69. Obřady průchodu
„Tahle věc… tenhle šperk… jeho hodnota je nevyčíslitelná, pane Pottere!“ vyhrkl Gudur a položil si ruku na srdce. S úžasem se díval na mladého čaroděje před sebou. Možná i s jakousi úctou.
„A přesto,“ řekl Harry, „jsem tady, ochotný bavit se o jeho ceně.“ Oba skřetové k němu okamžitě obrátili svůj pohled, získal jejich pozornost. Harry už mohl říct, že právě získal klíče od bran Orbeinu.
Zelenooký čaroděj se pohodlně opřel o židli a čekal, až si skřeti na opačné straně stolu poskládají myšlenky. Stále se usmíval. Gudur je nakonec, po několika chvílích tichého vydýchávání, zavedl do ředitelovy kanceláře. Harry už v téhle místnosti jednou byl - minulé léto, když podstoupil emancipační rituál, tenkrát ale byla přítomnost ředitele pouhou formalitou. Ředitel Melvoz, šedivějící, úctyhodný skřet s nejšpičatějším nosem, jaký kdy Harry viděl, na Harryho nepomyslel od chvíle, co jeho kancelář opustil. Teď toho litoval.
Melvoz mohl snadno jmenovat každý předmět z mithrilu, který měli Gringottovi ve svém vlastnictví. Nebylo jich koneckonců moc a on strávil roky svého života tím, aby jejich řady rozšířil o další kousky. Až do téhle chvíle se mu to nepodařilo. A najednou, jako blesk z čistého nebe, si přijde čaroděj - tak mladý chlapec - který jeden z těchto nedocenitelných předmětů vlastní a je ochoten ho prodat. Přívěsek, který před ním zářil, ho přitahoval jako magnet. V tu chvíli Melvoz věděl, že chlapci dá tolik zlata, o kolik si jenom řekne. Harry Potter nemohl jmenovat cenu, která by byla příliš vysoká.
„Jaká je vaše cena, pane Pottere?“ zeptal se skřet chvějícím se hlasem, jeho oči byly horečné. „Gringottovi jsou ochotní obětovat pěknou hromadu zlata, abychom ho od vás koupili,“ dodal a rty se mu znechuceně zkrabatily. Jen čaroděj mohl stanovit cenu za takové mistrovské dílo!
„Zlata?“ zeptal se čaroděj před ním, očividně uražený. „Myslíte si, že bych se tohohle klenotu vzdal kvůli zlatu, Melvoz-nûr?“ Skřet se na něj zadíval tázavě, najednou ale s respektem, který byl pomalu nahrazován zvědavostí. Asi toho chlapce špatně odhadl, pomyslel si.
„Když ne zlato, tak co tedy?“ zeptal se a najednou se bál odpovědi, kterou dostane. Chlapcův doprovod nevypadal překvapeně. Z toho bylo jasné, že Harry Potter přišel už od začátku žádat o něco zajímavějšího, než bylo zlato.
„Předně vaši diskrétnost. Jestli chcete získat tenhle šperk, nikdy o téhle výměně neřeknete ani slovo. Vy všichni,“ přejel Harry pohledem všechny tři skřety, „podepíšete magickou smlouvu, která vás zaváže držet v tajnosti mě jako předchozího majitele, stejně jako cenu, o kterou vás požádám.“
„Tenhle šperk,“ ujišťoval se ředitel opatrně, „není kradený, že ne?“
„Není, jak jsem již informoval Gudura-nûr a Nagnoka-nûr. Ujišťuji vás, že žádný čaroděj ani čarodějka nikdy nepřijde vznášet na něj nárok,“ zopakoval ještě jednou.
„V tom případě tu smlouvu podepíšeme,“ prohlásil Melvoz, aniž by žádost vůbec promýšlel. Pravděpodobně by se doslechl, kdyby byl někde ukraden šperk z mithrilu. Dokonce, i kdyby byl překován, novinka o něčem takovém by se k jeho uším donesla.
„Dobře,“ přikývl Harry rozhodně. Věděl, že s tímhle prvním bodem problémy nebudou. „Pokud by vám to nevadilo, rád bych, abyste ji podepsali hned teď. I kdybyste nesouhlasili s mými podmínkami, byl bych raději, kdyby tenhle rozhovor zůstal v téhle místnosti.“ Melvoz si ho obezřetně prohlížel a stočil pohled zpět ke šperku. Harry se ani nehnul, neskryl šperk z jeho pohledu. Bylo to lákadlo. Šperk před ním ležel, mithril jasně zářil. Co je nějaká prostá smlouva, která nemá žádné jiné dopady, než že tři skřeti budou držet jazyk za zuby? Smlouva, jako byla tahle, nebyla při podobných obchodech ničím zvláštním, i když ji Melvoz nepotřeboval od chvíle, co byl zvolen ředitelem.
„Dobrá tedy,“ souhlasil nakonec a rychle přinesl smlouvu, kterou měli Gringottovi připravenou pro podobné případy. Byla pečlivě zkontrolována Mistrem lektvarů a pod jeho přísným dohledem podepsána třemi skřety. Melvoz si všiml, že Severus je ještě stále mladý, ale má na svůj věk velmi zastrašující auru.
Když byla smlouva podepsána, Harry se usmál a podíval se na ředitele s očima horečně rozpálenýma.
„A teď, zpět k věci,“ řekl a uvolněně se opřel o židli. „Dovolíte, abych byl upřímný, Melvoz-nûr?“
„Vzhledem k tomu, že chceme dohodnout obchod, bych tomu byl nakloněn, pane Pottere.“ Harryho úsměv se ještě rozšířil a krátce přikývl. Oceňoval skřetí přímočarost, zvlášť když ji srovnával s neefektivní byrokracií Ministerstva.
„Jak si přejete,“ odpověděl. Pak střelil rychlým pohledem po svém otci, než pokračoval.
Celou noc strávili mluvením a výměnou názorů o tom, co Harry od skřetů žádá. Orbein samotný byl stejně dobrým předmětem obchodu jako cokoliv jiného, ale skřeti už přiznali, že cena šperku je nevyčíslitelná. Harry s tím počítal a použil to jako východisko pro zbytek svých požadavků. Nežádal zlato. Nežádal šperky.
„Melvoz-nûr, vím, že jste slyšel o návratu Temného pána.“ Skřet proti němu zamrzl v polovině pohybu, takový obrat nečekal.
„Pane Pottere,“ začal zkřehle, ale byl přerušen.
„Pojďme mluvit na rovinu, mistře skřete,“ udržoval Harry svůj hlas stále klidný, nedovolil úsměvu, aby opustil jeho tvář. Melvoz by byl jeho slovy možná uražen, kdyby v nich nezazněl tak chladný podtón. Čaroděj proti němu věděl dobře, o čem mluví, a odmítal přijmout jakékoliv výmluvy.
„Neexistuje způsob, jak by vám něco takového mohlo uniknout, pane řediteli. Máte oči všude. A jsem si jistý, že věříte spíš Brumbálovi jak Ministerstvu. A i když se skřetové nechtějí míchat do záležitostí kouzelníků, jste si skutečnosti, že se lord Voldemort vrátil, dobře vědomi. Vím, že jste kompetentnější než Ministr Popletal, Melvoz-nûr, a ocenil bych, kdybyste se mnou nezacházel jako s dítětem. Jak to dělá Ministr,“ pokračoval Harry.
„Pokračujte, pane Pottere,“ vybídl ho Melvoz po chvílí zvážení. Ne, rozhodl se, nebude zacházet s Harrym Potterem jako s dítětem. Bál se, že by se mu výsledek nelíbil, kdyby tohoto čaroděje podcenil.
„Takže se shodneme, že nebudeme předstírat, že se Voldemort skrývá v temné díře někde pod zemí?“ zeptal se Harry otázkou podbarvenou sarkasmem.
„Shodneme, pane Pottere,“ odpověděl Melvoz. Skřeti věděli o návratu Temného pána. Melvoz o něm byl přesvědčený ve chvíli, kdy s tím Brumbál přišel tu noc, kdy se Voldemort vrátil. Ministrovo rychlé odmítnutí celé situace a jeho vystupování proti Brumbálovi ho pak v přesvědčení ještě utvrdily. Temný pán byl zpět a nezáleželo na tom, jak moc to Ministerstvo popírá, brzy začne jednat. A to nebylo dobrým znamením pro nikoho v téhle zemi nebo kontinentu - skřety nevyjímaje.
„Dobře,“ přikývl Harry. „Vím o vašem přesvědčení nezasahovat do záležitostí kouzelníků, pane řediteli, a budu ho plně respektovat, i když oba víme, že Temný pán ne,“ dodal.
„Co tedy žádáte, když ne otevřenou podporu, pane Pottere?“ zeptal se skřet. Uvědomoval si, že podobný rozhovor nebyl mezi čaroději a skřety veden už celá staletí. Tohle byla řeč o válce, převlečená za ekonomickou transakci. Byl to krok, který by jeden očekával ze skřetí strany - strany, která takovéhle rozhovory vždy začínala - a ne od čaroděje. Zvlášť ještě nedospělého, který navíc nebyl spřízněný s Ministerstvem. Melvoz si nemohl pomoct, ten chlapec ho zaujal.
