66. Přísaha
Jak si Adrian přeje. Má jiné věci na práci, než se starat o jeho bezpečí. Voldemort je zpátky. Jak se to povedlo, bylo stále záhadou. Válka začala. A Harry musí najít způsob, jak se s ní vypořádat a přežít. Adrian měl určitým způsobem pravdu. Harry byl mladším bratrem. Vždy jako druhý. Dokonce i pro Voldemorta, až do dnešní noci. Měl plán. Bude muset samozřejmě požádat o pomoc svého tátu, ale tady to začíná. Jeho cesta byla jasná, teď po ní jen musí jít.
Adrian byl prohlášen za zdravého druhý den ráno, i když ho madam Pomfreyová napomínala, aby se nepřetěžoval. Harry byl pro jednou rád, že ho vidí jít pryč. Když uvážil celou situaci, pravděpodobně by ho musel proklít, kdyby se na něj podíval. Chtěl na něj vykřičet všechno, co měl na srdci, ale raději myslel na to, že se už brzy vrátí na Silbreith. Minulá noc mu přinesla myšlenky, jimiž se nezabýval osm let, ale teď tu byly znovu. A jestli chce, aby plán fungoval, bude mít doma hodně práce. A pak je tu malá, nenápadná obtíž v podobě Voldemorta, pomyslel si sarkasticky.
Ten chlap prakticky vstal z mrtvých a Harry neměl ani tušení, jak se mu podařilo zase vyváznout. Vždyť neměl přežít ani původní vražednou kletbu. Harry byl hlupák, s Merlinovou pomocí přece před sedmi lety viděl, jak se to událo. Nechápal, jak se mu podařilo vykouzlit tak silný štít, aby odolal vražedné kletbě. Zavřel oči a vybavil si všechno, co věděl o štítových kouzlech.
Existovalo mnoho klasifikací rozdělujících štítová kouzla podle druhu kouzel, která blokovala, podle jejich rozsahu a doby trvání, podle toho, jaký výsledek vyprodukovala, v podstatě ale existovaly jen dva druhy těchto štítů. Jeden, který kouzla blokoval, druhý, který je odrážel. První kategorie obsahovala štíty, které vydržely déle a byly odolnější, obvykle tak dlouho, jak je udržela sesílatelova magie, měly ale nevýhodu, že při nich nebyla možnost protiútoku. Do druhé kategorie spadaly štíty, které zadržely jen určité množství zásahů, obvykle jich nebylo moc, ale umožnily protiútok, když kletby odvracely směrem ke svým sesílatelům. Pokud štít fungoval správně, kouzlo si i po odrazu zachovalo stejnou intenzitu - v případě mimořádně silných štítů pak mohlo být dokonce silnější než původní.
Zelenooký chlapec věděl jistě, že štít, který ho jako dítě zachránil, patřil do druhé kategorie. A byl rozhodně seslán správně, když uvážíme, že tu pořád sedí a… no… dýchá. Sečteno a podtrženo, Voldemort měl tu noc zemřít. Teď už by neměl být ničím než hromádkou kostí a příšernou vzpomínkou. Ale Harry přesto viděl, jak se zbytek jeho těla znovu pozvedl k životu, v plné síle.
„Musel kvůli tomu vymyslet krevní rituál,“ zamumlal Harry do prázdné místnosti. Fleur byla z nemocničního křídla propuštěna dřív, než se vzbudil - nechala mu vzkaz, že se za ním zastaví odpoledne, až to madam Pomfreyová dovolí - zatímco Pošuk Moody byl s Viktorem, který utrpěl víc zranění než ostatní šampioni dohromady, odvezen do nemocnice svatého Munga.
Harry si povzdechl a snažil se najít pohodlnou pozici, aby si v duchu znovu přehrál události včerejší noci. Jeho kosti protestovaly, oblast kolem ran byla stále citlivá, i když ho madam Pomfreyová uzdravila, jakmile se jeho tělo dostatečně dokrvilo. Znovu se před ním zjevil obrázek Voldemorta vystupujícího z kotle, ale místo odpovědí přinesl jen další vlnu hrůzy. Jak je možné, že Voldemort přežil?
„Připravený na váš poslední dokrvující lektvar?“ přistoupila k němu školní sestra s rudým lektvarem.
„Změnilo by se něco, kdybych nebyl?“ zeptal se Harry a protřel si spánky. Potřeboval okamžitě mluvit se Severusem. Jen on mu bude schopný pomoct s jeho myšlenkami. Problémem bylo, že Mistr lektvarů se do nemocničního křídla stále ještě nevrátil. Co Harry pochopil z náhodných rozhovorů, oznámení Voldemortova návratu nešlo právě dobře. Vypadalo to, že Popletal odmítal přijmout možnost něčeho takového. Harry se nemohl dočkat, až jeho táta přijde a on zjistí, co se děje. Protože on je přece jenom dítě, takže jeho prohlášení o tom, že sotva před čtyřiadvaceti hodinami bojoval s Temným pánem, přece nemusí být bráno vážně.
„Ani ne, pane Pottere,“ odvětila madam Pomfreyová a podala mu lahvičku. Harry si povzdechl a vypil nabízený lektvar. Přál si, aby mohl aspoň vypadnout z ošetřovny a zjistit, co se venku děje.
Musel čekat asi hodinu a půl, než se ve dveřích objevil běsnící Severus.
„Idioti!“rozhořčil se a praštil sebou na židli vedle Harryho postele. „Všichni do posledního!“
„Hádám, že rozhovor s Popletalem nešel právě hladce,“ vytáhl se Harry do sedu.
„Nechápu, jak ten chlap mohl být vůbec zvolený,“ rozčiloval se Mistr lektvarů a pak si skryl tvář do dlaní.
„Profesore!“ozval se hlas madam Pomfreyové, která se k nim blížila s rozběsněným výrazem. „Pan Potter musí odpočívat a návštěvní hodiny nezačnou dřív jak ve čtyři. To je za dvě hodiny!“
„Ve světle nedávných událostí,“podíval se na ni Severus unaveně, „musím vyžadovat vaše porozumění.“ Madam Pomfreyová ho chvíli upřeně pozorovala, ale pak si povzdechla a přikývla.
„Dobrá,“vydechla. „Ale moc pana Pottera nestresujte, Severusi!“
„Co by mě mohlo vystresovat ještě víc?“ položil Harry řečnickou otázku.
Když sestra odešla, Severus se rozhlédl po místnosti, vytáhl hůlku a několika kouzly jim zajistil naprosté soukromí.
„Není to perfektní, ale zatím to musí stačit,“ řekl a obrátil pohled ke svému synovi. „Myslím, že by ses později v noci měl zastavit u mě a říct mi, co přesně se včera stalo.“
„Taky myslím,“ souhlasil Harry. Už to z něj chtělo všechno ven.
„O kolik to předčilo moje hrozné očekávání?“ zajímal se Severus a položil mu ruku na rameno.
„Už to ví. Voldemort už to ví,“ odpověděl Harry prostě. Severusovy oči se rozšířily, jak se zarazil uprostřed pohybu. Díval se na svého syna, jako by mu měl každou chvílí zmizet před očima. Pak se jediným pohybem naklonil dopředu a zabalil ho do svého objetí. Potřeboval cítit, že tam opravdu je, utěšit ho tak, jak jen dokáže.
„Já toho chlapa zabiju,“ zasyčel Severus, aniž by Harryho pustil.
„Postav se do řady,“ zamumlal Harry někde u jeho ramene. „Tati, vzduch.“
„Och, promiň,“ omluvil se Severus kajícně.
„A jak to teda šlo s Ministrem?“ změnil Harry téma s pousmáním.
„Nešlo,“ odplivl si Severus. „Odmítá byť jen uvážit, že by se Voldemort mohl vrátit.“ Harry několikrát zamrkal, jak se snažil přijmout nejnovější objev.
„Proč?“ vyhrkl nakonec, nerozuměl tomu.
„Nechce se tomu postavit. Voldemortův návrat znamená válku a Popletal nechce vstoupit do historie jako Ministr, který dovolil povstání lorda Voldemorta,“ pokrčil rameny Severus a v duchu proklínal hloupost Kornelia Popletala.
„Takže raději vstoupí do dějin jako Ministr, za něhož byla kouzelnická komunita této země a možná celé Evropy poražena bez boje?“ Harry cítil, jak se mu vrací bolest hlavy. „Jak máme, pro všechno na světě, bojovat v této válce a vyhrát ji, když většina kouzelníků ani nebude vědět, že nějaká válka je?“
„Popletal se v tomhle nedá snadno přesvědčit. Vždycky se bál, že Brumbál usiluje o jeho místo. Tím, že mu oznámil Voldemortův návrat a vyzval ho k akci, v něm probudil každou paranoidní myšlenku, kterou ohledně něho Popletal kdy měl,“ vysvětloval profesor.
