67. Mithril
„Draco, budeš bojovat na straně proti lordu Voldemortovi, dokud tahle válka neskončí?“ zeptal se Harry. Zelený pohled zaklesnutý do toho šedého.
„Budu,“ pronesl Draco. Z hůlky vylétl tenký ohnivý jazyk a obkroužil jejich ruce. Harrymu se chtělo křičet. V duchu proklínal Voldemorta, že je k tomuto dohnal.
„A budeš držet moje tajemství, dokud ti neřeknu, že je čas je odhalit?“
„Budu.“ Druhý ohnivý jazyk se zapletl do toho prvního a utvořil tak pevný, zářivý řetěz.
„A slibuješ, že neublížíš mně ani mým spojencům, dokud nebude po válce?“ zeptal se nakonec s pousmáním.
„Slibuju.“ Severusovu hůlku opustil třetí proud ohně, který se spojil s ostatními a společně pak obvázaly ruce jako provaz. Jako ohnivý had.
Bylo 26. června, několik minut po půlnoci, když byla obávaná druhá kouzelnická válka utlumena dřív, než vůbec začala. Důvod pro takový nečekaný vývoj byl stejně překvapivý pro obě strany boje a mohl být jednoduše pojmenován dvěma slovy. Harry Potter.
Albus Brumbál měl právě znepokojující rozhovor s Potterovou rodinou o jejich nejmladším členovi. Harry se odmítl se zbytkem rodiny vrátit na Potterovo sídlo a místo toho se vydal rovnou na hrad Silbreith, aniž by svoje rozhodnutí nějak vysvětlil. „Měl tam práci“, jak řekl. James Potter byl pobouřený a za rozhodnutí svého syna vinil Severuse Snapea, i když ten se jejich rozhovoru na nádraží vůbec neúčastnil, jak ředitel pochopil. Albus přemýšlel nad Harryho důvody takhle se zachovat. Bezmyšlenkovitě zíral na modrou oblohu za oknem své kanceláře. Zdálo se mu, že v Potterově rodině je vše v pořádku. Harrymu na rodině opravdu záleželo, zvlášť na jeho bratrovi. Sám sebe přeměnil v živoucí štít, aby Adriana před dvěma dny zachránil ze spárů Voldemorta a Smrtijedů. Adrian byl, pravda, ke svému bratrovi poněkud chladný, ale Brumbál to přisuzoval šoku z toho, že se vůbec dostal do Turnaje.
„Turnaje, do kterého byl Harry vybrán, a ve kterém zvítězil,“ zamumlal Albus a jeho pohled padl na jeho mazlíčka.
Fawkes odpočíval na svém bidýlku, hlavu schovanou pod křídlem. Fénix měl mladšího Pottera rád, toho si ředitel všiml.
Harry už od prvního ročníku získával ty nejlepší známky, byl nejlepším studentem své třídy. Z toho mála, co Albus o Harrym věděl, usoudil, že je to brilantní, i když trochu stydlivé a rezervované dítě. Očividně měl spíš havraspárské než nebelvírské vlastnosti. Jeho nejlepším přítelem byl Neville Longbottom, milý a stejně tak stydlivý chlapec. Ano, z Albusova pohledu byl Harry jasně zaškatulkován. Až doteď.
Protože najednou, téměř před rokem, přišla změna. Plachý chlapec, kterého si pamatoval, byl najednou pryč. Místo něho se objevil mladý muž, vynálezce, sebevědomý ve svých schopnostech. Současně s naprostou přeměnou Severuse Snapea.
Albus stále znova a znova procházel vše, co věděl o mladším bratrovi Adriana Pottera, který byl vychován Severusem Snapeem. Když tahal za nitky, aby Harryho nechali v Severusově péči, doufal, že mladý profesor tím získá zpět ten kus sebe, o který ho připravila válka. Místo toho byl svědkem, jak se mezi nimi v okamžiku, kdy se potkali poprvé, vytvořilo pouto. Nikdy do toho ale nezasahoval.
Harry byl dobrým podnětem, který Severusův život změnil k lepšímu, vrátil mu nejen to, o co přišel, ale také mu dal mnohem víc. A Albus Brumbál neměl ani tušení, jak k takové změně došlo. Rodina je naším největším bohatstvím, řekl si.
Potom byly věci stále zmatenější. Albus věděl, že Harry má bojové dovednosti. Slyšel koneckonců, jak bojoval proti Smrtijedům na Mistrovství světa ve famfrpálu. Ale stát proti skupině Smrtijedů úplně sám bylo mnohem úžasnější, než dostat se jako čtrnáctiletý do Turnaje tří kouzelnických škol. Harry byl nejmladším šampionem v historii, který vyhrál.
Kdyby samotné zvolení ho jako šampiona ředitele nepřesvědčilo, že Harry je mocný čaroděj, první úkol už to dokázal. Síla Harryho kouzel všechny šokovala. A použití rituálu při druhém úkolu, pomineme-li samotnou znalost téhle oblasti magie, bylo naprosto ohromující. To, že ho Harry ten den přistihl, jak se mu snažil dostat do hlavy - a dovolil mu to, i když ho mohl zastavit - ho pak zmátlo ještě víc. Na chlapce, který neměl zdánlivě žádná tajemství, si Harry svoje soukromí střežil opravdu dobře.
A pak tu byly události během třetího úkolu a po něm. Harry stál proti Voldemortovi v plné síle, podpořenému vnitřním okruhem Smrtijedů, a přežil to. Navíc prakticky zachránil i svého bratra. Během toho byl zraněn, to je pravda, ale Brumbál viděl plně trénované bystrozory, kteří utrpěli mnohem víc zranění než on.
