65. Spád
Za doprovodu Voldemortova řevu byli oba Potterovi vtaženi do bezpečného víru barev. Když neslavnostně přistáli na zemi, ocitli se v prostoru, který byl nepochybně určen divákům třetího úkolu. Harry si konečně dovolil vydechnout. Cítil se otřeseně, jeho smysly jely na plné obrátky, když ve skupině blížících se lidí hledal tátovu tvář. Jak obecenstvo jásalo, stále v nevědomí, jak moc se jejich svět změnil v uplynulé hodině, Harry si pomyslel, že si ještě nikdy nezasloužil potlesk méně. Nepodařilo se mu zabránit návratu lorda Voldemorta.
Od chvíle, kdy Harry vešel do bludiště, uplynuly tři hodiny, dvacet sedm minut a dvanáct sekund. Severus to věděl přesně. Prožil každou vteřinu, během níž se mu hroutily zdi zabraňující jeho mysli zbláznit se. Zhruba každé dvě minuty se díval na hodinky.
„Severusi, musíš se uklidnit,“ apelovala na něj Minerva přes svoje brýle. Společně strážili východní stranu bludiště, aby se ujistili, že nedojde k žádnému podvodu nebo sabotáži.
„Jsem naprosto v klidu,“ odsekl, i když nevěřil ani slovu, stejně jako profesorka Přeměňování. Od začátku úkolu byl v pohotovosti a asi před hodinou se o něj pokoušel infarkt. Když se nad bludištěm objevily červené jiskry, málem zkolaboval. Cítil se provinile za ohromnou úlevu, která ho zaplavila, když z bludiště vynesli Fleur. Dívka byla zraněná a stále v bezvědomí - madam Pomfreyová ji poslala na ošetřovnu, ale odmítala ji vzbudit dřív, než si pořádně prohlédne její zranění. Jinak ale byla v pořádku. A nebyla Harry. To přinejmenším znamenalo, že ten je stále ještě schopný bojovat a s každým dalším krokem se blíží k poháru a konci tohoto nekonečného turnaje.
„Severusi, jestli si vzpomínáš, byl jsi mým studentem. Snadno poznám, když lžeš,“ trvala na svém Minerva. Severus se pousmál a pokrčil rameny.
„Snažím se přesvědčit sám sebe,“ přiznal a opět pohledem přejel živý plot.
„Protože vidím, že se ti to nedaří, pokusím se tě zaměstnat,“ nabídla. Severus se nevesele zasmál.
„Můžeš to zkusit.“ Jeho oči stále bloudily po živém plotu, jako by se z něj měl Harry každou chvílí vynořit, říct mu, že je v pořádku, a vrátit se ke svému úkolu.
„Ty se o Harryho opravdu bojíš,“ konstatovala profesorka. Severus se poprvé od začátku úkolu usmál opravdu upřímně.
„Samozřejmě,“ odpověděl prostě. „Vychoval jsem ho, Minervo,“ pokračoval. Otočil k ní pohled. „Nemohl bych… nemiloval bych ho víc, kdyby byl mým biologickým synem.“ Hlavu nebelvírské koleje jako by to prohlášení zaskočilo, pak ale našla svoji rovnováhu.
„Dobře,“ přikývla rozhodně. „Harry je skvělý mladý muž. Dlouhou dobu jsem si myslela, že bude trpět ve stínu svého bratra. Loni mi samozřejmě dokázal, že se mýlím.“ Severus nad jejím přiznáním povytáhl obočí. Minerva McGonagallová nebyla ženou, která by plýtvala slovy.
„Nezbývá mi než souhlasit,“ souhlasil Severus a usmál se - pořád si nezvykl mluvit o Harrym tak otevřeně. „Je to skvělý mladý muž.“
„Jak jsem řekla, loni se mé obavy ukázaly jako neopodstatněné,“ přikývla. „Žádné dítě by se nemělo cítit utlačované, zvlášť když má takový talent,“ pokračovala. Severus si všiml, že mluví spíš sama k sobě. Přikývl.
Za všechny ty roky v Bradavicích posbíral kousky Minerviny minulosti. Byl poblíž, když její manžel zemřel, a jednou nebo dvakrát mluvil s jejími bratry. Z toho, co slyšel, se zdálo, že měla těžké dětství. Respektoval ji ale natolik, že se na to nikdy nezeptal. Pokud si s ním bude chtít promluvit? Jistě. Když ne, no, taky tak. Severus moc dobře věděl, že by některé věci měly zůstat soukromými, a toho se držel. Jeho vlastní dětství bylo skvělým příkladem.
Objevily se před nimi tribuny, když dokončili sedmé kolo kolem bludiště. Diváci seděli na okrajích svých sedadel, dychtiví vidět, co se děje uvnitř bludiště. Severusovi ne poprvé prolétlo hlavou, kterou brilantní mysl napadlo všechny události skrýt před jejich zraky. Z celého turnaje jen první úkol vycházel vstříc obecenstvu, další dva jim ke zhlédnutí nenabízely téměř nic. Napřed jezero a teď tohle. Druhý úkol byl aspoň omezen časem. Po třech a půl hodinách zírání na bludiště už byl každý trochu paranoidní ohledně toho, co se děje uvnitř. A Mistr lektvarů nejvíc.
„Čí pitomý nápad byl skrýt třetí úkol z našeho pohledu?“ zamumlal k nikomu konkrétnímu.
„Ministerstva, předpokládám. Albus se ohledně toho sešel s Pytlounem a Skrkem o velikonočních prázdninách. Dospěli k názoru, že obecenstvo by soutěžící rozptylovalo. Jen takhle podají nejlepší výkon,“ odpověděla Minerva, když kývla na Filiuse Kratiknota, který také dokončil svoji obhlídku s Pomonou Prýtovou po západním kraji bludiště. „Brumbál říkal, že to byl jediný bod celého setkání, se kterým souhlasil i Moody.“
„Moody?“ nechápal Mistr lektvarů. O tom setkání už slyšel, ale nedošlo mu, že se bude týkat třetího úkolu. Pytloun žádal Brumbála o rady v jednom kuse. Ale co s tím měl společného Moody?