„Během první války to byl Brumbál, kdo tahal za všechny nitky. Předchozí Ministr byl zavražděn společně se svou rodinou a Voldemort Ministerstvo plně ovládal. Kdybychom se dostali do rukou, jako jsou ty Popletalovy, bylo by po nás. Popletal teď věří, že se Brumbál snaží věci vrátit do stejných kolejí, v jakých byly během války.“
„To je směšné!“ protestoval zelenooký čaroděj. „Brumbál je hodně, ale určitě ne aspirant na Ministra kouzel. Co kdybych Popletalovi ukázal svou vzpomínku na minulou noc? Aspoň tu část, kdy se Voldemort vrátil?“ snažil se Harry vymyslet způsob, jak z toho ven.
„Brumbál už to nabídl za tebe,“ procedil mezi zuby Severus, očividně se mu nijak nezamlouvalo, když Brumbál jen tak nabízel vzpomínky jeho syna. „Popletal tvrdí, že by jistě byla vytvořená uměle.“
„Co?“ vykřikl chlapec a pěstmi udeřil do matrace. „To je vážně takovej debil? Zhotovení vzpomínky delší jak minutu za jednu noc je nemožné, a dokonce i mezi kratšími vzpomínkami by byl jasně rozpoznatelný podvrh.“
„Ne, kdyby ti ji do hlavy dostal někdo jiný,“ vysvětlil Severus a prohrábl si rukou vlasy.
„Myslí si, že si Brumbál hrál s mojí hlavou a dostal do ní falešné vzpomínky?“ zeptal se chlapec nevěřícně. „To je dost vážné obvinění.“
„Což jsem mu připomněl, zatímco tvůj kmotr se snažil zastavit Jamese, aby toho chlapa proklel,“ přikývl Severus. „Pak už tak ochotný vznášet taková obvinění nebyl, když si připomenul, koho by do takového skandálu zatáhl.“
„Co kdybychom s tou vzpomínkou šli za někým jiným?“ zeptal se Harry a snažil se překonat stupňující se bolest hlavy. „Třeba za někým ze Starostolce?“
„Jedinou osobou, která má ve Starostolci větší slovo než Popletal, je momentálně Lucius Malfoy,“ připomněl Severus. Harry zaklel a padl zpátky do polštářů. V mysli se mu vynořil obrázek Draca, smějícího se něčemu, co řekl Neville, což ho ještě víc zdeptalo. Existovalo v jeho životě něco prostého komplikací?
„Takže našimi možnostmi jsou tvrdohlavý hlupák nebo Smrtijed?“ unaveně si protřel oči.
„Teoreticky ještě Amélie Bonesová,“ doplnil Severus.
„Matka Susan Bonesové?“ nechápal Harry při vzpomínce na stydlivou, milou Mrzimorku.
„Ano. Je mnohem schopnější než Popletal, kdyby ses ptal na můj názor, ale proti Ministrovi a Malfoyovi toho moc nezmůže,“ pokrčil rameny Mistr lektvarů. „A nezapomínej, že Ministerstvo má na své straně moc.“
„Myslíš, že na ni tlačí?“ odtušil Harry. Nepochyboval, že Popletal je toho schopný.
„Může nám naše životy značně ztížit,“ přiznal Severus, „ale nemyslím si, že by si dovolil otevřenou válku. Kdyby šlo jen o Brumbála a Adriana, možná by neváhal, ale James i Lily jsou přáteli Ministerstva, a stejně tak Lupin a Black,“ ušklíbl se. „A taky jsme tu my dva. Ty jsi Harry Potter, šampion turnaje a bohatý tvůrce košťat. Nemluvě o tom, že jsme dva z mála čarodějů, kteří dobře vychází se skřety.“
„Takže říkáš, že by to mohlo být horší,“ usoudil Harry.
„Mnohem horší,“ potvrdil Severus. „Ministerstvo ovládá Denního věštce - vlastně už od konce války - který je v této zemi primárním zdrojem informací. Zatím to vypadá, že Popletal nejenže bude držet návrat lorda Voldemorta v tajnosti, ale velice snadno může také poštvat veřejnost vůči nám.“
„Myslíš, že to udělá?“ zeptal se Harry. Zvedala se v něm chuť něco proklít.
„Nepochybuji o tom,“ zamračil se profesor, „myslím, že to zkusí. Většinu schytá Brumbál. Možná i Adrian. Ale možná ho debakl Rity Holoubkové a hrozící žaloba zastaví. Aspoň tedy, dokud nebude zatlačený do kouta. Já opravdu nevím.“
„Možná Adrianovi prospěje, když mu někdo trochu srazí hřebínek,“ zamumlal Harry a Severus se na něj podíval se směsicí zmatku a úžasu. I když si Potterova dvojčata nikdy nebyla blízká, Harrymu vždy extrémně záleželo na Adrianově bezpečí.
„Něco se mezi vámi dvěma stalo?“ zeptal se, i když už věděl, že ano. V Adrianově zájmu doufal, že netlačil přes Harryho zlomový bod. O svého syna se ale staral nesrovnatelně víc než o Adriana, a tak mu bylo jasné, že i kdyby došlo na nejhorší, bude plně podporovat Harryho volbu.
„Ano, on…“
„Myslím, že už byste opravdu měl jít, Severusi,“ přerušila ho madam Pomfreyová, která právě v tom okamžiku vešla do místnosti s podnosem plným jídla.
„Harry se musí najíst a pořádně si odpočinout.“ Severus v duchu zaklel a odstranil kouzla kolem Harryho postele, zatímco Harry s povzdechem zapadl zpět do polštářů.
„Když to říkáte, Poppy,“ zamumlal Severus a postavil se, aby sestra mohla jídlo položit před Harryho.
„Pan Potter bude propuštěn poté, co se ještě pár hodin vyspí,“ oznámila jim, když viděla, jak jsou oba otrávení.
„Tedy dobře,“ souhlasil Mistr lektvarů. „Tak já jdu. Musím vlastně ještě něco vyřešit,“ dodal a ostře se podíval na svého syna.
No paráda, pomyslel si zelenooký čaroděj. Bude muset čekat do noci, než si bude moct znovu promluvit se svým tátou. Bez chuti snědl jídlo, protože kdyby ne, madam Pomfreyová by ho v posteli držela donekonečna.
Ve čtyři hodiny se dveře od ošetřovny otevřely a vešla Fleur. Přiběhla rovnou k Harryho posteli a políbila ho tak, jak ještě nikdy. Trvalo mu několik sekund, než znovu nastartoval svůj mozek a byl schopný se na ni přihlouple usmát.
„Rád vidím, že jsi v pořádku,“ řekl nakonec. Hned si ale v duchu nadal do pitomců. Rád vidím, že jsi v pořádku, vysmíval se sám sobě v duchu. Chytré, Pottere.
„A já srrofna tak,“ zahuhlala přidušeně, jak měla tvář zabořenou do jeho ramene. „Tochle uš mi nikdy nedělej, Arry! Nikdy!“
„Pokusím se,“ ujistil ji s pousmáním.
„A krratuluji k vítěství v turrnaji, zasloušíš si cho.“ Harry vykulil oči. Úplně zapomněl, že vlastně vyhrál.
„Skoro jsem zapomněl,“ zamumlal. Fleur se na něj ohromeně podívala.
„Sapomněl jsi?“ zeptala se a dívala se na něj, jako by se udeřil do hlavy. „Jak jsi mochl sapomenout?“
Znovu pocítil tu vyčerpanost spojenou se zoufalstvím. Ještě jí o návratu lorda Voldemorta nikdo neřekl. Harry věděl, že během první války i Francie trpěla plány lorda Voldemorta, Fleur by to měla vědět. Každý by měl být varován.
„Fleur, je… je něco, co bys měla vědět…“
Řekl jí o Voldemortově návratu všechno, kromě části s odhalením pravého Chlapce, který přežil. Fleur byla bledší a bledší, rty se jí roztřásly a ruce nervózně tahaly za sukni.
„Arry… to jako dooprrafdy?“ zatřásla hlavou. „Je oprrafdu spátky?“
„Obávám se, že ano,“ odpověděl s vážným výrazem. Tohle nešlo nijak uchlácholit.
„Ale on nemůše… on je…“ Harry jen zavrtěl hlavou. „Ach, Arry!“ vyhrkla a znovu ho objala. Třásla se po celém těle, jak na ni dolehly události uplynulé noci.
„Bude to…“ Chtěl jí říct, že všechno bude v pořádku, ale nedokázal to vyslovit. Nemohl lhát. „Bude to těžké,“ řekl jemně. „Velmi těžké a velmi nebezpečné. Stejně jako před patnácti lety. Ale neztratil jsem naději, ještě ne.“ Nemůžu si to dovolit, dodal v duchu. „Doufám, že ty taky ne.“ Spíš cítil, než viděl její přikývnutí.
Zůstali tak několik minut, než přišla madam Pomfreyová, aby Harryho naposledy zkontrolovala.