Během příštího roku si ho musí všímat pečlivěji. Už věděl, že přesvědčovat ho, aby se vrátil na Potterovo sídlo, je marné. Harry byl podle práva dospělý, a to mu umožňovalo bydlet, kdekoliv se mu zamane. Nepomůže na něj tlačit, aby své rozhodnutí změnil - soudě podle jeho reakcí v posledním roce - a jen by ho to ještě víc poštvalo proti nim.
Harry má také blízký vztah s Dracem Malfoyem, dodal Brumbál v duchu. Zelenooký chlapec by mohl být skvělým pomocníkem v nadcházející válce, pokud by stál po boku svého bratra. V příštím školním roce se musí postarat, aby si chlapci byli bližší, rozhodl se.
Mezitím Voldemort přecházel sem a tam v kanceláři Luciuse Malfoye. Bylo to stejné místo, kam se uchýlil té osudné halloweenské noci, opakoval ty stejné kroky. Tentokrát byl ale zuřivější než kdy dřív.
Téměř před čtrnácti lety se rozhodl zaútočit na Potterova dvojčata, aby zabránil naplnění proroctví. To rozhodnutí ho stálo všechnu jeho sílu a pozdrželo jeho plány jedno a půl desetiletí. A on přísahal pomstu tomu, kdo je za jeho pád zodpovědný. Přísahal, že za svou chybu zaplatí. Tehdy chtěl honit Adriana Pottera jako zvíře a dokončit to, co v Godrikově dole začal. Chlapec, který přežil, měl zemřít při jeho povstání. I kvůli tomu svůj návrat tak plánoval.
Nutno přiznat, že zdánlivě ten samý chlapec mu přerušil i jeho pokus získat Kámen mudrců před třemi lety. Ale on se nevzdal, ne. Měl povstat jako vítěz. Turnaj tří kouzelnických škol byl skvělou příležitostí pro dosažení jeho cílů. Návrat bezvýznamného Červíčka to pak jen dokončil. Adrian Potter se chytil do jeho pasti, jeho krev mu navrátila plnou sílu. Požádal ho, ať se mu podívá do očí a zemře. Tak měl skončit celý koloběh. Chtěl sledovat hrůzu v očích, které ho celé ty roky pronásledovaly. A to se mu splnilo jen proto, aby zjistil, že se celou dobu honí za špatným Potterem.
S rozzuřeným skřekem Voldemort namířil hůlkou na jednu z bezcenných váz, které zdobily Luciusovu kancelář, a roztříštil ji na kousky. Špatný chlapec! Impulz zabít Adriana za všechny ty nepříjemnosti, které mu způsobil, málem převážil nad racionální částí jeho mysli, která mu připomínala, že Chlapec, který přežil, i když to není Adrian, je stále Potter. Měl by být stejně náchylný na chycení do pasti jako jeho bratr, ne? Nedovedl si ani představit, jak rychle tenhle plán půjde.
Vynořil se před ním obrázek Harryho Pottera, se zelenýma očima zářícíma jasněji, než si pamatoval, a hlavou vztyčenou. Byl vyšší než jeho bratr, toho si všiml jako první, když se proti němu jeho nový protivník postavil. Pružný a silný. A pak Harry začal mluvit a Voldemort si všiml dalších věcí. Chlapcova mysl byla skrytá za neproniknutelnými štíty, jeho úmysly skryté pod vrstvami a vrstvami ochran. Byl silnější, inteligentnější a vyrovnanější než Adrian. Harry Potter byl prostě víc než jeho dvojče. A to se Voldemortovi ani trochu nelíbilo.
Adrian Potter byl potíž. Potenciální hrozba kvůli jeho pokračujícímu tréninku a neznámé síle. Harry Potter byl nicméně impozantní oponent. Nebylo mu ještě ani patnáct a už porazil úzký okruh Smrtijedů. Čelil jemu samotnému a ani nezaváhal. Několika jeho následovníkům způsobil nenapravitelné škody. Voldemort zasyčel, když si představil, jaké škody mohl Harry způsobit, kdyby nechránil svého bratra.
A nejhorší z toho všeho bylo, že Harry znal znění proroctví, které mu dělalo takové starosti. Další část Luciusovy osobní sbírky umění se připojila k hromadě střepů na perském koberci.
Jejich krátký souboj na hřbitově nestačil k tomu, aby dokázal zcela odhadnout Harryho možnosti. Neměl zkrátka dost času, aby odhalil plnou sílu stojící za Harryho kouzly. Stál před ním někdo, kdo by mohl mít sílu ho porazit, a on o něm nevěděl vůbec nic!
Samozřejmě provedl nějaký výzkum. Když opustili hřbitov, jako první sesbíral informace od Smrtijedů, kteří zbyli. Výsledky nebyly potěšující. Zdálo se, že do loňského léta o Harrym Jamesi Potterovi nikdo ani neslyšel. Byl nejlepším studentem ročníku, chytačem nebelvírského famfrpálového týmu, ale nikdy neprojevil ani náznak, že by byl něco víc. Když se ale díval zpět, teď už s vědomím, že to nebyl Adrian, kdo mu zabránil získat Kámen mudrců, dokázal identifikovat kouzlo, které zabilo Quirella. Mocná, na kontrolu náročná kletba velkého rozsahu, kterou by student prvního ročníku neměl být schopen seslat, ani ten nejlepší. Ten chlapec, jak se také Voldemort dozvěděl, byl vychován Severusem Snapeem.
Další váza naletěla do zdi. Severus Snape. Když se neobjevil na hřbitově poté, co Voldemort zavolal svoje nejbližší, předpokládal, že prostě pokračuje ve své šarádě před Brumbálem. Ale ne. Viděl jeho jméno v papírech hned vedle jména nejmladšího Pottera. Chlapec vyrostl na Severusově hradě a zřejmě si s jeho bývalým špehem vybudoval úzký vztah. Temný pán zaprskal nechutí. Z toho, co pochopil, Severus to zatracené děcko prakticky adoptoval. To si myslel, že Severus je jeden z jeho nejvěrnějších sluhů. Rozhodně byl nejschopnější. Byl soustředěný, oddaný, magicky silný, efektivní a, očividně, mimořádně dobrý v nitrobraně a špehování. Teď už bylo jasné, že Mistr lektvarů na jeho straně už není. Poslední události vymazaly zbývající pochyby.
