68. Medailon
O dva týdny později vyrazil ze své kanceláře, napůl šílený, oči horoucí a vlasy rozčepýřené jako ptačí hnízdo. Naběhl do kuchyně, kde jeho rodina právě snídala. Byl to Severus, kdo jeho výraz správně identifikoval jako první.
„Podařilo se ti to, že?“ Harry se jen ušklíbl a otevřel dlaň. A v ní svítil, ne větší než palec, kousek stříbřitého kovu, zářícího jako hvězdy.
Kdybyste se zeptali Harryho Pottera, řekl by vám, že výroba mithrilu je tím nejnepříjemnějším alchymistickým procesem. Vlastně hodlal napsat esej, která by byla odstrašujícím příkladem pro kohokoliv, kdo by chtěl jít v jeho stopách. Její titulek by zněl nejspíš: Umění výroby mithrilu: jak narušovat svoje duševní zdraví s každým dalším kouskem, pomyslel si Harry pobaveně, když opakoval kroky potřebné k přetvoření obyčejného kovu do zářivého mithrilu. No, napřed z něj musí udělat stříbro. Ne normálním - mnohem jednodušším způsobem, kdepak. Ukázalo se, že jediným kovem, který může sloužit jako základ pro výrobu mithrilu, je to nejčistší a již magicky ošetřené stříbro.
„Možná by bylo jednodušší, kdybych financoval výpravu k nalezení nového mithrilového naleziště,“ zamumlal Harry, když kreslil potřebné pečetě na podlahu. Ten den už počtrnácté. „Přijdu z toho o rozum,“ brblal pod vousy a položil před sebe kus kovu. Když se tahle první část nepovede dokonale, když na stříbře bude byť jen smítko prachu, druhý krok nebude úspěšný. Harry si vzpomněl na řadu pokusů, které selhaly, a ušklíbl se. Nečisté stříbro se rozpustilo mrknutím oka a všechno ve svém okolí vyhodilo do povětří. Samo pak skončilo po celém stropě a také na mladém alchymistovi.
Technicky nebylo těžké zbavit kov jakýchkoliv nečistot, byl tam ale jiný problém. Aby se stříbro změnilo v mithril, nesměl se ho dotknout žádný druh magie. A muselo to být provedeno okamžitě, než stříbro ztratí svoje vlastní magické vlastnosti. Během tak čtvrt hodiny. Za tu dobu Harry stěží stihne vytvořit pečetě pro druhou část postupu. Samozřejmě.
Nakonec měl výsledný mithril pouze pět procent velikosti základního kovu. Zelenooký čaroděj skoro zaplakal, když se původní hmota začala stahovat do sebe a rozjasňovat, až nakonec zanechala jen zlomek původní velikosti. Jeden by řekl, že na začátek stačí vzít větší kus kovu. Kdyby to jen bylo tak snadné, pomyslel si Harry a poraženecky vydechl. Čím větší kus kovu, tím větší pravděpodobnost, že na něm ulpí nějaké nečistoty. Kdyby vyráběl zlato, vyčistil by ho až následně a bylo by. Ale ne, k výrobě mithrilu neexistovaly zkratky. Aspoň bude výsledný mithril čistý a v každém směru perfektní.
Harry si to ověřil. Po vytvoření prvního kousku mithrilu ho podrobil všemožným testům, aby se ujistil, že jeho pokus byl opravdu úspěšný, než bude pokračovat. Na začátku si myslel, že by mohl vytvořit třeba prsten. Pořád by měl nevyčíslitelnou hodnotu a vytvořit ho by bylo snazší než jakýkoliv jiný kus šperku. Také by to ušetřilo čas při samotném kování. Jak ale pokračoval, ozval se jeho nebelvírský duch a frustrace se pomalu přetavila v odhodlání. Když už si s tím dává takovou práci, přece nezvolí nejsnazší cestu, jak z toho ven. Ne, udělá medailon. Což znamenalo získat dost mithrilu na přívěsek, řetízek i sponku.
Další hodinu a půl strávil dokončováním procesu. Výsledné kousky mithrilu se mu pomalu hromadily na stole. Malá hromádka zářila tak, až osvětlovala celý roh místnosti jasným bílým světlem. Harry se protáhl a ozval se nepříjemný zvuk praskajících kostí zapadajících na své místo. Ve svalech mu vystřelila tupá bolest, upozorňující na množství času, které tu už strávil. Minulý týden pracoval téměř bez přestávky. Rozhodně by si měl dát pauzu.
