70. Setkání Řádu
„Jen, když mi slíbíte, že mě chytnete, až omdlím,“ zamumlala. Obě čarodějnice se zasmály.
Mamka dostane infarkt, tím si byla Ginny jistá. Společně se pak vydaly zpět. Ginny ještě znovu obrátila svoji pozornost k Evy, když jí na mysli vyvstala nová otázka.
„Evy?“
„Ano?“
„Jaká je tvoje druhá schopnost, která ti oči ztmavila?“ zajímala se.
„Aha,“ usmála se Evy zářivě, „jsem Věštkyně.“
„A to je přesně co?“
„No, to je na trochu delší vysvětlování,“ odvětila Evy.
„Mám čas,“ usmála se Ginny.
Jednatřicátý červenec zastihl Temného pána rozzuřenějšího než kdy dřív. Poslední týdny strávil čekáním na Harryho Pottera, až něco udělá, nějakou chybu vyvolanou strachem, která by mu umožnila udeřit. Ten nesnesitelný chlapec byl ale zjevně stejně dobrý v umění vyčkávat jako v umění bojovat. Neslyšel o něm nic jiného, než to, že - podle zpráv Luciusova syna - každý den opouštěl Silbreith. Ten zatracený hrad skrytý Fideliovým zaklínadlem - Voldemort si byl téměř jistý, že k jeho zlomení by potřeboval projít právě přes Harryho. Večer se pak na hrad zase vždycky vrátil. Draco neměl tušení, kam chlapec mizí, usoudil, že Harry pracuje na novém koštěti. Jestli tomu ten Malfoyův spratek věří, tak je stejně debilní jako jeho otec, pomyslel si rozzuřeně.
Ne, Temný pán byl přesvědčený, že minimálně Snapeovi došlo, co Draco dělá, a pokud mu stále umožňuje trávit čas ve svém domě, nejspíš ho má v plánu později použít jako zdroj informací. Přesto by však mohl být chlapec užitečný i jim, a tak se Voldemort rozhodl, že v jeho případě zatím nebude přijímat žádná opatření, aby ho odstranil. Aspoň ne do doby, kdy vystoupí veřejně. Pak už ten spratek k ničemu nebude.
Zatím se rozhodl jednat ve stínech, minimálně, než se dostane k plnému znění proroctví. Pro to se bude muset samozřejmě dostat na Odbor záhad, přímo do místnosti s proroctvími. Zabořil se do křesla a dlouhými, pavoučími prsty si kreslil kruhy do spánků. Odbor záhad… skrývala se tam ještě jedna věc, po které vždycky toužil. Vždy počítal s tím, že až převezme kontrolu nad Ministerstvem, bude si moct projít všechny ty poklady, které tam leží, a dostat se tak k věci, která jeho vládu ještě utvrdí. Kdysi věřil, že je nerozumné se tím zabývat, věděl, že bude extrémně těžké ji najít. Ale to bylo před patnácti lety, během jeho prvního pokusu Ministerstvo převzít. Teď ale někteří z jeho Smrtijedů, kteří byli jinak naprostým zklamáním, zabrali místa na Ministerstvu, ke kterým dříve přístup neměl. Díky nim věděl, že je Závoj stále na svém místě. Měl málo, opravdu málo, známek o jeho existenci. Jako jediný v téhle zemi, o tom se ujistil. Na celém kontinentu pak zbývali ještě dva a ti budou brzo odstraněni.
Jeho plány teď budou muset být uskutečněny rychleji, než předpokládal. Byl nejmocnějším čarodějem své doby, připomínal si, a nebude opakovat svoje minulé chyby ani chyby nikoho jiného. Grindelwald dostal pod svou vládu značnou část východní Evropy, pak ale padl. Nakonec se přepočítal a Brumbál ho porazil. Příliš pozdě si uvědomil to, co i Voldemort odmítal dlouho vidět - nemůže věřit svým přívržencům. Grindelwaldovi stoupenci nakonec všichni utekli, ti jeho se nenamáhali ho hledat, když je potřeboval. Jeho Smrtijedi budou loajální jen tak dlouho, jak dlouho bude silný. Potřeboval víc než to.
A když zvážil, jak se ten Potterův spratek chová, bude potřebovat svoje plány pozměnit. Možná nestačí počkat, až převezme Ministerstvo. Minule neměl čas ani příležitost dostat se na Odbor záhad. Teď, když jeho stoupenci obsadili důležité pozice, věřil, že má cestu otevřenou. Samozřejmě, nemůže se vyhnout tomu, že na Ministerstvo bude muset jednou jít sám, ale zatím to neměl v úmyslu. Tentokrát všechno promyslí, všechno bude naplánované. Minulost už mu ukázala, jak můžou dopadnout unáhlené akce a jak ho podcenění jeho nepřátel může stát i život. Celá země se před ním pokloní, to si slíbil, a nezáleží na tom, jak dlouho to bude trvat.
Zatímco Voldemort spřádal svoje plány a přemýšlel, které ze Smrtijedů bude nejúčinnější infiltrovat na Ministerstvo, Harry Potter se probudil na Silbreithu a lapal po dechu. Měl pocit, že se země pod ním chvěje. Okamžitě sáhl pro hůlku, ale pak si uvědomil, že se netřepe celý svět, ale jen jeho postel. Draco s Nevillem si usmysleli, že vyskočit k němu na postel a vesele povykovat bude nejlepší způsob, jak ho vzbudit.
„Co to sak…“ zamumlal a zapadl zpátky do polštářů. Zavřel oči a doufal, že když je bude ignorovat, oba prostě odejdou.
„Ne, znovu neusnete, pane!“ varoval ho Draco a zatřásl s ním, aby ho probral.
„Běžte pryč,“ zaskučel Harry.
„Ne,“ odmítl prostě Neville. Harry se ani nehnul, jen si zakryl oči paží. Byl tak unavený! Pořád se úplně nevzpamatoval z odstranění kouzel kolem Orbeinu a tělo si žádalo dostatek spánku. To ale bylo hnědookému Nebelvírovi srdečně jedno.
„Máme narozeniny!“ zanotoval, čímž konečně upoutal Harryho pozornost.
„He?“ zašklebil se a protřel si oči, jak se mozek snažil pospojovat souvislosti. Jednatřicátého července. Byly to jejich narozeniny.
„A ty bys měl být přece ranní ptáče,“ lamentoval Draco.