Ne, Severus mu nepomůže Harryho Pottera porazit, to bylo Voldemortovi jasné. Když už něco, bude tou největší překážkou, kterou bude muset překonat, než se k chlapci dostane. Bylo ale něco, co zmínil Lucius. Jeho syn má, jak se zdá, k mladšímu Potterovi přístup. Podle Luciusových slov ho má stále na dohled od začátku školního roku. Temný pán o tom měl ale pochybnosti. Nedělalo mu nejmenší problém využít jako špeha patnáctiletého chlapce, ale nedokázal si představit, jak by ho mohl Harry Potter nebo Severus nechat bez podezření přijít tak blízko. Takže buď byl ten chlapec chytřejší než jeho otec, nebo byl prostě jen nabubřelý a nepoznal, kde končí hra.
Voldemort věděl, že teď musí postupovat opatrně. Minule jeho impulzivní rozhodnutí skoro vše zničilo. Odmítal opakovat svoje minulé chyby. Tenkrát jednal na základě části proroctví, kterou slyšel od muže, jehož považoval za špeha. Než se pustí do otevřené akce, musí si sám vyslechnout celé proroctví. Už nebylo místo pro chyby. Musí sesbírat svoje síly a udeřit, až to jeho nepřátelé budou očekávat nejméně. Porážka už nepřicházela v úvahu.
Ve stejné době, kdy Voldemort spřádal plány, jak dostat proroctví z nejzabezpečenější části Ministerstva kouzel, chlapec, k jehož porážce to původně mělo sloužit, ležel tiše ve své posteli a zamyšleně zíral do stropu. Poslední dny byly těmi nejzmatenějšími v krátkém životě Adriana Pottera.
Se vším svým tréninkem a tím, že Voldemortovi musel čelit už několikrát, si nikdy skutečně nepředstavil, že by lord Voldemort povstal v plné síle. Myslel si, že jeho úsilí ho udrží zpátky, dokud… dokud co? Prostě nezmizí? Teď chápal, jak byly jeho naděje dětinské. V okamžiku, kdy Voldemort vystoupil z kotle, si uvědomil, že ho čeká smrt. V té chvíli už byl Voldemortovi k ničemu a události nevyhnutelně směřovaly ke smrtící kletbě. Když bude mít štěstí. Když ho Voldemort požádal, aby se mu podíval do očí, byl si jistý, že tohle je konec. Smířil se se smrtí, ale chtěl jí jít vstříc s hlavou vztyčenou. Očekával, že Voldemort bude mít škodolibou radost a vychutná si to, než ho připraví o život. Neočekával ale kletbu, která ho prostě jen zbavila vědomí a už vůbec, do pekla, nečekal, že až se vzbudí, bude vedle něj jeho mladší bratr. Na tom samém hřbitově, ale bez pout. Harry ho dovedl tak daleko, jak jen mohl, a když nastal boj, nařídil mu, ať utíká, a sám se postavil Smrtijedům.
Při pohledu zpět si Adrian uvědomil, že takhle ho ještě nikdy neviděl. Byl nebojácný, jeho ruce byly pevné, když namířil hůlku proti svým nepřátelům, bojoval skrz plameny a přivolával k nim pohár. Adrianovi se motala hlava, byl příliš dezorientovaný, než aby skutečně pochopil, co se dělo. Ale když se později probudil na ošetřovně, došlo mu to. Harry mu zachránil život. A Adrian byl rád, byl mu za to vděčný. Dokud se neobjevil Neville s Dracem.
Adrian nikdy nepochopil, proč se Harry s Dracem vůbec baví, nemluvě o jejich přátelství. Malfoy neudělal nic, čím by si to zasloužil. V Adrianových očích nemohl udělat nic, čím by si polepšil. A přesto si Harry vybral se s ním přátelit, i když proti tomu jeho dvojče protestovalo. Zrovna tak se přátelil s Nevillem, tím ušlápnutým klukem. Dobře, tím byl minimálně do třetího ročníku, pak po boku Harryho našel část sebedůvěry. Adriana to rozčilovalo. Nezahrnul Harryho do svých dobrodružství, to uznával. Ale to jen proto, že ho chtěl chránit. Sám sobě namlouval, že Harry je sice hvězdný student, ale se souboji nemá žádné zkušenosti. Malý hlásek v jeho hlavě mu napovídal, že stejně jsou na tom Ron s Hermionou, které s sebou bral vždycky.
Mimoto, Harry byl jeho dvojče. Jestli si někdo zasloužil vědět, že byl vychován na hradě, kde navrhoval závodní košťata, měl to být on! Adrian měl stále problém přijmout, jak moc se změnil Snape, odmítal tomu uvěřit. Nesnášel toho muže ještě dřív, než ho potkal. Otcovy historky o tom, jak spolu bojovali během studií, slyšel mnohokrát, až si připadal, jako by u nich přímo byl. Jeho otec vykreslil Snapea v takových barvách, že Adrian prostě nedokázal pochopit, jak s ním Harry může trávit čas. Když pak přišel čas, stejně jako ostatní byl naprosto vykolejený, když se ukázalo, že Snape takový vůbec není.
Za jediný krátký rok byl Mistr lektvarů prakticky prohlášen za nejoblíbenějšího profesora na škole. I Adrian musel uznat, že lektvarům teď rozumí líp než kdy dřív, když teď skutečně věnoval pozornost tomu, co je Snape učil. Ne poprvé ho napadlo, jak mohl život jeho bratra vypadat, když byl mladší.