„Když Moody slyšel, že se setkání bude týkat třetího úkolu, byl neoblomný v tom, že bude Albuse doprovázet. Víš, jaký je. Jsem si jistá, že je přesvědčený, že na šampiony někdo zaútočí,“ Minerva nakrčila nos nad absurditou celé věci. Severus popustil uzdu svému vnitřnímu pesimistovi - to, že jsou diváci z úkolu vyloučeni, přece neznamená, že soutěžící jsou v bezpečí. Zatímco jsou šampioni skrytí před nebezpečím, které by mohlo přijít zvnějšku bludiště, dělá je to zranitelnějšími vůči tomu, co je může potkat uvnitř. Mysl mu nabízela jeden děsivý scénář za druhým, zatímco přistoupil ke stolu určenému učitelům, kteří během úkolu strážili. Byl umístěný přímo před stadionem, v pravém rohu bludiště, a bylo na něm několik sklenic vody. Severus měl vyschlé hrdlo, nutně se potřeboval napít.
Tři hodiny a třicet dva minut poté, co Harry vstoupil do bludiště, se Severus opíral o stůl a snažil se ignorovat ruch davu, který diskutoval, co v tom okamžiku šampioni dělají. Napil se dalšího doušku vody ve snaze uklidnit svoje nervy.
Po třech hodinách, třiceti dvou minutách a deseti sekundách mu sklenice vyklouzla z prstů a roztříštila se o zem na nespočet kousků. Harry se najednou objevil před bludištěm, s Pohárem tří kouzelníků v jedné ruce a svým dvojčetem v druhé.
Dav se dal do hlasitého potlesku, znovu a znovu křičel Harryho jméno. Řev Severuse málem porazil, když se vrhl ke svému synovi. Všude po tváři a ruce, kterou objímal svého bratra, měl krev. Jeho šaty byly roztrhané, zmačkané a špinavé. Severus by si myslel, že je to výsledkem několika hodin v bludišti plném Merlin-ví-jakých bestií, které tam nastrčilo Ministerstvo, nebýt výrazu v Harryho očích. Vypadal zlomeně a vyděšeně, jeho prázdný pohled bloumal sem a tam. Stalo se něco hodně zlého, uvědomil si Mistr lektvarů, když se rozběhl. Někde za sebou slyšel Jamesův hlas, jak volá své syny, ale nevěnoval mu pozornost.
Doběhl k Harrymu a padl před ním na kolena, aby měli oči ve stejné úrovni, pohledem hledal zranění. Našel jich hodně. Oděrky, modřiny a spousta ran. Na boku byl jeho plášť nasáklý krví, která pomalu skapávala na zem. Natáhl se pro něj, když vedle něj klesl na zem James a vytrhl Adriana z Harryho rukou. Ten zavrávoral. Severus ho jemně zachytil a přitáhl si ho k sobě, mysl měl zamrzlou hrůzou. Chlapci po tvářích tekly slzy, ale on se nesnažil je zastavit, neměl na to dost síly.
„Adriane!“ vykřikl James vedle něj. „Adriane, jsi v pořádku? Co se stalo?“
„Harry?“ promluvil Severus o poznání jemněji a setřel slzy ze synových očí. „Harry, můžeš se mnou mluvit?“ Zelený pohled se zahákl do toho černého. Harryho oči byly rozšířené, Severus nedokázal říct, jestli šokem nebo ztrátou krve.
„Je mi to tak líto,“ zamumlal Harry, než omdlel.
„Harry!“ vykřikl Severus a rychle svému synovi měřil pulz, byl na pokraji paniky. Konečně ho našel a nadechl se. Okamžitě ho musí dostat na ošetřovnu.
„Adriane! Harry!“ ozval se za ním Liliin hlas. „Jsou v pořádku?“
„Uhněte mi z cesty!“ řítila se k nim madam Pomfreyová. „Tihle chlapci se musí okamžitě dostat do nemocničního křídla!“ Severus už nepotřeboval víc povzbuzovat, postavil se, se svým synem v náručí. Harry byl vyšší a mnohem těžší, než když ho takhle nesl naposledy, ale na tom teď nezáleželo. Adrian se postavil sám, s pomocí matky, zatímco James se obrátil ke svému mladšímu synovi.
„Snape, můžu…“ začal a natahoval svoje ruce k Harrymu.
„Ani to nezkoušej, Pottere,“ zavrčel profesor. Pronesl ta slova s takovým přesvědčením a tak chladně a hrozivě, že Jamesovy ruce bezvládně klesly zpět dolů a on udělal krok zpět.
„Co se stalo?“ přiběhl k nim Sirius a pohled mu padl na Harryho. Byl v bezvědomí a vypadalo to, že ho chce Severus nést až do Bradavic. Jedna jeho část protestovala proti tomu, aby dostal přednost před Jamesem, ale pak se podíval do jeho tváře a vzpomněl si na to, jak se James k Harrymu vždy choval. To ho zastavilo.
„To teď není důležité,“ pronesl Brumbál autoritativním hlasem, aby překřičel stále hlasitější hluk z tribun, jeho pohled padl na Adrianovo zraněné předloktí. „Adrian a Harry musí okamžitě na ošetřovnu.“ Severus nemohl souhlasit víc. Cesta do hradu - nebo spíš sprint - byl jako sen. Mistr lektvarů šel první, za ním madam Pomfreyová, Minerva, Albus a Potterovi.
Adrian se sotva držel při vědomí, takže stále nevěděli, co uvnitř bludiště je tak strašně zranilo. Severus věděl, že to muselo být něco mnohem horšího než magická stvoření. Četl seznamy všeho, co v bludišti bude, znova a znova dokola - nebylo tam nic, co by Harry nezvládl. Jeho zranění však říkala něco jiného. A omluvil se, pamatoval si Severus. Byl čím dál vyděšenější, jak Harryho krev prosakovala jeho oblečením. V duchu prosil Harryho, modlil se ke komukoliv, kdo ho mohl vyslyšet, aby byl jeho syn v pořádku.
Vyletěl po velkém schodišti všech sedm pater na ošetřovnu, s hlasitým prásknutím rozrazil dveře a položil Harryho na postel, kam ukázala madam Pomfreyová. Adriana pomalu položili na postel vedle něj. Zdálo se, že má otřes mozku a několik škrábanců, madam Pomfreyová mu podala lektvar a rychle se začala věnovat Harrymu.