„Půjdu napsat mojí rrodině, Arry,“ řekla Fleur, pousmála se a políbila ho, aniž by se starala o školní sestru, která si nápadně pročistila hrdlo odkašláním. Harry pobouřeně vydechl. Madam Pomfreyová byla skvělá ošetřovatelka, ale měla nejhorší načasování v historii.
V pět odpoledne konečně opustil ošetřovnu, poté, co poděkoval sestře za její péči. Uvědomoval si, že by měl svoji vděčnost dát víc najevo, dobře si pamatoval, jak se o něj ještě před několika hodinami starala, když tu krvácel se zlomenými kostmi a v bolestech.
Zabrán do vlastních myšlenek zamířil do nebelvírské věže. Volil tajné zkratky, vyhýbal se lidem, jak jen to bylo možné. Doufal, že najde nějaké klidné a tiché místo, kde si bude moct všechno promyslet, než bude moct jít za tátou. Jeho naděje se ale rozplynuly, když vstoupil do společenské místnosti. Ohlušující jásot ho donutil o krok ustoupit.
Všude po zdech byly vylepené transparenty, stoly se prohýbaly pod hromadami jídla. Fred s Georgem předváděli některé ze svých speciálních ohňostrojů a celá kolej ho odměňovala hlasitým potleskem. Ron s Hermionou vypadali, jako by se už dlouho nevyspali. Adrian se připojoval k potlesku, ovšem nijak nadšeně, a svému bratrovi se vyhýbal pohledem. Neville byl jediný, kdo se na Harryho díval omluvně.
„Tady je náš šampion!“ zanotovaly dva identické hlasy Weasleyových dvojčat, když ho vtáhli do místnosti. Harry se pousmál a doufal, že jeho reakce nepůsobí příliš hraně. Kráčel místností a přijímal gratulace ze všech stran.
„Za to se omlouvám,“ zamumlal Neville, když se k němu Harry konečně dostal. „Snažil jsem se jim vysvětlit, že na tohle budeš moc unavený - nechtěl jsem šířit paniku tím, že bych zničehonic vytáhl ty-víš-co - ale Fred s Georgem si to nenechali vymluvit.“
„To je v pohodě, Neve,“ ujistil ho Harry a poprvé od svého příchodu se usmál upřímně.
Adrian kolem nich prošel a na své dvojče se ani nepodíval. Hermiona šla za ním, když vyšel z místnosti ven - její výraz byl napůl otrávený, napůl omluvný - zatímco Ron na ně neskrývaně zíral.
„Něco mi uteklo?“ zeptal se Neville a ucítil náhlou touhu Rona za ten výraz proklít.
„Adrian je debil,“ shrnul Harry a trhl sebou, když k nim přišel Lee s otázkou, co se stalo v bludišti. Vypadalo to, že vesmír mu ten den nechce dopřát soukromý rozhovor. I tak ale začal mluvit, vysvětloval, čemu musel během třetího úkolu čelit. Vyprávění skončil v okamžiku, kdy se dotkl Poháru.
„A ten tě přenesl před bludiště?“ zeptala se studentka prvního ročníku Romilda Vaneová.
„Kéž by,“ povzdechl si Harry tiše.
„Tak co se stalo, kámo?“ zeptal se George, naprosto soustředěný na jeho vyprávění.
„Mám dojem, že ředitel vám to bude chtít vysvětlit osobně,“ odpověděl Harry a pohledem přejel každého ze svých spolužáků, jejichž tváře odrážely různé výrazy. Věděl, že Brumbál nenechá svoje studenty, aby opustili školu, aniž by byli varováni. Ať už si Ministerstvo myslí cokoliv.
„Ředitel?“ nechápal Fred, když si vyměnil pohled se svým dvojčetem.
„Ano,“ přikývl Harry. „Hádám, že to bude dneska nebo při závěrečné slavnosti. Každopádně to není něco, co byste měli slyšet ode mě.“ I když nesnášel, že to musí přiznat, Brumbál bude vědět lépe, jak jim zprávu sdělit. Slyšet, že nejnebezpečnější temný čaroděj minulého století vstal z mrtvých z úst patnáctiletého čaroděje - nezáleželo na tom, že to byl právě Harry - by rozšířilo paniku. „Já vás jen prosím, abyste ho pozorně poslouchali a řídili se jeho slovy,“ poradil jim. Neville přikývl.
„Tak teď jsem fakt zvědavý,“ přiznal Dean Thomas a většina lidí v místnosti přikývla na souhlas. Někteří, především studenti posledních ročníků, si mezi sebou vyměnili ustarané pohledy.
„Dobře,“ vstal Harry ze židle, kam se posadil, když začal svoje vyprávění. „Ale to už stačí. Ve Velké síni se začíná podávat večeře a my musíme sníst i všechno, co Fred s Georgem laskavě přinesli z kuchyně,“ uklonil se jim. Místností se roznesl souhlasný šepot. Když se pozornost jeho spolužáků přesunula jinam, Harry si unaveně protřel oči.
„Někdy nechápu, jak můžeš být tak klidný,“ zašeptal mu Neville, když společně zamířili do Velké síně. Harry po cestě přijímal gratulace.
„Snažím se. Mám co dělat, aby se ze mě nestal hůlku třímající maniak,“ usmál se na něj Harry.
„Tak to radši nebudeme pokoušet,“ oplatil mu úsměv Neville, když viděl, jak ramena jeho bratra poklesla, když hluboce vydechl. „Týká se to Adriana?“
„Taky,“ přiznal Harry. „Počkáš ještě chvíli, abychom mohli sehnat Draca a najít si nějaké soukromé místo?“
„Jasně,“ ujistil ho Neville a položil mu ruku na rameno.
Najedli se ve spěchu, Harry se přes stoly snažil zachytit Dracův pohled. Nemusel se snažit moc, vypadalo to, že blonďák myslí na to samé. Harry šťouchl Nevilla do ramene a vstal. Neville hodil do pusy ještě poslední kus koláče a vstal taky. Draco následoval jejich příkladu a všichni tři se potkali u východu z Velké síně.
„Co kdybychom se trochu prošli po hradě?“ zeptal se Draco ve chvíli, kdy opustili přeplněnou místnost. Harry si všiml kusu pergamenu v jeho ruce - dopis, jak si uvědomil. Draco byl bledší než obvykle.
„Chtěl jsem navrhnout to samé,“ řekl Harry a ukázal směrem k hlavnímu schodišti. „Co jít na nádvoří?“ Bylo teprve půl osmé večer, začátek června, slunce ještě nezapadlo.
„Klidně,“ zamumlal Draco a vykročil jako první.
„Dopis z domova?“ zeptal se Neville, když si také všiml pergamenu.
„Od matky,“ upřesnil Draco. „Nechce to ukázat, ale je vyděšená. Říká, že mě na nádraží přijde vyzvednout domácí skřítek, protože ona s otcem bude zaneprázdněná. Myslím, že všichni víme čím.“
„Já… podívej, Draco, nedokážu ani říct, jak je mi líto…“ snažil se Harry omluvit, ale Zmijozel ho praštil do ramene a vrhl jeho směrem podrážděný pohled.
„Jo, protože je samozřejmě tvoje chyba, že se Temný pán vrátil,“ procedil Draco mezi zuby. Neville povytáhl obočí v jasném gestu. Harry je idiot, jestli si myslí, že je to jeho chyba. Harry se na oba svoje kamarády jen usmál, nenapadala ho slova.
Když se blížili k východu na nádvoří, Harry vytáhl svoji hůlku a začal kolem nich sesílat kouzla. Najednou byl paranoidní. Ale po tom, co se stalo, se nikdo nemohl divit, že nechce mluvit otevřeně tak, aby ho kdokoliv mohl slyšet.
„Každopádně, Harry nám chtěl říct něco o Adrianovi,“ řekl Neville, když vycítil, že nikdo z nich nechce v rozhovoru pokračovat. Harry si povzdechl a zopakoval jim konverzaci, kterou se svým dvojčetem vedl, než opustil ošetřovnu. Dvakrát obešli celé nádvoří, než skončil, a nakonec se posadili na jednu z laviček.
„Dneska se mnou radši ani nemluví, ani se na mě nepodívá. Je mi z toho zle,“ přiznal Harry s pohledem upřeným na letní oblohu.
„Já ho zabiju, uvidíte,“ vyhrkl Neville. Když se na něj Harry podíval, široce se usmíval, což jeho výhružku dělalo ještě zlověstnější.
„Nemůžu uvěřit, že je to tak kolosální blb,“ přikývl Draco v souhlasu s vražedným plánem svého přítele. „A to říkám já, takže to něco znamená.“
„Jak to?“ nechápal Harry, ale s podporou svých přátel už se cítil líp.
„Já taky umím být blb, když chci,“ vysvětlil Draco s povzneseným výrazem a na oko setřásl imaginární smítko ze svého hábitu.
„Jo, my víme, Malfoyi,“ protočil oči Neville.
