64. Hřbitov
Dotknout se ho by znamenalo čelit něčemu, co se mu nemuselo líbit. S jeho štěstím to mohlo být něco životně nebezpečného. Přesto ale neměl úplně na výběr. Došel tak daleko. Příliš daleko, než aby to teď vzdal. Hluboce se nadechl, natáhl se a dotkl se poháru. Zavřel oči a skočil do neznáma.
Ten pocit trhnutí u pupíku znal, stejně jako pocit, že se celý svět kolem točí. Pohled, který se mu naskytl, když znovu otevřel oči, ale známý nebyl. Lehce dezorientovaný a naprosto zmatený se rozhlédl kolem sebe. Jak očekával, byl venku z bludiště, ale jak se díval kolem sebe, s hůlkou v pohotovosti, zděšeně si uvědomil, co je tohle místo zač. Hřbitov. Navzdory chvění, které se ho zmocnilo, se snažil přemýšlet. Přece je trénovaný pro situace, jako byla tahle.
Znovu se podíval na pohár tří kouzelníků, třpytil se ve svitu měsíce. Pořád je to přenášedlo, uvědomil si. Možná byla tohle poslední část úkolu? Ten nápad ale okamžitě zavrhl. Dotkl se poháru. Turnaj skončil. A jestli byl pohár stále přenášedlem, uvědomil si s hrůzou, znamenalo to, že někdo musel seslat kouzlo na to, kterým už pohár začaroval někdo dřív. Přenášedlo na přenášedlu. Ministerstvo taková přenášedla používalo k přepravě bystrozorů při jejich misích. K jejich vytvoření byla třeba složitá a pokročilá magie. Harry ale nějak věděl, že tohle nebude ten případ. Ten, kdo přenášedlo vytvořil, to udělal z nutnosti. Jestli měl pohár dostat šampiona z bludiště, pak se Brumbál jistě ujistil, že jeho kouzlo jen tak někdo nezlomí. A když neznámá osoba umístila další kouzlo přes to jeho, znamenalo to, že ji nezajímá, kdo se poháru dotkne. A taky, že nevěří, že její oběť bude schopná použít ho k návratu zpět.
Harryho první myšlenkou bylo znovu sebrat pohár, opustit tohle místo a už na něj nikdy nepomyslet. Když už se natahoval ke stříbrnému uchu, přimrzl na místě. Tohle byla past. Propracovaná past, když nevyvolala pohotovost u žádné z Brumbálových ochran. A téměř určitě nebyla nastražena na něj. Jeho myšlenky okamžitě zaletěly k Adrianovi. Jeho bratr se do turnaje dostal z důvodu, který nedokázali pochopit. Až doteď. Tím, že se poháru dotkl jako první, nejspíš narušil plán, který vznikl víc než před deseti měsíci. Ale když on je teď tady, sám, kde je jeho dvojče?
Znovu, a mnohem pozorněji, se rozhlédl po hřbitově – zdál se prázdný. Na levé straně mohl vidět blikající světla nějaké vesnice, na té pravé nízký kopec. A za ním zář blikajícího ohně.
Najednou se směr větru změnil, vál teď od kopce a přinesl k Harrymu slova pronesená zděšeným, bolestným hlasem, který připomínal spíš skučení. Společně se slovy Harry ucítil stopy magie. Zkažené, velice špatné a mocné magie.
„Kr… krvi nepřítele… uzmutá násilím… ty… vzkřísíš svého nepřítele.“
Harrymu zamrzla krev v žilách. Slova byla pronesená anglicky, nepodobná jakémukoliv rituálu, o kterém slyšel. Dokázal ale ve vzduchu vycítit stopy magie. Někdo to udělal. Někdo vytvořil zcela nový rituál a teď ho použil. Krevní rituál, uvědomil si. Pevněji stiskl hůlku a rozběhl se ke kopci. Jeho bratr se měl dotknout poháru. Do turnaje se dostal z nějakého důvodu. Někdo použil krevní rituál vzkříšení, který vyžaduje krev nepřítele. A to mohla udělat jen jedna osoba.