„U Merlinových vousů!“ vyhrkla, když rozstřihla Harryho šaty. Severus zalapal po dechu a při tom pohledu mu do očí vhrkly slzy. Harryho tělo bylo rozsekáno něčím, co vypadalo jako kusy kamene, celá levá strana jeho těla jimi byla poseta. Ran bylo mnoho a všechny krvácely, zatímco madam Pomfreyová létala po místnosti a sbírala, co bude potřebovat.
„Nerozumím tomu,“ řekl Remus, který se jako první probral ze šoku. „Čemu v bludišti čelili, že je to takhle zřídilo?“
„Ujišťuji vás, že v bludišti nebylo nic,“ odpověděl Brumbál, „co by mohlo…“
„Voldemort,“ přerušil ho Adrian, když promluvil poprvé od doby, co opustil bludiště, jeho pohled přejel po místnosti. „Voldemort je zpátky.“ Zíral na svého bratra.
„Co?“ Jamesova tvář smrtelně zbledla. Severusovi hučelo v uších a nebyl daleko od toho, aby sám také omdlel. Voldemort znovu povstal.
„Když jsem byl v bludišti, slyšel jsem křik a zvuky souboje…“ začal Adrian vysvětlovat, jak slyšel Fleur a Kruma spolu bojovat a jak pak začal s kruvalským šampionem bojovat sám. „Chtěl jsem pak vyslat červené jiskry, aby Viktora někdo odnesl,“ zamrkal chlapec, jak se snažil zbavit bolesti hlavy, „když mě něco draplo kolem krku. Neměl jsem čas se otočit, abych se podíval, kdo to je. Další věc, co si pamatuju, je, že jsem na hřbitově.“
„Na hřbitově?“ vyhrkla Lily, napůl vyděšeně a napůl nechápavě. Její pohled putoval mezi Adrianem a Harrym, z jehož ran madam Pomfreyová vybírala úlomky kamene a umisťovala je do kovové mísy před sebou. Zvuk kamene dopadajícího na kov bude Severuse provázet ještě roky. Držel nezraněnou ruku svého syna a neodtrhával od něj oči, ani když poslouchal Adrianovo vyprávění.
„Přišel ke mně nějaký muž,“ pokračoval Adrian, jeho pohled byl pořád nesoustředěný, „a držel něco v ruce, nějaký balík. Trvalo mi asi minutu, než mi došlo, že je to Červíček.“ Lily lapla po dechu a přikryla si ústa rukou. James zaklel a Albus přikývl, jako by byl Červíček postavou v nějakém každodenním vyprávění.
„Co se stalo potom, Adriane?“ dotazoval se ředitel. Vypadal unavenější, než ho Severus kdy viděl. Vrásky na jeho čele se zdály hlubší, jeho pohled prázdný a výraz zamračený. Brumbál jednou vypadal na svůj skutečný věk.
„Červíček mě nečekaně chytil a odzbrojil. Přivázal mě k náhrobnímu kameni se jménem Tom Radlle… Voldemort, byl tam, vypadal jako dítě… a zároveň monstrum… pak tam bylo nějaké kouzlo a lektvar. Červíček dal Voldemorta do kotle… sebral z hrobu kost, řízl mě a … a pak si usekl vlastní ruku.“ Adrianovi se zlomil hlas, a tak se na chvíli odmlčel a hluboce nadechl, aby zahnal příval paniky. Jeho matka mu přejížděla po zádech v uklidňujícím gestu a tiše plakala. „A pak se Voldemort zvedl z kotle… chtěl, abych se na něj díval, když mě zabije, a když jsem se na něj podíval, poslal na mě Cruciatus. Omdlel jsem,“ dokončil dutě a začal se třást. Lily se posunula blíž, aby ho mohla lépe obejmout. Pak odtrhla svůj pohled od Adriana a podívala se na Harryho.
„A Harry? Co se stalo Harrymu?“ otvírala ústa, ale hlas jí selhal. Ozval se hlasitější cinkot kamene o kov. Severus rozeznal kus mramoru, který madam Pomfreyová vyjmula z Harryho rány. Opatrně mu ránu vymývala žlutým lektvarem, který Severus identifikoval jako antiseptikum.
„Když jsem se probral, byl tam,“ pokračoval Adrian, zatímco Albus k němu přistoupil s lektvarem tišícím bolest, který Severus připravil už před několika dny. Potřeboval ho, trhal sebou při každém nádechu. „Všechno to bylo zmatené… odvázal mě a pošťuchoval pryč. Všude byl prach a Voldemort řval něco o tom, že Harry nemůže utéct, když se zdržuje se mnou. Pak mi Harry řekl, ať se skrývám za kameny a jdeme na vrchol kopce. Ten pohár byl přenášedlo… tak se tam asi dostal?“ zarazil se, sevřel si hlavu a zavřel oči. „Točí se mi hlava. Bolí to,“ zašeptal a Brumbál mu podal lektvar.
„Tady, chlapče, to ti pomůže.“ Adrian přikývl a přijal nabízený pohár. „Pomalu,“ varoval ho ředitel, když se hltavě napil.
„Adriane,“ obrátil na sebe chlapcovu pozornost Sirius, „pamatuješ si něco dalšího? Jak byl Harry zraněn?“ Hnědooké dvojče se znovu zabořilo do polštářů.
„Moc si toho nepamatuju,“ přiznal. „Najednou tam byli Smrtijedi a Harry mi řekl, ať utíkám k poháru. Bojoval s nimi. Najednou všechno vybuchlo a já jsem spadl.“ Adrianovy oči se najednou zalily slzami, když strach překonal hradby otupělosti. „Za chvilku se objevil u mě, chytil mě a přivolal pohár. Voldemort byl u nás. Skoro… on…“ začal vzlykat a celé jeho tělo se neovladatelně roztřáslo.
„Albusi, dejte tomu chlapci uspávací lektvar,“ poručila madam Pomfreyová, i její hlas se třásl. Byla bledá, ale pokračovala v péči o Harryho, její úkol byl tím jediným, co jí bránilo panikařit. Ředitel přikývl, vytáhl hůlku a povolal řečený lektvar. Adrian ho vypil a jeho dech se pomalu uklidňoval, když upadal do magického spánku.