Adrian ještě na Silbreithu nebyl - hrad byl nezaznamenatelný, jeho umístění bylo tajné - i když tam jeho bratr v posledních letech trávil každé prázdniny. Zato Neville tam byl, vzpomněl si najednou a jeho zloba ještě vzrostla. Pravděpodobně tam byl i Draco.
Vzpomínky mu zaletěly zpět k té noci na ošetřovně, kdy se Neville, Draco a jeho bratr bavili o noci na hřbitově. Hrůza a podpora, kterou oba chlapci ukázali, ostře kontrastovala s Ronovou ublížeností na začátku roku a tím, jak Hermiona protáčela oči nad jeho zdánlivými nesmysly. Když si pak uvědomil, že Neville a Draco nejenže ví o jeho neviditelném plášti, ale ještě ho i vzali z jeho kufru, začal vidět rudě. Na mysl se mu vrátil rozhovor, který vedl s Ronem po druhém úkolu. Bylo možné, že na něj Harry žárlil?
Najednou viděl události uplynulého roku v novém světle. Harryho tajuplnost, jeho rozhodnutí podstoupit emancipační rituál, přihlášení do turnaje, spřátelení se s Malfoyem - jediným synem jednoho z nejvlivnějších lidí v zemi. Proč by jinak dělal takové kroky, kdyby ne ze žárlivosti? Všechno to najednou dávalo smysl!
Nehodlal se pak už dál skrývat a všechno tohle na něj vysypal. Chtěl v tom mít jasno dřív, než přijde válka. To poslední, co potřeboval, bylo bát se, že se Harry vynoří někde uprostřed boje.
Během jeho řeči Harry zůstával tiše. Další dva dny se vyhýbali jeden druhému, nemluvili spolu ani ve vlaku. I když si přál, aby Harry odmítl s ním trénovat, nebo aspoň požádal o vlastní trénink se Siriusem nebo Remusem, když se jen usmál a řekl, že to nechce, naštvalo ho to. Prý musí okamžitě na Silbreith kvůli práci. A pak si prostě odešel s tvrzením, že se na tom domluvili.
Adrian se při té vzpomínce zašklebil. Jeho otec byl nepříčetný, když se vrátili domů. Stále dokola se ptal, co tím Harry myslel? Něco mu odsekl. Měl pocit, že bude lepší nevysvětlovat, co přesně se stalo. Tušil, že by mu dávali rozhodnutí jeho bratra za vinu. Zdálo se, že jejich mamka tuší, že jim neřekl všechno, zatímco Sirius s Remusem jen tiše stáli a vyměňovali si ustarané pohledy.
A teď byl tady. Přemýšlel, co asi dělá jeho dvojče, a děsil se nového tréninkového režimu, který měl začít zítra. Když Sirius konečně promluvil, všem připomněl, že Harry je legálně dospělý a může si dělat, co chce. Adrian si hlasitě odfrkl. Proč byl za dospělého prohlášen Harry a ne on?
Snažil se zatlačit myšlenky na Harryho do pozadí a místo toho se zaměřil na Rona s Hermionou, se kterými se měl setkat za dva dny. Oni si o sobě aspoň nemysleli, že se obejdou bez tréninku.
Několik mil jižně se i další bradavická studentka probírala svými plány na nadcházející týden. Ginny byla zděšena, když jí mamka zakázala letos jet do Rumunska. Voldemortův návrat způsobil, že se snažila držet všechny svoje děti - nebo aspoň ty, co byly příliš mladé, než aby o tom rozhodovaly samy - u sebe. I když Ginny chápala, proč nikoho z nich nechce spustit z dohledu, děkovala komukoliv, kdo vyslyšel její modlitby. Molly se nakonec rozhodla, že Rumunsko je od Voldemorta daleko a je logické tam Ginny poslat. Ginny málem skákala radostí, když se to dozvěděla.
Celý rok strávila přemýšlením nad svým rozhodnutím. Když poprvé čelila možnosti stát se součástí Sesterstva, bez přemýšlení vyhrkla ano. A i když se její volba nezměnila, byla ráda, že měla rok na to se ve svém rozhodnutí utvrdit. Pořádně si Sesterstvo nastudovala, zvážila svoje možnosti a nakonec si byla jistá tím, co chce.
Povzdechla si, přišla k oknu, kde stálo křeslo, které zdědila po Billovi, a schoulila se na něm. Věděla, že je to obrovský krok. Ale současně to byla část jejího života, kterou si konečně mohla vést sama. Dělala, co mohla, aby neukázala, jak moc ji Voldemortův návrat zasáhl. Nechtěla ukázat, jak zničeně se cítí, že každou noc prosí, aby neměla další noční můru, která byla vždy stejná. Viděla sama sebe, jak stojí nad mrtvými těly své rodiny a svých přátel v Tajemné komnatě, ruce pokryté krví. A byl tam i on, šklebil se na ni a připomínal jí, jak je hloupá. Ginny byla přesvědčená, že Tom Raddle ji bude v jejích snech pronásledovat, dokud s tím něco neudělá. Už není malá, naivní holka, kterou byla v prvním ročníku. Přichází válka a ona musí bojovat, jak nejlépe umí. Netušila, jak mohou být její objevené schopnosti užitečné ve válce, ale hodlala to zjistit.
Aspoň Lenka si myslela, že může být nápomocná. Ginny se usmála při myšlence na svou kamarádku. Když byla mladší, vždy si přála mít sestru. Jednou dokonce požádala mamku, aby se jí o ni postarala. Při té vzpomínce se zasmála. Molly Weasleyová bezpodmínečně milovala všech svých sedm dětí, ale jen z myšlenky na osmé málem omdlela.