Zhasl pochodně ozařující místnost, takže jediným světlem v místnosti byla zářivá hromádka, a zavřel za sebou dveře. Podíval se na hodinky - znovu vynechal oběd. Jeho bráchové ho zabijí. Nebo ho možná budou držet v klidu, zatímco Minnie ho bude krmit, stejně jako jeho tátu. Severus byl zaneprázdněný zrovna jako Harry - bádal nad tajemstvím Voldemortova zmrtvýchvstání. Knihu za knihou odnášel z knihovny do své kanceláře - nebo mu je nosili Neville s Dracem, zatímco on si značil poznámky a nápady, něco si pro sebe mumlal a snažil se najít vysvětlení, jak může být Temný pán stále naživu, i když byl zasažen vražednou kletbou.
Harry si povzdechl a zamířil do zbrojnice. Když vynechal oběd, znamenalo to, že Neville s Dracem mu brzy nějaký ponesou, a on chtěl vypustit trochu páry, než se dostane do společnosti lidí. Při výrobě mithrilu se plně soustředil jen a jen na svůj úkol. Věděl, že jediná chybička může skončit výbuchem. Teď, když byl venku, ale cítil, jak se stres z minulého měsíce vrací a těžce dopadá na jeho ramena.
Včera v noci psal Fleur s otázkou, kam jede na prázdniny. Už podala přihlášku na stáž ke Gringottovým a čekala na jejich odpověď. Harry si byl jistý, že tuhle práci dostane, což jí neváhal sdělit a doufal, že ji tím povzbudí.
Se svými bratry trénoval famfrpál a pracoval na svých úkolech, jen aby na to nemyslel. Přesto ho ale myšlenky na Voldemorta tížily. Byl si jistý, že Temný pán právě teď připravuje svůj další krok a byl neoblomný v touze být o krok napřed. Nechtěl jen čekat, až on udeří první.
Přišel do zbrojnice a okamžitě sáhl po svém meči. Se známou tíhou v ruce předvedl několik přesných pohybů, než se přesunul do tréninkové místnosti. Neměl čas trénovat od doby, co se vrátil domů, a už po prvních pohybech cítil příjemné zahřátí svalů. Uvědomil si, jak moc mu to chybělo. Fyzické cvičení mu vždycky pomáhalo se soustředit - další důvod, proč s tím nemohl čekat, až bude všechen mithril hotový. Se vším, co ho trápilo, potřeboval soustředění víc než kdy dřív.
Přemýšlel, co by měl dělat dál. Jak by se měl připravit na válku. Ministerstvo nebude moc nápomocné, to věděl. Popletal už veřejně diskreditoval Brumbála a využíval veškerého svého politického vlivu, aby ho dostal z cesty. Ohrožoval dokonce i jeho pozici ve Starostolci. Musí existovat způsob, jak se dozvědět, co se děje na Ministerstvu, došlo Harrymu. Nechtěl přicházet k informacím přes Brumbála. Jestli tuhle kartu zahraje dobře, mohl by Popletala dostat na svoji stranu. Ten chlap byl idiot, ale pořád to byl Ministr.
A pak tu byla záležitost s odhalením identity Chlapce, který přežil. Adrian se k němu v posledních dnech choval hrozně - Harry rychlým pohybem probodl figurínu před sebou, když si na Adriana vzpomněl - ale pořád byl v nebezpečí. Když odhalí svoji identitu, svému dvojčeti tím pomůže i ublíží, bude záležet na tom, jak Adrian novinku přijme. Až do minulého měsíce tak trochu doufal, že se Adrianovi uleví. Plně očekával, že bude naštvaný, možná po něm hodí nějakou kletbou, ale pak bude rád, že je ta tíha z jeho ramenou pryč. Teď se ale bál, že odhalení přinese naprosto opačný efekt. Co když Adrian způsobí nějakou melu, najde totálně debilní způsob, jak dokázat, že je pořád lepším čarodějem? Jasně, přál by mu pár lekcí pokory, ale bez ohledu na to, jak moc na něj byl naštvaný, nechtěl, aby umřel. A Voldemort by nezaváhal, to bylo jasné.
Pak tu byl Voldemort sám. Harry nakopl figurínu, která se k němu dostala moc blízko. Temný pán zůstával nezvykle tiše. Na muže, který svým následovníkům poručil vykouzlit Znamení zla na místě, kde ho viděl každý, volba nedělat nic neseděla. To mohlo znamenat jen to, že něco plánuje, zatímco sbírá síly. A to opravdu nebylo dobré. Severus si byl ale jistý, že cokoliv udrželo Voldemorta naživu, je také klíčem k jeho úplnému zničení. Nebylo by lepší vyřešit, o co jde, a tiše pracovat ve stínu, než nastane čas udeřit? Nebo má vyjít na světlo už teď?
Když se pustil do nejbližších figurín a z úst mu uteklo frustrované zavrčení, nevšiml si tří postav, které ho tiše pozorovaly. Draco s Nevillem se rozhodli vytáhnout Severuse z kanceláře, a stejně tak Harryho. Oba potřebovali přestávku a nebylo pravděpodobné, že by toho nechali sami od sebe.