Harry doběhl na vrchol kopce a najednou si připadal podivně rozděleně, jako by se na groteskní scénu před sebou díval očima někoho jiného. Uprostřed plácku mezi náhrobky stál kotel, naplněný jasnou, bílou tekutinou. Vedle něj se svíjel muž a tiskl si k sobě pahýl pravé ruky, z něhož na zem tekla krev. A Adrian - Merline, to ne! - byl připoutaný k velkému, mramorovému náhrobku a vypadal vyděšeně.
Než Harry stačil vykřiknout, jasný záblesk světla z kotlíku ho na chvíli oslepil a výhled mu zahalil oblak páry, který se z kotle vynořil. Ani nechtěl, aby se pohled vyjasnil. Přikrčil se. Už tušil, co uvidí.
Na krátkou chvíli bylo všechno nehybné. A pak v mlze před sebou s hrůzou rozeznal tmavý obrys muže, vysokého a na kost vyhublého, jak se pomalu zvedá z kotle.
„Obleč mě,“ ozval se vysoký, chladný hlas a muž, který se předtím svíjel vedle kotle a stále si k sobě tiskl zraněnou ruku, se napřímil, sebral ze země plášť a jednou rukou ho přetáhl přes hlavu svého pána. Muž vystoupil z kotle a zíral na skloněnou hlavu Adriana Pottera. A Harry jen několik stop od nich zíral na tvář, která plnila jeho noční můry od konce prvního ročníku, kdy svoje dvojče následoval do podzemí Bradavic. Bělejší než lebka, s širokýma, šarlatovýma očima a s nosem plochým jako had. Lord Voldemort znovu povstal.
Voldemort si zatím Adriana nevšímal a věnoval se svému novému tělu. Harry nikdy nenáviděl svůj vyvinutý zrak víc než právě teď. Voldemortovy ruce byly jako dva velcí, bledí pavouci, dlouhé prsty putovaly po vlastní hrudi, pažích i tváři. Červené oči, stažené do štěrbin jako kočičí, zářily do tmy. Zvedl ruce a ohnul prsty. Jeho výraz byl jásavý a vítězný. Malého muže vedle sebe, který čím dál víc krvácel, nebral na vědomí, stejně jako hada, který pomalu kroužil kolem Adriana.
Voldemort vklouzl rukou s nepřirozeně dlouhými prsty do kapsy a vytáhl z ní hůlku, bílou jako kost. Jemně ji podržel, pak ji zvedl a namířil na krvácejícího muže, který se vznesl do vzduchu a byl odmrštěn ke kameni, u něhož byl připoutaný Adrian. Spadl na zem, kde začal skučet jako pes a plakat. Harry zaznamenal výraz na jeho tváři, když se od ní odrazil záblesk ohně, a rozeznal Petera Pettigrewa, též známého jako Červíček. Muže, který před čtrnácti lety zradil důvěru jejich rodiny.
Temný pán obrátil svůj pohled k Adrianovi a zasmál se vysokým, chladným a neveselým smíchem. Harrymu bylo jasné, že musí jednat. Věděl, že se Voldemortovi nemůže postavit v boji, ještě ne. Temný pán byl podstatně nebezpečnější než drak, a také mnohem brutálnější. Harryho bojové dovednosti sice dalece převyšovaly bradavické studenty sedmého ročníku, a také většinu dospělých, které znal. Ale Voldemort? Byl připraven mu čelit právě teď, když dostal zpět svoji původní moc?
Bez ohledu na to, pomyslel si Harry s podivnou směsicí klidu a odhodlání, nemůže Adriana nechat Voldemortovi napospas. Jestli má dneska umřít, umře v boji. Se vztyčenou hlavou potlačil svou paniku a hrůzu a čekal na svou příležitost. Věděl, že bude mít jen jednu.
„Adrian Potter,“ promluvil Voldemort výsměšně. „Na tuhle chvíli jsem čekal tak dlouho a ty ses na mě ještě ani nepodíval!“ Adrian zůstal nehybný, pohled zabořený do země. „No tak, Pottere!“ vykřikl Temný pán, jak se jeho trpělivost vytrácela. „To se tak bojíš postavit se mi tváří v tvář?“ To bylo dost popudlivé, Adrian nakonec udělal, co žádal. Voldemortovy červené oči se rozšířily, když se zaklesly do těch oříškových. Adrian byl zraněný a krvácel, přesto pevně snášel jeho pohled a nechápal Voldemortův zmatek.