„Žádám o tři věci, mistře skřete,“ začal Harry a opatrně si skřeta prohlížel. Promýšlel to znovu a znovu a teď je čas vynést svoje požadavky na světlo. Mluvil o svých požadavcích i se Severusem, hodiny nad nimi diskutovali. Během noci si svou řeč nacvičoval v koupelně před zrcadlem, když nemohl spát, hledal správnou formulaci pro svoje slova. Musel mluvit rozumně. Skřeti se snadno rozzlobili a těžko odpouštěli. Nesmí ukázat ani náznak strachu, který rozechvíval jeho nitro. Právě tahle chvíle mohla výrazně ovlivnit, jak bude vypadat přicházející válka. A Harry si to dobře uvědomoval.
„Vyslovte vaše požadavky, pane Pottere,“ pobídl ho skřet. Harry se uklidnil přítomností své rodiny. Tohle nebylo nic, na co by byl sám. Hluboce se nadechl a promluvil.
„Zaprvé,“ řekl a zadíval se skřetovi do očí, věděl, že tohle pro něj bude nejhorší překousnout, „jsem si jistý, že si během války zachováte svoji neutralitu. Nicméně žádám tohle. Kdyby věci dospěly do bodu, kdy Voldemortovy plány mohou ovlivnit i Gringottovy, chci být informovaný o příchodech a odchodech všech Smrtijedů do banky. Temný pán je zvyklý využívat přetékající trezory svých následovníků k financování své činnosti. Jako první chci, Melvoz-nûr, dohlížet na transakce, k nimž dojde v trezorech, které bude Voldemort otevřeně využívat k financování své strany.“
„Nepřijatelné!“ zvedl se Melvoz ze židle a jeho tvář zbrunátněla vztekem. Gudur s Nagnokem reagovali podobně, i když rezervovaněji. Pracovali s Harrym déle. „Žádný čaroděj nemůže mít u Gringottových takovou moc! Už víc jak století ne! Tato banka je řízena výhradně skřety a my nepřijmeme žádné zásahy zvenčí!“
„Tomu rozumím, pane řediteli,“ souhlasil Harry kontrolovaně, i když uvnitř zaklel. Samozřejmě, čekal, že Melvoz bude reagovat takhle, ale přál by si, aby se skřet napřed zamyslel. Musí to pochopit.
„Nemyslím si,“ zasyčel skřet a opřel se o svůj stůl. „Kdybyste tomu rozuměl, nikdy byste takový požadavek nevznesl!“
„Obávám se, že jste neposlouchal, co jsem řekl, pane řediteli,“ zarazil ho Harry a krouživým pohybem si protřel jeden spánek, snažil se potlačit první náznaky bolesti hlavy. Přál si na chvíli přestat, vzít svůj meč a utnout hlavu několika figurínám, než se vrátí k tomuto rozhovoru. Místo toho musel ale čekat, až skřet přestane mluvit, aby mu to mohl vysvětlit.
„Ale ano, slyšel jsem vás velice dobře, čaroději,“ zaječel ředitel. „Co žádáte, je neslýchané! Žádný čaroděj…“
„Žádný čaroděj není zapojen do běhu Gringottovy banky, to vím,“ přerušil ho Harry ocelovým hlasem. Shlížel na skřeta tak rozhodně, jak dokázal. Srdce v hrudi mu však divoce bušilo a žaludek měl jako na vodě. Teď už ale nemohl ustoupit.
„Pak rozumíte, proč musím zdvořile odmítnout, čaroději,“ pronesl Melvoz bez náznaku zdvořilosti. Severus se na něj znechuceně podíval a odolal pokušení seslat na něj nějakou kletbu s trvalými následky. Draco se jízlivě ušklíbl a snažil se přijít na způsob, jak svého bratra podpořit, aniž by nadělal ještě víc škody. Neville se prostě jen kousal do jazyka, aby skřetího ředitele neurazil, popřípadě ho rovnou nenakopl. Harry věděl, jak je tenhle rozhovor důležitý.
„To nerozumím, mistře skřete. Jak jsem řekl, neposlouchal jste, o co jsem žádal,“ opakoval Harry a stále se snažil znít zdvořile. „Řekl jsem, že chci mít kontrolu nad trezory, které by Voldemort mohl otevřeně použít ke svému financování - jen v případě, že věci dospějí do bodu, kdy získá určitou vládu nad Gringottovými. To už se stalo, pane řediteli, během první války, to nemůžete popřít. Minule naše strana neměla ani tušení, co udělal se zlatem, které získal a které mu bylo oficiálně vyplaceno. Tentokrát si to nemůžeme dovolit!“
Melvoz stále vypadal nesouhlasně, ale aspoň už přestal řvát. Během první války byl pouze zástupcem ředitele. Na svou současnou pozici se dostal před osmi lety po smrti předchozího ředitele. To ale neznamenalo, že si ty doby nepamatuje.
„O co vám tedy jde, pane Pottere?“
„Myslím, že už jsem se vyjádřil jasně, Melvoz-nûr,“ propaloval ho Harry pohledem. Neztrácel ani svůj klid. Bude svůj požadavek opakovat tolikrát, kolikrát bude nutné.
„Jestli věci dopadnou tak špatně, že Voldemort získá kontrolu nad Gringottovými, chci mít přístup k trezorům, o nichž se bude vědět, že je využívá. Nad žádnými jinými ne,“ zdůraznil mladý čaroděj. „Nežádám přístup ke všem trezorům, které používal během předchozí války. Ani nežádám přístup k trezorům, které bude využívat, zatímco se schovává ve stínech, i kdybyste věděli, že je používá. Ale jestli se svými akcemi vyjde na světlo a převezme kontrolu nad Gringottovými, jak to udělal minule - už to byl čas, kdy kouzelník řídil Gringottovu banku, mistře skřete - jen tehdy vyžaduji přístup k trezorům, které použije. Vím, že skřetí magie důkladně všechno hlídá a Voldemort se sem teď nedostane. Není hlupák. Ví, že kdyby Gringottovi zůstali naprosto bezbranní, banka by ztratila svou opravdovou hodnotu. Dobře ví, za co Gringottovi stojí, věděl to i během minulé války. To znamená, že vy budete mít přístup ke všem trezorům i v případě, že nad bankou převezme kontrolu. Předpokládám, že v takovém případě byste mi chtěli pomoci ho svrhnout místo toho, abyste takový stav zachovali. Nebo se mýlím?“
Melvoz si zelenookého čaroděje pozorně prohlížel. Jeho požadavek byl nepřijatelný, ale uvedl pádné argumenty. Když Voldemort minule převzal moc nad jejich bankou, málem je vystrnadil úplně. Když bude Temný pán dál navyšovat svoji moc, za pár měsíců může banku převzít a svoje Smrtijedy jmenovat na důležitá místa. I kdyby pak kouzelníci válku vyhráli, skřeti se porvou do krve ve snaze získat tyto posty právě pro sebe.
„Pane Pottere… to dává smysl,“ zamumlal Nagnok opatrně a podíval se na ředitele. Harry si už teď dokázal představit značnou prémii, kterou jeho finanční poradce jistě obdrží. Gudur vedle něj také přikývl, přestože vypadal poněkud znepokojeně.
„I kdybych tenhle váš požadavek přijal,“ řekl Melvoz tiše s nevlídným výrazem, „musíme to provést v tichosti. Podepíšete smlouvu, která shrne podmínky, pod kterými budete k těmto trezorům přistupovat. Jakmile bude po válce, všechna taková privilegia ztratíte. Vy všichni,“ přejel pohledem čaroděje před sebou, „podepíšete smlouvu zaručující, že ani slovo z tohoto rozhovoru neopustí tuhle místnost. Je to jasné, pane Pottere?“
„Ani by mě nenapadlo vyžadovat taková privilegia i nadále, Melvoz-nûr, stejně jako, že bych měl něco někomu vyzradit. Vaše podmínky přijímám,“ souhlasil Harry, ale nedovolil svojí euforii, aby se mu odrazila ve tváři. Tenhle rozhovor ještě nebyl u konce.
„Tedy dohodnuto,“ uzavřel skřet a jen doufal, že svého rozhodnutí nebude litovat. Přesto věděl, že kdyby Temný pán opravdu někdy převzal moc nad Gringottovou bankou, uvítá každou možnost, jak ho svrhnout. A kdyby Voldemort uspěl tam, kde během minulé války selhal, má na své straně smlouvu jako důkaz, že skřeti byli ochotní pomoct válku vyhrát. Kdyby ji prohráli, tak už na tom nebude záležet - byli by ztraceni i Gringottovi. A protože se Ministr očividně nechystá varovat před blížící se válkou, musí udělat, co mu mladý pan Potter nabízí.
„Dohodnuto,“ opakoval Harry a dovolil si mírné pousmání. První a největší překážka byla překonána.