„Měl by Harry právě teď držet meč?“ zeptal se Neville, když svého mladšího bratra pozoroval se směsicí pobavení a pohotovosti.
„Vypadá trochu frustrovaně,“ poznamenal Severus a vědoucně se usmál. Sám reagoval podobně, když byl ve stresu. Harry si jeho zvyk přivlastnil.
„Navíc, chceš být ty tím, kdo k němu půjde se zeptat, jestli ten meč nechce radši pustit a nechat to na jindy?“ zeptal se Draco v okamžiku, kdy hlava figuríny odlétla do dálky, když ji Harry sťal.
„Dokud drží ten meč, tak se k němu nepřiblížím,“ prohlásil Neville a zatřásl hlavou. „Jestli chceš, můžeš to zkusit sám.“
„Ne, to radši ne,“ ustoupil Draco.
„Vždycky můžeme…“ zamumlal Severus, vytáhl hůlku a deaktivoval figuríny.
Ty se zastavily v půli pohybu a Harry zavrávoral, jak ztratil balanc, když jeho meč projel figurínou, u níž čekal, že ustoupí.
„Co je?“ zeptal se zmateně a otočil se ke dveřím. Usmál se, když zaznamenal svoje publikum.
„Klestíš si vlastní cestu figurínami?“ zeptal se Mistr lektvarů a mávl hůlkou, aby opravil jednu z nich.
„Musím vám říct,“ řekl Harry a vrátil meč na jeho místo, „že alchymie umí být dost frustrující.“
„Věřím ti to,“ ušklíbl se Neville.
„Takže tě tak naštvala alchymie?“ založil si Severus ruce na prsou, jeho prohlášení očividně nevěřil.
„To taky,“ objasnil Harry a utřel si pot z čela. „Jen jsem začal myslet na všechno, co se stalo od doby, co se Voldemort vrátil, a dostal jsem chuť…“
„… usekat pár hlav,“ dořekl na něj Neville. Draco se zasmál.
„No, jo,“ pokrčil rameny Harry.
„Proč mám pocit, že tohle není poprvé, co se to stalo?“ zeptal se blonďatý Zmijozel.
„Protože není,“ odpověděl Severus, zatímco Harry jen protočil oči.
„A divíš se?“ pousmál se Harry. „No nic, jdu do sprchy.“
„A potom na oběd,“ pronesl Draco autoritativně.
„Myslím, že jsem oběd zmeškal,“ podíval se Harry znovu na hodinky.
„Technicky ano,“ souhlasil Neville. „Protože tvůj táta ale zrovna tak, rozhodli jsme se, že vás napřed vyzvedneme, než se najíme.“
„Což znamená, že umíráme hlady, takže jestli ti ta sprcha bude trvat déle jak dvacet minut, neručím za sebe,“ varoval Draco.
„Dobře, dobře,“ prošel kolem nich Harry s úsměvem. „Budu v kuchyni za dvacet minut.“
„Takže, Harry,“ pronesl Severus u dezertu, „už máš nějaké zprávy od Nagnoka ohledně Orbeinu?“
„Slíbil, že mi detaily pošle zítra ráno,“ informoval Harry. „Ale můžu vám o hradě říct nějaké historické detaily, jestli chcete.“
„Jasně,“ odpověděl za všechny Neville.
„Takže, Orbein - jako všechny hrady - nebyl postavený najednou. Stavba začala na konci dvanáctého století a další dvě století byl hrad rozšiřován. Vlastnila ho rodina, která patřila k temně straně…“ začal Harry.
„Opravdu?“ podivil se Neville.
„Ano,“ přiznal Harry. „Ale to, co považujeme za temnou magii dnes, a to, co za ni bylo považováno před osmi stoletími, je dost rozdíl,“ dodal, když si všiml jejich zmatených pohledů. „Chci tím říct, že i obrana proti černé magii je technicky považovaná za součást temné magie. Fakt, že Ministerstvo později klasifikovalo obranu jako odvětví odlišné od útoku, je věc druhá. S nadsázkou lze říct, že každá protikletba, kterou se naučíme v Bradavicích, je součástí černé magie. Tak jsem v podstatě získal značku učně černé magie.“
„To jsem zapomněl,“ zatřásl hlavou Neville.
„Myslím, že do patnáctého století se to moc neřešilo,“ zamumlal Draco. „Mám pocit, že Binns něco takového loni říkal.“
„Klasifikace obrany proti černé magii jako neutrálního odvětví magie byla součástí práva ustanoveného během vzdělávací reformy v roce 1496,“ upřesnil s úsměvem Severus. „Připomeňte mi, že mám na začátku roku udělit Zmijozelu pět bodů. Je vzácnost najít studenta, který během Binnsových hodin vůbec vydrží vzhůru.“
„Jsou části kouzelnické historie, které jsou o dost zajímavější než povstání skřetů, hádám,“ usmál se Neville.