„I tak bych ale nikdy neřekl něco takového někomu, kdo mi právě zachránil život. Už vůbec ne, kdyby to byl můj bratr dvojče,“ pronesl vážně Zmijozel.
Na nějakou dobu pak mezi nimi zavládlo ticho. Harry si znovu povzdechl, než promluvil.
„V létě se na Potterovo sídlo nevrátím.“ V reakci na svá slova se dočkal dvojího přikývnutí.
„Taky bych se asi domů nevrátil, kdybych měl jinou možnost,“ řekl Draco s pohledem upřeným do prázdna.
„To chápu,“ přikývl Neville. „Kdy chceš, abych na Silbreith přijel?“ Harry se usmál.
„Kdykoliv,“ odpověděl. „To platí i pro tebe, Draco.“ Blonďák se na něj podíval, jako by právě prohlásil, že země je placatá a Pán zla se vzdal touhy po nadvládě nad světem a místo toho si zvolil kariéru floristy.
„Mě?“ opakoval s očima rozšířenýma překvapením, dokonce na sebe ukázal prstem.
„Ne, Malfoyi, mého jiného přítele jménem Draco,“ protočil Harry oči v sloup.
„Aha,“ vydechl Draco a konečně se usmál. „Tak dobře.“
„Jen pošli dopis, kdy chceš přijet, a já pošlu domácího skřítka, aby tě vyzvedl,“ instruoval Harry. „Chápeš, proč nemůžu nechat letaxovou síť otevřenou…“
„Není třeba vysvětlovat,“ mávl Draco odmítavě rukou. „Budu se snažit být na veřejném místě, když mě váš skřítek vyzvedne. Co u Děravého kotle?“ Harry souhlasně přikývl.
„Počkej, až na Silbreithu uvidíš famfrpálové hřiště, Draco!“ rozjasnil se Neville při představě, že spolu všichni tři stráví léto. „Je prakticky…“ Harry, který se v té chvíli usmíval, najednou ztuhl a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Nádvoří bylo prázdné. Přesto sebou jedno z jeho kouzel trhlo. Měl jich kolem sebe několik, to, které ho upozornilo, bylo… kouzlo proti zvěromágům? Vyslal ho při vzpomínce na krvácejícího Pettigrewa. Teď se ukázalo, že bylo užitečné.
Pozorněji si začal prohlížet zem. Neville přestal mluvit a jen ho pozoroval. Naznačil mu, aby mluvil dál, a ulevilo se mu, když se on ani Draco na nic neptali. Sevřel hůlku a pak ho uviděl. Černého, lesklého brouka, zdánlivě nenápadně usazeného na kraji lavičky. Ve zlomku vteřiny tiše seslal omračující kouzlo, čímž oba svoje kamarády notně překvapil. Mířil dobře, brouk se v bezvědomí svalil na zem.
„Nevěděl jsem, že tak moc nesnášíš brouky!“ vydechl Draco a položil si ruku na srdce.
„O to nejde,“ bránil se Harry a vykouzlil sklenici s několika maličkými otvory, kterými dovnitř mohl proudit vzduch. „Ale nesnáším zvěromágy, kteří neoprávněně poslouchají moje soukromé rozhovory.“
„Tohle je zvěromág?“ vyhrkl šokovaně Neville.
„Vzhledem k tomu, že aktivoval kouzlo, které mě má na jejich přítomnost upozornit, ano, je,“ potvrdil Harry. „Mám dojem, že bychom měli jít za Sevem hned,“ řekl a zavřel brouka do sklenice.
Trvalo jen několik minut, než přišli ke dveřím Severusovy kanceláře - Harry je hnal. Něco jako tohle dneska opravdu neměl zapotřebí. Severus na ostré zaklepání otevřel okamžitě, překvapený davem před svou kanceláří.
„Pojďte dál,“ řekl a ustoupil, aby mohli vejít dovnitř.
„S čím vám můžu pomoct… to je brouk?“
„Ne, to je zvěromág v podobě brouka,“ odsekl Harry a položil sklenici na Severusův stůl s trochu větší silou, než bylo třeba. „Snažil se nás odposlouchávat, z čehož nejsem úplně nadšený.“
Severus vztekle vycenil zuby a vytáhl svou hůlku. Položil brouka na podlahu, s namířenou hůlkou o krok ustoupil a odolával touze toho čaroděje či čarodějku na místě zabít. Copak jeho syna nenechají nikdy na pokoji? Místo, aby brouka rovnou hodil do ohně, silným kouzlem ho přinutil vrátit se do své lidské podoby. Čtyři čarodějové pozorovali, jak brouk roste a získává lidské tvary, pomalu na sebe bral podobu bezvědomé…
„Rita Holoubková?“ zanotovaly čtyři hlasy, dva zmatené, dva plné hněvu.
„To dost věcí vysvětluje,“ protřel si spánky Severus, hůlku stále mezi prsty.
„Nevěděl jsem, že je zvěromág,“ zíral Draco na ležící reportérku.
„Určitě není registrovaná,“ odvětil Harry a pevněji sevřel svoji hůlku.
„Co teď?“ zeptal se Neville, když ji Severus mávnutím hůlky zvedl ze země do křesla. Harry se posunul vpřed, přivázal ji, vzal jí hůlku a pak ji probral, jeho tvář zářila odhodláním. Severus ustoupil, chtěl vidět, jak Harry tuhle situaci zvládne. Vypadalo to, že má nějaký plán.
Novinářka otevřela oči a dvakrát dezorientovaně zamrkala, než jí pohled padl na čtyři postavy před ní. Najednou byla naprosto probraná, hlasitě polkla a pokusila se postavit. Když zjistila, že nemůže, snažila se hájit.
„Není to, jak to vypadá!“ vykřikla s horoucíma očima.
„Ne?“ vytáhl obočí Harry. „Mně se zdálo, že jste se snažila přeměnit soukromý rozhovor na váš další výstup.“ Jeho tón nenechal místo pro argumenty.
„Já…“ zalkla se, její mysl ztuhlá strachem, myslela jen na možné následky toho, že byla přistižena.
„Nejste registrovaný zvěromág, že ne?“ tlačil na ni Harry. Žena zbledla ještě víc. „Hádám, že tím jste odpověděla,“ zamumlal.
„Nic o vás psát nebudu, přísahám! Stejně jsem nic neslyšela!“ procedila přes roztřesené rty chraptivým hlasem.
„Já vím, že nebudete,“ usmál se Harry a zvedl hůlku. Holoubková ztuhla strachy, uniklo jí, že Harry nemíří na ni.
Místo toho si k sobě přivolal kus prázdného pergamenu ze Severusova stolu, který před sebou nechal vznášet ve výšce očí. Druzí dva chlapci si vyměnili zmatený pohled, zatímco Severus se usmál, když si Harry přiložil hůlku ke spánku. Vypadalo to, že chce vytvořit magickou smlouvu, jejíž účel byl zcela jasný.
Odtrhl hůlku od spánku a dotkl se jí pergamenu, na němž se začal formovat text, až byla celá stránka plná textu. Chlapec se usmál nad konečným výsledkem a očima ještě jednou přeběhl text. Pak se podíval na reportérku a poklepal na pergamen.
„Co je to?“ zeptala se žena a dívala se na pergamen, jako by měl každou chvílí vybuchnout.
„Magická smlouva. Myslím, že zjistíte, že její obsah se vám moc líbí,“ pronesl Harry.
„Já… nerozumím,“ řekla, aniž by se uvolnila. Harry jí podržel smlouvu před očima, aby ji mohla přečíst. Její oči se stále víc rozšiřovaly a nakonec skončily na Harrym. Tvářila se naprosto zmateně. „Pořád tomu nerozumím,“ přiznala.
„Já to vidím tak, že máte problém, slečno Holoubková,“ odvětil chlapec. „I kdybyste nebyla neregistrovaný zvěromág, byla jste chycena na bradavických pozemcích, z nichž jste vykázána, v blízkosti pěti stop od osoby, to budu já, ke které se ze zákona nesmíte přiblížit na míň jak sto stop.“ Zatřásl hlavou. „Dost jste si to zavařila, slečno Holoubková!“
„A proto jste se rozhodl mě zaměstnat?“ zeptala se a tři páry očí se zabodly do Harryho.
„Ty ji najímáš?“ vydechl Draco nevěřícně. Severus se na něj jen díval a pak se jeho úsměv roztáhl do úšklebku.
„Ano,“ přisvědčil Harry a obrátil se zpět k novinářce. „Jsem přesvědčený, že brzy zjistíte, že v kouzelnickém světě se věci razantně změní. Tato smlouva vám nebude bránit pracovat jako obvykle. Nebude vám bránit psát články, o které budete požádána. Nebudou hlídané. O to mi nejde,“ vysvětloval Harry. „Mohl bych vám zabránit tohle všechno dělat, ale to by znamenalo, že přijdete o práci a ztratíte svoje známosti. A to by byla škoda, protože vaše známosti já můžu využít, slečno Holoubková.“
„Ano, četla jsem to,“ řekla a Severus se zasmál, když mu došlo, o co jeho synovi jde. Prohnané a zatraceně brilantní. Opravdu jsem musel udělat něco dobře, když jsem toho chlapce vychovával, pomyslel si, jak se mu hruď nadmula pýchou. Jestli Harry ukáže stejný talent i v ostatních aspektech blíží se války, zabrání to spoustě krveprolití. Stráví tak méně času blouděním ve tmě a hledáním odpovědí.