„Crucio!“ zařval Pán zla a Adrian se rozkřičel dřív, než Harry stačil něco udělat. Kouzlo trvalo několik vteřin, než Voldemort stáhl svoji hůlku a Adrianova hlava s ošklivým zvukem narazila do kamene. Křik ustal a jeho tělo viselo zcela bez pohybu. Harry polkl, jak se mu oči zalily slzami, tolik doufal, že bude Adrian v pořádku. Prosím, ať je v pořádku… prosím…
„Ty!“ obořil se Voldemort na Červíčka. „Jak se tenhle chlapec jmenuje? Koho jsi mi to přivedl?“ zařval.
„Adriana Pottera, můj pane,“ vyjekl Červíček a natáhl ke svému pánovi zraněnou ruku. „Udělal jsem, co jste řekl. Prosím, pane!“
„Tohle,“ zařval znovu Voldemort a ukázal na chlapce v bezvědomí, Červíčkův nářek ignoroval, „tohle je Adrian Potter?“
„Ano, můj pane,“ odpověděl Červíček a Voldemort zařval. Z jeho hrdla se vydral příšerný zvuk, který rezonoval všude kolem.
„Jestli je tohle Adrian Potter,“ promluvil znovu Temný pán a popadl vzlykajícího muže pod krkem, „tak kdo je ten chlapec se zelenýma očima? Kdo je ten mizerný chlapec, který způsobil můj pád?“ Harry ztuhl. Jeho oči. Voldemort viděl jeho oči a zapamatoval si je. Musí se připravit. Musí se dostat k Adrianovi. Kráčel tiše, schovával se ve stínech za náhrobními kameny.
„Z… zelenýma očima?“ vyhrkl Červíček, nechápal, na co se jeho pán ptá. „Harry Potter, můj pane?“ Se zvukem Harryho jména ho Voldemort pustil a on zkolaboval na zem, kde si zoufale tiskl svoji zmrzačenou ruku.
Harry se dostal velice blízko, aniž by si ho Voldemort všiml. Mohl by Adriana osvobodit z jeho pout, ale k ničemu by to nebylo, nebyl schopný odsud utéct.
„Harry Potter?“ zamumlal Voldemort a jeho oči byly upřené na bezvládného chlapce, o němž si myslel, že způsobil jeho pád. Chlapce, kterého nenáviděl a ke kterému se snažil dostat posledních čtrnáct let.
„Volal jste mě?“ Harry přinutil svůj hlas znít bezstarostně, když vystoupil zpoza kamene, za kterým se skrýval. Už zmapoval polámané kameny, které mohl použít jako skrýš, kdyby čelil smrtící kletbě. Co to sakra dělám, pomyslel si, když se potkal s krvavě rudým pohledem.
„Ty!“ zařval Voldemort a vyslal ke své oběti smrtící kletbu. Rychlým švihnutím hůlky Harry zablokoval cestu kouzla polámaným náhrobním kamenem, z kterého se vzápětí stala hromada prachu.
„Kiš, kiš,“ ušklíbl se Harry a bylo mu jasné, že si zahrává se smrtí, šokovaný Voldemort byl ale jedinou možností, jak zachránit Adriana. „A ano, já. Konečně ti to došlo, co?“
„Tys to věděl!“ obvinil ho Voldemort nevěřícně.
„Ano,“ potvrdil Harry s úšklebkem, „už nějakou dobu.“
„A to jsi to nikomu neřekl?“ zajímalo Voldemorta. Velký had teď soustředil svou pozornost na Harryho, vycítil nenávist svého pána.
„Mám ho zabít, pane?“ zeptal se had, aniž by spustil pohled z Harryho obličeje.
„Byl bych radši, kdyby ne,“ zasyčel Harry zpátky, jeho pohled upřený na Voldemorta. Jeho oči se rozšířily ještě víc, jak se díval na svého nového, nečekaného protivníka.
„Hadí jazyk!“ vyhrkl a díval se na něj jako na blázna.