„Zajímalo by mě, proč profesor Binns pořád učí,“ zamumlal Harry. „Naučil jsem se o historii víc od táty a v hodinách Starodávných run, než za čtyři roky s Binnsem.“
„Myslím, že Brumbál si s ním vybudoval pouto,“ zatřásl Severus nechápavě hlavou. „Binns i jeho učil, když tu studoval. To byl ještě živý, myslím.“
„Takže my musíme trpět, stejně jako trpěl on?“ položil si Harry hlavu na stůl.
„V podstatě ano,“ usmál se profesor.
„No, ale zpátky k hradu,“ zamumlal Neville a zasmál se, když jeho bratr mumlal kletby směřující k bradavickému řediteli.
„Jo, no, kde jsem to byl…“ vzpomínal Harry. „Jo, už vím! Ostelerovi, kteří hrad vlastnili, byli považováni za rodinu temné strany. V té době to znamenalo, že byli zběhlí v soubojích a bitevní magii. Magie světlé strany pak spočívala hlavně v léčení a umění formulí.“
„To dává smysl,“ okomentoval Draco.
„Byl to středověk. Hranice mezi světlou a temnou magií nebyla tak ostře definovaná jako dnes,“ přepnul Severus do učitelského módu.
„Díky, profesore tati,“ zasmál se Harry, než pokračoval.
„Jak jsem říkal, po smrti posledního Ostelera padl dům kvůli klauzuli, která chránila hrad před zděděním vzdálenou rodinou, do rukou Ministerstva. Podle toho, co říkal Nagnok, pak rostl zájem kouzelnických rodin spíše o sídla než hrady, a tak zůstal hrad v držení Ministerstva ještě další dvě století. Dokud nepřišlo páté skřetí povstání.“
„Promerlina,“ zamumlal Draco a unaveně si protřel oči, „další skřetí povstání.“
„Už jen tohle,“ ujistil ho Harry. „Každopádně, páté povstání, i když nemělo tolik obětí, srazilo ekonomiku země na kolena. Ministerstvo potřebovalo zlato, a tak začalo rozprodávat svůj majetek. Hrady jako Orbein šly první.“
„Kdo si je koupil?“ zajímal se Severus.
„Ti jediní, kdo na to měli dost zlata. Skřeti,“ odpověděl Harry s úšklebkem.
„Samozřejmě,“ vydechl Neville.
„Takže Orbein je teď…“
„Majetkem Gringottových,“ dokončil tátovu větu Harry. „Ano. Zůstal v jejich držení od doby, kdy ho koupili. Vztahy mezi nimi a čaroději pak byly po další staletí přinejmenším napjaté a těch pár lidí, co si hrad náhodou pamatovalo, nemělo zájem ho koupit.“
„Dokud ses neobjevil ty,“ dodal Draco.
„Ano,“ potvrdil Harry. „Podle Nagnoka může být v hradu ještě spousta rodinného dědictví. Neexistují záznamy o žádných příbuzných, kteří by o něj stáli - kromě několika kousků, které byly rozdány po přečtení poslední vůle. Je to samozřejmě těžko říct, dokud nebudou odstraněna okolní kouzla,“ dodal.
„Jak to?“ nechápal Neville.
„Kouzla maskují hrad jako hromadu trosek,“ vysvětlil zelenooký čaroděj. „Asi každý hrad vlastněný kouzelnickou rodinou je chráněný před zubem času. Když ale zvážíme, jak dlouho ta kouzla nebyla obnovena, Orbein asi bude potřebovat několik zásadních renovací.“
„Aspoň pořád stojí, ne?“ ujistil se Draco.
„Kouzla by padla spolu s ním, tak ano,“ potvrdil Harry. „To ale neznamená, že třeba střecha nebude propadená.“
„A to zjistíš, až ta kouzla odstraníš?“ hádal Neville.
„Ano, dřív ne. Nemám právo ta kouzla odstranit, dokud nebudu vlastníkem,“ vysvětlil Harry.
„Pak doufejme, že ta střecha je pořád na místě,“ usmál se povzbudivě Severus.
„Jo,“ souhlasil Harry. „Opravdu nechci dělat mithrilu víc, než bude opravdu nutné pro vytvoření přívěsku. To už by figuríny nemusely přežít,“ dodal a jeho slova doprovodil smích.