„Jak by mohl být zpátky, Albusi?“ zeptala se Minerva z rohu, kde stála. Opírala se o stěnu a její rty se třásly. To byla otázka, na kterou chtěl znát odpověď každý. Severus uhladil vlasy svého syna, nezajímalo ho, že jsou s ním ve stejné místnosti i Potterovi. Jeho statečný chlapec čelil sám Temnému pánovi a jeho Smrtijedům, aby zachránil život svého bratra. Mohl prostě jen sebrat Pohár a utéct, Mistr lektvarů věděl, že ano. Ale vybral si zůstat, byl to prostě Harry.
„Vypadá to, že použil nějaký druh rituálu,“ odpověděl Brumbál a těžce klesl na židli. „Ten hrob musel být jeho otce, ale jinak nedokážu vysvětlit, co se stalo. Ne z toho, co nám řekl Adrian.“ James si skryl tvář dlaních a Lily vedle něj tiše plakala. Remus vypadal ztracený v myšlenkách, Sirius nespouštěl pohled z Harryho.
„Harry Adrianovi zachránil život,“ řekl. Pohled všech lidí v místnosti se otočil na chlapce v bezvědomí. Ošetřovatelka teď sesílala kouzla na jeho rány.
„Harry má dvě zlomená žebra,“ řekla a divoce mrkala, aby zahnala slzy, které se jí draly do očí, „množství tržných ran a ztratil hodně krve.“ Opatrně obvazovala jeho trup, když ho levitačním kouzlem nadnesla nad postel. „Bude potřebovat dokrvovací lektvary a několik dní v posteli a…“ Žena propukla v pláč, konečně ji dostihlo, co všechno se událo na její ošetřovně. Minerva k ní přistoupila a útěšně ji hladila po zádech, aby ji uklidnila.
„Ach, Harry!“ zvolala Lily, zvedla se ze svého místa a přistoupila k posteli svého mladšího syna. Její pohled se potkal s tím Severusovým, než začala prsty přejíždět po oděrkách na Harryho tváři.
„Bude v pořádku?“ zeptal se Remus a snažil se zahnat obraz toho, jak Harry utíká před Smrtijedy, zatímco chrání svého bratra.
„Ano, bude,“ odpověděla madam Pomfreyová a utřela si slzy z tváří. „Potřebuje čas, aby se uzdravil, a brzo ho vzbudím, aby vypil první dokrvovací lektvar…“ než dokončila větu, otevřely se dveře a vešel profesor Kratiknot, který před sebou levitoval bezvědomého Viktora Kruma, s profesorem Moodym v závěsu.
„Našli jsme ho v bludišti,“ řekl bývalý bystrozor drsným hlasem. Jeho magické oko přejelo po Potterových, učitelích a spící Fleur, než se zastavilo na Adrianovi, který spal pod účinky lektvaru.
„Ztrácí krev a jeho pulz je sotva hmatatelný,“ dodal Kratiknot a položil kruvalského šampiona do postele vedle té Harryho. Madam Pomfreyová se znovu pustila do akce, zatímco malý profesor přejel pohledem všechny přítomné. „Můžu se zeptat, co se stalo?“ Brzo litoval, že se ptal, když mu Remus pomáhal na židli.
„A jsme si jistí, že se Temný pán vrátil?“ zeptal se Moody. Severus se na něj pozorně zadíval, zatímco Brumbál přisvědčil. Možná je to paranoia, pomyslel si Severus, když sledoval Pošukovu reakci, ale vteřinu předtím, než se na něj Brumbál otočil, Alastor vypadal všelijak, jen neustaraně. Možná dokonce nadšeně. Možná to opravdu byla paranoia, ale po tom všem, co se dneska stalo, nechtěl Severus nechat nic náhodě. Jeho pohled zůstal na bystrozorovi, který přistoupil k Adrianově posteli.
„Jak se chlapcům podařilo utéct?“ Jeho hlas byl drsný, ale Moody nikdy nebyl známý svou zdvořilostí.
„Ten Pohár musel být dvojitým přenášedlem,“ vysvětlil ředitel. „Napřed vzal Harryho na hřbitov, kde byl Voldemort, a pak splnil svůj původní záměr a oba chlapce přenesl před bludiště.“ Dvojité přenášedlo, došlo Severusovi. Pohár byl do bludiště umístěn ráno a byl naprosto v pořádku - on sám to ověřoval. Jeho ruka sevřela hůlku, nedávalo to smysl. Moody byl bystrozor a z hloubi duše nenáviděl Smrtijedy, stejně jako jejich pána. Nikdy by Brumbála nezradil. Ale myšlenka na to, že by se do bludiště vplížil někdo jiný a pohrával si s pohárem, byla naprosto absurdní. „Chápu,“ řekl Moody a obě oči upřel na Adriana.
V té chvíli se Harry pohnul, pomalu se začal probouzet. Otevřel oči, bolestně se zašklebil a zvedl ruku ke svým ranám, které teď byly skryty pod obvazy. Zamrkal, jak se jeho mozek odmítal vzpamatovat. Náhle se ale všechny vzpomínky vynořily.
„Tati?“ promluvil a jeho hlas se třásl, jak polkl žluč, která se mu nahromadila v hrdle. To oslovení zastihlo všechny nepřipravené. Severus mu ještě pevněji stiskl ruku, aby mu dokázal svoji přítomnost, po tvářích mu tekly nové slzy. Ale byl to James, kdo promluvil a postavil se k Harryho posteli.
„Jsem tady, Harry,“ řekl, postavil se vedle své ženy naproti Severusovi, pohled upřený na svého mladšího syna. I Brumbál k němu přistoupil, i když jeho oči ztratily ten rozhodný jas, kterým byly obvykle rozzářené. Harryho pohled byl nicméně stále upřený na Severuse.
Ten přikývl. Věděl, že budou potřebovat soukromí, než budou mít pro Potterovy a zbytek světa oznámení. Povzdechl si, když pozoroval svého syna v bolestech. Na Potterovy se nedíval, bylo mu z nich špatně.
Jestli to pochopil správně, Adrian stále nevěděl, že je Harry opravdovým Chlapcem, který přežil. Věděl to Voldemort? Nejspíš, usoudil. Možná nastal čas říct to všem. Napřed ale musí mluvit s Harrym. Tajemství, které drželi víc jak osm let, nemohli najednou jen tak vybalit.