„V budoucnu bych mohl vaše konexe potřebovat a až to přijde, chci, abyste mi to umožnila. Proto chci, abyste podepsala tuhle smlouvu za to, že nikomu nepovím o našem dnešním nešťastném setkání. Od teď už nikdy neotisknete detaily mého osobního života a poskytnete mi všechny informace, o které požádám - ujišťuji vás, že budu žádat jen informace, které poskytnout můžete. Nebudete mluvit, psát, ani nic jiného, informovat kohokoliv dalšího o této smlouvě, jejím obsahu, ani dnešním setkání. Samozřejmě odpřísáhnete na svou magii, že budete tuto smlouvu a její podmínky dodržovat,“ pokračoval Harry neochvějně. „Když to uvážíte, vlastně z toho vyváznete bez zranění.“ Novinářka polkla.
„Můžu si tu smlouvu přečíst znovu?“ zeptala se roztřeseným hlasem. Harry pokrčil rameny a souhlasil. Trvalo jí asi půl hodiny dospět k rozhodnutí, které ji zachrání před Azkabanem. Harry se usmál na Severuse, který smlouvu ještě jednou prošel a upravil její detaily. Harry ji podepsal, Holoubková rozechvěle taky, a stejně tak Severus - jako svědek.
„To bude všechno,“ řekl Harry a podal jí hrst letaxového prášku, načež ji osvobodil z neviditelných pout. Postavila se na třesoucí se nohy a tiše přijala prášek. Harry jí vrátil hůlku a svou vlastní na ni mířil, dokud se nepřemístila do Děravého kotle. Pak se s širokým úšklebkem otočil ke svým přátelům.
„To. Bylo. Boží!“ vykřikl Neville, zatímco Draco se hlasitě rozchechtal. Severus k němu přistoupil, pročísl mu vlasy. Jako vždy ignoroval Harryho protesty.
„Konečně jsem z tebe udělal Zmijozela,“ řekl, čímž Harryho rozesmál.
„Nemůžu uvěřit tomu, že jsem to udělal,“ přiznal Harry s pohledem upřeným na smlouvu na stole.
„Zatraceně brilantní!“ usmál se na něj Draco.
Draco s Nevillem se ještě chvíli zdrželi - už po večerce - a nadšeně probírali znova a znova, jak Holoubková reagovala a jak si s ní Harry poradil. Harry pak zůstal ještě déle, aby si mohl konečně promluvit se svým tátou.
„Uplynulých dvacet čtyři hodin bylo nejšílenějších a nejúnavnějších v mém životě!“ shrnul Harry a svalil se do křesla. „Nevím, jestli se mi chce křičet nebo se hystericky smát.“
„Je úžasné, jak sis poradil s Holoubkovou, Harry,“ usmál se na něj Mistr lektvarů. „Všechno zvládneš. Nebude to lehké, ale já ti věřím.“
„Díky, tati.“
„Teď,“ začal Severus, když se posadil do křesla naproti něj, „řekneš mi konečně, co se včera v noci stalo?“ A Harry to poprvé odvyprávěl, aniž by něco vynechal. Mluvil o rituálu, svém rozhovoru s Voldemortem, boji i Smrtijedech. Řekl mu o Adrianově reakci a svém vlastním rozhodnutí zůstat celé prázdniny na Silbreithu.
„Nevím, co na Adriana říct,“ začal Severus od konce.
„Nemusíš říkat nic,“ odmávl to Harry. „Už mu není pět, aby si stěžoval, že mu někdo sebral oblíbenou hračku.“
„Jo, to není,“ souhlasil Severus.
Také mluvili o způsobu, jakým se Voldemort vrátil - Severus souhlasil s teorií, že použil nějaký druh rituálu. Stále ale nevěděli, jak se vůbec udržel ve světě živých. Severusovi to připomínalo rozhovor, který měl se svým synem v téhle kanceláři před dvěma lety - hned po zničení určitého deníku. Něco v tom bylo, věděl to. Nějaké spojení. Něco.
Také mluvili o tom, jak Brumbál souhlasil, že se Severus už nevrátí do své role špeha.
„Řekl, že už jsem dal příliš najevo svoje sympatie s Potterovými, zvlášť s tebou, abych v té roli mohl zůstat. Kdyby na to v budoucnu tlačil, asi mu řeknu, že už nemám Znamení zla,“ pokrčil rameny. „Teď se mi do toho úplně nechce.“
„To se nedivím,“ přisvědčil Harry. „Vím, že asi přijde čas říct to všem, ale…“
„Nevím, jestli přijde nebo ne,“ přerušil ho Snape, „ale ty bys určitě neměl vyjít s pravdou najevo, když tě k tomu pohání zlost na bratra. Je to tvoje největší tajemství, Harry, držel jsi ho osm let. Prozrazení změní tvůj život, stejně jako Adrianův, a myslím, že bys litoval, kdybys to na něj jen tak ze vzteku vybalil. Neříkám, že by si to nezasloužil.“
„Myslím…“ začal Harry, „myslím, že bych si měl dopřát pár dní a poskládat si myšlenky. Uvidíme, co má v plánu Voldemort, možná. Jestli vyjde otevřeně na veřejnost, řeknu Adrianovi pravdu hned, i když na to nejsem připravený. Byl bych ale radši, kdyby se to dozvěděl ode mě, ne od něj.“ Severus přikývl a útěšně mu položil ruku na rameno.
Jejich rozhovor se pak stočil k Harryho plánům po návratu na Silbreith. Chlapec naznačil, že chce na něčem pracovat, ale neřekl přesně na čem. Napřed to chtěl vyzkoušet a pak… no, pak se uvidí.
Přišel poslední den školy. Adrian měl stále stejný přístup, nerozuměl, že Harrymu už je to jedno. Jak Harry předpovídal, Brumbál na konci slavnosti oznámil Voldemortův návrat.
„Ministerstvo kouzel nechce, abych vám to říkal,“ prohlásil. „Vaši rodiče budou možná zděšeni, že jsem to udělal, protože nebudou věřit, že se lord Voldemort vrátil. Nebo si možná budou myslet, že jste na takové zprávy příliš mladí. Já nicméně preferuji pravdu před lží. A jakýkoliv pokus předstírat, že Voldemort je mrtvý a nepředstavuje pro naši komunitu hrozbu, je tou nejstrašnější lží.“ Místností se roznesl šepot plný strachu a hrůzy, všechny tváře se vyděšeně upíraly k řediteli.
„Cílem Turnaje tří kouzelnických škol bylo povzbudit porozumění mezi kouzelnickými národy. Ve světle toho, co se stalo, jsou takové vazby důležitější než kdy dřív.“ Brumbál se podíval na Madam Maxime a Hagrida, na Fleur, která zírala do svého talíře, a ostatní krásnohůlské studenty, na Viktora Kruma a kruvalské, až k zmijozelskému stolu. Krum, jak Harry viděl, vypadal ustaraně, možná až vyděšeně, jako by čekal, že Brumbál řekne něco krutého. Dnes ráno se vrátil do školy s rukou v sádře a odtažitým chováním. Stále ho trápilo, co udělal pod kletbou Imperius, a všem třem šampionům se pořád dokola omlouval. Harry mu stále opakoval, že to nebyla jeho chyba, ale to trápení kruvalského šampiona nijak neulehčilo. Stejně tak nebylo nápomocné Karkarovovo včerejší zmizení.
Krásnohůlští studenti měli pak odjet druhý den brzy ráno, jen pár hodin před studenty Bradavic. Harry si našel vlastní způsob, jak se s Fleur potkat, než odjede. Na začátku školního roku doufal, že se za ní na pár týdnů podívá do Francie - na turnaj v Rennes. Teď ale věděl, že to nebude možné.
„Tohle není sbohem,“ řekl jí, když spolu seděli u jezera, na dohled od krásnohůlského kočáru, a sledovali kruvalského zástupce ředitele - muže mnohem příjemnějšího vzezření než Karkarov, který do školy přicestoval včera - jak připravuje školní loď.
„Není?“ zeptala se a opřela si hlavu o Harryho rameno.
„Ne,“ ujistil ji Harry a pohladil ji po vlasech. „Možná je to au revoir,“PP řekl a usmál se na ni.
„Takže dokud se znovu nepotkáme?“ ujišťovala se a zadívala se na něj zamlženýma očima. „Je pense que… Oui, un au revoir a bien raison,“ PP2 řekla a přikývla spíš sama sobě.