„Jestli si pamatuji správně, pane Pottere, zbývají vám ještě dva požadavky, i když nechápu, o co víc byste si mohl říct,“ pronesl Melvoz a zrak mu opět padl na šperk před ním.
„Ujišťuji vás, že další požadavky jsou mnohem prostší,“ nadechl se Harry hluboce, než pokračoval.
„Během minulé války se Voldemort zaměřoval na mudlorozené a jejich přívržence. I mnoho skřetů utrpělo touto nenávistí, jak jistě víte,“ dodal zelenooký čaroděj a obezřetně skřeta pozoroval. Soudě podle jeho tváře rudnoucí vzteky skřet nezapomněl.
„Jsem si toho faktu vědom,“ procedil ledově mezi zuby.
„Mým druhým požadavkem, mistře skřete… je trezor,“ řekl Harry a Melvozovy oči se rozšířily zmatením.
„Co s tím má společného trezor? Můžete si otevřít nový trezor, kdykoliv budete chtít, to víte, pane Pottere,“ vyhrkl.
„To není typ trezoru, o kterém mluvím,“ odvětil Harry. „Tento trezor, za který samozřejmě budu platit jako za každý jiný, bude obsahovat jedinou věc. Krb.“
„Krb?“ nechápal Melvoz.
„Ano,“ potvrdil Harry. „Gringottovi jsou jedinou budovou v zemi, která používá svou vlastní letaxovou síť,“ připomněl mu Harry. To byla jedna z věcí, kterou skřeti požadovali, když převzali kontrolu nad bankou - totální separaci od Ministerstva.
„Pokud by se hon na čaroděje opakoval, rád bych mudlorozeným nabídl bezpečnou cestu na bezpečné místo. Spojení mezi krby nebude aktivováno, dokud nepřijde čas. Trezor s krbem bude chráněn dalšími kouzly, která umístím sám, aby se do něj Smrtijedi v žádném případě nedostali. I skřeti z banky ho budou samozřejmě moct volně používat jako únikovou cestu, když je k tomu okolnosti donutí,“ dodal Harry, aby Melvoz pochopil, jak je nabídka výhodná i pro něj.
„Pokud zajistíte, že Gringottovi nebudou obviněni z napomáhání uprchlíkům, pak mohu váš požadavek přijmout,“ přikývl Melvoz, který výhody pro svůj druh jasně viděl. Došlo mu, že mladý čaroděj musel nad tímhle rozhovorem dlouho přemýšlet. To ho ale mátlo ještě víc. Nemělo by takováto opatření přijímat spíš druhé Potterovo dvojče? Harry Potter nebyl Chlapcem, který přežil. Přesto byl tady a nabízel nekonečně cenný artefakt, aby se připravil na válku.
„Souhlasím,“ přikývl Harry, který měl sto chutí dát se do oslavného tance. Nečekal, že ředitel bude souhlasit tak snadno, přestože to byl zcela racionální požadavek.
„Můžete ale zajistit, aby místo, kam cesta z krbu povede, bylo naprosto bezpečné?“ ujišťoval se Melvoz. „Jestli bude využíván skřety, musím si být jistý.“
„A to nás přivádí k mému třetímu a poslednímu požadavku,“ prohlásil Harry. Byl rád, že na toto téma začal skřet sám. Otevřel kufřík a vytáhl dokumenty, které pro něj Nagnok sesbíral o Orbeinu, a podal je řediteli.
„Existuje jistý magický majetek, o který mám zájem. Hrad, který Gringottovi získali před stoletími. Jmenuje se Orbein.“
„Nepřeháníte to, pane Pottere?“ prohlížel si Melvoz dokumenty před sebou. Orbein byl jedním z největších míst, které Gringottovi vlastnili, a byl v držení skřetů po dlouhá staletí. „Chápu, jakou hodnotu má váš náhrdelník, ale to, o co už jste požádal…“ Harry ho přerušil tím, že zvedl ruku a usmál se.
Správně odhadl, že až přijde Orbein na přetřes, skřet se ho nevzdá tak snadno. Proto strávil ráno ve své laboratoři - stejně nemohl spát - a vytvaroval zbývající střepy ohnivého diamantu do tří malých, samostatných drahokamů. To už by mělo stačit. Mohl udělat víc mithrilu, samozřejmě, to ho ale v tuhle chvíli rozhodně nelákalo.
„Řekněte mi, Melvoz-nûr, co byste řekl, kdybych vám prozradil, že k tomuhle přívěsku existuje ještě příhodný prsten?“ Soudě podle skřetova zalapání po dechu a toho, jak pevně se jeho prsty zaklesly do sebe, se neměl Harry čeho bát. Upřímně doufal, že střecha Orbeinu není propadená. Kdyby byla, měl by chuť proklít všechny ve svém okolí.
O dva dny později, když Harry dokončil prsten, který slíbil, byl obchod konečně uzavřen. Harry přestal počítat, kolik formulářů a smluv podepsal, jen sledoval unaveného Severuse, který je všechny procházel, než je předal svému synovi. Draco s Nevillem je doprovázeli. Odmítali se od něj hnout zvlášť poté, co viděli ředitelovu reakci před dvěma dny.
Poté, co banku konečně opustili, vrátili se zpátky na Silbreith. Harry začal doslova poskakovat radostí, i když věděl, že během následujících nocí se moc nevyspí. Dokázal to. V podstatě přesvědčil skřetího ředitele, aby měl stejný náhled na věc jako oni.
„Byl jsi tam úžasný!“ prohlásil Neville a objal svého bratra ve stejném okamžiku jako Draco, který ho začal efektivně lechtat, až všichni tři skončili na zemi v panickém záchvatu smíchu.
„Moc nechybělo a proklel jsem ho, přísahám!“ vykřikl trhaně Harry, zatímco se snažil vyprostit ze zajetí svých bratrů.
„To jsi nebyl sám,“ procedil mezi zuby Severus a pomohl mu vstát. „Ale Neville má pravdu. Byl jsi skvělý, Harry!“ podíval se na něj s hrdostí.
Harry se narodil jako vůdce a jak vyrůstal vedle Adriana, bylo to čím dál znatelnější. „Nepotřebuješ mě, abych ti říkal, čeho jsi dneska dosáhl,“ ocenil ho Severus.
„Myslel jsem, že Melvoz vybuchne,“ prohlásil Draco.
„V jedné chvíli jsem si přál, aby to udělal,“ dodal Neville, čímž vyvolal další salvu smíchu.
Severus naznal, že by si všichni čtyři měli za odměnu dát máslový ležák. Harry měl naopak sto chutí zaběhnout si pro svůj meč. Možná by mohl zkusit třeba i ClaymorePP, který ve zbrojnici zahlédl. Figurínám s obličejem Melvoze či Voldemorta by dal co proto. I když nemohl skřeta vinit, že vyzdvihuje zájmy banky, přesto byl z jejich slovní potyčky rozladěný. Pravdou ale bylo, že všechno mohlo dopadnout mnohem hůř.
Dva dny před Harryho narozeninami byly konečně všechny dokumenty podepsané a mladý čaroděj se tak oficiálně stal vlastníkem hradu. Těsně před polednem za doprovodu své rodiny jel na koni k hranicím Silbreithu, které sousedily s pozemky Orbeinu. Kouzla, kterými byl hrad chráněn, byla rafinovaná a mocná, jak si Harry uvědomil. Na tomhle místě byl už nesčetněkrát, když jel na Ghaithovi nebo Aresovi, vždy ale ucítil náhlou touhu obrátit to k jezeru, když se přiblížil k hranici.
„Nikdy mě nenapadlo, že je to kvůli magii! Kouzla nátlaku, no to vám povím!“ vykřikl Harry, když tentokrát jako legální vlastník volně projel na hradní pozemky. Dostat se do Orbeinu samotného bylo ale o poznání obtížnější. Mohl se k němu dostat, o tom teď nebylo pochyb, ale hrad byl chráněn krevními rituály. Stále byli schopni vidět pouze ruiny. Jedinou dobrou zprávou bylo, že kouzla na pozemcích byla na těch ochranných nezávislá, když ho akceptovala, stejně jako ty, kdo jeli s ním. Tyhle budu muset posílit, rozhodl se, když na Ghaithovi sledoval čáru hranic mezi oběma hrady, se Severusem na Kadarovi po své pravici a Nevillem s Dracem v závěsu za nimi na Aresovi a Titánovi.
„To je znamení, že jsou to dobrá kouzla, Harry,“ připomněl mu Severus, „posílení už existujících kouzel bude podstatně jednodušší, když zvážíš, o jak velké pozemky jde.“ Harry souhlasně přikývl. Když poprvé uvažoval o koupi Orbeinu, s jeho pozemky vlastně vůbec nepočítal. Když byl hrad nový, na pozemcích byla vlastně malá vesnice - soudě podle ruin, které míjeli cestou k hradu - lán lesa, potok, který končil v jezeře na Silbreithu a strmé kopce, na nichž hrad stál.