„Já jsem… jen… nemůžu uvěřit, že jsem zapomněl,“ přiznal Harry a zatřásl hlavou, aby zahnal poslední zbytky spánku.
„Každopádně, všechno nejlepší!“ zaběhl Neville do rutiny.
„A proč mám jen já tak hrozné vzbuzení?“ obvinil Harry Draca. „Jsou to i Nevillovy narozeniny!“
„Neville má pokoj blíž ke mně,“ vysvětlil Draco s úšklebkem. „Vzbudil jsem ho prvního. Byl…“ otočil se na Nevilla, kterému se právě podařilo spadnout s hlasitou ránou z postele na zem, odkud se vzápětí ozval proud tichých kleteb. „Byl trochu nadšenější než ty,“ dořekl Draco a začal se smát.
„Všiml jsem si,“ okomentoval Harry, než konečně také vyskočil z postele.
„Takže… všechno nejlepší!“ prohlásil a pomohl už zase se usmívajícímu Nevillovi na nohy. Hned na to si ho přitáhl do objetí.
Potom, co Harrymu dopřáli aspoň malou chvíli na to, aby se oblékl, se chlapci společně vydali do kuchyně, aby se podívali po snídani a Severusovi. Mistr lektvarů jim jejich pátrání značně usnadnil, když na ně v kuchyni už čekal.
„Všechno nejlepší, Harry,“ popřál svému synovi a objal ho. „I tobě všechno nejlepší, Neville!“
„Díky, tati,“ odpověděl Harry, usmál se a posadil se na svoje místo u stolu. „Čokoládový dort!“ vykřikl a usmál se ještě zářivěji, když Minnie prostírala stůl.
„Všechno nejlepší, pane Harry!“ zanotovala. „Všechno nejlepší, pane Neville.“
„Díky, Minnie,“ odvětili čarodějové současně, zatímco Severus se ujal krájení dortu.
„Nemůžu uvěřit, že už je vám patnáct…“ zamumlal a rozjímavě se podíval na svého syna. Harry se za poslední měsíce vytáhl, byl už jen o několik palců nižší než on sám, jeho tělo ztrácelo dětské rysy a získávalo rysy mladého dospělého muže. Severus měl vážné podezření, že už se dokonce začal holit. Neunikly mu nenápadné Harryho pohledy do zrcadla na svou tvář, na níž začaly rašit tmavé vousy.
„Vlastně se to muselo stát,“ ušklíbl se Harry, načež se zatvářil nevrle. „Nemůžu uvěřit, že dneska musím do Potterova sídla. Adrian má trénovat celé léto. Nechápu, proč nemůžeme naši narozeninovou oslavu o pár týdnů posunout. Ne, že bychom od doby, kdy začal trénovat, dělali něco velkého. Jen dort, pár dárků a hotovo!“
„Vzrušující,“ okomentoval Draco suše a hltavě se pustil do svého přídělu dortu.
Když se včera v noci vrátili z Orbeinu, čekal tu na ně dopis. Lily je informovala, že po poledni bude uspořádána narozeninová oslava, na níž bude přítomná celá rodina. Ani ne skutečné pozvání, ani ne dokonale strávený narozeninový den, pomyslel si Harry.
„Zažiješ to z první ruky, uvědomuješ si to, jo?“ zabodl se Harry pohledem do blonďáka, který si povzdechl s výrazem utrpení.
„Když musím,“ rozhodil dramaticky ruce. Neville, jehož babička usoudila, že už je dost starý na to, aby léto strávil sám, a tak jela navštívit svoje přátele do jižní Francie - Harry nebude nikdy schopný pochopit, jak funguje mysl Augusty Longbottomové - se zasmál jeho výrazu.
„Draco, já tam budu taky. Jak hrozný by to mohlo být?“ zeptal se.
„Poslední slova, která vstoupí do dějin,“ zamumlal Severus a napil se své kávy.
„Díky za podporu, tati, vážně,“ protočil Harry oči, ale nepřestal se usmívat.
„Nemáš za co, chlapče,“ odvětil Mistr lektvarů pobaveně.
Harry se ještě víc rozzářil, měl radost ze Severusovy dobré nálady. Jako by přerušení prohledávání Orbeinu tím pozváním na oslavu nebylo dost, včera je kontaktoval i Brumbál. I on bude u Potterů a prý přijde s něčím, čemu by měl Severus rozhodně věnovat pozornost. Hlava zmijozelské koleje by vsadila svou kompletní sbírku kotlíků, že to bude mít co dělat se znovusvoláním Fénixova řádu.
Po snídani se všichni čtyři čarodějové zvedli, aby se oblékli na oslavu. Harry několik dlouhých chvil zíral na svůj obraz v zrcadle, než zavolal domácího skřítka, aby mu přinesl břitvu. Chtěl vypadat bezchybně. Spokojený s tím, že se řízl pouze třikrát, v duchu proklel Nevilla a jeho zjevný talent s břitvou. Ten se začal holit už loni v zimě a ani zdaleka nevypadal, jako by bojoval s tlupou Smrtijedů a prohrál. Stejně tak v duchu nadal na Dracovi, který měl vousy tak jemné, že se nebude muset holit ještě několik let. S povzdechem vytáhl hůlku a vyléčil si svoje ranky. Pak si pečlivě vybral oblečení a na pravou ruku si viditelně navlékl stříbrný prsten, potvrzující jeho status dospělého.
Brzo se všichni čtyři sešli u krbu, vzájemně se prohlédli a čekali, kdo z nich udělá první krok. Harry si povzdechl a úpěnlivě se podíval na Severuse.
„Odejdeme, jak jen to půjde, že?“ zeptal se a doufal, že odpověď se mu bude líbit. Severus, který nevydržel s Jamesem v jedné místnosti víc než několik hodin, už přikyvoval.
„Ve chvíli, kdy ti začnou brnkat na nervy,“ ujistil ho.
„Radši bych šel na Orbein,“ zamumlal Neville to, co si mysleli všichni.
„Taky bych radši pokračoval v našem zkoumání,“ souhlasil Harry.
Vysvětlil Dracovi s Nevillem, co objevili v knize, zatímco Severus propracoval svoji teorii, jak se Voldemortovi po jeho prvním pádu podařilo zůstat naživu. Už jen z toho nápadu se jim všem dělalo špatně, ale chlapci nezklamali, a když první šok opadl, pomohli jim v Orbeinské knihovně hledat víc knih na tohle téma. Našli dvě. Jedna byla chráněná kouzlem, které málem sežehlo Nevillovi z hlavy všechny vlasy, druhou sotva začali číst, když byl čas jít spát. Také už bylo nutné zahájit na hradě opravy a to nezvládnou sami.
