených. To byl důvod pro vraždu!“ Káva v jeho rukou začala najednou divoce vařit. Harry se hluboce nadechl a hladina se uklidnila. „Promiňte, já… nevím, co se stalo.“
„Rozzuřil ses, to se stalo. A tvoje magie reagovala,“ prohrábl mu vlasy Severus. „Taky zuřím. Ale pamatuj si, že teď víme, co udělal. Víme, co musíme udělat, abychom ho zastavili. A to už je něco.“
„Ale je to dost?“ strachoval se Harry. Severus si pomyslel, že má ve zvyku pokládat ty nejtěžší a zároveň nejdůležitější otázky. Bylo to dost? Merline, doufal v to!
„Postaráme se, aby to bylo dost,“ usmál se na Harryho Neville. Ten přikývl a zavřel oči, aby potlačil svůj vztek. Zuřit kvůli Temnému pánovi může později. Teď se musí soustředit.
„Hádám, že budeme muset,“ pronesl Severus, podíval se na hodinky a hlasitě zaklel.
„Co je?“ vytáhl Harry hodinky z kapsy a pak taky zaskučel. „Už?“
„Pokud si nepospíšíme, přijdeme pozdě,“ nakrčil Severus znechuceně rty.
„Nemůžu uvěřit, že jsme tím zavázáni,“ zanaříkal Harry, zatímco Neville s Dracem se zasmáli. „Jen se smějte!“
„To budeme,“ odvětil Neville.
„My nebudeme tím, kdo bude celý den uklízet.“
„Dík za připomenutí, Neve!“
„Žádný problém, kámo,“ zasmál se jeho výrazu Draco.
Včera v noci jim přišla zpráva od Brumbála, jestli by mohli přijít do hlavního Štábu a pomoct ho dostat do obyvatelného stavu. Znamenalo to, že tam určitě budou i Potterovi a většina Weasleyových. Severus chtěl nejdřív odmítnout s rázným „ne“, ale potom si to rozmyslel. Nikdy v Siriusově zděděném domě nebyl a chtěl si obhlédnout půdu dřív, než se uskuteční skutečné setkání Řádu. Také tam chtěl být vždy, když přijde Brumbál. Potřeboval informace o blížící se válce a Brumbál nebyl právě sdílný, většinu z nich si nechal pro sebe. Bylo to samozřejmě vysoce nepravděpodobné, ale něco mu utéct mohlo, jen tak mezi řečí. Třeba z toho Mistr lektvarů bude umět něco vyčíst. Proto se rozhodl jít.
Brumbálův vzkaz je však varoval, aby obezřetně uvážili, jestli s sebou vezmou i Draca. Severus protočil oči, když vzkaz hlasitě četl, Harry zaklel, Draco pokrčil rameny a Neville se nabídl, že tu s bratrem zůstane a bude mu dělat společnost.
„To je krutý trest,“ stěžoval si Harry a nalil do sebe zbytek kávy, úplně zapomněl, že ještě před minutou nápoj divoce vřel. „Sakra!“ vyhrkl a ostatní sebou trhli, když horkou kávu vyprskl. Okamžitě vytáhl hůlku a seslal na sebe lehké uzdravující kouzlo.
„Dávej pozor, Harry,“ varoval ho Draco, naplnil sklenici vodou a podal mu ji.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Severus.
„Ne,“ zněla odpověď. „Potřebuju spát! Chtěl bych jít do postele a pak se jít podívat, jak pokračují renovace na Orbeinu. Co vím, tak skřeti by ve třetím patře mohli narazit na hnízdo trolů, zranit se a pak po mě chtít, aby jim platil ještě i hospitalizaci!“
„Nemyslím si, že trolové umí vyjít po schodech,“ zamumlal Neville ospale, poškrabal se na zátylku, a když viděl Harryho výraz, zasmál se.
„No tak, Neve!“
„Promiň,“ zívl hnědooký chlapec.
„Aspoň vy dva byste se měli trochu vyspat,“ prohlásil Severus s úsměvem. „Do oběda jsme zpátky.“
„Dřív to nezvládneme?“ zvedl se Harry ze židle a také zívl. „Nemáš dneska ten Popletalův ples, tati?“
„Ne, ten je až zítra,“ zašklebil se Severus.
Chtěl si s Popletalem promluvit, když bude uvolněný, chtěl zjistit, co má v plánu. Kolovaly zvěsti dokonce i o změnách uvnitř Bradavic, a to se Mistru lektvarů nelíbilo ani za mák.
„Popletal prostě nemůže jednu věc udělat správně, co?“ zabručel Harry, nalil si další kávu a ujistil se, že je opravdu teplá tak akorát k pití. „Tak jo, myslím, že můžu přežít osm mozek otupujících hodin drhnutí podlah.“
„To si pamatuj!“ pobídl ho Draco. „Proč ten čas nevyužiješ, abys otestoval svoji teorii?“
„Jakou teo… jo, ty myslíš vybavit si Voldemortův magický podpis?“ vzpomněl si Harry na vlastní slova. To by možná stálo za pokus.
„Jo. Ale pokud jsi tedy někde hluboko opravdu nadšený z představy drhnutí podlahy…“
Harry se jen ušklíbl a následoval svého tátu ke kuchyňskému krbu.