„Jestli najdu domácí skřítky ochotné jít do mých služeb,“ začal Harry a pokračoval po lesní cestě směřující do hradu, „zkusím, co budu moct udělat s domy ve vesnici. Když bychom potřebovali během války ukrýt lidi, další prostor se může jedině hodit.“ Severus přikývl.
„Vždycky můžeš využít pomoc Silbreithských skřítků. Víš, že Minnie ti pomůže s čímkoliv a zbytek zrovna tak,“ připomněl mu Mistr lektvarů, když Kadara pobídl ke klusu, cesta neumožňovala jet rychleji.
„Mám dojem, že Minnie zmínila, že děti její sestry potřebují domov. Neřekla teda, jestli už ho našli. Ale do minulého měsíce ještě určitě ne.“
„Možná bys měl taky zvážit, jak napojíš Orbein s vesnicí na vodu,“ nadhodil Draco. „Podle toho, jak blízko jsme od Silbreithu, s tím asi nebude problém. Budeš jen potřebovat šikovné ruce.“
„Můžeš si na to najmout skřety,“ navrhl Neville. „Babička říkala, že prováděli nějaké zásadní práce ve Francii. Měla přítele, co tam koupil dům, ve kterém museli vyměnit všechny kohoutky. Stálo to teda pěkný balík, ale udělali to perfektně.“ Harry přikývl a na oba se usmál.
„To bude nejspíš tím prvním, co udělám, až bude postaráno o ta kouzla,“ souhlasil, vděčný za jejich podporu.
„Hádám, že to bude vyžadovat podpis dalších těch pekelných smluv,“ zašklebil se Severus.
„Budu si s tím muset pospíšit. A nesmíme skřetům přesně říct, kde budou pracovat, i když to bude ošetřeno ve smlouvě,“ pokračoval Harry. „Jistota je jistota.“
„Možná bys mě měl napřed udělat Strážcem tajemství,“ nabídl se Severus.
Na tom už se shodli, že on by měl být tím, kdo bude jejich tajemství strážit. No, tedy, Severus to rozhodl a nepřijímal žádné námitky. Ne, že by Harry vymyslel někoho vhodnějšího.
„Kdyby pak, navzdory všem opatřením, skřeti přece jen zjistili, kde jsou, nebudou schopní o tom říct ani slovo.“
„Jo,“ řekl Harry a znovu si prošel všechna kouzla, která Orbein obklopovala, a svoje kroky, které bude muset provést, aby je překonal. Ostatní se kolem něj zatím živě bavili o opravách, které bude hrad vyžadovat. Harry pak zkontroloval kouzla, která byla uvedena na předávacích listinách k hradu.
Byla to velice stará kouzla, vetkaná do samé podstaty hradu, lišící se podle oblastí, které chránila. Jejich účinky však nebyly problémem. Problémem bylo, jak toho docílily. Harry byl vděčný za svoje studium rozpoznání magických stop - které dalece přesahovalo, co se učili v Bradavicích. Tyhle vědomosti teď byly zásadní, aby kouzla dokázal prolomit.
Plán byl prostý. Najít, na jakou strukturu jsou kouzla navázána, a vést přes ně vlastní magii, aby svoje vazby uvolnila. Dobře, uznal v duchu, možná to přece jenom zas tak snadné nebude. Trochu doufal, že po všech těch letech kouzla přece jenom ztratila část svojí síly, ale když teď viděl, jak fungovala vnější kouzla, dost o tom pochyboval. Odstranění kouzel kolem hradu budou muset založit především na Severusových zkušenostech. Mistr lektvarů při podobných příležitostech nejednou asistoval Brumbálovi a věděl, jaká kouzla je třeba použít. Harry už také zapracoval na souboru kouzel, kterými pak chtěl Orbein ochránit sám, věděl ale, že to nebude krátkodobý proces. Ochránění hradu byla únavná a zdlouhavá práce a Harry věděl, že teď si nemůže dovolit vyčerpat svoji magickou energii.
Ještě asi hodinu jeli svým pomalým, stabilním tempem lesem, když Harry konečně spatřil vesnici. Byla postavena hlavně z bílého kamene a dřeva. Střechy domů byly propadené, ale zdi pořád stály. Domů nebylo víc než třicet, možná čtyřicet, ale vedla jimi velká hlavní cesta, která se zdála být pevná.
„No teda,“ vyhrkl Neville, když jeho pohled stoupal vzhůru na kamenné kopce za vesnicí. Na konci cesty se tyčil obrys Orbeinu. Bílé kameny tvořily základ budovy vystavěné na vrcholu a byly jasně viditelné i z takové dálky.
„Až ta kouzla odstraníš, měli bychom se sem vrátit, abychom si hrad pořádně prohlédli,“ navrhl Severus, když pohledem přejížděl scénu před sebou.
„No napřed to musím dokázat a pak uvidíme,“ dodal Harry a pobídl Ghaitha k větší rychlosti. Kouzla mohl cítit i odsud a nechtěl si dělat příliš velké naděje, než je prozkoumá zblízka.
O hodinu později přijeli před hlavní zdi - nebo aspoň to, co z nich bylo viditelné. Dokonce Harry, legální majitel hradu, cítil nutkání se otočit a odjet z kopce pryč. To teda rozhodně ne, poručil si v duchu, slezl z Ghaitha a podal otěže válečného jednorožce svému tátovi.
„Cítíš je?“ zeptal se Neville, když mu dopřál chvíli na přemýšlení.
„Ano,“ potvrdil Harry, posadil se na zem, zkřížil nohy a zklidnil svůj dech. Nejasně si uvědomil, že mu jeho rodina dala prostor, aby se mohl soustředit. Pojď, povzbuzoval sám sebe, zničit věci bylo přece snazší, než je vybudovat.
Soustředil se a v mysli sledoval stopu kouzel, která Orbein obklopovala, až k jeho střeše. Věděl, že jako vlastník je jediný, kdo to může udělat. S myšlenkami na rady svého táty sledoval stopu až k jejímu samotnému jádru a pomalu našel první bod, ke kterému bylo kouzlo připoutané. Zdálo se ale, že je kouzlo vázáno ke kamenům pod hradem a když nešlo sejmout hrubou silou, rozhodl se, že to zkusí jinak. Co kdyby to kouzlo ze svého místa prostě jen uvolnil? Mohlo by to fungovat?
Stálo ho to několik neúspěšných pokusů, než se kouzlo vůbec zachvělo, ale najednou, aniž by Harryho nějak varovalo, se vlákno magie uvolnilo a zmizelo, zanechalo za sebou jen prázdné kameny. To v Harrym vyburcovalo novou vlnu naděje, a tak pokračoval s dalším vláknem.
Čas kolem něj plynul, aniž by si ho uvědomoval a jeho rodina ho tiše pozorovala, aniž by na hradu viděla nějakou změnu. I když stále nebylo nic vidět, Severus oba chlapce ujistil, že kouzla pomalu slábnou.
O celých šest hodin později kouzla na sekundu problikla a tři kouzelníci zalapali po dechu, když se na chvíli ocitli ve stínu obrovských bílých zdí.
„Viděli jste to?“ zašeptal Draco a jeho pohled padl na Harryho. Ten byl zalitý potem, navzdory chladnému vzduchu kolem, dokonce i černé vlasy se mu lepily k čelu. Přesto na něm nebyly patrné známky toho, že by chtěl přestat. Na tváři měl odhodlaný výraz, když tiše pokračoval.
„Myslím, že jsme to viděli všichni,“ přikývl Severus, zatímco Neville si šokovaně protřel oči. „Už to nebude dlouho trvat.“
Přesto to trvalo ještě další dvě hodiny. Slunce už skoro zapadlo, když Harry konečně odstranil poslední část kouzel. Trojí zalapání po dechu mu dalo jasně na vědomí, že uspěl. Fungovalo to. Pousmál se, ignoroval bolest hlavy i svalů a s očekáváním otevřel oči. Když mu zrak padl na vysoké zdi před sebou, uvědomil si, že hrad ho přijal.
Stál u nich příliš blízko, než aby za nimi mohl vidět vlastní hrad, přesto ale nedokázal zabránit úsměvu. Šedo-bílé, třicet stop vysoké hradby byly jasným znamením, že hrad Orbein byl vybudován pro bitvy. V přímém kontrastu se Silbreithem, který byl domovem, Orbein nebyl upraven do moderního světa.
„Ty zdi jsou obrovské!“ vzhlédl Neville ve snaze dohlédnout za obrovskou masu.
„A soudě podle jejich stavu, kouzla odvedla skvělou práci s jejich zachováním,“ přidal se Severus a podal svému synovi láhev vody, kterou Harry s povděkem přijal, a pomohl mu postavit se. „A stejně tak i ty,“ dodal Mistr lektvarů, když si ho přitáhl do náruče. Neville s Dracem udělali krok vpřed, aby následovali jeho příkladu, čímž způsobili, že Harry ustoupil za svého tátu a použil ho jako lidský štít.
„Jsem unavený, rozbolavělý a zalitý potem. Nezlechtáte mě k smrti, zatraceně!“ vykřikl. Oba chlapci se na sebe šokovaně podívali, než jim jeho slova došla a vybuchli smíchy.