Po prvním úkolu Turnaje tří kouzelnických škol se Ginny po večerce vytratila do Astronomické věže. Ráda se tam procházela mimo vyučování a jen pozorovala oblohu. Stejně tak Lenka, jak se ukázalo.
Dívky se spřátelily na začátku roku, když si Ginny všimla blonďaté havraspárky, jak sama sedí v kočáře směřujícím do školy. Věděla, jaké to je cítit se sama. Z toho, co si pamatovala, byla Lenka milá, i když trochu praštěná holka, tak si k ní přisedla.
I o dva roky později stále věřila, že to bylo nejlepší rozhodnutí, jaké kdy udělala. Lenka byla ztělesněním přítele, jakého jste si jen mohli přát. Byla věrná a chápající. Taky byla chytrá, svým vlastním jedinečným způsobem.
Také si všimla Ginniiny reakce během prvního úkolu, když si položila ruku přes pusu, aby zabránila nutkání poručit drakovi, aby přestal. Tolik toužila pomoct, i když si ani nebyla jistá, že by toho byla schopná. Když vše skončilo, Ginny byla příliš šokovaná, než aby mluvila. Od začátku roku se snažila pochopit, kde se její schopnosti vzaly, co je spustilo. Nikdy nevěřila, i když ji knihy varovaly, že budou tak žadonit, aby je použila. Neměla tušení, jak se s nimi vypořádat.
Ve své frustraci Lence všechno vyklopila. Jak si má vybrat, jestli se přidá nebo nepřidá k Sesterstvu, jak netuší, jestli bude schopná svoje schopnosti uhlídat teď, když je má. Co když někomu ublíží? To byl koneckonců její největší strach od doby, co jí bylo jedenáct - ublížit těm, které miluje.
Lenka se jen usmála a objala ji, ujišťovala ji, že všechno bude v pořádku. Ona jí přece pomůže.
„Od toho jsou přece přátelé.“ To byla její slova.
A teď byla tady, jen pár dní před odjezdem do Rumunska. Neměla tušení, co přijde, až se stane součástí Sesterstva. Věděla jen, že když se bude snažit udělat něco nápomocného a bude sama potřebovat pomoc, Sesterstvo je její největší šancí. Musí to udělat. Otočila se k oknu zády a vydala se do kuchyně pro trochu čaje. Byla rozhodnutá. Už se nemusí bát.
Ve stejnou chvíli, aniž by věděl o všech těchto chvílích po celém světě, si i Draco Malfoy nalil sklenici ledového čaje. Pořád seděl na tom samém gauči na Silbreithu, Severus, Neville a Harry se tísnili na tom protějším. Harry požádal Severuse, aby Nevilla přivedl, když byl slib položen. Zelenooký čaroděj byl z Dracova rozhodnutí pořád otřesený a toužil po podpoře svého bratra, když bude Dracovi osvětlovat svůj život od chvíle, kdy se o sobě dozvěděl, že to on je Chlapcem, který přežil. Soudě podle prázdného pohledu, který se znovu objevil na Dracově tváři - až se Harry bál, že jeho tvář tenhle výraz udrží navždy, pokud ho z něj nevytrhnou nějakým šokem - bude Nevillovy přítomnosti opravdu zapotřebí. Byl to koneckonců on, kdo zmírnil Dracův šok, když se dozvěděl o Harryho setkání s Merlinem, jen konstatováním, že přijdou ještě šílenější věci.
„Takže, vyjasněme si to,“ promluvil konečně Draco, „cvičíš se v alchymii.“ Harry přikývl. „Vlastně jsi byl učedníkem Nicholase Flamela.“ Další přikývnutí. „A změnil jsi Kámen mudrců v zahradní hnojivo?“ vypískl nakonec.
„Jo,“ potvrdil Harry. Konečně se dostali přes všechna jeho školní léta a nechali ohromeného Draca, aby se ptal na cokoliv, co ho napadne.
„Taky jsi zabil baziliška. Nebelvírovým mečem,“ vypočítával Draco. Nevěděl, co si má myslet.
„Ano,“ potvrdil tentokrát rozzářený Neville.
„Posmíval ses Temnému pánovi, že znáš celé znění proroctví, kvůli kterému musí jeden z vás umřít?“ zeptal se nakonec blonďák.
„To mi ani nepřipomínej,“ zamumlal místo odpovědi Severus. To chlapci jako ujištění stačilo.
„Merlin mi pomáhej,“ vyhrkl Draco a schoval si obličej do dlaní. Jeho ramena se pomalu roztřásla smíchem. „Jak jsi, pro všechno na světě, všechna ta tajemství udržel?“ Harry se také usmál a konečně se uvolnil.
„Nejspíš to bylo zatracené štěstí.“ Severus a Neville po jeho stranách přikývli. „Říkal jsem ti, že je toho hodně, co nevíš.“
„Jo, to jsi říkal,“ zvážněl najednou Draco. „A děkuji. Za důvěru,“ dodal. „Chápu, že kamarádit se mnou, když všechno uvážím, je trochu…“
„Co?“ nechápal Harry. „Těžké? Bylo těžké sledovat, jak skládáš slib, to jo. Ale jinak nejsi tak špatný, Malfoyi,“ ušklíbl se výrazu na jeho tváři.
„Můj syn má pravdu,“ usmál se na zmijozelského studenta i Severus.
„A co to znamená být kamarád?“ zeptal se Neville, čímž způsobil, že Dracův úsměv povadl. „Nevím, jak to máš ty, Malfoyi, ale teď, když víš všechno, jsi pro mě součást rodiny. Promiň, že jsme všichni tak šílení,“ dodal bezvýrazně a tři páry zmatených očí se do něj zabodly.
„Cože? My všichni jsme šílení?“ opakoval Harry a snažil se udržet vážnou tvář.