Remus a Sirius jako jediní nepřišli k Harryho posteli, možná proto, že byli stále šokem přikovaní ke svým místům. Lily s Jamesem byli příliš soustředění na Harryho a Brumbál byl zamyšlený jako vždy, ale chvíli po tom, co se chlapec probral, si Sirius všiml podivné interakce mezi ním a Severusem. Harry volal svého tátu, ale i když James přišel, chlapec se stále díval na Mistra lektvarů. Ten přikývl, jako by uznal, že je vše v pořádku. Psí zvěromág se podíval na Remuse, aby se s ním podělil o svou myšlenku, ale nebylo to třeba. Šokovaný výraz a nevěřící pohled ho ujistily, že i on si toho všiml. Ať už to bylo cokoliv.
„Ošetřovna?“ zeptal se Harry dezorientovaně. Bílý, vysoce klenutý strop byl nezaměnitelný, a tak Brumbálova odpověď jen utvrdila to, co si myslel.
„Přinesli jsme tě sem, když jsi vyšel z bludiště,“ vysvětlil ředitel milým hlasem.
„Adrian!“ vykřikl Harry najednou, horečně se rozhlížel po lidech kolem a hledal svého bratra.
„Je hned tady,“podotkla Lily přiškrceným hlasem. „Teď spí, ale bude v pořádku. Díky tobě.“ Něžně hladila Harryho ruku a skrz slzy se usmála.
„Tak vám to řekl?“ zeptal se Harry a jeho pohled opět padl na obvázaný hrudník. „O Voldemortovi?“
„Ano, řekl,“ potvrdil Brumbál unaveně.
„Bylo opravdu statečné, cos udělal pro svého bratra, drahý chlapče.“ Harry přikývl, ale vlastně řediteli nevěřil ani slovo. Severus si toho samozřejmě všiml a dostal chuť všechny z místnosti okamžitě vyhodit, aby mohl být se svým synem sám. Postavil se a přešel k Harryho nohám, aby chlapec nemusel tolik otáčet hlavou, když se na něj chtěl podívat. Chtěl, aby Harry věděl, že je tady, chtěl, aby ho viděl.
„Pohár byl přenášedlo,“ řekl Harry a pohledem vyhledal ředitele. „Myslel jsem, že mě vezme ven z bludiště. Když jsem skončil na hřbitově, napřed jsem si neuvědomil, co se děje. A pak už bylo pozdě.“ Přes ředitelovo rameno se podíval na svého tátu. Nemluvil, ale Severus beze zbytku rozuměl. Oči jeho syna křičely: je mi to líto, jako by byla jeho vina, že se Voldemort vrátil. V hrudi mu vybuchla vlna vzteku a přísahal Voldemortovi, že za to zaplatí.
„Mělo tak fungovat,“ souhlasil ředitel, „někdo z něj udělal dvojité přenášedlo.“ Harry se na něj zmateně podíval. Jeho mysl byla stále nejasná a pomalá, nechápal, jak se mohlo něco takového stát. Kdo měl přístup k poháru? Než se stihl zastavit, položil tu otázku i nahlas.
„Ale kdo to mohl udělat? Kdo k němu měl přístup?“ zeptal se a prakticky viděl, jak Brumbálova mysl pracuje, což se odráželo v jeho tváři. Napřed zmatek, šok a možná strach, než došel k závěru, doprovázenému odhodláním a čirým hněvem. Zelenooký čaroděj si bezděčně uvědomil, že Brumbála ještě nikdy neviděl naštvaného. No, možná o tom bude přemýšlet, ale až se celý svět přestane točit.
„Ano, kdo?“ opakoval Albus a otočil se rychleji, než by mu jeho věk měl dovolit. V tu chvíli už byl Alastor Moody jednou nohou ze dveří - nikdo si ho nevšiml, když se všichni věnovali Harrymu. Albus vytáhl hůlku, ale Severusova hůlka byla rychlejší a jeho kouzlo zasáhlo Moodyho jako první. Pod jeho silou padl na zem. Harry si ustupujícího Moodyho všiml sotva zlomek vteřiny po Brumbálovi.
„Jsi blázen?“ vyhrkl James a jeho vlastní hůlka teď mířila na Severuse. Minerva ho napodobila a už se k tomu chystal i Kratiknot, když si všimli Brumbálovy hůlky mířící na bývalého bystrozora. Sirius a Remus ztuhli ve svém pohybu k hůlce, když Brumbál promluvil.
„Není, blázen, Jamesi, je jen rychlejší.“ Pak mávl hůlkou a přenesl Moodyho na židli proti Harryho posteli. Chlapec zmateně pozoroval, jak jeho profesora obmotávají provazy podobné těm, jimiž byl na hřbitově před několika hodinami připoutaný Adrian. Aspoň myslel, že to bylo před několika hodinami.
„Co tohle znamená?“ zeptala se Lily, zatímco Severus sebral Moodyho hůlku z jeho kapsy.
„Moody byl jediný, kdo měl přístup k poháru poté, co byl včera v noci zkontrolován. Musel to udělat buď on, nebo Albus. A Albus se nepokusil utéct,“ vysvětlil Severus a položil Moodyho hůlku na Harryho noční stolek.
„Vy opravdu věříte…“ začala Minerva, ale zarazila se, když viděla Brumbálův výraz. „Alastor? Pracovat pro Vy-víte-koho?“
„Ne, ne Alastor,“ odporoval Brumbál a přistoupil k omráčenému muži na židli.
„Chcete tím říct, že tohle není Alastor?“ ujišťoval se Remus.
„Kdo to teda je?“ nechápal Harry, stiskl si bolavou hlavu. Do hlavy se přece nepraštil, ne? Aspoň si to nepamatoval.
„Bolí to, Harry?“ zeptal se Severus a ostatní myšlenky okamžitě zahnal do pozadí.
„Bolí mě hlava. A všechno se točí,“ shrnul Harry.
„Tady, vezmi si tohle,“ nalil Severus do poháru červeně zbarvený lektvar a podal ho Harrymu. Harry poznal dokrvovací lektvar, vypil ho a tiše tátovi poděkoval za všechnu jeho péči. Severus přikývl, než se vrátil k jejich problému. Moody nebyl Moody?