„Jdeme k tobě opatrně,“ škádlil ho Draco, když se k němu obezřetně přibližoval a široce se usmíval. Nakonec mu oba zvládli pogratulovat, aniž by společně skončili na zemi, jak se bál.
„Co kdybychom našli bránu?“ navrhl nakonec Harry, když si protáhl nohy. Pořád nemohl uvěřit, že to dokázal, ale důkaz o tom byl přímo před ním, skrytý za vysokými zdmi. „Rád bych Orbein konečně viděl.“
„Souhlasím,“ přikývl Severus a vydal se k místu, které původně vypadalo jako pozůstatky brány. „Tyhle hradby jsou výjimečné,“ dodal, když procházeli podél nich.
„Doufejme, že hrad taky,“ odvětil Harry. Byl vyčerpaný, ale rozhodnutý nevracet se na Silbreith, dokud hrad neuvidí.
Když konečně dospěli k bráně - robustní dřevo vypadalo v perfektní kondici a končilo na druhé straně příkopu - Severus vytáhl svoji hůlku a tichým kouzlem bránu spustil dolů. Tohle je ono, proletělo Harrymu hlavou, když si starobylý mechanismus začal stěžovat. Železné řetězy pomalu spouštěly bránu, která nakonec utvořila most. Po několika krocích vpřed konečně poprvé uviděl Orbein.
„No to mě podrž,“ zamumlal vedle něj Severus, zatímco Harryho tvář roztáhl široký úsměv. Vydali se rovnou do hradu, přešli přes most a skrz bránu, až se dostali na místo, které jistě bývalo zahradami, a k samotné budově.
Tam, posazený na kopci a postavený z bílého kamene, i když ne úplně stejného jako hradby, stál Orbein. Byl veliký skoro jako Silbreith, ale mnohem vyšší. Věže a věžičky byly v perfektním stavu, velké sochy dávno mrtvých králů strážily velké brány. Orbein vypadal, jako by vystoupil z pohádek, které Harry četl jako dítě. Vysoké oblouky a okna, bílý kámen pokrytý mechem, okapy vytvarované do podoby dračích hlav a silné zdi.
„U Merlinových vousů,“ zašeptal Neville, zatímco Draco si jen schoval pusu do dlaní, oči vytřeštěné.
„Tohle je perfektní,“ zamumlal Harry a užasle přejížděl pohledem scenérii před sebou. Orbein byl impozantní a připravený k bitvě. Velkolepý. A můj, dodal Harry v duchu a navenek se té myšlence zasmál. Opravdu to dokázal.
Severus by to později popřel, ale fakt, že skákal sem a tam radostí, všechny tři chlapce objímal a společně s nimi halekal radostí, ukazoval, že se z hradu raduje jako malé dítě z nové hračky. Také by popřel, že si s chlapci dal závod k vnitřní bráně, přičemž se smáli celou cestu, a stál hned vedle svého syna, když se dveře otevřely.
„Neuvěřitelné,“ byla Dracova první slova, když vešli dovnitř. V hale nebyl žádný nábytek, ale byla větší než ta na Silbreithu, strop se klenul vysoko nad jejich hlavami a z druhé strany haly na ně prázdným pohledem zíraly dvě obrovské sochy. Místnost byla osvětlovaná dvěma okny vysoko nad vchodovými dveřmi, v jednom z nichž chybělo sklo. Nepodstatný problém, zasmál se Harry, když se pomalu nořili hlouběji do hradu.
„Musíme si pospíšit, než bude všude tma,“ rozhodl nakonec.
„Nejde nesouhlasit,“ odpověděl Neville a lapl po dechu, když se jeho hlas roznesl prázdným prostorem.
„Tohle je… omračující,“ usmál se na svého syna Severus, pyšný jako vždy. „Držte se u sebe,“ varoval je ještě, když se za Harrym vydali do prvního podlaží a dívali se do místností, které míjeli.
Harry si poznamenal každou vadu zdí, kterou bude třeba opravit, a vymýšlel, pro co by která místnost mohla být využita - jen několik jich bylo vybaveno nějakým nábytkem, ale ve spoustě z nich byl velký krb, který zahanboval i ty bradavické. Jejich styl se od viktoriánské éry nezměnil. Harry hlasitě zalapal po dechu, když vstoupil do místnosti, kde se musela konat zasedání rady, soudě podle velkého dřevěného stolu a starodávných map, které Severus objevil v rohu místnosti.
Našli místnost s kdysi skleněným stropem, ze kterého teď už zbyla jen kostra a malé úlomky skla na podlaze. Harry přísahal, že oprava tohohle stropu bude tím prvním, co zítra udělá. Teď už se opravdu cítil ochotný nechat zbytek průzkumu na zítřek. Už by se vydal domů, dokud nepadne neproniknutelná tma, ani Severus nechtěl riskovat, že by na hradě zůstali přes noc, ne, než ho celý prohlédnou.
Na Silbreithu strávili večer oslavami, jen Harry padl do postele mrtvý únavou, ale povzbuzenější než za několik posledních měsíců.
S prvním zábleskem ranního slunce pak všichni čtyři čarodějové už zase stáli před branami Orbeinu. Harry splnil svůj slib a opravil skleněný strop, najednou se jednalo o úplně jinou místnost, která hned upoutala jeho pozornost.
Těsně před polednem konečně dokončili prohlídku přízemí a pokračovali po schodišti vedoucím z hlavní haly, aby se podívali, kolik podlaží vlastně hrad má, než se vrhnou na sklepení. Ukázalo se to jako moudré rozhodnutí, i když se vlastně vůbec nedostali z prvního patra. Po hodině zkoumání a objevení dvou velkých galerií a vstupů do tří věží, Neville zatlačil do velkých dveří a odhalil tak místnost, která jim vyrazila dech.
„Hej, lidi,“ zašeptal a ukázal za dveře do místnosti, kam se neodvažoval vstoupit, „myslím, že jsem našel knihovnu.“ Harry položil svícen, který si prohlížel, a rozběhl se za svým bratrem.
„Do pekla,“ zaklel a hlasitě polkl, zatímco k nim přiběhl Severus s Dracem.
„Jo,“ vydechl jen Severus a pro něj zcela netypicky otevřel pusu překvapením.
„Nechali tu knihy?“ zajímal se Draco nahlas, zatímco Harry vešel dovnitř.
Jedna, dvě, tři patra knihoven, počítal Harry. Rozložení knihovny bylo podobné jako na Silbreithu, i když středověkým vzhledem se podobala spíš té bradavické. Harry se nemohl rozhodnout, jestli skákat radostí nebo padnout na kolena a děkovat Bohu.
„Já… já nemůžu…“ rozhlížel se otupěle po místnosti. „Tati, můžu si tuhle místnost zamluvit?“ zeptal se nakonec, zatímco jeho mozek pracoval na plné obrátky. Severus byl tak šokovaný, že mu chvíli trvalo, než jeho otázku pochopil, ale pak se rozesmál.
„Harry, můžeš si zamluvit celý hrad. Orbein je tvůj, pamatuješ?“ Draco a Neville vedle něj si odfrkli.
„Aha, jasně…“ zamumlal Harry s očima stále rozšířenýma. Trvalo ještě chvíli, než mu došlo jeho vlastní prohlášení. „Co to vůbec říkám?“ zajímal se hlasitě a přidal se ke své rodině, když se rozesmála.
„Pořád nemůžu uvěřit, že tady všechny ty knihy nechali,“ ozval se Dracův hlas někde z druhého patra knihovny, kde procházel staré svitky.
„Ale tapiserie vzali,“ ozval se Nevillův hlas zabarvený nevírou, když si všiml zbývajícího kusu látky, který visel na zdi v prvním podlaží. „Cvoci, kámo,“ uzavřel.
„Zdá se, že všechen papír je zachovaný,“ poznamenal Harry a s úctou sebral knihu kouzel. Byla psaná zastaralým jazykem, ale už objevil dvě neznámá kouzla, když jí listoval. Tahle místnost byla opravdovým pokladem.
„Někdo z rodiny Ostelerů se o jejich sbírku knih musel starat. Ochranná kouzla jsou pořád silná a už jen ten samotný rozsah…“ rozpřáhl ruce a ukázal na knihy a svitky kolem sebe. „Myslím, podívejte se na tuhle místnost!“
„Naprosto souhlasím,“ ozval se ze třetího poschodí Severusův hlas a jeho hlava se objevila nad zábradlím, levá strana jeho košile byla plná pavučin, kterými byl hrad přeplněný. Ne, že by to čtyři čaroděje zajímalo. „A já jsem, pro jednou, nekonečně vděčný tomu hlupákovi, co to tady nechal. Mimochodem, Harry, tamty dveře vedou do prázdné místnosti. Nemám tušení, k čemu sloužila, ale je dost vysoká na dvoupodlažní knihovnu. Možná sem budeš chtít od Gringottových přemístit Nicolasovu knihovnu, abychom se k ní snáz dostali?“
„Opravdu?“ položil Harry knihu na stolek a rozběhl se do třetího patra.