„Šokující, já vím,“ odpověděl Harry a dělal, co mohl, aby zabránit svým rukám třást se. „A dokonce v Nebelvíru? Věřil bys tomu?"
„Myslíš si, že tohle je hra, kluku?“ zaječel Voldemort nepříčetně. Teď už opravdu vypadal jako nejděsivější temný čaroděj všech dob.
„Kdyby byla, vyhrával bych?“ posmíval se Harry dál, čímž si vysloužil další smrtící kletbu.
Kámen, který použil na její odražení, tentokrát explodoval a jeho kousky se rozlétly všude okolo. Některé zasáhly Červíčka, který zařval bolestí. Několik se dotklo i Adriana, jehož ruce sebou škubly a čelo se svraštilo, přesto se ale neprobudil. Aspoň je naživu, pomyslel si Harry, a ta myšlenka mu pomohla udržet svou pozici ještě o něco déle.
„Byls to ty! Od začátku jsi to byl ty!“ zařval Temný pán. „Myslel sis, že můžeš ošálit každého? Čeho jsi tím chtěl dosáhnout?“
„Nemůžeš ošálit ty, kteří si z vlastní vůle vybrali být zaslepení,“ odvětil Harry a ustoupil o krok doleva, blíž k Adrianovi. Ten prostý pohyb vyprovokoval Voldemorta k akci.
„Crucio!“ vyslal kletbu. Ochranný štít, kterým se Harry bránil, stačil na to, aby kletbu zastavil. Námaha, kterou to stálo, se s jeho strachem nedala měřit. Velice dobře si uvědomoval, že jediné, co Voldemortovi brání zahájit plnohodnotný duel, je jeho překvapení a zvědavost. V momentě, kdy si bude myslet, že už ví dost, bude po všem.
„Takže jsi to byl ty,“ ujišťoval se Voldemort, čímž potvrdil Harryho teorii, „před třemi lety?“
„Ten, kdo ti zabránil získat Kámen mudrců?“ ujasňoval si Harry, znovu se o krok přiblížil ke svému bratrovi a odrazil další Cruciatus. „To sis myslel, že tě zastavil Adrian? Adrian, který ležel v bezvědomí na podlaze? Ne, byl jsem to já.“
„Přesto ale pořád zůstáváš ve stínu,“ konstatoval Pán zla, jak uvažoval o svém protivníkovi. „Copak netoužíš po uznání, Harry?“ Takže teď jsem Harry?
Zelenooký čaroděj si dobře pamatoval Voldemortův první rozhovor s jeho dvojčetem. Snažil se ho tenkrát přesvědčit, aby se přidal na jeho stranu, i když by ho později zabil tak jak tak. „Mohl bys být skvělý, Harry! Připoj se ke mně a...“
„... a přehlížej, jak se snažím zabít tebe a tvou rodinu?“ skočil mu Harry do řeči. „Copak jsi zapomněl na to proroctví, které tě celé ty roky nutilo dělat to, cos dělal?“
Když se Voldemortovy oči zděšeně rozšířily, Harry si najednou uvědomil, že má navrch. Od táty věděl, že Voldemort slyšel pouze první část proroctví, doteď ale nevěděl, jak moc ho ta část děsí. Nebo ho možná děsí právě to, že nezná celé jeho znění, došlo mu, zatímco Voldemort tam jen stál a ani nemrkl. Byl zděšený. Harry se rozhodl otestovat svoji teorii. „Ale já jsem zapomněl! Tys celé proroctví neslyšel, co?“
„A ty ano? Myslíš si, že jsem hlupák, Pottere?“ osočil se na něj Voldemort.
„Ano, já ho slyšel,“ řekl Harry a potlačil náhlý útok na svou mysl, který ho málem srazil na kolena. „No tak! Žádné šmírování!“ nabádal Voldemorta, když ten švihl hůlkou.
„Eviscero!“ vyslal Harryho směrem mocnou kletbu.
„Reverbero!“ Voldemortova kletba narazila do červeného štítu, odrazila se a vrátila se ke svému sesílateli, který ji snadno zablokoval.