Dávalo smysl se neloučit, Harry byl skálopevně přesvědčen, že se s ní znovu potká. Nevěděl proč, ale cítil, že tohle není naposledy, co vidí Fleur Delacourovou.
„O tom mluvím!“ vydechl a naklonil se k ní, aby ji políbil. Při polibku se usmála, a když se loučili, zase zářila.
„Mimoto, ucházím se o práci u Gringottových. Rok budu trénovat a pak, kdo ví? Možná se dostanu zpátky sem,“ pokrčila rameny.
„Doufám, že za rok budou věci vypadat mnohem lépe,“ zatoužil Harry a v krku se mu znovu vytvořil knedlík.
Rozloučili se s příslibem, že si napíší, co nejdřív bude možné.
Potom se Harry setkal s Dracem a Nevillem. Usmíval se. Vztah s Fleur byl aspoň jednou věcí, která se letos povedla.
„V pořádku, Harry?“ zeptal se Neville, když úplně nevěděl, jak k situaci přistoupit. Harry ho ušetřil problémů a usmál se na něj. Přátelství s Nevillem a Dracem bylo další úspěšnou věcí.
„Bude to dobrý,“ odpověděl prostě a naložil si plný talíř palačinek. Po snídani měli nastoupit do Bradavického expresu.
Rozhovor se brzy stočil na to, jak Harry hodlá rodičům oznámit, že se nevrátí do Potterova domu.
„Třeba si nebudou moc stěžovat,“ snažil se znít optimisticky Draco.
„Budou,“ ujistil ho Harry a udělal rukou zamítavé gesto. „Ale nic jiného nemůžou. Emancipovaný, vzpomínáte?“ usmál se zářivě.
Cesta vlakem uběhla bez větších událostí. V kupé byly s chlapci i Lenka a Ginny a všichni se dobře bavili, než vlak přijel na nádraží King´s Cross. Lenka s Nevillem se od bálu ještě víc sblížili. Harry věděl, že Nevilla trápí, že je Lence sotva čtrnáct, ale byl by slepý, kdyby neviděl jejich vzájemnou přitažlivost. Stejně jako Draco, který jí nezapomněl, jak se zbavila Pansy, a podporoval ho. Lenka byla chytrá a vtipná, svým vlastním originálním způsobem, a Neville díky ní jenom zářil.
„Takže, Voldemort je zpátky,“ přešla Lenka přímo k věci, jako vždy.
„Obávám se, že ano,“ potvrdil Harry.
„Nádhera,“ procedila Ginny. „Předpokládám, že Ministerstvo nebude nic dělat, dokud Voldemort nepřijde a nezaklepe jim na dveře, co?“
„Jo, asi jo,“ usmál se Harry při představě Voldemorta kráčejícího na Ministerstvo s pugétem růží a na recepci zanechávajícího navštívenku se vzkazem: „Vohou, vrátil jsem se!“ Začínám bláznit, napomenul sám sebe.
Pak ho napadlo něco jiného.
„Netrvalo dlouho tě přesvědčit.“
„Brumbál to oznámil před celou školou, před svými studenty,“ pokrčila rameny, „nedělal by to, kdyby to nebyla pravda. A falešný Moody byl na místě potrestán mozkomorovým polibkem.“ To Harry slyšel taky. Popletal eliminoval jediný další zdroj informací tak rychle, jak mohl. Odvolával se na status vraha pana Skrka.
„Popletal se musí zoufale děsit toho, že by se něco dostalo ven.“
„A myslí si, že se Brumbál chce stát Ministrem,“ dodala Lenka, stříbřitě modré oči plně soustředěné na rozhovor. „To ví každý.“
„Přál bych si, aby byl každý přesvědčený jako vy dvě,“ povzdechl si Harry.
Všude po škole byly slyšet rozhovory. Lidé nechtěli věřit, že je Voldemort zpátky. Příští rok bude opravdu zajímavý, to mohl říct už teď.
Když vlak vjížděl na nádraží, Harry se pomalu připravil na blížící se konfrontaci. Vytáhl z vlaku na nástupiště svůj kufr a hledal rodinu. Našel je nedaleko, právě když se potkali s Adrianem. Byli s nimi i Weasleyovi. Hluboce se nadechl, podíval se na Draca s Nevillem, kteří na něj povzbudivě kývli, a vydal se k nim. Adrian ho uviděl jako první a jeho chování se okamžitě změnilo. Z tváře mu zmizel úsměv a pohled ztvrdl.
„Ahoj, chlapče,“ pozdravil ho Sirius a objal ho.
„Ahoj, Siriusi.“ Harry chtěl mít tohle setkání co nejdřív za sebou. James pozval do svého domu i Artura a svolal svoji rodinu, aby společně odešli.
„Vlastně,“ začal Harry a neutrálním pohledem se na Dvanácteráka podíval, „já s vámi nepůjdu.“
„Cože?“ podíval se na něj zmateně otec.
„Proč?“ zeptala se Lily, stejně překvapená jako její manžel.
„Mířím rovnou na Silbreith,“ vysvětlil Harry. „Mám tam něco na práci.“
„To nemůžeš myslet vážně,“ vyhrkl James a o krok se k němu přiblížil. „Ať už je to cokoliv, můžeš to přece dělat z domova.“ Přesně to mám v plánu, pomyslel si Harry.
„Ne, nemůžu,“ odporoval nahlas.
„Harry, prosím,“ ozvala se Lily a položila ruku na Jamesovo rameno. „Musíš jít s námi domů.“ Vyměnila si se svým manželem pohled. „S tvým otcem a Albusem jsme o tom mluvili a myslíme si, že bychom v létě měli zahájit i tvůj trénink.“ Harry se tomu otevřeně zasmál.
„Myslím, že dokážu trénovat sám,“ ušklíbl se. „Až doteď jsem to zvládal.“
„Harry…“ pokusil se zapojit Sirius, ale Harry ho nenechal.
„Vlastně už jsem o tom mluvil s Adrianem.“ Jeho bratr se na něj tázavě otočil, lehce znepokojený tím, kam Harry míří. „A shodli jsme se, že pro mě bude lepší, když budu trénovat sám. Že, Adriane?“ Tak. A ať si pro jednou svůj nepořádek uklidí sám. „Teď, když mě omluvíte…“ řekl, otočil se a nechal šokovanou skupinu za sebou.
Po cestě na druhou stranu nástupiště, kde na něj měla čekat Minnie, aby ho vyzvedla, potkal Ginny. Dívka musela vše slyšet, protože se na něj usmívala a s respektem pokývla hlavou.
„Dobrá práce, pane Pottere,“ řekla a ušklíbla se. V očích jí zářily škodolibé ohníčky.
„Děkuji vám, slečno Weasleyová,“ mrkl na ni.
Harry se najednou cítil svobodnější, než si myslel, že je vzhledem k okolnostem možné. Všiml si dvou členů Weaslyovy rodiny, které míjel - Fred s Georgem právě vystupovali z vlaku. Pocítil nával spontaneity a sáhl do vnitřní kapsy, kde měl schovaný váček naplněný mincemi. Tisíc galeonů, cena za vítězství v turnaji. Tisíc galeonů, o které nestál.
„Hej, Weasleyovi!“ křikl na ně. Ve chvíli, kdy se k němu otočili, se ujistil, že kouzlo, které na váček umístil, stále drží, a hodil ho po Fredovi. Netrvalo jim dlouho, než jim došlo, co dělá.
„Harry, co vyvádíš?“ protestoval George.
„Já to nepotřebuju. Nechci to. Můžete to použít, abyste lidi rozesmáli. Něco mi říká, že to budeme brzo potřebovat. Můžete mě brát jako vašeho sponzora,“ mrkl na ně.
„Harry, jestli je tohle nějaká forma charity…“ varoval ho Fred a těkal pohledem mezi Harrym a malým pokladem ve své ruce.
„Je to investice. A velice dobrá. Od jedné divoké karty ke druhé,“ dodal, otočil se a jen jim zamával. Oba jen vyjeveně zírali na jeho záda.
„Díky, Harry!“ slyšel ještě jejich zanotování, když Minnie podával kufr.
Když vstoupil na Silbreith, pořád se ještě usmíval. Severus už na něj čekal u krbu a hned se uvolnil, když viděl jeho výraz.
„Takže šlo všechno dobře?“ zeptal se a objal ho.
„S mojí rodinou?“ oplatil otázkou Harry. „Ne, to ani ne. Ale tak trochu jsem hodil vinu na Adriana a nechal je, ať se s tím vyrovnají. Později očekávám dost naštvané dopisy,“ pokrčil rameny. „Ale jsem rád, že jsem doma.“
Hned večer napsal Harry Dracovi a Nevillovi a převyprávěl jim, co všechno se stalo. Když pak ležel v posteli, přemýšlel, co bude dělat zítra. Mohl by trochu pracovat v alchymistické laboratoři. Možná by to mohlo zahrnovat metalurgii a práci s kovem. S tou myšlenkou ho pak konečně přemohl spánek.