„Nemyslel jsem to špatně!“ protestoval Neville. „Spíš jako: všichni jsme šílení, to se máme, tralalá.“
Smích, který tohle prohlášení následoval, byl nezadržitelný.
„Tralalá?“ opakoval Severus a utřel si slzy, které mu vyhrkly z očí, jak se smál. „Myslím, že jsme konečně odhalili, kdo Brumbálovi píše uvítací proslovy!“
„Neville má každopádně pravdu,“ řekl Harry a zamyšleně se zadíval na jezero. „Tahle rodina je dost podivná,“ poznamenal a otočil se zpátky k Dracovi. „Takže… vítej do ní!“
„Stejně jsem chtěl vždycky nějaké sourozence,“ usmál se Draco, „klidně i blázny.“ Pak se jeho úsměv přetavil v úšklebek, když si něco uvědomil. „Takže já jsem teď starší brácha?“
„Ale no tak!“ bránil se Harry, zatímco Neville vybuchl v novém záchvatu smíchu.
„Co je?“ usmíval si Draco, i když nechápal, co je k smíchu.
„Přesně to samé řekl Neville před rokem a půl,“ vysvětlil Harry a praštil loktem svého tátu, který se vedle něj taky smál. „Jsi sotva o kolik, o měsíc starší než já?“
„Vlastně víc jak měsíc a půl,“ mrkl na něj Draco.
„Víte co? Fajn!“ zvedl Harry ruce v poraženeckém gestu.
„Ale no tak, neurážej se, malej bráško,“ prohrábl mu Neville vlasy.
„Jo,“ přidal se Draco a napodobil Nevillův pohyb.
„Vzdávám se,“ procedil Harry mezi zuby, když to samé udělal ještě i Severus. „Přestanete mi sahat na vlasy?“
„Ne,“ odpověděl Severus a podíval se na Draca.
„Hádám, že budeš chtít napsat svým rodičům. Řekni, že tě Harry na pár týdnů pozval. Nemyslím si, že v tomhle okamžiku nebudou souhlasit.“ Na chvíli se odmlčel a ještě jednou to promyslel. „Kdyby náhodou tvůj otec nesouhlasil, prostě trvej na svém. Byl bych radši, kdyby ses o těchto prázdninách domů nevracel. Vím, že to možná zní trochu…“
„Ne, chápu to,“ usmál se smutně Draco, „když jsem dneska odcházel, věděl jsem, že se to může stát. I matka si myslí, že bych se chvíli neměl vracet.“
„To ses s náma opravdu zasekl, brácho,“ praštil ho Neville do ramene.
„I ty jsi vítán, jak dlouho budeš chtít, Neville,“ dodal Severus.
„Asi bych mohl pár dní zůstat,“ odpověděl Neville.
„Jasně, že zůstaneš,“ usmál se Harry té vyhlídce.
„Minnie!“ zavolal a skřítka se okamžitě objevila vedle něj.
„Ano, pane Harry?“ usmála se na něj mile.
„Mohla bys, prosím, připravit ještě jeden pokoj v našem rodinném křídle pro Nevilla?“ Skřítka se rozzářila při představě ne jednoho, ale hned dvou hostů.
„Samozřejmě, pane Harry!“ Pak obdařila hosty svých pánů širokým úsměvem a s hlasitým prásknutím zmizela.
„Tak,“ uzavřel Harry a podíval se na svoje přátele. Bratry, dodal v duchu. Bodavou bolest, která mu zůstala v hrudi po slovech jeho biologického bratra, nahradilo rozšiřující se teplo jejich přítomnosti. „Draco, co bys řekl na prohlídku hradu?“ navrhl.
„To zní skvěle!“ zvedl se Zmijozel z gauče.
„Oběd bude podáván ve dvě,“ připomněl jim Severus s úsměvem. „Kdybys něco potřeboval, Harry, budu u sebe v kanceláři,“ dodal. „A myslím, že jsi ve své laboratoři nechal hořet oheň,“ připomněl mu, když Harry zabručel.
„Zapomněl jsem na něj,“ přiznal.
„Mluvíme o lektvarové laboratoři nebo…“ vydechl Draco, stále ohromený tím, že Harry je alchymista.
„Nebo,“ dořekl Neville a zasmál se, když viděl jeho výraz.
„Na něčem jsem pracoval, když mi táta přinesl tvůj dopis,“ vysvětlil Harry a vedl je hradem. „Když jsem si ho přečetl, nechal jsem všechno tak, jak bylo.“
„Aha, za to se oml…“
„Nesmysl!“ přerušil ho Harry. „Dělal jsem nějaký výzkum a zrovna jsem zapálil oheň v kovárně.“
„Kovárně?“ vyhrkl Draco a těkal mezi chlapci pohledem, jak čekal na vysvětlení.
„Zdá se, že alchymie je velmi praktickou oblastí magie,“ vysvětloval Neville. „Harry teď pracuje na novém projektu, připrav se na dlouhé, nadšené a totálně nesrozumitelné proslovy o čemkoliv, s čím se musí vypořádat.“
„Nejsem tak hrozný!“ bránil se Harry. „Neposlouchej ho, vážně.“
„Takže naposledy, když jsi mluvil o výrobě pečetí, měl jsem rozumět všemu, co říkáš?“ odtušil Neville.
„Výrobě pečetí?“ rozšířily se Dracovy oči.
„Ano,“ vyhrkl Harry vzrušeně. „Je to proces kombinace starodávných run, věštění z čísel a alchymistických znaků, které společně vytvoří pečeť - několik druhů. Ulehčuje to tak přechodné procesy nebo stabilizuje různé stupně transmutací jako třeba xantózy, když…“
„Je vážně zábavné, jak si pořád myslí, že mu rozumíme,“ přerušil ho Neville a usmál se na Draca, který opravdu vypadal ztraceně. „Už jsem přestal počítat, kolikrát jsme na něj se Severusem jen zírali a čekali, až si uvědomí, že nechápeme ani ň.“
„Ehm… vau,“ zíral Draco na svého mladšího bratra užasle. „Nerozuměl jsem ani slovu, ale vau.“
„Promiň,“ zamumlal Harry a protřel si krk, jak se snažil nečervenat. „Hádám, že ohledně alchymie jsem trochu náruživý.“
„Neříkej,“ nedal mu pokoj Neville.