To určitým bizardním způsobem dávalo smysl. Mistr lektvarů moc dobře věděl, že není nemožné vydávat se za někoho jiného. Jen si přál, aby to nemělo vážné dopady na skutečného Alastora, ať už je kdekoliv. Vlastně doufal, že podvodník používal mnoholičný lektvar, k tomu by potřeboval mít osobu, ve kterou se mění, živou.
„Albusi, kdo je to?“ zeptal se Sirius. Ani další interakce mezi Harrym a Severusem mu neunikla, stejně jako Remusovi, i když jí nikdo jiný nevěnoval pozornost. Přesto byl ale problém před nimi palčivější než záhada Severuse, chovajícího se mile a ochranářsky vůči Harrymu. Aspoň pro teď.
„Filiusi,“ zvolal Albus místo odpovědi. Ředitel přistoupil k bezvládnému muži, natáhl se ke vnitřní kapse jeho kabátu a vytáhl stříbrnou placatku, klíč a stříbrný prsten.
„Ano, Albusi?“ ozval se profesor Formulí.
„Vezměte si, prosím, tohle,“ řekl a podával mu právě nalezený klíč, „a jděte do Alastorovy kanceláře. Najdete tam velkou truhlu. Otevřete ji. Obávám se, že pravý Alastor Moody bude právě tam.“ Maličký profesor vypadal jeho žádostí zaskočený, ale vyhověl jí, a tak rychle, jak mu jeho nohy dovolily, odešel z ošetřovny.
„Madam Pomfreyová, myslím, že budeme potřebovat ještě jednu postel. Až se postaráte o pana Kruma, mohla byste ještě jednu připravit?“ Ošetřovatelka, bledá jako duch, přikývla, vzala zbývající dokrvující lektvar a přistoupila k Viktorovi. Vzbudila ho jen na několik chvil, aby mohl vypít lektvar, a znovu ho uspala.
Harry už se cítil líp, místnost zůstávala víceméně stabilní, ale Viktor byl zraněný mnohem déle. Ve chvíli, kdy se probudil, začal vykládat něco v bulharštině. Oči měl stále pevně zavřené, i když mu madam Pomfreyová dala vypít lektvar.
„Albusi, řekni nám to!“ ztrácel trpělivost James. Harry se odtáhl od jeho hlasitého tónu hlasu, nevolnost se mu zase pomalu vracela. Severus mu položil ruku na rameno, což ho uklidnilo, když Brumbál znovu promluvil.
„Severusi, sežeň, prosím, nejsilnější lektvar pravdy, co můžeš, a pak jdi dolů do kuchyně a přiveď domácí skřítku jménem Winky.“ Mistr lektvarů se nehodlal hnout od svého syna, ne, když s ním ve stejné místnosti byl muž, který ho přivedl Voldemortovi pod nos, děkuju pěkně. Místo toho zavolal Minnie a dal jí stejné rozkazy jako Brumbál jemu. Skřítce se zalily oči obrovskými slzami, když viděla svého mladého pána v nemocniční posteli. Harry se na ni usmál.
„Jsem v pořádku, Minnie,“ ujistil ji, „můžeš jít.“ Přikývla a zmizela. V okamžiku byla zpět s čirým lektvarem v ruce. Podala ho Severusovi a opět zmizela, předtím se ale znovu ustaraně podívala na Harryho.
„Mnoholičný lektvar,“ prohlásil Brumbál. „Jak prosté a brilantní, vzhledem k tomu, že je Moody známý tím, že nikdy nepije z ničeho kromě své placatky. Podvodník si samozřejmě potřeboval držet Moodyho blízko, aby si mohl lektvar pravidelně připravovat. A Alastor byl vždycky pyšný na svoji truhlu, kterou sám upravil, aby v ní mohl zadržet Smrtijedy, které chytil během války, a dopravit je na Ministerstvo.“ Brumbál rezignovaně zatřásl hlavou. „Aspoň doufám, že mám pravdu ve svých předpokladech. Mám dojem, že vzrušení dnešního večera našeho falešného Moodyho natolik rozhodilo, že si zapomněl vzít svůj lektvar tak často, jak by měl… každou hodinu… brzy uvidíme.“ Nemuseli čekat dlouho.
Přímo před jejich očima se svázaný muž začal měnit. Jizvy mizely, pokožka se vyhlazovala, rozdrcený nos se zase spravil a začal se zmenšovat. Dlouhá hříva šedivějících vlasů se stahovala jakoby zpátky do hlavy a měnila se do barvy slámy. Najednou s hlasitým cvak odpadla na zem dřevěná noha a na jejím místě začala růst normální. Podobně skončilo i magické oko, dopadlo na podlahu a divoce se točilo do všech směrů.
„Barty Skrk?“ vydechl Severus a jeho oči se rozšířily, když se díval na údajně mrtvého syna pana Skrka. „Barty Skrk junior?“
Nalili mu do krku několik kapek Severusova nejsilnějšího lektvaru pravdy, aby ho Brumbál mohl vyslechnout. Uprostřed výslechu se objevila Winky, která svého pána prosila, aby přestal mluvit. Bezvýsledně.
Smrtijed jim řekl vše o tom, jak utekl z Azkabanu s pomocí své matky, která zemřela místo něj, jak žil se svým otcem a dlouhé roky se schovával. Přiznal se, že to on vyslal při Mistrovství světa ve famfrpálu na oblohu Znamení zla. Také vysvětlil, jak ho poté našel Voldemort a použil informace, které předtím Skrk získal od Berty Jorkinsové. Čarodějka ho jednou viděla, když přinesla nějaké papíry jeho otci. Skrk starší na ni pak seslal paměťové kouzlo, aby ochránil jejich tajemství. Bylo dost silné, aby poškodilo její paměť, ale pomohlo to Voldemortovi najít svoje věrné. Barty přiznal, že to on hodil Adrianovo jméno do poháru, s jediným cílem - dovést ho k Voldemortovi. Také promluvil o tom, jak zabil vlastního otce, jen před několika měsíci. Winky propukla v hlasitý pláč. Následovalo vyprávění o tom, jak Adriana dnes v noci dostal k Voldemortovi.