Další čtyři dny utíkaly velice pomalu. Harry začal pracovat na řetízku, konečně využil kladivo s kovadlinou a k velké úlevě cvičných figurín zvolil jen malou sponku k jeho zapnutí. Na konci čtvrtého dne se celá rodina sešla v jeho laboratoři, aby se podívala na jeho výtvor. Každý z kroužků, ze kterých se skládal řetěz, byl precizně utvořený, nebyl na nich vidět jediný kaz. Přívěsek byl dlouhý a sahal tak až k úrovni srdce.
„Tak co?“ zadíval se na ně Harry s očekáváním. Byl nervózní a ticho, se kterým všichni řetěz pozorovali, rozhodně nepomáhalo. „Co si myslíte?“
„Je úžasný, Harry,“ přikývl Severus a Harry vydechl úlevou. „Řekl jsem to už mockrát, ale na alchymii máš opravdu talent. A také na práci s kovem, jak vidím,“ usmál se a svého syna objal.
„Je to zatraceně dokonalý,“ dotkl se řetězu opatrně Neville, jako by se bál, že ho rozbije.
„Je to nejpozoruhodnější šperk, jaký jsem kdy viděl,“ přidal se Draco o poznání tišeji než Neville, ale se stejným nadšením. Zmijozel se na svého mladšího bratra usmál. „A to můžu srovnávat se sbírkou mé matky, takže mi věř, měl bych to vědět. Gratuluju, Harry,“ řekl a také ho objal, když ho Severus propustil, aby si mithrilový řetěz prohlédl zblízka.
„Jo, gratuluju, bráško,“ nezůstal s objetím pozadu Neville.
„Už jsi přemýšlel, jaký drahokam použiješ?“ zeptal se usmívající se Severus.
„Ještě ne,“ přiznal rozzářený Harry. „Chtěl jsem, aby stál za takový řetěz, ale chápu, že to je těžké. Taky ale nechci, aby to bylo nepoměrné,“ dodal a udělal obličej. „Už jsem se rozhodl, že na něj přidám pár run. Jen malý přídavek štěstí.“
„To dokážeš?“ rozšířily se Dracovy oči.
„Až tohle dodělám,“ odpověděl Harry, „mám v plánu navrhnout pár alchymistických kouzel pro nás všechny. Krapet štěstí se ve válce může hodit.“ Severus přikývl, když si vzpomněl na dárek, který od Harryho dostal před čtyřmi lety k Vánocům.
„To je skvělý nápad!“ souhlasil a jen přemýšlel, s čím jeho syn přijde příště. „Taky chci, abys pracoval na své druhé podobě zvěromága, jestli ti zbude čas. Mám v plánu naučit tě kouzla na vlastní levitaci a pták je nápadný mnohem méně než letící čaroděj.“
„Pravda,“ usmál se Harry.
„Promiňte,“ ozval se Draco s naprosto ohromeným výrazem, „druhá podoba zvěromága?“
„Jo, jo,“ ujal se slova Neville a zopakoval, co mu Harry řekl před rokem, kdy zůstal stát stejně ohromeně jako teď Draco.
„Vy dva byste se taky možná měli pokusit o svou transformaci,“ navrhl Harry a usmál se svoje bratry. „Udělal bys lektvar, tati?“
„Jistě,“ přikývl Severus. „Hlavně si pamatujte, chlapci, že proměna ve zvěromága není oblastí magie, s níž byste si měli zahrávat. Je těžké to dokázat.“
„Myslíte si, že bychom to mohli zkusit?“ neodvažoval se Draco ani doufat.
„Opravdu?“ těkal Neville pohledem mezi Harrym a Severusem.
„Proč ne? Harry se zmínil, že byste to rádi zkusili, a já bych musel zabít sám sebe, kdybych vám to neumožnil,“ ujistil je profesor.
Věděl, že v patnácti letech už by oba chlapci mohli proměnu zvládnout dobře. Teď ho přesvědčili, když se jim ve tvářích odráželo odhodlání. Z jejich ohromených a radostných pohledů usoudil, že ochota se učit nebude problém. „Lektvar bude hotový za pár dní, pak si ho můžete vzít, když budete chtít.“ Chlapci si vyměnili pohled, než se jím vrátili zpět k Mistru lektvarů.
„Budeme,“ zanotovali společně. Harry se Severusem se zasmáli.
„Skvělé!“ vyhrkl Harry a začal procházet tlustou knihu plnou obrázků nejrůznějších drahokamů.
Pak zvedl oči a přejel pohledem místnost, až mu zrak padl na Dracův dárek k Vánocům. Dneska byl úplněk, všiml si. Skvělá noc pro některé druhy drahokamů… začal listovat rychleji, jak hledal jeden specifický drahokam. „Mám to!“
„Co?“ podíval se na něj zmateně Severus.