„Myslíš si, že mě můžeš porazit, Pottere?“ změnil taktiku Temný pán. „Myslíš si, že odsud prostě jen tak odkráčíš?“
„Takový byl plán,“ odpověděl Harry a přeměřoval vzdálenost ke svému bratrovi. Byl od něj maximálně deset, jedenáct stop daleko. Věděl, že Voldemort ho nenechá k němu jít blíž, a hra, kterou hrál, byla už tak dost nebezpečná. Stále však plánem zůstávalo opustit tento hřbitov v jednom kuse. A jestli chtěl vzít s sebou i Adriana, nejlepší cestou, jak toho docílit, bylo za pomoci poháru. Ten ale stále ležel na druhé straně kopce. Pomoc mohl najít pouze v Bradavicích, a to bylo jediné místo, kam se nemohl přemístit.
„A co tvůj bratr?“ trval na svém Voldemort. „Utečeš a necháš ho zemřít?“
„Opravdu si myslíš, že kdybych chtěl utéct, vedli bychom tuhle konverzaci?“ odtušil Harry. Už neměl moc času. A pak to uviděl, přímo za Voldemortem ležel spadený náhrobek. Vždy věnuj pozornost svému okolí, zazněl mu v uších tátův hlas.
„Nebelvírská statečnost? Jak… originální,“ posmíval se mu Pán zla. „Dnes v noci zemřeš, Harry Pottere. A stejně tak tvůj bratr.“
„Vsadíme se?“ švihl hůlkou zelenooký čaroděj. Voldemort okamžitě seslal mocný štít schopný zastavit jakkoliv mocnou kletbu, ale ne schopný odrazit kámen, který mu narazil do zadní strany kolene a podrazil mu nohy.
Harry neztrácel ani vteřinu a namířil hůlkou k zemi.
„Terra Rejicio!“ Z jeho hůlky vytrysklo zářivě zelené světlo a udeřilo do země, která explodovala. Nečistoty, špína a kameny obklopily Temného pána a pokryly jeho okolí oblakem prachu. Ještě dvakrát kouzlo zopakoval, zatímco běžel ke svému bratrovi. Moc dobře si uvědomoval, že Voldemortovi neublíží, viděl ho seslat další štít. Nejhorší, co se mu mohlo stát, bylo pár škrábanců. Kouzlo mělo ale jiný cíl - skrýt je z jeho pohledu, aspoň na chvíli.
Doběhl až ke kameni a rychle svého bratra uvolnil z pout. Neviděl jinou možnost, a tak ho vzal pod levou paží a kolem trupu a odtáhl ho za větší náhrobek. Voldemort vyslal z oblaku prachu pár kleteb, ale nedokázal se ho zbavit. Harry si nedělal iluze. Nezranil ho a on už má jistě plán, který se mu líbit nebude. Rychle se rozhlédl kolem sebe, ujistil se, že aspoň v tomhle okamžiku je všude čisto, a obrátil svou pozornost ke svému dvojčeti.
Adrian byl stále v bezvědomí, hlava mu spočívala na rameni, ale dýchal. Harry ucítil něco horkého vzadu na jeho hlavě a věděl, že je to krev, dřív, než ji uviděl na své ruce. V měsíčním světle vypadala modře, Harryho ruka se v čirém vzteku sevřela v pěst. Netroufl si hlavu vyléčit bez pořádného prozkoumání - navíc v tom nebyl ani zdaleka expert - a nebyl na to ani čas.
Voldemort byl stále skrytý ve vířícím prachu a Harry věděl, že se musí pohnout dřív, než něco vymyslí. To, že ho informoval, že slyšel celé proroctví, by mu možná zaručilo, že ho bude chtít zajmout živého a vytáhnout z něj informace. Ale Adrian ztratil svoji hodnotu v okamžiku, kdy byl dokončen rituál. A to bylo ještě předtím, než si Voldemort uvědomil, kdo je skutečným Chlapcem, který přežil. Musí odsud vypadnout, rychle. S tou myšlenkou Harry udělal něco, čemu by se raději vyhnul, kdyby ho k tomu nedonutily okolnosti.