„Ale myslím, že to, na čem pracuji teď, by zajímalo i tebe, Neve,“ pronesl.
„Hej! Každá věc, která vyjde z tvé laboratoře, mě zajímá!“ bránil se Neville. „Jen nemám tušení, jak jsi je udělal.“
„Těžko vymyslet část alchymie, která by nebyla zajímavá,“ dodal Draco.
„Díky, kluci,“ usmál se Harry.
„Takže na čem pracuješ?“ díval se na něj s očekáváním Draco.
„Řeknu vám to u oběda,“ napínal je Harry. „Ještě jsem to neřekl ani tátovi. Tohle je, Draco, hlavní obývací pokoj…“
Chlapci společně prošli celým hradem, snažili se Dracovi ukázat všechno. Když se pak vrátili do kuchyně - všechny jídelny byly pořád směšně velké i pro čtyři lidi - měli za sebou prohlídku prvních dvou pater, včetně knihovny a západní věže.
„Tohle místo je obrovské!“ pleskl sebou Draco na židli naproti Severusovi, který ho pobaveně pozoroval.
„Zvykneš si na to, neboj se.“ Věděl to. I když byly Bradavice mnohem větší, byly vždy plné studentů. Silbreith ale nebyl škola, takže působil opravdu jinak.
„Řekl muž, který se ztratil ve vlastním lese,“ pozlobil ho Harry, když si sedl vedle něj.
„Myslím, že jsme se dohodli, že už o tom nebudeme nikdy mluvit!“ stěžoval si Mistr lektvarů. „A ty jsi šel se mnou, jak ti vždycky připomínám.“
„A já ti vždy připomínám, že mi bylo osm, tati!“ smečoval Harry a začal si plnit svůj talíř.
„Každopádně,“ změnil raději téma Severus, „kolik jste toho stihli?“ Harry mu pak odvyprávěl, kde všude byli. Všichni čtyři si vychutnávali uvolněnou atmosféru. Pro Draca, jehož rodiče měnili večeře ve velké společenské události, to byla tak příjemná změna, že se nepřestával usmívat. Jídlo bylo vynikající, konečně si připadal přijatý a - zázrak všech zázraků - milovaný rodinou. Hrozba Temného pána jako by se tady vytrácela.
I Harry se rozhlížel kolem stolu po svojí náhradní rodině a znovu přemýšlel o tom, jak je nedůležité, aby jim v žilách kolovala stejná krev. Usmál se a ukrojil si kus Minniina čokoládového dortu, udělaného na Severusovu žádost. Čekal, až se všichni najedí, než jim objasní svůj plán. Jestli se nemýlil, jeho táta o tom stejně začne sám.
„Takže, Harry, už nám konečně řekneš, na čem pracuješ ve své laboratoři?“
„No, vzpomínáš, jak jsem říkal, že mám na toto léto plán? Něco, co mě napadlo už dávno?“ zeptal se, čímž okamžitě upoutal pozornost všech.
„Ano,“ odpověděl prostě Severus.
„Když jsme se sem nastěhovali, řekl jsi mi, že v téhle oblasti je ještě jeden hrad,“ pokračoval Harry. Severus povytáhl obočí. Co s tímto měla co dělat alchymie? „Když se blíží válka, hádám, že bude znovu založen Fénixův řád. Čekám, že budou chtít použít Potterovo sídlo nebo jeden ze Siriusových domů. A já chci udělat to samé. Chci místo, kam půjdeme, když dojde na nejhorší. Místo, o kterém ještě nikdo dřív neslyšel.“
„Takže chceš koupit další hrad?“ nechápal Severus. Věděl, že Harry vždy myslí dopředu, ale najít dům a koupit hrad byly dvě odlišné věci.
„Většinu svého života jsem strávil na hradě,“ přiznal Harry rozpačitě, „a hádám, že když se všichni dozvědí, že já jsem Chlapec, který přežil, vztahy s mojí rodinou budou ještě napjatější. Můj malý pokec s Adrianem to dokázal. Jsem mladší dvojče, tati, jen jsem…“
„Jestli se tím chceš naprosto odříznout od Potterových,“ přikývl Severus, „tak bys měl. Ale víš, že Silbreith je i tvůj, že?“
„Silbreith je domov,“ souhlasil Harry s úsměvem, „vždycky to byl domov. Ale přichází válka. Nechci riskovat, že do ní bude zapojen. Ten hrad, o kterém mluvím, je jen pár mil odsud, jeho pozemky vlastně sousedí s tím naším. Když sem přijde válka, byl bych radši, kdyby se sem zraky našich nepřátel neupíraly,“ vysvětlil.
Silbreith byl jediným místem, kde byl vždy sám sebou, kde vyrostl. Byl to jeho domov a jeho ráj. Nesnesl by, kdyby ho válka zasáhla. Voldemort na tyhle pozemky nikdy nevstoupí.
„Chápu,“ přikývl Severus a na jeho tvář se vrátil úsměv. Došlo mu, o čem jeho syn mluví. Koupit nový hrad, aby ochránili svůj domov, to znělo jako dobrý plán. Naplnila ho pýcha.
„Takže vy si koupíte hrad?“ vyměnil si Neville pobavený pohled s Dracem. „Důvtipné, bráško, opravdu důvtipné.“
„No, co na to říct,“ pokrčil rameny Harry. „Ten nápad mi leží v hlavě od doby, kdy mi bylo sedm.“
„Jak to plánuješ udělat?“ zeptal se Severus.