„Našel jsem drahokam, který použiju,“ vysvětlil Harry s rozzářenýma očima. „Potřebuju, abyste všichni šli se mnou na dalších, řekněme, šest, sedm hodin!“
„Už je skoro deset, Harry,“ připomněl mu Severus. „Nemůže to počkat do rána?“
„Ne, museli bychom čekat skoro měsíc,“ protáhl se Harry a promasíroval si pravé rameno.
„Úplněk?“ Mistr lektvarů pochopil, na co Harry odkazuje, i když neznal dopady úplňku v alchymistickém oboru.
„Přesně,“ přisvědčil Harry a začal poletovat po místnosti a snášet věci, které bude potřebovat.
„Mosazná pánev, mosazná pánev, kam jsem ji dal?“
„V polici nalevo,“ upozornil ho Mistr lektvarů a pobídl zmatené chlapce z místnosti.
„Zítra budeš celý den spát,“ zavřel za Harrym dveře, aniž by mu dal čas protestovat. Ten se jen usmál a sbíral všechno, co bude potřebovat, včetně uhlí jako základního prvku. Věděl, že tohle bude dlouhá noc.
Mladý alchymista pracoval pilně celou noc, takže se mu podařilo dosáhnout cíle v okamžiku, kdy měsíc dosáhl vrcholu. Unaveně se usmál a svalil se na židli u krbu, pohled upřený na drahokam v misce. Povzdechl si a sedl si na židli ukázněněji, oheň z krbu ho nehřál tolik jako oheň z kovářské pece. Dopřál si několik minut odpočinku, než se znovu zvedl, aby kámen prozkoumal. Myslel při tom jen na nabídku svého otce prospat celý den.
Po dalších pěti hodinách už prakticky spal za chůze, když jeho táta zaklepal na dveře. Zelenooký čaroděj se usmál a umístil přívěsek do krabičky, kterou měl připravenou dřív, než začal pracovat na řetízku. Opatrně ho přikryl červeným damaškem a zavřel ji, pak vyšel ze dveří.
„Dobré ráno, Harry,“ pozdravil ho Mistr lektvarů a pohledem přejel od unavených očí svého syna ke krabičce v jeho rukou.
„Dobrý, tati,“ zívl Harry. „Dokončil jsem to,“ prohlásil a zvedl krabičku o něco výš.
„Neville s Dracem jsou v kuchyni, jestli jim to chceš ukázat.“ Harry přikývl, ale nepohnul se.
„Mohl bys… podíval by ses na to první?“ zeptal se a jednou rukou zvedl víčko. I Severus se zářivě usmál a přikývl. Od doby, kdy byl Harry batole, se na něj vždy obracel jako na prvního. Usmál se ještě víc, když si uvědomil, že na tom se pravděpodobně nikdy nic nezmění.
„Samozřejmě, Harry,“ řekl, když ho Harry zavedl zpět do laboratoře a položil krabičku na stůl. Stydlivě se usmál, najednou nervózní, nadzvedl víčko a odhalil tak svůj přívěsek. Podle toho, jak jeho táta zalapal po dechu, usoudil, že se nemá čeho bát.
„To je…“
„Ohnivý diamant,“ sledoval Severus kámen jako v hypnóze. Na mithrilovém řetízku jasně zářil rudý drahokam. Byl velký jako křepelčí vajíčko a vytvarovaný tak, že na mnoha ploškách odrážel jasné světlo mithrilu. Aby dostál svému jménu, i drahokam vydával světlo. Bylo to světlo plamenů, kámen vypadal jako hořící uhlí, ale v jasnějším odstínu červené.
„Jak…“
„Úplněk,“ vysvětlil Harry. „A upravená proměna jednoho z běžně používaných červených kamenů. Taky poměrně vyčerpávající kouzla,“ zívl znovu chlapec. „Merline, potřebuju spát.“
„Ano, samozřejmě.“ Severusův pohled plný obav sjel od kamene k Harrymu. „Víš co, už jsem se vzdal snahy pochopit, jak děláš polovinu věcí,“ přiznal a objal ho. „Ale Harry, je to dokonalé. Mithril, diamant… všechno!“
„A teď to vyměníme za hrad,“ dodal Harry hravě. Severus na sekundu přemýšlel, jestli ten hrad opravdu tolik potřebují. „Vždycky můžu udělat víc mithrilu,“ zasmál se Harry, když správně odhadl jeho výraz. „Ale válka nepočká.“ Mistr lektvarů se zasmál.
„Vždycky můžeš udělat víc mithrilu,“ opakoval a zatřásl hlavou, jako by nemohl uvěřit, že takovouhle konverzaci vůbec vedou.