„Enervate!“ zamumlal s hůlkou namířenou na svého bratra. Adrianovy oči se otevřely a on divoce zamrkal, jak se snažil upřít svůj pohled na svého bratra. Nechápal, co se děje.
„Harry… co… Voldemort!“ vyhrkl, když se rozpomenul. Pokusil se vstát, ale zamotala se mu hlava a zvedl žaludek.
„Adriane, poslouchej mě!“ prosil Harry sotva šeptem. Adrianův stále nesoustředěný pohled se stočil k němu. Asi má otřes mozku, usoudil Harry a v duchu proklel svoji smůlu. „Voldemort je tady, musíme zmizet! Za tímhle kopcem je přenášedlo,“ ukázal na vrchol kopce. „Je to pohár tří kouzelníků. Musíme se k němu dostat, rozumíš?“ Adrian jednou přikývl a sáhl do kapsy.
„Moje hůlka! Je pryč!“ vyhrkl.
„Accio Adrianova hůlka,“ zamumlal Harry, chytil ji a podal ji Adrianovi, který kolem ní pevně sevřel prsty.
Hnědooký Potter si stále víc pročišťoval hlavu a byl čím dál tím vyděšenější, když si uvědomil, co musí udělat. Když polezou na vrchol kopce, budou pro Voldemorta snadným cílem. A on nebude váhat seslat na ně kletbu v momentě, kdy je uvidí.
„Harry...“ začal a jeho tvář zbledla. Harry nedokázal poznat, jestli to bylo ze ztráty krve nebo čiré hrůzy.
„Musíme jít,“ trval na svém odhodlaně. „Měj hůlku připravenou a prostě běž. Používej náhrobky, aby ses kryl. Pojď!“ Adrian na jeho instrukce pouze přikývl.
Jestli v Harrym dřímala aspoň špetka naděje, že Voldemorta opravdu zranil, teď byla pryč. Už mohl cítit magické podpisy, které se z ničeho nic začaly na hřbitově objevovat. Najednou bylo všude kolem slyšet šustění plášťů, jak se mezi hroby objevovali přemisťující se kouzelníci. Všichni měli kápě a masky. Temný pán povolal svoje Smrtijedy a Smrtijedi přišli. Harry pobídl Adriana vpřed za další kámen, o něco výš na kopci. Mohl teď vidět Voldemortovy obrysy uprostřed prašného mračna. Sledoval jeho následovníky, kteří se před ním klaněli, zatímco on mával hůlkou sem a tam. U jeho nohou ležel tichý a nehybný Červíček.
„Pane,“ promluvil jeden muž uctivým tónem.
„Ticho!“ zařval Pán zla. „Jsou tu Potterova dvojčata! Přiveďte je živé! Kdokoliv je chytí, bude odměněn!“ Takže se opravdu nevzdá příležitosti dozvědět se plné znění proroctví, uvědomil si Harry, ne teď, když dostal zpátky svoje tělo.
„Pospěš si, Adriane,“ zašeptal znovu a vytáhl svého bratra k dalšímu kameni, napůl pokrytému mechem. Smrtijedi byli stále omráčení náhlým návratem svého pána, ale pomalu se dávali do pohybu a prohledávali hřbitov.
„Nebudeme si hrát na schovávanou, Harry,“ ozval se Voldemortův chladný hlas, už i on je začal hledat. „Jak daleko si myslíš, že se dostaneš, když se musíš starat ještě i o svého bratra?“ Harry moc dobře věděl, že má pravdu. Adrian už nebyl v bezvědomí, ale nebyl schopný bojovat, ne se svým zraněním. A hřbitov byl plný Smrtijedů, kteří je hledali. Sice měli příkaz je nezabít, ale to jim nemohlo zabránit je ještě víc zranit.
Další skrýší byla menší vrba, dobrých deset stop daleko od jejich současné skrýše. Uvidí je. Ale pokud zůstanou tady, nebude trvat dlouho a najdou je tak jak tak. Jaké měl možnosti?
„Až řeknu, běž k té vrbě,“ zašeptal Adrianovi. Zdálo se mu, že jeho srdce hřmí hlasitě jako bouře. Nemá jinou možnost, pomyslel si a kývl na svého bratra. Adrian polkl a přikývl zpátky.