Nikdy vlastně neuvažoval o tom, že by vyzvedl Nicholasovy knihy z trezoru - napřed bylo příliš bolestivé o tom byť jen uvažovat a pak už na to nebyl čas - ale teď, když se příležitost sama nabízela, zjistil, že po tom nesmírně touží.
„Můžeš zbourat tuhle zeď nebo aspoň vytvořit otevřený oblouk,“ navrhl Severus.
„Brilantní!“ vykřikl Harry a už si představoval dřevěné knihovny, které sem nainstaluje. „V tohle jsem ani nedoufal!“ přiznal a šťastně se podíval na svého tátu.
„Já vím,“ odpověděl ten stejně nadšeně, zase na chvíli jako pětiletý.
„Tohle podlaží je až po okraj zaplněno knihami, které by později byly označeny Ministerstvem jako temné. Nedovedu si ani představit, kolik původních prací může v téhle místnosti být! Některé jediné svého druhu, tím jsem si jistý!“ pokračoval Severus, když pohledem přejížděl jednotlivé police. Lektvary, formule, kletby, studia oblastí magie, o nichž už se teď ví pramálo… Mistr lektvarů věděl, že v téhle místnosti stráví spoustu hodin.
Jak prohlídka pokračovala, najednou seděl před hromadou knih, jejichž magie musela být považována za černou už za doby Ostelerů. Byla to koneckonců temná rodina, připomněl si Severus, když mu zrak padl na knihu, která se očividně celá věnovala vytváření Nemrtvých.
„To je kniha nekromancie?“ zeptal se Harry o něco vyšším hlasem, když si přečetl titul knihy. „U skřetího zlata, to je kniha nekromancie.“
„Odporné lektvary, Mrtvé runy,“ pročítal Severus názvy knih před sebou. „Krvavá umění?“ zajímal se hlasitě, zmateně knihu zvedl a otevřel ji. „To je teda sbírka, to se musí nechat.“
„Temná umění severu,“ pokračoval Harry, „Zakázaná umění rozdělení duše, další knihy o nekromancii…“
Náhlé zalapání po dechu a rána, jak knihy dopadly na zem, ho přiměly zastavit a znovu se podívat na svého tátu, který najednou vyskočil na nohy s naprosto bledou tváří.
„Tati? Co se děje?“
„Můžeš… můžeš znovu přečíst název té poslední knihy?“ požádal ho Severus tiše, s rukou přitisknutou k srdci. To nemohla být pravda. To bylo nemožné, muselo být! Už jen ta myšlenka…
„Zakázaná umění rozdělení duše,“ opakoval Harry, zatímco Severusova ruka se napřáhla dopředu, uchopila knihu a on na ni chvíli jen zíral, než ji otevřel na úvodní stránce. Byla to malá kniha, tenká, zabalená v černé kůži, stejně jako skoro všechny knihy v tomto oddělení, poznamenal si Harry v duchu. Zakázaná umění…
„Merlin nám pomáhej!“ zašeptal, když si uvědomil, co se děje. Opřel se o knihovnu za sebou, aby se nesesunul k zemi, zatímco Severus už se pustil do čtení první kapitoly knihy. Byla psaná jazykem náročným na pochopení a procedury v ní byly popisované tak odporným způsobem, až Severusovi bylo nevolno. Každý rozumný člověk se musí cítit takhle, usoudil. Ale viteál asi těžko tvoří někdo, kdo má rozum.
„Merlin nám pomáhej,“ opakoval slova svého syna, pohledy obou upřeny na otevřenou knihu.
Ve stejný den, kdy dospěli k tomuto odhalení, na druhé straně Evropy rusovlasá dívka očekávala dva návštěvníky, na něž se připravovala celý rok. Ginny Weasleyová plnila svoje uklízecí povinnosti v dračím útulku svého bratra Charlieho v Rumunsku, když se doslechla novinky od Mary, která za ní bez dechu přiběhla. Mrzimorská dívka se na stanici také vrátila a zjevně se vydala rovnou sem, aby mohla Ginny říct nejnovější drby.
„Ginny, už jsi to slyšela?“ vyhrkla s výrazem plným pozdvižení.
„Slyšela co?“ odvětila zrzka a tep jejího srdce se zrychlil.
„Dnes večer se k nám připojí čarodějnice ze Sesterstva! Vesper tvrdí, že je tentokrát dokonce uvidíme u večeře!“ vyhrkla Mary. „Není to vzrušující?“
„Samozřejmě,“ souhlasila Ginny, které se najednou udělalo mdlo. Už je to tady. Už je to opravdu tady!
„Musím to říct Leonie,“ oznámila Mary, aniž by si všimla rozhození své kamarádky. Otočila se na podpatku a nechala Ginny svému osudu. Nebelvírská dívka se opřela o mop, aby podepřela svoje náhle roztřesená kolena.
Ze žaludku jí vytryskl pramen strachu. I když čekala, že se tohle stane, i když věděla, že čas její iniciace je bližší a bližší, teď když ta chvíle konečně přišla, zmocnila se jí nervozita. Skáče do neznáma. Neměla ani tušení, co vlastně obnáší být součástí Sesterstva, nic víc, než trénink jejích dovedností. Bude muset projít nějakou zkouškou? Astrid zmínila něco o rituálu, ale to Ginny znervóznilo ještě víc. Co ví o rituálech? Nic! Co když selže? Co když dnes čarodějnice přijely, aby ji informovaly, že nakonec nebude přijata?
Sesunula se na podlahu, rukama stále svírala mop a nestarala se o to, jak hloupě v tu chvíli asi vypadá.
Tisíc věcí se mohlo pokazit a její vynervovaná mysl jí nabízela jednu po druhé. Současně. Několik minut tam zůstala jen tak, na podlaze, a její mozek pracoval na plné obrátky. Až když se několikrát hluboce nadechla, uvědomila si, co dělá. Zaklela a postavila se. Nohy se jí stále třásly a bylo jí špatně, ale snažila se všechny svoje obavy odehnat. Rozhodla se, že nebude ležet na podlaze a čekat na pomoc jako před třemi lety. Toho už bylo dost, připomněla si. Nejspíš by se navždy nesnášela, kdyby iniciací neprošla.
„Zatraceně,“ zamumlala, zatřásla hlavou a vrátila se ke své práci, odhodlaná zůstat v klidu a neděsit se k šílenství. I kdyby to znamenalo vyčistit celý útulek zubním kartáčkem, podotkla v duchu. „Už ses rozhodla, bláznivko,“ zašeptala sebemrskačsky. Nakonec ale nepotřebovala shánět kartáček. Charlie, který chtěl mít útulek v perfektním stavu, až čarodějnice přijdou, měl v zásobě dost prací a Ginny se všech ochotně chopila.
Když všechno dokončila, její svaly si bolestivě stěžovaly a vlasy měla plné slámy, ale cítila se mnohem uvolněnější než ráno. Sotva vylezla ze sprchy, když dovnitř vtrhla Leonie a naprosto ignorovala fakt, že je její kamarádka pouze v ručníku.
„Jsou tady! Obě dvě!“ vyhrkla. „Zrovna teď jsou v domě pro návštěvy a připojí se k nám na večeři!“ Až pak si všimla, jak spoře je Ginny oděná a navzdory svému pobavení zrudla. „Aha, nechám tě se obléct. Ale honem!“
„Jasně,“ přikývla Ginny a Leonie se vytratila, aby zprávu předala i Mary a pokusila čarodějnice aspoň zahlédnout dřív, než bude večeře.
Zrzka stála chvíli bez jediného pohybu, její mysl naprosto prázdná, než propukla v horečný spěch, aby se upravila aspoň trochu reprezentativně. Připomněla si poslední dopis, který jí napsala Lenka, a svou vlastní odpověď plnou obav. Kdyby si Sesterstvo nemyslelo, že to zvládne, tak by jí místo ve svých řadách nenabízelo - tak jí to Lenka připomněla. Snažila se soustředit na fakt, že Lenka je mezi nimi ta z Havraspáru, a tak by její logice měla důvěřovat víc než své vlastní. Pročesala si vlasy, hřeben ve spěchu odhodila na postel a vyběhla z pokoje.
Teprve, když opustila pokoj, si uvědomila, že vlastně netuší, kde se bude iniciační rituál konat. Čarodějnice ze Sesterstva - doufala, že poslaly Astrid a Michaelu, se kterými už se setkala - to budou samozřejmě vědět, ale neexistoval způsob, jak se k nim teď dostat. Nechtěla, aby o její iniciaci někdo věděl. Až bude stálým členem Sesterstva, řekne to svému bratrovi. Pořád se ale jedna její část bála, že to nedokáže. Nechtěla o tom ani muknout, dokud nebude po všem. Tak aspoň nikoho nezklame, ne víc, než je zklamala ve svém prvním ročníku. Už nikdy víc, rozhodla se, když se vydala k domu pro návštěvy. Nacházel se na druhé straně komplexu, kam byl přidán před deseti lety, dlouho po tom, co byl postaven útulek.