Po dalších povzbuzovacích slovech se s oběma chlapci rozloučili a vstoupili do krbu, aby se dostali na Grimmauldovo náměstí. Když Harry vystoupil, zaskučel. Dům byl starý, a i když býval jistě imponující, teď dostával pověsti Blacků ve zcela odlišném smyslu slova. Zelenooký čaroděj si byl například jistý, že stěny musely být jednou namalovány tmavě modrou barvou, ale se vší tou špínou teď vypadaly naprosto černé.
„Tohle budeme drhnout věky!“ zaskučel Severus, když se v chodbě ozvaly kroky. Za chvíli se otevřely dveře a Sirius s Lily přišli uvítat nově příchozí.
„Harry, Severusi!“ postoupila kupředu Lily, aby objala svého syna. Sirius působil mnohem tišeji, než bylo obvyklé, a jen těkal pohledem mezi oběma čaroději. Nejspíš přemýšlel o rozhovoru, který včera vedl se Severusem.
„Vítejte v rodném sídle Blacků,“ řekl nakonec a rozpřáhl ruce, jako by chtěl pojmout všechen prostor kolem sebe. „Už zažil lepší dny, to vás ujišťuji, ale s trochou práce se znovu dostane do špičkové kondice.“
„Upadnou mi ruce ze všeho toho umývání a čištění, co bude potřeba,“ zašeptal Harry, aby to slyšel jen jeho táta, načež následovali Siriuse, aby si prohlédli i zbytek domu.
Prošli kolem hlavního schodiště - morbidně ozdobenému hlavami domácích skřítků, kteří už byli příliš staří, než aby sloužili členům Blackovy rodiny. Harry rezignovaně zavrtěl hlavou. Nedokázal si ani představit, jak někdo něco takového může udělat, jeho myšlenky hned zaletěly k Minnie - droboučké a mateřsky se starající Minnie - jak by ji mohl potkat takovýto konec? Vrazi, prolétlo mu hlavou, když následoval Siriuse.
„A tohle je… no, tohle je portrét mé matky,“ řekl animág a ukázal na zeď přikrytou závěsem. „Dokáže být velice tvrdohlavá, věřte mi!“ varoval je. Harry si jeho slova raději vzal k srdci.
Setkání s ostatními obyvateli domu nebylo právě nadšené. Po chvíli se rozdělili na skupinky, Harry se Severusem byli přiděleni k Lily, aby jí pomohli s obývacím pokojem.
„Nebojte se,“ podívala se na oba dva Molly. „V obýváku je spousta práce, později vám přijdeme pomoct.“ Harry tupě přikývl a přál si jediné - vybrat si gauč, bez ohledu na to, jak zanesený byl, a celý den zaspat.
Bez dalších cavyků se tříčlenná skupinka sebrala a vydala do obývacího pokoje. O čištění se mohli postarat několika kouzly, ale napřed bylo nutné probrat se hromadou krámů, kterou byla místnost zavalená. A to museli udělat vlastníma rukama. Lily se Severusem se snažili vést běžnou konverzaci, zatímco Harry na matčiny otázky odpovídal prostými „ano“ a „ne“ a soustředil se na Voldemorta a jeho magický podpis.
Během uplynulých dvou měsíců se snažil na události na hřbitově nemyslet. Teď se přesně do toho musel nutit. Magie Temného pána byla silná, samozřejmě. Silná a temná, těžkla v Harryho mysli, cítil její chuť v puse během jejich vzájemného souboje. Sebral vázu, prohlédl ji, jestli není prasklá, a když ji shledal bezvadnou, podal ji své matce, aby ji zatřídila. Lily pak rovnala předměty na dvě hromady. Jednu, kterou chtěl Sirius později dům ozdobit, a druhou, která si zasloužila spálit. Harry měl silné podezření, že Sirius by to nejraději udělal se vším, na čem se skvěl emblém rodiny, ale Lily si myslela něco jiného.
Pokračoval k ornamentální lampě, zatímco se snažil vybavit si chuť Voldemortovy magie. Musí si být jistý, pokud tak chce poznat Voldemortovy viteály, které můžou být ukryté do naprosto čehokoliv. Jeho ruce pracovaly zcela mechanicky, když předměty podával své matce k posouzení. Podle znuděného výrazu jeho tváře usoudil, že Severus na tom není o moc líp.
Za další hodinu byla velká hromada věcí vytříděna.Severus s Harrym začali otevírat skříně a šuplíky, aby našly další předměty. Harry si opakoval pořád dokola, co všechno o Voldemortově magii věděl. Temná, těžká, násilná, vypočítával, když sebral několik porcelánových hrníčků ze skříně a podal je Lily. Mocná a nezkrotná, pokračoval, zatímco mu rukama prošla sada stříbrných lžiček.
Najednou se jeho ruce dotkly něčeho chladného. V ústech ucítil hořkou příchuť. Zatočila se mu hlava a srdce mu začalo bít rychleji. Jako ze sna slyšel matku, jak se ptá Severuse, co si myslí o velké spoustě porcelánu. S rozšířenýma očima se podíval, co drží. Předstíral, že prohlíží skříň, a otevřel dlaň. Tam ležel stříbrný přívěsek s velkým vyrytým „S“ ve tvaru hada.
Zamrkal. Jednou, dvakrát, ale přívěsek tam ležel pořád a vyzařoval Voldemortovu magii. Jeho mysl vybuchla milionem otázek, z nichž jedna zvítězila. Jak rychle se odtud může dostat? Jestli se jeho instinkty nemýlí, má tady práci.
PP – v originále se jedná o cockatrices, tvora, který nemá český název, více info např. zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Cockatrice