„Teď!“ poručil Harry a vyskočil jako první, s hůlkou namířenou na Smrtijedy.
„Arcus Flammeum!“ S tichým praskotem z jeho hůlky vytryskly jasně oranžové plameny a namířily si to k Smrtijedům, kteří se stále drželi v semknuté skupině. Jejich kletby se Harryho nedotkly, zastihl je nepřipravené. Harry dobře věděl, že stejný trik mu podruhé už nevyjde. A Voldemort teď věděl, kde se skrývali.
„Nemáš kam utéct!“ zařval přes křik svých následovníků.
„Pořád utíkej a kryj se,“ napomenul Harry svého bratra, Voldemortovy poznámky raději ignoroval. Jestli má dnes v noci umřít, tak neumře bez boje a rozhodně ne vyděšený posměšky muže, kterému se chystal čelit od svých sedmi let. A jestli tohle přežije, pomyslel si, zatímco Adrianovi ukázal na další kámen, bude mít dost času se zhroutit i potom.
„Běž!“ poručil a tentokrát seslal štít on.
To byla moudrá volba. Smrtijedi, když teď věděli, kde se schovávají, na ně čekali, a jakmile se objevili, seslali na ně palbu kleteb. Rozběsnění za zranění, která jim způsobil čtrnáctiletý čaroděj. Od jeho štítu se odrážel barevný roj kleteb a kouzel, s každým dalším dopadem Harry cítil větší bolest. Štít držel skvěle, chránil oba chlapce, i když Harry cítil silnou bolest v rameni. Kdyby bránil jen sebe, fyzická bolest by byla o poznání menší, ale musel chránit oba. Byl skoro zázrak, že se dokázal bránit tak dlouho vzhledem k jeho stavu.
„Rozbijte ty kameny!“ poručil Voldemort a sám seslal kletbu na kámen, za nímž se skrýval jeden z bratrů. „Dostaňte je do prostoru!“
„Adriane, utíkej!“ zavolal Harry, když pochopil, že jeho dosavadní strategie už dál fungovat nebude. „Utíkej tak rychle, jak dokážeš!“ A Adrian utíkal.
Harry se postavil mezi Adriana a jejich pronásledovatele. Tentokrát nebyl čas na plán. Nechal se vést touhou přežít, ochránit svého bratra. Adrian se otočil zády k blížícím se čarodějům a utíkal. Harry si vzpomněl na radu, kterou mu jeho táta dal, než se poprvé postavili v souboji proti sobě.
„Nikdy se ke svému protivníkovi neotáčej zády!“ řekl tenkrát svému osmiletému synovi.
„Ani kdyby mě někdo honil?“ zeptal se zvědavě.
„Obzvlášť, kdyby tě někdo honil. Nebudeš pak schopen se bránit, otočit se od něj je nejjistější cesta, jak být zasažen. To je důležitá lekce, kterou jsem se naučil během války. Nezáleží na tom, jak jsi vyděšený, neodvracej se od svých protivníků.“
Harry si vzpomínal na letní den, kdy si spolu šli zaplavat do jezera. Tenkrát se chtěl svého táty zeptat, jak přišel ke svým jizvám, ale prostý pohled do jeho očí mu otázku zadrhl v hrdle. Raději jen přikývl a vzal si jeho radu k srdci. A teď měl příležitost ji využít.
V rychlém sledu začal sesílat kletby a kouzla, střídal mezi obrannou a útočnou magií a pomalu mířil k vrcholu kopce. Smrtijedi se nijak nedrželi zpátky. Cruciatus byl jejich oblíbenou kletbou, ale používali i kletby, které oběť sice nezabily, ale kriticky ji zranily.
„Praetrunco Iugis!" vykřikl Harry a seslal několik dalších kleteb do řad Smrtijedů. Nejpřesněji zasáhl jednoho mohutného, který divoce zařval a stiskl nohy k sobě.