„Čím dřív půjdeme, tím dřív budeme zpátky,“ usmál se nakonec povzbudivě Severus, zvlášť na Draca, který byl ještě bledší než obvykle. Fakt, že blonďák nevyjadřoval svoje city snadno, ještě neznamenal, že ho netrápí urážky, kterých se mu dostává od ostatních Potterových. Aspoň tam s ním bude jeho rodina, pomyslel si.
„Doufám, že oceňuješ, co kvůli tobě podstupujeme, Harry,“ řekl a nabral hrst prášku, kterou hodil do ohně.
„Věř mi, hodně,“ vstoupil Harry do plamenů jako první. V momentě, kdy vyslovil jméno cílového místa, se svět kolem něj začal točit. Vystoupil z krbu v domě, který by v jiném životě mohl být jeho domovem. Dům byl obrovský, ale domov to nebyl.
V obývacím pokoji se k němu otočila skupina lidí a Harry si uvědomil, že dům ani není nijak zvlášť chráněný. Během první války ho Potterovi odmítli oprávněně. Každý věděl, kde dům leží, a žádná ochrana nemohla donutit svět na to zapomenout, ani Fideliovo zaklínadlo ne.
„Harry!“ zvolala Lily a pospíšila k němu, aby ho objala, zatímco plameny za ním znovu vyšlehly. „Všechno nejlepší!“ řekla a odmítala ho pustit. Přesto to udělala, když z krbu vylezl Neville a stoupl si přímo za něj.
„Děkuju,“ usmál se Harry, než ukázal na Nevilla.
„Nevadí, že jsem pozval i Neva a Draca?“
„Draca?“ ozvala se dle očekávání Ronova rozmrzelá reakce. „Tys pozval toho mizeru?“ Neville už se připravil ke skoku, ale Harry ho zastavil.
„Předpokládal jsem, že tohle je i moje narozeninová oslava, Ronalde,“ odpověděl hlasem chladnějším než led. „Nenapadlo mě, že si napřed musím vyžádat tvoje požehnání.“ Bavilo ho sledovat, jak Ron zrudl až po kořínky vlasů.
„Samozřejmě si můžeš pozvat, koho jen chceš,“ polkla Lily hlasitě, jak se snažila situaci urovnat. „A když už jsme u těch narozenin, i tobě všechno nejlepší, Neville.“
„Děkuju, paní Potterová,“ odpověděl chlapec, ale v jeho hlase nezazněl ani náznak tepla.
I zbytek rodiny přišel oběma chlapcům popřát všechno nejlepší, většina Harryho i objala. Nálada se ale zachmuřila, když přišel Draco. Harry se na něj usmál a on mu úsměv oplatil, pohledy mužského osazenstva se rozhodli ignorovat. Severus se objevil záhy po něm, nevšímal si nepřátelského prostředí a nakráčel si to rovnou k Adrianovi, aby mu zdvořile popřál. Hnědooké dvojče bylo ještě chladnější než na začátku léta a Harry měl jen sto chutí s ním zatřást a přivést ho k rozumu. Neměl ale chuť s ním mluvit.
Uběhlo třicet minut toho, co mělo být oslavou, a Harry už mohl říct, že se dopustili monumentální chyby. Sirius s Remusem seděli v rohu a tiše pozorovali Severuse, jako by umírali touhou s ním mluvit. Lily strnula, když pozorovala, jak se její dva synové vyhýbají vzájemnému hovoru. Draco se živě bavil s Nevillem a Harrym a později také s Hermionou, která ho zpočátku strnule a tiše pozorovala. Severus upíjel svůj čaj a přemýšlel o viteálech.
Po pár minutách dorazili pan a paní Weasleyovi se zarudlýma, uplakanýma očima, doprovázení Fredem a Georgem. Ukázalo se, že Percy se přidal na stranu Ministerstva. Paní Weasleyová se otevřeně rozplakala, když se ukázal Brumbál a přinesl novinky o nezměněném postoji Ministerstva. Profesorka McGonagallová, která přišla s ním, ji odvedla do kuchyně pro trochu vody, zatímco ředitel si unaveně povzdechl.
„Jak může Ministerstvo pořád zavírat oči před tím, co se děje?“ rozčiloval se Adrian. „Stopy jsou všude!“
„To vlastně nejsou,“ namítl Harry a opatrně se napil svého stále horkého čaje, „Voldemort, zdá se, přijal všechna opatření, aby svoje činy skryl. Jako vždy je největším vítězstvím zla přesvědčit svět, že vůbec neexistuje.“ Ticho, které jeho slova následovalo, nebylo něco, co by ho u jeho biologické rodiny překvapilo. Stále si o něm mysleli, že je dítě, co nepřemýšlí. A to ho rozčilovalo.
„Ano, přesně to dělá,“ potvrdil Brumbál, když si sedl ke stolu naproti Harrymu. „Tentokrát Voldemort vyčkává. Proč, to pořád nevíme.“Nebo víme? zajímal se Severus. Už se naučil nevěřit řediteli každé slovo. Albus byl koneckonců tím, kdo před dvěma lety získal deník. Nevěděl, co všechno tenkrát zjistil… ale tušil.
„Tak co budeme dělat?“ zeptal se Remus, který vypadal nejunaveněji od doby, kdy začal užívat Severusův vlkodlačí lektvar.
„Můžeme dělat několik věcí, ale ještě předtím…“ začal ředitel, který se o tom očividně nechtěl bavit před některými z přítomných lidí, a vytáhl z hábitu stoh obálek. Podal po jedné Ronovi, Adrianovi a Hermioně a překvapivě také Dracovi a Nevillovi - zelenooký čaroděj nechápal, jak ředitel vždycky všechno ví! - a Harrymu podal rovnou dvě. Jedna byla klasickým bradavickým dopisem, ale ta druhá na sobě měla oficiální znak Ministerstva. Výsledky NKÚ, uvědomil si Harry a jeho srdce najednou začalo bít rychleji.
„To jsou…“ začala Hermiona s pohledem upřeným na obálku v Harryho rukou. Nepodařilo se jí skrýt v něm žárlivost.