Rychle vystřízlivěl, když se na svého syna podíval vážně. Vyrostl, uvědomil si, když se jeho vzpomínky vrátily k dvouletému chlapci a následně k osmiletému na jeho první hodině alchymie. A teď byl tady. Jeho syn. Mistr alchymie.
„Tati?“ podíval se na něj Harry s obavami. Severus si ho znovu přitáhl do náruče. Bez ohledu na to, jak vyrostl, byl to pořád on. Jeho syn. Vždycky pro něj bude malým chlapcem. A to bylo skvělé, usoudil nakonec.
„Jsem v pořádku,“ odpověděl. „Vlastně víc než to. Tak, proč to nejdeme ukázat klukům, než půjdeš do postele? I když jsem si jistý, že by sis vysvětlení, co je to ohnivý diamant, nechal až na potom.“ Harry se ušklíbl a přikývl. Sebral krabičku a znovu ji zavřel.
„Říkals, že jsou v kuchyni?“
Byli, když tam otec se synem přišli. Zelenooký čaroděj jim hrdě předvedl svůj výtvor. Jeho bratři si vyměnili nevěřící pohled a pak ho zasypali otázkami. Harry je zastavil prostým gestem. Rozhodl se jim ze všeho nejdřív vysvětlit, co to ohnivý diamant vlastně je, než jim řekne cokoliv dalšího. Severus mu podal sklenici pomerančového džusu, zatímco Minnie před něj postavila talíř s palačinkami. Její pohled mu jasně hrozil vážnými následky, pokud to nesní.
„Co to ale je?“ zeptal se Neville, který neodtrhával pohled od kamene. Byl jím naprosto uchvácený.
„To je ohnivý diamant,“ odpověděl Draco. Ten na kámen vytřeštěně zíral a velice pomalu mrkal, jako by se bál, že se každou chvílí probudí a kámen tam nebude. „Moje matka má náušnice s ohnivými diamanty. Je to rodinné dědictví. Jsou maličké, ale cennější než všechny její ostatní šperky dohromady.“
„Proč jsou ale tak drahé?“ zeptal se Neville, který se usmíval, přestože ještě neznal celé vysvětlení.
„Protože jsou extrémně vzácné,“ vysvětlil Harry. „Ohnivé diamanty patří ke skupině kamenů, které jsou od přírody naplněny magií. Jsou vzácné, malé a v současnosti těžené pouze v Africe. Každý rok jsou vyrobeny pouze dva nebo tři kameny, většinou nemají velikost ani karátu. Největší ohnivý diamant na světě je asi dvakrát větší než tenhle, myslím,“ ukázal Harry na svůj výtvor.
„I tak, tohle je… ani vlastně nevím, co to je! Úžasný! Zatraceně úžasný!“ vyhrkl Neville a opatrně se kamene dotkl, jako by se bál, že se spálí.
„Jestli ten hrad bude někdy za něco prodán, tak to bude tohle,“ souhlasil rozzářený Draco.
„Co nejdřív si domluvíme setkání s Nagnokem,“ nabídl Severus, který měl chuť začít dovednosti svého syna uctívat. „Už nám poslal finanční zprávu zahrnující Orbein a věřím, že tenhle přívěsek pro ně bude cennější než všechny hrady, co kdy Ministerstvo…“ profesorův hlas se vytratil, když se podíval na svého syna. Harry vedle svého talíře usnul, většina palačinek zůstala nedotčena. Severus se usmál a ukázal na něj, aby si ho všimli i ostatní. Neville a Draco okamžitě utichli, zatímco profesor Harrym jemně zatřásl, aby ho probudil. Ospalé zelené oči se setkaly s těma černýma, když se Harry postavil, zmateně se kolem sebe rozhlédl, strčil si do pusy kus palačinky a odešel z místnosti. Prakticky už spal, když zamumlal „dobrou noc“.
Po osmi hodinách spánku a vydatné snídani kontaktoval Harry Nagnoka a požádal Gringottovy o ocenění přívěsku. Nespecifikoval, co přesně chce prodat. Jen poukázal, že jde o hodnotný předmět, který doufal prodat v podobné částce, jako byla hodnota Orbeinu. Přirozeně odmítal říct, jaká cena by to měla být.
Ještě ten den pak čtyři čarodějové dorazili ke Gringottovým, Harry obezřetně nesl koženou tašku, v níž ležela krabička s řetízkem. Myslel si, že bude těžké se se šperkem rozloučit a popravdě, opravdu by si ho rád nechal. Ale žádný šperk na světě, ani takový, jaký sám vytvořil, pro něj nemohl znamenat víc než bezpečí jeho rodiny během nadcházející války, stejně jako ochrana Silbreithu. Navíc, jak přiznal Severusovi, když čekali, až se Draco s Nevillem oblečou, nemohl se dočkat na výrazy skřetů, až to uvidí.