Noc protrhl zuřivý řev a Voldemort namířil svoji hůlkou na Harryho. Z hůlky vytrysklo jasně stříbrné kouzlo a zamířilo k oběma chlapcům, Harry měl čas se jen ve vteřině otočit, aby zjistil, kde je zrovna jeho bratr, a vyslat štít. Adrian byl asi o dvacet stop výš, téměř na vrcholu kopce, a netušil, co se k nim blíží. Voldemortovo kouzlo udeřilo do země těsně před Harryho štítem v okamžiku, kdy ho Harry seslal.
Země se zatřásla a pukla. Náhrobky, stromy a kameny vybuchly. Harryho štít byl dost velký na to, aby je skryl, ale síla, s jakou ho musel držet, a rychlost jeho pohybu se začaly rychle projevovat. Kouzlo se přes štít nedostalo, stejně jako hořící stromy a tráva. To se ale netýkalo střepin a úlomků. Náhrobní kámen po Harryho levici vybuchl a jeho kusy létaly kolem vysokou rychlostí. Některé z nich štít zastavil. Některé ne. Harry ucítil palčivou bolest na levém boku, jak se mu do něj zaryly štěpiny mramoru. Zalapal po dechu, když pronikly kůží od ramene po dlaň, některé dokonce na tváři a trupu. Většina z nich byla velmi malá - jeden velký úlomek ho ale zasáhl do boku. Výsledkem byl odporný, praštivý zvuk a výbuch spalující bolesti, který jasně signalizoval zlomenou kost. Možná dvě, uvědomil si Harry, když si ruku přitiskl k boku.
Někde za ním se ozvalo zakňučení. V chaosu, který způsobilo Voldemortovo kouzlo, si Harry dovolil podívat se na Adriana. Toho sice ochránil štít, ale síla nárazu ho odmrštila dozadu a praštila s ním o zem. V Harrym se znovu vzedmula vlna vzteku, ještě znásobená jeho vlastní bolestí. Pevně sevřel svoji hůlku, namířil ji k Smrtijedům a Voldemortovi, kteří se k nim stále blížili skrz suť a plameny.
"Lacero Fragmentus!" zvolal a do země udeřil červený paprsek. Bylo to kouzlo velkého rozsahu, které se používalo k trhání skály při budování podzemních tunelů. Harry ho objevil, když studoval na svůj první úkol v turnaji, nenašel pro něj ale využití. Až teď. Jako kdyby celá plocha hřbitova byla vyčištěna. Suť vzniklá z Voldemortova kouzla odlétla dozadu, společně s velkou částí půdy, kouzlo za sebou nenechávalo nic. Všechno, co zůstalo stát, bylo zdevastováno a vytvořilo velkou zeď špíny a kamenů, která se silou bouře udeřila do Smrtijedů.
Harry nečekal, aby viděl, jaký dopad bude jeho kletba mít, a rychle spěchal za svým bratrem. Chytil ho kolem pasu, aby mu pomohl. Znovu začali šplhat na vrchol kopce. Pohár ležel tam, kde ho Harry nechal, nejasně se třpytil v měsíčním svitu. Za nimi zněl Voldemortův nepříčetný řev. Harry namířil hůlkou na pohár, který se zvedl ze země do vzduchu v okamžiku, kdy se k nim blížil děsivý černý mrak, který se vynořil odnikud.
„Accio!“ zavolal Harry, sevřel bratra ještě pevněji a ignoroval ostrou bolest. Stříbrný pohár k němu doletěl do nastavené dlaně. Když ucítil známé trhnutí u pupíku, viděl před sebou Voldemorta, připraveného zaútočit. Na zlomek vteřiny se zelené oči zaklesly do těch rudých. Tohle nebylo naposledy, co proti sobě stáli.
Za doprovodu Voldemortova řevu byli oba Potterové vtaženi do bezpečného víru barev. Když neslavnostně přistáli na zemi, ocitli se v prostoru, který byl nepochybně určen divákům třetího úkolu. Harry si konečně dovolil vydechnout. Cítil se otřeseně, jeho smysly jely na plné obrátky, když ve skupině blížících se lidí hledal tátovu tvář. Obecenstvo jásalo. Netušili, jak moc se jejich svět změnil v uplynulé hodině. Harry si pomyslel, že si ještě nikdy nezasloužil potlesk méně. Nepodařilo se mu zabránit návratu lorda Voldemorta.