„Harryho výsledky NKÚ?“ dopověděl ředitel,„ano, jsou. Otevři to, chlapče.“ Harry nepotřeboval žádné další povzbuzování. Rozlomil pečeť a vytáhl pergamen. Široký úsměv řekl Severusovi, který ho pozoroval se zatajeným dechem, vše, co potřeboval vědět.
„Prošel jsi, že?“ zeptal se a jeho tvář odrážela úsměv jeho syna.
„Jen s vynikající, víš,“ mávl rukou Harry, než obě ruce vyhodil do vzduchu s hlasitým „jo!“, zatímco Neville s Dracem se ho lechtáním pokusili shodit ze židle na zem.
„Samozřejmě,“ přikývl Severus, ani na chvíli nepochyboval. Dobře, jeho paranoidní část možná trochu, ale… ta racionální věděla, že Harryho znalosti dalece převyšují úroveň potřebnou k NKÚ. „Gratuluju, Harry!“
„A to není všechno,“ dodal Brumbál a ukázal na bradavické obálky. Harry povytáhl obočí, když na něj ředitel mrkl, a roztrhl obálku. Byl v ní obvyklý seznam učebnic, a když už se chtěl zeptat, co mu uniká, z obálky vypadl malý špendlík. Vlastně odznak, uvědomil si se zachvěním, s velkým „P“.
„Vy jste mě jmenoval prefektem?“ vyhrkl nevěřícně, zatímco Neville vybuchl smíchy, když viděl výraz svého bratra plný hrůzy, Draco ho pak brzy následoval.
Bylo jasné, že Harryho nikdy ani nenapadlo, že by se tohle mohlo stát. Navzdory jeho známkám i magické síle. Ten jeho výraz si chtěl Neville pamatovat celý život, aby si ho mohl dobírat.
„Do pekla,“ uniklo blonďatému Zmijozelovi zakňučení. Neville věděl, co se stalo, dřív, než ho uviděl. V rukou jeho druhého bratra také ležel prefektský odznak. Když se potkal s jeho pohledem, už opravdu spadl na podlahu v záchvatu smíchu.
„Gratuluju!“ překročil Severus svíjejícího se Nevilla, aby mohl Draca poplácat po rameni a obejmout svého syna. I Hermiona dostala svůj odznak - nepřekvapivě - a tak bylo na řadě druhé kolo gratulací. Neville svůj záchvat ovládl a oba svoje bratry objal, přičemž jim šeptal, že tahle oslava je nakonec poklad vyděračských materiálů.
Jen Ron a Adrian se ke gratulacím nepřidali a odklidili se do nejvzdálenějšího rohu místnosti. Hnědooký Potter bez zjevné chuti ukusoval sušenku a Ron se zarytě odmítal podívat na Hermionu, už vůbec pak na Harryho nebo Draca.
Severus pak málem praskl pýchou. Věděl, že i kdyby si Brumbál nechtěl držet Harryho na očích - což byl naprosto jistě tenhle případ - jeho syn si odznak zaslouží způsobem, jakým žádný jiný student před ním. A taky to NKÚ se počítá, připomněl si.
„Můj malý chlapec a prefekt,“ zalily se Liliiny oči slzami. Harry jen protočil oči v sloup. Už opravdu nebyl malý, děkuju pěkně. Mimoto, že byl právně dospělý, byl o dobrou hlavu větší než jeho dvojče. Malý… pche!
„Nemůžu uvěřit, žes nám to udělal, chlapče! Prefekt, taková ostuda!“ přiložil si Sirius ruku na srdce. „A Draco taky. Moje vlastní krev!“ Tohle dramatické prohlášení upoutalo pozornost čtyř čarodějů víc, než cokoliv před ním. Zdálo se, že Sirius nakonec nezapomněl na rozhovor, který spolu vedli v Bradavicích. Harry se na svého kmotra povzbudivě usmál.
„Neposlouchejte ho,“strčil do něj Remus, aby se dostal ke všem třem nově zvoleným prefektům a také jim mohl pogratulovat.
„Výborně, vy tři!“ tleskl Brumbál. „A teď, mladí gentlemani, slečno Grangerová,“ pokračoval s pousmáním, „vadilo by vám, kdybych si na chvíli půjčil zbytek osazenstva? Je několik věcí, které s nimi musím probrat. Přál bych si, aby to nemuselo být dneska, ale některé věci zkrátka nepočkají.“
Harry znovu protočil oči v sloup. Dobře věděl, o čem chce Brumbál mluvit. Jeho táta jim včera po diskusi o viteálech důkladně vylíčil, co byl a jak fungoval Fénixův řád. Jeho znovuustanovení bylo logickým krokem, když teď Ministerstvo jasně vyjádřilo svůj názor ve Voldemortově otázce.
„Proč nemůžeme zůstat, pane profesore?“ zajímal se Adrian, jehož oči za brýlemi tázavě jiskřily. Jo, protože to, že jsi na Brumbálově straně, tě určitě dostane do diskuse, pomyslel si Harry sarkasticky, když sledoval vztek svého bratra.
„Obávám se, že se jedná o choulostivé téma,“ snažil se ho utěšit Brumbál, „ale brzy budete informováni.“ I když samozřejmě ne ovšem, pokračoval Harry se svým vnitřním komentářem, pořád se ale díval na svůj nový odznak. Neville jim jejich reakce na jeho získání nikdy nezapomene.
„Ale…“
„Ne, Frede!“ napomenul ho pan Weasley.
„Ale mohli bysme jenom…“
„Georgi, váš otec neříká ne bezdůvodně,“ pokárala ho i paní Weasleyová. I Ron se snažil vyjádřit svůj názor, ale byl Hermionou vystrčen z místnosti ven. Adrian ji také následoval se vzpurným výrazem, následován dvojčaty. Neville s Dracem pokrčili rameny a podívali se na Harryho, který přikývl na znamení, že půjde za nimi. Severus, který už od všech ustoupil do pozadí, na svého syna kývl, potom jim všechno řekne. Harry pak jako poslední opustil místnost. Zdálo se, že Brumbál ho pouští nerad, skoro jako by se na vteřinu zarazil, aby ho zastavil. Už už otvíral ústa, než si to rozmyslel.
James je pak všechny zavedl do své pracovny. Jako první šel Brumbál, skupinku uzavíral Severus, hned za Siriusem. Čekal, že Albus bude chtít vše objasnit, co nejdřív to bude možné. Čekal, že nebude chtít, aby u toho byly děti. Čekal ředitelovu nerozhodnost, jestli se má i Harry účastnit setkání nebo ne. Ale nečekal, že ho Sirius zastaví těsně před vstupem do pracovny.