Ukázalo se, že setkat se se dvěma čarodějnicemi nebude tak těžké, jak se bála. Dvě postavy v pláštích zrovna vycházely z domu, když k němu Ginny přicházela, minuly vyjeveného Edwarda a zamířily k zrzce. Ginny přimrzla na místě, zatímco ony přišly k ní. Jednu z nich poznala. Michaela. Ta, co ji označila runou novicky.
Usmála se na ně a přidala se k nim.
„Ahoj, Michaelo,“ začala, nevěděla, co by měla říct v situaci, jako byla tahle.
„Ahoj, Ginny,“ usmála se černoška. „Nemusíš být nervózní,“ dodala a mrkla na ni. Něco v jejím výrazu přimělo Ginny se uvolnit, její úsměv byl najednou přirozenější. Otočila pohled k druhé ženě a trochu lapla po dechu, když se podívala pod kápi. Stále neznámá žena byla omračující. Bledá, s dlouhými, lehce zvlněnými zlatými vlasy. Také se usmívala a její neuvěřitelně modré oči zářily.
„A ahoj, paní…“ začala a čekala na její jméno.
„Evelyn,“ odpověděla akcentovaně. „Ale každý mě oslovuje Evy. Nebo Eve, jak ti to vyhovuje.“ Její hlas byl podbarvený vzrušením, a tak Ginny napadlo, jestli tohle není její první úkol. Uvolnila se ještě víc, když zjistila, že Evy je stejně tak milá jako Michaela.
„Takže Evy, ráda tě poznávám,“ dodala pak.
„Taky tě ráda poznávám, Ginny,“ usmála se žena zářivě.
„Předpokládám správně, že jsi nikomu neřekla, co se stane dnes v noci?“ zeptala se Michaela a zasmála se, když dotázaná zrudla.
„Jak to víš?“ zajímala se, jestli náhodou nedodržela nějaké pravidlo Sesterstva držet iniciaci jako tajemství.
„Obvykle je rodina přítomná, když o tom ví,“ vysvětlila Michaela a na povzbuzenou se usmála. „Ale iniciace samotná je poměrně soukromou záležitostí, takže ničemu nevadí, když jim to řekneš až potom. Nebude to poprvé, co se něco takového stane,“ dodala a rozhlédla se kolem sebe. Edward se probral z šoku a pomalu se ke třem čarodějkám blížil se zvědavým výrazem na tváři. „Sejdeme se o půlnoci před hlavním vstupem do útulku.“
„Dobře,“ přikývla Ginny.
„A Ginny, opravdu se nemáš čeho bát,“ připomněla jí Evy a znovu se rozzářila.
Ginny zase přikývla. Teď už byla klidnější. Aspoň si to nerozmyslely. Obě čarodějky se s ní rozloučily a zamířily do sálu k večeři, Ginny nechaly, aby zírala na jejich záda a pak do zapadajícího slunce. Do půlnoci zbývalo něco přes tři hodiny, pomyslela si, a žaludek se jí nervózně zkroutil. Když dvě postavy zmizely uvnitř, Ginny obklopili tři dobrovolníci.
„O čem jsi s nimi mluvila?“ zeptala se Leonie.
„Ty je znáš?“ přidala se Mary.
„Chtěly něco?“ dodal Edward.
„Jednu z nich, Michaelu, jsem potkala loni v létě,“ rozhodla se Ginny, že nebude úplně lhát. „Jen mě pozdravila a představila Evy - té blonďaté.“
„Nikdy jsi mi neřekla, že ses s nimi loni setkala!“ vyhrkla Mary.
„Zas tak moc jsme se spolu nebavily…“ hájila se Ginny. „Hele, umírám hlady a ony obě už jsou uvnitř. Co kdybychom šli taky?“
Když připomněla, že čarodějnice ze Sesterstva s nimi budou taky jíst, pozornost všech se obrátila zpět k čarodějkám uvnitř. Ginny nechala jít svoje tři kamarády napřed, pak se hluboce nadechla a zamířila dovnitř. Nemá se čeho bát, připomínala si.
Tato čtyři slova se stala jejím heslem pro následující tři hodiny. Vrátila se do svého pokoje s Mary, přikyvovala, když Mrzimorka živě probírala Michaelu, Evy i celé Sesterstvo a jak by bylo skvělé být jeho součástí. Ginny se celou tu dobu snažila uklidnit svoje nervy a splašené srdce, které jí snad chtělo vyskočit z hrudi. Pár minut před půlnocí Mary konečně usnula. Nikdy nebyla víc vděčná svému bratrovi za všechnu tu práci, kterou na ně nakládal, když Mary přes veškeré nadšení usnula jako mimino.
Zvedla se z postele, potichu prošla místností, sebrala svoje oblečení a plášť, aby si je venku oblékla. Obezřetně otevřela dveře, vyděšená z jakéhokoliv zvuku, který by mohla udělat. V momentě, kdy za ní dveře zaklaply, se rozběhla rovnou k hlavní bráně. Doběhla k ní na minutu přesně, jedna z čarodějek už na ni čekala. Se zlatavým jasem vlasů v měsíčním světle bylo snadné Evelyn rozeznat dokonce i z dálky.
„Ještě jednou ahoj, Ginny,“ přivítala ji s úsměvem.
„Ahoj, Evy. Doufám, že nečekáš dlouho.“ Byla si jistá, že do půlnoci ještě nějaký čas zbývá.
„Ale ne, jen tak deset minut. Obávám se, že jsem se nemohla dočkat,“ mávla rukou skromně.
„Mohla jsem přijít dřív,“ přiznala Ginny, „kdyby moje spolubydlící trochu dřív usnula.“ Evy se zasmála a nadšeně Ginny pozorovala.
„O co jsem přišla?“ ozval se Michaelin hlas, když se za nimi s úsměvem objevila.
„Naše nervózní projevy, nic víc,“ pokrčila rameny Evy.
„Není důvod být nervózní,“ protočila oči Michaela. „Už jsem vám to říkala tolikrát.“
„Jsem nervózní od přírody,“ zanotovala Evy a Ginny se zasmála, vděčná, že se čarodějky ze Sesterstva - navzdory své pověsti - chovají jako jakékoliv jiné čarodějky jejich věku.
„Tak můžeme?“ pobídla je Michaela a ukázala k lesu. „Myslím, že se bude hodit víc soukromí. Máš s sebou svoji hůlku, že?“ zeptala se, Ginny přikývla a vytáhla hůlku z kapsy džín. „Tak mě následujte.“ Společně pak ve svitu svých hůlek vešly do lesa. Tam bylo poměrně chladno a měsíční svit probleskující skrz větve nutil Ginny srovnávat ho se Zapovězeným lesem v Bradavicích. Tenhle se jí líbil víc. Aniž by to věděla, došly až na mýtinu, kde loni uspala draka. Usmála se na povědomé prostředí a obrátila se k čarodějnicím po svém boku.
„Co teď?“ zeptala se, najednou pocítila úzkost.
„Můžu?“ zeptala se Evy a namířila svojí hůlkou k zemi.
„Do toho,“ pobídla ji Michaela. Ze špičky Evyny hůlky vytrysklo stříbrné světlo, utvořilo stuhu a do země vyrylo několik run. O chvíli později už na zemi jasně zářil obrys propletených kruhů a čar. Ginny nikdy žádnou na vlastní oči neviděla, ale byla si jistá, že je to pečeť.
„Postav se přímo doprostřed pečeti,“ vybídla ji Michaela a ukázala jí na místo, „začneme se skutečným rituálem. Až bude dokončený a ty získáš svoji značku, budeme ti moct svobodně odpovědět na všechny tvoje otázky ohledně Sesterstva.“ Na chvíli se odmlčela a svým bronzovým pohledem vyhledala ten Ginniin hnědý.
„Ginny, jestli si to chceš rozmyslet, nebudeme tě soudit. Ještě to můžeš odvolat, jestli chceš.“
„To by mě ani nenapadlo,“ ujistila ji zrzka, stále jistější svým rozhodnutím.
Stoupla si doprostřed pečeti a zhluboka se nadechla, aby uklidnila svoje rozbouřené nervy. „Jsem připravená.“
„Tak dobře,“ usmála se povzbudivě Evy, „budeš v pořádku, Ginny.“
„Začneme. Součástí procesu jsou nějaké otázky, prostě jen odpověz, jak ti připadá správné, Ginny, neexistují špatné odpovědi,“ instruovala ji Michaela. Neusmívala se. Její výraz byl naprosto vážný, i když se na mladou dívku dívala povzbudivě.
„Ginevro Molly Weasleyová,“ oslovila ji klidným hlasem Evy, která se postavila přímo za ni a pozvedla hůlku. „Byla jsi požehnána starodávnou magií. Cítila jsi ji?“
„Ano,“ odpověděla Ginny jasně a hlasitě. Vzpomněla si na hlasy šeptající v její hlavě, žadonící, aby použila svoje schopnosti.
„Byl ti dán rok, abys svoje připojení k Sesterstvu uvážila. Jsi opravdu připravená přijmout tohle nezrušitelné pouto?“ pokračovala tentokrát Michaela.