„Vítám vás, pane Pottere, pane Snape,“ přivítal je Nagnok, než se obrátil k jejich doprovodu. „I pana Longbottoma a pana Malfoye, jak vidím. Budou nás dneska doprovázet?“
„Zdravím, Nagnok-nûr,“ pozdravil Harry. „A ano, dneska půjdou s námi. Oba mají moji plnou důvěru, stejně jako Severusovu.“
„Dobře tedy,“ poklonil se lehce skřet, „následujte mě.“
V tichosti procházeli chodbami, než konečně dospěli ke dveřím kanceláře skřeta jménem Gudur, který se v bance specializoval na oceňování předmětů. Harry dovolil Nagnokovi, aby je představil, a pak se posadil naproti Gudurovi. Skřet byl starší než Nagnok, měl dlouhé, stříbrné vlasy a vážný výraz na tváři.
„Je mi potěšením, Gudur-nûr,“ poklonil se Harry zdvořile.
„Nápodobně, pane Pottere.“ Gudur narovnal dokumenty před sebou a letmo je přejel pohledem, než se vrátil k Harrymu. „Nagnok mě informoval, že ve svém vlastnictví máte předmět se záměrem ho později prodat. Správně?“
„Přesně tak, ano,“ potvrdil Harry a koutky jeho úst se nepatrně zvedly. Byl si dobře vědomý toho, že se skřet pokusí z něho vytáhnout, jak předmět, který hodlal prodat, našel a hlavně, proč ho prodává. Gringottovi udrželi svůj podnik prosperující tak dlouho právě proto, že nikdy nebyli obviněni z prodeje kradených ani jinak podvodně získaných předmětů.
„Z toho, co jsem viděl, vaše trezory přetékají zlatem,“ tlačil na něj skřet. Draco s Nevillem si vyměnili nervózní pohled, zatímco Severus se ušklíbl a čekal na odpověď svého syna. „To mě vede k přesvědčení, že v tomto okamžiku nepotřebujete velké množství peněz, abyste rozprodával svoje dědictví.“
„Možná si nepřeji utratit zlato ve svých trezorech,“ pokrčil Harry vyhýbavě rameny.
„Jen velice málo věcí by vaše účty poznamenalo, pane Pottere,“ neustával Gudur.
„Dokud, samozřejmě, nezamýšlíte koupit rezidenci.“ Samozřejmě, že se skřet snažil zjistit, proč Harry najednou potřebuje peníze. Zelenooký čaroděj věděl, že Nagnok je vázán slibem a jeho důvody vyzradit nemůže. Starší skřet prostě hledal informace a koupě rezidence byla přijatelným důvodem pro potřebu zlata.
„Chci prodat předmět, pro něhož nemám využití, Gudur-nûr,“ řekl Harry a zasmál se skřetovu zmatenému pohledu. „Pochopíte, až ho uvidíte.“
„Není to…“
„Není ukradený ani získaný žádným jiným nelegálním způsobem,“ ujistil ho Harry, otevřel tašku a vytáhl z ní krabičku. „Dokonce to ani není dědictví Potterovy rodiny, to vás ujišťuji,“ pokračoval Harry. Plně si uvědomoval, že i když je dospělý, dokud nebude řečeno jinak, všechno Potterovo dědictví přechází na jeho staršího bratra.
„Tak co by to…“
Zbytek skřetovy řeči zanikl v hlasitém zalapání po dechu, když Harry otevřel krabičku a odhalil tak šperk v celé jeho kráse. Nagnok i Gudur se posunuli vpřed, jako by je nohy samy nesly bez závislosti na vědomí. Jako by byli šperkem magnetizováni.
„Mithril!“ křikl Nagnok a díval se na svého zaměstnavatele absolutně nevěřícně. „Jak je to možné?“
„Tohle je…“ dotkl se Gudur dlouhými prsty přívěsku a ruce se mu třásly. Zamumlal něco nesrozumitelného a svalil se zpět do židle, s očima široce rozšířenýma a zrychleným dechem. Vypadal jako někdo, kdo každou chvílí dostane infarkt. „Tohle je skutečný… skutečný mithril!“
„Čekal jsem, že bude, ano,“ usmál se Harry zářivě.
„Tahle věc… tenhle šperk… jeho hodnota je nevyčíslitelná, pane Pottere!“ vyhrkl Gudur a položil si ruku na srdce. S úžasem se díval na mladého čaroděje před sebou. Možná i s jakousi úctou.
„A přesto,“ řekl Harry, „jsem tady, ochotný bavit se o jeho ceně.“ Oba skřetové k němu okamžitě obrátili svůj pohled, získal jejich pozornost. Harry už mohl říct, že se právě ocitl o velký krok blíž k branám Orbeinu.