„Až setkání skončí, s Remusem bychom s tebou chtěli mluvit.“ Severus nestihl ani přikývnout, než se Sirius otočil a následoval vlkodlaka dovnitř. Severuse tam nohy zavedly taky, zatímco mozek zpracovával, co právě slyšel. Věděl, že s ním budou chtít mluvit o Harrym - nenapadl ho jiný důvod - čekal to od doby, co před dvěma lety honili Pettigrewa. Ale jak šel čas, Severus si začal myslet, že jakékoliv porozumění těch dvou jeho vztahu s Harrym dávno upadlo v zapomnění. Teď to ale vypadalo, že si to oba pamatují velice dobře, a on si tak vzpomněl na myšlenku, která ho napadla včera v noci. Možná nakonec ještě pro Siriuse Blacka existovala naděje.
„Zavři dveře, Severusi, prosím,“ požádal ho Albus a on se snažil svoje myšlenky znovu soustředit na setkání. Bál se, co Lupinovi a Blackovi řekne po téhle první válečné poradě. Ale nakonec všechno záleželo na tom, na co se ho budou ptát.
„Opravdu se tohle děje znovu, Albusi?“ zeptal se James, když Brumbál kolem místnosti rozmístil několik ochranných kouzel. Severus si v duchu poznamenal ta, která poznal - některé by se ve své trvalé formě hodily na Orbeinu. „Jsme zpátky ve hře?“
„Vypadá to, že už nemáme jinou možnost,“ odpověděl Albus vážně. „Řád se musí vrátit.“
„Už nemá cenu přesvědčovat Ministra?“ zadívala se na něj Molly se zbývající nadějí. Severus věděl, že to by pro ni bylo nejlepším řešením. Jejich hádka se synem by tak okamžitě byla zapomenuta.
„Popletal věří tomu, co se mu hodí, Molly.“Řekla liška o vlku, okomentoval v duchu Mistr lektvarů. „Neuvěří tomu, dokud Voldemorta neuvidí na vlastní oči.“Ironie, ušklíbl se Severus a zajímal se, jestli by stačilo, aby se ředitel stal svědkem krátkého souboje mezi Harrym a Voldemortem - jen ta myšlenka způsobila, že se otřásl - aby se přesvědčil, že všechny jeho teorie jsou mylné.
„Kdo byl zatím informován?“ zeptal se James, opřený o knihovnu u okna.
„Každý v téhle místnosti, samozřejmě,“ odpověděl Albus, „spolu s přeživšími členy Řádu. Kingsley už začal hledat další lidi, kteří by se mohli připojit. Má vazby na Ministerstvu, ale nemůže jen tak chodit kolem a ptát se, jak jistě chápete.“
„Chcete, abych hledal mezi bystrozory?“ zeptal se James a už zvažoval svoje šance.
„Brousek by mohl být proti,“ odkázal na druhého nejvýše postaveného bystrozora, „ale napadá mě pár lidí, se kterými bych ho mohl obejít.“ I Severus zvažoval jejich šance.
Brousek se přidal k bystrozorům třicet let před první válkou. Ten muž byl bezpochyby odhodlaný, motivovaný a silný čaroděj. Nebýt Jamese, mohl být hlavou bystrozorského oddělení, neměl ale tak pokrokové myšlení a oba to věděli. Vztahy mezi nimi byly vždy napjaté a fakt, že Brousek nikdy ani náznakem neporušil žádné nařízení Ministerstva, dělal věci ještě složitějšími.
„Když to dokážeš udělat diskrétně,“ souhlasil Brumbál. „Čím víc lidí uvnitř Ministerstva, tím líp pro nás. Po minulé válce nás zůstalo méně, než bychom si přáli,“ uzavřel starý čaroděj, jeho tvář se zachmuřila. Severus koutkem oka zachytil, jak se Molly napřímila. Ve válce ztratila svoje bratry, vzpomněl si. Tenkrát jí byl oporou jen Artur.
Rozhovor se tak stočil k možným novým rekrutům, než přišlo na řadu místo, kde se bude Řád scházet. Potterův dům nepřicházel v úvahu. I James s Lily se plánovali přestěhovat do svého domu v Londýně, jakmile Adrian s Harrym odjedou do Bradavic. Netrvalo dlouho, než Sirius nabídl svůj dům na Grimmauldově náměstí. Každý věděl, že i když není používán, jeho kouzla i po takové době fungují perfektně.
„Samozřejmě bude vyžadovat kus práce,“ varoval Sirius.
„Všichni s tím můžeme pomoct,“ nabídla Lily.
„Samozřejmě,“ souhlasil Albus. „Dokud Řád nebude kompletně obnovený, budeme tam trávit spoustu času. I Fidelius bude dobrou ochranou. Samozřejmě plánuji být sám Strážcem tajemství.“
Každý přikývl a po dalších dvou hodinách diskuse bylo rozhodnuto, že první oficiální setkání řádu bude za tři dny. Pak Brumbál setkání ukončil s tím, že se musí vrátit do Bradavic a pracovat na informování každého člena Řádu, u kterého to bude možné.
Když všichni opouštěli kancelář, Remus zadržel Severuse otázkou na vlkodlačí lektvar, na kterou se údajně chtěl už dlouho zeptat. Když po nich James hodil zvědavým pohledem, zakročil Sirius s tím, že v místnosti také raději zůstane, jen pro jistotu. Klidnější James pak místnost opustil společně se svou ženou.
„Jak vám mohu být k službám, pánové?“ díval se na ně Severus s očekáváním.
„Co třeba tím, že nám vysvětlíš, co přesně se děje mezi tebou a Harrym?“ vyhrkl Sirius, očividně už v sobě dlouho tuhle otázku potlačoval.Tohle jim neusnadním, pomyslel si Severus.
„Nechápu,“ prohlásil a podařilo se mu přidat také zmatený a nevinný pohled. Sirius tázavě povytáhl obočí, byl to ale Remus, kdo promluvil.
„Sirius se snaží říct, že to vypadá, jako byste si byli bližší, než si je Harry s vlastním otcem,“ konstatoval. Severus si málem odfrkl. Trošku oxymorón, pane Lupine.
„Proč to říkáte?“ zeptal se.