„Ano,“ odpověděla Ginny.
„A připojíš se k nám?“
„Připojím.“ Ginny cítila, jak se v pečeti kolem ní shromažďuje magie a v teplých, příjemných vlnách jí proniká do těla.
„Přísaháš, že vstupuješ do Sesterstva s otevřeným srdcem, aby ses naučila zdokonalovat svoje schopnosti, studovat a používat je, přičemž budeš dodržovat pravidla Sesterstva?“ pokračovala černošská čarodějka, jejíž hůlka se rozzářila stejným světlem, ze kterého byla vytvořená pečeť a které pak zamířilo k Ginny.
„Přísahám,“ pronesla Ginny a cítila, jak se kouzlo dotklo jejích nohou, po nichž se vydalo výš do celého těla, zabalilo ji do svého objetí.
„Pak tě Sesterstvo vítá jako jednu z nás. Nechť nad tebou bohové bdí a žehnají ti,“ uzavřela Michaela, když kouzlo dospělo k Ginniině tváři, kde zatemnilo její pohled.
Zrzka neměla jinou možnost, a tak se ho nadechla. Zaplavila ji vůně deště a v hlavě se jí rozezněla kakofonie neznámých hlasů. Nebo to možná byla Evy a Michaela, nedokázala to rozeznat. Cítila, jak její nohy opouštějí zemi, teplo se jí z hrudníku šíří do celého těla a s každým úderem svého srdce se stává silnější a silnější. Teplo ji obkroužilo celou, trochu déle setrvalo na ramenou, kde byla její značka novicky, na očích a hrdle.
Najednou znovu viděla - klidný les kolem sebe i hvězdné nebe. Uvědomila si, že leží na zemi, ale jinak se necítila dezorientovaná. Vlastně se cítila naprosto pokojná, nervy z předchozího dne byly pryč. Když k ní přistoupila Evy s Michaelou s ustaranými tvářemi, zářivě se na ně usmála.
„Vítej do řádu, sestro,“ nabídla jí ruku Evy. Ginny se ještě víc rozzářila, lehce se zvedla. Cítila se jako pírko. Zasmála se.
„Ještě pár dní budeš cítit lehkou závrať,“ varovala ji Michaela a usmála se na ni, než ji objala. „Vítej, sestro.“
„Vždycky jsem chtěla sestry,“ zamumlala Ginny, když ji Michaela pustila, aby ji mohla obejmout zase Evy.
„Teď je máš,“ usmála se blondýnka. „Abychom byli přesní, máš jich čtyřicet dva.“
„Čtyřicet dva?“ vydechla Ginny.
„Tolik nás zrovna je,“ vysvětlila Michaela. „Teď už čtyřicet tři,“ dodala s úsměvem. „Všechny je potkáš zítra Doma.“
„Doma?“ zajímala se Ginny.
„Naše ústředí, jestli tomu tak chceš říkat. Tam trénujeme a potkáváme se,“ odpověděla Evy.
„A kde to je?“ snažila se Ginny vstřebat všechny nové informace.
„Na severu, vlastně v mé rodné zemi, Norsku,“ dodala Evy. Takže z Norska, poznamenala si Ginny. Evelyn z Norska?
„Ale pak… ty…“ Evy zrudla, ale přikývla, zatímco Michaela se začala smát.
„Neboj, Ginny,“ mrkla na ni, „moje reakce byla dost podobná, když jsme se potkaly poprvé.“
„Jo, vzpomínám si, že celý den jsi na mě zírala jako na zjevení,“ zamumlala stále růžolící Evy.
„Byla jsem sedmiletá holka z malé vesnice v jižní Africe, když mě představili opravdové, živé princezně,“ pokrčila Michaela nonšalantně rameny, „cos čekala, že udělám, veličenstvo?“ zeptala se hravě. Evy si povzdechla a Ginny zatřásla hlavou, jako by si ji chtěla vyčistit.
„Ukazovat a zírat, jasně. Ginny, když všechno uvážíme, říkej mi prostě Evy. Jen Evy, prosím.“
„Já… samozřejmě,“ vyhrkla Ginny.
Na ni si také ukazovali a zírali během prvního roku v Bradavicích. Nechtěla nikoho jiného podrobovat takovému mučení. Tak potlačila hlásek ve své hlavě, který jí prozpěvoval, že právě mluví se skutečnou princeznou, a místo toho se soustředila na to, co Evy říkala.
„Když všechno uvážíme?“ zeptala se.
„Když vstoupíš do Sesterstva, potřebuješ někoho, kdo tě bude trénovat,“ vysvětlila Evy. „Některou z tvých starších sester, která má stejný nebo podobný dar jako ty. A i když mezi sebou nemáme žádného Krotitele - máme ale velkou knihovnu a mnoho osobních zpráv od všech známých Krotitelů, takže se toho neboj - máme aspoň ještě jednu Sirénu. Mě.“
„Takže ty mě budeš trénovat?“ zeptala se Ginny s úsměvem.
„Zkusím to,“ přikývla Evy dychtivě. „Ještě jsem nikdy nikoho netrénovala, ale budu dělat, co bude v mých silách.“
„Děkuji,“ odpověděla Ginny prostě a zářivě se na blondýnku usmála. Ta jí úsměv oplatila a Michaela se zahihňala.
„Měly bychom se vrátit do útulku,“ řekla nakonec. „Jsem si jistá, že se Ginny bude chtít podívat na svou značku a svoje oči. A musíme jí vysvětlit, jak řád funguje. Je toho hodně, ale se vším ti pomůžeme, slibuju.“ Ginny ale přestala poslouchat po slovech „značka“ a „oči“.
„Jaká značka? A co mám s očima?“ zajímala se a s obavami zvedla ruku k očím.
„Značka je takovým podpisem tvé magické síly. Kdysi bývaly známé,“ vysvětlila Evy. „Každá členka řádu je označena během své iniciace na levé rameno, vidíš?“ Otočila se a zvedla vlasy, aby odhalila složitý ornament na svém rameni. Kolem něj bylo několik těles, některé byly barevné, některé černé, zatímco uvnitř byla napsaná dvě slova v runách.
„Ten, který máš na rameni ty, je dost podobný těm našim,“ vysvětlovala Michaela a otočila se, aby ukázala svoji vlastní značku. „Každý je jiný, záleží na čarodějnici, ale hlavní obraz je stejný, označuje tě jako člena Sesterstva.“
„A moje oči?“ zeptala se Ginny, jejíž mysl hučela novými informacemi.
„V závislosti na tvých schopnostech získají různou barvu. Pro sirény je to například modrá jako chrpy,“ ukázala Evy na vlastní oči.
„Ale tvoje jsou…“
„Tmavší?“ doplnila sama Evy. „Já vím. Moje druhá schopnost je vykreslena indigově modrou. Takže se z toho stalo tohle,“ znovu ukázala na svoje oči barvy modrého inkoustu. „Oči jsou koneckonců oknem do duše. Moje kdysi bývaly šedivé.“
„Moje černé,“ doplnila Michaela.
„A moje jsou teď jaké?“ zajímala se Ginny, hlava se jí točila.
„Krásný odstín fialové,“ usmála se váhavě Evy. Vzpomínala si na vlastní reakci na novou barvu očí. Zpanikařila, když se poprvé podívala na svůj odraz, byla si jistá, že oslepne.
„Fialové?“ vyhrkla Ginny vyděšeně.
„Krotitelé mívají červené oči,“ vysvětlila Michaela. Ginny divoce zamrkala. Červené oči by asi nezvládla. Jakékoliv, jen ne červené. „Mohlo by to být horší.“
„Je to pravidlo Sesterstva, jinak bychom ti to řekly dřív, přísahám,“ hájila se Evy.
„Žádné detaily o řádu nesmí být sdíleny s nikým zvenku. Jestli ti to pomůže, já málem dostala panický záchvat, když jsem po rituálu svoje oči poprvé viděla.“
„Chápu proč,“ odvětila Ginny. Nevěděla, jak se má cítit. Chtěla se okamžitě rozběhnout k zrcadlu, ale zároveň se děsila pohledu do něj.
„Tohle je z toho všeho nejhorší, opravdu,“ slíbila Evy. „Půjdeme najít zrcadlo, Ginny?“
„Jen, když mi slíbíte, že mě chytnete, až omdlím,“ zamumlala. Obě čarodějnice se zasmály.
Mamka dostane infarkt, tím si byla Ginny jistá. Společně se pak vydaly zpět. Ginny ještě znovu obrátila svoji pozornost k Evy, když jí na mysli vyvstala nová otázka.
„Evy?“
„Ano?“
„Jaká je tvoje druhá schopnost, která ti oči ztmavila?“ zajímala se.
„Aha,“ usmála se Evy zářivě, „jsem Věštkyně.“
„A to je přesně co?“
„No, to je na trochu delší vysvětlování,“ odvětila Evy.
„Mám čas,“ usmála se Ginny.
PP - mina (viz. např. zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Claymore_%28mina%29)