Druhý den ráno, když pod pobouřeným pohledem Minnie zhltl svoji snídani, se rozběhl do své laboratoře. Někde v ní byla knížka, kterou odložil pro budoucí použití. Vlastně se jí nedotkl od chvíle, kdy vytvořil Kámen mudrců, teď měl ale dobrý důvod po ní znovu sáhnout. Mimo fakt, že to chtěl vždycky vyzkoušet.
Severus ho našel, jak poskakuje radostí, když zrovna v knize narazil na to, co hledal. Přinesl s sebou dva dopisy. Jeden od Nevilla, který psal, že v pořádku dorazil domů a pořád se smál, když si představil, jak Harryho slova zapůsobila. Druhý byl od Draca. Nebyl dlouhý a vlastně ani informativní.
„Co to je?“ zeptal se Severus, když sledoval Harryho výraz.
„Draco se ptá, jestli sem může přijít,“ odpověděl Harry s obavami. „V poledne bude u Děravého kotle, jestli pošleme někoho, kdo ho vyzvedne. Říká, že pochopí, když ne.“ Podíval se na svého tátu. „Půjdeme oba nebo jen já?“
„Myslím, že bude lepší, když půjdu jen já,“ odpověděl Severus a podíval se na hodinky. Bylo dvacet minut před dvanáctou. „Nevíme, proč Draco odešel z domu…“
„Ale tati…“
„Ne, Harry,“ rozhodl Severus. „Mám naprostou důvěru ve tvé schopnosti, ale opravdu není třeba je používat. Zabere to maximálně patnáct minut.“ Harry si chtěl stěžovat, ale něco v očích jeho táty mu dalo jasně najevo, že by to byl marný boj.
„Jestli budu muset čekat déle, tak jdu za vámi,“ stanovil si aspoň podmínku.
„Dobře,“ přikývl nakonec Severus.
Oba sestoupili do obývacího pokoje a Mistr lektvarů tichým kouzlem rozdělal oheň.
„Minnie!“ zavolal Harry a okamžitě se před ním objevila domácí skřítka.
„Ano, pane Harry?“
„Brzy sem přijde jeden můj kamarád,“ usmál se na ni. „Mohla bys mu připravit pokoj? Nevím, jestli se zdrží, ale lépe být připravený.“
„Samozřejmě, pane Harry,“ poklonila se.
„Děkuji, Minnie.“
Pak se zase otočil k Severusovi.
„Pět minut před dvanáctou.“
„Měl bych jít,“ přikývl Severus.
„Patnáct minut, tati,“ připomněl mladý čaroděj. Mistr lektvarů přikývl, hodil do plamenů hrst prachu a vstoupil do nich. Svět okolo něj zavířil barvami a za chvíli už vystupoval z krbu v Děravém kotli. Doufal, že Draco tu bude včas. Byl si jistý, že Harry by se tady za chvíli objevil s hůlkou v pohotovosti.
Když se rozhlédl po místnosti, zjistil, že jeho obavy byly zbytečné. V poloprázdné místnosti blonďáka rychle uviděl.
„Zdravím, pane profesore,“ přivítal ho barman Tom. „Máte přání?“
„Dneska ne, Tome,“ odvětil Severus. „Jen tady vyzvedávám studenta. Školní záležitosti, chápete.“
„Samozřejmě, pane profesore,“ přikývl zdvořile a Severus zamířil k Dracovu stolu.
Draco seděl sám, pohled zabořený do stolu, aniž by se napil ležáku před sebou.
„Draco?“ oslovil ho a mladík okamžitě trhl hlavou. Jeho oči byly podlité krví a kolem nich se rýsovaly temné kruhy.
„Pane profesore?“ zeptal se zmateně chraplavým hlasem. „Myslel jsem, že pro mě Harry pošle domácího skřítka.“
„Já jsem lepší než domácí skřítek,“ pousmál se Severus. „Teď mi jen odpověz na otázku a všechno bude dobrý. Kde jsi potkal Harryho s Nevillem, když jsi s nimi loni poprvé mluvil?“ Věděl, že se musí zeptat. Chlapci důvěřoval, ale jeho otci ne a v žádném případě nechtěl za svým synem přivést Smrtijeda.
„V Prasinkách, u Chroptící chýše. Myslel jsem, že mě sledují, a začal jsem na ně řvát,“ odpověděl Draco zmateně. Severus přikývl a ukázal ke krbu.
„Jen jsem se musel ujistit, že jsi to ty, Draco,“ vysvětlil Mistr lektvarů. „Pojď se mnou ven. Už ses někdy asistovaně přemisťoval?“ Neměl čas připojovat Silbreith do letaxové sítě, takže mohl cestovat z hradu, ale ne do něj.
„Jednou,“ zamumlal Draco a nechal se vyvést zadními dveřmi ven.
„Dobře,“ přikývl Severus a podal mu ruku.
„Drž se pevně.“ Draco poslechl a zavřel oči.
Když je znovu otevřel, byl na hradě. Okolní zdi byly pokryty tapisériemi a celá místnost byla tak třikrát větší, než vstupní hala u něj doma.
„Vítej na Silbreithu, Draco,“ přivítal ho Severus a smál se jeho reakci.
„Seve?“ objevil se za rohem Harry. „Právě včas,“ přiběhl k nim. „Ahoj, Draco, vítej na Silbreithu! Nestůj tady, poprosil jsem Minnie, aby nám uvařila čaj.“
„Takže zadní veranda?“ pobídl je Severus a vedl vyjeveného Draca hradem. Draco zůstával tiše a jen krví podbarvenýma očima projížděl obrovské hradní chodby a hlasitě lapl po dechu, když procházeli tanečním sálem.
„Je obrovský,“ okomentoval zelenooký čaroděj, „ale je to domov.“ Draco na to nic neřekl, byl zabraný ve svých myšlenkách.
Ještě jednou zalapal po dechu, když se před ním vynořil obrázek lesa a třpytícího se jezera. Harry ho pobídl ke gauči, na němž obvykle sedávali. Stále tiše si sedl a ani nemrkl, když se objevila Minnie s čajem a širokým výběrem zákusků. Severus si s Harrym vyměnil ustaraný pohled. Oba věděli, že s Dracem není něco v pořádku, ale protože stále mlčel, bylo těžké najít správnou otázku, kterou by měli začít konverzaci. Když už se Harry chystal vyhrknout první, co ho napadlo, Draco začal sám.
„Omlouvám se, že obtěžuju, ale nenapadlo mě, kam jinam jít,“ řekl. To není zrovna uklidňující způsob, jak začít, pomyslel si Harry a nevědomky se ke svému příteli naklonil.
„Už jsem ti to říkal, Draco. Tady jsi vždy vítán.“ Chlapec přikývl, ale pohled nezvedl.
„Harry má samozřejmě pravdu,“ přidal se i Severus jemným hlasem.
„Když jsem se včera vrátil domů, v celém domě byl povyk. Byli tam…“ polkl a konečně se na ně podíval. „Byli tam Smrtijedi.“ Harry cítil, jak se mu z tváře ztrácí barva.
„Draco…“ začal, ale jeho kamarád pokračoval, zřejmě chtěl ze sebe všechno dostat co nejrychleji.
„Byli zranění, jak s tebou bojovali na hřbitově. Nechtěli jít do nemocnice, tak otec nabídl náš dům. Nott je škaredě popálený, bude mít hodně zjizvenou tvář. McNair přišel o nohu. Slyšel jsem, že se jim to stalo během exploze?“ dokončil tázavě.
„Měl bych se cítit špatně, že já si jen zlomil dvě žebra,“ procedil Harry mezi zuby. „Je to Voldemortova chyba. Myslím tu explozi,“ dodal. „O tu nohu jsem ho připravil já.“ Draco polkl, než pokračoval.
„Crabbe má obě nohy zchromlé. Avery ztratil dva prsty a část pohyblivosti levé ruky. Můj otec si zlomil pravou ruku a šest žeber.“ Harry zamrkal.
„Draco, je mi líto…“
„Nečekal jsem od tebe, že bys jen seděl a umřel. Ani bych to nechtěl!“ usekl ho Zmijozel upřímně. Jeho výraz se bolestně stáhl a zavřel oči. „Červíček je mrtvý.“
„Čistě uklizeno,“ zamumlal Severus a Harry přikývl. Nedokázal truchlit za muže, jakým byl Pettigrew.
„Můj otec jen běhal po domě a řval rozkazy. Přicházeli stále další Smrtijedi, i ti, co nebyli na hřbitově. Myslím, žes tam čelil jen nejbližšímu kruhu,“ otočil se na Harryho, jeho ramena se třásla. Harry se na něj díval se soucitem, tohle pro něj nebylo lehké. Prakticky mohl cítit jeho bolest.