„Nejsme slepí, Snapee!“ zdůraznil Sirius.
„Někdy se divím,“ pokrčil rameny nonšalantně Severus.
„Proč jsi…“
„Siriusi!“ varoval ho jeho přítel, doufal, že povyk do místnosti nepřivolá Jamese. Když se dveře neotevřely, pokračoval.
„Začalo to být zřejmé, když jsme poprvé přišli učit do Bradavic,“ vysvětloval Remus, „všimli jsme si toho hned. Sirius jako první, já vzápětí. A po tom všem, co se stalo v létě, a Harryho emancipaci, teď i Voldemort… u Merlina, vždyť s tebou zůstává celé léto místo toho, aby byl doma!“ vyhrkl vlkodlak. „James a Lily o tom mluvili s Brumbálem a on jim poradil, aby do toho nezasahovali, ale…“
„A také na to nemají právo,“ přerušil ho Severus najednou. Neměli absolutně žádné právo.
„Jsou to jeho rodiče!“ bránil je Sirius. „Ale tobě je bližší než jim. Jak se to, do pekla, stalo?“
„Jo, taky nad tím někdy přemýšlím,“ zamumlal Severus a v hrudi mu bouřil hněv.
Nebude zapírat, jak blízký si je se svým synem. Ale neměl pocit, že už si zaslouží odpovědi. Ne, když se ptají na otázky, jako byly tyhle. „Odpovězte mi na moje otázky a já odpovím na vaše,“ otočil se k Siriusovi. „Ptáš se, jak se to stalo. Já se ptám, jak vám to mohlo ujít? Říkáte, že jste si toho všimli před dvěma lety. Neměli byste se ptát spíš sami sebe, proč jste si toho nevšimli dřív? Strávil jsem víc jak deset let jeho výchovou. Kde jste byli vy?“ Jeho otázky následovalo neproniknutelné ticho. Oba stáli jako zařezaní.
„Severusi, my…“ ať se snažil sebevíc, Remus nedokázal větu dokončit. Sirius se ani nesnažil se ospravedlnit, jen zíral do země a jeho tvář žhnula hanbou.
„Ano, proto,“ přikývl Severus a nevesele se zasmál. „Takže, pánové, dnes nebudu odpovídat na vaše otázky. Ale řeknu vám tohle. Harry má svá vlastní práva, je dospělejší, než si vy všichni myslíte. Je schopný dělat svá vlastní rozhodnutí a taky je dělá. Pamatujte si to. Teď bychom se měli vrátit do obýváku, než se někdo bude zajímat, co tady děláme tak dlouho.“ Otevřel dveře a nechal je za sebou, aby si přebrali, co slyšeli. Znovu ho napadlo, že možná ještě mají naději, ale to neznamenalo, že jim to usnadní. Jestli se k Harrymu opravdu chtějí dostat blíž, poznat ho, musí si to napřed zasloužit.
Harry se bavil pozorováním Freda a George, jak se snaží setkání odposlouchávat. Používali vlastní vynález - ultradlouhé uši. Znovu děkoval sám sobě, že jim dal peníze a tohle jim umožnil. Jejich mamka je prý otravovala celé léto a snažila se zjistit, odkud peníze vzali, ale bezvýsledně. Teď byl ale jejich vynález k ničemu. Místnost byla chráněná kouzly. Dobře chráněná.
„Nechápu, proč se pořád snažíte, kluci,“ ozval se Neville ležící na trávě, kde čekali, až setkání skončí.
„Copak ty nechceš vědět, co se tam děje?“ zeptal se Ron, který při pohledu na naprosto klidného chlapce zuřil.
„Na tom nesejde, jestli to chceme vědět nebo ne,“ plácl sebou Draco vedle svého bratra. „Neexistuje způsob, jak odposlouchávat místnost, v níž Brumbál pořádá setkání. Nejspíš je ochránil tolika kouzly, že by vám hučelo v uších, jen kdybyste prošli kolem dveří.“
„Drž hubu, Malfoyi!“ střelil po něm vražedným pohledem Adrian.
„Klídek, klídek,“ varoval ho Harry. Usoudil, že jeho bráchové mají pravdu, a tak se k nim přidal. „Vsadím se, že ta místnost je neproniknutelná.“
„Ne, že by kolem něj bez povšimnutí nemohly projít třeba berušky,“ poznamenal Neville, načež se oba chlapci rozesmáli.
„Promiňte, soukromý vtip,“ vysvětlil Harry mezi vlnami smíchu, když zachytil zmatené pohledy dvojčat Weasleyových.
„Vzdávám to!“ vyprskl znechuceně George, sbalil uši a založil si ruce na hrudi.
„Jo,“ souhlasil Fred. „Nechtějí nám to říct? Uvidíme, jestli nás to zajímá!“
„Jo, je jasně zřetelné, že je vám to úplně jedno,“ okomentoval Draco s úšklebkem.
„Myslím, že jsem říkal, abys držel hubu!“ křikl Adrian.
„Myslím, že jsem říkal, aby ses hodil do klidu,“ odvětil Harry stále s úsměvem, i když měl chuť ho proklít.
„Vysmahni, Harry!“ Adrianova tvář pomalu začínala rudnout.
„Milerád,“ kontrolovalo jeho dvojče. „Jen co rozkrojíme dort, v pokoji odejdeme.“
„Takže tady nezůstáváš?“ zadívala se na něj zmateně Hermiona.
„Ne, nemůžu,“ odpověděl Harry. „Pořád mám hodně práce, víš, navrhování koštěte a tak.“ Nebyla to úplně lež, protože Nimbusu odprezentoval rodinný model Kulového blesku, který navrhl loni společně s Chytačskou edicí, jen si trochu pohrál s ocasem. Smlouvu obhájil.
„Blíží se válka a ty se staráš o košťata?“ štěkl Adrian. Harry nabyl dojmu, že normálně asi mluvit neumí.
„Každému to, co je jeho, Adriane,“ pokrčil rameny. „Mimoto, ty jsi ten, kdo trénuje. Nešlo právě o tohle?“ Adrianovy oči se rozšířily, když si vzpomněl na hádku z minulého měsíce.
„Harry, ale ty musíš taky trénovat!“ rozčílila se Hermiona a nasadila přísný výraz.
„Kdo říká, že netrénuju?“ zasmál se Harry.
„Uvědomujete si, že vyhrál Turnaj tří kouzelnických škol, že jo?“ zapojil se do hovoru i Neville.