„Věděl jsem, že Harry bude u poháru první,“ přiznal Barty bezvýrazně, stále byl pod účinky lektvaru, „a tak jsem se rozhodl pro plán B. Vytvořil jsem druhé přenášedlo - přívěsek - a během své hlídky jsem vešel do bludiště.“ Severus v duchu zaklel. Ten chlap si vyžádal, že bude hlídat sám, a jeho přání mu bylo splněno, vždyť to byl Alastor Moody a takhle to dělá. „Dostal jsem Kruma pod kletbu Imperius, aby odstranil Delacourovou a pak zaútočil na Adriana. Chtěl jsem ho nechat v bezvědomí, ale Adrian jejich souboj vyhrál. Tak jsem k němu přišel zezadu, dal mu přívěsek kolem krku a aktivoval ho. Fungovalo to.“
„Minervo, mohla byste vzít pana Skrka do vedlejší učebny? Omračte ho, když budete muset, a hlídejte ho. Pošlu za vámi Kratiknota, jakmile se vrátí.“ Minerva vypadala, že každou chvílí omdlí, ale přikývla. Když na Skrka namířila hůlkou, její ruka se ani nezatřásla. Winky byla poslána zpátky do kuchyně a v místnosti se rozhostilo ticho.
„Jak nám to mohlo uniknout?“ zajímal se Sirius nahlas. „Moody byl jedním z těch, kdo nás trénovali, mě a Jamese. Jak to, že jsme to nepoznali?“
„Ani já jsem si to neuvědomil, a to znám Alastora mnohem déle než vy dva,“ přiznal Albus.
„Co budete dělat teď?“ zeptala se Lily a přeletěla pohledem od Adriana k Brumbálovi a zpět. „Voldemort si pro Adriana přijde. Už to udělal.“ Severus a Harry si vyměnili pohled. Brzo budou muset s pravdou ven. Možná už nastal čas.
„Budeme čekat,“ rozhodl Brumbál.
„To je všechno?“ vybuchl James. „Budeme čekat, až Voldemort zabije mého syna?“
„Nemůžeme nic dělat!“ bránil se Albus autoritativním tónem. „Navrhuješ snad, abychom šli ven Voldemorta hledat? Napřed potřebujeme informovat lidi. S Ministerstvem si promluvím sám.“
Než se James zmohl na další vlnu protestů, vešel dovnitř profesor Kratiknot s bezvědomým Alastorem Moodym. Informovali ho, co se stalo, a tak odešel za Minervou čekat, než dorazí Ministerstvo. Ostatní mezitím vymysleli plán. Brumbál si společně s Lily a Remusem promluví s Popletalem, zatímco James se Siriusem dají dohromady skupinu bystrozorů a přivedou je do Bradavic. Severus měl za úkol informovat zbytek profesorského sboru a svolat studenty do jejich společenských místností. Harry by byl radši, kdyby plán neobsahoval poslední část, ale chápal její nezbytnost.
Brzy se ale ukázalo, že i kdyby u něj Severus zůstal, neměli by nejmenší příležitost si promluvit. Madam Pomfreyová byla neoblomná v přesvědčení, že Harry musí vypít uspávací lektvar a odpočinout si. Harry nedostal právo k tomu něco říct.
Vzbudil se po době, která mu připadala jako vteřina, a zmateně se rozhlížel kolem. Místnost byla ztemnělá, pochodně hořely jen u dveří. To ale stačilo, aby Harry perfektně viděl. Cítil, že s ním někdo třese, aby se probudil. Místnost však – pomineme-li tři šampiony stále ležící v bezvědomí a spícího Moodyho - byla prázdná.
„Harry?“ ozval se někde po jeho pravici hlas chlapce, kterého považoval za bratra. Neville si sundal neviditelný plášť a odhalil tak v plné kráse nejen sebe, ale i Draca. Oba chlapci pozorovali Harryho vyděšeným pohledem a přejížděli očima jeho zranění. Některé rány se přes noc nejspíš znovu otevřely, na bílých obvazech byly jasně patrné stopy krve.
„K smrti jste mě vyděsili!“ zasyčel Harry tiše, aby neprobudil ostatní osazenstvo pokoje.
„Promiň,“ omluvil se Draco, „tys nás taky vyděsil.“
„Nebyl to můj záměr, to mi můžete věřit,“ zamumlal Harry a snažil se najít pohodlnou pozici. Škubl sebou, když se mu nejspíš uvolnilo dalších pár stehů. „Kde jste vzali ten plášť?“ zeptal se.
„Šlohl jsem ho z Adrianova kufru,“ přiznal se Neville. „Jak jsi k tomu přišel?“ zeptal se s vražedným výrazem a ukázal na Harryho bok.
„To je dlouhý příběh,“ odpověděl Harry a zamyšleně je pozoroval. Jak vůbec dokáže slovy vyjádřit, co se stalo? Byl napůl přesvědčený, že Brumbál ho požádá o vzpomínky na uplynulou noc, teď si přál, aby to oběma chlapcům mohl jen ukázat. Jak řekne Dracovi, že Voldemort je zpátky? Co to pro jeho kamaráda bude znamenat?
Harry si povzdechl. Neexistovala slova, kterými to vyjádřit, přesto si nic z toho nemohl nechat pro sebe. A tak jim řekl všechno, co mohl. Vynechal jen část o tom, že Voldemort zjistil, že on je Chlapcem, který přežil - pro Dracovo bezpečí. Přál si, aby mu mohl říct všechno. Ale teď, když je Voldemort zpátky, jak by ho mohl vystavit takovému nebezpečí?
Oba chlapci se na Harryho dívali vyděšeně a ohromeně, když popisoval jejich souboj. Popsal, jak vyvedl Adriana ze hřbitova, protože ten na to sám neměl sílu. Když dospěl do bodu, že Barty Skrk junior se celý rok vydával za jejich profesora, oba chlapci klesli na židle, na nichž předtím seděli Harryho rodiče.
„Takže je zpátky,“ vydechl Draco s pohledem zabořeným do země. Neville mu položil ruku na rameno, aby ho utěšil, a pousmál se.
„Víš, že pořád máš nás, že?“ zeptal se přiškrceně. Draco přikývl a Neville ho poplácal, nevěděl, co víc říct.