„Otec řekl, že vše připravují na příchod Temného pána. Nemohl jsem spát s těmi všemi lidmi tam. Mámu jsem nikde neviděl, tak jsem za ní šel do jejích soukromých pokojů. Byl tam s ní i otec, tak jsem se schoval za závěsy. Schovával jsem se tam, když jsem byl malý, říkal jsem ti to?“ Harry zavrtěl hlavou a Draco se na chvíli vrátil do šťastnějších časů.
„Matka ho prosila, jestli se nemůžou scházet někde jinde, mimo náš domov. S otcem to ani nehnulo. Říkal, že je to čest, že se musí přestat chovat jako… zrádce a zbabělec.“
„Můžeš přestat, jestli chceš. Na chvíli,“ řekl Harry jemně, když se Dracovi bolestně zlomil hlas.
„Matka mu řekla, že jsem se vrátil domů a že mě jistě nechce vidět v blízkosti Temného pána. Ještě nikdy jsem neviděl otce tak zuřit.“
„Chvíli jsem si myslel, že ji praští,“ zamumlal a oči se mu zalily slzami. „Ale neudělal to. Místo toho řekl, že by to pro mě byla čest, kdybych dostal Znamení zla tak mladý. Pak odešel. Prošel hned kolem mě. Nikdy předtím jsem mámu neviděl tolik plakat.“
Harry se posunul k němu a objal ho. Mezi rty mu proniklo vzlyknutí a celý se chvěl.
„Draco, nevím, co mám říct,“ přiznal Harry a díval se přes jeho rameno na svého tátu. Ten vypadal nepříčetně, pěsti zatnuté.
„Utíkal jsem do svého pokoje a narazil na Hedviku. Hned jsem ji poslal zpátky se vzkazem, jestli můžu přijít. Matka byla nadšená, že ten dům opouštím. Otec si myslí, že nám prospěje, když tě budu mít pod dohledem. Řekl, že Temný pán ty informace ocení.“ Harry ho stiskl ještě pevněji. Jestli si Voldemort myslí, že proti němu může použít jeho přítele, zajistí, aby jeho smrt byla pomalá a bolestivá!
„Už si s tím nemusíš dělat starosti,“ tišil ho Harry.
„Celou noc jsem všechno promýšlel,“ přiznal Draco. „Nechci být Smrtijed, Harry,“ řekl a odtáhl se, aby se svému kamarádovi mohl podívat do očí. Zkoumal, jestli mu Harry věří. „Nechci být jako otec. Už ho ani nepoznávám. Nechci, aby kvůli mně matka plakala.“ Na chvíli se odmlčel, jak sbíral odvahu. Pak se napřímil, oči odhodlané. „Chci ti pomoct!“
„Co?“ vyhrkl Harry současně se Severusem.
„Chci ti pomoct. Tvojí straně. Odmítám být mužem, kterého jsem včera viděl místo mého otce,“ dodal. „Nakonec si budu muset vybrat stranu. A tohle je válka. Můžu zemřít na bojišti. Takže jsem si vybral, že chci bojovat s tebou. Když tahle válka skončí rychle, možná moje matka nebude muset bojovat vůbec. Když ti pomůžu, možná se jí nic nestane. Jednou jsem řekl, že ti závidím tvou nezávislost, Harry,“ řekl a jeho rty se stáhly do tenké linky. „Co jsem obdivoval opravdu, byla tvoje odvaha se osvobodit. Tohle je moje šance udělat to samé.“
„Draco, mysli na to, co říkáš,“ varoval ho Severus, protože věděl, co to bude mladíka stát. Jeho otec si bude stále myslet, že pracuje jako špeh. Draco se tak ocitne prakticky ve stejné situaci, v jaké byl během minulé války on. Dvojitý špeh. To by nepřál žádnému muži, natož patnáctiletému chlapci.
„Promyslel jsem to. Vím, že mi nemusíte věřit.“ Harry se chystal protestovat, ale než našel slova, Draco přišel s něčím, co považoval za řešení jejich problému.
„Chci složit neporušitelný slib,“ řekl a Harryho mysl zamrzla. V uších mu hučelo.
„Ne, Draco…“
„Je to pro moje bezpečí, stejně jako pro vaše,“ vysvětloval blonďák. „Budete si jistí, že dodržím slovo…“
„Já vím, že dodržíš!“ vykřikl Harry.
„Fajn. Ostatní na tvé straně - na naší straně - to budou vědět taky,“ odvětil Draco. „A informace, které budou chráněny přísahou, ze mě nedostanou, aniž byste o tom věděli. Když mě budou nutit porušit slib silou, budete okamžitě vědět, co se se mnou děje, a moci mi pomoct z té zatracené situace ven.“
„I kdyby věci někdy zašly tak daleko, Draco, ta přísaha nebude zárukou, že budu schopný ti pomoct. Vědět, kde jsi, a dostat se tam jsou dvě odlišné věci,“ varoval ho Harry.
„Přidám se k vám buď jak buď, Harry,“ opakoval Draco. „Byl bych ale radši, kdybys mi s tím pomohl.“
„Draco, nemůžeš mě žádat, abych… existují věci, které o mně ještě nevíš!“ řekl Harry. Snažil se odvést Dracovy myšlenky od toho šílenství a teď čekal, jestli jeho táta zasáhne.
Viděl to v jeho očích. Věděl, že Draco si postavil hlavu. To ale neznamenalo, že to Harry nemůže ani zkusit.
„A neuslyším je, dokud to neudělám,“ vyskočil Draco na nohy a namířil na sebe hůlkou.
„Zavazuji se, že se zapojím do vaší věci!“ Obkroužilo ho jasně oranžové světlo a Harryho protesty mu zemřely na rtech. Ze všech zatracených magických věcí zrovna závazek. Závazek byl něco jako magický slib, jen zrušitelný. Problémem bylo, že jej mohl zrušit jen sesílatel. Do té doby bylo jeho rozhodnutí jasně viditelné každému, kdo uměl číst stopy magie. Voldemort to uvidí na míle daleko.
„Odvolej to, Draco,“ prosil Harry. „Tohle není středověk.“
„Ne, dokud nepřijmeš moje podmínky,“ trval na svém Draco.
„Nepotřebuješ neporušitelný slib, abys bojoval na naší straně,“ zkoušel to ještě zelenooký čaroděj.
„Ve tvých očích možná ne,“ souhlasil Zmijozel.
„Co záleží na ostatních?“ odtušil Harry.
„Podívej, Harry,“ snažil se vysvětlit Draco, „buď to udělám správně, nebo vůbec. A protože ta druhá možnost nepřichází v úvahu, budeš mi to muset dovolit.“
„Zatracení Zmijozelé,“ zamumlal Harry a zabořil se do gauče.
„Tohle nevyhraješ, Harry,“ opakoval svoje dřívější slova Severus, jehož pohled byl nesmírně smutný. Rozuměl Dracově potřebě zavázat se slibem. Byl to čistý řez. Důkaz, že není jako jeho otec. Důkaz rovnováhy v jeho životě. „Ale, Draco, mysli na rizika.“
„To jsem udělal,“ odpověděl Draco. „Moje rodina už je válkou ovlivněná. Nedovolím otci, aby mě zatáhl do toho, co si přeje on.“
„Z tohoto už nevede cesta zpátky,“ zkoušel ještě Harry, ale přesto k němu natáhl ruku.
„Já vím,“ řekl Draco a přikryl jeho ruku svou.
„Mohl bys, tati?“ otočil se na staršího čaroděje Harry.
„Tati?“ vydechl Draco a přejel šokovaným pohledem od Harryho k Severusovi.
„Říkal jsem, že jsou věci, které o mně nevíš,“ zabodl se do něj Harry pohledem. Dával mu poslední možnost vycouvat. Draco se usmál a hluboce se nadechl.
„Doufám, že máš sdílnou náladu,“ odvětil.
Severus pozvedl hůlku a podíval se na oba chlapce. Povzdechl si, opravdu doufal, že tohle je správné rozhodnutí. Položil špičku hůlky na jejich spojené ruce.
„Draco, budeš bojovat na straně proti lordu Voldemortovi, dokud tahle válka neskončí?“ zeptal se Harry. Zelený pohled zaklesnutý do toho šedého.
„Budu,“ pronesl Draco. Z hůlky vylétl tenký ohnivý jazyk a obkroužil jejich ruce. Harrymu se chtělo křičet. V duchu proklínal Voldemorta, že je k tomuhle dohnal.
„A budeš držet moje tajemství, dokud ti neřeknu, že je čas jej odhalit?“
„Budu.“ Druhý ohnivý jazyk se zapletl do toho prvního a utvořil tak pevný, zářivý řetěz.
„A slibuješ, že neublížíš mně ani mým spojencům, dokud nebude po válce?“ zeptal se nakonec s pousmáním.
„Slibuju.“ Severusovu hůlku opustil třetí proud ohně, který se spojil s ostatními a společně pak obvázaly ruce jako provaz. Jako ohnivý had.
PP - nashledanou, dokud se znovu nesetkáme
PP2 - Myslím, že… ano, nashledanou asi dává smysl.