„Já pořád nemůžu zapomenout na tu sochu draka,“ zamumlal Draco.
„A já na rybí ocas,“ začal se smát Neville.
„Ten mi nezapomenete nikdy,“ obvinil je Harry, ale jeho hlas místo obvinění zabarvila náklonnost.
„Nikdy ti nezapomeneme, jak ses snažil chodit sám, když ses po první plavbě v jezeře postavil zase na nohy. Udělals tři kroky, zakopl, spadl na nás a všichni jsme skončili ve vodě,“ připomněl mu Draco. „Byl leden, Harry. Jezero bylo skoro celé zamrzlé!“ zabručel Draco, zatímco Weasleyova dvojčata se rozchechtala Harryho otrávenému výrazu.
„To vy jste trvali na tom, že chcete jít se mnou,“ bránil se Harry.
„Protože jsme se báli, že se po proměně neudržíš na vlastních nohách,“ připomněl mu Neville. „A měli jsme pravdu.“ Pak si plácl se svým blonďatým bratrem a Harry zaskučel.
„Pitomci, oba dva,“ zasyčel.
„Hm, au,“ ušklíbl se Neville.
„Vy jste spadli do jezera?“ zeptal se chechtající se Fred, když si scénu představil.
„Ne, že bych to někomu doporučoval, ale ano,“ přiznal Harry. „Můžeme už se bavit o něčem jiném?“ zeptal se. Fred s Georgem si vyměnili pohled a pak se začali bavit o famfrpálu, úmyslně do hovoru zapojovali i Draca, zatímco Ron s Adrianem zuřili a Hermiona se snažila s nimi mluvit.
Později Harry dodržel svoje slovo a krátce po rozkrojení dortu se svou rodinou odešel. Lily proti tomu chtěla protestovat, ale Brumbál, který se podle svých slov vrátil jen na dort, ji zadržel. No, pomyslel si Harry, Adrian se pořád chová jako idiot a teď, když byl on jmenovaný prefektem, se věci ještě zhorší. Nikdo nikoho ale neproklel ani nepraštil, stejně tak se ho nikdo nesnažil přesvědčit, aby zbytek prázdnin strávil tady. Nakonec to všechno mohlo dopadnout i mnohem hůř.
To stejné si pomyslela i Ginny Weasleyová, když se na sebe poprvé od iniciačního rituálu podívala do zrcadla. Fialový odstín jejích očí nebyl lila, jak se obávala. Místo toho měly spíš barvu šeříku, s tóny barvy ametystu.
„Není to tak zlé, ne?“ ujistila se Evy a povzbudivě se na ni usmála ze svého místa na gauči.
Ginny ji a Michaelu následovala do domu pro hosty, kde jí mohly vysvětlit základy fungování Sesterstva. Zatím pochopila, že Morganin řád, kterým Sesterstvo vlastně bylo, byl založen dlouho předtím, než se Morgana vůbec narodila.
„Jak to funguje?“ zeptala se, když si sedla ke dvěma čarodějnicím. Byly už dvě hodiny ráno, ale na spánek neměla ani pomyšlení. Pořád se cítila přeplněná energií a z úst jí vycházelo podivné chichotání. Michaela ji ale ujistila, že to během několika dní přejde.
„Všechno to začalo čarodějnicí jménem Aine. Asi před dvěma tisíciletími vládla ostrovu, dnes známému jako Irsko. Byla silná a stejně tak její lidé, poznala, že magie kolem ní se mění. Rodilo se stále méně čarodějnic s instinktivní magií, kterou každá čarodějnice původně má,“ vysvětlovala Evelyn. „Aine byla také Věštkyní. V jedné ze svých vizí viděla, že i když magie ve své základní podobě nezmizí, čarodějnice s tak specifickým darem budou velice vzácné. Tak se zrodila myšlenka Sesterstva.“
„A proč je řád tvořen jen čarodějkami?“ ptala se Ginny.
„Jen v čarodějkách projevy téhle magie zůstávají. Nedělá nás silnější, samozřejmě,“ ujala se slova pro změnu Michaela. „Nejsilnějším čarodějem, jakého svět viděl, byl Merlin, i když Morgana, která s ním žila ve stejné době, byla požehnána starodávnými dary a silou.“
„Takže bylo založeno Sesterstvo,“ opakovala si Ginny.
„Přesně,“ přikývla Evy. „Sesterstvo, jaké známe dneska, bylo samozřejmě utvořeno až za Morgany. Tenkrát byla válka. Krutá válka. Zemí královny Maeve pochodovaly armády, stejně jako bolest a smrt.“
„Velká válka?“ zadívala se na ně Ginny zmateně. „Myslela jsem, že to je jen pohádka?“
„Ne, není,“ ujistila ji Michaela. „Vivian, jedna z Merlinových studentek, se do něj zamilovala. Když si místo ní vybral a vzal Morganu…“Ginnino zalapání po dechu Michaelu rozesmálo. „Ano, vzali se. Zajímavé, že? Každopádně, když to Vivian zjistila, odešla a začala se věnovat temným uměním. Přísahala, že zničí zemi, kterou Merlin na vlastní život přísahal chránit.“
„Přijala jméno Maeve a stvořila armádu nemrtvých, pomocí vzácného artefaktu, který byl jejím dílem. O tom, pomocí jaké moci svou armádu ovládala, moc nevíme. Někdo říká, že její moc pramenila ze dřeva. Jiný říká, že z kamene. Přesto ale nevíme, co jí dávalo takovou sílu.“
„Takže vládla armádě nemrtvých?“ Ginny nad tou představou zbledla. Tyhle příběhy slyšela samozřejmě mnohokrát. Ale přesně tak je brala. Příběhy. Že armády, které ji v dětství děsily, skutečně chodily po této zemi? Veřejně zabíjely, otravovaly zem, po které chodily?
„Jak na to svět mohl zapomenout?“
„Svět na to nezapomněl. Ale potom se změnil. Během následujících let se příběhy staly legendami a legendy se staly mýty, objevilo se mnoho různých verzí. Nakonec všechno skončilo mudlovskou verzí legend o králi Artušovi,“ vysvětlila Evy.
„A jak je do toho zapojeno Sesterstvo?“ zeptala se zrzka, zatímco se snažila vzpomenout, co všechno jí k tomu máma vyprávěla.