„Zachránil jsi Adrianovi život,“ změnil raději téma Draco. „A bojovals kvůli tomu s Voldemortem a Smrtijedy.“ Zatřásl hlavou a pokusil se vyčistit atmosféru. „Nechápu, jestli máš nějaký hrdinský komplex, nebo si prostě přeješ umřít.“
„Od každého trochu,“ zasmál se Harry a okamžitě si přitiskl ruku k bolavému boku. „Au,“ dodal nahlas.
„Bolí to?“ dělal si starosti jeho bratr.
„Jen když se směju. Nebo dýchám,“ dodal Harry. „Zlomená žebra, podle madam Pomfreyové.“ Oba jeho kamarádi se zatvářili rozpačitě a ustaraně.
„Neměli jsme tě budit,“ zamumlal Neville a Draco přikývl.
„Mluvit s vámi mi pomáhá,“ ujistil je Harry, i když jeho víčka byla čím dál těžší. Zívl.
„Měli bychom tě nechat spát,“ zvedl se Draco.
„Nejsem ospalý,“ protestoval Harry a znovu zívl.
„To určitě,“ protočil oči Neville.
„A už žádné smrtelné kousky, když u toho nebudeme, rozumíš, Pottere?“ maskoval Draco svoje obavy pod legraci.
„Budu se snažit,“ slíbil Harry a usmál se na ně, když si přes sebe znovu přehodili neviditelný plášť a zmizeli. Harry sledoval, jak se dveře otevřely a zase zavřely, a poslouchal vzdalující se kroky.
Chystal se zahnat všechny obrazy Voldemorta zvedajícího se z kotle a zase usnout, když byl znovu vyrušen.
„Řekls Malfoyovi o plášti!“ ozval se Adrianův hlas. Harry se k němu otočil, Adrian se na něj ale nedíval, jeho pohled byl přišpendlený ke stropu.
„Ano,“ odpověděl prostě.
„Proč?“ Harrymu neunikl chlad v jeho otázce.
„Je to můj přítel.“
„Je to syn Smrtijeda,“ obrátil se k němu Adrian. Bez brýlí moc dobře neviděl, ale Harry v jeho očích jasně rozeznal neklid. Znal ten tón. Adrian byl naštvaný, ale Harry neměl náladu poslouchat jeho tirádu.
„Hele, nemusíš ho mít rád. Já mám,“ řekl a doufal, že tím celý rozhovor skončí. „Chtěl bych teď spát, jestli ti to nevadí. Jsem unavený.“
„Z toho, jak jsi mě zachraňoval, předpokládám,“ procedil Adrian mezi zuby, snad ještě chladněji. „Nemusel ses obtěžovat, zvládl bych to.“ Harry se musel na vteřinu zarazit, aby se ujistil, že slyšel správně. Odkud se tohle vzalo?
„Byl jsi přivázaný k náhrobnímu kameni,“ řekl pak. „A Voldemort se tě pokoušel zabít.“
„To už zkoušel i dřív. A já se s tím vypořádal,“ odvětil Adrian. „Já, ne ty. Dokázal bych to znovu. Nebylo třeba, aby ses o mě staral, jak jsi šťastně vyžvanil Malfoyovi. Trénoval jsem víc než ty.“
„Myslíš si, že tohle je soutěž?“ vyhrkl Harry a už zase se mu dělalo zle. Tohle neměl zapotřebí. Ne teď.
„A není snad?“ vyštěkl Adrian tónem plným obvinění. „Nejdřív jsi přede mnou zatajil Kulový blesk. Pak jsi v létě bojoval proti Smrtijedům. Pak ses přihlásil do Turnaje tří kouzelnických škol. A teď tohle. Mluvil jsem o tom s Ronem, víš. Nechtěl jsem tomu věřit. Ale teď se bratříčkuješ s Malfoyem a snažíš se ho ohromit mým neviditelným pláštěm! Voldemort se vrátil a ty se bratříčkuješ se Smrtijedem!“
„O čem to mluvíš?“ nechápal Harry a zakoušel podivnou směsici úleku a vzteku. „Draco není jeho otec. A co má celý poslední rok společného s tím, co se stalo dnes v noci?“
„Jen žárlíš,“ řekl nakonec Adrian. Harry zamrzl.
„Já co?“
„Žárlíš. Nechtěl jsem tomu věřit, ale teď už je to naprosto jasné,“ vyhrkl Adrian. „Snažíš se být mnou. Musíš s tím přestat. Ty nejsi já! To já mám vyhrát tuhle válku. Dej si zpátečku, bráško, nebo si ublížíš.“ Harry na něj jen zíral a jeho mysl hučela. Jedna jeho část chtěla vykřičet, že to on je Chlapcem, který přežil, že to on udělal vždycky všechno to, za co sklidil slávu Adrian. Ta větší část chtěla utéct, najít si tiché místo a vyplakat všechnu frustraci a zklamání. Pro svoje dvojče riskoval život. Znovu a znovu, naposledy dnes v noci! Tajil svoji pravou totožnost tak dlouho, jen aby Adrian získal ochranu, kterou potřeboval. A to všechno kvůli tomuhle?
„Nevíš, o čem mluvíš,“ zasyčel a jeho pohled neopustil tvář svého dvojčete.
„To teda vím!“ bránil se Adrian. „A říkám ti, abys přestal. Jsi můj bratr, ale já jsem Chlapec, který přežil. Na to nezapomínej!“ vyhrkl a otočil se k němu zády. Harry zůstal v šoku na své posteli a tiché slzy mu kapaly na polštář.
Takové zacházení si nezasloužil, chtěl mu všechno říct. Doufal, že to dokáže udělat správně. Jediné, co teď chtěl, bylo vrátit se na Silbreith a zůstat tam celé léto, ani se neobtěžovat navštívit Potterovy. Uvnitř mu bouřil vztek, když si znovu lehl.
Jak si Adrian přeje. Má na práci jiné věci, než se starat o jeho bezpečí. Voldemort je zpátky. Jak se to povedlo, bylo stále záhadou. Válka začala. A Harry musí najít způsob, jak se s ní vypořádat a přežít. Adrian měl určitým způsobem pravdu. Harry byl mladším bratrem. Vždy jako druhý. Dokonce i pro Voldemorta, až do dnešní noci. Měl plán. Bude muset samozřejmě požádat o pomoc svého tátu, ale tady to začíná. Jeho cesta byla jasná, teď po ní jen musí jít.