„Už jsem kontaktoval Nagnoka. Říkal, že Orbein - tak se ten hrad jmenuje - je opuštěný od doby, kdy jeho poslední majitelé zemřeli během třetího skřetího povstání,“ odpověděl Harry.
„To bylo víc jak před šesti stoletími,“ poznamenal Severus. „Jak to, že ho nikdo nekoupil?“
„No, zaprvé, není zrovna levný,“ ušklíbl se zelenooký čaroděj. „Zadruhé, po třetím povstání začaly kouzelnické rodiny preferovat sídla před hrady. Jak jsi mi jednou řekl, tati, hrad ti dává závazek bránit ho i čaroděje v jeho blízkém okolí. Třetí povstání mělo nejvíc obětí ze všech. Nicméně několik rodin bylo připraveno vzít na sebe ten risk. Ale jak čas plynul, stále míň lidí si pamatovalo, že nějaký Orbein vůbec existuje. Byl nezaznamenatelný a chráněný mocnými kouzly. I ty o něm víš jen proto, že je tak blízko.“ Severus přikývl.
„Takže plánuješ vyrobit tolik zlata, kolik budeš k jeho nákupu potřebovat?“ snažil se Draco zanést do plánu i alchymii.
„Zlata ne,“ ušklíbl se Harry. „Vždycky jsem chtěl zkusit… řekněte mi, co je nejcennější kov na světě?“
„To není zlato?“ opáčil Draco.
„Platina?“ zkusil Neville.
„Nejspíš rhodium,“ poukázal Severus.
„Vlastně ne,“ opravil je Harry. „Rhodium je za něj často považováno. Ale je ještě jeden kov, cennější dokonce než rhodium. Už neexistují žádná jeho naleziště a jediné známé věci z něj vyrobené jsou v držení skřetů.“
„Počkej chvilku,“ přiložil si Severus dva prsty ke kořenu nosu, „mluvíš o mithrilu?“
„Ano!“ vyhrkl Harry nadšeně.
„Ale to je přece jen mýtus,“ protestoval profesor.
„Počkejte,“ přerušil je zmatený Neville, „co přesně je mithril?“
„Je to precizní, stříbřitý kov,“ vysvětlil Harry. „Když ho ještě těžili, byl desetkrát cennější než zlato. Teď už je jeho hodnota nevyčíslitelná. Příběhy říkají, že zářil jako svit hvězd.“
„Ty si myslíš, že je opravdový?“ zeptal se Draco.
„Samozřejmě!“ vyhrkl Harry. „Problém je, že vytvořit ho za pomoci alchymie je nesmírně náročné. Dokonce, i když vytvoříš správnou formuli, nemůžeš kovem manipulovat pomocí magie. Ta ho může uchovat, dostat ho specifickými procesy, ale nemůže jí být vytvořen ani formován. Je to velice zvláštní kov.“
„Takže může být používán i jako štít proti kouzlům?“ zajímal se Neville s očima široce dokořán.
„Ne, obávám se, že mithrilem každé kouzlo projde. I když patří ke kovům, které můžou absorbovat a uchovat magii, ale jen, když je ošetřen řadou specifických, zdlouhavých kouzel,“ dovysvětlil.
„A ty si myslíš, že mithril dokážeš vyrobit?“ zeptal se Severus.
„Myslím, že to můžu zkusit. Nicholas mi o tom nechal poměrně detailní poznámky. Samozřejmě nic hotového. Vždycky říkal, že úkolem učitele je navést svého učně, aby našel odpovědi sám,“ usmál se při vzpomínce na alchymistu. „Ale vytvořil jsem přece Kámen mudrců,“ řekl, když se vytrhl ze vzpomínek.
„Kdy s tím chceš začít?“ zeptal se Draco, nadšený tou vyhlídkou.
„Ráno?“ zasmál se Harry. „Když mě něco napadne, je těžké na to přestat myslet, než na tom začnu pracovat.“
„Jo, to jsem si všiml,“ zamumlal Severus.
„Chci si vyzkoušet kování. Dát skřetům surovou rudu by bylo moc nápadné,“ pronesl Harry.
„Protože přírodní zdroje už neexistují,“ dodal Neville.
„Přesně! Ale nějaký šperk? Může být extrémně vzácné ho najít, ale stát se to může,“ ušklíbl se Harry ohromeným výrazům na tvářích své rodiny.
„Úplně tě to pohltí. Dokud to nedokážeš, nevytáhneš paty z laboratoře, že?“ zatřásl Severus hlavou v gestu poraženého.
„Jednoho by zajímalo, kde jsem k takové vlastnosti přišel,“ zamyslel se na oko Harry.
„Máš bod,“ ušklíbl se Severus.
Pak se to stalo pravidlem. Každé ráno se Harry zavřel ve své laboratoři a všude, kde se dalo, čmáral poznámky a kreslil pečetě. Když si vzpomněl, vylezl aspoň na oběd, obvykle pro něj ale museli Draco nebo Neville přijít a jednou ho vytáhli na trénink famfrpálu.
Taky vzal každé ráno Ghaitha ze stájí a projel se po pozemcích - čistý vzduch mu vyčistil hlavu, než se vrátil ke svému výzkumu.
O dva týdny později vyrazil ze své laboratoře, napůl šílený, oři horoucí a vlasy rozčepýřené jako ptačí hnízdo. Naběhl do kuchyně, kde jeho rodina právě snídala. Byl to Severus, kdo jeho výraz správně identifikoval jako první.
„Podařilo se ti to, že?“ Harry se jen ušklíbl a otevřel dlaň. A v ní svítil, ne větší než palec, kousek stříbřitého kovu, zářícího jako hvězdy.