„Ve skutečnosti nevedla do bitvy nemrtvé, ne přesně,“ upřesnila Michaela. „Každý si to ovšem myslí. Ale tihle muži - jestli jim tak pořád chceš říkat - zvládli základní magii a nebáli se ohně. Otrávili zemi, vodu i vzduch a nedali se zabít jinak než stětím.“ Všechno to znělo tak bizarně a jak z jiného světa, že se Ginny vůbec nedivila, že se to stalo pouhým mýtem.
„Ale ta armáda musela být nějak poražena, že?“ těkala Ginny pohledem mezi oběma čarodějnicemi.
„Samozřejmě,“ ujistila ji Evy s úsměvem. „Lady Morgana ustanovila Sesterstvo a najednou Maeve čelila drakům a obrům. Ať už byli její muži prokletí jakkoliv, pořád to byli muži, sirény je uzpívaly k smrti. Velký krok pro Sesterstvo. Merlin s Morganou ji brzy našli. Bojovali s ní a zabili ji, její tělo padlo z hory, na níž se utkali. Nikdo nenašel její pozůstatky a já si myslím, že je to tak lepší. Ne, že by je někdo mohl použít. Ne, že by někdo věděl jak. V okamžiku, kdy zemřela, její stvořená armáda padla s ní, a tak skončila Velká válka.“
„Ale… jestli má Sesterstvo takovou moc, proč potom nepomohlo s válkami, které následovaly?“ zajímala se Ginny, kolik životů mohlo být během minulých desetiletí ušetřeno.
„Protože my nejsme stvořené, abychom bojovaly. Po Velké válce naši pomoc žádalo mnoho králů, snažilo se kontrolovat naši moc. Když Morgana viděla, že takovou mocí nevládne žádný muž, přesunula náš domov na sever, do dnešního Norska,“ usmívala se stále Evy. „Tam jsme už zůstaly. Strážíme naši magii a přísahaly jsme, že do války už se nikdy nezapojíme, dokud nebudeme napadeny. Nejsme lék na všechno, Ginny. Nemícháme se do záležitostí světa. Jestli začne válka, musí si s ní poradit bez nás. Brzo bychom vymřely, kdybychom bojovaly v každé válce. Nejsme nesmrtelné. Za nějakou dobu by naše magie mohla vymizet. Mladé čarodějky, narozené s darem, by se neměly na koho obracet.“
„Nejsme válečnice…“ opakovala Ginny slova, u kterých se zasekla. Chápala proč. Nezáleží na tom, jaké dary máte, dobře mířená kletba a je po vás. Je nás jen čtyřicet tři, připomněla si. Tak málo na boj ve válce.
„Ne,“ souhlasila Michaela. „Jsme strážkyně. Nevyhledáváme válku, nevyhledáváme slávu ani moc. Kdyby přišel čas, kdy ji budeme zase potřebovat, když nás vyprovokují, uděláme krok vpřed. Do té doby ale zůstaneme na svém místě v míru.“
„Takže…“ Ginny si v duchu poznačila, že si později musí najít nějakou knihu pojednávající o Velké válce detailněji. „Co přesně je Domov?“
„Domov je místo, kde se setkáváme, kde studujeme naše umění. Není to ani tak budova jako spíš pozemek, místo na náhorní plošině, v severní části národního parku Jotunheimen,“ vysvětlovala Evy. Když viděla Ginnin ztracený výraz, rozesmála se. „Ukážu ti ty hory na mapě, než půjdeme, slibuju. Každopádně, moje mockrát pra-prababička, královna Eydis, která byla také členem Sesterstva, to místo zcela vymazala z map. Domov je nejspíš nejlépe střežené místo na Zemi.“
„Aha…“ Ginny začínala mít pocit, že jí praskne hlava.
„Na všechno si zvykneš, neboj,“ uklidňovala ji Michaela. „Doma je velká knihovna a místnosti, které budou tvoje po zbytek tvého života. Nemusíš tam žít, ale můžeš tam zůstat, jak dlouho budeš chtít.“
„To je skvělé, myslím,“ odvětila Ginny, přestože si stále nebyla jistá, co si myslí.
„Sesterstvo má tři sestry, které ho vedou. Jednou za deset let se konají volby. V tuto chvíli nás vedou sestry Elfë, Li Ling a Neha. Potkáš se s nimi zítra. No,“ podívala se Michaela na hodinky, které teď ukazovaly půl čtvrté, „spíš později dneska.“
„A kolik druhů darů existuje?“ zajímala se ještě Ginny.
„Máme Věštkyně, Trenérky, Sirény, Empatičky - to je Michaela, mimochodem - Čarodějky, Léčitelky a Nymfy. Sestra Neha ti všechno vysvětlí, jakmile dojdeme Domů,“ vypočítávala Evy. Ginny otupěle přikývla.
„Myslím, že bychom teď měly jít spát,“ nadhodila Michaela. „Zítra je velký den. Pojedeme Domů pomocí přenášedla, ale nejdřív,“ ušklíbla se na Ginny, „bychom měly dát vědět přinejmenším tvému bratrovi. Pracuje tady, ne? Charlie?“
„Jo, tohle,“ uvědomila si Ginny, které se najednou udělalo zle. „Jak mám vyklopit něco takového? Ne, Charlie, dneska ti s útulkem nepomůžu. Proč? No, připojila jsem se k Sesterstvu a musím opustit zemi, abych se se všemi potkala. S večeří na mě nečekej!“ Obě čarodějky se začaly smát jejímu výrazu, když sebou Ginny plácla na gauč.
Nikdy nepřemýšlela nad tím, co bude dělat po tom, co se připojí k Sesterstvu. To bude zajímavé ráno.
„Pomůžeme ti to vysvětlit, neboj se,“ uklidňovala ji Michaela a usmála se. Přesně rozuměla tomu, čím si teď Ginny procházela. Počkat! Empatička, říkala Evy?V tom případě mi asi rozumí perfektně, praskne mi hlava, pomyslela si Ginny a zahihňala se. Tak jo.
„Dobře se dnes vyspi,“ popřála jí Evy. „V tomhle domě jsou ještě dvě prázdné místnosti, jestli se nemýlím.“ Ginny, která neměla sílu se ani zvednout z gauče, vděčně přikývla. Následovala dvě čarodějky do patra a svého pokoje. Popřála jim dobrou noc a plácla sebou na matraci, tváří dolů se zabořila do polštáře. Zítra - dnes - to bude opravdu zajímavé.